Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Co číst (čtete) o prázdninách?

         Fejeton, z francouzského feuilleton (lístek), v češtině pojímaný jako poznámka pod čarou nebo podčárník, je specifický publicistický žánr, který – podle Wikipedie –„zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků…“.

            My starší si ze školy pamatujeme, že fejetony mistrně a s gustem psal Jan Neruda (1834 – 1891). Do čítanek se jich z jeho celkových prý dvou tisícovek dostaly – v závislosti na společenské a politické konstelaci – dva : ten o staromládeneckých trablech se slamníkem Kam s ním? a probudivší se dělnictvo oslavující 1.máj 1890.

            Když časově hodně poposkočím, octnu se v první polovině 80.let minulého století ve třídě speciální ZŠ, kde moji osmáci s pobavením nadepsali dopis tehdy velmi populárnímu fejetonistovi  oslovením Vážený soudruhu Křesťane. Pamatuji, že v záhlaví žurnalistovy písemné odpovědi jsem se poprvé setkala s oslovením Dobrý den…. Slouží Rudolfu Křesťanovi ke cti, že mým žákům nejen odepsal, ale neváhal při cestě na Slovensko jízdu vlakem v Olomouci přerušit a ve škole na (Svatém) Kopečku s kluky pobesedovat , dokonce jim přečíst něco ze svých připravovaných, ještě nepublikovaných fejetonů .Téma se nějak točilo kolem mravenců, možná bych ten text našla v následně brzy vydaných 111 fejetonech ze zvědavosti, shrnutých pod titulem Slepičí krok. Jenom dodám, že to nebyl poslední kontakt populárního fejetonisty s mými žáky, o dalších jsem se posléze dozvěděla od iniciativou hochů překvapeného  Rudolfa Křesťana.

            Fejetony patří k mému oblíbenému čtivu. Nepochybně k tomu přispěl Ludvík Vaculík (1926 – 2015). Wikipedie uvádí, že Ludvík Vaculík  „…žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější“. Jsem šťastnou majitelkou brožovaného vydání souboru fejetonů Ludvíka Vaculíka z let 1981 – 1987. Pod titulem Jaro je tady je vydala v roce 1990 Mladá fronta. V tiráži čtu: Druhé vydání (v ČSRF první). To „F“ ve zkratce bych bohatě využila ve třídě nebo posluchárně, je v něm kus naší historie, ne vždy k hrdosti a chlubení. Tady se mi chce citovat smutně prorocký závěr fejetonu  Šimečkovy boty datovaný únorem 1982: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit…A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprve teď dostali rozum, který mohli mít dávno dřív, a budou potřebovat zas jako před lety komusi ho hlásat. Já tam nebudu“. Nebyl tam, nehodil se.

         Až do loňského jara jsem každé úterý četla Lidové noviny od zadní stránky – od Posledního slova, v úterý patřívalo Ludvíku Vaculíkovi. Ta čeština, to jiskření pohledů a názorů na věci kolem nás! Desky brožované knížky  Jaro je tady  se kroutí pod množstvím vložených výstřižků novinově publikovaných fejetonů Ludvíka Vaculíka. Naštěstí mám další soubor, a to z let 1989 – 2001, vydaný přímo pod titulem Poslední slovo. Patří ke knížkám mého čtenářského naturelu – můžu ji otevřít náhodně, na kterékoli stránce a určitě se zase a znovu začtu.  Neodpustím si několik ukázek, krátkých citací, v žurnalistickém slangu se tomu teď říká „ochutnávka“. Fejetony Ludvíka Vaculíka skutečně ukazují všední věci, jsou velmi subjektivní, řekla bych občansky angažované, kdyby ta formulace nebyla tak zprofanovaná, občas i drsné. Proč asi?

         Nemíním čtenáře informovat ani vychovávat. Spíš mu chci způsobit pohnutí, dát mu nějaký pocit, navrtat jeho stanoviska. Jsou to mé subjektivní lokální zprávy z oběhu Země kolem Slunce, nic víc! Já dokonce ani nemá ctižádost být týdně v novinách. To se jen sešel zájem novin s mou potřebou peněz.  (Moje urážky, 4.března 1997)

             Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom brumovské měšťanky.Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se. Zvláště vy různé umělkyňky se bez základů všednosti povyšujete nad obecné vzdělání. Poznal jsem, že právě k slovesné tvorbě, například, je dobrý každý kousek vědění z chemie, biologie, fyziky. Odtud se obohacuje slovník i přirovnání, vznikají zajímavé asociace a udivující argumenty. Celý život cítím, že mi chybí soustavné vzdělání v něčem, přestože celý život sahám po vědomostech. Jediné ucelené odborné vzdělání mám z obuvnické školy, kterou jsem vůbec nemínil studovat, ale u Bati platilo: když tu jsem, tak se zajímám a dělám…..Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíc otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.   (Studentský koutek, 7.dubna 1998)

 

         Když do mého oddílu ve vlaku, kde jsem byl sám, vstoupily tři mladé ženy, ihned jsem byl nerad, což mě zarazilo. Pozdravily, hodily nahoru batohy, svlékly bundy, pod nimiž byly osvetrované proti mrazu venku. A měly džíny. Všecky tři byly mocné: nemyslím tlusté, ale masivní.  Kdyby mi byly sympatické, dalo by se říct ztepilé. Oslovovaly se vole….Byly to ženy podle dnešní spotřební normy, do pojmu žena mi nepasovaly. Jejich výslovnost byla nedbalá, tón věty drsný. Jejich tvary se v oblečení pnuly bezohledně, to mě odpuzovalo. Napadlo mi, že to nejsou ženy, ale chlapyně….uvědomil jsem si, v jaké šťastné éře jsem žil, kdy dívky byly dívčí. Koho asi tyto najdou za muže a jací, proboha, jsou muži, jimž se ony líbí?….A právě mi napadá, jestli ta odpudivá stejnost nepochází ze stejnosti a nudy rodin, které se málo liší životním stylem, vkusem rodičů, jsouce unifikovány reklamou a spotřebními zvyky. Ano, na vesnici dříve mohlo z pěti dvorků vyjít v neděli na ulici pět rozličných dívek. Dnes vidíte na každém shromaždišti tři sta stejných.     (Neženy, 2.února 1999

 

         Já vlastně nevím, jak se mám na užívání drog dívat. Možná, kdyby se prodávaly volně a lacino, nepáchaly by se pro ně takové zločiny, narkoman by pracoval dovnitř, do sebe. A to bych přijal, ale s podmínkou, že my bychom do toho nebyli zatahováni a že bychom neplatili léčení choroby, kterou si chorý zvolil. Ať potom každý jde ke své zkáze, to bude přírodní výběr. Koho tato slova pohoršují, tomu připomínám, že mám na mysli jen lidi, kteří se rozhodli touto cestou jít, ačkoli nekouřit, nepít, nedrogovat je přirozené a lehké. Druhá možnost je zakázat drogy úplně: nebyly tu, nemusejí zas být, svobody tím nikomu neubude. Nebo mi chcete říct, že když nekouřím, mám méně svobody? Agitace za svobodu marihuany je směšná: je to jen projev toho, že kdo do něčeho spadne, chce tam dostat někoho dalšího, aby si připadal normálnější.     (Vítání zločinců, 9.května 2000)

          Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů. Teď uvažuji , jako vy,není-li můj postoj projevem staromilství, strnulosti, ba senility. Ale není, není!….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří, hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.    (Cestou hmyzu, 13.srpna 1996) 

       Ani se nedivím, že se redakci Lidových novin zatím nepodařilo najít za Ludvíka Vaculíka alespoň přibližně přiměřenou náhradu. Vůbec ty nedávné změny autorů Posledního slova na zadní straně LN nevnímám jako pozitivní. Přesto tu rubriku neopouštím. Už kvůli Ondřeji Neffovi.  Jak jsem čtenářsky netečná k jeho oblíbenému žánru sci-fi, tím raději čtu Neffovy alias Astonovy glosy na internetovém deníku Neviditelný pes: krátké, stručné, výstižné. Nevím, jestli Ondřej Neff chápe své pravidelné týdenní poznámky v rámci Posledního slova jako fejetony. Když zhruba před měsícem jeden z nich nadepsal Kdo sedí na kozlíku?, vrátil mě ke knížce mého dalšího oblíbeného autora: Stanislava Komárka – Listy v lahvích. Krátké články, v intenci autora , u něhož opakovaně zdůrazňuji křestní jméno Stanislav, aby nedošlo k nepatřičné záměně, jsou v Předmluvě uvedeny následovně: „Tento svazek obsahuje sloupky z let 2007 – 2009, otištěné převážně v Lidových (LN) a Hospodářských (HN) novinách. Sloupek je útvar krátkodechý, v typickém případě se druhého dne i s celým listem smačká a hodí do koše. Vždycky jsem se snažil, možná marně, aby sloupky obsahovaly i něco jiného než obvyklé radosti čtenářů novin: líčení hlouposti mocných a chyb, které udělali….V době klipové má takováto kniha zase nepochybnou výhodu, že ji lze otevřít kdekoli a kousek „učíst“  v tramvaji či mezi vyplňováním excelových tabulek, což se Zločinem a trestem provádět nelze.

Z knížky Stanislava Komárka Listy v lahvích opisuji celý sloupek, na který upozornil v nedávném Posledním slově LN Ondřej Neff pod horce aktuálním titulkem Kdo sedí na kozlíku.

Vůz se senem

            Když jsem si v roce 1984 jako chudý emigrant udělal první výlet po západní Evropě, strávil jsem v madridském Pradu před kolekcí Boschových obrazů celý den. Stálo to za to: co malba, to skvost, ale nejvíce mne zaujal jeho raný oltářní obraz Vůz se senem. Zpětně interpretovat dílo muže, který osciloval kdesi mezi odlehlým  nábožensko-symbolistním vizionářstvím a solidně usedlým řemeslně malířským podnikatelstvím, je věc nevděčná a kunsthistorických publikací na toto téma by bylo na pořádný valník, takový, na jakém se na obrazu veze seno. O tento z lidského hlediska nepříliš cenný materiál se na obraze rvou a kompetují osoby všech možných společenských stavů i pohlaví včetně mnichů a jeptišek, háky strhávají kusy  kýženého substrátu  a pro hrst uschlých travin se neštítí násilí, ba i vraždy – taková běžná situace ze světa tržního hospodářství, kde se každý snaží trhnout, co se dá, aniž si uvědomuje, že odměnou je mu cosi jako plevy poletující ve větru či pár stébel, kterými lze tak nakrmit kozu.To byl ovšem víceméně prostý lid – společenské špičky se tohoto zoufalého zápolení přímo neúčastní, ale jedou spořádaně za vozem, těsně, až na doraz, takže jim objemný náklad zcela zastírá jakýkoli výhled. Vidíme papeže, biskupy i světské velmože v jejich nákladných róbách a na krásných koních, jak se snaží udržet krok s dobou, aniž by viděli dál než na dva lokty před sebe. Co pravděpodobně netuší, je skutečnost, že vůz vpředu netáhnou koně, řízení nějakým uvážlivým sedlákem či vozkou, ale démoni hrůzných a zčásti zvířecích podob, kteří se chaoticky kupí  kolem oje a ve zmatku vlečou vůz neznámo kam.

            Je těžko si představit výmluvnější  obraz světa a jeho chodu, nežli je právě tento, a často v prázdných chvílích na Hieronyma Bosche, svého nejoblíbenějšího malíře, myslívám. Pozdní středověk se nám dnes z historické dálky jeví jako doba stabilní, idylická, kdy nebylo inflace, exhalací a mediálních skandálů a nedělo se vlastně „nic“, ale opak je pravdou: každá doba je nejistá, otevřená prapodivné budoucnosti a její mocní společenské děje spíše monitorují, než řídí – v podstatě se jen snaží neztratit stopu. Aby v purpuru či hermelínu ujeli ještě aspoň  kousek, musejí se slepě svěřit silám, které neznají, kterým nerozumějí a kterých by se asi polekali, kdyby je spatřili v nezakryté podobě., Lid, plně zaujatý každodenními půtkami a mamoněním, jim v tom vlastně nepřekáží a celý proces v zásadě ani nesleduje. Svět se řítí samospádem kamsi, o čem lze přiléhavěji než kde jinde použít obratu: „Čert ví!“

            Můžeme se jen dohadovat, zda milenci a zpěváci sedící na samém vrcholu Boschovy fůry, znamenají naději ve všeobecné mizérii, nebo spíš po úsudku mystiků křesťanských i buddhistických jen navoněnou, ale trnitou cestu, jak se marnost světa množí.  Kdybych uměl dobře starou holandštinu a mohl se nějakým zázrakem přenést na jednu z hostin, kde Hieronymus B. servíroval pečené labutě pro své přátele z řad členů mariánských bratrstev, nejenže bych jej objal a políbil, jak by se slušelo, ale potěšil bych ho i zprávou, že i o pět set let později ještě přízraky, které znával, v jen málo změněné formě kamsi dál smýkají světový vůz.

                                                                                                                                                                          LN, 2009

            Už jenom dodatek z Předmluvy Komárkovy knížky: „Povaha doby je prapodivná a prapodivné jsou i zápisky z ní, v tomto případě koncipované po starodávnu jako novinové sloupky a nikoli jako osobní „blog“. Tajně při jejich „papírovém“ vydání doufám, že jeden exemplářík ukrytý kdesi za trámem krovu by třeba mohl přetrvat i zrušení knihoven a eventuální kolaps digitálních médií. To ovšem doufá každý, kdo něco podobného činí, a všichni se asi velmi mýlíme. To, co nastane, ale nezná žádný z lidí, protože Osud má plný rukáv trumfů, o nichž nevíme.

                                                                                                                        V Praze na svátek Tří králů 2010, Stanislav Komárek

            Víme už, co číst – explicitně o těchto prázdninách?

 

KOMÁREK, S.   Listy v lahvích.  Praha: nakladatelství Dokořán, 2010. ISBN 978-80-7363-300-4.

KOMÁREK, S.  Evropa na rozcestí. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2510-4.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (fejetony z let 1981 – 1987). Praha: Mladá fronta, 1990.

                       ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.   Poslední slovo.  Výbor fejetonů z Lidových novin (1989 – 2001).

                             Praha – Litomyšl: Paseka, 2002 ISBN 80-7185-443-3.

 

 


Vysvědčení

        Kdyby si Dagmar Edith Holá, označená jako spisovatelka a publicistka, měla v těchto dnech jít pro vysvědčení za novinový článek uveřejněný 21.června 2016 v příloze LN Akademie, neměla by se čím chlubit. Takovou splácaninu a odbornosti prostý blábol jsem už dlouho nečetla. Kdyby se její text – nadepsaný Asistentem pro sociálně znevýhodněné – netýkal závažného problému, člověk by se mohl zasmát, s dodatkem, že papír snese všechno. Stále si však myslím, že redakce Lidových novin má i pro svou pravidelnou úterní přílohu Akademie odpovědné redaktory. Právě proto, že úloha, postavení a význam asistentů ve školách je setrvale i pro mnohé zúčastněné a zaangažované aktuálním tématem s mnoha otazníky, neměly by se na stránkách vyhrazených školské problematice objevovat – řečeno slovy George Orwella – texty plevelné vitality. Nebo snad, ber kde ber, je v kurzu inkluze (promiňte, společné vzdělávání), budu tedy psát (pochopitelně jen pozitivně) o inkluzi? Mluví se – mlhavě – o asistentech učitele, budu psát o asistentech….bez obav, že bych nedošla sluchu na místech, která ocení, že jsem takříkajíc dobově nezapomněla pozdravit u vrbiček (odkaz na půvabnou a stále pravdivou obrozeneckou povídku Františka Jaromíra Rubeše).

