Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Duben 2012

Zamyšlení (nejen) logopedická

Agatha Christie ve svém životopise zmiňuje případ jedné přítelkyně, která někdy ve 20.letech minulého století podstoupila v tehdejším Německu operační zákrok, jímž měla být odstraněna struma (lidově „vole“) jako důsledek narušené funkce štítné žlázy. Přítelkyně byla zneklidněna požadavkem lékařů. Operace měla proběhnout pouze v lokální anestézii. Po celou dobu trvání operace – plánované na asi půl druhé hodiny – měla pacientka neustále mluvit. Jednalo se o jistou pojistku, že při operaci nebudou zasaženy hlasivky. Celý příspěvek »


Počítejme trochu

Patřím ke generaci těch, kteří ještě museli povinně maturovat z matematiky. Bylo to tehdy za dvě a byla to jediná dvojka na mém maturitním vysvědčení. Dosud mám také živě v paměti podzimním sluncem prohřáté úterý (datum si pamatuji, ale neřeknu), kdy jsem dostala svou první pětku v životě. Byla z deskriptivní geometrie, řez kvádrem. Donátora obou známek stále považuji za jednoho z nejlepších učitelů, které mi život dopřál.

Nic z toho můj kladný vztah k těmto vědám nezkalilo. Profesně jsem se však matematice podstatně vzdálila. Ale ona to permanentně nevzdávala! Naposledy nad stránkami úctyhodného časopisu Vesmír. Jako logopedka jsem nemohla přehlédnout zamyšlení nad knížkou s titulem Slova, která se hodí. Jejího autora, bohužel nedávno zesnulého Milana Mareše, jsem už ze zřetele nepustila. I když logopedicky slibný titul měl pokračování …aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice ( Academia, 2006). Podle všeobecně rozšířeného mínění „ …je matematik chápán jako někdo, s kým byste se nechtěli setkat na večírku“. Uvedený citát je z další doporučeníhodné publikace, ke které se ještě dostaneme.

Ale zpět ke knize Milana Mareše. S tím byste se určitě setkat chtěli, i o té matematice byste si s ním rádi popovídali! On totiž věděl to nejdůležitější – JAK! Nedá mi, abych neocitovala hned z první kapitoly nadepsané Povědomá slova aneb na co si máme dát pozor, když mluvíme s matematikem úvodní důmyslně chytlavou anekdotu: „Tři muži jedou ve vlaku plochou holandskou krajinou a najednou vidí dvě černé krávy. První z nich řekne: „Vidíte, pánové, v Holandsku mají samé černé krávy“. Druhý muž doplní: „My toho můžeme říci ještě mnohem víc. V téhle chvíli obsáhneme pohledem asi 6 kilometrů plošných. Holandsko má těch kilometrů okolo 33 600, něco odečteme na města a kanály, takže můžeme říci, že v zemi mají skoro deset tisíc černých krav“. Třetí pasažér jenom klidně poznamená: „No, víte, jediné, co můžeme opravdu říci, je, že v Holandsku jsou alespoň dvě krávy a ty jsou přinejmenším z jedné strany černé“. Ten třetí cestující byl matematik“.

Takto navnaděni a naladěni se už s radostí ponoříte do četby o známých a slavných úlohách – s rozlišením na ty nejrespektovanější, nejbarevnější, nejnověji vyřešené, nejnestravitelnější, nejméně nej- , nakonec s nejslavnější marnou snahou. Celkových 12 kapitol pochopitelně končí Světem v počítači. Ale to se ještě mezitím feministky nadmou pýchou, že první programátorkou byla žena, takto Augusta Ada Lovelaceová (naroz.1815), za svobodna lady Byronová (ano, dcera romantika a bouřliváka lorda Byrona). Zemřela mladá v roce 1852 na rakovinu, ale – jak píše Milan Mareš – „…dokázala udělat krok za hranice narýsované osudem, vstoupila do dějin vědy, která v její době ještě ani neexistovala, a být první v něčem, co vlastně teprve za dlouhých sto let vznikne“. Programovací jazyk ADA , vytvořený v roce 1979, je pojmenován po ní. O dnes všudypřítomných procentech píše Milan Mareš jako o jednom z evergreenu demagogů v kapitole o lhaní pomocí statistik.

