Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Červen 2012

Sloh u maturity

Začnu omluvou, že tentokrát budu hodně citovat. Z nutnosti začnu sebou. Netušíc – pochopitelně! – jaký mumraj vypukne kolem maturitních slohových prací (můžeme toto označení ještě vůbec použít?) jsem na sklonku podzimu 2011 nabídla Metodickému portálu text týkající se výuky slohu. Byl zveřejněn v modulu Články dne 16.12.2011 pod titulem Co s tím slohem.

Ocituji část připomínající mou učitelskou zkušenost z první třetiny let osmdesátých:

 „S mimořádným potěšením vzpomínám na jeden slohový experiment. Zcela se vymykal školním osnovám, které jsem ostatně nikdy nepřijímala a nereflektovala rigidně. V jistém pedagogickém časopise, jehož jméno už v paměti nechovám, jsem si přečetla o praxi na školách v NDR – pro šťastlivce dodám, že se jednalo o Německou demokratickou republiku. Experiment byl označován jako slohový diktát. Rozhodla jsem se ho zrealizovat.

Bylo třeba vyhledat příhodný text. Měla jsem před sebou třídu pubertálních hochů. Dalo jistou dobu přemýšlení, hledání i listování, než jsem se rozhodla pro povídku Williama Saroyana Léto na krásném bílém koni. Naturelem odpovídala právě věku mých žáků. Chudý čtrnáctiletý arménský hoch si splní toužebné přání. Ukradne koně a brzy zrána budí svého bratrance, aby se na koni společně projeli. Jak příběh dopadne, je nasnadě. Bylo nezbytné text povídky zhustit do podoby, abych ho stačila hochům v hodině přečíst a ještě jim vysvětlit, co se po nich žádá. Ovšem s předchozím ujištěním, že vše je naprosto dobrovolné a navíc – pokud úkol splní a odevzdají, má učitelská červená tužka si v žádném případě na své nepřijde. Povídku jsem ve zkrácené verzi přečetla a potom v duchu metodického pokynu žákům nadiktovala základní body děje, podle kolegů z NDR něco jako slohový diktát, v mých očích spíše osnovu. Ještě jsem rozdala velké dvojarchy linkovaného papíru pro eventuální splnění navrženého úkolu. Výsledek nelze označit jinak než jako famózní! Po týdnu, v příští hodině slohu práci odevzdali všichni! Ještě je mám schovaný – mohla bych říct s Janem Werichem, samozřejmě neposkvrněné učitelskou červení.A vracívám se k nim, podobně jako k sešitkům školního časopisu LOUDAL, který iniciativně vydávali na základě příspěvků shromažďovaných „v krabici před 8.tř.“ chlapci jedné z mých tříd. Co bylo nejpřekvapivější, bylo naplnění slov Vladislava Vančury. Každá z těch modifikací Saroyanovy povídky „čpí po kotlíku, v němž byla uvařena“, je napsána tak, že „poznáte jejího kuchaře.“

Tímto citace z článku uveřejněného v prosinci 2011 ještě nekončí. Pro ty, kdož nemají dost času ,trpělivosti nebo zájmu uvedený text vyhledat, ocituji malé, vysvětlující doplnění:

 „Ve všech mých třídách si žáci na začátku školního roku zaznamenávali do záhlaví svých slohových sešitů slova mistra českého jazyka Vladislava Vančury publikovaná již v roce 1921 v Devětsilu: Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře…“

 

Opakovanou citací Vančurových slov chci vážně zapochybovat o správnosti kroku vydat práce studentů-maturantů do rukou anonymních hodnotitelů. Byli pro ty studenty skutečně jen hodnotiteli, nebyli jejich učiteli – a to je obrovský rozdíl (což se pokusím konkrétně dále doložit). Na druhé straně plně akceptuji požadavek, aby maturant dokázal respektovat zvolený žánr, například rozlišit zprávu a oznámení (zvědavci i k tomuto naleznou poznámky v prosincovém článku).

U vysokoškoláků jsem později vyžadovala, aby aktivně zvládali rozdíl mezi recenzí a esejem (esejí – obojí je správně). Bývala s tím potíž, zvláště v době, kdy je za esej vydáváno cokoliv. Jedna ze studentek pedagogické fakulty mě překvapivě přivedla k úplně novému nazírání na slohové práce mých žáků. Když jsem v semináři z některých těch prací inspirativně předčítala, položila mi nevěřícně otázku: „To že napsali osmáci? To by dnes napsal málokdo z nás!“U vědomí toho, co mi bývá vysokoškolskými studenty a studentkami k přečtení předkládáno (i v podobě bakalářských a diplomových prací) jsem jí se smutkem musela dát za pravdu.

 

Sahám namátkou po třech základoškolských žákovských pracích z první poloviny 80.let, abych je v autentickém stavu (se všemi chybami) dala v plen všeobecnému posouzení. Snad by mi kluci to porušení autorských práv prominuli. Bylo by záhodno připomenout specifika mých žáků ve vztahu k jazykovému vyučování a ke škole vůbec, negativně poznamenaná vadou řeči. Ale o tom se zvídavější mohou dočíst v dříve publikovaném textu.

 

Začnu ukázkou z práce hocha, který se s ničím „moc nepáral“, ani se školou, ale nevadilo mu to ve zdravě optimistickém pohledu na svět:

Jednoho dne jsem tvrdě spal. Najednou mi někdo zaklepal na okénko.Vstal jsem a co nevidím. Můj bratr Byro sedí na pěkném bílém koni a říká, honem se obleč a poď si nasednout. Bylo mi něco podezřelé. Naše rodina měla málo peněz a byla známá svou podsivostí. Vykoukl jsem s okna, ještě zcela neoblečen a nezvykle sem se zeptal. Gdes toho koně ukradl? Odpověděl důrazným tónem, honem se obleč, věděl, že se chci projet, že je to můj sen. Poslechl jsem a rychle jsem se oblékl. Nasedli jsme a vyjeli na vzdálenější palouk. Tam mi pověděl ať zesednu s koně, že mi předvede ukázkovou jízdu. Pobídl koně a uháněl…..

 

Následuje úryvek ze slohové práce chlapce s uzavřenější povahou, spíše introverta, řekněme takového klasického trojkaře, bez zjevných ambicí:

Jindy jsem spával déle, ale dnes, když jsem si nechal zdát ještě krásné sny mne najednou probudilo klepání na okno. Zprva jsem myslel, že mne přišel probudit otec, ale hned jsem poznal o co jde. Před oknem něco stálo, ale nevěděl jsem co by to mohlo být. Se zvědavosti jsem nahlédl do okna, a ku podivu jsem spatřil bratrance, jak sedí na krásném bělouši. Přemýšlel jsem, kde by ho vzal, až jsem přišel na to, že ho ukradl. Hned jsem se oblékl a vyjeli jsme na tajnou ranní projížďku, na koni, kterého jsem nikdy neviděl a nevěděl jsem, odkut ho dostal. Nejvíce mne mrzelo to, že jsem neuměl na koni jezdit. Můj starší bratranec byl na koni jako doma. A tak jsem si uvědomil, jak skáču přes potoky.I když jsem jen se zármutkem přihlížel na bratrance, měl jsem pocit, jako kdybych ho řídil já sám. Se svých představ jsem se procitl až na louce u lesa….

 

A nakonec žák výrazně technického zaměření, hrdého, jánošíkovského typu:

Bylo slunné ráno. Okny pronikal do pokoje zpěv ptáků. Najednou slyším zaklepání na okno. Podíval jsem se tím směrem a spatřil svého bratrance Murada. Ale kdyby jenom jej! Od svých prvních let jsem miloval koně. Mít jsem žádného nemohl, naše rodina byla poměrně chudá. Ale vždy jsem toužil projet se na něm. A takový kůň teď stojí před mým oknem a na něm Murad! Přiskočil jsem k oknu a otevřel ho. Jako ve snu jsem se díval na krásného bělouše. Najednou mě ale něco zarazilo. Kde Murad koně sehnal? O koupi nemohla být ani řeč, na to neměl. Že by ho ukradl? Tomu jsem nechtěl uvěřit. Naše rodina měla dobrou pověst a Murad by ji určitě neporušil. Zeptal jsem se ho: „Odkud toho koně máš?“ „To nemusíš vědět“, odpověděl, „a jestli se chceš projet, tak se rychle obleč!“ v rychlosti jsem se převlékl a vyskočil oknem ven. „Naskoč si za mě“, řekl Murad. Poslechl jsem a bratranec pobídl koně. Přejeli jsme několik lesních cest….

Anonymní hodnotitelé by ty slohové práce jistě viděli jinýma očima než já, učitelka, která s těmi hochy prožívala chvíle dobré, někdy horší, v internátní škole je znala takříkajíc i v pyžamu…

 K tomuto zamyšlení mě přivedla novinová noticka Ondřeje Štindla. Ráda čtu jeho recenze našich i zahraničních filmů, dokáže mě přivést k zamyšlení i potěšit kultivovaným písemným projevem. Věřím, že jako scénárista oceňovaného filmu Pouta ani v tomto směru neřekl poslední slovo. V Lidových novinách ze dne 19.6.2012 se v poznámce Jak píšou „naši mladí“ nebál vyjádřit k diskutovaným maturitním slohovým pracím mimo jiné slovy: „…netroufám si o té věci vynášet nějaké zásadní soudy…nemůžu si ale odpustit jednu jen volně související připomínku, možná zahořkle „stařeckou“….můj kontakt s písemnými projevy „našich mladých“mě vskutku nevede k optimismu ohledně budoucnosti psaného slova v Česku. Spíš mi přijde, že píšou dost strašně, někdy až to duši rozdírá.    Někdy na začátku 90.let jsem měl příležitost dělat rozhovor s Laurie Andersonovou. Nadšeně mi vyprávěla o – pro mě tehdy neznámém – internetu, díky němuž prý „budeme jednou všichni psát“. A měla pravdu, píšeme všichni. Akorát čím dál hůř.“

 O stavu naší vzdělanosti se diskutuje v médiích všeho druhu. Jen hlas učitelstva – zejména toho ze základních škol – jaksi neslyšet. Před několika týdny zesnulý Zdeněk Vašíček, podle záložky na jedné z jeho knih „brilantní esejista s impozantním rozhledem po výšinách i nížinách lidského myšlení“, na téma vzdělanosti současné české společnosti již v roce 2003 trefně poznamenal: „Absolventů humanitních studií je dnes u nás mnohonásobně víc než v letech dvacátých. Podobně je tomu s pracovními místy, granty a stipendii. Vzdělanost roste, jen ty výsledky se jaksi nesrovnávají. Předválečné československé reálné gymnasium bylo zahraničními odborníky považováno za nejlepší na světě. Dnes jsou střední školy kritisovány za to, že poskytují až příliš mnoho vědomostí. Arne Novák si troufl napsat dějiny české literatury, nás uspokojuje to, že na nich desítky odborníků pracují. No, budou tlustší a méně „subjektivní“.Považme, že Bass, Poláček, Peroutka a další neměli žádné odborně-žurnalistické vzdělání. Dnes ho musí mít každý sporťák. Tomu říkám zvrat kvality v kvantitu. Slona ale stovkou králíků nenahradíš…   Je fakt, že se nám gramotnost rozrostla, i smajlíky jsme zvládli. Nejen to, intelektuálové se nám rozmnožili jako králíci. Čtou sice stále, ale už progresivní metodou globálního rychločtení, která je založena na tom, že nevíme, co čteme, víme jen, že čteme. Cosi se nám v hlavě asociuje, jen to vrhnout na papír.“(1). Ať již máme názor na systém hodnocení maturitních slohových prací taký či onaký, ukázalo se, že i s tím „vrháním na papír“ máme nepřehlédnutelné potíže.