         Budu velmi konkrétní. Přejdu v podtitulu uvedená spojení jako práce se slabšími žáky (lze znevýhodněného žáka označit jako slabšího?), pominu problematický (v čem?) Duchcov, upřímně přeji třicetiletému Josefu Tomášovi, že v práci asistenta navzdory nízkému platu našel životní uplatnění.

        Zajímalo by mě, jestli Josef Tomáš nějakým způsobem autorizoval text, který se ho zásadně odborně dotýká. Pracuje jako asistent pro znevýhodněné žáky na ZŠ Jaroslava Pešaty v Duchcově už čtvrtým rokem. Vzhledem k okolnostem mohl být v začátcích své asistentské kariéry pedagogicky nepopsaným listem (chtělo se mi napsat – tabula rasa – ale zafungovala autocenzura, kolik lidí podobnou repliku dnes ještě pochopí?). Avšak nyní, po třech letech práce ve třídě, už přece musel – a především by měl! – dojít jisté odbornosti. Nezarazil se u textu (cituji): „Prvňačka Adéla působí plaše. Očima ve slabikáři sleduje text, který mají číst. Asistent sedí v lavici vedle ní. Dívka se pokouší šeptem přečíst první větu. Po dočtení mají žáci rozlišit měkké a tvrdé souhlásky. Každý postupně dojde k tabuli a správně doplní  i  nebo  y  v předepsaných slovech. Pro Adélku je to moc náročné“?  Nejen pro Adélku! - ozve se nejen každý učitel (stačí i rodič byvšího prvňáka). Ukažte mi, prosím, jedinou třídu nějaké ZŠ v naší republice, kde žáčci první třídy rozlišují tvrdé a měkké souhlásky a správně po nich doplňují  i nebo  y! Přes všechny peripetie opuštěných osnov a veletoče rámcových vzdělávacích programů pochybuji, že se taková třída najde. A vskutku ještě běháme jeden po druhém k tabuli, abychom doplnili požadovanou samohlásku? Je to časově i jinak efektivní? Kde jsou nové vyučovací metody, využití nových pomůcek? Co by měl vědět asistent v podobné pozici o metodách výuky počátečního čtení? To nejsou pouhé řečnické otázky, ale kořeny efektivity nebo – nedej bože! – škodlivosti působení asistenta pedagoga, v tomto případě v minulosti vysoce ceněných elementaristek (já jsem měla v první třídě pana učitele).

       „Přesuneme se na koberec,“ upozorní Josef dívku. Opravdu s ní asistent pedagoga mluví takovou šroubovanou češtinou? Nedokážu si představit, že bych podobně odtažitě promluvila na žáka i staršího, vane z toho chlad. A to ani nepřipomínám, že sociálně znevýhodněná Adélka bude s nejvyšší pravděpodobností znevýhodněna a priori právě jazykově, komunikačně. Je čeština jejím jazykem mateřským? Jak mluví doma s rodiči a sourozenci? Je znevýhodněná mentálně, sluchově, je diagnosticky zařazená do PAS (pásmo autistického spektra), mohla bych pokračovat, v rámci proponované inkluze je spektrum i sociálně znevýhodněných dětí ještě širší. Věřím, že Josef takto Adélku neoslovil, to je jen absencí jazykového  citu poznamenaná konstrukce autorky článku,  spisovatelky a publicistky.

         Zalíbení v práci, ve výuce na koberci nikomu neberu, ještě nedávno byla oceňovaným atributem progresivity pedagogické práce. Nejste s žáčky „na tépichu“, nepovalujete se na něm, nehoupete se ve třídě v zavěšené síti –pak nestojíte jako učitel za nic, nejspíš nebudete hodnoceni jako „pohodová škola“. Tu pohodičku v Adélčině třídě podtrhuje autorka článku volbou jazykových prostředků adekvátních prvorepublikovým Večerům pod lampou, románům pro ženy: „….trpělivým hlasem ponoukne asistentJosef je trpělivý a znovu vysvětluje. Odměnou mu je to, že dívka se zářivě usměje, když se jí něco podaří….Prvňáčci jsou již unaveni, učitelka je s úsměvem vybídne k protažení. Sama působí uvolněně a má jiskru. Adélka je nejpohyblivější a sem tam si i povyskočí navíc…“.Přímo vidím, jak by se při četbě těchto formulací bavili zástupci jiných profesí, s myšlenkou, co by ti učitelé pořád chtěli, to, o čem se tady píše, to přece dokáže každý… Taky příspěvek ke zvýšení prestiže učitelského povolání! Naštěstí podobné články lidé nečtou.

            Jsme tedy na koberci a spolu s Adélkou „ukazujeme správná písmena….všechna písmenka jsou identifikována. Jde se na skládání slabiky au…“ pro češtinu typičtější slabiku abyste pohledali! K čemu alespoň náznak nějaké odbornosti, musíme dostát prosazovanému trendu, v novinářské hantýrce označovaném jako „háelpéčko“hluboký lidský příběh.

             Věřím, že Josef Tomáš – jako řada jemu podobných – přistupuje k práci asistenta sociálně znevýhodněných dětí bona fide – v dobré víře, že svým svěřencům pomáhá. V článku jsou citována jeho slova o citlivém přístupu k těmto dětem, ředitelka školy uvádí výčet jeho činností, zahrnujících i volnočasové aktivity, včetně sportovních, kulturních, adaptačních a ozdravných pobytů. Jen ten údajně nekompromisní závěr paní ředitelky a z něho plynoucí řešení mě zaráží: „Z platu asistenta se uživit nedá“. Říkejte to mně, která jsem celý život žila z učitelského platu, po nástupu na univerzitu v roce 1986 jako vysokoškolská učitelka platově oproti „základce“  zhruba o pětinu klesla, o posléze vyměřeném důchodu ani nemluvě! Podle autorky článku paní ředitelka „každému ze tří asistentů pedagoga, které ve škole má, dala úvazek navíc, aby ze školství neodešli“. Tomu nerozumím. Pokud měli dosud úvazek – řekněme – deset hodin týdně, navýší se jim na dvacet? Je možné v daných podmínkách školy navýšený úvazek realizovat? Je to legální řešení? Když nic jiného – přispěje vztahům mezi pedagogickým pracovníky, jmenovitě mezi učiteli a jejich asistenty? Je to následováníhodná cesta řešení finančního podhodnocení pedagogů?

        Publikovat články podobné úrovně učitelstvu rozhodně neprospívá.  Nejsou pro nás dobrým vysvědčením.  Máme o čem přemýšlet.

    Hezké prázdniny!

 

      Dagmar Edith Holá: Asistentem pro sociálně znevýhodněné.

                                            Jak vypadá práce se slabšími žáky v problematickém Duchcově?  

                                           Josef Tomáš v ní navzdory nízkému platu našel životní naplnění

                                           Lidové noviny ze dne 21.června 2016, příloha Akademie s.16

                                           Autorka je uvedena jako spisovatelka a publicistka

 


Pasivní rezistence?

        Je červen, měsíc růží, jahod, školních výletů a …přijímacích zkoušek! Aktivně jsem se jich na pedagogické fakultě přestala zúčastňovat v roce 2011. Po třiapadesáti (čtete dobře – 53) letech nepřetržitého působení ve školství. Moc jsem těch postů nevystřídala, začínala jsem jako vychovatelka, pokračovala jako učitelka na základní škole pro vadně mluvící, dvacet šest let jsem pak prožila nejprve jako odborná asistentka, od roku 1997 jako docentka na pedagogické fakultě, na katedře speciální pedagogiky , nikdy na vedoucím místě, vždy bez stranické příslušnosti. U přijímacích zkoušek jsem uchazečky ( uchazeče) o vysokoškolské studium nesčetněkrát vyvedla z míry prostou otázkou: Co vás přimělo k rozhodnutí studovat speciální pedagogiku? Přiznávám, že jsem se musela dost přemáhat, abych zachovala „poker face“ v případě ujištění, že adept(ka) učitelství „má rád(a) děti“.

         V takové dimenzi jsem o svém povolání nikdy neuvažovala. Dostala jsem se k němu náhodou, bylo pro mě nouzovým východiskem, v podstatě okolnostmi vynuceným. Díky, šťastná náhodo! Učitelství stále považuji za velice kreativní povolání, chcete-li je jako kreativní vykonávat. Zkuste se postavit před třicítku osmáků nebo naopak vyjukaných prvňáčků, napochodovat do posluchárny zaplněné dospěláckou mládeží skeptickýma očima zkoumající, co jste tedy zač – a většinu (nikdy ne všechny) z nich zaujmout, oslovit, získat na svou stranu, přesvědčit je, něco jim předat,možná i naučit, pro něco je nadchnout… Jste v nezáviděníhodné situaci, něco po nich chcete, budete chtít (nebo ne?), máte požadavky (tím především také na sebe), byla by vám hanba podbízet se… Přitom nejméně ti od 3.třídy ZŠ vás budou vnímat jako někoho, kdo je pro média všeho druhu  snadným terčem, osobou tak spolehlivě – a trapně!- zesměšňovanou, vrchnostensky různými všeznalci ze všech stran kritizovanou, sociálně ponižovanou. Nemyslím, že by se vaši žáci (studenti, posluchači) zrovna vyžívali sledováním filmů typu Jak jsme hráli čáru. V nedávno vysílaném – proklamativně rodinném -koprodukčním snímku ČT jsou všechny učitelky 60.let vylíčeny způsobem, že by od nich pes kůrku nevzal. Jak jinak a jak jednoduché! Spolehlivě dávkovaná infekce výchovy černobílého vidění světa. V posledních letech jiný obraz učitele nezažijete. V té atmosféře – bohužel často i doma – žijí vaši žáci a studenti. Proč by to vnímali jinak?

          Jsem vrstevnicí Elišky Fučíkové, renomované historičky umění, v letech 1993 – 2004 ředitelky odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Se zájmem jsem sledovala její autentické vyprávění o životě, vysílané v mém oblíbeném pořadu Osudy na rozhlasové stanici Vltava. Sice jsem nevyrůstala v Praze, ale i ve městě s druhou největší památkovou zónou v ČR, v Olomouci, jsem měla v 50.letech učitele z politických důvodů odsunuté ze škol vyššího typu, na té osmileté střední (dnes ZŠ) nebo na jedenáctiletce (tehdejší obdobě gymnázií) údajně tolik škodit nemohli. Ostatně – i speciální školy (mezi nimi „ta moje“ pro vadně mluvící) bývaly v té době odkladištěm, útočištěm nepohodlných učitelů, byli tam jaksi méně vidět, což svým způsobem byl i můj případ.Vzpomínám na své učitele s vděkem, ne pouze v oparu vzpomínkového optimismu. Byly to z velké části osobnosti, našel se mezi nimi i některý s trochu pro nás mladé podivínskými rysy, jak už tomu u silných osobností bývá. Ti učitelé uměli učit, naučili, měli respekt, rozhodně nám nelhali, jak se po roce 1989 snažily společnosti vnutit urážející plakáty s nápisy Paní učitelko, už nám nemusíte lhát. Ani já jsem ve třídě nelhala, co jsem říct nechtěla, neřekla jsem.

        Nejsem naříkavý typ, snažím se najít pozitivní stránky současné školy (ale řeknu vám – dá to fušku!). S úsměvem sleduji v úterní  příloze Lidových novin glosy paní redaktorky Kvačkové. Často se neubrání pohledům na aktuální dění ve škole přes „toho školáka, co ho máme doma“. Tomu rozumím, taky jsem babička. Není plamennějšího bojovníka proti povinné maturitě z matematiky nad Petra Kamberského. Ten pan redaktor ale musel v hodinách matematiky hodně trpět! Při pročítání Akademie, pravidelné přílohy Lidových novin věnované školství, jsem si poslední květnový den přečetla článek Oldřicha Uličného, podle údaje v LN vedoucího bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci. Pan profesor pod titulkem O škole, životě a větném rozboru reagoval na otázku paní Radky Kvačkové, k čemu je pro život větný rozbor, uveřejněnou v LN 24.5.2016 A podařilo se mu – jak dnes již vidno –podnítit skutečnou polemiku. Celý příspěvek doporučuji k přečtení, zde jen krátké výňatky:  K čemu je dětem a studentům větný rozbor, je už v odborné literatuře popsáno…..Víme, že kampaň proti výuce gramatiky občas v médiích vzplane, drží se jí ve svých aktivitách soustavně především nekvalifikovaní publicisté a školní revolucionáři či mizomusové, většinou nepedagogové vzpomínající na vlastní odpor k matematice či jiným exaktním postupům včetně větného rozboru. A neslavně také někteří novináři a publicisté….přitom mě ale zaráží, že novináři si nevšímají opravdového problému jazykové úrovně ve školách…..Vždycky se ptám, kdy si přečtu v novinách něco od dobrých a rozumných učitelů a učitelek, kteří se snaží češtinu svých žáků a studentů zlepšovat a kteří gramatiku učí rádi a dobře a vědí, k čemu ve škole slouží. Asi by jejich názory nebyly dost revoluční a atraktivní…“ Tady se hlásím a ozývám! O škole (nejen) píšu často, o výuce větného rozboru jsem psala opakovaně, východiskem mi byly vlastní zkušenosti z výuky mládeže pubertálního věku, bohužel řečově handicapované, což jejich vztah k jazyku, komunikaci nesmírně komplikovalo. Snad právě proto jsem se naučila větný rozbor učit. Prohlašuji bez falešné skromnosti – umím větný rozbor naučit, chcete-li hravou formou, smysluplně. Je to problém METODIKY výuky. Ověřila jsem si to na různých školních frontách, i na fakultě vyžádaně potajmu se studentkami z katedry, která nebyla mou mateřskou. Zvítězilo právě to logické uvažování, analytické myšlení, žádná cesta přes spojky, ale o tom všem jsem již podrobněji psala v nejednom  blogu (např. Slovo do pranice – o větný rozbor).

        Tomáš Feřtek je v LN uváděný jako odborný konzultant společnosti EDUin. Jeho reakce na článek profesora Uličného, uveřejněná v LN 7.června 2016, již svým titulkem předznamenává militantní charakter publikovaného názoru – Čemu a proč škodí větný rozbor. Opět doporučuji k přečtení. Ocituji část, která mě obzvlášť zaujala, a to autorovou bohorovností : „Profesor Uličný se v závěru textu podivuje, proč ti učitelé, kteří učí češtinu „dobře“, tedy podle jeho představ, tak málo své postupy veřejně hájí. Nabízím hypotézu postavenou na zkušenosti s učiteli z kurzů mediální výchovy. Češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitější strukturovaný text neumějí. Přitom o jedné věci není pochyb. Větný rozbor ovládají na výbornou“.  

       Komentář k citované části textu velmi výstižně a kultivovaně formulovala další účastnice polemiky. Stala se jí článkem nadepsaným O větném rozboru a vyjadřování uveřejněným v LN 14.6.2016 Helena Pavlíčková, vyučující lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně. Paní doktorka kromě jiného napsala: „Polemika Tomáše Feřtka Čemu a proč škodí větný rozbor vyzývá k reakci nejen překvapivou hypotézou, že „češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitěji strukturovaný text neumějí“. Přisoudit tak velké skupině lidí tuto negativní charakteristiku by bylo třeba potvrdit či vyvrátit velmi poctivě založeným průzkumem a jeho statistickým vyhodnocením. Na nic z toho se ovšem autor neodvolává, a je proto na pováženou, že své subjektivní dojmy povyšuje na konstatování reálného stavu…….. Správně aplikovaná výuka větného rozboru může rozvoji abstraktního myšlení napomoci, podobně jako výuka matematiky“.

