Je hned několik důvodů, proč…

První  loštická synagoga – ještě dřevěná –  byla postavena již v polovině 16.století. Ta dnešní ve Ztracené ulici  vznikla v roce 1727. Po tragickém období 2.světové války budova synagogy chátrala a už se zdálo, že neodvratně podlehne zubu času.  Některé liturgické předměty byly přemístěny do pražského  Židovského muzea, loštické  Tóry  do  zahraničních synagog, zejména v USA. Před nějakým rokem jsem uzavřenou, k nezájmu odsouzenou budovu obcházela se smutkem nad pomíjivostí všeho.  Kdeže bych tušila, že  místní říčka Třebůvka párkrát vystraší místní jarními přívaly  a mě bude synagogou  provádět pozitivní životní energii šířící paní Vlasta Seidlová. Paní, která slovy Shakespearovými „už sešla do údolí let“,  tragický osud svých židovských spolužaček zažívala jako očitý svědek. Z oken svého domku přímo proti synagoze mohla  sledovat  jak její úpadek, tak potěšitelný obrat k lepšímu. Ten nastal  v roce 1990 zápisem do seznamu státní památkové péče  s následnou stavební a dá se říci i duchovní obnovou. Ta zatím vyvrcholila  v létě 2011. O věhlasu a významu  loštické synagogy svědčí, že se zde sešli nejen Češi a Němci, ale také Poláci, Angličané, Izraelci, Maďaři a dokonce Keňané a Uganďané.

Dnes – i když  renovace ani zdaleka ještě nebyla ukončena – slouží  budova synagogy kulturním a vzdělávacím účelům. Že to nejsou jen prázdná slova a proklamace, to jsem se přesvědčila letos  v dubnu, kdy jsem do Loštic přijela s přáteli z občanské společnosti Živá paměť. Laskavostí  shodou okolností právě  přítomného pana Luďka Štipla, představitele společnosti Respekt a tolerance, jsme mohli narušit jeden ze zrovna reálně probíhajících programů pro školy. Základoškoláci z nedaleké Litovle  se sympatickou mladou, zjevně pro věc zapálenou paní učitelkou se příliš vyrušovat nedali. Se zaujetím plnili zadávané úkoly, pohybovali se kolem synagogy, uvnitř připravovali šábesovou večeři, v knihovně v prvním patře synagogy listovali v knihách zaslaných do Loštic  darem ze zámoří.

Nepochybně nejsilněji je zaujal osud Otty Wolfa. Probírali se stránkami jeho deníku, psaného  patnáctiletým hochem od 22.června 1942 po celou dobu ukrývání rodiny Wolfových  po vesnicích a v lese. Osud byl k Ottu Wolfovi stejně nemilosrdný jako k deníkem známější Anně Frankové. Stal se jednou z obětí zákřovské tragedie, byl jedním z devatenácti mužů (ve věku 16 – 45 let) popravených ranou do týla v Zákřově – Tršicích. Poslední Ottův  deníkový zápis  má datum 13.dubna 1945. Otto Wolf byl nešťastně dopaden tři týdny před koncem války. 

Stejně jako přítomní školáci jsem si odnášela Výbor z deníku Otty Wolfa a Felicitas  Wolfové. Výborně připravená publikace zahrnuje kromě Deníku užitečné  Poznámky k deníku, jakýsi výkladový slovníček, dále pochopitelně bohatou obrazovou dokumentaci a Svědectví pamětníků. V závěru je kromě seznamu doporučené a rozšiřující literatury připojena pro učitele a žáky snadno využitelná osnova k vytvoření zprávy (dokumentu) o Ottu  Wolfovi. Nemusíme všichni jezdit se svými žáky hned do Loštic (ale proč ne?), prvním krokem může být seznámení s aktivitami společnosti Respekt a tolerance. Jsou dostupné na www.respectandtolerance.com. A ti z bližšího okolí si mohou domluvit telefonicky prohlídku synagogy s poutavým, osobně podbarveným výkladem paní Vlasty Seidlové (telefon  583 455 912).