 Příliš často a příliš pohodlně se opíráme o výsledky různých šetření – právě že jsou nám předkládány jen ty výsledky, opravdu zřídkakdy cesty, metodiky, jak prezentující odborníci k oněm výsledkům došli. K dalšímu zajímavému úhlu pohledu dospěl redaktor Daniel Kaiser, když v Lidových novinách ze dne 30.5.2012 navrhuje zásadní rozlišení s neutuchající oblibou prezentovaných výsledků veřejného mínění. Parafrázovaně řečeno je rozdělil na mínění veřejná a zveřejňovaná. Ta zveřejňovaná mínění podle pana redaktora vyjadřují mínění aktivních, do médií proniknuvších menšin, kterým již léta dominuje takzvaný lidskoprávní průmysl (zelení, ekologové atd.). Skutečné veřejné mínění z různých důvodů mlčící většiny zůstává v ústraní, nepublikováno, nešířeno. Platí to bohužel i pro většinu slušných učitelů, unavených, rezignovaných, nesouznících s kraválisty, ale také patřičně neangažovaných (ať už ten termín v souvislosti s naším společenským vývojem vyznívá jakkoli).

 Opravdu budeme dále mlčet ke stavu a trendům našeho školství? Nepodpoříme ty, kteří se ozývají? Proč zůstala oslyšena analýza problémů našeho školství již před nějakým rokem předložená jedním z polistopadových ministrů školství – vzdělaným a noblesním Petrem Piťhou? Nevím, byl-li s ní seznámen zmiňovaný Zdeněk Vašíček. Možná by v roce 2006 sarkasticky nenapsal  smutným závěrem završená slova: „Naše základní vzdělání by se mělo omezit na výuku klipů, spotů, log. Proč upozorňovat na sienu pálenou, když stačí znalost tří základních barev daných semafory? Na druhé straně by měly být tvrdě biflovány emotikony. Opět bychom se měli vrátit k metodě globálního čtení, jistě ale modernisované. Znalost písmenek by si žáci sami odvozovali třebas z dobře jim známého nápisu McDONALD´S. S výukou abecedy by se učitelé nemuseli vůbec zatěžovat – žákům by byly rozdány mobily a dítka toužící posílat si esemesky by si písmena nacvičila sama. Nu, a jak by mělo vypadat vyšší školství, si snadno odvodí každý sám. Závěr: minimální informace zaručují pocity štěstí, morální integritu a spořádanou společnost“.

 

Literatura:

  1. VAŠÍČEK, Z.  Slavoj český. Mistrova divertimenta. Praha: Plus, 2010.

                                         ISBN 978-80-259-0052-9.


Už za rozcestím ?

 Od počátku 90.let minulého století se logopedie jako vědní disciplína slibně emancipovala. Objevil se termín ne vada či porucha řeči, ale mnohem širší , obsažnější a významnější narušení komunikační schopnosti (NKS). V moderním pojetí je úkolem logopeda zajistit komunikaci, která navíc nemusí probíhat výlučně orální cestou. Na scéně se objevuje alternativní a augmentativní komunikace (AAK), trend nový nejen v českých zemích. S pouhým pojetím odstraňování vad a poruch řeči, případně vadné výslovnosti má pramálo společného.

 

Nově pojaté narušení komunikační schopnosti představuje celkem deset okruhů, z nichž zažité ráčkování a lidově řečeno šlapání si na jazyk je součástí pouhého jednoho z nich, odborně nazývaného narušení článkování řeči. Pro znalé věci je samostatným podoborem např.afaziologie, péče o osoby s narušením komunikační schopnosti po mozkových příhodách, úrazech hlavy apod. Laika může překvapit, že dalším z deseti uvažovaných okruhů narušené komunikační schopnosti jsou ještě donedávna tak houfně probírané poruchy učení, zejména dyslexie. Jedná se totiž odborně o poruchy řeči čtené a psané

 

V roce 1991 publikuje mezinárodně uznávaný odborník slovenský profesor Viktor Lechta ve sborníku České logopedické společnosti až vizionářsky sepsaný článek s titulem Logopédia na prahu tretieho tisícročia. Definuje logopedii jako profesi, také jako vědní a studijní obor. V souvislosti s celospolečenskými změnami v tehdy ještě Československé republice reflektuje závažné změny v oblasti logopedické teorie a praxe. Vznikají soukromé logopedické ambulance, rozvíjí se spolupráce se zahraničními kolegy, pojednou se objevuje zahraniční odborná literatura, desetiletí dostupná jen stěží nebo vůbec ne, účast na zahraničních logopedických konferencích již není něčím z oblasti snů.

 

Všechna tato pozitiva přivádějí tehdejší československou logopedii podle profesora Lechty na rozcestí, staví ji před závažná rozhodnutí. Kudy se vydá? Viktor Lechta ukazuje na jistě nejednoduchou, klopotnou cestu vedoucí však ke kýženému postavení logopedie jako autonomního vědního oboru, se všemi nezbytnými atributy skutečné vědy. Ale pak je zde ještě příklad některých evropských zemí, ubírajících se co se logopedické péče týče pěšinkami prachobyčejného prakticismu, nevyžadujícího nějaké zvláštní,ba ani vysokoškolské vzdělání. Vždyť k nápravě nějaké té vady výslovnosti postačí třeba kroužková sonda, zuby na sebe, ještě tak špetka povědomí o čelistním úhlu a… je to rychlé, výnosné, pracuje se převážně jen s dětmi, rodiče stačí paternalisticky poučit.

 

Článek profesora Lechty z roku 1991 byl – jak se dnes rádo říká – výzvou, ale také varováním. Po dvaceti letech můžeme říci, že co se týče české logopedie, varováním oslyšeným, hrubě nereflektovaným. Důkazem – mimo jiné – mohou být i návrhy novel upravujících třeba požadavky na vzdělání pracovníků poskytujících logopedickou péči, nepokrytě preferující víceméně především praxi, která podle vyjádření některých pedagogů hraje větší roli než odborné vysokoškolské vzdělání. Vrátíme se tedy do doby logopedických asistentek, které po čtrnáctidenním prázdninovém kurzu pomáhaly v logopedických poradnách pod patronací resortu zdravotnictví upravovat dětem vadnou a nesprávnou výslovnost? Aby nedošlo k mýlce – více než třicet let budovanou síť logopedických poraden a působení logopedických asistentek není na místě jakkoliv zpochybňovat, odvedly spoustu záslužné práce. Je však třeba zdůraznit, že takto připravené logopedické asistentky – převážně paní učitelky mateřských škol a elementaristky – byly kompetentní upravovat pouze vady výslovnosti (dyslalie) a věnovaly se v naprosté, téměř stoprocentní většině dětem.

 

Povědomí veřejnosti tak bylo léta udržováno v přesvědčení, že logopedie – to je to ráčkování nebo přišlápnutá sykavka, stačí „chodit na logopedii“, a když se něco nespraví, „on z toho stejně vyroste“. O nějakých dospělých po úrazech mozku, o nemluvících, osobách s DMO (dětskou mozkovou obrnou), u nichž se může narušení komunikační schopnosti projevit, o těch, kteří přišli na svět s rozštěpem v oblasti mluvidel, o autistech, jejichž komunikačním problémem rozhodně nespočívá jen v nějaké vadné sykavce, o poruchách plynulosti řeči, o koktavých – o těch všech už se moc nemluvilo a o jejich řečových problémech ve spojitosti s logopedií nevědělo. Byli odkázáni na péči foniatrických oddělení, v případě dětí často na několik speciálních škol pro vadně mluvící.

 

Dnešní situace? Speciální školy se různě transformovaly, foniatrická oddělení a kliniky stále pomáhají, ale základna potřebné logopedické intervence je v logopedických ambulancích, většinou soukromých. Ty zápasí s pojišťovnami, vedou se nekončící spory o bodové ohodnocení, nejvýhodněji vycházejí zase ty „obyčejné“ vady výslovnosti, jsou dotovány nějakými dvaceti minutami péče logopeda a určitým bodovým ohodnocením atd. atd. Dochází až k takovým situacím, že některé ambulance odmítají přijímat např. balbutiky (koktavé) – co s nimi v těch vymezených minutách a pojišťovnou hrazených návštěvách tak jednou, dvakrát do měsíce?  Ať to zkusí raději na foniatrii, byť bydlišti potřebného jakkoli vzdálené…

 

 A tak se nám reálných deset okruhů narušení komunikační schopnosti opět „scvrkává“ jen na to R a Ř. Co s nějakou logopedickou prevencí? Hradí ji pojišťovna? Podobně publikační činnost, základ tak potřebné osvěty. Viděl již někdo logopedku na setkáních svépomocných skupin lidí s narušením komunikační schopnosti? Ty u nás podle zahraničních vzorů skutečně vznikly a vznikají. Cenná iniciativa zdola, svědčící o potřebnosti, vydrží však? Povede k něčemu? Budou se třeba v těch svépomocných skupinách angažovat absolventi rychlokvašných kurzů? A co aktuálně dost sledovaní autisté?

