Podle Wikipedie samo slovo prevence pochází z latinského praevenire (předcházet) a znamená soustavu opatření, která mají předcházet nějakému nežádoucímu jevu (např. nemoci). Slovník cizích slov rozšiřuje prevenci dále na ochranu před něčím, rozumí se nežádoucím. Zůstaneme-li u Wikipedie, poučíme se, že o prevenci uvažujeme a snažíme se nejen ve zdravotnictví, ale také v dopravě, ve sféře práva, v politice, v zemědělství a v neposlední řadě ve výchově.
Setrvejme u výchovy a zužme ji z pohledu předškolního věku na oblast z nejdůležitějších, na komunikaci. Z hlediska priorit dětí předškolního věku se komunikaci věnuje především obor, který „…si všímá všech složek lidské řeči a všemi prostředky pečuje o její zdokonalení, zušlechtění, zkrátka o její kulturu“. Pro odborníky možná málo exaktní definice logopedie z pera Huberta Synka (1929) ani po desetiletích nepozbývá na výstižnosti a komunikativní vytříbenosti. A zcela logicky odpovídá současnému pojetí logopedie, kde jsou obecně používané termíny vada či porucha řeči nahrazeny výstižnějším a obsažnějším souslovím narušení komunikační schopnosti. Zbývá dodat, že v tomto smyslu logopedie rozlišuje deset okruhů narušení komunikační schopnosti. Podrobnější informace získají zájemci v odborné logopedické literatuře, v českých zemích relevantně počínaje začátkem 90.let minulého století. Stojí za pozornost, vyvrací mnohé ze zažitých – a hlavně přežitých! – představ o logopedii.
Podle starších odborných publikací se od konce 2.světové války – od roku 1945 – pohybujeme v epoše preventivní logopedické péče. Přitom se stále setkáváme s nářky, jak se zvyšují počty dětí s vadami řeči, jak se celkově zhoršují komunikační schopnosti dětí nastupujících do prvních ročníků základních škol. Udávaná tvrzení a realita jsou tedy v zásadním rozporu, přání je očividně otcem myšlenky, ta oslavovaná logopedická prevence patrně nefunguje. Něco bude zřejmě jinak. Obecně je třeba upozornit na nevěrohodnost některých statistických údajů. Ty často prezentují, co bylo zjištěno, zřídkakdy dodávají to podstatnější – jak to bylo zjišťováno. Čteme-li novinové články o 40 – 60 % prvňáčků s vadnou výslovností, jsou to vždy údaje nepodložené. Nejméně od roku 1993 – data vzniku České republiky – nebyl realizován jediný celorepublikový výzkum, o který by se podobná hrůzostrašná data mohla opírat. Nepopiratelný je však fakt, že se zcela nežádoucím způsobem zvýšila a stále narůstá škodlivá tolerance k nesprávné nebo vadné (odborně je to rozdíl) výslovnosti. Slyšet kupříkladu „přišlápnuté“ sykavky nebo tzv. ráčkování z rozhlasu nebo televizního vysílání – to už skoro nikoho nepřekvapí a nevzrušuje.Před nějakým desetiletím věc skoro nemožná. Proč by se tedy rodiče dětí předškolního věku měli něčím podobným u svého dch měsících už údajně nerealizované). Ve spojitosti s primární logopedickou prevencí se hovoří o screeningu nebo depistáži, přičemž se oba pojmy často zaměňují nebo ztotožňují.
Screeningem (jakýmsi „prosíváním“) rozumíme metodu vyhledávání časných odchylek od normy. Domyslíme-li vše do důsledků, screening v podstatě nemůžeme považovat za prevenci, ale pouze za velmi včasnou diagnózu, odhalení nějakého deficitu. Jako screening lze např. chápat vyšetření sluchu všech dětí ve věku devíti měsíců, které provádějí dětští lékaři. Termín depistáž je možné přeložit jako vyhledávání. Odpovědná osoba se kupříkladu rozhodne realizovat depistáž vad řeči v určitém místě, městě, v jeho jistých vzdělávacích institucích. S touto činností se učitelky mateřských škol setkávají poměrně často a měly by se v nich – s patřičnou znalostí problému – také hodně angažovat.