Ze synagogy jsme se s přáteli vydali na poněkud vzdálený židovský hřbitov. Byl založen v roce 1554 – pro zajímavost deset roků před narozením W.Shakespeara –  a pohřbívalo se na něm do osudného roku 1942. S úctou a pietou jsme procházeli mezi téměř 650 náhrobními kameny. Ani tento židovský hřbitov neunikl pozornosti Jaroslava Achaba Haidlera, českého herce a  překladatele, bývalého ředitele Činoherního studia v Ústí nad Labem.  Jeho jméno je zárukou, že se loštický židovský hřbitov dočká lepších časů. Jaroslava Achaba Haidlera mám nezapomenutelně v paměti z literárního festivalu Šrámkova  Sobotka. Vystoupil tam s dramatizací jedné z nejlepších knih  Ladislava Fukse  – Pan Theodor Mundstock.

Výčet historických pamětihodností v Lošticích jsem tímto ani zdaleka nevyčerpala. A současně poznávám, že se mi předsevzaté rozdělení důvodů k návštěvě Loštic vymyká z rukou. Z praktického hlediska se ho přidržím však i nadále. 

Je jich opět několik. Začnu kousek za náměstím (v Lošticích je všechno blízko), v Památníku Adolfa Kašpara. Ještě je snad dost těch, kteří mají Babičku Boženy Němcové spojenou s Moskalykovou  vynikající  dvoudílnou televizní inscenací, s líbeznou Barunkou Libuše Šafránkové a opravdovou babičkou Jarmily Kurandové. Už méně je – bohužel – mezi námi těch, kteří mají český literární klenot, který je záhodno poprvé číst raději až po třicítce, spojen s knižními ilustracemi Adolfa Kašpara. V Lošticích se sice nenarodil, ale rád zde v letech 1911 – 1932 žil, v domě, který si zde nechal  postavit a kde se dnes můžete divit, proč je tak odsouván do zapomnění. Na vysvědčení z Akademie umění je uvedeno, že: „…v letním semestru studijního roku 1902/03 prokázal při pilnosti uspokojivé a návštěvě nepravidelné prospěch za komposici výborný“. Procházíte-li  příjemnou vilkou, v níž je Památník umístěn, a posedíte v přívětivém Mistrově ateliéru, kde byste s potěšením i kávu popili, jste překvapeni nepoznanou šíří  malířova talentu. Umřel příliš brzy? Měl málo vlivných přímluvců ? Buďme jimi my ve školách a nemusí to být jen v hodinách výtvarné výchovy. Nebo zase budeme čekat, až někdo vyhlásí nějaký ten rok estetické (či jiné) výchovy?

Do výtvarna mi i v památníku Adolfa Kašpara vstupuje historie. To v přízemí, v místnostech vyhrazených minulosti Loštic. Nevěděla jsem, že mají vlastní hrnčířskou tradici,že  Loštické poháry je  terminologické pojmenování svébytné hrnčířské kultury. V 15. a 16. století byly ty poháry používány po celé Evropě. Svědčí o tom jejich nálezy.Laicky bych je přiblížila jako poháry, hrnčířské výrobky s takovými specifickými ďobky.

Známější –  i televizně – než Adolf Kašpar je jiný loštický občan – řezbář a dřevorytec Jaroslav Beneš. Budete-li přijíždět od dva kilometry vzdálených Moravičan, nemůžete bez povšimnutí minout jeho obydlí. Domek upoutává pozornost úpravou, výzdobou exteriéru, stejně jako při osobním setkání jeho majitel a obyvatel – člověk laskavý a v nejlepším slova smyslu jurodivý. Nejvíce návštěvníků mívá kolem Vánoc, ale přivítá vás kdykoli. Jen ho musíte zastihnout doma. Často vyráží za prací, za dřevem, za přípravou svých expozic, o které je stále velký zájem.  Jeho příslovečný betlém byl v roce 2011 zalidněn 157 figurkami, jejichž předobrazem jsou lidé z Loštic i širšího okolí. Až je mi hanba lákat návštěvníky pokleslým upozorněním, že nechybí ani známý Kájínek, zachycený zrovna v okamžiku odvážného zdolávání zdí nedalekého vězení Mírov.