            Tomáš Feřtek se dovolává své zkušenosti s učiteli v kurzech mediální výchovy. Možná právě v tom je „jádro pudla“. Netvořili tito učitelé příliš specifickou a homogenní skupinu ? Toť otázka. Nic proti mediální výchově. S jejími prvky jsem se poprvé setkala před lety na Šrámkově Sobotce v přitažlivém pojetí a podání Josefa Šlerky, na webu Startupnes.cz označovaném za „matadora české IT scény“ a dala by se uvádět další ocenění. Dovedl zaujmout – i nás „sešlé do údolí let“. Pokud se nemýlím, Tomáš Feřtek byl členem týmu připravujícím skutečně mimořádně vydařený televizní seriál Případy 1.oddělení. Komu čest, tomu čest. Patřilo by se však, aby Tomáš Feřtek – jako osoba tak vehementně se angažující v otázkách našeho školství –reagoval na polemiku Heleny Pavlíčkové a solidně doložil, že se ve svých závěrech opravdu neopírá jen o vlastní subjektivní dojmy povyšované na konstatování reálného stavu.

            České učitele a učitelky bych prosila, nejen češtináře, aby si znovu přečetli polemický příspěvek pana profesora  Uličného,, aby dávali o sobě vědět, aby mluvili a psali o svých dobrých zkušenostech i problémech. Dávejme o sobě víc vědět nejen výzvami ke stávkám a věčným handrkováním o penězích. Pasivní rezistence nikam nevede.

Oldřich Uličný: O škole, životě a větném rozboru

Lidové noviny  31.května 2016 

(Autor je vedoucím bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci)

 

Tomáš Feřtek: Čemu a proč škodí větný rozbor

Lidové noviny  7.června 2016

(Autor je odborný konzultant společnosti EDUin)

 

Helena Pavlíčková: O větném rozboru a vyjadřování

Lidové noviny  14.června 2016

(Autorka vyučuje lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně)

 

 

 

 

 

 


Bejvávalo…..

       Dostala jsem pozvání na oslavu 65.výročí založení ZŠ a MŠ logopedické Olomouc. Na té škole – tehdy pod označením ZŠ pro vadně mluvící – jsem na (Svatém) Kopečku v letech 1963 – 1986 učila. Dnes škola sídlí opět  v Olomouci, kde také 1.září 1951 vznikla. Oslava byla vzorně připravena, sluší se vedení školy,  všem vyučujícím a především 160 aktivně zapojeným žákům školy ze srdce poděkovat.

       Vedle milých zážitků ze setkání s kolegy a bývalými studentkami speciální pedagogiky jsem si odnášela také Sborník přednášek z logopedické konference konané u příležitosti 60.výročí založení ZŠ a MŠ logopedické Olomouc na Pedagogické fakultě UP v Olomouci dne 13.10. 2011. Součástí sborníku je můj příspěvek. Začetla jsem se – a uvědomila si, že bych po pěti letech nezměnila ani písmenko. Možná, že právě v době zjitřené diskusemi kolem škol  - jak šel čas – pro mládež vyžadující zvláštní péči , pro handicapované, pro děti znevýhodněné, pro žáky se specifickými potřebami (ostatní doplnit podle znalostí a libovůle) nabízený pohled a vzpomínka nezaškodí.

Plné znění textu:

        Mé vystoupení je nadepsáno poněkud  nejednoznačnou otázkou: Když vzpomínat, tak na co? Chtěla bych všechny ujistit, že v žádném případě nemíním upadat do nějaké nostalgie nebo do růžového oparu vzpomínkového optimismu. Naopak bych přivítala, kdyby se vše odehrálo v soudobém interaktivním trendu, kdybych vás přiměla, a nebojím se říci vyprovokovala k otázkám, ať již v průběhu či na závěr mého vystoupení.

Ve škole na Kopečku – jak jsme byli zvyklí říkat –jsem prožila 23 let, a to od března 1963 do února 1986. Při zpětném pohledu je dobré si uvědomit všechny souvislosti, celospolečenským klimatem a poměry počínaje, až po tehdejší době odpovídající vybavení školy. Vrcholem techniky ve třídě byl diaprojektor, gramofon a meotar, tedy zpětný projektor. Neexistovaly slidy, na meotar jsme si připravovali blány (ještě je mám schované).

       Z pomůcek bych však ráda metaforicky  připomenula prachobyčejnou  školní křídu. Vícekrát jsem již v různých diskusích s hrdostí použila někde zaslechnutý bonmot, že patřím k těm učitelům, kteří „se zamazali od křídy“. Jsem velmi vděčna škole na Kopečku za vše, co mi poskytla a čím mě vybavila  pro mé následné působení na pedagogické fakultě. Bez zkušeností nabytých v průběhu let na vzpomínané škole, bez toho „umazání  od křídy“ bych se  další čtvrtstoletí jako vyučující na vysoké škole cítila mnohem nejistěji, neměla bych se o co opírat.

      Ve škole na Kopečku jsem přežila – bohužel doslova – čtyři ředitele, s ohledem na často trapně prosazované gender studies  sdělení opravím na jednu ředitelku a tři muže – ředitele. První z nich – Jaroslav Štranc – jehož životní data se shodou náhod kryjí s daty profesora Sováka (1905 – 1989) – mě onoho 3.března 1963 přivedl ke dveřím třídy se slovy: „Hážu vás do vody a plavte!“ Na ředitele Štrance vzpomínám z více důvodů. Jako naprostý učitelský, neřkuli logopedický elév jsem byla silně pozitivně ovlivněna jeho noblesou a především atmosférou důvěry , kterou svým podřízeným, celému učitelskému sboru vytvářel. Lidsky mi dodnes zní v uších jeho reakce na má slova, že“…tady něco smrdí“.S jemnou výčitkou v hlase mě opravil: „Ale paní kolegyně, snad páchne “. Pochůzky po chodbách pedagogické fakulty mezi dnešními studenty by zřejmě pan ředitel Štranc nepřežil.

       Vraťme se ale raději k všudypřítomné atmosféře důvěry. Jeden ilustrativní příklad za všechny. „Než byste se měla ve třídě dopustit něčeho nepřístojného, raději  třídu opusťte a projděte se po chodbě“, znělo jedno z doporučení,  kterých se mi od pana ředitele dostalo. Nikdy jsem ani v pohnutí učitelské mysli třídu v průběhu vyučování neopustila. Ale věděla jsem, že to můžu udělat, aniž bych byla při náhodném setkání podrobena výslechu, co na chodbě školy v době výuky pohledávám.

        Za ředitelování Jaroslava Štrance se na jaře roku 1964 ve škole na Kopečku konalo setkání zástupců všech základních škol pro vadně mluvící z celého tehdejšího Československa. Bylo samozřejmě pracovní, ale sblížilo účastníky i kolegiálně a lidsky. S podobnou iniciativou jsem již nikdy později nesetkala.

      Zde si dovolím malé odbočení. Byla to léta šedesátá, doba politického uvolnění, označovaná jako„détente“. Rozlehlá zahrada bývalého arcibiskupského sídla  vydávala své plody, mezi nimi také švestky. S těmi nasbíranými do sudu se jednoho odpoledne vydal pan učitel Kráčmar do nedalekých Dolan, aby tam strávil noc v pálenici. My ostatní, učitelé, vychovatelé, kuchařky i paní uklizečka jsme se za zvuků harmoniky střídali u prádelního kotle při míchání povidel – vařila se dlouho a muselo se míchat  intenzivně. Škola pak měla pro případné vizity a návštěvníky vlastní slivovici a  na děti zbyla ta povidla.

     Prioritní byla pro všechny zaměstnance – a chci tím zdůraznit opravdu všechny, nejen pedagogické pracovníky – řeč, mluvní projev svěřených dětí. Škola na Kopečku byla dříve orientována především na koktavé, na balbutiky. Ještě jednou vzpomenu ředitele Štrance, který zavedl něco, co přetrvávalo další léta, i po jeho odchodu v roce 1970, a co mi připadalo z pedagogického hlediska  naprosto opodstatněné a především pro žáky přínosné. A prospělo to i mně jako učitelce.

       Základnímu poslání školy – úpravě mluvního projevu žáků – byly podřízeny dva základní aspekty výuky, organizace a průběhu výchovně vzdělávacího procesu, abychom se přidrželi pedagogické terminologie. Jednalo se o výběr a  volbu adekvátních vyučovacích metod a druhým aspektem byla odpovědnost třídního učitele za řeč žáků.

      První dva týdny školního roku byly věnovány navozování nové techniky řeči. V průběhu dalších měsíců měla být nová technika řeči fixována a automatizována. Znamenalo to dát co největší prostor verbálnímu projevu žáků. Samozřejmě ne pouze v době vyučování, ale je nasnadě, že ve výuce proces probíhal nejsnadněji.  Stručně řečeno: mluvit měl ve vyučovacích hodinách  a priori žák, učitel co nejméně. V úvahu tedy nepřicházely expoziční monologické metody výuky (např. výklad učitele), tzv. tiché zaměstnání v hodinách apod. Naopak preferovány byly metody dialogické, heuristické. Ty jsou – jak známo – velmi náročné jak na přípravu učitele, tak na jeho všeobecný rozhled a přehled.

Pro        ilustraci uvedu jeden příklad ze 70.let minulého století.  Jako vedoucí učitelské knihovny jsem dostala svolení zakoupit publikaci týkající se programovaného učení. S počítači to v těch letech  pochopitelně nemělo nic společného. V knize jsem našla program sestavený pro výuku slovesného vidu v hodinách českého jazyka. Mluvnická kategorie slovesný vid je učivo náročné na jazykový cit, o čemž by mohli povyprávět cizinci zápasící s češtinou. Žáci potýkající se s vadou řeči  mnohomluvností zrovna neoplývají, což zákonitě oslabuje jejich  mluvní pohotovost a také jazykový cit.  Zájem žáků o jiný způsob výuky jsem potměšile přiživovala poznámkami, že „…. se budeme učit  jako v Americe“. Zájem vzbuzen byl, zbývalo sednout k obyčejnému psacímu stroji a opakovaně vždy v několika průklepech pro všechny žáky program naklepat.  Program představoval  sled  úkolů, jejichž postupným správným plněním se adept posouval až ke konečnému výdobytku – novému  poznatku, kterého se domohl vlastní úvahou a úsilím. Zadání bylo ve třídě rozdáno, děti pracovaly , já  procházejíc mezi nimi tu onoho, tu druhého váhavce k patřičnému řešení  slůvkem popostrčila. Výsledek byl skutečně překvapující. Žáci si pro ně obtížnou látku slovesného vidu dokonavého a nedokonavého osvojili mnohem lépe a podstatněji než při běžné výuce. Měla jsem z dřívějška možnost srovnání. Důvod k jásotu však nebyl na místě. Zavčas jsem si uvědomila zásadní nedostatek této vyučovací metody – žáci pracovali mlčky,nemluvili. Ve třídě žáků s narušením plynulosti řeči byla tato metoda kontraproduktivní, přímo zásadně nedoporučitelná. Promítněme situaci do dnešních dnů a zvažme efektivitu a především adekvátní  míru  a způsob využívání počítačů ve výuce žáků základní školy logopedické.

     Podrobnější analýza aplikovaných vyučovacích metod ve výuce řečově handicapovaných žáků  by si vyžádala samostatnou diskusi. Už jen namátkou – v závěru školního roku  jsme kupříkladu nechávaly (tedy i mé kolegyně, nebyla jsem v tom osamocena) děti učit. Vzpomínám si, že tak proběhly hodiny dějepisu, matematiky apod. S naší  pomocí si žáci vypracovali  přípravu na hodinu, učitelé zasedli na jejich místa do lavic – a věřte, nedopadalo to nejhůře. Po roce 1989 jsem si při halasné proklamaci údajně nových vyučovacích metod na školu na Kopečku často vzpomněla. I slovy profesora Sováka, že kdybychom  třeba více četli, nemuseli bychom  tolik  objevovat.

     Zbývá zmínit ještě druhý ze specifických aspektů uplatňovaných ve výchovně vzdělávacím procesu ve škole, jejíž jubileum si společně připomínáme. Byla jím  odpovědnost  třídního učitele  za řeč svěřených žáků, tedy za průběh a realizaci logopedické intervence. Týkalo se to zejména učitelů na 2.stupni základní školy. Jejich úvazek činil v inkriminované době 21 -23 vyučovacích hodin – tedy přímé práce s žáky týdně. Podle aprobace jednotlivých vyučujících  to znamenalo, že by třídní učitel ve své třídě pobyl nějakých sedm osm vyučovacích hodin týdně. Po celých 23 let svého působení na škole na Kopečku měli všichni vyučující možnost  dobrovolně  učit ve své třídě i předměty, pro které neměli  aprobaci. Umožnilo mi to působit na své žáky mnohem intenzivněji, ve své třídě, většinou osmé, jsem byla každý den  několik vyučovacích hodin. Bylo to pro mě samozřejmě náročné na přípravu, ale na druhé straně také inspirující a podněcující. Myslím, že pozitivní důsledky těchto nároků pociťuji dodnes. Dodnes  se rovněž zabývám otázkou, co je pro učitele a zejména jeho žáky důležitější: metodika výuky, nebo výsostná orientace v daném oboru?  Kloním se k metodice, s vědomím, že perfektní  znalost oboru učiteli umožňuje pohybovat se ve výuce svobodněji, s větším rozletem.  Dnes, v době informačních technologií, kdy dobrý učitel je svým žákům spíše navigátorem v mořích a oceánech informací, už ten problém má jinou dimenzi.

    Přeji „své rodné“ škole, aby i v budoucnu byla spolehlivým přístavem všem, kteří v ní na kratší či delší čas zakotví. Mám na mysli jak děti s narušením komunikační schopnosti a jejich pomoc hledající rodiče, tak všechny pedagogické pracovníky a vůbec zaměstnance této potřebné instituce. Aby se rozmnožily řady těch, kteří při dalším výročí budou na školu vzpomínat tak rádi a s takovou vděčností jako já.

 

 

 


Učitelské postřehy

         Přečetla jsem si zprávu České školní inspekce ze dne 24.3.2016 – Výsledek šetření – Šikana na střední průmyslové škole, Praha 10, Na Třebešíně 2299 (www.csicr.cz). Zklamání, nebo překvapení? Krátce: v celé smutné záležitosti se iniciativně a odpovědně chovali – jak se dnes říká „konali“ – jen studenti, v inkriminované zprávě označovaní jako žáci třídy 2.E, spolužáci oněch tří – jak je nazvat?. Žáci 2.E opakovaně a doloženě konkrétně upozorňovali vedení školy, všechny odpovědné pedagogické pracovníky na situaci ve třídě. Jak vidno – nedostávalo se jim sluchu, ani pozornosti. Vedení školy, jak uvedeno ve zprávě, pochybilo, ostatní vyučující, kolegové paní učitelky – o tom už se ve zprávě nepíše –  mlčeli. O ničem nevěděli? Kdo zklamal? Ještě ve druhém pololetí školního roku 2014/2015 inspekce konstatovala, že výuka učitelky L.V. „byla realizována v souladu se školním vzdělávacím programem“ – vše bylo v naprostém pořádku. Svědčí o tom i fakt, že v uvedeném školním roce vyučovala L.V. angličtinu a ruštinu v sedmi třídách, od září 2015 byla pověřena výukou v jedenácti třídách. Již v říjnu 2015 však – opět žáci a opět zbytečně  – upozorňovali vedení školy  na problémy v organizaci výuky uvedené vyučující. Čím vše vyvrcholilo, je známo. O něčem podstatném se však mlčí. Promluvil o tom v jednom televizním pořadu Janek Wagner ( provozovatel portálu Česká škola): paní učitelka L.V., která krátce po školním incidentu zemřela, byla Ruska. Mohla v současné hystericky vzedmuté protiruské vlně očekávat podporu nebo počítat s pochopením, dovolávat se porozumění ve svém nejbližším okolí?