 

Zbývá jen s povzdechem konstatovat: zase jsme něco promarnili. Promarnili my, kteří se v oblasti poskytování logopedické péče na různých úrovních a postech pohybujeme. Jsme za rozcestím. Nevyužili jsme příležitost. Nevyužili jsme příležitost ukázat, co logopedie znamená –  že je to v nejširším pojetí výchova řeči.

 

Truchlivé jsou zkušenosti logopedů usilujících o tak potřebnou logopedickou osvětu. Snažíte se například prostřednictvím seriozního deníku informovat veřejnost o existenci Mezinárodního dne porozumění koktavosti.  Několik týdnů před 22.říjnem – ne Dnem koktavosti, ale podstatněji Dnem porozumění koktavosti – kontaktujete příslušnou redaktorku, zasíláte jí požadované podklady, odpovídáte mailem na její dotazy – to vše v naději, že prospějete těm, kteří léta zápasí „s tou zamotanou řečí“. Výsledek? Krátce před očekávaným termínem dostanete stručné sdělení, že redakce musí zařadit článek se závažnější tématikou.  Když pak nalistujete rubriku Zdraví, dočtete se: „ Vrtačky končí – nastupuje laser“. Těmi zuby jen zaskřípete, s vědomím, že jste pochybili –měli jste zřejmě dodat novináři preferované „háelpéčko“ (hluboký lidský příběh) některého z balbutiků (koktavých). To by zabralo.

Na pomyslném logopedickém rozcestí z doby před dvaceti lety jsme se – zdá se- vydali tím nesprávným směrem, tou snazší, prakticismem a (doplňte sami) ovlivněným směrem. Dokážeme si upřímně odpovědět na otázku- komu ku prospěchu? Cui bono?

 

                                                                                                                  Alžběta Peutelschmiedová

 


Chytré horákyně

Nesu si životem dva odkazy kultivovaně odtažité paní profesorky Francové: denně si před spaním přečtu pár stránek (jejich počet se zvyšuje úměrně mé prohlubující se nespavosti) a nevyznávám Švejka. Nešvejkovala jsem ani ve škole, ale manévrování jsem se nevyhnula.

 Nejen školní rok byl rozčísnut Měsícem knihy, ptactva, spořivosti, ale také politicky oslavami Vítězného února, Dne osvobození (tehdy ještě 9.května) nebo VŘSR. Pro ty šťastnější dodávám, že zkratka tajila Velkou říjnovou socialistickou revoluci, připadající akurátně na 7.listopad. Den, kdy si údajně vystřelila Aurora kotvící na Něvě (dnes již opět v Petrohradě), byl zarámován do Měsíce československo-sovětského přátelství. Nutno bylo oslavovat, a tak jsme oslavovali. Mým osmákům už věkem nehrozily veršovánky, jak „…rudou barvou dneska září sedmička v mém kalendáři“. Spíš hrozilo mně, že bych se mohla v jejich očích zdiskreditovat.

 Každodenní dojíždění do školy bylo únavné, ale dalo se využít k ledasčemu. Dnes si myslím, že jsem si právě šprtáním francouzských slovíček a idiomů v autobusovém příšeří zkazila oči. Billboardy byly tehdy vzácnější než mimo Vánoc nedostupné pomeranče. Jaký div, když mě při pohledu z autobusu upoutaly výzvy k návštěvě restaurace nabízející Týden sovětské kuchyně.

 Co dnes vypadá prachobyčejně, bylo v oněch  časech překvapující. Ředitel školy, uvyklý mým nápadům, neprotestoval, když jsem navrhla oslavit proklamovaný Měsíc přátelství se svými žáky v restauraci. Kamufláží byl nefalšovaný ruský boršč. Telefonicky jsem dohodla konzumaci s vedením hotelové restaurace v nefrekventovaných dopoledních hodinách. Vyhovovalo to i mým žákům vyhlídkou na únik z vyučování. Sdělovat skutečné pozadí manévru jsem nepovažovala za nutné. Jenom jsem labužnicky přiblížila kulinářské přednosti boršče, čímž jsem získala souhlas dětí, že si to pochutnáníčko samy zaplatí. Pamatuji se, že to tehdy bylo nějakých sedm osmdesát. Alibisticky jsem připustila, že každému nemusí boršč chutnat, že to však i tak pro nikoho nebude nejdražší zkušenost v životě.

 Je třeba připomenout, že mí žáci ( děvčat mezi nimi bývalo pomálu) trpěli – v pravém smyslu toho slova – vadou řeči, koktavostí. Doporučuje-li se dnes (často marně) v terapii narušení plynulosti řeči opouštět jalové povídání nad obrázky, snažila jsem se já už v oněch časech realizovat něco z tzv. tvrdých terapií, třeba metodu „ponoření“. Vláčela jsem kluky po různých institucích a shromážděních a takticky je měla k tomu, aby mluvili co nejvíce. Tady se nám nabízelo hned vícero příležitostí. Začalo to odkládáním svršků v šatně (byl přece listopad) s případnými slovními reakcemi na dotazy paní šatnářky. Vybavila jsem děti i společenským katechismem. Při placení měl každý podle počtu zkonzumovaných rohlíků zaokrouhlit požadovanou částku nahoru, se slovy: „To je dobrý!“

 Boršč byl vynikající! Lepší jsem od té doby nejedla. Obsluha byla úslužná a důvtipná, bez problémů přistoupila na mé sdělení, že nebudeme platit úhrnem, ale každý sám za sebe (mohla jsem si připsat další pomyslnou čárku za praktické logopedické cvičení). Naše láska k SSSR (Svazu sovětských socialistických republik) tehdy – bez připomínek! – doslova prošla žaludkem.

 Mohla bych vzpomenout jiný školní rok, kdy jsme z oslav Měsíce přátelství vyklouzli lingvisticky – do krabice od bot umístěné před mou třídou mohli zájemci vhodit svůj překlad několika řádek z Šolochovovy knihy Osud člověka, kterou znali i z filmového přepisu. Jen tak mimochodem – nic by se nestalo, kdyby dnešní školáci místo všelijakých děsných a děsivých slátanin občas viděli filmy jako Jeřábi táhnou, A jitra jsou zde tichá nebo i ten zmiňovaný Osud člověka. Pro překlad jsem rafinovaně vybrala úryvek o tom, jak hlavní hrdina „…ženilsa na ljubimoj děvočke“. Hodnotili jsme potom společně ne doslovný, ale nejlepší překlad.

 Toto vzpomínání podbarvené pochopitelným vzpomínkovým optimismem věnuji všem učitelkám – chytrým horákyním, které se bezduše nezpronevěřily svému poslání v dobách nejtemnějších. A nenapadla je přitom slova Bertolta Brechta: „ Pomněte, až přijde řeč na naše slabosti, i temné doby, jíž vy jste unikli“.

 

                                                           Alžběta Peutelschmiedová

 


Příspěvek k edukační dýmce míru

 