Zaberete-li se do četby jeho knížky Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice, čte se vám úplně sama, skoro si ani nestačíte uvědomit, s jakým jazykovým švihem, jak vtipně a kultivovaně je napsaná. Tak už jen z celkových tří stovek stran ocitujme skutečně poslední slova: „Když je v textu každý řádek jinak dlouhý, je to poezie. Když je v něm každé písmenko jinak vysoko, je to matematika“. Už se patrně nedivíte, že mám v knihovně i další knihu chytrého a čtivého autora – Příběhy matematiky ( Pistorius, Olšanská, 2008). Stojí hned vedle J.D. Barrowa, z jehož knížky Pí na nebesích – o počítání, myšlení a bytí ( Mladá Fronta, 2000) jsem na začátku citovala nelichotivou poznámku o matematikovi. Co se matematiky týče, nestojí tam ty knížky samy.

Studentky učitelství na pedagogické fakultě (menšině studentů se omlouvám) bývaly jistě překvapené (překvapovala jsem ráda), když jsem na ně při prvním setkání (přednášce, semináři) místo očekávané definice logopedie vyrukovala s matematikou. Tak úplně matematika to po pravdě vlastně nebyla, spíš pouhé počtářství, připomínající onoho druhého cestujícího z výše uvedené anekdoty. Tak tedy :

- Svá studia ukončí posluchačky ve věku nějakých třiadvaceti let.

- Do důchodu (obvykle se ozval strastiplný povzdech) půjdou – při střízlivém odhadu – řekněme v pětašedesáti, to znamená (pro usnadnění počítáno od letoška) někdy kolem roku 2054.

- V té době budou moci jako učitelky ještě ovlivňovat myšlení, postoje, pocity – tedy život (pro jednodušší počítání) desetiletých dětí (prakticky i starších).

- Ty budou mít před sebou podle soudobých statistik o dožití dalších zhruba 65 života.

- Tento rozporuplný svět budou tedy ty děti – rády nerady – opouštět zaokrouhleno kolem roku 2120.

Poslední cifru jsem napsala na tabuli. Po tomto triviálním početním výkonu se posluchárnou obvykle rozprostřelo mrazivé, až hmatatelné ticho. Do něho padaly mé otázky:

- Můžete do té doby vystačit s tím, co se teď učíte?

- Víte, že nejméně polovina z toho bude do deseti let překonána, nebude platit?

- Máte s dětmi ve škole stavět na tak chatrných základech?

- Nebude spíš vaším úkolem učit děti kriticky myslet?

- A neměly byste, milé studentky, s tím kritickým myšlením začít neprodleně u sebe

(pokud jste mu ještě nenavykly)?

- Dovedete si představit svět kolem onoho roku 2120?

Když jsem ve druhé třetině minulého století učila na speciální škole osmáky vlivem vady řeči s pochroumaným sebevědomím i vztahem ke škole, všemožně jsem naléhala:„ Uč se! V roce 2000 bude mít maturitu každý… (bože, netušila jsem, jak hlubokou pravdu budu mít a z jakých důvodů!). Vyučíš se dnes opravářem televizorů (v těch letech dost přitažlivá představa), víš ale, jaké televizory budou v tom roce 2000?“ Realita mě překonala! Kdeže dnes opraváři televizorů jsou! Existují vůbec?

Jen slabý nástin nepředstavitelných proměn světa si můžeme vytvořit ohlédnutím zpět. Jefim Fištejn v článku Po nás utopie (Lidové noviny 7.4.2012) napsal: „Mezi lety 1880 a 1920 bylo vymyšleno skoro všechno, co tvoří kostru soudobé civilizace: letadlo, auto, rozhlas, Edisonova žárovka, lednička, tramvaj, trolejbus, parní a elektrická lokomotiva, paroloď, kinematograf, tank, umělé polymery, opakovačka a kulomet, antibiotika, rentgen“. Uvědomit si to všechno, to nám trochu srazí hřebínek. A současně vede k zamyšlení nad budoucností. Budoucím paním učitelkám by mohlo pomoci, aby si s potřebnou pokorou uvědomily břímě odpovědnosti zvoleným povoláním na ně kladené. Aby na svém dlouholetém pedagogickém putování nepočítaly vždy jen s těmi dvěma černými kravami jako onen první z trojice cestujících z anekdoty na úvodní stránce knížky Milana Mareše.