            Od Vánoc se chystám napsat o jednom z dárků – o mimořádné knize Richarda Dawkinse: Magie reality – Jak víme, co je skutečně pravdivé. Hodný a vědoucí Ježíšek! Stále se však objevují aktuální témata, která Dawkinse odsouvají. Zapracovala náhoda – v městské knihovně jsem objevila titul téhož autora: Záhadám vstříc – Jak jsem se stal vědcem (už tu knihu mám, nejen vypůjčenou!) Jak nedávný host našeho televizního Hyde Parku poznamenává: „…nehodlám tu prozrazovat žádné důvěrnosti. Tahle autobiografie má být o něčem jiném“. A také je!  Richard Dawkins, ročník 1941, píše vtipně, naléhavě, věcně – i o šikaně, a to z vlastní zkušenosti. Určitě se k jeho poznámkám o šikaně ještě vrátím, zatím si poznamenávám strany – především 104 – 106, 132-133. Vzpomínky na různé formy šikany se objevují i ve spojitosti s mottem školy svaté Anny, které „nešlo neobdivovat: Mohu, měl bych, musím, provedu“.

            Dawkinsovu knihu  Záhadám vstříc- Jak jsem se stal vědcem bych vřele doporučila budoucím kantorům, kteří mění fakulty. To je titulek z Lidových novin ze dne 30. března 2016, s objasňujícím podtitulem Studenti sepsali 21 tezí, jak by se měla vyvinout výuka na pedagogických fakultách. Něco takového mě jako učitelku, navíc  následně čtvrtstoletí vyučující na pedagogické fakultě nemohlo nechat klidnou. Jen na okraj: češtinářsky i fakticky bych dokonavý vid slovesného tvaru – jak by se měla vyvinout – potřebně realisticky změnila na vid nedokonavý –  jak by se měla vyvíjet. Ono to tak naráz – při sebe lepší snaze a vůli – nepůjde. O podobných změnách a pokusech, které jsem zažila i sama se snažila zavádět, bych mohla vyprávět! Vzpomene někdo na výzvu Univerzity Hradec Králové z počátku 90. let –Zkouším to jinak?

            V Indexu LN (4/2016) jsem si posléze mohla v článku Bída před tabulí přečíst Nové učitelské luteránství, jak bylo nadepsáno  21 idejí pro vzdělávání v 21. století. Jen namátkou (ostatní snadno dostupné): Citlivý přístup – Spolupráce s okolím – Vysoké cíle – Příležitost pro všechny….Co je v tom specifického pro školství, pro výuku budoucích učitelů? Pouhopouhé proklamace, nic jiného. Jsem všemi deseti pro změny v přípravě učitelů na pedagogických fakultách! Ale dalšími proklamacemi cesta nepovede. Až příliš mi to připomíná jeden okruh (ne prosím otázku!) ze souboru státnicových témat – Osobnost speciálního pedagoga. „Co o tom chcete říct?“, provokovala jsem své studentky. „Sama bych řekla jediné: měl by to být člověk s velkým čé, další budou jen slova, slova, …“ Pokud semináře na pedagogických fakultách vedou doktorandi, je to špatně. Co můžou předávat? Pochopím to na přírodovědecké fakultě, kde doktorandi mohou studenty seznamovat třeba s laboratorní technikou. Vždycky vzpomenu Karla Čapka. Na Filosofické fakultě UK v době jeho vysokoškolských studií – kolem roku 1920 – směli semináře vést pouze docenti a profesoři. Má to logiku. Stačí si uvědomit strukturu a význam odborného semináře. Sama jsem je upřednostňovala a v realitě – se zkušenostmi z výuky na speciální základní škole – ducha semináře vnášela i do přednášek, jsem přesvědčena, že ku prospěchu věci. A ty nešťastné testy jako forma zkoušení! Dlouho nebylo bé , dáme bé! Jak pohodlné a jak hloupé – a zhoubné! Chtějte potom po budoucím učiteli, aby formuloval myšlenku, řekl kloudnou větu, když nezřídka za celý semestr nepodstoupí ani jedinou ústní zkoušku, jenom testy, dokonce jsou na ně – z neznalosti? pohodlnosti? – degradována i znovu vzkříšená kolokvia! Zkouška – to je především rozhovor na dané téma. Posluchači, které jsem blíže poznala v prakticky vedených seminářích, bývali překvapeni mým sdělením, že u zkoušky si mohou sami zvolit z daného seznamu otázku, okruh, o kterém chtějí hovořit. Ovšem – jen poprvé. Pokud neuspěli podat zvolený problém na patřičné odborné vysokoškolské úrovni, u dalšího zkouškového termínu už vše probíhalo „po staru“. Vzpomínám na studentku, která mi po čase řekla: „Ale já jsem tehdy uměla jen ten vybraný okruh, to ostatní ne“. Ujistila jsem ji, že jsem si toho byla vědoma. Ale bylo pro mě důležitější, že dokázala ke zvolenému problému přistoupit náležitým vysokoškolským způsobem, ne jen papouškovat něco z poznámek, z jedné publikace. Ke státní zkoušce se jistě připraví v rozsahu zadaných okruhů podobným způsobem.

            Ne vše, co jsem do svého způsobu a pojetí vysokoškolské výuky zaváděla, bylo všem studentům „po srsti“.Vyžadovala jsem hodně písemných prací, které jsem vracela studentům bohatě popsané poznámkami, které jsme ještě spolu probírali, diskutovali, často včetně „doučování“ stylistiky, pravopisu, syntaxe. Někteří psali práce opakovaně, opakovaně jsem  – vedle nich, ne proti nim – seděla a vysvětlovala a vysvětlovala…“Víte, jak jsem vás tehdy nenáviděla?“, řekla mi při postátnicovém loučení jedna ze studentek, v té době už porozuměvší. Časově to bylo – při početnosti studijních skupin na pedagogické fakultě – velmi náročné – pro mě! Nebylo divu, že jsem nezvládala výuku na více fakultách, zůstávala a působila po celý týden (nejen v určité dny) na „své rodné“fakultě – a tvrdě vyžadovala dodržování konzultačních hodin, pokud nebylo  mailem, telefonem dohodnuto jinak. Zápočty jsem nikdy(!) nezapisovala do stohu otevřených indexů přinesených jedním studentem nebo zanechaných k podpisu na sekretariátě katedry. Počátkem 90.let dostávali mí studenti začátkem semestru v semináři seznam knih, kolem dvaceti, ještě bych ho někde našla. Všechny knihy se různým způsobem vztahovaly k logopedii, k problematice narušení komunikační schopnosti. Seznam zahrnoval i beletrii, kupříkladu Pana Kaplana, který měl třídu rád nebo Květu Koževnikovou s půvabnými lingvistickými povídkami Aby řeč nestála. Udělení zápočtu bylo podmíněno rozhovorem o dvou knížkách, které si student „vytáhl“ podle číselného kódu. Dopředu jsem řekla, že nejsem naivní. Vím, že nikdo všechny knížky nepřečte. Chci, aby je vzal do ruky, seznámil se s jejich autorem a oblastí, kterou se kniha dotýká logopedické problematiky, uvědomil si její šíři – a o všem dokázal stručně, ale výstižně pohovořit. Upřímně řečeno – čekala jsem s mírným mrazením v zádech, až si někdo půjde na mě stěžovat na mé neobvyklé požadavky. Nestalo se. Oddechla jsem si, když jsem uslyšela v rozhlase vyprávění Jiřiny Šiklové po návratu z USA. Hojné psaní esejů a podobné praktiky ve výuce v USA se jí moc líbily. Jak by se k podobným aktivitám a požadavkům svých vyučujících na pedagogické fakultě stavěli „revoltující“ studenti? Přijali by je?  A co ti vyučující?

            A co ožehavá otázka pedagogických praxí? Je jich bezesporu potřeba jak soli – ale smysluplných! Vyjadřovala jsem se k nim obšírně nejméně ve dvou dávnějších blogech. Pedagogické praxe jsem si „ohmatala“ z obou stran – roky jako učitelka na speciální základní škole, dnes by nesla označení fakultní, a potom přes čtvrtstoletí jako vyučující na pedagogické fakultě. Mimochodem – bez té předchozí vlastní základoškolské praxe bych si  působení na pedagogické fakultě vůbec nedokázala představit. Samostatnou kapitolou potom byla – z mé strany rozhodně ne formální – „kontrola“ studentských příprav na hodiny praxe (jejich úroveň byla plně v kompetenci a povinnostech daného učitele), a seznámení s  realitou absolvovaných pedagogických praxí. Bohužel – málokdy potěšující. Nezapomenu, jak mi byla studentkami předložena dvě do slova a do písmene stejně formulovaná hodnocení proběhlé pedagogické praxe.

      Ještě slovo k přednáškám (osobně jsem mívala „vystoupení“, pojem přednáška jsem si rezervovala pro konference a podobné aktivity). Tady se obrátím znovu na Richarda Dawkinse. V knize Záhadám vstříc píše: „…absolvoval jsem tam přednášky a cvičení, ty ale nebyly o nic pozoruhodnější než přednášky na jakékoli jiné univerzitě. Některé byly dobré, jiné špatné, z mého hlediska to ale bylo víceméně jedno, protože mi tehdy stejně nedocházelo, proč se vlastně na přednášky chodí. Kvůli získávání informací to není, a moje tehdejší počínání (stejně jako chování prakticky všech studentů) spočívající v otrockém vytváření poznámek nenechávajícím vůbec žádný prostor k přemýšlení nemělo tudíž žádný smysl….Cílem přednášky by nemělo být předávání informací, od toho jsou tu knihy a knihovny, dnes i internet.Přednáška by měla inspirovat a podněcovat k myšlení. Dobrý přednášející přímo před vámi myslí nahlas, snaží se uchopit myšlenku a někdy po ní třeba i zničehonic chňapne….Přemýšlet nahlas, rozvažovat, přemítat, přeformulovávat myšlenky ve snaze o větší jasnost, zamyslet se a pak vystihnout jádro věci, změnit tempo a nechat posluchačům prostor pro přemýšlení, přesně tak má vypadat přednáška o nějakém tématu a přesně tak se může na posluchače přenést nadšení pro dané téma. Pokud si přednášející něco mumlá, jako by to četl, může si to stejně dobře přečíst i obecenstvo – dejme tomu v knize, kterou přednášející sám napsal….Snažit se ale ze všech sil zaznamenat každičkou větu, kterou přednášející utrousí – což přesně jsem dělal já –je studentům k ničemu a přednášející demoralizuje. Při svých současných přednáškách pro studenty nevidím než moře hlav skloněných nad notebooky. Přednáším proto raději pro laické publikum, na literárních festivalech, při nějakém výročí nebo jako host na univerzitách, kdy studenti přijdou, protože sami chtějí a ne proto, že to mají v osnovách. Při takovém veřejném přednášení nevidí přednášející skloněné hlavy a kmitající ruce, nýbrž pozorné obličeje, které se usmívají a je na nich vidět porozumění – nebo pravý opak. 

            Opouštím – nerada a ne na dlouho  – myšlenky Richarda Dawkinse, zejména ty z kapitoly Učím se řemeslu, ale u studentů zůstanu, a to u budoucích středoškoláků aktuálně prožívajících strázně přijímacích zkoušek. Na stole mi leží několik stránek vytržených z Lidových novin, na kterých jsem si pomocí zkušebních testů z matematiky a češtiny (spoře se objevila i angličtina) ještě nestačila ověřit, jak bych uspěla u přijímacích zkoušek na osmileté, šestileté či čtyřleté gymnázium (zatím to se mnou nevypadá nejhůř, mou největší slabostí je nepozornost!)). Možná jsem  také úvodní novinový text k uveřejňovaným materiálům nečetla dost pozorně. Přemýšlím, komu jsou určeny krátké úvodní texty jednotlivých okruhů z učiva českého jazyka a matematiky. Učitelům snad ne. Rodičům žáků podstupujících přijímací zkoušku? To asi také ne. Tedy těm páťákům, sedmákům  a deváťáům ky samotným? To by mělo logiku. V tom případě mi krátká shrnující poučení k řešení matematických příkladů vycházejí jako mnohem lépe zpracovaná než ta češtinářská. Mé hodnocení se opírá o několik školních let, kdy jsem matematiku (v osmé třídě) učila. S výukou českého jazyka mám však mnohem bohatší zkušenosti, podezděné realitou zdolávání jazykových, mluvnických, stylistických problémů žáků – odborně řečeno – s narušením komunikační schopnosti, což nemohlo zůstat bez vlivu na jejich postoje k jazykovému vyučování a jejich důsledkům (pro mě jako učitelku výborná škola!). Něco ze zmiňovaných textů mi připomíná smutnou zkušenost maminky žáka sedmé třídy. Na dotaz, jak mu rodiče mohou pomoci se školními problémy v češtině, se nešťastné mamince dostalo od paní učitelky vskutku odborného doporučení: „Tak mu třeba večer předčítejte ze Stručné mluvnice české!“ Jsem zastánce co nejjednodušších vysvětlení, aby je pochopil „trojkař“ (nějak zapomínáme, že slovní ekvivalent číselné trojky je „dobře“). Ti pohotovější, možná inteligentnější se třeba časem dopracují k různým odbornějším termínům a definicím, potřebným ke zkouškám, ale mě jako učitelku uspokojí ten trojkař, který problém zvládá prakticky. Abych nezůstala u slov: jak rozliším při větném rozboru podmět a příslovečné určení? Příklad : Šel jsem lesem.  Šel jsem – jasný přísudek. Ptej se dál: šel jsem kudy? Lesem. Nebo jsem šel kým, čím? Když se můžu zeptat dvěma způsoby – kudy? nebo kým, čím? – nebude to slovo ve větě předmět. Zpočátku stačí vysvětlit tak jednoduše, netřeba hned přísně definovat rozdíl mezi předmětem a příslušným příslovečným určením. Na to – možná – dojde později, a když ne? Stane se něco? Dovolím si pochybovat, že žák páté třídy pochopí a správně doplní větu Vedl správu lesa (úkolem bylo ve slově správa doplnit první vynechané písmeno). Podobných příkladů mám zatrženo víc. Za zbytečnou zlomyslnost (?) považuji doplňování pravopisných jevů ve větách typu V-v-klaný v-klan ob-dl- s-čci a v-ři.  Slep- slep-š si doma slep-l rozb-té váz-. S-tý s-rov- pokrm zas-til kob-l- i zb-vající dob-tek. Hlem-žď se sm-ká L-tom-šlí. S-rá s-irka nehoří, s-rová však s-čí. Stačí? Osobně jsem proti textům, kde mají žáci  nalézt a opravit úmyslně napsané chyby (Druhý den ráno sme uš všichni znovu pylně pracovaly, protože jsme si byly velice dobře vjedomy toho, že se blýží obdobý dešťů.) Věřím, že chyby se fixuje a spoléhat v době, kdy děti zrovna moc nečtou, na vizuální zakořenění správného, je liché. Počítala bych také s nervozitou, která u zkoušek navzdory všem doporučením a dobrým radám nepochybně zapracuje.

      Tolik aktuálně něco ze  zaznamenaných učitelských postřehů.  Vyvolají-li polemiku, přivítám ji. Polemika, diskuse je však v učitelských kruzích vzácným kořením. Jsme tak lhostejní, neteční?