Učila jsem padesát roků – ráda a s chutí. Přes 23 roků na základní škole (v dnešní terminologii logopedické). Krátce před rokem 1986 jsem začala externě působit také na pedagogické fakultě. Předchozí opakovaná účast v konkursech nevyšla, chyběla mi stranická příslušnost. Když mi bylo v únoru 1986 místo na fakultě telefonicky nabídnuto, upozornění na můj „defekt“ bylo zahlazeno slovy: „To nevadí, my už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit“. A tak si mě fakulta „dovolovala“ až do září 2011. Patřím k učitelům, kteří se takříkajíc „zamazali od křídy“ a těch na pedagogických fakultách věru není mnoho. Pokusím se ze svého pohledu trochu objasnit, proč tomu tak je.
Když jsem nastoupila na pedagogickou fakultu, měla jsem tedy za sebou více než dvacet let praxe. Bylo mi už přes čtyřicet a začátky nebyly jednoduché. S odstupem času si uvědomuji, že mi trvalo určitou dobu, dala by se počítat ne na měsíce, ale i na nějaký ten rok, než jsem se na roli vysokoškolské učitelky jakžtakž adaptovala. Podle slov tehdejšího rektora jsem šla na vysokou školu za vidinou „větší tvůrčí svobody“. V té době jsem totiž jako učitelka základní školy psala (realizované) vzdělávací scénáře pro ostravskou televizi, publikovala odborné texty a dokončovala dálkové studium na UK v Praze (JASPEX – jazyková příprava expertů pro rozvojové země). Příčí se mi upadat do stesků nad finančním ohodnocením vysokoškolských učitelů, ale je na místě dodat, že nástupem na univerzitu jsem bezprostředně platově podstatně klesla (pro znalé finančních poměrů v roce 1986 upřesním – o 600 Kčs).
Oprávněně se ozývají hlasy – často od studentů – volající po přednášejících z řad zkušených školských praktiků. Realita je trochu složitější. Mohu odpovědně prohlásit, že ne každý vynikající učitel třeba ze základky je stejně úspěšný za katedrou vysokoškolské posluchárny. Troufám si říct, že je to spíše výjimka. Vzpomínám na konkrétní příklad skutečně dobrého učitele, který očekávání studentů naprosto zklamal. V úctě před akademickou půdou se domníval, že to, co dokázal s žáky školního věku, je nedůstojné vysokoškolské posluchárny a uchyloval se raději k prezentaci textů z vysokoškolských skript.
 S pokorou jsem se naučila nepodléhat tak oblíbenému opovrhování teorií, největší problém spatřuji v jejím užitečném skloubení s praxí. Nedlouho po mém nástupu na vysokou školu přišla Univerzita Hradec Králové s podnětnou akcí – Zkouším to jinak. Okamžitě jsem se do ní zapojila. Vysvětlení by zasloužilo samostatný text. V zásadě byl hlavní díl studijních aktivit přesunut na samotné studenty. Vydržela jsem celý jeden semestr a bývala bych ráda pokračovala. Musím s politováním konstatovat , že z řad studentů se aktivně zapojili jen někteří, ale ti s o to větším zájmem a porozuměním. Nejsem škarohlíd, ale pochybuji, že by bylo možné podobnou akci dnes na pedagogických fakultách zopakovat. Priority jsou jinde.Bližší vysvětlení jsem ochotna kdykoliv podat.
Uvažujte se mnou, prosím, ještě kousek dál. Na své mateřské základní škole, na niž stále s vděčností vzpomínám a bez níž bych si své vysokoškolské působení nedokázala představit, jsem postupně získala velmi slušnou pozici. S úsměvem můžu říct, že i inspektoři mě měli rádi. Možná nejen pro nepředstíranou snahu pracovat co nejodpovědněji, ale i proto, že jsem se jich nikdy nebála, netřásla se před nimi. Požadovali –li okamžité předložení příprav, nezaskočili mě, přípravy jsem psala – pro svou potřebu, ne pro inspektory. Se shovívavým pousmáním lituji, že jsem někde zašantročila sešit příprav, kde se skvěl červenou tužkou přičiněný záznam: Vzorná školní příprava –KŠI (tj. krajský školní inspektor, jméno zamlčím, už je dávno na pravdě boží). Mohla jsem na té základní škole v klidu – a jak se dnes říká v pohodě – dožít do důchodu.(Svůj názor na přípravy a pedagogické praxe jsem dala na blog 3.4.2012.)
Jste-li zaběhnutou, zkušenou učitelkou na základní škole, máte do značné míry už své jisté, vymezenou pozici v pedagogickém sboru, prostě stereotypy pracovní i sociální. Proč tuto jistotu opouštět a měnit ji za neznámé a nejisté postavení vysokoškolské učitelky (navíc na dobu určitou), začít vše budovat znovu a za jiných – nepochybně riskantních – podmínek? Platově si ani v současnosti nijak nepolepšíte, na vysoké škole nepřicházejí v úvahu různé příplatky (za třídnictví apod.) Budou po vás chtít, abyste vykazovali nezbytnou publikační činnost, v šibeničních termínech zpracovávali nejrůznější projekty, usilovali o granty, kontinuálně prokazovali různými zkouškami odborný růst. Povedete – samozřejmě nehonorovaně – stohy seminárních, bakalářských a diplomových prací, budete na ně psát posudky (zveřejňované na webu), poskytovat každotýdenní konzultace studentům a odborné vedení doktorandům, vykazovat aktivní účast na konferencích (tzn. vypracovat a prezentovat přednášku ), absolvujete neskutečný maraton státnic a přijímacích zkoušek. …To je pouze neúplný výčet povinností – základoškolsky úvazku – vysokoškolského učitele. Pak jsou zde ještě úvazky v kombinovaném (dříve dálkovém) studiu, některé, pravda, i placené. Nezdravíte-li zrovna u vrbiček (narážka pro znalé literatury doby národního obrození), zjišťujete v rozpisech, že jste „nasazováni“ většinou na ty formy neplacené (stává se pochopitelně zejména nováčkům v pedagogickém sboru). Je třeba dodat, že eventuální částky za publikační činnost vzbuzují úsměv až úsměšek na tvářích řemeslníků, o jiných profesích ani nemluvě. Kolik zkušených učitelů takovou změnu dobrovolně podstoupí?
Nejzávažnější je, že se musíte postavit před zdravě nesmlouvavé, neochočené lidi kolem dvaceti let (krásná charakteristika Jana Zábrany!), kterým nemůžete napsat poznámku do žákovské a kterým byste měli imponovat (pokud o to vůbec budou stát) tím, co víte, jak to dokážete podat a jak je dokážete pro svůj obor zaujmout. Komplex toho všeho si uvědomuje málokdo z těch, kdo se podivují neměnnosti stávajících pedagogických sborů na pedagogických fakultách.
Nevím, jak to vnímaly mé studentky (dotýkám se reality na pedagogických fakultách), ale sama se stále řadím mezi učitelské nadšence. Ani po desítkách let ve škole jsem neměla potíže s nějakým vyhořením, burn-out. Jak jsem napsala již vícekrát, považuji učitelství za krásné a kreativní povolání – pokud je někdo jako takové chápat chce a něco pro to dělá. Pedagogiku vnímám spíše jako umění než jako vědu. Učitel musí být nejen znalec, ale také psycholog, sociolog a v neposlední řadě herec.
Kacířsky doznávám, že jsem na vysoké škole dospěla ke snaze ani ne tak předávat ucelené soubory poznatků, jako vést ke kritickému myšlení. Pěstování kritického myšlení považuji za základní úkol vysoké školy. K tomu rozhodně nevede cesta pouhým odklikáváním a předčítáním hesel ze sebebarevnější power -pointové prezentace. Konrad Paul Liessmann v pozoruhodné analýze vzdělávacích poměrů (Teorie nevzdělanosti, Academia 2008, s.104) píše: „Nešvar….že se jednoduché věty a nabubřelé pojmy promítají přes power-point a pak je přednášející prostě předčítá, je výrazem pohrdání posluchači a absolutní ztrátou toho, čemu se kdysi říkalo přednášková kultura.Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy – a je zcela jedno, o jaké téma se jedná –můžeme si být celkem jistí, že ať se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže“. Pokud někteří ze čtenářů zajásali, že jsem konečně ukázala tvář staromilce odmítajícího moderní metody a postupy, jsou na omylu. Perfektní, smysluplné a efektivní (ne pouze efektní) power-pointové prezentace jsem zažila a přivítala na přednáškách Františka Koukolíka a Cyrila Höschla. Takových víc a houšť!
Žádná škola z nikoho učitele neudělá. Učení – vyučovací hodina – to je proces. Má probíhat za mnoha předvídatelných předpokladů (k nejdůležitějším patří promyšlená, funkční! příprava), ale v samém zárodku je to proces nepředvídatelný. Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké volil štětce, barvy, plátno, jak pracoval se světlem, postavením malířského stojanu, v jakém se nacházel duševním rozpoložení, maloval-li nalačno nebo po snídani….Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali. Nebo snad ano?
Při nejlepší snaze jsem ze žádné studentky učitelku neudělala.Mohla jsem se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohla jsem se snažit podněcovat, burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál. Co to je, to se mě neptejte – o tom dlouhodobě stále rozjímám.
V časopisech bývají na osobnost učitele kladeny nejrůznější požadavky – má být například sebevědomý, vyrovnaný, chápající a tvořivý (zajímavý soubor „big five“ uváděl svého času pan profesor Zdeněk Matějček). Krásná představa, kde však najít potřebnou armádu takových jedinců alespoň pro základní školy? Přiznávám, že bych zdůraznila tu tvořivost (chcete-li kreativitu) a empatii (řekněme emocionální a sociální inteligenci). U vyrovnanosti bych malinko slevila. Přece každý z nás vzpomíná (s láskou!) na některého učitele, který nebyl zrovna vzorem vyrovnanosti, ale byla to OSOBNOST. A sebevědomí? To českému učitelstvu chybí obecně(námět na další obsáhlé pojednání).
Trochu se obávám,že svobodu nabytou po roce 1989 nevyužili a nevyužívají učitelé vždy tím optimálním a žádoucím způsobem. Nezmiňuji tím pouze svobodu volby vyučovacích metod a forem. Tady bych byla opatrnější, nepodléhala neuváženě módním vlnám, ne ve všech případech odpovídajících našemu naturelu a mentalitě. Vzbuzuji –li dojem, že se bráním novotám, je to omyl. Ani v dobách hlubokého socialismu (komunismus u nás nikdy nebyl, nedosáhli ho ani v Sovětském svazu), jsem nikdy neučila „normálně“. Ctím však axiom sv.Augustina: Všechno poznej a dobrého se drž! Mnohé náhle propuknuvší projekty a programy jsou více líbivé a podbízivé než pro děti a mládež opravdu přínosné.
Jsem produktem školství neblaze proslulého Zdeňka Nejedlého: zkrátil mi školu na osmiletku, kde jsem skládala závěrečné zkoušky, maturovala jsem v sedmnácti na jedenáctiletce. Zdeněk Nejedlý poškodil především Aloise Jiráska nekritickým vynášením husitství, z osobních důvodů se snažil ublížit hudbě Antonína Dvořáka. Má toho na svědomí víc. Někdy si říkám, že v mém případě to se vzděláním snad až tak špatně zase nedopadlo. Bráním se především černobílému pohledu na svět. Čtu-li vyjádření mladého pedagoga, že „…je třeba bořit zažité postsovětské konstrukty zakořeněné na školách“, říkám si, že by to chtělo víc rozhledu. Kde kupříkladu studoval jaderný fyzik a zakladatel nadace Charta 77 František Janouch? Které školy navštěvoval Grigorij Perelman? V roce 1996 mu byla udělena cena Evropské matematické společnosti, kterou podobně jako v USA udělenou cenu (spolu s milionem dolarů) za vyřešení tzv. Poincarého domněnky nepřevzal. A zůstaneme-li u matematiky, Donal O´Shea v knize Poincarého domněnka (Academia, 2009, s.215) uvádí: „Úroveň sovětského matematického vzdělání byla celkově na vysoké úrovni, od nejnižších škol až po univerzity, a osnovy základních a středních škol vznikaly ve spolupráci s matematickými vědci. Talentovaní studenti se vybírali již brzy a panovala velice silná tradice samostatného studia se zkušeným učitelem“. Tento „konstrukt“ jsme tedy rozhodně nepřevzali!
Troufám si říct, že mladým kolegům rozumím, s těmi svými – většinu z nich jsem učila – mám stále pěkný vztah, založený na vzájemném respektu.Je mi líto, jak je často současným doktorandům ubližováno. S ohledem na. jejich počítačovou gramotnost jsou pověřováni zpracováváním složitých grantových projektů (kdo to nezkusil,nemá představu) a oni velmi rychle nabývají přesvědčení, že právě v této činnosti spočívá  „jádro pudla“ vysokoškolského působení, podléhají mámení složitých a nesrozumitelných rádoby odborných formulací, v naivních duších vyvolávajících představu vysokoškolské učenosti. Sami ještě odborně neopeřeni jsou pověřováni vedením seminářů, kde skutečně nemají co předvést, vyjma vyčtených mouder. 
Když jsem letos navštívila Litomyšl, postála jsem u základní školy, před níž je umístěna socha Zdeňka Nejedlého. Nápis na pomníku jsem si opsala, stál za to, lidé, kteří o existenci sochy kontroverzního rodáka rozhodovali, se drželi naučení Jiřího Voskovce – „neztratili glanc“. Kolemjdoucí se dočtou: „ Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“.
Každý týden trávím tři pozdní odpoledne a podvečery svého „zaslouženého odpočinku“ ve (státní!) jazykové škole. Ráda bych si opakovala i svou milovanou francouzštinu, ale to bych při svých dalších aktivitách už nestíhala svědomitě plnit zadané domácí úkoly. Jedním z oprašovaných jazyků je ruština. Naší vyučující- pochopitelně rodilou mluvčí – je vysokoškolská učitelka angličtiny a francouzštiny. Její pojetí a způsob výuky je s nadšením přijímán nejen mnou, ale i mými spolužačkami, letošními maturantkami, které se – podle vlastního sdělení – na každou výuku moc těší. Kdyby podobným způsobem učila třetina českých učitelů, hodně žáků a studentů by také chodilo do školy mnohem raději.
V pohledu na současný stav našeho školství se bohužel ztotožňuji s názorem svého bývalého vysokoškolského kolegy (shodou okolností byl druhým ze tří nestraníků v našem předlistopadovém pedagogickém sboru). Prohlásil, že co se nepodařilo zničit v tradici českého školství bolševikovi, podařilo se v  uplynulých necelých dvaceti letech.
Našim učitelům – všech stupňů škol – bych přála větší dávku dopaminu, neurotransmitéru prý zajišťujícího promptní reakce na nové stimuly, iniciativu a spontaneitu. Lidé s patřičnou dávkou dopaminu patří podle neurologů a neuropsychologů mezi lidi zvědavé a zvídavé, kteří rádi experimentují a nebojí se riskovat. Co by nám pak ve školství chybělo? I ta prestiž učitelského stavu by se zvýšila (v penězích to opravdu není). A mezi učitelstvem by ubylo lidí – řečeno slovy Stefana Zweiga – s tichým šerosvitem sklíčenosti nad unavenou duší.
Alžběta Peutelschmiedová

