Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Archiv za Březen 2012

Procházka jednou knížkou

Milan  Valenta:  Půďáci ze staré školy

Praha: Práh, 2011

 

Jsou knížky pro dospělé a jsou knížky pro děti. Ti dospělí -  nabádaní  svědomím a pobízení rozličnými bohulibými akcemi – vědí, že by dětem, aspoň těm předškolního a raně školního věku,  číst měli. Jenže – co číst? Psychologové a logopedky předkládají seznamy tradičních pohádek  Červenou Karkulkou počínaje a někde u  Šípkové Růženky konče. Nic proti nim, opomíjet bychom je jistě neměli.  Stejně jako klasiku rýmovaných Dvakrát sedmi pohádek Františka Hrubína. Krásu a jazykové bohatství  pohádek obou bratří Čapků vychutnáváme spíše až s přibývajícím věkem.

            Knížek určených  přesgeneračně dětem i jejich rodičům moc není a setkávají se s podobně vlažnou odezvou jako tzv. rodinné filmy, lákající k obrazovkám, případně do kin malé diváky spolu s jejich odrostlejším dozorem.  Objeví-li se knížka pohádek  s nehranou laskavostí a nepodbízivě  nahlížející současný životaběh,  přitom srozumitelná dětem a přinášející hlubší ponor i dospělým, neměla by zapadnout .

            Napsat knížku moderních (v nejlepším slova smyslu) pohádek o dvou strašidýlkách rozhodně není originální nápad.  Záleží však na tom,  za jakých podmínek a jakými úkoly  ta strašidýlka pověříte.  Starší,pomalejší Trámoš  a mladší Světlík se zvonečkově stříbrným hláskem  jsou  Půďáci ze staré školy  ze stejnojmenné knížky  Milana Valenty. Ta zaujme již napohled  nejen  ilustracemi Ivana Mračka, pro něž těžko hledáte neotřelé adjektivum: jsou mile dětské bez stop Kvěchové a současně  prosty chtěné modernosti. Nakladatelství Práh si zaslouží pochvalu za celkové výtvarné pojetí knížky,  u níž se již vazbou v tvrdých deskách a tiskem na kvalitním, barevně tónovaném papíře počítá s opakovaným setkáváním s dětskými prstíky.

            S oněmi dvěma strašidýlky – půďáky prožijeme jeden školní rok ve dvanácti pohádkách, začínajících tak pěkně staromilsky  slůvkem  Jak (…napravili školní hodiny…měli popletený čas švestek…cestovali duhou…číhali na stavovskou čest…putovali s dobrou vůlí…). To vše zarámováno  kapitolkami  Bylo, nebylo  a  životně smířlivým  Možná bylo, možná nebylo. A života – toho současného – je v nabízených  pohádkách požehnaně, v barvách povzbudivých i těch temnějších.Ty však jsou  do textu  zapouštěny neučitelsky, bez významně  mentorsky  pozdviženého  obočí. Půďáci se kupříkladu snaží seč jim síly stačí  pomoci myšce  Ámosce (nezapomeňme, že jsme na půdě staré školy) řešit její problémy s kocourem Medřichem.  Ámosku zachrání, ale dostane se jim „…kardinálního poučení, že to, co zaonačila příroda, se nedá jen tak odonačit, a jestliže  je jednou kocour šelma kočkovitá, tak tou šelmou kočkovitou už napořád zůstane. Že v přírodě je taková síla, která se jen tak mýrniks týrniks polepšovat nenechá“.

