Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Až to pomine…

         Litovel je pěkné a zajímavé město nedaleko Olomouce. V létě se můžete projet na lodičce jedním z šesti ramen řeky Moravy přímo pod litovelskou radniční věží a dále náměstím. Opravňuje to město založené roku 1252 Přemyslem Otakarem II. nazývat se hanáckými Benátkami. Krapet turisty opomíjený Svatojánský most patří – po pražském a píseckém – k nejstarším kamenným mostům u nás. U rybníka ve Smetanových sadech stojí prvorepublikově vznosná budova místního gymnázia. Nese jméno po svém nejvýznamnějším maturantovi – Janu Opletalovi. Právě odtud jsem opakovaně putovala chráněným Litovelským Pomoravím, s vědomím, jak se tudy po Olomouc a dále rozlévala zlá voda v neblahém létě 1997. Zažila jsem to tehdy se všemi důsledky na vlastní kůži. Ztráty desítek lidských životů – materiální jsou nahraditelné – byly kormutlivější než při častěji účastně vzpomínaných záplavách postihnuvších Prahu v roce 2002. Město Litovel bylo při katastrofální povodni v roce 1997 celé pod vodou. Jako by to nestačilo – opodál vzpomínaného gymnázia jednoduchý pomník připomíná ničivé tornádo (skutečně tornádo!), které se rychlostí 252 až 332 km v hodině prohnalo Litovlí 9.června 2004. Zničilo více než třetinu města. A nyní – v čase koronaviru – je Litovel s okolními vesnicemi prvním městem naší republiky potřebně sevřeným karanténou.

         Mám ráda naše menší historická města, nepřestávají mě mile překvapovat. Za nespavých nocí znovu ve vzpomínkách putuju Poličkou, Litomyšlí, Novým Městem nad Metují, Třebíčí, Hradcem nad Moravicí, Sušicí, Rychnovem nad Kněžnou, Kutnou Horou, Mikulovem….loni to byly Domažlice, letos (snad!) Prachatice. Zajistím si tak na týden hezké ubytování, pomocí internetu naplánuju cesty okolím a…poznávám! Litovel je město počtem obyvatel srovnatelné s Domažlicemi, Prachaticemi,  Jindřichův Hradec je o něco lidnatější. Tam se budu muset vrátit. Litovel má „svého“ Gustava Frištenského, od roku 2011 první Muzeum harmonik v ČR, s úctou vzpomínaného Jana Opletala, rodáka z blízkého Nákla, zasloužilo by si také„svého“ spisovatele.

         Když jsem před časem vyrážela na prohlídku Jindřichova Hradce, zajela jsem i do Slavonic (krása!), ale opomenula nedalekou Kardašovu Řečici. To jsem ovšem netušila, že se tam v roce 1958 (právě jsem maturovala) narodil Stanislav Komárek. K seznámení s touto vskutku mnohovrstevnatou osobností využiji nejprve Wikipedii: Stanislav Komárek  – český biolog, filosof a spisovatel, autor svébytných esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga. Ty zvídavější ponouknu, aby vyhledali můj blog z roku 2014 publikovaný pod názvem Čtěte ho!

         Až pomine toto nečekaně těžké a složité období, čas koronaviru, jehož důsledky  aktuálně nikdo neumí a nedokáže domyslet, pravděpodobně (snad )budeme (aspoň někteří) citlivější a pokornější. Budeme – nepateticky míněno – potřebovat hodně psychických sil. Jejich kořeny bych hledala také v četbě, ve slovech a názorech těch, kterým věřím a snažím se jim rozumět. Zopakovala bych: Čtěte Stanislava Komárka! Máte mimořádnou čerstvou příležitost. Vím, v těchto dnech nemůžete zaběhnout do knihkupectví, zajít do knihovny. Netuším, zda nový titul z pera Stanislava Komárka již existuje i v jiné než „papírové“ podobě. Audio-knihy si mě ještě nezískaly, asi se jim to už ani nepodaří.