Učila jsem padesát roků – ráda a s chutí. Přes 23 roků na základní škole (v dnešní terminologii logopedické). Krátce před rokem 1986 jsem začala externě působit také na pedagogické fakultě. Předchozí opakovaná účast v konkursech nevyšla, chyběla mi stranická příslušnost. Když mi bylo v únoru 1986 místo na fakultě telefonicky nabídnuto, upozornění na můj „defekt“ bylo zahlazeno slovy: „To nevadí, my už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit“. A tak si mě fakulta „dovolovala“ až do září 2011. Patřím k učitelům, kteří se takříkajíc „zamazali od křídy“ a těch na pedagogických fakultách věru není mnoho. Pokusím se ze svého pohledu trochu objasnit, proč tomu tak je.

Když jsem nastoupila na pedagogickou fakultu, měla jsem tedy za sebou více než dvacet let praxe. Bylo mi už přes čtyřicet a začátky nebyly jednoduché. S odstupem času si uvědomuji, že mi trvalo určitou dobu, dala by se počítat ne na měsíce, ale i na nějaký ten rok, než jsem se na roli vysokoškolské učitelky jakžtakž adaptovala. Podle slov tehdejšího rektora jsem šla na vysokou školu za vidinou „větší tvůrčí svobody“. V té době jsem totiž jako učitelka základní školy psala (realizované) vzdělávací scénáře pro ostravskou televizi, publikovala odborné texty a dokončovala dálkové studium na UK v Praze (JASPEX – jazyková příprava expertů pro rozvojové země). Příčí se mi upadat do stesků nad finančním ohodnocením vysokoškolských učitelů, ale je na místě dodat, že nástupem na univerzitu jsem bezprostředně platově podstatně klesla (pro znalé finančních poměrů v roce 1986 upřesním – o 600 Kčs).

 

Oprávněně se ozývají hlasy – často od studentů – volající po přednášejících z řad zkušených školských praktiků. Realita je trochu složitější. Mohu odpovědně prohlásit, že ne každý vynikající učitel třeba ze základky je stejně úspěšný za katedrou vysokoškolské posluchárny. Troufám si říct, že je to spíše výjimka. Vzpomínám na konkrétní příklad skutečně dobrého učitele, který očekávání studentů naprosto zklamal. V úctě před akademickou půdou se domníval, že to, co dokázal s žáky školního věku, je nedůstojné vysokoškolské posluchárny a uchyloval se raději k prezentaci textů z vysokoškolských skript.

 

 S pokorou jsem se naučila nepodléhat tak oblíbenému opovrhování teorií, největší problém spatřuji v jejím užitečném skloubení s praxí. Nedlouho po mém nástupu na vysokou školu přišla Univerzita Hradec Králové s podnětnou akcí – Zkouším to jinak. Okamžitě jsem se do ní zapojila. Vysvětlení by zasloužilo samostatný text. V zásadě byl hlavní díl studijních aktivit přesunut na samotné studenty. Vydržela jsem celý jeden semestr a bývala bych ráda pokračovala. Musím s politováním konstatovat , že z řad studentů se aktivně zapojili jen někteří, ale ti s o to větším zájmem a porozuměním. Nejsem škarohlíd, ale pochybuji, že by bylo možné podobnou akci dnes na pedagogických fakultách zopakovat. Priority jsou jinde. Bližší vysvětlení jsem ochotna kdykoliv podat.

 

Uvažujte se mnou, prosím, ještě kousek dál. Na své mateřské základní škole, na niž stále s vděčností vzpomínám a bez níž bych si své vysokoškolské působení nedokázala představit, jsem postupně získala velmi slušnou pozici. S úsměvem můžu říct, že i inspektoři mě měli rádi. Možná nejen pro nepředstíranou snahu pracovat co nejodpovědněji, ale i proto, že jsem se jich nikdy nebála, netřásla se před nimi. Požadovali –li okamžité předložení příprav, nezaskočili mě, přípravy jsem psala – pro svou potřebu, ne pro inspektory. Se shovívavým pousmáním lituji, že jsem někde zašantročila sešit příprav, kde se skvěl červenou tužkou přičiněný záznam: Vzorná školní příprava –KŠI (tj. krajský školní inspektor, jméno zamlčím, už je dávno na pravdě boží). Mohla jsem na té základní škole v klidu – a jak se dnes říká v pohodě – dožít do důchodu.(Svůj názor na přípravy a pedagogické praxe jsem dala na blog 3.4.2012.)

 

Jste-li zaběhnutou, zkušenou učitelkou na základní škole, máte do značné míry už své jisté, vymezenou pozici v pedagogickém sboru, prostě stereotypy pracovní i sociální. Proč tuto jistotu opouštět a měnit ji za neznámé a nejisté postavení vysokoškolské učitelky (navíc na dobu určitou), začít vše budovat znovu a za jiných – nepochybně riskantních – podmínek? Platově si ani v současnosti nijak nepolepšíte, na vysoké škole nepřicházejí v úvahu různé příplatky (za třídnictví apod.) Budou po vás chtít, abyste vykazovali nezbytnou publikační činnost, v šibeničních termínech zpracovávali nejrůznější projekty, usilovali o granty, kontinuálně prokazovali různými zkouškami odborný růst. Povedete – samozřejmě nehonorovaně – stohy seminárních, bakalářských a diplomových prací, budete na ně psát posudky (zveřejňované na webu), poskytovat každotýdenní konzultace studentům a odborné vedení doktorandům, vykazovat aktivní účast na konferencích (tzn. vypracovat a prezentovat přednášku ), absolvujete neskutečný maraton státnic a přijímacích zkoušek. …To je pouze neúplný výčet povinností – základoškolsky úvazku – vysokoškolského učitele. Pak jsou zde ještě úvazky v kombinovaném (dříve dálkovém) studiu, některé, pravda, i placené. Nezdravíte-li zrovna u vrbiček (narážka pro znalé literatury doby národního obrození), zjišťujete v rozpisech, že jste „nasazováni“ většinou na ty formy neplacené (stává se pochopitelně zejména nováčkům v pedagogickém sboru). Je třeba dodat, že eventuální částky za publikační činnost vzbuzují úsměv až úsměšek na tvářích řemeslníků, o jiných profesích ani nemluvě. Kolik zkušených učitelů takovou změnu dobrovolně podstoupí?

 

Nejzávažnější je, že se musíte postavit před zdravě nesmlouvavé, neochočené lidi kolem dvaceti let (krásná charakteristika Jana Zábrany!), kterým nemůžete napsat poznámku do žákovské a kterým byste měli imponovat (pokud o to vůbec budou stát) tím, co víte, jak to dokážete podat a jak je dokážete pro svůj obor zaujmout. Komplex toho všeho si uvědomuje málokdo z těch, kdo se podivují neměnnosti stávajících pedagogických sborů na pedagogických fakultách.

 

Nevím, jak to vnímaly mé studentky (dotýkám se reality na pedagogických fakultách), ale sama se stále řadím mezi učitelské nadšence. Ani po desítkách let ve škole jsem neměla potíže s nějakým vyhořením, burn-out. Jak jsem napsala již vícekrát, považuji učitelství za krásné a kreativní povolání – pokud je někdo jako takové chápat chce a něco pro to dělá. Pedagogiku vnímám spíše jako umění než jako vědu. Učitel musí být nejen znalec, ale také psycholog, sociolog a v neposlední řadě herec.

 

Kacířsky doznávám, že jsem na vysoké škole dospěla ke snaze ani ne tak předávat ucelené soubory poznatků, jako vést ke kritickému myšlení. Pěstování kritického myšlení považuji za základní úkol vysoké školy. K tomu rozhodně nevede cesta pouhým odklikáváním a předčítáním hesel ze sebebarevnější power -pointové prezentace. Konrad Paul Liessmann v pozoruhodné analýze vzdělávacích poměrů (Teorie nevzdělanosti, Academia 2008, s.104) píše: „Nešvar….že se jednoduché věty a nabubřelé pojmy promítají přes power-point a pak je přednášející prostě předčítá, je výrazem pohrdání posluchači a absolutní ztrátou toho, čemu se kdysi říkalo přednášková kultura.Když se k tomu přidruží oblíbené sloupcové a koláčové diagramy – a je zcela jedno, o jaké téma se jedná –můžeme si být celkem jistí, že ať se vizualizací zamýšlí cokoliv, obraz opravdových poměrů se neukáže“. Pokud někteří ze čtenářů zajásali, že jsem konečně ukázala tvář staromilce odmítajícího moderní metody a postupy, jsou na omylu. Perfektní, smysluplné a efektivní (ne pouze efektní) power-pointové prezentace jsem zažila a přivítala na přednáškách Františka Koukolíka a Cyrila Höschla. Takových víc a houšť!

 

Žádná škola z nikoho učitele neudělá. Učení – vyučovací hodina – to je proces. Má probíhat za mnoha předvídatelných předpokladů (k nejdůležitějším patří promyšlená, funkční! příprava), ale v samém zárodku je to proces nepředvídatelný. Přirovnávám vyučovací hodinu trochu vzletně k Picassově práci na obrazu. Picasso by vám mohl co nejpodrobněji popsat, jak ten či onen obraz maloval, co ho k tomu vedlo, jaké volil štětce, barvy, plátno, jak pracoval se světlem, postavením malířského stojanu, v jakém se nacházel duševním rozpoložení, maloval-li nalačno nebo po snídani….Co platno, po všech těch informacích byste sami podobný obraz nenamalovali. Nebo snad ano?