            Tou citací jsme se dotkli jedné z nejpůvabnějších stránek knížky  Půďáci ze staré školy – jazyka, kterým jsou pohádky  napsány. Vyprávění plyne bez zaškobrtnutí krásnou, neokoralou češtinou, která se – jak výše vidno -  ústrojně nevyhýbá hovorovým výrazům. V textu se vizitýruje , jindy zase  špekuluje,  pohrává  se slovy , když se objeví „zbedové tropící jen samou plechu“, v době, „kdy se den zkrátil akorát tak na jedno zívnutí…a   čas rychle pracoval k prázdninám“. A přitom nejsou děti vystaveny  slovnímu  polopatismu v obavě, že by z kontextu snad nepochopily  obraty , jak  „…si půďáci poshověli“ a že „…se budou dít věci“, když  „…  se kocour s krysákem nemají zrovna v lásce“ a vypadá to, že s myškou bude „…dočista amen“. Že jazyk, aktuálně   všemožně vzývaná komunikace , to nejsou jen slova, ukazuje pohádka točící se kolem Hromnic – Jak vyvolali počítačové strašidlo.  Půďáci pochopí, že „…Johanka,… holčička  s culíky a s něčím-čímsi za uchem, což je přístroj, kterému se říká sluchadlo…je moderní dítě moderní doby…a to chce moderní strašidlo a basta!“    Neviditelný souboj mezi vysedáváním u počítače a sáňkováním na Větrníku pomůže půďákům vyřešit fleška ruku v ruce s počítačovým virem Iksíkem. To vše na  pozadí do textu nenásilně  vkomponovaných patnácti (!) pořekadel a přísloví. Klobouk dolů!

    Johanka má však vážnější starosti,  trápí ji maminčina nemoc, smutní za tatínkem, který odešel,  a  ke všemu je  ve škole ještě ta namyšlená spolužačka Envyčková. Strašidýlka  Trámoš a Světlík  jsou Johance ku pomoci i tentokrát. Vymýšlejí pohádku , v dušičkovém čase cestují s duhou, setkávají se s hvězdopravci  a vyřeší i problém školy na levém břehu Kačáku, potoka jen tak na jedno přeskočení, kde žili samí kakabusové a morousové.

   Všechny ty příběhy jsou zapsány v knížce, kterou kdysi našla na půdě staré školy Natálka. Její tatínek, pan školník, jí pak z knížky o půďácích každý večer předčítal. A Natálka?  Té „…se ty pohádky tak líbily, že v půďáky hnedle uvěřila, a tím je zachránila před zapomenutím. Protože u nás lidí je to tak, že když v něco věříme, že to je, tak to je, i kdyby to třeba nastokrát nebylo!“

            Vyprávění o  Půďácích  ze staré školy  živě vystihuje dynamiku dětské řeči, místy frázováním až připomíná Karafiátovy Broučky. Pro tu netrojenou laskavost a opravdovost autorovi odpustíte místa, kdy šel možná „krapítek  přes hranu“: Johanka nemusela být zrovna z parku a těch jejích bolístek s nemocnou maminkou a nepřítomným tatínkem  může být pro některého dospělého  také poněkud přes míru. Stejně jako malinko křečovitý  pohled  na školy na březích potoka Kačáku. Reálně problematický je jen patlavý, „šišlající“ skřítek školníček. To ostatní jsou pouze poletavá smítka, která mohou padnout do oka dospělému. Ale děti budou stejně chtít, aby se jim o těch šikovných a věci znalých půďácích  četlo znova a znova. A rodiče, babičky a dědečkové i paní učitelky ve školkách tak mají vystaráno.

 

                                                                                                                                  Alžběta Peutelschmiedová


Co by řekl Komenský…?

Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592 V Nivnici (?), možná v Uherském Brodě, v úvahu přichází i nejen jeho jménu blízká Komňa. Letos si tedy v posledních březnových dnech připomeneme 420. výročí jeho narození.

Žactvo s učiteli by tak mohlo příhodně učinit třeba školním výletem do Brandýsa nad Orlicí. V tom městečku Komenský pobýval (a učil) na panství Karla staršího ze Žerotína po bitvě na Bílé hoře. Dokonce se tam – jako vdovec – podruhé oženil. Ale hlavně – za sedmiletého pobytu v „Brandejse“ v naději na pozitivní zvrat společenských poměrů před svým definitivním odchodem do ciziny napsal jedno ze svých pozoruhodných děl – Labyrint světa a ráj srdce. Místní zde před nějakým rokem přímo naproti pomníku (mimochodem prvnímu zbudovanému na území českých zemí) z habrů vysadili přírodní bludiště, prostě labyrint, v němž bezpochyby spolehlivě zabloudíte. A nemusí se tak stát jen v průběhu tradičního zářijového – letos již 11.ročníku – Brandýského mámení (www.brandys-ve-svete.cz).