            Takže konkrétně. Z předvánoční ankety Lidových novin Kniha roku si každoročně zaznamenávám tituly, které by mi neměly uniknout. Mezi knihami navrženými k ocenění se opakovaně objevil Stanislav Komárek: Města a městečka. Memoáry. Ten dvoudílný opus si mě zcela získal. Budu hodně citovat, i proto, abych alespoň ve zkratce upozornila nejen na hloubku a svéráz sepsaného, ale také na autorův svébytný přístup k jazyku. Začnu hned několika větami z úvodu. Začíná: Je obecně otázka, proč psát něco jako paměti. Jednak principiálně, protože skutečný mudrc mlčí, žije skryt a nerozhojňuje papírovou pyramidu písemností, jednak proto, že se jedná o žánr čímsi vachrlatý, napjatý na skřipec kdesi mezi amatérsky sepsanou učebnicí dějepisu (v tomto případě druhé poloviny 20.století) a soukromými deníkovými záznamy, které měly zůstat v šuplíku nočního stolku. Někteří se také podiví, proč vydávám memoáry už těsně po šedesátce (tento věk se má, v rámci dobového pokrytectví, za relativně „nízký“). Důvody jsou dva – jednak skutečné mládí je okolo dvacítky a nikdo z nás neví hodiny ani dne, dále pak ten, že v tomto věku lze ještě napsat cosi poměrně sevřeného a příčetného, což kolem osmdesátky v rámci stařecké upovídanosti nemusí být ten případ („toho dne dělala maminka nudle s mákem – ach, milý čtenáři,takové nudličky s mákem, to byla opravdová pochoutka, ale musely se tak uválet a ten máček tak umlít, jak to dovedla jen moje maminka…“). Ta dokonalá absence sebedojímání, zaobalení vzpomínek  do trapného vzpomínkového optimismu je mi nesmírně sympatická a blízká. Ale bez obav – memoáry sepsané Stanislavem Komárkem nejsou prosty citového podtextu, naprosto ne, jen je podán velmi kultivovaně, zejména ve vztahu k prarodičům.  Hned první díl – kniha je rozvržena do dvou dílů – začíná mottem Z rukopisného zpěvníku jedné z mých prababiček, asi 1890“:

Je míň té lásky na světě

než ž blaha v marných snech

že by ji ptáček maličký

unesl na křídlech

on by s ní moře přeletěl

na šířku, na délku

ni pérka by nesmočil

v barevném křidélku.

           Hluboce citlivý vztah k předkům, zejména v ženské linii, se objevuje vícekrát. Ráda přičiním ještě několik signifikantních vět z Úvodu, společného oběma dílům knihy: Cílem knihy je vlastně zachytit z proměn dob a míst, které jsem zažil, to, co mám za potřebné, aby se o nich ve zcela jiných časech, které nastávají, vědělo. Je určena pro lidi v současné době mladší třiceti let – doba, kdy něco věděli jako samozřejmost „všichni“ a kdy už to neví „nikdo“, se překlapuje překvapivě rychle. Samozřejmě jsou tehdejší doby srovnávány s tou nyní přítomnou, která také co nevidět pomine, ale jiný etalon nemám – nikdo neví, kam půjde budoucí vývoj….K nepředvídatelnosti vývoje společnosti se Stanislav Komárek vrací vícekrát, ne s povzdechy, ale prizmatem poučeného a vnímavého pohledu. Odkazuje-li své memoáry „ těm mladším třiceti let“, nemusíme to brát tak doslova, hlavně my učitelé.

            Z Úvodu již jen ukázka autorova sarkastického náhledu na sebe sama: Kniha také jistě není prosta pokusu o autostylizaci, byť snad jen mírného, nikoli ve stylu rytíře bez bázně a hany, který už v předškolním věku nosil munici partyzánům, či naopak největšího hříšníka pod sluncem, ale  dnes již polepšeného….

