Milan Valenta: Půďáci ze staré školy
Praha: Práh, 2011
Jsou knížky pro dospělé a jsou knížky pro děti. Ti dospělí – nabádaní svědomím a pobízení rozličnými bohulibými akcemi – vědí, že by dětem, aspoň těm předškolního a raně školního věku, číst měli. Jenže – co číst? Psychologové a logopedky předkládají seznamy tradičních pohádek Červenou Karkulkou počínaje a někde u Šípkové Růženky konče. Nic proti nim, opomíjet bychom je jistě neměli. Stejně jako klasiku rýmovaných Dvakrát sedmi pohádek Františka Hrubína. Krásu a jazykové bohatství pohádek obou bratří Čapků vychutnáváme spíše až s přibývajícím věkem.
Knížek určených přesgeneračně dětem i jejich rodičům moc není a setkávají se s podobně vlažnou odezvou jako tzv. rodinné filmy, lákající k obrazovkám, případně do kin malé diváky spolu s jejich odrostlejším dozorem. Objeví-li se knížka pohádek s nehranou laskavostí a nepodbízivě nahlížející současný životaběh, přitom srozumitelná dětem a přinášející hlubší ponor i dospělým, neměla by zapadnout .
Napsat knížku moderních (v nejlepším slova smyslu) pohádek o dvou strašidýlkách rozhodně není originální nápad. Záleží však na tom, za jakých podmínek a jakými úkoly ta strašidýlka pověříte. Starší,pomalejší Trámoš a mladší Světlík se zvonečkově stříbrným hláskem jsou Půďáci ze staré školy ze stejnojmenné knížky Milana Valenty. Ta zaujme již napohled nejen ilustracemi Ivana Mračka, pro něž těžko hledáte neotřelé adjektivum: jsou mile dětské bez stop Kvěchové a současně prosty chtěné modernosti. Nakladatelství Práh si zaslouží pochvalu za celkové výtvarné pojetí knížky, u níž se již vazbou v tvrdých deskách a tiskem na kvalitním, barevně tónovaném papíře počítá s opakovaným setkáváním s dětskými prstíky.
S oněmi dvěma strašidýlky – půďáky prožijeme jeden školní rok ve dvanácti pohádkách, začínajících tak pěkně staromilsky slůvkem Jak (…napravili školní hodiny…měli popletený čas švestek…cestovali duhou…číhali na stavovskou čest…putovali s dobrou vůlí…). To vše zarámováno kapitolkami Bylo, nebylo a životně smířlivým Možná bylo, možná nebylo. A života – toho současného – je v nabízených pohádkách požehnaně, v barvách povzbudivých i těch temnějších.Ty však jsou do textu zapouštěny neučitelsky, bez významně mentorsky pozdviženého obočí. Půďáci se kupříkladu snaží seč jim síly stačí pomoci myšce Ámosce (nezapomeňme, že jsme na půdě staré školy) řešit její problémy s kocourem Medřichem. Ámosku zachrání, ale dostane se jim „…kardinálního poučení, že to, co zaonačila příroda, se nedá jen tak odonačit, a jestliže je jednou kocour šelma kočkovitá, tak tou šelmou kočkovitou už napořád zůstane. Že v přírodě je taková síla, která se jen tak mýrniks týrniks polepšovat nenechá“.