V Olomouci 23.dubna 2012

Alžběta Peutelschmiedová

MAREŠ, M. Slova, která se hodí aneb Jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice.

Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1445-4.

MAREŠ, M. Příběhy matematiky. Praha: Pistorius and Olšanská, s r.o.,2008.

ISBN 978-80-87053-16-4.

BARROW, J.D. Pí na nebesích (O počítání, myšlení a bytí). Praha: Mladá Fronta, 2000.

ISBN 80-204-0855-X.


Máte ve třídě leváka ?

Máte ve třídě leváka, levačku? Velmi pravděpodobně ano, nemusíte o tom ani vědět. Ne proto, že by vám to snad rodiče dítěte zatajili. Ve hře je mnoho jiných okolností.
Nejprve jen ve stručnosti to základní. Při hledání informací o levácích a leváctví si zvykněte na termín lateralita. Česky snad strannost, ale termín lateralita se do češtiny nepřekládá, podobně třeba jako slovo televize.
Nevíme proč, ale žijeme v pravoruké civilizaci. Auta, počítače, telefon, zubařské křeslo – to vše je konstruováno pro praváky. I v českých obchodech se již naštěstí objevují předměty denní potřeby určené těm, kteří preferují levou ruku: žehlička, nůžky, ojediněle v ordinaci i to zubařské křeslo.
O levácích je zmínka už v Bibli, s výhodou bojovali ve vojenských šicích kmene Benjaminova. Bylo by možné uvést desítky jmen slavných leváků. Připomeňme kupříkladu Leonarda da Vinci (ten z jistých důvodů své dosud nerozluštěné poznámky psal dokonce důsledně zprava doleva). Levákem byl třeba Josef Lada, zůstává jím člen Beatles Paul McCartney.
Osoby obouručně šikovné označujeme jako ambidextry. Patřil k nim Chaplin, legendární Jiří Trnka současně (!) jednou rukou psal a druhou kreslil.
Neměli bychom mluvit jen o vyhraněných levácích a pravácích. V souladu s křivkou Gaussova rozložení existuje celá škála přechodů. Na tu křivku bychom vůbec neměli ve škole zapomínat. Neviděli bychom často třídní realitu jen tak černobíle. Mnozí z nás – stejně jako děti ve škole – ani nemusejí tušit, že je pravoruké prostředí nenápadně přetáhlo na svou stranu. V prostředí vysokoškolského semináře leckterá posluchačka studia učitelství při probírce zkouškami laterality s překvapením zjišťovala: „Jé, mně to jde taky levou!“
Počet skutečných (od narození, genotypických) leváků nejsme schopni určit. Lateralita se v dětství jistou dobu ustaluje. Později již zjišťujeme jen prostředím zmobilizovaný výsledek, fenotyp. Jíte pravou? Píšete pravou? Možná vás k tomu v raném dětství důsledně vedli, vlastně přiměli. A co česání? Vezmete hřeben bezděčně do levé? Učešete se levou rukou? Pak nejste stoprocentní praváci! Vidíte, a ani jste o tom nevěděli!
Nevšímejme si pouze laterality ruky. Dobré je zjistit také lateralitu oka (které oko přivíráte při střelbě z pušky?). Nesouhlasná, tzv. překřížená lateralita ruky a oka může přivodit problémy ve školní výuce.
Po pouze informativním úvodu nyní na trochu vážnější notu. Ve škole by rozhodně neměla znít falešně.
Máte ve třídě leváka, levačku? Nic se neděje, je to normální, jen byste o té skutečnosti měli víc vědět.
Zbavte se předsudků, nebude to lehké. Působí plíživěji, než myslíte. Všechny jazyky světa upřednostňují pravou stranu (vyhledání příkladů od latiny po soudobé jazyky ponecháváme vlastní píli). Uvědomujete si, že jíme pravidelně ve správnou dobu opravdově zdravé jídlo, které pravá maminka umí správně upravit ? Vstali jste ráno pravou nohou a přesto byl celý den nalevačku? Třeba pokračovat?