            Janem Amosem Komenským se rádi zaštiťujeme při nejrůznějších příležitostech, ačkoliv běžný Čech či Moravan (právě  tím Komenský byl) z něj zná nejvýše něco „ o tom všelikém kvaltování, které toliko pro hovado dobré jest“ a samozřejmě ještě zprofanovanou „školu hrou“. K té ostatně přišel Komenský jako Dalibor k houslím. Původcem ideje o škole hrou byl Marcus Fabius Quintilianus, takto první veřejný učitel řečnictví, rétoriky, placený státem,  o té platbě rozhodl v 1.století našeho letopočtu římský císař Vespasianus.

            V současné společnosti už notně pozbyla na pravdivosti slova Marka Twaina, že klasiku by každý rád znal, ale nikomu se ji nechce číst. A přece nezaškodí! Už jen vzít do rukou skvostné vydání Komenského Labyrintu světa a lusthausu (původní název) srdce z roku 2005 (nakladatelství Waldpress) je potěchou pro oči. Takovou rozkoš vám žádná čtečka neposkytne! Přivykne-li čtenář po chvíli půvabné češtině, uvěří, co psáno v předmluvě : „Není báseň, čtenáři, což čísti budeš, ačkoli básně podobu má…“ (1, s.17) A je-li čtenář učitel, nalistuje stránky, kde se stav učených prohlédá (kapitola X). Tu v knihovně – bibliotéce Poutník s tlumočníkem takový rozhovor vede: „Milý brachu, pěkná věc jest pěknou míti bibliotéku“. „I když se jí neužívá?“ dím já. A on: „I ti, kdož bibliotéky milují, mezi učené se počítají.“ Já sobě na mysli: „Jako někdo kladiv a klíští hromady maje, a čemu jich užívati nevěda, mezi kováře.“ Říci však toho, abych sobě něco neutržil, nesměl jsem.“ (1, s.49)   

 To nakladatelství Academia bylo smělejší, když v edici XXI.století vydalo publikaci

s názvem  Teorie nevzdělanosti, s adresným podtitulem Omyly společnosti vědění.  Stalo se

tak  v roce 2008,  jen rok poté, co za ni byl autor Konrad Paul Liessmann  v Rakousku vyznamenán titulem Vědec roku 2006.  Na přebalu se dočteme, že „…v  knize Teorie nevzdělanosti, jejíž aktuálnost a brilantnost se setkala s velkou odezvou hned po jejím prvním vydání v roce 2006, autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“, jsou jen rétorické fráze“.

            Českému učiteli, v posledních letech zmítaném a deptaném neustálými změnami, musí až svatokrádežně zatrnout, když přečte jen některé z nadpisů devíti kapitol celkem útlé

publikace, kupříkladu : Co ví společnost vědění , PISA – honba za pořadím, Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru… Závěrečná kapitola  přichází s návrhem – Skončeme s reformou vzdělání . Ten návrh je analyzován v celospolečenské šíři a naprosto  detailně, jeho odpůrci budou jen stěží hledat protiargumenty. Bylo by ostatně zajímavé rozšířit  v českém učitelstvu něco z diskusí, které  - snad! – proběhly po přednáškách Konráda Paula Liessmanna na českých univerzitách. Je dost signifikantní, že pobyt a aktivity renomovaného zahraničního vědce  v České republice v tomto případě nebyly téměř zaznamenány   v médiích, pedagogickou sféru   nevyjímaje. Povědomí o publikaci profesora Liessmanna se šířilo – dá se říci skoro obrozenecky  – ústním podáním, v tomto pádě velice úspěšně. Nakladatelství Academia na zájem pohotově reagovalo dotiskem knihy Teorie nevzdělanosti.  Ale jinak? Klid po pěšině. Mohlo by to odkazovat na  jednu z Liessmannových myšlenek, že „…dnes platí jako ctnost signalizovat ochotu k reformám, špatný je ten, kdo reformám vzdoruje.Reforma je dobro, je obranou před zlem…prokazovat v každém jednotlivém případě, jestli je vůbec nutné reformovat, a pokud ano, tak jak, by bylo příliš velkým požadavkem.“ (2, s. 110)

Profesor Liessmann se pohyboval sice  jen v aulách českých univerzit, ale poslání jeho knihy se týká školství, vzdělání, vzdělávání a vzdělanosti (kdo to ještě rozlišuje?) obecně. Znovu připomeňme Komenského: „Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky“.        