 

Při nejlepší snaze jsem ze žádné studentky učitelku neudělala.Mohla jsem se o to jen pokoušet, nabízet jí své zkušenosti (které jsou právě jen mými, těžko je generalizovat a stejně prý jsou zkušenosti nepřenosné). Mohla jsem se snažit podněcovat, burcovat studentčin vnitřní učitelský potenciál. Co to je, to se mě neptejte – o tom dlouhodobě stále rozjímám.

 

V časopisech bývají na osobnost učitele kladeny nejrůznější požadavky – má být například sebevědomý, vyrovnaný, chápající a tvořivý (zajímavý soubor „big five“ uváděl svého času pan profesor Zdeněk Matějček). Krásná představa, kde však najít potřebnou armádu takových jedinců alespoň pro základní školy? Přiznávám, že bych zdůraznila tu tvořivost (chcete-li kreativitu) a empatii (řekněme emocionální a sociální inteligenci). U vyrovnanosti bych malinko slevila. Přece každý z nás vzpomíná (s láskou!) na některého učitele, který nebyl zrovna vzorem vyrovnanosti, ale byla to OSOBNOST. A sebevědomí? To českému učitelstvu chybí obecně (námět na další obsáhlé pojednání).

 

Trochu se obávám,že svobodu nabytou po roce 1989 nevyužili a nevyužívají učitelé vždy tím optimálním a žádoucím způsobem. Nezmiňuji tím pouze svobodu volby vyučovacích metod a forem. Tady bych byla opatrnější, nepodléhala neuváženě módním vlnám, ne ve všech případech odpovídajících našemu naturelu a mentalitě. Vzbuzuji –li dojem, že se bráním novotám, je to omyl. Ani v dobách hlubokého socialismu (komunismus u nás nikdy nebyl, nedosáhli ho ani v Sovětském svazu), jsem nikdy neučila „normálně“. Ctím však axiom sv.Augustina: Všechno poznej a dobrého se drž! Mnohé náhle propuknuvší projekty a programy jsou více líbivé a podbízivé než pro děti a mládež opravdu přínosné.

 

Jsem produktem školství neblaze proslulého Zdeňka Nejedlého: zkrátil mi školu na osmiletku, kde jsem skládala závěrečné zkoušky, maturovala jsem v sedmnácti na jedenáctiletce. Zdeněk Nejedlý poškodil především Aloise Jiráska nekritickým vynášením husitství, z osobních důvodů se snažil ublížit hudbě Antonína Dvořáka. Má toho na svědomí víc. Někdy si říkám, že v mém případě to se vzděláním snad až tak špatně zase nedopadlo. Bráním se především černobílému pohledu na svět. Čtu-li vyjádření mladého pedagoga, že „…je třeba bořit zažité postsovětské konstrukty zakořeněné na školách“, říkám si, že by to chtělo víc rozhledu. Kde kupříkladu studoval jaderný fyzik a zakladatel nadace Charta 77 František Janouch? Které školy navštěvoval Grigorij Perelman? V roce 1996 mu byla udělena cena Evropské matematické společnosti, kterou podobně jako v USA udělenou cenu (spolu s milionem dolarů) za vyřešení tzv. Poincarého domněnky nepřevzal. A zůstaneme-li u matematiky, Donal O´Shea v knize Poincarého domněnka (Academia, 2009, s.215) uvádí: „Úroveň sovětského matematického vzdělání byla celkově na vysoké úrovni, od nejnižších škol až po univerzity, a osnovy základních a středních škol vznikaly ve spolupráci s matematickými vědci. Talentovaní studenti se vybírali již brzy a panovala velice silná tradice samostatného studia se zkušeným učitelem“. Tento „konstrukt“ jsme tedy rozhodně nepřevzali!

 

Troufám si říct, že mladým kolegům rozumím, s těmi svými – většinu z nich jsem učila – mám stále pěkný vztah, založený na vzájemném respektu. Je mi líto, jak je často současným doktorandům ubližováno. S ohledem na jejich počítačovou gramotnost jsou pověřováni zpracováváním složitých grantových projektů (kdo to nezkusil,nemá představu) a oni velmi rychle nabývají přesvědčení, že právě v této činnosti spočívá  „jádro pudla“ vysokoškolského působení, podléhají mámení složitých a nesrozumitelných rádoby odborných formulací, v naivních duších vyvolávajících představu vysokoškolské učenosti. Sami ještě odborně neopeřeni jsou pověřováni vedením seminářů, kde skutečně nemají co předvést, vyjma vyčtených mouder. 

 

Když jsem letos navštívila Litomyšl, postála jsem u základní školy, před níž je umístěna socha Zdeňka Nejedlého. Nápis na pomníku jsem si opsala, stál za to, lidé, kteří o existenci sochy kontroverzního rodáka rozhodovali, se drželi naučení Jiřího Voskovce – „neztratili glanc“. Kolemjdoucí se dočtou: „ Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky“.

 

Každý týden trávím tři pozdní odpoledne a podvečery svého „zaslouženého odpočinku“ ve (státní!) jazykové škole. Ráda bych si opakovala i svou milovanou francouzštinu, ale to bych při svých dalších aktivitách už nestíhala svědomitě plnit zadané domácí úkoly. Jedním z oprašovaných jazyků je ruština. Naší vyučující- pochopitelně rodilou mluvčí – je vysokoškolská učitelka angličtiny a francouzštiny. Její pojetí a způsob výuky je s nadšením přijímán nejen mnou, ale i mými spolužačkami, letošními maturantkami, které se – podle vlastního sdělení – na každou výuku moc těší. Kdyby podobným způsobem učila třetina českých učitelů, hodně žáků a studentů by také chodilo do školy mnohem raději.

 

V pohledu na současný stav našeho školství se bohužel ztotožňuji s názorem svého bývalého vysokoškolského kolegy (shodou okolností byl druhým ze tří nestraníků v našem předlistopadovém pedagogickém sboru). Prohlásil, že co se nepodařilo zničit v tradici českého školství bolševikovi, podařilo se v  uplynulých necelých dvaceti letech.

 

Našim učitelům – všech stupňů škol – bych přála větší dávku dopaminu, neurotransmitéru prý zajišťujícího promptní reakce na nové stimuly, iniciativu a spontaneitu. Lidé s patřičnou dávkou dopaminu patří podle neurologů a neuropsychologů mezi lidi zvědavé a zvídavé, kteří rádi experimentují a nebojí se riskovat. Co by nám pak ve školství chybělo? I ta prestiž učitelského stavu by se zvýšila (v penězích to opravdu není). A mezi učitelstvem by ubylo lidí – řečeno slovy Stefana Zweiga – s tichým šerosvitem sklíčenosti nad unavenou duší.

Alžběta Peutelschmiedová

 

 

 


Kdo nic neví…

 