Je smutné, že ještě v první třetině 21.století musíme i učitelům připomínat, že děti zásadně nepřecvičujeme. Nezaškodí proto připomenout, že již 10.února 1967 byl ve 23.čísle Věstníku ministerstva školství uveřejněn Závazný pokyn o respektování přirozené laterality dětí. Pokyn – kolující mezi věci znalými učiteli jako zákaz přecvičování – by měl spolu s adekvátními přístupy k dětem proniknout prvořadě do mateřských škol.
Strašáky hrůzných následků přecvičovaného leváctví (koktavost apod.) sice už zaplašily nové pohledy na funkce mozku, avšak jakýkoliv nátlak dítěti rozhodně neprospěje.
V souvislosti s tím nezaškodí malý exkurz do oblasti vztahu leváctví a komunikace.
Začneme mozkem. Zájemce o aktuální pohled na mozek a jeho funkce mimořádně vhodně nasměrují práce našeho současného předního neuropatologa Františka Koukolíka.
Co se týče odborných prací reflektujících přímo lateralitu, nabízí se hned několik dostupných zdrojů. Připomeňme, že lateralita, explicitně levorukost, byla jedním ze stěžejních odborných témat profesora Miloše Sováka. Stále lze pozornosti učitelů, ale zejména rodičů doporučit knížečku Výchova leváků v rodině, vydanou Státním pedagogickým nakladatelstvím v edici Aktuální problémy speciální pedagogiky vícekrát, například 7.vydání má vročení 1985.
Zevrubné poučení nacházeli nejen učitelé již od počátku 60.let minulého století v Sovákově monografii Lateralita jako pedagogický problém. Pro orientaci v základním terminologickém a faktografickém vymezení je to zdroj spolehlivý dosud. Problém nastává na stránkách věnovaných vztahu mozkových hemisfér a laterality. Text je pochopitelně poplatný vědeckým poznatkům své doby – tedy 60.letům 20. století – a jako takový jej lze akceptovat pouze z hlediska historického vývoje vědeckých postulátů.
Zájemce o problémy laterality odpovědně odkážeme na práce Františka Synka, odborníka tímto tématem dlouhodobě oddaně a ku prospěchu věci zaujatého. V roce 1991 vydává nakladatelství Horizont Synkovy Záhady levorukosti (s podtitulem Asymetrie u člověka). Čtenáře – nejen z řad odborníků – si knížka získá bohatstvím poznatků i způsobem jejich prezentace.
V téže době – dokonce shodně v roce 1991 – vychází péčí nakladatelství Avicenum 2.doplněné vydání práce dvou autorek: Zdeny Drnkové a Růženy Syllabové. Jejich publikace Záhada leváctví a praváctví je orientována spíše do odborných kruhů. V jedné z kapitol autorky nabízejí (na počátku 90.let minulého století) nové pohledy na leváctví a praváctví z hlediska zkoumání nesouměrnosti mozkových polokoulí. A priori zdůrazňují jejich funkční nesouměrnost. Na vrub tzv. cerebrální dominance poznamenávají, že „…předpokládala dominantní, převládající postavení jedné hemisféry ve vztahu k druhé v nejvyšších mozkových činnostech“. Je třeba důrazně podtrhnout užití minulého času u slovesa předpokládat.
Max Planck, nositel Nobelovy ceny za fyziku (1918), kdysi prohlásil, že nové názory nikdy nezvítězily, pouze jejich odpůrci postupně vymírali. To by měli mít učitelé, pedagogičtí pracovníci i psychologové na paměti, řeší-li u svých svěřenců problémy spojené s komunikací, lateralitou, explicitně se specifickými poruchami učení.