Učitelé, ať už se označují jako pedagogové – nebo hrůzněji edukátoři, se řadí často k submisivnějším jedincům.  Nakonec to podobně vyznělo i  z výše uvedeného vyznání Jana Amose Komenského.  A ve své sbírce přísloví uvedl také překlad  latinského Veritas odium parit – Pravda plodí nenávist. Co asi by při znalosti dnešních poměrů řekl na následující úryvek z prezentované publikace ? Čteme v ní: „Jakmile člověk ví, co se od něj očekává, očekávání naplní. Má-li se víc publikovat, tak se víc publikuje, má-li se zvýšit science station index a journal impact factor, stane se tak, ať už jakýmkoliv způsobem, má-li se zvýšit počet projektových žádostí, tak se zvýší, mají-li se sehnat peníze z externích zdrojů a  dalších subjektů, tak se seženou, i kdyby jen na papíře…takže se může stát, že s prameny, autorstvím a seriózností se to už nebere tak vážně – a vede to k podvodu a falšování“.( 2, s.68) Že by nám to něco připomínalo?

 

V Olomouci dne 23. března 2012                       

 

Alžběta Peutelschmiedová

 

Literatura

  1. KOMENSKÝ, J.A.  Labyrint světa a ráj srdce.  Praha: WALD Press, 2005.

ISBN 80-903232-3-5.

  1.  LIESSMANN, K.P.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění.

Praha: Academia, 2008.  ISBN  978-80-200-1677-5.

 


Opisuju, opisuješ, opisujeme…?

            Georg Christoph Lichtenberg, profesor experimentální fyziky, matematiky a astronomie zemřel v roce 1799, pro lepší představu v roce, kdy se narodili tací velikáni ducha jako Balzac, Puškin a náš František Ladislav  Čelakovský. A onen Lichtenberg  jako pohotový polemik a glosátor napsal ve druhé polovině 18.století: „Teď se vyrábějí tak mladí doktoři, že hodnosti doktor a magistr mají cenu tak asi křestních jmen. Také je ti, jimž jsou udělovány, často dostávají, aniž vědí jak, jako křestní jméno“.

            Dnes jsme o hodně dál. Pokud jsme si před nějakými dvěma desítkami let naříkali, že vzdělání je nedoceňováno, karta se v posledních letech prudce obrátila. Obrátila se zády ke vzděláni, ale o to vstřícněji k jeho českou společností oceňované ikoně – k vysokoškolskému titulu (bohužel i středoškolské maturitě). A početná část čerstvých nositelů všemožných  titulů už po čertech dobře  ví, za co a jak jim byly kýžené atributy uděleny. Rozhodně se to netýká jen do šera zapomnění mizejících absolventů a studijních poměrů na Západočeské univerzitě v Plzni.

            V celospolečenské euforii  se brzy po listopadu 1989 objevily názory, že by z vysokých škol mělo zmizet něco tak zpozdilého jako  povinnost sepsání diplomové práce.   Měly být zrušeny, podobně jako „svočky“ (práce v rámci studentské vědecké odborné  činnosti), ke kterým se dnes na některých vysokých školách pod  rozličnými  názvy vracíme. Myslet si, že zachování diplomových prací bylo jistým výsledkem rozumu, je tváří v tvář dnešní realitě trapným omylem. Ony se našly jiné cestičky, dříve nepochybně také opatrněji prošlapávané. Dnes se však z nich stávají docela regulérní dálnice.