 

 

 

 


Panoptikum – čeho?

         Dlouho jsem váhala. Poznámek (ne)utěšeně přibývalo, ale zůstávaly stranou. Rozhodla internetová zpráva, že „…Djokovič chytil letící míček rovnou do kapsi“. Že si za to srbský tenista „vysloužil povzbudivý pískot i potlesk diváků“, to chápu, tomu rozumím, i když pískot znamenal kdysi rozhodně něco jiného než povzbuzení. Čemu nerozumím, co nechápu, je zoufalý úpadek češtiny, úrovně komunikace celkově, nejen v ulicích, ale i v médiích všeho druhu. Doložím!

           Od Mezinárodního dne mateřštiny (21.února) téměř po Den vzdělanosti (7.dubna – výročí založení Karlovy univerzity 1348) si pohotově zapisuji , co mě v rozhlase, v televizi tahá za uši, co mě v novinách či časopisech nutí vracet se k již přečtenému, v přesvědčení, že jsem se snad spletla, četla nepozorně, toto by přece nikdo takhle nenapsal, neformuloval….Inu, jsem ze staré školy (paradoxně z té nejedlovské, jednotné), přes všechny oprávněné námitky k personě Zdeňka Nejedlého opakovaně napíšu, v čem s ním beze zbytku souhlasím: Jak kdo mluví, tak myslí. A jak myslí, takový je.

            To pochopitelně platí i pro psaný text. Nebojte se, nebudu „prudit“ pravidly pravopisu, i když vyznávám, že pravopis je – podle moudřejších – kabátem jazyka. Ovšem – někomu stačí bunda či svetr. Zůstanu nicméně u prohřešků, chyb, bolístek víceméně (ukázka dvou aktuálně urputně užívaných „ošoupaných“ slov) stylistických. Stranou ponechám neskutečný kulometný slovní úprk, trysk většiny rozhlasových i televizních hlasatelů, stejně jako mluvní projev, v němž je každé slovo štěkavě rozsekáno vyráženými slabikami, navíc ty poslední ve slově jsou „spolykané“ – smutným příkladem je jeden z průvodců televizní dvacetiminutovkou na ARTU po osmé večer, pod hlavičkou událostí z kultury. Na barvě (timbru) hlasu už patrně také nezáleží. U některých televizních zpráv mě děsí jak jejich obsah, tak ostrý hlas jejich interpreta. Nevím, jestli by obstál v soutěži, kterou Český rozhlas právě vyhlašuje pod označením Hlas dvojky. Že bych měla ke stáru citlivější uši? Presbyakusis stižena nejsem – lékařsky potvrzeno.

           Na Šrámkových Sobotkách – festivalu řeči, jazyka a literatury – jsem se setkávala s moudrým panem profesorem Alexandrem Stichem.  Vedena jeho doporučeními mám v knihovně několik ve všech ohledech krásných knih a ve svých poznámkách připomenutí: Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip.

       V současném jazykovém neumětelství prezentovaném médii všeho druhu po něčem z toho „ani vidu, ani slechu“. Jsem skromná, stačilo by mi respektování elementárních pravidel. Slíbila jsem důkazy, máte je mít. Nabízím něco ze své několikatýdenní sklizně. Přes veškerou snahu nějak ji utřídit, bude to směska. Pokusím se ji strukturovat blokově, podobně jak se nyní s velkou oblibou blokově učí na některých fakultách (proč asi – znalým věci netřeba vysvětlovat). Všechny uvedené příklady jsou autentické, doplněné minimem mých poznámek. Dodám jedno osvědčené učitelské doporučení: prosím, přečtěte si každý příklad (větu, úryvek) pomalu a NAHLAS, abyste ty zhůvěřilosti proti logice a jazykovému citu nejen lépe viděli, ale také slyšeli. Vše raději v menších dávkách.

- Určitě bysem to doporučil….určitě bysem dal především na to… – opakoval ještě   několikrát v TV poradce pro výběr střední školy, nepochybně   muž na svém místě, potom se nedivte, že…

-  Důvěra je velmi ztracena…

-Udělali jsme doporučení…

- Přišli jsme málem zhruba celkem o dotace ve výši….

- Děti se do nich vždycky často pustily …..

- Abych vás nepřehltil!

- Budou se dělat kolony ….rozhlasová zelená vlna

- Společně spolu trávíme…

-  Často spolu spolupracujeme…

- …muž byl zraněn a žena ho ošetřovávala (vida! slovesný vid už nečiní potíže jen cizincům) 

- …není nečasté, že….

-  …posunu se do současného času….

- Chodil jste někdy s Češkou? Jací jsou? –  že by vítězství gendru?

- To je takový poměrně úžasný projekt o…..relativita všeho? postmoderna v praxi?

- Čím si muži myslí, že imponují ženám?

         U posledního příkladu jsem zaváhala. Nepatří spíš do skupiny ukázek pochroumaného, nelogického slovosledu? Čeština je v případě slovosledu nadmíru shovívavá – srovnejte s pravidly slovosledu v angličtině, ve francouzštině, ale čeho je příliš, toho je….Dovolili byste si volnomyšlenkářsky „šibovat“třeba  s příslovci v angličtině?

-  Máte už tři dospělé syny a….. uvažují o dalších?

-  Ty naše hodiny v rozhlase už ukazují …předtím neukazovaly, nešly?

 - Doufám, že i vám bylo dobře i se mnou…  proč tolik defétismu?

- Hrozil by až trest odnětí svobody na tři roky….když ne trest, tak co?

- Zabití muže, který se chtěl vloupat do domu, byla nutná obrana podle policie –

- Školu jsme rozšířili o první dvě třídy….v realitě škola nově otevřela dvě první třídy, dva první ročníky

          Ač nezatížena militantním moravismem, vnímám v následujících „příkladech“ jistou absenci jazykového citu (na slovesa bavit se a koukat jsme na Moravě citlivější, my se častěji díváme a když se bavíme, je to spíš zábava). Třetí „příklad“ je mimo jakoukoli diskusi.

 - Vy jste ten film ještě nekoukala?

- Bavíme se o rakovině…

- Byl pozván do transportu…. jednalo se o smutný osud jednoho z našich spoluobčanů

          Další tristní úlovky nejsou vymezeny územně, pro mě spíše časem. Kdybych kdysi na základní škole (tehdy osmileté ) odevzdala podobně stylizovaný písemný úkol, se zlou bych se potázala! Díky – nejen za to – paní profesorko Doupalová ( z režimních důvodů odsunutá z gymnázia na školu základní) !

-  Samotný odklad novely na jakékoli pozdější datum než září 2016 odkládá pouze nápravu nevyhovujícího stavu, kterou všichni pokládáme za důležitou – z písemného vyjádření pracovníka MŠMT ČR

- Poradil základní radu – naše slovní zásoba chudne, nebo je to JEN nedbalost, neúcta k mateřštině? Vybavil se mi údaj z publikace Marie Těšitelové O češtině v číslech (svého času jsem ji studentkám logopedie doporučovala)– aktivní slovník žižkovské domovnice si vystačil se zásobou 1 500 slov (s gustem bych tu číslovku nechala některé hlasové profesionály přečíst!).

- Na Městském soudu jsme se shodně shodli na tom, že…  aspoň že tak!

- Píše také posluchačka, která píše, že se chystá psát…

            Notně úpí v našich médiích stupňování a číslovky. Další bez komentáře (s připomínkou, že jsou to stále jen úryvky vytržené z kontextu).

- Myslím, že ta cena je více vážná než…..průvodní slovo k jedné z mnoha udělovaných cenv  oblasti výtvarného umění

-  Vypadá to hezčeji…

- Bude to méně častější….

- V hudbě to jde daleko lépěji ………..na rozhlasové stanici Vltava

- Tady je něco hloubějšího  charakteru –  souhlasím,to určitě!

          Setrvám u přídavných jmen (pro mě od základní školy v polovině 50.let u adjektiv), implicitně/explicitně (vyberte si) u přídavných jmen přivlastňovacích. Odcházejí na úbytě. Už jsem vícekrát odkázala na rezignovaný povzdech Ladislava Smoljaka ve filmu Nejistá sezóna z roku 1987. Vygooglujte si ta slova! Parafrázováno ve zkratce: Ladislav Smoljak se obával doby, kdy půjdeme po Mostě Karla k Divadlu národa na Stěnu čerta – a dosáhneme tak vítězství, bohužel vítězství Pyrrhy (provětrejte své paměťové stopy a synapse nebo rozklíčujte pomocí IT). Nejprve jsem z útlaku přídavných jmen přivlastňovacích podezírala vlivy geopolitické. V televizních titulcích se začalo objevovat spojení matka Pavla namísto Pavlova matka – ejhle! vliv ruštiny, říkala jsem si. Dnes se nejen u přídavných jmen přivlastňovacích neobejdeme bez předložky od ( vliv of?). Už nečteme Seifertovy verše, ale verše od Seiferta, neposloucháme Dvořákovy Slovanské tance, nýbrž Slovanské tance od Dvořáka. Příklady z mé sbírky:

-  Časopis od Hlavsy se špatně čte …. Oldřich Hlavsa – náš přední, bohužel již zesnulý typograf

čerpá nejen od Sinatry….

…zazní hudba od Bedřicha Smetany….

Nejen v ulicích, také na chodbách vysokoškolského pracoviště jsem běžně slýchávala z úst křehkých dívek bez uzardění pronášené výrazy, které jsme dříve – zase ten můj věk! – charakterizovali slovy „mluví jak dlaždič“. Na druhé straně se setkávám s falešnou hyperkorektností, jazykově, i společensky – například „pány“ se to nyní v médiích jen hemží! Konkrétní příklady slyším z rozhlasu denně. Jeden z posledních: brzy nám v Praze zazpívá pan Gilbert Bécaud. Čekám, že se dožiju  vyprávění, jak pan Adam podlehl pokušení, to jablko od paní Evy snědl a netrvalo dlouho, pan Noe začal stavět archu…Nepřeháním! Jen pozorně poslouchejte. Některé z mých studentek se třeba rozpomenou, od čeho jsem je odrazovala. Říkat u zkoušky z logopedie, že pan Sovák  uvádí….je trapné, působí školácky. Provokovala jsem otázkou: „Říkáte snad pan Einstein? Nebo pan Masaryk?“ Myslící člověk by měl být schopen rozlišit, kdy uvádí jméno osoby jako představitele jistého oboru, instituce apod., a kdy se jedná o osobnější vyjádření. Alexandr Stich (1934 – 2003) byl významný český jazykovědec a literární historik, bohemista, teoretik textologie. Pan profesor Alexandr Stich – jak jsem ho poznala na Šrámkových Sobotkách – by se jistě pobaveně zasmál (a něco si o mně pomyslel), kdybych jeho jméno a výčet jeho profesních aktivit uvedla slůvkem „ pan“.

        Stav chybného užívání zájmen jaký/který přešel už do chronicity. K tomu problému jsem se vyjádřila v roce 2014 v blogu Vadí – nevadí. Sahám po Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Academia, 2001) a stručně cituji: jaký – vyj.otázku po vlastnosti…(s.117), který – vyj.otázku po výběru, vyčlenění jednotl. osoby n. věci z daného souboru (s. 154). Hned první příklad z mé „sbírky“ je přímo učebnicový, porovnejte dvě varianty stejné(?) otázky:

- A pořád platí, že je to rodič, kdo rozhoduje a může si vybrat, do jaké školy jeho dítě bude chodit …./ A pořád platí, že je to rodič, kdo rozhoduje a může si vybrat, do které školy jeho dítě bude chodit ….

Zásadní rozdíl! V prvním případě přisuzuji rodičům právo rozhodovat, bude-li jejich dítě navštěvovat školu státní, soukromou, waldorfskou, případně dobrou, friendly (abych byla in)….Ve druhém případě mají rodiče právo vybrat pro své dítě školu z jistého souboru, třeba podle bydliště, ze škol státních, soukromých atd. Další příklady zaslechnete, přečtete si denně.Například:

Stále se řeší, jaké je to úplně nejkrásnější auto…

-  Jaké české filmy mají Maďaři už zažité… doufám, že jen ty dobré

- ….ve zprávě o úmrtí pracovníka v belgické atomové elektrárně nebylo upřesněno, v jaké z elektráren zavražděný muž pracoval …z dalšího sdělení vyplynulo, že komplex tvořily dvě elektrárny, měli jsme se tedy dozvědět, ve které ze dvou…

- Jaká noční doba zlodějům nejvíc přeje ke kradení… smysl má ptát se, která noční doba, která noční hodina,- mezi druhou a třetí, nebo….?

         Tady nemůžu přejít bez poznámky slovo kradení – bezbřehá obliba podstatných jmen slovesných přivedla Jiřího Dědečka, současného prezidenta Českého centra Mezinárodního PEN klubu k ironické poznámce: Žádám provedení potrestání zavinění zemětřesení. Malé, neakademické (uplatnila bych ve třídě ZŠ) opakování: podstatná jména slovesná tvoříme od sloves – např. psát/psaní, číst/čtení, plavat/plavání. Všechny uvedené příklady jsou takříkajíc v pořádku. Problém nastává, když je něčeho (zbytečně a proti duchu jazyka) příliš. To je zrovna případ nočního kradení. Oč lépe sluší jazyku noční krádeže! Opět jsme u jazykového citu.

            Prubířským kamenem by se mohly stát otázky užité v testech k přijímacím zkouškám na střední školy, které pohotově uvádějí Lidové noviny (všechny si s chutí a zájmem zkouším, jak  z českého jazyka, tak z matematiky, pro 5. i 9. třídu ZŠ). Pro zajímavost a zamyšlení uvádím jednu z otázek:

- Jaké všechny druhy zájmen se v souvětí vyskytuj?  Co myslíte? Jaké, nebo které?

Příkladem zmiňované hyperkorektnosti, přehnané, strojené snahy o vyšší úroveň vyjadřování může být otázka:

- Bývají ty přijímací zkoušky hodně rozličné?   Tady mi v mysli naskakuje Kollárova Slávy dcera, kdy cesty mohou býti rozličné, jenom vůli všickni mějme rovnou.

-                Zdaleka jsem svou sbírku odstrašujících jazykových paskvilů nevyčerpala. Co říkáte formulacím …ten výsledek kontroly (jakosti paliv) značí  o tom, že…. ….blízkost lanovky k nedalekým městům…..paleo dieta vyvolává rychlý příbytek na váze…..Bolek Polívka ruší představení v divadle. Léčí se s nemocí…..při teroristickém útoku v Bruselu se zranilo 270 lidí…Jen k tomu poslednímu: snad ještě chápeme ( cítíme, vnímáme) rozdíl mezi vyjádřením být zraněn a zranit se. Náš cit pro jazyk a patřičná úcta k češtině churaví.

            Našla jsem zalíbení ve slovech významného esejisty a překladatele Lubomíra Martínka – je třeba udržovat se v intelektuálním pohybu. Znáte lepší a schůdnější cestu než kultivací jazyka, komunikace?

 


Březen – měsíc čtenářů

           Tak MDŽ se nám vrátilo! Kvůli mně nemuselo (ještě mám kdesi ručník jako dárek ze školní oslavy v roce – myslím -1965). Ale oddechla jsem si. Když jsem tento týden uviděla na balkonu naší Městské knihovny (mimochodem aktuálně vyhodnocené jako nejlepší v ČR!) transparent Březen – měsíc čtenářů, zatrnulo mi. Další výron politické korektnosti? Už nemůže být březen – jak bylo zvykem – Měsícem knihy? Nebo jen touha po změně?

