Mluv, říkej, povídej…

   Paní učitelky v českých mateřských školách jsou osoby patřičně vzdělané, pohybující se na svých pracovištích s vědomím, jak mimořádnou šanci mají ovlivňovat  životy svěřených dětí. A to v době, kdy se každých deset let množství vědeckých poznatků  všech oborů zdvojnásobuje, přičemž současně polovina těch stávajících zastarává. Co z toho vyvodit? Nerudovo „kdo chvíli stál, již stojí opodál“ nebo se smyslem pro humor Leninovo „učit se, učit se, učit se“?

Na počátku bylo slovo. Věnujme proto pozornost komunikaci, která se v předškolním věku dítěte ve všech směrech vyvíjí a rozvíjí přímo eruptivně.
Netradičně začneme komunikací neslovní (neverbální), obvykle nerozumně a nespravedlivě hrubě opomíjenou. Nonverbální (abychom uvedli všechny užívané termíny) komunikaci tvoří souhrnně řečeno gesta, mimika ( stručně uváděná jako řeč těla – body language), tón hlasu, tempo, pauzy apod. Je překvapující a málo uvědomované, že slovy poskytujeme jen nepatrný díl – podle znalců prý dokonce méně než 10% sdělovaného. Doložme to úryvkem z knihy Sám sobě psychologem ( autorů V.Capponi a T.Nováka): „Zkuste si říci nahlas větu – Tak jdi do hospody! –několika různými způsoby. Představte si, že je to sdělení ženy, jejíž opilý manžel požaduje o půlnoci večeři. Pak si to řekněte jako repliku manželky, které manžel právě zkritizoval kvalitu předloženého jídla. Zkuste to jako prosbu, jíž manželka žádá muže, aby skočil pro sodovky, a poté třeba jako dobrou radu známé, která si vám stěžuje, že neví, kde koupit hotové knedlíky. I obsahově shodná rada kamarádovi stěžujícímu si na to, že potřebuje sehnat klempíře a nedaří se mu to, vyzní zase trošku jinak. Slyšíte ten rozdíl – a jsou to úplně stejná slova“.
A nyní již k řeči, k jazyku, což jsou odborně dva zcela rozdílné pojmy, každý s vlastním obsahem. Budeme z praktických důvodů trochu méně akademičtí, čímž se lingvistům předem omlouváme. V současnosti se na světě mluví několika tisíci různých jazyků, o množství dialektů ani nemluvě. Každý jazyk je živý organismus, neustále se vyvíjející. Mnohé jazyky zanikly (třeba Ježíš hovořil snad aramejsky), řada jazyků zachází na úbytě (umírající jidiš má obzvláště smutnou historii). Že naše mateřština aktuálně prochází obdobím akcelerovaného vývoje (zdržme se raději  jeho hodnocení), nikdo nepochybuje. Kdy a proč – snad jakýsi – prajazyk vznikl, spolehlivě nevíme. Ještě nedávno byla počáteční stádia artikulované řeči spojována s neandrtálci. Jenže – poslední výzkumy dospěly k přesvědčení, že neandrtálec naším přímým předchůdcem nebyl. Nebo už je to zase jinak?
Přidržme se pro potřeby paní učitelky v mateřské škole pohledu na vývoj řeči jedince, na ontogenezi dětské řeči v tom nejžhavějším období od narození přes předškolní věk po nástup do školy. Základním předpokladem pro zdravý vývoj řeči je sluch, intelekt a podnětné prostředí.
Sluch je možné vyšetřit hned po narození dítěte, v části světa se již tak děje. My bohužel stále ještě často zůstáváme u „štěrchátkového „ efektu, kdy lékař devítiměsíčnímu kojenci něčím zaharaší tu u jednoho a pak u druhého ouška, aby maminku ujistil, že dítě slyší.