             Do boje s plagiátorstvím  nejprve vytáhly některé vysoké školy a univerzity (pomalu už nerozlišované) s určitými počítačovými programy.  Jejich smysluplnost však rychle pohasíná.  Ač to zní až neuvěřitelně, otázka prachobyčejného opisování přestává být v jistém směru aktuální .  Na programu dne – takříkajíc –  není, zda opisovat, či neopisovat. Objevují se úvahy, kolik opisovat? Bude přípustné – a normální – předložit k obhajobě závěrečnou, diplomovou, rigorózní práci opsanou ze 30 %, nebo už raději rovnou z poloviny, tedy z 50% ?

Zoufale se nabízí myšlenka, jestli  nejde v tomto případě o zkreslené nepochopení práce s citacemi, přímými a nepřímými, ale to už je věcí vedoucích prací a pověřených školitelů. U těch setrvejme, neboť velice jednoduché a přímé řešení problému plagiátorství, opisování je především v jejich rukou.

            Pokusme se celou situaci konkretizovat na příkladu pedagogických fakult, kde se závěrečné, diplomové i rigorózní práce píší, a to v prezenční i kombinované formě studia.

            Vše začíná volbou tématu práce. Pedagogové je v daném časovém termínu  vypíší a je rozumné, děje-li se tak po schválení témat vedoucím katedry, pracoviště. Neznamená to, že by nemohlo být akceptováno téma, s nímž za vyučujícím přijde sám student. Může to být téma, kterým se delší dobu zabývá, třeba v rámci svých vlastních pedagogických aktivit. Vzácnější jsou případy, kdy zárodkem studentovy práce jsou výsledky jeho předešlé činnosti v nějaké formě studentské odborné vědecké činnosti (dříve známé pod zkratkou SVOČ).  Zajímavé, inspirující téma jistě nebude osloveným pedagogem ani vedoucím katedry odmítnuto.

            Stává se, že přijde nadšenec s tématem, které je mu dobré rozmluvit. Jsou to taková ta všeobjímající témata typu „Výchova mentálně postiženého jedince“ (zvykově se do textu nutil mentálně retardovaný, kterého však politická korektnost již nepřipouští). V tom případě je na místě se studenta zeptat, zda má v úmyslu  sepsat sebrané spisy. V menším rozsahu toto téma pojednat nelze. Stačí  položit studentovi několik otázek. Věk inkriminovaného jedince: předškolní, mladší/starší školní, adolescent, dospělý? Stupeň, forma a typ mentálního postižení? Výchova v rodině, nebo ve škole? Možno pokračovat – to vše zahrnuje navrhovaný titul práce – Výchova mentálně postiženého jedince. Je reálné podobná témata vtěsnat do jedné, jediné diplomové (rigorózní) práce? Není to přímá nahrávka na výtky oponentů ? 

            Vše vyřešeno, začíná etapa vzájemné spolupráce (což je tak trochu pleonasmus).  První konzultace může proběhnout v podobě jakéhosi brainstormingu. Vyloží se karty na stůl. Studentovi bude dáno na vědomí, že časový harmonogram dalších schůzek je víceméně v jeho rukou. Vedoucí práce, školitel ho v žádném případě nebude k dalším schůzkám vybízet. Proběhnou vždy po vzájemné domluvě (nejlépe mailem).  Samozřejmým předpokladem je studentova adekvátní iniciativa.  A dále se již skutečně brainstormingovým způsobem probírají představy obou zúčastněných stran  týkající se průběhu zpracování, směřování a pojetí  zadané písemnosti. Bývá to časově náročná diskuse, pro vše následující však  podstatná a zásadní.

Nezaškodí  do cesty studentových představ (někdy i ideálů) již při prvním setkání „házet balvany“ připomínek a podnětů k zamyšlení. Bylo by škoda a zbytečné, kdyby  na ně měl narazit posléze, „zakopnout“ (moravsky „opacknout“) o ně později, už po jistém, marně vynaloženém úsilí. A dále:  bude ta diplomová práce založená na výzkumu? Není výzkum příliš vznešené označení pro předpokládaný soubor nějakých sedmi, deseti respondentů? Za jakých časových (i finančních) podmínek  bude reálné  souběžně s prezenčním (kombinovaným) studiem  sestavit šetřený soubor, případně referenční skupinu? Nebylo by vhodnější uchýlit se k šetření či sondě?  Když výzkum, tak  kvantitativní, nebo aktuálně oblíbený (proč asi?) kvalitativní?  Jak dalece se orientujeme v metodologii pedagogického výzkumu? Sáhneme k dotazníku? Jsme si vědomi všech jeho úskalí a míry jeho validity?