Od doporučovaných prací o mozku z dílny Františka Koukolíka můžeme prospěšně přejít do oblasti neuropsychologie. To je vědní obor výstižně charakterizovaný mottem z knihy Antropoložka na Marsu : „Neptej se, jakou chorobu ten člověk má. Ptej se, jaký člověk ji má“. Uvedená knížka se těší velkému zájmu čtenářů, vychází opakovaně i v České republice, podobně jako další titul Muž, který si pletl ženu s kloboukem. Autorem je v obou případech proslulý neuropsycholog Oliver Sacks. Zájemcům osvětluje velice přístupným způsobem – což vedlo až k úspěšným filmovým adaptacím – mnohé z tajů a problémů naší mozkové činnosti. A činí tak na základě aktuálních vědeckých poznatků. Se jménem Olivera Sackse se setkáváme také v předmluvě k velice doporučeníhodné knize „světové špičky“ v oboru neuropsychologie –Elkhonona Goldberga. Díky překladatelským aktivitám již zmiňovaného Františka Koukolíka jsme si publikaci Jak nás mozek civilizuje mohli v češtině přečíst již dva roky po jejím vydání v New Yorku. Podle Olivera Sackse se jedná o „…mimořádně zajímavé intimní memoáry, druh intelektuální autobiografie, nic menšího než žánr velké vědecké reportáže“. Podobně jako se v roce 1860 známý Paul Brocka setkává s případem zraněného zedníka a vyslovuje své teze o motorickém centru , Goldberga jako začínajícího vědce přiměje ke studiu mozku mladík Voloďa upadnuvší do kolejiště moskevského metra. Zanedlouho tajně opouští sovětské Rusko i svého velkého učitele Luriju, aby jeho učení rozvíjel na neuropsychologických pracovištích nejen v New Yorku. Goldberg je nejen excelentním vědcem, ale současně také velmi schopným „popularizátorem“ nejnovějších poznatků o mozkové činnosti. Například od vylíčení proslulého případu zranění mozku Phinease Gagea, předáka party železničních dělníků, v roce 1848 se Goldberg dostává až k mozkovým hemisférám. Věnuje se jim fundovaně a zároveň velmi srozumitelně i v další knize Paradox moudrosti, rovněž dostupné v českém překladu. Mimořádnou pozornost zasluhuje kapitola nadepsaná Mozek a jazyk: kořeny mylných představ. Upozorněme jen velmi stručně na některé – zažité názory likvidující – závěry: „Snahu pochopit funkce levé a pravé poloviny mozku tradičně ovládlo několik předpokladů…obraz spíše zamlžovaly, než ho objasňovaly. Všechny…jsou prokazatelně mylné“. A o několik odstavců dále pak čteme: „Obvykle totiž trvá celé roky, než současný stupeň poznání prorazí do klinických zákopů. Ona zjednodušená představa je naprosto mylná. Výsledky nového výzkumu jsou s ní v rozporu a nutí nás chápat mozkovou dualitu zcela nově“.
V posledně uvedené citaci z knihy Paradox moudrosti se Elkhonon Goldberg obrací do řad lékařů a psychologů, pedagogy explicitně do neznalých nových výzkumů nezahrnuje. Tím spíše by se právě učitelé měli nových myšlenek, podložených solidními výzkumy, zmocňovat a uvádět je do své pedagogické praxe. Najdou přece svou odezvu v náhledu na vývoj dětské řeči, vztah komunikace a laterality, na vývojové specifické poruchy učení, v souvislosti s tím na adekvátní porozumění a pomoc levorukým dětem ve třídách našich škol.