U pana Beneše jsem se po loňských Vánocích setkala s dalším výtvarníkem, v současnosti loštickým  občanem – Pavlem Alexandrem Taťounem. Nečekaně jsem ho tak mohla požádat o podpis  jeho neobvykle pojatého týdenního kalendáře, který jsem si před hodinkou na jiném místě v Lošticích ( ještě o něm bude řeč) s potěšením koupila. Pan Taťoun je na webových stránkách charakterizován jako tzv. svébytný umělec.   Nazývat ho malířem naivním nebo insitním, jak se teď říká, by nebylo na místě. Pravda je, že mě jeho týdenní kalendář Čtrnáct zastavení (rozuměj v krajině, kde žije, a v její přírodě) těší a podle nálady si můžu obrázky k jednotlivým týdnům obměňovat (aktuálně mám ten nadepsaný Jaro). Je mi moc líto, že jsem nestihla výstavu jeho obrazů v Regionálním centru Olomouc.

Pavel Alexandr  Taťoun se profiluje také jako ilustrátor. O jeho uměleckém renommé svědčí mimo jiné to, že bude v červnu čestným hostem na autorské prodejní vernisáži ve Štiřínské stodole nedaleko Prahy.

Ani  ve výtvarné oblasti loštické téma nevyčerpám. Ještě se k němu v jistém smyslu vrátím.

Okolí Loštic je pokryto krásnými lesy, příhodnější mi připadá označení hvozdy. Taky že nedaleko známého hradu Bouzov najdete obec Hvozdečko.  Trochu ty lesní cesty znám, opakovaně jsem jimi procházela se svými osmáky, když jsme si účastí na hvězdicovém pochodu připomínali a uctívali válečné oběti obce Javoříčko, vypálené na samém konci války, v prvních květnových dnech roku 1945. Ale lišku Bystroušku, spíš její pravnučku, jsme cestou nezahlédli. Ano, onu lišku Bystroušku, která v myslích většiny půvabného příběhu znalých pobíhá  někde na Brněnsku lesy u Bílovic nad Svitavou. Omyl! Tam ji umístil spisovatel a brněnský novinář Rudolf Těsnohlídek (a později v rozhlase  nepřekonatelným způsobem přečetl Karel Höger). Liška Bystrouška (původně Bystronožka) shlížející na turisty  v hukvaldské oboře zase jen připomíná Leoše Janáčka, který ji „pro smutek pozdních let“přioděl do operního hávu. Podle nedávného rozhlasového vysílání si na původ lišky Bystroušky činí nároky i jihočeská obec Lnáře. Pravdou ovšem je, že alegorický liščí příběh Rudolfu Těsnohlídkovi – mimochodem po jedné smutné epizodě  iniciátoru prvního vánočního stromu republiky – jako první vyprávěl myslivec a malíř Stanislav Lolek z hájovny na Stříteži nedaleko Loštic. Už jen pro zajímavost dodám, že v současném zastupitelstvu  města Loštice pracuje jako uvolněný starosta PhDr. Ctirad Lolek. 

Netuším, byl-li starostou už krátce před rokem 2010.  V každém případě ho mohla potěšit iniciativa Luďka Štipla, kterého už známe z návštěvy loštické synagogy, kde se jako zástupce společnosti Respekt a tolerance podílel na aktivitách přítomných školáků. Možná je poslal i na blízkou  naučnou stezku lišky Bystroušky, na jejímž zřízení má svůj podíl. A náš další známý – řezbář Jaroslav Beneš – pro onu stezku zhotovil metrovou plastiku prý pravnučky pohádkové lištičky, která navíc drží v tlapkách proslulý loštický pohár. Vida, jak se nám to všechno hezky propojuje! I tak tím opět ani s literárním odkazem městečka Loštice úplně nekončíme.