Po uvědomění si těchto a dalších problémů by měl student dospět k přesvědčení, že význam jeho „bakalářky, diplomky“ atd. spočívá prioritně ve zpracování a přínosu její praktické části. Tomuto postulátu musí odpovídat praktická část také svým rozsahem. Teoretická část je v podstatě kompilací. Ten termín nezní nejlépe.  Avšak neubližujme v tomto případě kompilační podobě části vysokoškolské písemné práce.  Shrnuje-li koncepčně a systematicky  všechny údaje adekvátní reflektovanému tématu, není-li to pouhá „směska“ porůznu sesbíraných a shrnutých dat, ušetří případnému uživateli odborné práce mnoho zbytečného vyhledávání a svědčí o odborné kompetenci autora. V souvislosti s tím poradí rozumný vedoucí (školitel) studentovi, aby napřel své úsilí přednostně na praktickou část, ve všech směrech náročnější a podstatnější. O teoretických podkladech zpracovávaného tématu přece už něco ví z předchozího studia, bude proto schopen teoretickou část připravit i  pod eventuálním tlakem  časové tísně. U praktické části o něčem takovém bez újmy na výsledku uvažovat nelze.

Zbývá prodiskutovat technické požadavky na práci, důrazněji stylistiku a vůbec volbu jazykových prostředků, s myšlenkou na další – podstatné! -Lichtenbergovo připomenutí: „Bez zvláštního důvtipu lze psát tak, že druhý musí mít tuze mnoho důvtipu, aby tomu porozuměl“(s. 63).  Je třeba mít na paměti, že studenti, byť vysokoškolští, při dnešním upřednostňování testů nejsou zvyklí psát, prostě to neumějí (nehledě na pravopisné chyby). Během studia možná odevzdají několik „referátů“, ale s jakým dopadem? Rozebere je s nimi někdo? Dočkají se zpětné vazby? Zřídkakdy. Studenti nejsou „vypsaní“, ba ani „rozmluvení“.  Jak také, když docela běžně za celý semestr neabsolvují ani jednu ústní zkoušku, veškeré  zkoušení proběhne jen formou testů.  Zbožštěné testy evokují další Lichtenbergovu maximu: „ Existují nadšenci bez schopností a to jsou pak opravdu nebezpeční lidé“  (s. 114). Na pedagogických fakultách se ani tak nejedná o nadšence jako o odvolávání se vyučujících na  vysoký počet studentů, které mají vyzkoušet. Což je postesk oprávněný, hodný řešení, na pořadu je otázka priorit.

Možná bychom  také v písemných odborných pracích měli zůstat ještě  nějaký čas u neosobních vazeb, i když s nejvyšší pravděpodobností k nám zámořský úzus užívání ich-formy časem jistě  dorazí. Odpovídá v tamních krajinách užívané esejistické formě prací, u nás zatím nezdomácnělé, i když by mnohdy byla ku prospěchu věci.  Vyžaduje však jistý cit pro míru a hranici,  v našich krajích zatím  vysokoškolským písemnostem ich-forma sluší tak nanejvýš

 v předmluvě a závěru.

 Zpracování diplomové práce od zadání do odevzdání bývá většinou rozvrženo do  dvou akademických roků. Po tu dobu je student v kontaktu s vedoucím své práce, s jeho vědomím může mít i více konzultantů. Je doporučeníhodné domluvit se, že finální podobu práce  předloží student  – samozřejmě ještě před svázáním –  svému vedoucímu  zhruba čtrnáct dní před katedrou stanoveným termínem odevzdání. Předtím ovšem přinášel vedoucímu po domluvě rozpracované části práce, vždy určitého rozsahu, ne pouhé několikastránkové fragmenty  limitující pochopení kontinuity textu. Vedoucí práce je prostuduje, případně doplní konkrétními poznámkami, které potom na další konzultaci se studentem detailně prodiskutuje.