Podnětné prostředí – to je téma na tlustospis. Současně také námět stížností a nářků paní učitelek. Pozastavme se nejprve u tzv. vlčích dětí, které v raném dětství vyrůstaly v odloučení od lidského společenství, např. mezi zvířaty. Byly- li objeveny teprve někdy kolem pubertálních let, nikdy se již nenaučily mluvit na úrovni svého fyzického věku. U těchto dětí byla promeškána tzv. vpečeťovací (imprintační) období.  Za jejich objev obdržel Nobelovu cenu Rakušan Konrád Lorenz. Zjistil, že dítě je v jistém období svého vývoje nejcitlivější na osvojení jisté činnosti, aktivity. Pokud se toto období, tato perioda promešká, dítě se té které činnosti už na patřičné úrovni nenaučí. Psychologové potvrzují, že právě předškolní věk je pro celkový vývoj a rozvoj dítěte nejdůležitější, po šestém roce věku škola a společnost osobnost dítěte jen dolaďuje.
Po takovém konstatování by mělo stoupnout sebevědomí paní učitelek v mateřských školách. Sebevědomí, ale také pocit odpovědnosti. Tu základní mají bezpochyby rodiče dítěte. Často by však jistě byli přístupnější slovům paní učitelky, kdyby jim ty rady nebyly předkládány příliš mentorským , až  paternalistickým způsobem a kdyby rodiče  v paní učitelce spatřovali  skutečnou autoritu. Rozhodně ale nestačí být jen hodnou paní učitelkou. Nezaškodí připomenout slova T.G.Masaryka. „Víte, hodnýma lidma by člověk zastavil Vltavu. Hodných lidí je moc. Ale jsou to obyčejně slaboši a jsou to lenoši a my potřebujeme energické, výkonné lidi“.
Jestliže  jsou počátky artikulované řeči jako dorozumívacího prostředku stále zahaleny v dohadech a tápáních,  u studia problematiky vývoje dětské řeči na nedostatek  odborné literatury žehrat nemůžeme. Jen bychom si nad každým studijním materiálem měli nejprve uvědomit, z pohledu kterého oboru jsou fakta podávána. Byl autor profesí antropolog, lingvista, sociolog, pediatr, psycholog, pedagog, logoped….? A to opomíjíme specializaci jednotlivých oborů ( jednalo se např. o sociálního antropologa, dětského psychiatra, neonatologa, dětského psychologa, speciálního pedagoga…?).
Základní vývoj řeči ohraničujeme obdobím od narození do věku šesti, sedmi let dítěte. Je pěkné pro nějakou tu zkoušku na pedagogické fakultě zvládnout anatomii hlasového ústrojí uloženého v hrtanu. Podstatnější pro blaho dětí je využívat těchto znalostí z hlediska tvorby hlasu, všeho, co svědčí hlasové hygieně. Preferovat a dětem – které nejen podle Komenského opičátka jsou – prezentovat tzv. měkký hlasový začátek. Představu o jeho škodlivém  a nežádoucím  opaku – tvrdém hlasovém  začátku  – získáme snadno. Stačí vyslechnout večerní zpravodajství na většině televizních nebo rozhlasových stanic.  Hlasivky většiny moderátorů jsou opakovaně co nejtěsněji svírány, aby byly vzápětí co nejprudčeji, násilně rozraženy. Jak dlouho to jejich hlasivky vydrží (či jak často aktéři vyhledávají foniatra), nikdo netuší. Měkký hlasový začátek – který by všechny děti měly intuitivně napodobovat a přejímat od svých rodičů (kdo jim to řekne?) a učitelů – je pravým opakem. Hlasivky jsou při řeči k sobě jen lehce přikládány a pozvolně oddalovány.
Je tradovanou chybou soustředit se výhradně  na zvukovou – fonetickou – stránku řeči dítěte, na jeho výslovnost.   Nejen pro dítě je prioritní pragmatická rovina jazyka, sociální aspekt komunikace. Poučení rodiče a paní učitelky v mateřských školách tomu mohou účinně napomoci. Co tedy podporovat? Přednostně mluvní apetit, fonematický sluch a motoriku mluvidel. Trochu to rozvedeme.