            K samotnému obsahu knihy Stanislav Komárek poznamenává: Kniha je rozdělena do dvou dílů – Městečka o Kardašově Řečici a Jindřichově Hradci a Města o Praze, Vídni a opět Praze. Je v ní zachyceno pouze to, co jsem sám zažil či slyšel od hodnověrných svědků, nikoli výsledky studia historických pramenů. Kniha by také neměla být apologií proti „protivníkům“ (jmenují se tak, protože jsou nám z duše protivní), ani z převažující části popisem vlastní vědecké dráhy („a potom si mne vzal akademik Málek stranou a řekl mi: „Lojzíku, ty bys potřeboval samostatnou laboratoř…“). Z hlediska dnešního úzkého pojetí vědy jsem ostatně spíše směsí literáta a učence starého typu. Jmenovitě jsou až na výjimky uvedeny pouze osoby, o nichž se píše v jednoznačně kladných souvislostech, životopisná data jen u osob, které nejsou všeobecně známé….Mnozí jistě shledají, že kniha je napsána špatně a nenašli tam to, co hledali a co by tam podle jejich dobrého zdání mělo být, a velmi je to pohorší. Mohu jim poradit jediné: ať napíší, jak to bylo všechno doopravdy, sami – ve svých vlastních memoárech pak najdou přesně to, co marně chtěli najít v mých…Dodám, že Úvod je datován 1. prosincem 2018.

            Chci věřit, že již krátkými úryvky z Úvodu jsem vás dostatečně přesvědčila, že tuto četbu si prostě nemůžete nechat ujít. Že nebudete čekat ( pak zapomenete), až se objeví v Levných knihách, protože ty knihy jsou dnes tak drahé …Zracionalizujte si onu námitku třeba rozpomenutím, kolik jste „v době panování koronaviru“ ušetřili za posezení v kavárnách, za prožitky, které ve výsledku vlastně pro vás žádným přínosem nebyly… DOBRÉ KNIHY vám zůstávají, v domácí knihovně dokonce i vašim potomkům, jak jsem roky „vtloukala“ do hlav svým žákům a studentům a konkrétně s nimi přepočítávala cenu knihy ve vztahu k průměrné reálné mzdě toho kterého času (blog Vesel buď čtenář! červenec 2019). Nepochybuji, že se budete vracet k nesentimentálně laskavě podaným vzpomínkám autora na historii jeho předků, v kontextu doby, „v níž jim bylo žíti“. Opět nezatíženo hlubokomyslným filozofováním, naopak. Na vrub podobných postupů Stanislav Komárek reaguje po svém: Existují v zásadě dva veřejnosti dobře prezentovatelné typy intelektuálských životopisů. „Dědeček byl profesorem na Sorbonně a doma jsme měli velikou knihovnu po všech stěnách….“, popř. „Vyrostl jsem v lese mezi divou zvěří a pak jsem přišel do hlavního města říci jim, jak je to doopravdy…“ Z těchto archetypálních polarit by měl ten můj poněkud blíže k druhému naznačenému. Možná lépe než dlouhé líčení to poví výsek z někdejšího hovoru s mým intelektuálním guruem Zdeňkem Neubauerem, který měl blíže k první naznačené polaritě: „No, Bibli, Dona Quijota a Fausta jste snad doma přece měli, ne?“ Nu, v době mého raného dětství to byly c.k. katechismus, obsahy z prvorepublikové středoškolské četby a převyprávění faustovské historie pro školní dítky. A je to venku…