Primární logopedická prevence je v zásadě osvětová činnost. Odpovědně a přitažlivě uskutečňovaná osvěta – to je kus umění a velká míra schopnosti vcítění (empatie) do potřeb toho druhého. Za formu primární logopedické prevence lze považovat různé vzdělávací aktivity, v případě dětí předškolního věku zaměřené hlavně na rodiče. Nejméně vhodnou aktivitou je víceméně klasicky pojatá přednáška. Vyvolává představu nudné a málo srozumitelné akce, kde jsou spíše peskováni a přemírou požadavků deptáni právě ti nejzvídavější a nejsvědomitější rodiče, kteří se touží něco podstatného ku prospěchu svých dětí dozvědět.
Učitelé – všech stupňů škol, tedy i té mateřské – si povšechně málokdy uvědomují, že se žádostí o radu a pomoc se na ně obracejí zrovna ti svědomitější – a často také úzkostnější – rodiče. Deptat je výčtem toho, co dělají špatně, je nejen lidsky pochybené, ale také neprofesionální. Olga Zelinková v závěru své velmi úspěšné a opakovaně vydávané publikace Poruchy učení moudře uvádí, že práce s rodiči je někdy opravdu svízelná, ale odborník vždycky musí zůstat nad věcí. Dodejme – a být i profesně obratný.
K zamyšlení : Na vesnické autobusové zastávce je vyvěšeno oznámení, že se nazítří v 15:00 hod. koná v místní mateřské škole přednáška o vadách a poruchách dětské řeči. Dodatek: kdo máte zájem, napište se. Řeklo by se – ajta!. Chvályhodná snaha mateřské školy šířit logopedickou osvětu. Podívejme se však na věc střízlivýma očima.
První zádrhel – koná se přednáška. To slovo odradí mnohé, je skoro synonymem něčeho nezáživného, nudného, občas i nesrozumitelného, a konečně – kdo by rád poslouchal výtky, že to a ono nedělá zrovna nejlíp.
Dalším problémem je doba konání akce, její načasování. Ve tři odpoledne – to je hodina, kdy se někteří rodiče ještě ani nemohou uvolnit ze zaměstnání a především maminky malých dětí jsou zaneprázdněny spoustou každodenních povinností v péči o rodinu.
Požadavek, aby se zájemci zapsali, je pochopitelný ze strany pořadatelů. Proč připravovat něco, o co by nebyl dostatečný zájem? Zbytečně zajišťovat (a honorovat) přednášejícího? Avšak – zapsat se na přednášku o vadách řeči u dětí na vesnici, kde se všichni navzájem znají, znamená vydat se napospas místním pletichářkám, okamžitě zvažujícím, že když se ta Nováková zapsala, to musí být s tím jejich klukem něco v nepořádku a…
Prolistujme běžné časopisy, takové to denní čtivo. Kolik v nich najdeme článků s logopedickou problematikou, které zvídavým rodičům skutečně něco napoví, s něčím poradí? Většinou jsou to souhrny stále omílaných klišé, často odborně zaostalých, víceméně vrchnostensky (odborně řečeno paternalisticky) umravňující bezradné rodiče. Autoři takových článků si málokdy uvědomují, že jejich slova budou číst právě ti úzkostnější rodiče, opravdově se zajímající o zdravý a optimální vývoj svých dětí. Ti laxní, nedbalí četbou článků o vadách a poruchách (nejen řeči) čas neztrácejí.
Pečlivá maminka prohlížející si časopis s novými recepty nebo vzory ručních prací stránku zaplněnou spoustou písmenek a nadepsanou Dyslexie přelétne očima, možná i v dobré víře, že se k ní časem vrátí. Kdyby tentýž článek byl otitulkován chytlavě – třeba Náš Ondra nečte – to by byla jiná!
Jak vidno, šíření logopedické osvěty je složitější problém, než by se na první pohled zdálo. Je však třeba stále se pokoušet o jeho rozplétání.
Sekundární logopedická prevence se již netýká všech, ale jen části dětí, řazených do tzv. rizikové populace. To je široký pojem. Do rizikové populace můžeme zahrnout děti předčasně narozené, s nízkou porodní hmotností, děti s jistou dědičnou (hereditární) zátěží (např. poruchou sluchu) nebo z okruhu rodin sociálně znevýhodněných, z rodin imigrantů, smíšených manželství, kde děti vyrůstají v bilingválním prostředí apod. Která paní učitelka se v současnosti s takovým dítětem v mateřské škole nesetká? Jak podstatnou roli může v takovém případě sehrávat, netřeba zdůrazňovat. Uvažujeme pochopitelně o roli pozitivní, vyplývající z hlubších znalostí zákonitostí vývoje dětské řeči, stejně jako o dostupné a formou i obsahem přiměřené (nezastaralé) literatuře, v níž je možné hledat první radu i další nasměrování.