            Bylo rozhodnuto. Už nějaký týden chodím s myšlenkou , jak ve zkratce přiblížit neokoralým učitelům, zvídavým kantorům, bádajícím pedagogům – a nakonec i těm prosazovaným edukátorům, případně učitele nahrazujícím prý průvodcům – tresť myšlenek soustředěných v knize k závisti vzdělaného Stanislava Komárka .Ta kniha má  žhavě aktuální titul Evropa na rozcestí. Přitom nese vročení 2015, péčí úctyhodného nakladatelství Academia vyšla už loni. Vše tedy bylo promyšleno a napsáno ještě dřív. Je s podivem, jak se texty fejetonového rozsahu nabízené v sedmnácti kapitolách fundovaně – a s vtipem – dotýkají toho, co všichni se značným překvapením průběžně prožíváme.

            Kapitola čtrnáctá – Slova, slova,slova – je předznamenána výrokem válečného zločince Josepha Goebbelse: Mimořádné doby si žádají mimořádné prostředky. Samotná motta jednotlivých kapitol stojí za pozornost. Ke slovu se dostává opakovaně básník Bohuslav Reynek, kapitolu osmou – Povaha vládnutí – uvádí Hérakleitos: Zpupnost je třeba hasit dřív než požár. K zamyšlení je španělské přísloví  v záhlaví kapitoly Teologie dneška- Chytrý žije z hloupého, hloupý z práce. Neubráním se, abych necitovala z kapitoly předznamenané slovy básníka A.S. Puškina. Hned v prvním fejetonu(?) s titulkem Pasení a spasení čteme: „Není náhodou, že ovce, ideální objekt pastorálních idyl, je ze všech domácích zvířat nejvíce ukrácena na inteligenci, samostatnosti a svéprávnosti (jeden z mých přátel používá půvabnou slovní hříčku „ovčan“). V obraně proti vlkům i v každodenním obstarávání je fatálně závislá na umu a dobré či zlé vůli pastevců a jejich strážných psů a v případě jakékoli krize je schopna se pouze shluknout s ostatními do houfu a poděšeně bečet. Pastýř tudíž podle svého úsudku svěřené stádo přehání (v Orientu vede – tamní ovce jej samy následují, odtud i biblické metafory) na nové pastviny, dojí, stříhá, popřípadě také žene na jatky – on je mozkem všech těchto závislých tvorů a také základní podmínkou jejich další existence. Eventuální divoké ovce, žijící v okolních horách, představují bytosti zcela jiného řádu, člověk ovšem nemá důvodu, proč by je podporoval –jsou sice soběstačné, ale pokud je zrovna neuloví, nic z nich nemá.

            Učitel zřejmě nalistuje kapitolu týkající se školské problematiky – Vzdělání a tradice v pozdní době. Mottem je Hérakleitova moudrost: Neučenost je lepší skrývat.Tituly sedmi textů této kapitoly na pouhých jedenácti stránkách raději vypíšu: Přetržení – Tradiční vzdělanost – Novověký obrat – Školské reformy – Další perspektivy evropského vzdělávání – Vedlejší účely školství – Co budou dělat? Ten poslední text vřele doporučuji všem, nejen adeptům blížících se přijímacích zkoušek na školách středních i vysokých. Stejně jako závěrečný text poslední kapitoly – Co bude dál?

        Publikace Stanislava Komárka Evropa na rozcestí má dvě předmluvy . Tu první – Předmluvu recenzentovu – napsal Tomáš Sedláček, známý ekonom, svého času poradce Václava Havla a v letech 2004 – 2005 také ministra financí. Pro mě – přiznávám – poněkud kontroverzní postava, ne snad proto, že pro jízdu po Praze preferuje kolo (takových je mezi „načalstvem“ víc – proč asi?). Beze zbytku souhlasím, čtu-li v Předmluvě recenzentově, že „….Oko a pero profesora Komárka jsou ostré a sžíravé – jeho kritický vhled nedá čtenáři odpočinout ani na chvíli. Každou větou tepe do chlácholivých předsudků a ani jednou se neuchýlí k wishful thinking, obrannému mechanismu, …Obdivuji jeho vlastnost postřehnout a pojmenovat zažitý myšlenkový konstrukt….a převrátit jej nikoli vzhůru nohama, ale naruby –a tím posvítit na slona v pokoji, o kterém se nemluví a, byť zabírá většinu prostoru v místnosti, není myšlenkovým okem vidět…“. Krátce ze druhé – Autorovy předmluvy: „Každou kulturu lze vnímat „okouzleně“ zevnitř i „kriticky“ zvenčí. Diskutovaná řešení také nejsou radikální – za mlada má člověk tendenci holuby spíše střílet a pitvat, na stará kolena krmit. Nepřivedl „postpubertální“ radikalismus a „zásadovost“ Evropu do pekla dvou světových válek? Člověk je dospělý v okamžiku, kdy si uvědomí, že svět funguje v podstatě správně a vytržení z kořene za účelem radikální reformy si nežádá.O řadě témat, v knize zmíněných, jsem už někde psal a místy jsou použity i úseky dříve publikovaných vlastních textů. Nedělám si iluze, že tato kniha bude přijata s nadšením – už slyším popuzené reakce některých koncesovaných strážců pravd. V tom je riziko všech, co netáhnou tak úplně s proudem…“

            Už dříve jsem se snažila na texty Stanislava Komárka upoutat pozornost učitelstva.(např. blogem Čtěte ho!).  Snažím se o to znovu. Mířím především na žáky ve třídách a na studenty ve vysokoškolských posluchárnách. Myslíte, že je konkrétními příklady a myšlenkami profesora Stanislava Komárka nezaujmete? Pokud vás některé pobouří, je to zcela v pořádku. Konflikty jsou zárodky růstu, tvrdí jedna z mých vzdělaných přítelkyň. Netřeba hned lát a spílat, jak je tomu u nás v poslední době zvykem. Zkuste se zahloubat do jedné kapitolky z knihy Evropa na rozcestí. Opsala jsem ji pro vás doslova a do písmene.

Politická korektnost (In: Evropa na rozcestí, s.290 – 292)

Totalitní hnutí minulosti i politická korektnost mají či měly stejné přání – aby všichni byli stejně předpisoví, jen prostředky k dosažení toho jsou různé. Nic není těmto doktrínám vzdálenější než přesvědčení o různosti osudů jednoho každého člověka. Musejí být stejné, a pokud tomu tak není, musí se to aspoň předstírat (předstírání je zajisté lepší než násilná změna, ale určitým násilím, řekněme na pravdě, zůstává).Svět politické korektnosti je uspokojivý citově, ne tím, že odpovídá pravdě, podobně jako jihoamerické televizní seriály či jako Babička Boženy Němcové, která vydestiluje z venkovské mizérie idylu – je to svět, tak jak „má být“, ne jaký je (blíže třeba Browne, 2006).Politická korektnost dnes namnoze hraje roli někdejších církevních dogmat – v řadě zemí, zejména v Británii je běžné odstranit z univerzity někoho, kdo se „provinil politicky nekorektním výrokem“ – čím se tato praxe liší od středověkých univerzit, kádrujících své vyučující podle míry pravověrnosti?

Národy všech dob se vždy vyhýbaly vyslovování jmen bytostí, událostí a stavů, jichž se obávaly. Jak známo, o kom se mluvívá, nedaleko bývá. Tak ani nevíme, jak se třeba původně slovansky jmenoval medvěd – jeho jméno se vždy z bezpečnostních důvodů takto opisovalo – říká se tomu „tabuový opis“ – tedy ten, který ví o medu. Podobně se říkalo „rohatý“namísto „ďábel“ atd. I v souvislosti se smrtí jsou slovní tabu prastará – odešel navždy, zesnul, zde odpočívá, očekává slavné vzkříšení….Soudě z tohoto se musí přítomná doba děsit stále většího počtu jevů. Fenomén sám přišel v náznacích už dávno před příchodem „politické korektnosti“dnešního typu: už v době meziválečné se u nás začalo říkat „pomocnice v domácnosti“ namísto „služka“. Byla to samozřejmě dál služka a sloužila, jak panička komandovala, ale jaksi se to už neslušelo říkat „natvrdo“.děsivé a všeobecně známé byly tabuové opisy a kryptonyma totalitních režimů:  „konečné řešení“, „zvláštní zacházení“, „nápravně-výchovné zařízení“, „bratrská internacionální pomoc“ atd. Zájemci nechť nakouknou do Orwellových textů. I Klempererovy (1947) práce o jazyce „Třetí říše“ jsou velmi poučné.

Trochu se ovšem zapomíná, že jazykové distorze nastávají i ve společnostech, které se chápou jako otevřené.Už v rané poválečné době mizela „ministerstva války“ a myslitelná byla jen ta „národní obrany“.V rámci botaniky byla postupně rušena oddělení výzkumu „nižších rostlin“, jako by z jejich „nízkosti“ mohlo něco přelézt na příslušné badatele.Poslední dekády pak přinesly pravý výbuch jazykového novotvoření, s inspiračním zdrojem v anglosaském světě: angličtina, jak už výše zmíněno, se k orwellovským posunům typu „joycamp“ hodí jaksi zcela bytostně – připomeňme si zde „hygienický termín“ pro popravu, řekněme rovnou vraždu, z doby vietnamské války: „termination with extreme prejudice“. Jde to ale i jinde: němečtí ekologisté už před lety přejmenovali plevele (Unkräuter) v nepřeložitelné slovní hříčce na vedlejší byliny“ (Nebenkräuter). Všechna slova pro to, co je považováno za nežádoucí či hrozící, se nahradí nějakým pěkným synonymem: nikdo nechce být malý, starý, hloupý, chudý nebo kulhavý (i toto má ve stopách starší tradici: slovo „kretén“ je z francouzského „bon chrétien“, tj.dobrý křesťan). Každý navzdory opisu samozřejmě pochopí, co značí, že „sociálně vyloučené osoby neautorizovaně vynesly ze skladiště větší množství elektroinstalačního materiálu“.

Není dobře tento fenomén zaměňovat s pouhou zdvořilostí a ohleduplností – ta tu byla dávno před ním a měla by být pro každého kulturního člověka samozřejmostí. Mnohem spíše se jedná o ustálené lhaní – skutečných sprostot je ve společnosti nadbytek, jsou ovšem určeny jinam: do politických a internetových debat. Je otázkou, kdy dojde k úpravám „politicky nekorektních“ děl minulých ér – některá opravdu značně zavánějí. Postupně by takto bylo možno adaptovat všechny klíčové texty naší civilizace: třeba Othello, Afroital benátský, by přímo volal po revizi – proč Othello („Otík“), není to dehonestující? Nebylo by spravedlivějším obrazem, kdyby barvy jednajících osob byly obrácené a kopírovaly tak odvěké mužské a koloniální násilí? A nebylo by lépe drastickou scénu škrcení vynechat úplně? Benátčan Otho pozve svou ghanskou přítelkyni na návštěvu a příjemně se projedou v gondole. A co teprve Zkrocení zlého muže…Děti si zpočátku mohou zahrát hru na nevidomou seniorku, než bude každá zmínka o slepé bábě po orwellovsku vymazána. Změna a převýchova, to je to správné slovo! Tradičně se převychovávalo v kárných táborech….pardon, v táborech radosti.

 KOMÁREK, S.  Evropa na rozcestí. Praha: Academia, 2015  ISBN 978-80-200-2510-4


Připomeňme si ho

         „Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky“, napsal před staletími námi stále – většinou platonicky – vzývaný Jan Amos Komenský. Když se objevila zpráva, že zemřel Umberto Eco, okamžitě jsem věděla, ke které z jeho knih se vrátím. Před časem ležela dlouho na mém nočním stolku. Literární kritik Jiří Peňás vidí Umberta Eca jako osobnost, která desítky let dominovala evropskému intelektuálnímu životu, jako respektovaného vědce a bestselerového romanopisce, výmluvného tenora intelektuálních témat a debat, liberálního sloupkaře a komentátora. Česká televize se ke vzpomínce na Umberta Eca připojila pohotovým zařazením filmové adaptace slavného románu Jméno růže, v novinových nekrolozích figurují romány Foucaultovo kyvadlo, Pražský hřbitov, knihy většinou mnohastránkové, čtení náročné na čas, odhlédneme-li od jejich obsahové šíře, vyžadující soustředění a časté „odskoky“ pro – žádoucí! – doplnění mezer ve vzdělání.

         Poznámky na krabičkách od sirek jsou také čtyřsetstránkovou knihou, avšak netřeba se hrozit! Je to jedna z oněch knih, které můžete v různých časových odstupech otevřít kdykoliv a začíst se do dvou- nejvýše třístránkových textů, které (opisuji ze záložky českého vydání z roku 2008) „…vycházely pravidelně na poslední straně týdeníku L´Espresso už od března 1985. Řada příspěvků, především satirického rázu byla knižně vydána v roce 1992….Výbor, který se nám nyní dostává do ruky, shrnuje nejzajímavější články z devadesátých let, v nichž se Eco  s obdivuhodnou šíří záběru zabývá nejrůznějšími tématy…občas hraničí až s provokací, kritizuje nešvary naší doby a vyvrací některé zakořeněné mýty. Najdeme tu však i typické ecovské hříčky a minipovídky a na závěr také několik prozíravých předpovědí a rad do třetího tisíciletí“. Než s gustem vznesete námitky o neaktuálnosti zmiňované četby (vždyť jsou to texty z 90.let minulého století!), zareaguji otázkou, vlastně otázkami: Změnilo se něco? A když – co se změnilo? Jak? Je to dobře? Co nepominulo? Proč?

            Chcete-li si promyslet alespoň některou z nadhozených otázek, vezměte do ruky knížku Umberta Eca , kromě jiného také skvělého – slovy Jiřího Peňáse – liberálního sloupkaře a komentátora. Ze sloupků a komentářů zahrnutých do Poznámek na krabičkách od sirek nabízím několik úryvků. Knihu výborně přeložila Zora Obstová, jejíž literární invenci oceníte již při seznámení s obsahem knihy. Dokázali byste pro českého čtenáře podobně výstižně nadepsat jednotlivé kapitoly? Posuďte sami (a poznáváte?):

 Nevesely, truchlivy jsou ty vodní kraje (O rasismu, válce a politické korektnosti)

 Kde domov můj ( Komentáře k událostem v Itálii)

By náš jazyk neshnil v hrobě (Řeč a chování)

 Labyrint světa (Od knihy přes web k hypertextu)

Dalekáť cesta má! Marné volání! ( Polemiky o sdělovacích prostředcích)

Rozličných figur a kuprštyků květování ( Paběrkování z literatury a krásných umění)

Proč bychom se nebavili (Minipovídky)

My přežijem cokoli (Co nás čeká ve třetím tisíciletí)

    Připomenutá slova Jana Amose Komenského o knihách, které jsou „ brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky, platí pro Poznámky na krabičkách od sirek beze zbytku. Vnímavým učitelům byť občasná četba či nahlédnutí do této knihy navodí nové pohledy, myšlenky, názory,  ty dřívější možná vytříbí, to vše se promítne v každodenním přístupu ke svěřené mladé generaci. Přesvědčte se na několika náhodně zvolených ukázkách.

Doutník jako vzkaz (1996)

….Ještě jsem zapomněl poznamenat jednu věc, která je tak normální, že se nad ní v Americe už nikdo nepozastavuje. Víte, jaká je praxe v puritánských a zdravotním stylem posedlých Spojených státech, odhodlaně bojujících proti tabáku, v zemi, která jako první uzákonila, že na krabičkách cigaret musí být výstražné varování ministra zdravotnictví slibující nemoc a smrt? Cigarety se tam prodávají v lékárně.