A je to tady! Jsme v Lošticích, na webových stránkách označených jako metropole tvarůžků. Těch tvarůžků, které jsou ve světě (a to lokálpatrioticky nepřeháním!)  známy jako olomoucké, jsou dietní (s nulovým obsahem tuku) a v mnoha obměnách opravdová lahůdka.  Záznamy o nich se objevují již koncem  16.století. Centrem tvarůžkářství byl nejméně od roku 1790  Hněvotín u Olomouce. Tam se s jejich výrobou seznámil punčochář a povozník Josef Wessels,který  v roce 1876 zahájil provoz sýrárny v  Lošticích. Toto městečko pak  od 20.století hraje ve výrobě tvarůžků prim – přívlastku olomoucké se už ale nezbavily. Dnes – po všech socialistických peripetiích – tradici udržují a úspěšně šíří  pokračovatelé Josefa  Wesselse. Ve firmě – hned zkraje výjezdu z náměstí – vás rádi uvítají v Muzeu tvarůžků, kde se zábavnou formou dovíte mnohem víc. 

 Pak už uondaní veškerými zážitky  asi upřímně zatoužíte po nějaké té krmi.  Nikdy v tom pádě při návštěvě Loštic nevynechám restauraci U Coufalů, viditelně na horním rohu náměstí. Z tvarůžků tam umí chutně připravit úplně všechno. Pokud tvarůžkům zrovna neholdujete, zasytí vás samozřejmě i jinak. S kávou a sladkou tečkou nakonec doporučuji  počkat.Ve vstupních prostorách restaurace  si všimněte neobvyklého automatu. Donedávna to byl světový unikát – jediný automat na světě nabízející tvarůžky  a jejich odvozeniny. Už je po prvenství – tentýž automat si pořídili Olomoučané v informačním středisku vedle diskutovaného olomouckého orloje.

Co by to byl za výlet, kdybyste si z něho něco – pro sebe či pro známé – neodvezli. Vyjdete z restaurace U Coufalů a přes silnici vidíte novostí zářící  prodejnu sýrů – podotýkám, že nejen tvarůžků a jejich modifikací. Vybírat se vám bude těžko, přetěžko. Který sýr z přebohaté nabídky zvolit? 

Kávu i nějakou tu sladkost si můžete dopřát hned vedle, v nedávno otevřené cukrárně a galerii – jak jinak –  U lišky Bystroušky. V rustikálně pojatém interiéru, s dobově nezbytnou liščí norou, aby se nám děti nenudily, si můžete na obrazech umístěných  dokola místnosti připomenout příběh literárně populární lištičky. Já jsem seděla pod závěrečnou scénou komentovanou optimistickými slovy: „Ostatně, co se tam všechno dělo, roznesli vrabci, vyložila sova, straka, ježek, zajíci, myši a veškerá ta havěť, jež se dostavila na čuměnou. Svatby ani v lesích neobejdou se bez zvědavců. Hostina byla skvělá“. Autora textu i jméno výtvarníka si už budete muset zjistit sami. 

Věřím, že jste již zahrnuli výlet do Loštic výhledově do plánu svých  poznávacích aktivit. Takových měst a městeček je u nás nepřeberně. Do Loštic to mám skok, naučnou stezku lišky Bystroušky si ujít nenechám.  Jen co se vrátím z Litomyšle. Když jsem si tam objednávala ubytování, ještě jsem netušila, že pojedu do našeho nejmladšího lázeňského města.  Na webu čtete: Odpočiňte tělu, mysli v lázních ducha, v Litomyšli. K slavnostnímu vyhlášení došlo koncem dubna.

Vyznávám  přesvědčení Petra Hořejše, autora obdivuhodných Toulek českou minulostí, že sebevzdělání se časem stává službou jiným.  Pro koho by to mělo platit víc, než pro učitele?

                                                                   Alžběta Peutelschmiedová