Každé dítě je svébytná osobnost, kterou je třeba respektovat,a to i v komunikaci. Někdo je mluvka, jiný zase tolik řečí nenadělá. Hovoříme o jazykových typech (podle Miloše Sováka se v prvním případě jedná o typ lingvispekulativní, ve druhém o senzoaktoriální). I ve školství podléháme módním vlnám. Byli jste v Itálii? Postačí shlédnout nějaký italský film. Žasnete, usmíváte se nad živou, po všech stránkách až výbušnou komunikací Italů? Znáte americké heslo Keep smiling (Vždy s úsměvem)? Máte ve třídě koberec, na kterém s dětmi každé ráno usedáte a vybízíte je, aby se vám otevřely, zahrnuly vás svými čerstvými zážitky, pocity, nápady? Nic proti tomu, ale… Co když v tom ranním kruhu usedá dítko povahově (i řečově) uzavřenější, bez zjevné potřeby bezprostředně každému vylévat svou duši? (Je proto horší než ostatní?) Přišlo vám někdy na mysl, jak se takové dítě může cítit po několika dnech sledování svých upovídanějších (lingvispekulativních) a tím i často jistou pozici získávajících vrstevníků? Nedej bože, je-li navíc nuceno, aby se chovalo jako oni!
Mluvní apetit, chuť komunikovat můžeme v dětech umrtvovat i jinak, nejhůře stálým opravováním. Řekne-li tříleté dítě, že někde bylo s maminkou a tatínkou, se zájmem reagujeme: „Opravdu jsi tam byl s maminkou a tatínkem?“. Tříleté dítě ještě může občas tvořit mluvnické tvary z tzv. analogie, patří to k jazykovému vývoji, je to fyziologické. Podobné tvary užité šestiletým dítětem už by poukazovaly na jistá nebezpečenství.  Tím, že se zájmem reagujeme otázkou, vracíme dítěti „do ucha“ správný gramatický tvar. Dodejme ještě důležitou poznámku k věku dítěte. Řekne se tříleté dítě – může mít tři roky a dva měsíce nebo také tři roky a osm měsíců : v tomto věku nebezpečně přehlížený rozdíl (dbalejší vezmou v patrnost i pohlaví dítěte – holčička, nebo kluk?).
Nejmenší stavební jednotkou řeči je foném. Když se učíme cizímu jazyku, brzy zvládáme čtení textu, postupně jakžtakž gramatická cvičení… avšak při poslechu – ouha! Posloucháme nahrávku podruhé, potřetí…a už se nějaké to slůvko vynoří, sluchem ho zachytíme, rozeznáme, rozlišíme. Pozvolna se učíme, zvykáme si vnímat zvuky cizího jazyka, cvičíme svůj  fonematický sluch. Obdobně je tomu při vývoji dětské řeči. Ve známé logopedické anekdotě rozhorlený mluvčí požaduje: „Neříkej ůň, řekni ůň!“ Sám není schopen slyšet, vnímat vlastní nezpůsobilost vyslovit hlásku K, u druhého však ten nedostatek vnímá.
Děti s většími a přetrvávajícími obtížemi v oblasti fonematického sluchu (fonemického uvědomování) bývají často řazeny k těm, u nichž již v předškolním věku zvažujeme tzv. riziko dyslexie, poruchu schopnosti naučit se číst.  Žádnému z dětí jistě neuškodí hravé formy procvičování rozvoje fonematického sluchu. Nejedná se o nic světoborného. Stačí začít rozlišováním mužského a ženského hlasu osob hovořících za zavřenými dveřmi, vyhledáváním ukrytého tikajícího budíku, později třeba hrou na tichou poštu nebo slovním fotbalem. Bohatý sumář nápadů a návodů k těmto hrám najdeme v knížce Rakušanky Brigitte Sindelarové – Předcházíme poruchám učení (opakovaně ji vydává nakladatelství Portál).
Jemná motorika zahrnuje motoriku mluvidel a ruky. V odborných knihách se dočteme o procvičování (gymnastice) mluvidel v orofaciální oblasti. Pomáhejme dětem procvičovat mluvidla tím nejpřirozenějším způsobem, nezavádějme nic násilného, drilového. Dítěti pochopitelně mnohostranně prospěje, bude-li si pobrukovat písničky, přeříkávat říkanky. A vedle toho také střídavě nafukovat tváře, vyplazovat jazyk, špičkou jazyka ze lžičky slizovat nějakou tu dobrůtku, špulit rty, olizovat pusu umazanou od čokolády, snažit se udržet tužku mezi horním rtem a nosem atd. Jedna zajímavost: schopnost utvořit žlábek jazyka je prý dána geneticky a není vlastní všem Evropanům. Stojí za pokus!