 

Knihy k nahlížení a knihy ke čtení (1994)

…Existují dva druhy knih: knihy k nahlížení a knihy ke čtení. Ty první (jejich prototypem je telefonní seznam, ale spadají sem i slovníky a encyklopedie) zabírají doma spoustu místa, nesnadno se s nimi manipuluje a jsou drahé. Ty mohou být nahrazeny multimediálními disky a tím se doma i ve veřejných  knihovnách uvolní místo pro knihy ke čtení (od Božské komedie až po poslední detektivku).

            Knihy ke čtení nikdy nenahradí žádný elektronický vynález. Jsou uzpůsobeny k tomu, abychom je mohli brát do ruky, třeba i v posteli…dá se v nich zatrhávat, strpí oslí růžky a záložky, můžeme je upustit na zem nebo nechat otevřené na prsou či na kolenou, když nás přemůže spánek…získávají individuální vzhled podle intenzity a pravidelnosti naší četby, připomínají nám (působí-li příliš čerstvě a nedotčeně), že jsme je ještě nepřečetli, při čtení můžeme mít hlavu, jak chceme, nenutí nás ke strnulé a nehybné četbě jako obrazovka počítače, který je nesmírně přátelský ke všemu, jen ne k naší krční páteři. Zkuste si, třeba vždy jen hodinku denně, přečíst celou Božskou komedii na počítači, a pak mi dejte vědět.

            Kniha ke čtení je jedním z oněch zázraků nesmrtelné techniky, jako je kolo, nůž, lžíce, kladivo, hrnec nebo bicykl. Nůž byl vynalezen velmi brzy, jízdní kolo poměrně pozdě.Ale ať se designéři snaží sebevíc měnit nejrůznější detaily, podstata nože je stále stejná. Existují stroje, které nahradí kladivo, ale pro určité věci bude vždy potřeba něco, co se bude podobat prvnímu kladivu, které se objevilo na povrchu zemském. I když si vymyslíte tu nejsložitější přehazovačku, jízdní kolo pořád zůstane tím, čím je, dvě kola, sedlo, šlapky. Jinak by se mu říkalo motorka, a to už je jiná záležitost.

            …Jak se lidstvo po staletí vyvíjelo, používalo ke čtení a psaní nejdříve kameny, později destičky a svitky, ale to bylo strašně namáhavé. Když se zjistilo, že je možné svázat listy, byť zatím psané rukou, lidé si oddychli. A tohoto zázračného nástroje už se nikdy nebudou moci vzdát.

 

Jak se zbavit poloviny Windows (1994)

…když jste dřív chtěli provést nějakou rešerši, zašli jste do knihovny, našli deset knih k danému tématu a přečetli je. Dnes stisknete knoflík na počítači, zobrazí se vám bibliografie o deseti tisících titulech, a vy rezignujete….Je pěkné mít k dispozici tolik informací, ale zároveň je třeba naučit se je třídit a nenechat se jimi zahltit. Nejdříve se musíme naučit informace používat, a potom používat je střídmě. To bude určitě jeden z výchovných problémů následujícího století. Umění decimace se stane jedním z oborů teoretické a morální filozofie.

 

Opravdu jsme toho tolik vymysleli? (1998)

…Dvacáté století se chýlí ke konci a my bychom si měli položit otázku, zda jsme za posledních sto let skutečně vymysleli tolik nových věcí. Všechny věci, které používáme v každodenním životě, byly vynalezeny ve století devatenáctém. Jmenujme některé z nich: vlak (ale parní stroj je ze století předcházejícího), automobil (s naftařským průmyslem, který je jeho předpokladem), parník, poháněný lodním šroubem, železobetonová architektura a mrakodrapy, ponorka, podzemní dráha, dynamo, turbína, Dieselův motor, letadlo (rozhodující pokus bratří Wrightových se uskutečnil tři roky po skončení století), psací stroj, gramofon, šicí stroj, lednička a konzervy, pasterizované mléko, zapalovač (a cigareta), bezpečnostní zámky Yale, výtah, pračka,elektrická žehlička, plnicí pero, guma na gumování, piják, známka, potrubní pošta, splachovací záchod, elektrický zvonek, ventilátor, vysavač (1901), žiletkový holicí strojek, skládací postele, holičské křeslo a otočná kancelářská židle, škrtací sirka a bezpečnostní zápalky, pláštěnka, zip, celofán, celuloid, , sycené nápoje, jízdní kolo s plášti a duší, kola s ocelovými paprsky a řetězovým převodem, omnibus, elektrická tramvaj, nadzemní dráha, umělá vlákna, obchodní domy, kde se všechny ty věci prodávají a – dovolíte-li – elektrické osvětlení, telefon, telegraf, rádio, fotografie a film.  Babbage vynalezl počítací stroj, který dokázal provést 66 součtů za minutu a otevřela se tedy cesta k počítači….Přinejmenším dva typické vynálezy našeho století, umělé hmoty a jaderné štěpení, se dnes snažíme zase odvynalézt, protože jsme zjistili, že nám ničí planetu. Pokrok nemusí vždy znamenat, že jdeme za každou cenu kupředu.

 

Být spolu a modlit se. Nebo modlit se a být spolu. (1999)

…Když vyprávíme nějaký příběh, nechceme jen vylíčit události, k nimž reálně nebo potencionálně došlo – jak se občas domnívají oni filozofové, podle nichž je jediným úkolem jazyka vyjádřit, jak se věci mají. Jazyk může věci také měnit, a to pomocí diskursivních strategií, které mohou něco naznačovat, na něco narážet, a když vyprávíme příběhy, obvykle chceme oživit i skrytý význam…Tyto věci jsou důvěrně známé duchovním, kteří se už z Bible naučili například to, že na otázku lze odpovědět otázkou („Kde je tvůj bratr Ábel?“ „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“). Jednu z nejpůvabnějších diskursivních strategií ilustruje historka o jezuitovi a dominikánovi, kteří společně provádějí duchovní cvičení. Dominikán se prochází po zahradě, zkormouceně čte breviář a vidí jezuitu, jak dělá totéž, ale přitom kouří cigaretu. Dominikán poznamená, že se právě ptal představeného, zda může při modlení kouřit, a ten mu odpověděl, že ne, protože když se člověk modlí, nesmí přitom dělat nic jiného. Jezuita namítne, že špatně formuloval otázku: on se zeptal, zda se může modlit při kouření, a představený mu řekl, že ano, protože modlit se je možné vždy a za každých okolností.

     Jak vidíme, stačilo větu postavit jinak. Není jasné, zda tuto historku rozšířili dominikáni, aby obvinili jezuity z přílišné kazuistické vychytralosti, anebo jezuité, aby se pochlubili svou příslovečnou mazaností. A možná ani není pravdivá. Uvedu však jinou, objevil jsem ji v jedné knížce….tuto knížku napsal jistý monsignor…napsal ji prelát, latiník vatikánského státního sekretariátu….V roce 1986 se do Assisi sjeli zástupci téměř všech náboženství planety ke společné modlitbě a kdosi vymyslel slogan: „Do Assisi ke společné modlitbě“. Objevily se však námitky, že představa, jak se lidé natolik odlišných vyznání a s tak různými pojetími božství společně modlí, by mohla zavánět synkretismem, jako by bylo jedno, zda vzýváme boha Izraele, nebo Velkého ducha prérie. Našlo se však řešení (vsadím se, že se o ně zasloužil nějaký jezuita): „Do Assisi, společně, k modlitbě“. Jak vidíme, stačilo změnit přídavné jméno na příslovce a oddělit ho čárkami, a z teologické pospolitosti se stala pospolitost fyzická. A kdyby někdo namítal, že to je jen slovíčkaření, odpověděl bych mu, že zdánlivě ještě zanedbatelnější slovíčkaření, jako třeba slavný Filioque, změnilo dějiny světa.

 

Základní povinnost intelektuálů: být zticha, když nejsou potřeba (1997)

…Když je hodnotíme podle toho, co dokážou říct (pokud se jim to podaří), jsou intelektuálové pro společnost užiteční, ale jen v dlouhodobém horizontu. Z krátkodobého hlediska mohou být jen odborníky na slovo a výzkum, mohou spravovat školu, dělat tiskové mluvčí nějaké straně nebo nějakému podniku, angažovat se v nějaké věci, ale neplní svou specifickou funkci. To, že pracují v dlouhodobém horizontu, znamená, že plní svou funkci před událostmi a po nich, ale nikdy ne v jejich průběhu. Ekonom nebo geograf mohli bít na poplach, když na scénu vstoupila pára a s ní převrat v pozemní dopravě, a mohli analyzovat budoucí výhody a nevýhody této proměny, nebo o sto let později provést průzkum, který by ukazoval, jak tento revoluční vynález změnil náš život. Ale ve chvíli, kdy krachovaly společnosti provozující dostavníky, neměli co navrhnout, v každém případě mnohem méně než postilion nebo strojvůdce, a kdo by se dovolával jejich okřídleného slova, choval by se jako ten, kdo by vyčítal Platónovi, že nevymyslel lék na gastritidu.

            …Když hoří dům, intelektuálovi nezbývá než chovat se jako normální člověk, uvažující zdravým rozumem, jako všichni. Pokud se domnívá, že má nějaké zvláštní poslání, tak se mýlí, a kdo ho vzývá, je hysterik, který zapomněl telefonní číslo na hasiče….Existuje jen jediný případ, kdy má intelektuál v průběhu událostí určitou funkci. Když se děje něco závažného, a nikdo si toho nevšimne. Jen v takových případech může jeho výzva sloužit jako bití na poplach. Je pravda, že potom by intelektuální činnost vykonával každý, kdo by se ozval, třeba i instalatér, ale je možné, že něčí publicita může výzvu zviditelnit (viz Zolovo „j´accuse“)….Ale pokud si jsou problému vědomi všichni, je lepší, aby intelektuál jako takový zbytečně nezaplňoval místo (sdělováním věcí, které si myslí už i jeho domovník) na stránkách novin a časopisů, které musí zůstat volné pro mnohem naléhavější zprávy a debaty.

            Závěrečný sloupek poslední kapitoly nadepsané s euforií My přežijem cokoli je paradoxně věnován posledním věcem člověka. Tady budu citovat jen úvodní část,  zbývající si četbou doplňte sami.

Jak se v klidu připravit na smrt (1997)

      Nejsem si jist, zda řeknu něco originálního, ale jedním z největších problémů lidské bytosti je smířit se se smrtí. Zdá se, že zvlášť obtížné je to pro nevěřící (jak se smířit s nicotou, která nás čeká potom?), nicméně statistiky ukazují, že tato otázka trápí i mnoho věřících, kteří jsou pevně přesvědčeni, že život po smrti pokračuje, a přesto mají pocit, že život před smrtí je natolik příjemný, že se jim ho nechce opustit, touží se sice připojit ke sboru andělů, ale co nejpozději.

            …Je zřejmé, že nadhazuji otázku, co to znamená akceptovat  bytí k smrti, nebo alespoň uznat, že všichni lidé jsou smrtelní. Vypadá to prostě, dokud jde o Sókrata, ale začíná to být složité, jde-li o nás. A nejobtížnější okamžik bude ten, kdy si uvědomíme, že tu ještě chvíli budeme, a potom už tu nebudeme.

            Nedávno se mě jeden hloubavý žák (takový Kritón) zeptal: „Mistře, jak se můžeme dobře připravit na smrt?“ Odpověděl jsem, že jediný způsob, jak se připravit na smrt, je přesvědčit se, že všichni ostatní jsou pitomci (abychom byli politicky korektní, poslední pitomec by mohl být i ženského pohlaví)..

            Musel jsem to užaslému Kritónovi vysvětlit. Podívej, řekl jsem mu….

 Umberto Eco dostal – jeho vlastními slovy –povolávací telegram 19.února 2016.

 

 ECO, U.  Poznámky na krabičkách od sirek. Praha: Argo, 2008. ISBN 978-80-7203-929-6.

 


Nedošlo na ni

         Zcela náhodně jsem v lednu 2016 shlédla na ČT24 dvouhodinový pořad Fokus VM pod výstižně zvoleným titulem Moc a bezmoc medicíny věnovaný problémům nejen našeho zdravotnictví. Stalo se, co jsem u televize už skutečně drahný čas nezažila – dvě hodiny jsem se zájmem sledovala perfektně připravený pořad. Neunavující dávka zajímavě podaných statistických fakt, výborně sestavené dvojice diskutujících, a to – s jedinou výjimkou – odborně špičkově fundovaných a lidsky důvěryhodných. Když v závěru Václav Moravec oznámil téma příštího dílu televizního měsíčníku Fokus VM, nemohl si v mé osobě připravit oddanějšího diváka a posluchače. Být učitelem, odolali byste snad pořadu s názvem Společnost (ne)vzdělanosti? Navíc když se z anotace ČT na vás hrnou otázky: Škola, základ života, nebo život, základ školy? Potřebuje společnost vzdělání, nebo dělání? Jak se liší vědomosti od znalostí? Je vzdělání zboží? A proč lidé uprostřed informační smršti hloupnou? A ten název anoncovaného pořadu – Společnost (ne)vzdělanosti. Velmi nápadně mi připomenul titul knihy, kterou jsem hned po jejím českém vydání v roce 2008 šířila mezi svými kolegy na pedagogické fakultě a její myšlenky – pochopitelně – také mezi svými vysokoškolskými studenty, budoucími učiteli (gender s dovolením pominu). Na záložce českého vydání knihy Teorie nevzdělanosti – Omyly společnosti vědění čteme: „V knize Teorie nevzdělanosti, jejíž aktuálnost a také brilantnost se setkala s velkou odezvou hned po jejím prvním vydání v roce 2006, autor systematicky dovozuje, že mnohé z toho, co se propaguje pod názvem „společnost vědění“ , jsou jen rétorické fráze. Ve skutečnosti nejde o ideu vzdělání a vědění, ale o silné politické a ekonomické zájmy. Čím víc se přísahá na hodnotu vědění, tím rychleji ji vědění a vzdělání ztrácí….“

         Když se Václav Moravec objevil na obrazovce s onou knihou Konrada Paula Liessmanna, v Rakousku vyznamenaného titulem Vědec roku 2006, chlácholivě pronesl: „Nebojte, taky na ni dojde“. Nu, nedošlo. Nedošlo ani na předchozími upoutávkami přislíbené: „V pořadu rovněž bude textař, básník, novinář etc. Michal Horáček řešit didaktický test vytvořený podle kritérií Katalogu požadavků zkoušek společné části maturitní zkoušky. Vyhodnocovat a komentovat ho bude Jiří Kostečka, čestný předseda ASČ“ ( Asociace češtinářů). Diváci sice byli opakovaně vyzýváni k aktivní  účasti na připraveném testu, kamera několikrát ukázala pana doktora Kostečku pilně zabraného do zaslaných prací – ale ve výsledku kde nic, tu nic, hodnocení ani komentování se nekonalo. Proč asi? Troufám si tvrdit, že Václav Moravec je v tomto takříkajíc z obliga. Myslím, že mu to mohlo být i líto. Přemýšlím nad rozdílem mezi tím, co v dané situaci reálně mohl a co chtěl.