Probíhá-li dvěma letům se blížící spolupráce studenta s vedoucím diplomové práce přibližně  v intencích naznačeného postupu, nemůže  se stát, že by práce byla opsaná. Její vytváření, tvorba byl proces,  který bezpochyby obohatí obě zúčastněné strany. Ovšem jen za podmínky, kdy pedagog vede v ročníku  pouze několik – řádově v jednotkách – závěrečných a diplomových prací. Vede-li jich kupříkladu patnáct, vede je pouze formálně, studenta vidí při podpisu přihlášky zadaného tématu, potom možná jednou dvakrát v časovém presu těsně před hrozícím termínem odevzdání, někdy ani to ne. Převzít za takové situace již svázané výtisky hotové diplomové práce  znamená podepsat se jako vedoucí  v nejlepším případě pod práci, která potvrzuje Lichtenbergův přes dvě století starý sarkasmus: „Dneska máme už knihy o knihách a popisy popisů ( s. 59). A v horším případě? Třeba dodávat?

Opět se z pedagogických fakult ozve námitka odkazující na vysoké počty studentů. Jistě, není lichá, ale není samospasitelná. Vedení závěrečných, diplomových i dalších prací nebývá na pedagogických fakultách honorované,tvoří nedílnou součást náplně práce vysokoškolského pedagoga. Avšak na druhé straně – vedení těchto prací je evidované, vykazuje se jako pedagogická činnost a v dnešní honbě za …(doplnit podle okolností).

Existuje ještě jedna pojistka proti plagiátorství, opisování – oponent. Pravda, závěrečné práce je nemívají. Znalí poměrů vědí, že do oponentur se nikdo zvlášť nehrne. Často se realizují –   v dobrém slova smyslu –  „výměnným obchodem“ podle hesla „ já tobě, ty na oplátku zase mně“. Proběhne-li  to  -  po staročesky – ve vší počestnosti, nic proti tomu. K možným nepravostem dochází častěji v kombinované formě studia, kdy již graduovaný posluchač sám přijde s návrhem, že ten nebo onen z jeho okolí „se problematikou zabývá a byl by ochoten…“  Je věcí vedoucího katedry, aby nastavil pravidla, a to i při výběru a volbě oponentů.

Idea větší otevřenosti a transparentnosti vedla na některých fakultách k rozhodnutí vše – tedy inkriminované práce i jejich posudky – „dát na web“, zpřístupnit nejširší veřejnosti. Jak daleko je od slov k činům, ať se každý zájemce přesvědčí sám.  V záležitosti posudků vedoucích prací a oponentů se na webových stránkách některých kateder a fakult objevily  unifikované formuláře. Do předtištěných kolonek s volbou tří možností  pouze křížkem zaznamenáte – jako vedoucí nebo oponent práce – své hodnocení stupně splnění cíle práce, adekvátnost použitých metod, práci s literaturou, samostatnost při zpracování atd. atd. – prostě takový testík. Jste-li příliš zatíženi předešlou praxí obsáhlejšího slovního hodnocení a analýzy práce, můžete na závěr připojit připomínky a otázky k obhajobě. Můžete, ale nemusíte, je to jaksi navíc k těm anonymním křížkům, z nichž si dbalý diplomant sotva odnese nějaké užitečné rady a ponaučení. Ale práci pedagogů to usnadňuje, zjednodušuje. Proč něco sáhodlouze vypisovat, na něco odkazovat, něco rozebírat? Vždyť  ta závěrečná,  diplomová, rigorózní práce se stane nakonec jen takovým přílepkem  ke studiu, budeme-li s posvěcením vrchnosti moci její třetinu až polovinu bez uzardění opsat. Nějaký problém ? Nebuďme přece  tak úzkoprsí! Problémy s plagiátorstvím? Opisováním? Shrňme je tedy, tentokrát již ne s G.CH. Lichtenbergem, ale s Goethovým Faustem: V čem je jádro pudla?

 

LICHTENBERG, G.CH.  Myšlenky – postřehy – nápady. Praha: Odeon, 1983.

 

V Olomouci dne 17.3.2012

                                               doc. PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová, Ph.D.