U terciární prevence – novodobě uváděné – bychom v zásadě už o prevenci, nějakém předcházení ani hovořit neměli. Terciární logopedická prevence je orientována na tu část dětské populace, která již trpí, je postižena jistým narušením komunikační schopnosti (očividný rozdíl mezi pojetím pouhé vady či poruchy řeči a podstatně širším narušením komunikační schopnosti). Cílem je, aby se toto postižení – není-li jiné pomoci – alespoň neprohlubovalo, nezhoršovalo. Je to pokorný, ale navýsost odpovědný a prospěšný odklon od stavu dříve falešně prosazovaného, kdy jsem i v logopedii „poručili větru, dešti“ a všechny poruchy zásadně odstraňovali. Neodpovídalo to pravdě a skutečnosti, protože něco takového prostě neodpovídá našim stávajícím odborným možnostem.
Ve zdravě kritickém pohledu se víc neholedbáme všemocností, odborná literatura realisticky předestírá možnosti logopedické prevence. Ať chceme, nebo nechceme, musíme logopedické prevenci přiznat její limity, omezení, zejména ve vztahu k primárnímu stádiu. Stačí projít zmiňovaných deset okruhů narušení komunikační schopnosti (detailněji pro zájemce rozvedených v odborné logopedické literatuře). Jaké možnosti logopedické prevence se naskýtají kupříkladu u afázií vznikajících poškozením mozku (úrazem, zánětem atd.)? Jak preventivně omezíme výskyt koktavosti, jejíž příčiny stále ještě neznáme (Mikuláš ani zlý pes to není)? Co s narušením komunikační schopnosti spojeným s mentálním postižením, s rozštěpem rtu a patra, s dětskou mozkovou obrnou? Ve všech uvedených případech se přesouváme nejméně do sféry sekundární logopedické prevence, eventuálně na místě paní učitelky v mateřské škole uvažujeme spolu s rodiči dítěte o další odborné pomoci.
K zamyšlení : Zařazení dítěte do specializované třídy či zařízení je závažným rozhodnutím, rozhodně ne univerzálně pro každé dítě tím nejlepším řešením. Prvotní euforický pohled na tyto třídy jako všespasitelné a vše zvládající se průběhem času racionalizoval. Je na výsost žádoucí postupovat vždy přísně individuálně, podle vyladění osobnosti dítěte. Neopominutelným faktem je specifické, někdy až „skleníkové“ prostředí inkriminovaných tříd, jemuž může dítě – podle své „letory“ – snadno přivyknout a které mu nelze do budoucna trvale zajistit. Za úvahu stojí skutečnost, že se dítě vlastně po větší část dne bude pohybovat v kolektivu dětí s podobným řečovým handicapem, tedy v prostředí, které můžeme označit jako patologické, žádoucí řečový vzor nabízející jen poskrovnu v mluvním projevu paní učitelky.
V tzv. logopedických třídách mateřských škol se ocitají většinou děti s opožděným vývojem řeči, s mnohočetnou patlavostí (dyslalia multiplex, universalis), velmi „módní“ je aktuálně diagnóza dysfázie (neexistuje český termín) a autismu, případně poruch autistického spektra (PAS). Méně je dětí s projevy neplynulosti řeči (což nemusí být hned koktavost, balbuties). Je logické, že nejvíce času bude věnováno dětem s nejhojněji zastoupenými diagnózami. Kolik pak vybude na ty ostatní? Převáží u toho kterého dítěte aktiva, či pasiva uvažované pomoci?
Abychom však pojednání o logopedické prevenci nekončili tak chmurně, poukažme – opakovaně – na úlohu a významnost postavení učitelky v mateřské škole. Ty paní učitelky pracují s dětmi – a jejich rodiči – v tom nejcitlivějším období vývoje. A mají rovněž naprosto mimořádnou možnost frekvence kontaktů – téměř každodenní. Preventivně mohou zásadně ovlivňovat vývoj dětské řeči z hlediska poruch hlasu a výskytu patlavosti (dyslalie), abychom uvedli alespoň to základní a podstatné. V rámci primární a sekundární logopedické prevence pak poučeně pomáhat dětem vystaveným tzv. riziku dyslexie, vývojové neplynulosti řeči, nemluvě o nesprávných komunikačních návycích. Už jen prevence posledně uvedených problémů by byl neocenitelný vklad paní učitelek v mateřských školách do rozvíjející se osobnosti svěřených dětí. Nebo už neplatí lidová moudrost, že ptáka po peří, člověka po řeči poznáš?
Alžběta Peutelschmiedová