         Takže – čeho vlastně se diváci shromáždění v prostorách Fakulty stavební ČVUT v Praze-Dejvicích dočkali? Z mého pohledu byli právě přítomní studenti jednoho pražského gymnázia pro Václava Moravce v diskusi nejdůstojnějšími partnery . Moc ráda bych věděla, co si mysleli o názorech prezentovaných přítomnou představitelkou Asociace středních škol, dovolávající se opakovaně direktiv „shora“, vysloveně od MŠMT ČR ve věci co tedy má vlastně učit ?! Další její pohrdlivé komentáře stran písemné komunikace ani nechci vzpomínat. Diskutující vysokoškolský pedagog, můj souputník na mnoha ročnících Šrámkovy Sobotky, zůstal věren optice růžových brýlí v pohledu na své vysokoškolské studenty. Má na to právo. K mé veliké lítosti se k slovu příliš nedostal vědoucí a vtipný Stanislav Komárek.  Jeho knížky – z posledních mám Evropu na rozcestí – a přednášky na EKO (Ekologické dny Olomouc) nikdy nepřejdu bez povšimnutí. Mohl se jen zlehka dotknout procesu vytváření nervových synapsí a jistě by trefným způsobem dokázal lehce vysvětlit rozdíl mezi informací a poznatkem, vědomostmi. Právě v rozlišení těchto pojmů prý podle diskutujících spočívá zásadní problém našeho vzdělání a vzdělávání. Jsem z dvacítky let prožitých na základce mezi dětmi vlivem řečového handicapu nepříznivě poznamenaných školou zvyklá věci co nejvíce zjednodušovat (alespoň v první fázi, pro základní, prvotní  pochopení). Kdyby se mě moji osmáci na rozlišení uvedených pojmů zeptali, řešila bych to následovně: informace je něco jako papírový kapesník – použiju a potom jako nepotřebný zahodím. Poznatek se (v různé míře) stává mým osobním vlastnictvím, z propojování poznatků spoji (synapsemi) vytvářím svou mentální síť, mapu . Uvedu jednoduchý (snadno napadnutelný) příklad. Jdu na film Tři mušketýři. K tomu mě přivedla informace, porůznu získaná, že se ten film bude tehdy a tehdy  tam a tam promítat, zrovna nemám co na práci, tak jdu do kina. Zaujme mě postava kardinála Richelieu. Takový lišák! Tomu to pálilo! A hrál ho ten  herec, kterého přece znám ..ze kterého jenom filmu? Doma mi to nedá, sedám k počítači, googluju…Richelieu… že založil Francouzskou akademii, to přejdu, ale prý jako politik „tahal v pozadí za nitky“, stal se pověstnou „šedou eminencí“…kdo se mu u nás podobá, co jsem to zaslechl(a) ve zprávách, četl(a) v jednom časopise, viděl(a) v televizi..? Pojmy se zapisují, zapojují do mé stávající mentální mapy (existuje-li), vznikají a upevňují se synapse, příště zaslechnu…a už vím! Vím, o co go, vím, kde , kdy a jak poznatek třeba i s výhodou použít….Učitelé dobře vědí, jakou roli hraje ve třídě, ve výuce prvotní „chytlavá“ informace. Je dobré mít takové „do foroty“. Kupříkladu, že prvním programátorem byla žena , „…která nosila krinolínu a žila v době, kdy si pan Volta teprve hrál s elektřinou a Evropou se začínaly vinout železniční koleje“(1) Byla dcerou básníka lorda Byrona, jmenovala se Augusta Ada Lovelaceová, právě po ní byl v roce 1979 pojmenován programovací jazyk ADA. Mám vypisovat, kolika směry se můžete od této informace „odpíchnout“,vydat? S bohatou mentální mapou může učitel pohotově(!), bezprostředně zareagovat na tak potřebné všetečné otázky žactva, studentů. A navést k diskusi o…

      V závěru televizního měsíčníku Fokus VM na téma Společnost (ne)vzdělanosti byli představeni dva schopní a velmi úspěšní reprezentanti generace Z, pochopitelně ze sféry IT. Podle vlastních slov školu k životu nepotřebovali, jednoduše ji i proti přání rodičů velice záhy opustili a teď se realizují v oblasti a prostředí, které jim přináší po všech stránkách plné životní uspokojení…Snad by mi dovolili jednu poznámku, možná doporučení. Doporučení představitelky generace,  orientačně ji označme jako generaci V (nebo U?). Myslím na jejich eventuální potomstvo, pokud si vůbec stihli nějaké pořídit nebo je plánují: věnujte, prosím, zanedbatelnou část svého exponovaného času knížce Manfreda Spitzera –Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a své děti o rozum. Není to nic „zaťatého“. Text je napsán fundovaně, nepředpojatě, s nadhledem, nudit se určitě nebudete.

           Aniž jsem to tušila, občas se chápu funkce mavena. Přečtu si hezkou knížku, zajdu na výstavu, zaujme mě určitý film, dozvím se o chystané přednášce – a hned mám dojem, že něco takového nemůže uniknout mým přátelům a známým. Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu uvádí. „Maven si rozhodně neklade za cíl vás přesvědčit….Být mavenem znamená být učitelem. Ale také, a možná především, to znamená být žákem. Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí…“ Jak ráda bych bývala ve vysokoškolských posluchárnách směňovala! Ale šlo to tak ztuha! Mám po ruce knihu, na kterou v měsíčníku FOKUS VM nedošlo – publikaci K.P.Liessmanna, která si ,což nás ctí, pro velký zájem české akademické veřejnosti vynutila v krátkém čase dotisk. Vypisuji tedy z knihy Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění alespoň názvy několika kapitol: Vzdělanost, polovzdělanost, nevzdělanost / PISA – honba za pořadím / Boloňa – prázdnota evropského vysokoškolského prostoru / Skončeme s reformou vzdělání.

Napadá mi jedno z méně známých českých přísloví: Nemluvte o provaze v domě oběšencově.

 LIESSMANN, K.P.  Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění. Praha: Academia, 2008.

                                 ISBN 978-80-200-1677-5.

SPITZER, M.  Digitální demence. Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.

                       Brno: Host, 2014. ISBN 978-80-7294-872-7.

GLADWELL, M.  Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                             ISBN 80-7363-070-2.

(1)MAREŠ, M.  Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a

                      informatice. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1445-4.

 


Bez komentáře

       Filip Dušek studuje v Kanadě na střední škole Stanstead College, za kterou hraje i hokej. Je členem národní mládežnické reprezentace a v rozhovoru pro LN vysvětluje, proč se na rozdíl od většiny svých vrstevníků vydal hrát a studovat do zámoří…“ stojí v úvodu k článku, který pod titulkem Hrát a zároveň studovat bych tady nemohl najdete na straně 11 v Lidových novinách ze soboty 16.ledna 2016. Jak uvedeno, s hokejistou hovořil redaktor LN Ondřej Koutník. Z novinového rozhovoru uvedu několik úryvků, v naději, že svým obsahem a zaměřením přivedou čtenáře z řad učitelů, pedagogů, edukátorů i průvodců  nejen k přečtení článku celého. Položené otázky jsou uvedeny signaturou LN.

LN   Za měsíc vám bude osmnáct let. Kdy jste se rozhodl, že odejdete z České republiky?

            Bylo mi čtrnáct a rozhodl jsem se jít do Toronta. Původně jsem odjížděl jen na rok, taková byla dohoda s rodiči.

 

LN   Co vás k tomu přimělo?

            Byl jsem přijatý na Keplerovo gymnázium (prestižní gymnázium Jana Keplera – pozn.red.), přijetí jsem ale odložil, šel jsem do Kanady. Důvodem bylo, že jsem v Čechách neměl šanci hrát hokej na nejvyšší úrovni a zároveň studovat na náročné škole. Na gymnáziu mi na rovinu řekli, že když budu při studiu hrát za Kladno, kde jsem tehdy hrál, nebude to zřejmě dohromady fungovat. Cítil jsem, že bych měl odložit hokej a soustředit se jen na školu – že bych obojí nezvládal.Uvědomil jsem si, že bych chtěl odejít, abych nemusel dělat takovou volbu. Navíc sestra také v patnácti odešla na rok na střední školu do zahraničí…

 

LN   Proč jste si vybral zrovna Toronto?

             Šel jsem přes agenturu…Byl jsem ale možná první, kdo chtěl kombinovat školu s dobrým hokejem. Vybral jsem si školu…což byla má první zkušenost s kombinací škola-hokej. Učení nebylo tak obtížné. V hokeji se mi docela dařilo, díky čemuž jsem tam zaujal jednoho agenta. Zeptal se mě, jestli bych chtěl hrát a studovat v Kanadě…Ukázal mi tři možnosti, kam bych mohl jít. Vybrali jsme Stanstead College, kde jsem dodnes. Musím říct, že oproti té první škole je to ještě na úplně jiné úrovni. Těžká, ale výborná škola, odkud se chodí třeba na Yale, Harvard a podobně. A do toho se tam hraje kvalitní hokej. Máme několik bývalých hráčů, kteří byli draftováni týmy z NHL.

LN   Takže nelitujete svého odchodu?

            V Čechách bych zřejmě nikdy neměl šanci hrát a zároveň studovat na tak kvalitní škole. Stadion, školu a koleje máme v jednom areálu. Je to výhodné i pro výchovu, protože vás donutí učit se a hospodařit s časem. Máme sice přísná pravidla, ale stojí to za to. Vím, že mi to pomáhá dospívat………V průběhu školy a obzvláště na univerzitě pak musíte zůstat amatérem, nesmíte být za hokej placen nebo sponzorován, hrát v profesionální soutěži a mít agenta. Jedinou výjimkou je, že můžete hrát za národní reprezentaci.

 

LN   Jak vypadá váš běžný den?

            Všecko se odehrává na internátu.Jsme docela malá škola, je nás jen 250, takže vše je organizované. Vstáváme kolem sedmé ráno. Dvakrát týdně máme před školou sezení, kde nám řeknou, co se dané dny bude dít, jaké jsou plány na víkend a podobně. Od půl deváté do půl čtvrté máme školu. Odpoledne pak máme hodinu trénink a po něm večeři. Kolem půl osmé musíme být zpět v pokoji a musíme se učit, dělat úkoly a jsme pod dohledem, aby se tak skutečně dělo.To platí, i když jsme na zápasech mimo školu. Znamená to, že nám na hotelu naleznou místnost a musíme se tam jít učit. Stejná pravidla platí i pro pořádek na pokojích, který je denně kontrolován, a když mám nepořádek, musím jít v sobotu brzy ráno běhat. Takže se snažím, musím. Nakonec máme od 21:45 do 22:30 volno. Pak spaní a to nám přesně na čas vypnou světla i internet. Ale zvykl jsem si, a i když nemusím, držím si podobný režim i doma.

 

LN   Vybral jste si hru a studium v zámoří z důvodu, abyste měl zadní vrátka, kdyby vás hokej přestal bavit nebo jste se zranil?

            Přesně tak. Velmi často se stává, že se hráč zraní a občas už nemůže dále hrát. Je to průšvih, když člověk vsadí na jednu kartu a najednou ve dvaceti zjistí, že nic jiného neumí. Nemusíte se ale jen zranit. Obecně šance proniknout do nejužší špičky, kde si můžete už vydělat i nějaké peníze, je velice malá….Já když získám kvalitní středoškolské vzdělání, následně snad i univerzitní a s hokejem bych musel skončit, mám snad šanci nabídnout něco víc, lépe se uplatnit.

 

LN   Jste členem českého reprezentačního týmu do osmnácti let. Vidíte rozdíly mezi vámi a českými spoluhráči – ať už v té vzdělanostní, či sportovní linii?

            Samozřejmě v reprezentaci se snažíte, jsou tam ti nejlepší. Osmnáctku trénuje pan Robert Reichel, ohromná hokejová osobnost. Jeho názor je, že bych mohl být lepší, kdybych nehrál za školu, a myslím, že má i pravdu. Přesto doufám, že zvládnu oboje, jen potřebuji čas. Pro hokejistu je nejdůležitější letní příprava. No a já jsem se celé léto, a to každý den, připravoval na testy SAT, které jsou klíčové pro přijetí na univerzitu v USA. Abych výpadky v tréninku dohnal, chodil jsem skákat dokola schody na jinonické metro. Skloubit všechno dohromady je náročné a dost mi pomáhají naši.Takže ano, rozdíl je i v tom, že kluci určitě nemusí o prázdninách nic intenzivně studovat, a ještě v angličtině. Někdy jsem toho měl už opravdu dost, ale když jsem zjistil, že jsem nominován na kemp reprezentace, musel jsem v tréninku ještě přidat.

             Nechci se nikoho dotknout, ale někteří mí vrstevníci, kteří studiu moc nedávají, chodí za školu, chybí jim disciplína. Trenéři se snaží na kluky dohlížet a vést je k odpovědnějšímu přístupu ke škole, ale to nestačí. Základ jsou rodiče a jejich úlohu trenér nemá šanci zastoupit.

 

LN   Promítá se výchova a disciplína, které vás v Americe učí, i ve způsobu myšlení při hře?

            Určitě. Myslím, že díky vztahu Kanaďanů k hokeji a výchově jsou hráči daleko zapálenější…nejen že si plníme to, co je povinné, ale často se ve volnu chodí navíc hrát jen tak na ledovou plochu venku, do posilovny, maká se. Nechodí se do hospody, neděláme kraviny. Nikdo si nemůže dovolit jít v pátek večer pařit a pít a druhý den být unavený na tréninku. To prostě neexistuje.

 

LN   Je rozdíl v přístupu k práci – ať už jí rozumíte studium, nebo hokej – příčinou, proč český nejen mládežnický hokej v posledních minimálně deseti letech zaostává za reprezentacemi Kanady, USA, Švédska, Finska či Ruska?

            Příčiny si nedovolím hodnotit, ale v přístupu k hokeji a učení si dovolím za sebe říct, že rozdíl je… Bylo by skvělé, kdyby mohl vzniknout systém, kde by trenéři měli možnost hráče kontrolovat přímo ve škole. Prostě propojit vrcholový sport se vzděláním. Vždyť my, když jedeme z nějakého vzdálenějšího zápasu, se musíme učit i v autobuse. Na minulém mistrovství světa hrál v týmu USA Jimmy Vesey. Nejen že hrál, on dělal v průběhu turnaje i testy na dálku, protože studuje na Harvardu.

 

LN   Proč podle vás v České republice tento systém nefunguje?

            Vrcholový univerzitní hokej v Čechách neexistuje a je otázkou, zda je to vůbec možné….Podle mě je všecko o rodičích. Kdyby mě rodiče před čtyřmi lety nechali jen hrát hokej, dnes bych měl ke vzdělání jiný přístup. Všecko je o výchově. Mě naši naučili, že vedle hokeje musím myslet na zadní vrátka. A i kvůli tomu je potřeba se učit.

 

LN   Jaký máte cíl po dokončení střední ?

            Dokončit školu a pak si zkusit juniorskou ligu. V lize při univerzitách hrají trochu starší kluci, takže bych ideálně tak rok potřeboval hrát právě mezi juniory. Potom bych rád na univerzitu.

 

LN   Proslulá je Ivy League, takzvaná Břečťanová liga, která sdružuje v různých sportech osm nejlepších univerzit jako Harvard, Boston College, Columbii, Yale nebo Princeton. Tu byste chtěl zkusit?

            To by mě strašně lákalo. Je můj sen dostat se na jednu z těchto škol…..Také bych si jednou rád NHL zahrál. Šance není úplně mizivá. Podle statistik je třicet procent hráčů draftovaných týmy NHL z univerzitních soutěží…Teď je mou prioritou dostat se na univerzitu a hrát při ní hokej.

        Tady končí mnou vypsané úryvky z článku Hrát a zároveň studovat bych tady nemohl, uveřejněného v Lidových novinách ze dne 16.ledna 2016. Nejsem hokejový fanoušek, ze sportů již vzhledem ke svému věku provozuji – ráda a s chutí – jen obecně chůzi a turistiku. Mám dvě otázky. Slyšíme něco takového rádi? Už u nás neplatí – exempla trahunt (příklady táhnou) ?