Je s podivem, že i v tiskovinách odbornějšího charakteru se málokdy dovídáme o určitých řečových potíží dětí  kolem tří let věku.  Patří k vývoji, označujeme je proto jako fyziologické. Jedná se o  fyziologickou patlavost (dyslálii) a fyziologickou iteraci. 
Většina rodičů přijímá jako daný fakt, že jejich dítě ve věku kolem tří let ještě nedokáže správně vyslovit (artikulovat) všechny hlásky. Pokud je v pořádku sluch a intelekt a rodina dítěti zajišťuje nejen dostatek hraček a vyváženou stravu, je všechno jak má být. Avšak – jsou-li různé dětské zkomoleniny  považovány za roztomilé a nejširší rodina je po dítěti patřičně žvatlavě opakuje, to už v pořádku není. Řekne-li dítě, že „…tam je tocicta“, rozhodně to po něm nebudeme opakovat, ale přisvědčíme, že „…to je opravdu moc hezká kočička“. Dítě tak „dostává do ucha“ správný sluchový vjem a opakováním se tříbí, pěstuje a posiluje již zmiňovaný fonematický sluch.
Ve spojitosti s uvedenou fyziologickou patlavostí (dyslálií) je často diskutovaná otázka používání zdrobnělin v rozhovoru s dítětem. Starší odborná literatura před nimi varuje. Jenže…
Je nesporné, že slovo „botička“ je artikulačně obtížnější než pouhá „bota“ ( botička obsahuje sykavku Č a ještě závažnější problém měkčení – slabiku TI). Taková „bota“ je z tohoto hlediska bez problémů. Kolik lidí asi dokáže říct malému capartovi : „Dej sem nohu, obuju ti botu“?  Připomínáme si dostatečně význam citového přízvuku – emocí – pro vývoj dětské řeči? Kdosi moudřejší kdysi poznamenal, že emoce jsou palivem našeho vývoje.  Zdrobnělinám se nejen proto v rozhovoru s dětmi nevyhýbáme, jenom je prostě po dětech nevyžadujeme a také jejich případné zkomoleniny – byť seberoztomilejší – po dětech neopakujeme.
Složitější situace je u  fyziologické  iterace.  Významu pojmu „fyziologická“ už rozumíme. Slovo „iterace“ znamená opakování, ještě jednou  to zdůrazněme: opakování. V uvedeném spojení však bývá bohužel nesprávně pojímáno i překládáno jako koktavost.
Jestliže obdobím fyziologické patlavosti procházejí ve věku kolem tří let téměř všechny děti, fyziologická iterace se týká jen menší části populace a projevuje se po určitou kratší dobu jako vývojová neplynulost řeči , opakováním slabik nebo slov, někdy skutečně připomínajícím koktavost. Jen zcela malé procento dětí s podobnými projevy už opravdu začíná koktat. Rozlišit, co je v období kolem třetího roku věku dítěte projev fyziologické iterace a co už počínající (incipientní) koktavost, je závažný odborný problém i pro zkušeného logopeda. Psychologové nebo dětští lékaři (pediatři) jsou v této otázce mnohdy zcela nezorientovaní. Naštěstí je již na českém knižním trhu dost odpovědně poučených publikací.
Prvními slůvky potěší dítě své blízké ve věku kolem jednoho roku. A ve třech, čtyřech letech? Už mu skoro nestačíme na vodopád otázek odpovídat. Jak k tomu zázraku – intenzitou a rozsahem již nikdy v životě nezopakovanému – dochází? Učíme se jednotlivá slova a užití jejich mluvnických tvarů (a že jich v češtině je!) napodobováním svého mluvícího okolí? Mnozí si to stále ještě myslí a věří tomu.