V Olomouci dne 8.března 2012

Alžběta Peutelschmiedová

GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje. Praha: karolinum, 2004. ISBN 80-246-0713-1.
GOLDBERG, E. Paradox moudrosti. Praha: karolinum, 2006. ISBN 80-246-1090-6.
DRNKOVÁ, Z., SYLLABOVÁ, R. Záhada praváctví a leváctví. Praha: Avicenum, 1991.
ISBN 80-201-0113-6.
SYNEK, F. Záhady levorukosti: asymetrie u člověka. Praha: Horizont, 1991.
ISBN 80-701-205-41

 


Příprava na vyučování

Zesnulý sochař, výtvarník a spisovatel Vladimír  Preclík v jednom ze svých televizních rozhovorů pronesl inspirativní poznámku: „Po škole má člověk zbraň, ale neumí s ní zacházet“.

            Za pomyslnou zbraň v přípravě pedagogů, učitelů, tedy vysokoškolsky vzdělaných odborníků lze považovat souhrn teorie prezentované studentům v rámci vysokoškolského studia na pedagogických fakultách. A schopnost nabízenou zbraň posléze používat metaforicky představuje fakultou zprostředkovaná odborná praxe.

            Značnou část odborných poznatků – ve všech oborech lidské činnosti – musíme aktuálně chápat jako tekuté písky. Tento termín – perfektně vystihující současný eruptivní vývoj vědeckých poznatků a informací včetně jejich proměnlivosti – pochází z úvah spisovatele Jiřího Gruši, jednoho z našich krátkodobých polistopadových ministrů školství. Má tak být zdůrazněna skutečnost, že spíše než na předávání souboru jistých poznatků bychom se při vysokoškolském studiu měli v přípravě studentů zaměřit na podněcování jejich schopnosti kritického a analytického myšlení.  Je to jedna ze zaručených cest, jak mohou předávané a získávané poznatky nabývat hodnoty – metaforicky vyjádřeno – odborné výzbroje.

            V souvislosti s vědomím flexibility poznatků by měla při vysokoškolském studiu – a přidržme se vysokoškolské přípravy učitelů – získávat větší význam a podstatnější váhu tzv. interaktivní výuka. Nejedná se pouze o rozostření hranic mezi klasickou vysokoškolskou přednáškou a seminářem. Karel Čapek (narozen 1890) ve vzpomínkách na svá vysokoškolská studia uvádí, že semináře mohli na Karlově univerzitě v Praze v prvních desetiletích 20.století vést výlučně docenti a profesoři. Dnes je tomu naopak, vedení seminářů a cvičení je zcela běžně svěřováno doktorandům, studentům doktorského studijního programu. Tedy těm, kteří  teprve před nějakým měsícem opustili pozici studenta a mají mizivé odborné zkušenosti z učitelské praxe. Není to ku prospěchu ani jedné ze zúčastněných stran. K realizaci smysluplného interaktivního  vysokoškolského semináře je třeba nejen výbavy teoretické, ale především notné dávky praktických zkušeností. Jsou  zdrojem a základem vysoké míry schopnosti okamžité kreativní reakce a improvizace na případné (a žádoucí!) dotazy studentů – budoucích učitelů.

            Co se týče pedagogickými fakultami organizované praxe, náslechů i výstupů na školách, ocitáme se v oblasti výbušného „minového pole“. Je nezbytné uvědomit si, že pedagogické fakulty zajišťují svým studentům pedagogické praxe v rámci svých možností a ty jsou – řadou faktorů – silně limitované. Nejen finančně, a to jak ve vztahu k fakultě samotné, tak z hlediska tzv. uvádějících učitelů, kteří finanční ohodnocení vedení studentských pedagogických praxí většinou nepovažují za adekvátní vynaloženému úsilí a své odbornosti. Otázkou zůstává, proč se studenti – v realitě pedagogických fakult  spíše studentky – v průběhu čtyř – až pětiletého vysokoškolského studia sami více nezajímají o  zajištění odborné praxe nad rámec zprostředkovaný fakultou.Těch, kteří tak činí, sami vyhledávají pedagogicky orientovaná pracoviště a instituce (nemusí se vždy jednak jen o základní školy běžného typu) a domlouvají se na možnostech byť krátkodobých stáží či opakovaných návštěv, je mezi adepty učitelství mizivé procento.  A to i v regionech, kde se podobné možnosti samy nabízejí.

            Součástí studijní dokumentace každého posluchače jsou písemně vypracovaná hodnocení realizovaných pedagogických praxí. Je smutnou skutečností, že profesionální hodnocení – vypracovaná pedagogy, kterým bylo svěřeno odborné vedení nastupující učitelské generace – jsou často na velmi nízké úrovni. Jaký smysl má hodnocení shrnující konstatování, že studentka byla seznámena s třídní dokumentací, podílela se na službách o přestávkách i ve školní jídelně  a byla velmi snaživá? Nezačíná již zde (i v očích budoucích učitelů) devalvace prestiže odpovědné profese?