Tou citací jsme se dotkli jedné z nejpůvabnějších stránek knížky Půďáci ze staré školy – jazyka, kterým jsou pohádky napsány. Vyprávění plyne bez zaškobrtnutí krásnou, neokoralou češtinou, která se – jak výše vidno – ústrojně nevyhýbá hovorovým výrazům. V textu se vizitýruje , jindy zase špekuluje, pohrává se slovy , když se objeví „zbedové tropící jen samou plechu“, v době, „kdy se den zkrátil akorát tak na jedno zívnutí…a čas rychle pracoval k prázdninám“. A přitom nejsou děti vystaveny slovnímu polopatismu v obavě, že by z kontextu snad nepochopily obraty , jak „…si půďáci poshověli“ a že „…se budou dít věci“, když „… se kocour s krysákem nemají zrovna v lásce“ a vypadá to, že s myškou bude „…dočista amen“. Že jazyk, aktuálně všemožně vzývaná komunikace , to nejsou jen slova, ukazuje pohádka točící se kolem Hromnic – Jak vyvolali počítačové strašidlo. Půďáci pochopí, že „…Johanka,… holčička s culíky a s něčím-čímsi za uchem, což je přístroj, kterému se říká sluchadlo…je moderní dítě moderní doby…a to chce moderní strašidlo a basta!“ Neviditelný souboj mezi vysedáváním u počítače a sáňkováním na Větrníku pomůže půďákům vyřešit fleška ruku v ruce s počítačovým virem Iksíkem. To vše na pozadí do textu nenásilně vkomponovaných patnácti (!) pořekadel a přísloví. Klobouk dolů!
Johanka má však vážnější starosti, trápí ji maminčina nemoc, smutní za tatínkem, který odešel, a ke všemu je ve škole ještě ta namyšlená spolužačka Envyčková. Strašidýlka Trámoš a Světlík jsou Johance ku pomoci i tentokrát. Vymýšlejí pohádku , v dušičkovém čase cestují s duhou, setkávají se s hvězdopravci a vyřeší i problém školy na levém břehu Kačáku, potoka jen tak na jedno přeskočení, kde žili samí kakabusové a morousové.
Všechny ty příběhy jsou zapsány v knížce, kterou kdysi našla na půdě staré školy Natálka. Její tatínek, pan školník, jí pak z knížky o půďácích každý večer předčítal. A Natálka? Té „…se ty pohádky tak líbily, že v půďáky hnedle uvěřila, a tím je zachránila před zapomenutím. Protože u nás lidí je to tak, že když v něco věříme, že to je, tak to je, i kdyby to třeba nastokrát nebylo!“
Vyprávění o Půďácích ze staré školy živě vystihuje dynamiku dětské řeči, místy frázováním až připomíná Karafiátovy Broučky. Pro tu netrojenou laskavost a opravdovost autorovi odpustíte místa, kdy šel možná „krapítek přes hranu“: Johanka nemusela být zrovna z parku a těch jejích bolístek s nemocnou maminkou a nepřítomným tatínkem může být pro některého dospělého také poněkud přes míru. Stejně jako malinko křečovitý pohled na školy na březích potoka Kačáku. Reálně problematický je jen patlavý, „šišlající“ skřítek školníček. To ostatní jsou pouze poletavá smítka, která mohou padnout do oka dospělému. Ale děti budou stejně chtít, aby se jim o těch šikovných a věci znalých půďácích četlo znova a znova. A rodiče, babičky a dědečkové i paní učitelky ve školkách tak mají vystaráno.
Alžběta Peutelschmiedová
Pavlína Hublová
29.3.2012 at 20.49Děkuji za tuto zajímavou recenzi. Pojala jsem nutkání knížku si koupit, i když bych si ji jen etla pro sebe. Uvidím, kdy si udělám radost 🙂
Ondřej Hoberla
25.4.2012 at 22.46Dovolil bych si doplnit 1-2 série, pokud mohu 🙂
Pokud máte rádi dantasy&romány, doporučil bych Hraničářova Učně od Johna Flanagana (Velicke pěkný středověký román o \“hraničářích\“ plný dobrodružství. Všem lidem, kterým jsem tuto sérii doporučil, se líbí.) a potom sérii Noční Běžci a Královnu Tamír od Lynn Flewillingové (Pozor,tato série je opravdu pro starší.Autorka občas používá sprostá slůvka a v knize se vyskytuje homosexulaita, ale to dělá tuto knihu ještě zajímavější a dobrodružnější. Je to jedna z nejlepších fantasy, kterou jsem kdy četl.). Opravdu záleží na věku. Například u nás doma jsme všechny pohádky na dobrou noc vyměnili za \“Hraničáře\“. Všem, kdo rádi čtou, vřele doporučuji přečíst si tyto dvě série 🙂