V 50.letech minulého století vystoupil světově uznávaný lingvista Noam Chomsky (jako levicový intelektuál se nedávno angažoval i v otázce umístění amerického radaru na našem území) se smělou teorií: schopnost řeči je nám dána geneticky, řeči se proto neučíme např. jako matematice nebo zeměpisu. Při zachování základních podmínek (které jsme opakovaně zdůrazňovali) človíček prostě v závislosti na svých biologických hodinách začíná mluvit, stejně jako pták začíná létat. Svou teorii – samozřejmě ne všemi hned přijímanou –podepřel Noam Chomsky rozsáhlými odbornými studiemi. Pro vysvětlení uveďme úryvek z knihy D.Cumminsové  Záhady experimentální psychologie (Portál, 1998): „Děti se učí jazyku pozoruhodně rychle. Slovní zásoba průměrného jednoročního dítěte činí asi deset slov. Za pouhé čtyři roky se tato nepatrná zásoba rozšiřuje na více než deset tisíc slov…..znamená to naučit se v průměru okolo šesti či sedmi slovům denně….. Když se děti učí jazyk, dělají pozoruhodně málo chyb…..v případě věty skládající se z deseti slov existuje například 
3 628 800 způsobů, jak slova ve větě uspořádat, avšak pouze několik z nich bude jak gramaticky správných, tak smysluplných…..Skutečnost, že čtyřleté děti bez jakéhokoliv úsilí odliší správné uspořádání od více než 3,6 milionů možných uspořádání chybných, se zdá poměrně přesvědčivým důkazem, že je jim vlastní jakýsi vrozený smysl pro větnou strukturu. Pokoušet se něco takového naučit napodobováním nebo zpaměti metodou pokusů a omylů by trvalo nepoměrně déle – možná několik životů za sebou“.
Zůstaňme u češtiny. V té tvoříme otázku ne nějakým specifickým gramatickým tvarem, ale pouhou intonací.  Oznamovací větu  Půjdeš na nákup  přeměníme v otázku jen změnou intonace, v písemném projevu otazníkem – Půjdeš na nákup?  Kdo vysvětluje malým Angličanům, že v otázce je třeba užít patřičný tvar slovesa do ? A kdo francouzským batolatům, že otázku lze ve francouzštině utvořit dokonce třemi způsoby? Dalších příkladů – k úvahám – by bylo nepřeberně.
Být u zázraku, kdy se dítě učí mluvit a komunikačně se rozvíjí, ať jako rodič či jako paní učitelka v mateřské škole, je nesmírná odpovědnost, ale také každodenní radost. Velmi poutavě o tom píše Pavel Eisner například ve své stále svěží oslavě českého jazyka, v knize Chrám i tvrz. Lze ji otevřít a s potěšením se začíst na kterékoliv náhodné stránce. Děti předškolního věku jako geniální lingvisty zaznamenal v další radostné knížce Korněj Čukovskij s výmluvným titulem Od dvou do pěti. Jsou to jen dvě knížky  z mnoha, které mohou paním učitelkám v mateřských školách v jejich odpovědném úkolu hodně pomoci. Naleznou v něm  nejen profesní uspokojení, ale i hodně úsměvného. 
Podporujme dětskou jazykovou hravost, nepotírejme u dětí předškolního věku
 projevy toho, co zmiňovaný Pavel Eisner nazýval  ponornou češtinou (vysvětlení naleznete v knize Chrám i tvrz), povídejme si s dětmi co nejvíce, vždyť přece chceme, aby pro všechny děti v plném rozsahu  platilo, že „…lidská řeč je tím největším hřištěm, které je nám otevřeno, a každý z nás je tu hráčem, rozhodčím i divákem zároveň“ ( Poetický slovník, Mladá fronta 1997). 
Doporučená literatura
LECHTA, V. Když naše dítě nemluví plynule. Praha: Portál, 2011. ISBN 978-80-7367-849-4.
PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.  Praha: Grada 
                        Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.
PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. Logopedické poradenství. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009.
                        ISBN 978-80-247-2666-3.
 V Olomouci dne 3.dubna 2012
Alžběta Peutelschmiedová