            Podobně neprofesionálně pojatou součástí pedagogické praxe bývají deníky studenty realizovaných náslechů a výstupů ve třídách. Tyto deníky, vyžadované někdy jako jeden z podkladů pro udělení zápočtu, mnohdy až trapně naznačují, že spíše než o pří-pravu na vyučování se jedná o okolnostmi vynucenou po-pravu. Nějak se zapomíná – nebo přehlíží?- že kontrola přípravy na vyučování a její následné vyhodnocení, cenná zpětná vazba náleží k povinnostem učitele, jemuž bylo vedení pedagogické praxe studenta svěřeno (a honorováno). Nezřídka se objevují ubohé elaboráty zaznamenávající málem i odsunutí učitelské židle při stejně uboze opakovaném uvedení povinnosti zápisu do třídní knihy. Pustý formalismus, ústící skutečně až v záznamy typu: sundání židlí, rozloučení s dětmi apod. Jaké poselství předává i tímto a takto učitel svému svěřenci, nástupci, nechá-li podobné nesmysly bez povšimnutí?

            Je smutnou zkušeností, že valná část studentů/studentek se vrací z realizovaných pedagogických praxí zklamána. V zásadě existují tři základní modely průběhu náslechů a výstupů v rámci pedagogických praxí. Zdánlivě pro studenta/studentku nejpříznivější připadá skutečnost, kdy uvádějící učitel opouští třídu a adepta učitelství ponechává osudu se slovy, že by ho nechtěl zbytečně znervózňovat. Nejčastěji však zůstává ve třídě, usazený někde vzadu, kde získaného času využívá k vyřizování písemností, které by jinak musel odložit na pozdější dobu. V ideálním případě – za který je uvádějící učitel byť špatně, ale přece jen honorován – probíhá studentem vedená hodina po důkladné společné přípravě s učitelem a s vyhlídkou, že po skončení vyučování bude vše detailně prodiskutováno a vyhodnoceno.

Nebylo by od věcí hlouběji prozkoumat, v čem koření velkou částí učitelstva rozšířené podceňování písemných příprav na vyučování. Dalo by se hovořit o oblibě –řekněme – mobilních, kdysi formálně vypracovaných příprav, příležitostně oprašovaných a vytahovaných trvalkách, směrovaných k uspokojení hospitujícího ředitele nebo inspektora, ale nezohledňující aktuální potřeby žáků.  V lepších případech se dočteme, co se bude v hodině učit, ale ne to podstatné – jak, jakým metodickým postupem, bez reflexe proměny tříd, vzdělávacích nároků, metod, pomůcek, situací….to vše jde mimo, je nepodstatné. Že takto koncipované vyučovací hodiny jsou nejen neefektivní, že nahrávají nárazově spontánnímu průběhu čile evokujícímu nežádoucí projevy žáků, je nasnadě. Výsledkem je začarovaný kruh učitelské bezmocnosti a rozladěnosti napájený pochopitelným nezájmem, chybějící motivací  na straně svěřených dětí.

            Písemná příprava na vyučování je vždy metodický materiál, který má indikovat a facilitovat ne to, co bude žákům prezentováno (se závěrečnou doložkou: ..a doma se to naučte!), ale především ukázat, jak, jakou formou, v jaké návaznosti. Teorii zpracování písemných příprav na vyučování by bezpochyby měli studenti zvládnout již při studiu na pedagogické fakultě. Získávají tak zbraň, jejíž účinnost a užití si pak právě v průběhu pedagogické praxe ověřují, učí se s ní zacházet. Zbraň by jim však měl pomáhat vytvářet a zvládat především ten, kdo se sám – takříkajíc –„zamazal od křídy“.

            Povinnost písemných příprav na vyučování nikdy nebyla a také není striktně stanovena. Písemné přípravy má právo vyžadovat nadřízený kontrolní orgán (hospitující ředitel školy, inspektor) v případě, kdy je vyučovací hodina vedena neodborně, neefektivně.Takto – ex post – se ovšem již nejedná o řešení, ale vlastně o postih. Odvolávat se na zkušenost jako nejlepší učitelku? Známý bonmot říká, že zkušenost je sice dobrá škola, jen školné je poněkud vysoké.  A platit  budou …?

 

V Olomouci dne 3.dubna 2012

                                                                                                                                             Alžběta Peutelschmiedová