Z médií všeho druhu jsme neustále přesvědčováni, že žijeme v informační společnosti, která se údajně projevuje schopností získávat, produkovat, zpracovávat a uchovávat informace k osobnímu či ekonomickému prospěchu. Skepse je podle Milan Kundery nejplodnější stav, protože navozuje otázky. Zapochybujme proto nejprve, co je to informační společnost, co je to informace, z čehož pak logicky musí vyplynout, jak je to s tou naší schopností informace získávat, produkovat, zpracovávat a uchovávat. Nejsou to všechno v pojetí Shakespearově pouhá SLOVA, SLOVA, SLOVA?
Podle Akademického slovníku cizích slov (Academia, 1995) je informace:
1. zpráva, údaj
2. poučení
3. kyberneticky (v teorii informace) číselné vyjádření množství údajů přenesené sdělovacím 
     kanálem za časovou jednotku při přenosu zpráv.
Abychom pojali problém důkladně, uveďme ještě jednu z mnoha definic na oblíbené Wikipedii:
Informace je velmi široký, mnohoznačný pojem a užívá se v různých významech, v nejobecnějším smyslu je informace chápána jako údaj o reálném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících.
Po tomto mírně akademickém úvodu a vymezení pojmu, s nímž chceme pracovat, nikdo asi neupře současné společnosti schopnost informace získávat a uchovávat. V České republice máme tu schopnost mimořádně usnadněnou (což možná mnohé překvapí) teprve od roku 1993, data našeho přístupu k internetu. Zbývá ale zauvažovat nad schopností informace produkovat (což o to!) a především je zpracovávat.
Jan Neruda (1834 – 1891) kdysi řekl, že kdo nic neví, musí všemu věřit. Slovo informace zcela zřejmě nebylo v jeho době frekventovaným pojmem. Nabízí se otázka: ztotožnil by Neruda vědění s informacemi?
Konrad Paul Liessmann samotnou předmluvu své velmi úspěšné a v určitých kruzích velmi diskutované publikace Teorie nevzdělanosti zahajuje větou: „Žijeme ve společnosti vědění“. Pro Nerudu by tím terminologické problémy mohly být vyřešeny. Jenže – o několik stránek dále profesor Liessmann píše: „Vědění je více než informace. Vědění umožňuje nejen odfiltrovat z množství dat ta, která mají informační hodnotu, vědění je celkovou formou prozkoumávání světa – jeho poznávání, chápání, porozumění. Na rozdíl od informace, jejíž význam spočívá v odlišném jednání v budoucnosti, není vědění jednoznačně účelově orientováno“ (s.23). 
A jsme u toho – u naší schopnosti či neschopnosti určité informace odfiltrovat, to znamená zpracovat je. Pro své žáky na základní škole bych asi užila jednoduché přirovnání: informace pro mě může být něco jako papírový kapesník, který po použití odhodím, jinou informaci ale můžu přetavit do určitého poznatku, vědění, co použiju v příhodném okamžiku někdy v budoucnosti. Teď jde o ten filtr – myslím, že aktuálně lze ten pojem nazvat schopností kriticky myslet. 
V aktuální poněkud  infantilně (na)laděné společnosti jsou pro vysvětlení hojně využívány příběhy, v biblickém pojetí vlastně něco jako podobenství.Uchýlím se k jednomu, z mého pohledu mimořádně zajímavému a plodnému.
I stalo se, že jsem nedávno na krátký čas zavítala do jednoho z našich přepůvabných měst – do Litomyšle. Jarním sluncem zalité náměstí s pečlivě opravenými domy, u nichž u každého z nich se vám zachce postát, vás rozesmutní podloubí zaplněná stánkovým haraburdím. Ten hořký zážitek jsem se rozhodla zahnat účastí na přednášce v domě U Rytířů. V jednom ze sálů městské galerie můžete číst slova: „Šťastná Litomyšli! Budiž požehnána, žes dala naší vlasti dva skvělé syny, básníky tónů a barev – Smetanu a Mařáka“. Těch litomyšlských synů – jak všichni víme – bylo víc, ale že mezi ně patří i Julius Mařák , to jsem netušila. Právě Litomyšli v době Mařákova mládí měla být věnována anoncovaná přednáška. 
Julius Mařák, léty svého žití (1832 – 1899) Nerudův vrstevník, je nazýván jedním z nejlepších evropských malířů lesa. My možná ze školních chodeb známe spíše díla světově uznávaného Ivana Ivanoviče Šiškina (1831 – 1898), označovaného zase za cara ruských hvozdů.
Bylo mi líto distingovaného přednášejícího, který se musel vyrovnávat s plačtivými projevy kojence matky přesvědčené, že o tuto přednášku nemůže své mimino ochudit. Byl to projev hrubé neúcty jak k přednášejícímu, tak k hrstce tématem zaujatých přítomných.Samozřejmě, že nikdo – kromě mimina – ani nehlesl, jsme přece všichni tzv.politically corect.Já se přesto domnívám, že až tak „friendly“ bychom k podobným jevům být neměli.
Julius Mařák navštěvoval v Litomyšli proslulý filosofický ústav, kde ve třídě bývaly zapsány i dvě stovky studentů, kteří by bez absolvování dvou ročníků ústavu nemohli pokračovat v universitním studiu teologie, medicíny nebo práv.Něco z atmosféry – včetně osazenstva – slovutného učiliště je zachyceno v Jiráskově Filosofské historii, kterou současníci budou znát již nanejvýš z filmového zpracování.
V logickém sledu přednášky byli zmíněni také dva Mařákovi studijní předchůdci. František Matouš Klácel (1808 – 1882) je znám jako autor Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, adresovaných Boženě Němcové, kterou – mimochodem – velmi podporoval v úmyslu napsat Babičku. Tento – dalo by se říci blouznivec – skončil svou životní pouť v americké Iowě, kde se pokoušel založit dobročinnou společnost tzv. nemýlenců.
Podstatnější pro mé záměry je Klácelův spolužák,s téměř identickými životními daty, Alois Vojtěch Šembera (1807 – 1882). Ne proto, že později osm let působil na univerzitě v Olomouci a v roce 1861 vlastním nákladem vydal Paměti a znamenitosti města Olomouce. Začínají větou: „Město Olomouc jest nejpamátnější a nejpěknější z měst moravských…“ O půl druha století tak předběhl aktuální hodnocení mého rodného města prestižním cestovatelským průvodcem Lonely Planet.
Podstatné je, že Alois Vojtěch Šembera, jazykovědec, vlastními slovy profesor řeči a literatury české na c.k. vysokých školách vídeňských, směle vystoupil proti pravosti Rukopisu zelenohorského. Kdo zná alespoň letmo historii Rukopisů, ví, kolik problémů takové vystoupení přineslo například otci Petra Bezruče, jak se v této(dosud nezavršené) problematice angažoval náš první prezident TGM atd. 
 Pro nás je podstatné, že Alois Vojtěch Šembera uměl a dokázal informace PROSÍVAT, HODNOTIT, FILTROVAT, prostě ZPRACOVÁVAT. Uznávaný jazykovědec    MYSLEL  KRITICKY. Kde se tomu naučil?
Počátky Šemberovy schopnosti kriticky myslet můžeme hledat již ve zmiňovaném filosofickém ústavu v Litomyšli. Jedním z jeho učitelů byl totiž  profesor s neobvyklým jménem German President (1790 – 1865). Narodil se i zemřel v Litomyšli, ale část života působil také na univerzitě ve Vídni. Je zajímavé, že velmi oceňoval Velkou francouzskou revoluci, považoval ji dokonce za periodizační mezník světové historie. Francouzi mu to nezapomněli a při oslavách dvoustého výročí Velké francouzské revoluce v roce 1989 byly jím sepsané listiny vystaveny v Paříži. Přitom Páter German President revoluce jako takové odsuzoval, tvrdil, že se při nich dostávají do popředí lidé provádějící tzv. Freiheitschwindl. Říká to něco dnešku?
Tento katolický kněz učil své studenty posuzovat věrohodnost svědka kladením tří druhů otázek: zda pravdu
1. říci mohl (ve smyslu, že byl u zdroje)
2. říci chtěl (posuzovaly se svědkovy morální kvality, osobní zájmy, úhel pohledu)
3. říci směl ( možný nebo nutný ohled na dobu, situaci, kdy svědek se zprávou vystupoval).
Otestujme si přístup P.Germana Presidenta na konkrétním problému. Experimentálně jsem zvolila jednu z událostí vylíčených v Kosmově kronice.
Nejprve si zopakujme nezbytné základní informace. Kosmas (asi 1045 – 1125) začal psát první známou českou kroniku po smrti své ženy Božetěchy (tehdy se ještě kněží víceméně mohli ženit) a dovedl ji do roku svého úmrtí 1125. Je důležité vědět, že jako děkan pražské kapituly při sv.Vítu měl jistě slušný přístup k informacím. 
Je-li Kosmova kronika dovedena do roku 1125, nemohl se autor vyhnout událostem krvavé neděle 28.září 995, kdy žoldáci vyslaní panovnickým rodem Přemyslovců přepadli Libici nad Cidlinou,sídlo druhého mocného rodu – Slavníkovců. Dnes můžete nedaleko Poděbrad navštívit zbytky tohoto sídla, včetně zřetelného půdorysu kostela, v němž se chtěli překvapení osadníci jako na nedotknutelném místě ukrýt. Byly to především děti a ženy, ani na posvátném místě však ušetřeny nebyly. „I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří    – Soběbor Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav“ (Kosmova kronika, s.51). Z bratrů – představitelů rodu Slavníkovců – se zachránili jen dva – Vojtěch a jeho nevlastní bratr ( uváděný jako levoboček) Radim. Ti v osudný den totiž na Libici nebyli.
Zachráněný Slavníkovec Vojtěch je onen svatý Vojtěch (kolem 956 – 997), kterého nyní s takovou pompou oslavujeme jako svého světce a našeho prvního Evropana. Úctu a ten přídomek si skutečně zaslouží. Vychován a vzdělán v cizině (v Magdeburgu) se sice stal druhým pražským biskupem, ale s českými poměry se nesrovnával do té míry, že opakovaně dvakrát Čechy raději opustil. Pobýval v Římě, později mířil na misijní cestě na území dnešního Polska, kde dva roky po krvavé řeži na Libici zemřel mučednickou smrtí. 
K všem těmto událostem najdete v Kosmově kronice celkem čtyři velmi indiferentní věty. Kosmas přímým účastníkem dějů být nemohl, jako děkan byl ve službách panovnického rodu Přemyslovců – v tom hledejme odpověď na zbývající dvě kritéria.Posuďte Kosmovo svědectví prizmatem nabádavých otázek P.Germana Prezidenta.
Je to pouze jeden z mnoha možných příkladů, kdy (ne)jsou informace přetavovány ve skutečné poznatky, vědomosti. Jestliže jsme si dříve uvedli, že informace jsou v Shakespearově pojetí pouhá slova, slova, slova, k čemu může společnost založená na izolovaných útržkovitých informacích a jako informační se hrdě označující vést? Nenaučíme-li děti ve škole s informacemi pracovat, dávat je do souvislostí, prostě kriticky myslet, vytvářet potřebnou mentální mapu, nezbude než přijmout Nerudovo přesvědčení, že v zásadě nebudou naši žáci nic moc vědět a budou muset všemu – a všem – věřit. Nespasí nás věty jako…najdu si to na internetu…. četl jsem to v novinách ….  viděl jsem to na internetu atd. Každý z nás potřebuje určitou mentální mapu, v níž se informace skládají do smysluplné mozaiky a musí na ní pořádně a pořád pracovat! Tady se opakovaně vracívám k větám matematika Petra Vopěnky: „Knihovna nás zakotvuje, internet nás vláčí po rozbouřeném moři“. Buďme v tom případě jako učitelé ve školách svým žákům spolehlivými navigátory.
    Alžběta Peutelschmiedová
LIESSMANN, K.P.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1677-5.
KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ  Praha: Svoboda, 1975.

Z médií všeho druhu jsme neustále přesvědčováni, že žijeme v informační společnosti, která se údajně projevuje schopností získávat, produkovat, zpracovávat a uchovávat informace k osobnímu či ekonomickému prospěchu. Skepse je podle Milan Kundery nejplodnější stav, protože navozuje otázky. Zapochybujme proto nejprve, co je to informační společnost, co je to informace, z čehož pak logicky musí vyplynout, jak je to s tou naší schopností informace získávat, produkovat, zpracovávat a uchovávat. Nejsou to všechno v pojetí Shakespearově pouhá SLOVA, SLOVA, SLOVA?

 

Podle Akademického slovníku cizích slov (Academia, 1995) je informace:

1. zpráva, údaj

2. poučení

3. kyberneticky (v teorii informace) číselné vyjádření množství údajů přenesené sdělovacím 

     kanálem za časovou jednotku při přenosu zpráv.

 

Abychom pojali problém důkladně, uveďme ještě jednu z mnoha definic na oblíbené Wikipedii:

Informace je velmi široký, mnohoznačný pojem a užívá se v různých významech, v nejobecnějším smyslu je informace chápána jako údaj o reálném prostředí, o jeho stavu a procesech v něm probíhajících.

 

Po tomto mírně akademickém úvodu a vymezení pojmu, s nímž chceme pracovat, nikdo asi neupře současné společnosti schopnost informace získávat a uchovávat. V České republice máme tu schopnost mimořádně usnadněnou (což možná mnohé překvapí) teprve od roku 1993, data našeho přístupu k internetu. Zbývá ale zauvažovat nad schopností informace produkovat (což o to!) a především je zpracovávat.

 

Jan Neruda (1834 – 1891) kdysi řekl, že kdo nic neví, musí všemu věřit. Slovo informace zcela zřejmě nebylo v jeho době frekventovaným pojmem. Nabízí se otázka: ztotožnil by Neruda vědění s informacemi?