         Pohled kupříkladu na kapitoly Lidová medicína a zdravověda, Specifika starého Rakouska ve srovnání s dneškem nebo Stravovací zvyklosti za minulého režimu shrnuje upoutávka na přebalu následovně: První díl memoárů Stanislava Komárka zahrnuje nejen jeho vlastní vzpomínky na jihočeská městečka Kardašovu Řečici a Jindřichův Hradec v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, ale podle vypravování svých prarodičů popisuje i poměry na jihočeském venkově počínaje počátkem dvacátého století: tradiční zemědělství, chov dobytka a využívání lesů a rybníků, lokální lidové znalosti živočichů a rostlin, tradiční rozdělení rolí v rodině i názory na místo a úkoly dětí, místní folklór, stravovací zvyklosti, lidovou medicínu a průběh církevního roku. Líčí, jak se tato tradice přes otřesy obou válek a komunistického puče přetransformovala v soubor zvyklostí komunistických, hledajících i ve frustrující každodennosti nějakou drobnou radost…

         Druhý díl Memoárů – Města začíná signifikantně kapitolou Vysoká škola, 1977 – 1982. Už jen namátkový výčet zařazených kapitol naznačuje, že text vyvolá mnohou kontroverzi, myslím, že nezřídka nejedné „potrefené husy“: Vojenská katedra a povaha tanku, Psychotropní látky za minulého režimu, Emigrace (Vídeň, 1983 – 1990), Jak se žilo emigrantům, Po letech v Praze, Ekonomická transformace… Z přebalu druhého dílu stručně závěrečné konstatování:  Memoáry končí rokem 2000, kdy prudké změny pozvolna ustávají a nastává dlouhá, klidná a poněkud monotónní perioda, na jejíž zhodnocení je dosud brzy…

             Stanislav Komárek se rozhodně nevyhýbá „ožehavým“ tématům. Jeden příklad za mnohé : Politologie je asi v tom stadiu, jako byla bakteriologie ve 13.věku – nauka, která neumí ve svém oboru předvídat věci budoucí a jen horkotěžko zpětně komentuje minulé, by měla mít stejné sebevědomí jako středověká epidemiologie, která také ex post  vždycky odhadla, za které hříchy byl který mor ranou shůry. Že jeho život nebyl příslovečnou „procházkou růžovým sadem“, odhaluje v kapitole Vymření rodu.

            Ve dnech „koronavirové situace“ přehodnocujeme (na jak dlouho a jak účinně?) význam a závažnost ještě včera veledůležitých faktů, událostí i afér. Tím případnější jsou zamyšlení a úvahy Stanislava Komárka v kapitole Co závěrem? Už v konci devadesátých let se začala ozývat nová, digitální éra…Vlastně ještě přesně nevíme, co přinese…Navíc sami pomáháme jako slepí pavouci snovat celoplanetární civilizační pavučinu, aniž bychom vlastně přesně věděli, co činíme – každý z nás je v ní nějak zapleten a pomáhá ji látat a rozechvívat, aniž vidí a vůbec může vidět celou souvislost…..Jaké že byly největší změny, které ve světě, v mnoha případech spíše jen v Evropě, za mého života nastaly? Jen výběrem….Z více než dvou desítek heslovitě formulovaných změn nahodile opisuji :

-  v zásadě teprve vznikl a rozšířil se vztah k ochraně přírody a životního prostředí, zároveň se jejich stav ve třetím světě zhoršil na katastrofickou mez

- po celý můj život se intenzivně přetřásala otázka mezí růstu civilizace v intencích Římského klubu, zejména pak vyčerpání zásob ropy, aby se posléze ukázalo, že ropy je dostatek (i doba kamenná neskončila vyčerpáním zásob pazourku)

-  vysokoškolské vzdělání se rozšířilo na většinu společnosti, ale podle toho mnohdy vypadá jeho úroveň: zřejmě by bylo dobře veřejně deklarovat, že cílem výchovy je polovzdělanec

-  prakticky zanikla poezie, lépe řečeno poklesla na úroveň prestiže klubu zahrádkářů, za ní bude následovat i próza, ještě relativně nejlépe se drží literatura naučná

-  produkce písemností se zvýšila tak obludně, že snad bude účinnější to důležité jen šeptat učedníkům do boltců