 

Konrad Paul Liessmann samotnou předmluvu své velmi úspěšné a v určitých kruzích velmi diskutované publikaci Teorie nevzdělanosti zahajuje větou: „Žijeme ve společnosti vědění“. Pro Nerudu by tím terminologické problémy mohly být vyřešeny. Jenže – o několik stránek dále profesor Liessmann píše: „Vědění je více než informace. Vědění umožňuje nejen odfiltrovat z množství dat ta, která mají informační hodnotu, vědění je celkovou formou prozkoumávání světa – jeho poznávání, chápání, porozumění. Na rozdíl od informace, jejíž význam spočívá v odlišném jednání v budoucnosti, není vědění jednoznačně účelově orientováno“ (s.23). 

 

A jsme u toho – u naší schopnosti či neschopnosti určité informace odfiltrovat, to znamená zpracovat je. Pro své žáky na základní škole bych asi užila jednoduché přirovnání: informace pro mě může být něco jako papírový kapesník, který po použití odhodím, jinou informaci ale můžu přetavit do určitého poznatku, vědění, co použiju v příhodném okamžiku někdy v budoucnosti. Teď jde o ten filtr – myslím, že aktuálně lze ten pojem nazvat schopností kriticky myslet. 

 

V aktuální poněkud  infantilně (na)laděné společnosti jsou pro vysvětlení hojně využívány příběhy, v biblickém pojetí vlastně něco jako podobenství.Uchýlím se k jednomu, z mého pohledu mimořádně zajímavému a plodnému.

 

I stalo se, že jsem nedávno na krátký čas zavítala do jednoho z našich přepůvabných měst – do Litomyšle. Jarním sluncem zalité náměstí s pečlivě opravenými domy, u nichž u každého z nich se vám zachce postát, vás rozesmutní podloubí zaplněná stánkovým haraburdím. Ten hořký zážitek jsem se rozhodla zahnat účastí na přednášce v domě U Rytířů. V jednom ze sálů městské galerie můžete číst slova: „Šťastná Litomyšli! Budiž požehnána, žes dala naší vlasti dva skvělé syny, básníky tónů a barev – Smetanu a Mařáka“. Těch litomyšlských synů – jak všichni víme – bylo víc, ale že mezi ně patří i Julius Mařák , to jsem netušila. Právě Litomyšli v době Mařákova mládí měla být věnována anoncovaná přednáška. 

 

Julius Mařák, léty svého žití (1832 – 1899) Nerudův vrstevník, je nazýván jedním z nejlepších evropských malířů lesa. My možná ze školních chodeb známe spíše díla světově uznávaného Ivana Ivanoviče Šiškina (1831 – 1898), označovaného zase za cara ruských hvozdů.

Bylo mi líto distingovaného přednášejícího, který se musel vyrovnávat s plačtivými projevy kojence matky přesvědčené, že o tuto přednášku nemůže své mimino ochudit. Byl to projev hrubé neúcty jak k přednášejícímu, tak k hrstce tématem zaujatých přítomných.Samozřejmě, že nikdo – kromě mimina – ani nehlesl, jsme přece všichni tzv.politically corect.Já se přesto domnívám, že až tak „friendly“ bychom k podobným jevům být neměli.

 

Julius Mařák navštěvoval v Litomyšli proslulý filosofický ústav, kde ve třídě bývaly zapsány i dvě stovky studentů, kteří by bez absolvování dvou ročníků ústavu nemohli pokračovat v universitním studiu teologie, medicíny nebo práv.Něco z atmosféry – včetně osazenstva – slovutného učiliště je zachyceno v Jiráskově Filosofské historii, kterou současníci budou znát již nanejvýš z filmového zpracování.

 

V logickém sledu přednášky byli zmíněni také dva Mařákovi studijní předchůdci. František Matouš Klácel (1808 – 1882) je znám jako autor Listů přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, adresovaných Boženě Němcové, kterou – mimochodem – velmi podporoval v úmyslu napsat Babičku. Tento – dalo by se říci blouznivec – skončil svou životní pouť v americké Iowě, kde se pokoušel založit dobročinnou společnost tzv. nemýlenců.

 

Podstatnější pro mé záměry je Klácelův spolužák,s téměř identickými životními daty, Alois Vojtěch Šembera (1807 – 1882). Ne proto, že později osm let působil na univerzitě v Olomouci a v roce 1861 vlastním nákladem vydal Paměti a znamenitosti města Olomouce. Začínají větou: „Město Olomouc jest nejpamátnější a nejpěknější z měst moravských…“ O půl druha století tak předběhl aktuální hodnocení mého rodného města prestižním cestovatelským průvodcem Lonely Planet.

 

Podstatné je, že Alois Vojtěch Šembera, jazykovědec, vlastními slovy profesor řeči a literatury české na c.k. vysokých školách vídeňských, směle vystoupil proti pravosti Rukopisu zelenohorského. Kdo zná alespoň letmo historii Rukopisů, ví, kolik problémů takové vystoupení přineslo například otci Petra Bezruče, jak se v této(dosud nezavršené) problematice angažoval náš první prezident TGM atd. 

 Pro nás je podstatné, že Alois Vojtěch Šembera uměl a dokázal informace PROSÍVAT, HODNOTIT, FILTROVAT, prostě ZPRACOVÁVAT. Uznávaný jazykovědec    MYSLEL  KRITICKY. Kde se tomu naučil?

 

Počátky Šemberovy schopnosti kriticky myslet můžeme hledat již ve zmiňovaném filosofickém ústavu v Litomyšli. Jedním z jeho učitelů byl totiž  profesor s neobvyklým jménem German President (1790 – 1865). Narodil se i zemřel v Litomyšli, ale část života působil také na univerzitě ve Vídni. Je zajímavé, že velmi oceňoval Velkou francouzskou revoluci, považoval ji dokonce za periodizační mezník světové historie. Francouzi mu to nezapomněli a při oslavách dvoustého výročí Velké francouzské revoluce v roce 1989 byly jím sepsané listiny vystaveny v Paříži. Přitom Páter German President revoluce jako takové odsuzoval, tvrdil, že se při nich dostávají do popředí lidé provádějící tzv. Freiheitschwindl. Říká to něco dnešku?

 

Tento katolický kněz učil své studenty posuzovat věrohodnost svědka kladením tří druhů otázek: zda pravdu

1. říci mohl (ve smyslu, že byl u zdroje)

2. říci chtěl (posuzovaly se svědkovy morální kvality, osobní zájmy, úhel pohledu)

3. říci směl ( možný nebo nutný ohled na dobu, situaci, kdy svědek se zprávou vystupoval).

 

Otestujme si přístup P.Germana Presidenta na konkrétním problému. Experimentálně jsem zvolila jednu z událostí vylíčených v Kosmově kronice.

Nejprve si zopakujme nezbytné základní informace. Kosmas (asi 1045 – 1125) začal psát první známou českou kroniku po smrti své ženy Božetěchy (tehdy se ještě kněží víceméně mohli ženit) a dovedl ji do roku svého úmrtí 1125. Je důležité vědět, že jako děkan pražské kapituly při sv.Vítu měl jistě slušný přístup k informacím. 

 

Je-li Kosmova kronika dovedena do roku 1125, nemohl se autor vyhnout událostem krvavé neděle 28.září 995, kdy žoldáci vyslaní panovnickým rodem Přemyslovců přepadli Libici nad Cidlinou,sídlo druhého mocného rodu – Slavníkovců. Dnes můžete nedaleko Poděbrad navštívit zbytky tohoto sídla, včetně zřetelného půdorysu kostela, v němž se chtěli překvapení osadníci jako na nedotknutelném místě ukrýt. Byly to především děti a ženy, ani na posvátném místě však ušetřeny nebyly. „I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří    – Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav“ (Kosmova kronika, s.51). Z bratrů – představitelů rodu Slavníkovců – se zachránili jen dva – Vojtěch a jeho nevlastní bratr ( uváděný jako levoboček) Radim. Ti v osudný den totiž na Libici nebyli.

 

Zachráněný Slavníkovec Vojtěch je onen svatý Vojtěch (kolem 956 – 997), kterého nyní s takovou pompou oslavujeme jako svého světce a našeho prvního Evropana. Úctu a ten přídomek si skutečně zaslouží. Vychován a vzdělán v cizině (v Magdeburgu) se sice stal druhým pražským biskupem, ale s českými poměry se nesrovnával do té míry, že opakovaně dvakrát Čechy raději opustil. Pobýval v Římě, později mířil na misijní cestě na území dnešního Polska, kde dva roky po krvavé řeži na Libici zemřel mučednickou smrtí. 

 

K všem těmto událostem najdete v Kosmově kronice celkem čtyři velmi indiferentní věty. Kosmas přímým účastníkem dějů být nemohl, jako děkan byl ve službách panovnického rodu Přemyslovců – v tom hledejme odpověď na zbývající dvě kritéria.Posuďte Kosmovo svědectví prizmatem nabádavých otázek P.Germana Prezidenta.

 

Je to pouze jeden z mnoha možných příkladů, kdy (ne)jsou informace přetavovány ve skutečné poznatky, vědomosti. Jestliže jsme si dříve uvedli, že informace jsou v Shakespearově pojetí pouhá slova, slova, slova, k čemu může společnost založená na izolovaných útržkovitých informacích a jako informační se hrdě označující vést? Nenaučíme-li děti ve škole s informacemi pracovat, dávat je do souvislostí, prostě kriticky myslet, vytvářet potřebnou mentální mapu, nezbude než přijmout Nerudovo přesvědčení, že v zásadě nebudou naši žáci nic moc vědět a budou muset všemu – a všem – věřit. Nespasí nás věty jako…najdu si to na internetu…. četl jsem to v novinách ….  viděl jsem to na internetu atd. Každý z nás potřebuje určitou mentální mapu, v níž se informace skládají do smysluplné mozaiky a musí na ní pořádně a pořád pracovat! Tady se opakovaně vracívám k větám matematika Petra Vopěnky: „Knihovna nás zakotvuje, internet nás vláčí po rozbouřeném moři“. Buďme v tom případě jako učitelé ve školách svým žákům spolehlivými navigátory.

 

                              Alžběta Peutelschmiedová

 

LIESSMANN, K.P.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1677-5.

KOSMOVA KRONIKA ČESKÁ  Praha: Svoboda, 1975.