            Těm, kteří se zájmem nahlédnou další závěry, připomenu, že autor datoval své řádky prosincem roku 2018. K vlastnímu náhledu na celospolečenské změny dodává: Tyto fenomény jsou vzájemně provázané, z části ( jak pro co) dobré, z části zlé. Ač jsem byl vždycky trochu civilizační škarohlíd a známá teze sv. Tomáše Akvinského o tom, že dobré se šíří rychleji než zlé, se mi dlouho zdála přemrštěně optimistická, přece jen si myslím, že lepší věci v tomto neúplném seznamu mírně převažují. Nejen jako pedagog pak dodává: Je mi samozřejmě líto, že tradiční vzdělání mizí a bude brzy pryč, ale vzdělaní a nevzdělaní a moudří a pošetilí od sebe budou k poznání i s textovými vyhledávači další generace. Ostatně i my bychom velice těžko snesli srovnání s řeckými jonáky vychovanými podle principu kalokagathia či s renesančními znalci antických tradic a působili bychom jako soubor mrzáků a nedouků s některými podivnými schopnostmi navíc. Však se budoucnosti dočkáme, stačí počkat. Memoáry jsou zde u konce a batoh minulosti je odložen v koutě. Závěrem bych chtěl poděkovat Nebesům, že nade mnou zatím vždycky držela ochrannou ruku a za všechny dary a radosti, kterými mne až dosud zahrnovala. Chtěl bych poděkovat i všem předkům přímým i nepřímým, že nám odkázali tak mnohotvárný svět kultury a praktických dovedností – jsme proto i jejich dlužníky. Jistě bych chtěl na světě podle možnosti ještě pár let pobýt, zažít pár jar a napsat pár knih, ale i kdyby na mne snad zítra spadl strop, stálo to za to. Na rozdíl od mnoha akademických kolegů ani nemám dojem, že jsem byl nedoceněn a nepochopen. Svět je přes všechna svá ošemetná specifika přece jen krásné místo. Díky! Díky!! Díky!!!

            Bezpochyby nebudete se vším, co Stanislav Komárek napsal, souhlasit. Ale dostane se vám mnoha podnětů k přemýšlení. Já už z toho pro práci ve škole, mezi mladými nic nevytěžím. Vy můžete. Jedna „poťouchlá“ rada nakonec: že byste tu knížku už teď koupili někomu k Vánocům? Dobrý tip, věřte mi. Ještě budete mít dost času si ji sami přečíst. Někdy to tak dělávám.

 KOMÁREK, S.  Města a městečka. Memoáry.

                              I.díl: Městečka, II. díl: Města.  Praha: Academia, 2019  ISBN 978-80-200-2970-6

 

 

 

 


Můj život s jazyky

         Skončil první měsíc nového roku 2020. Kdeže loňské sněhy jsou? – ptal se bouřlivák Francois Villon Baladách o dámách někdejší doby. Někdejšími jsou z velké části novoroční předsevzetí i těch skálopevně rozhodnutých, že…. tentokrát už ale opravdu začnu běhat, budu pravidelně cvičit a zdravě jíst, zhubnua udělám konečně něco s tou angličtinou, němčinou, italštinou…. (jazyk doplňte podle vlastního stavu).

         Novoroční předsevzetí si roky nedávám, ale s učením se cizím jazykům (abych dostála češtině) mám bohaté zkušenosti – doslova od narození do dnešních dnů, kdy jsem podle Shakespeara …sešla do údolí let. Doma se topíme ve slovnících a jazykových příručkách. Je mezi nimi knížka titulem připomínající klasický Orbis pictus Jana Amose Komenského. Knížka leporelového formátu – Obrázkový svět – vyšla v roce 1985 již ve druhém vydání, v dnes nepředstavitelném nákladu 50 000 výtisků. O čem to svědčí? Autorem textu přibližujícím dětem od šesti let ruštinu, němčinu a angličtinu je laskavý vypravěč František Nepil, ilustrace jsou z dílny Františka Škody. Ke každému z 90 tematických okruhů – od Svět je plný zajímavých věcí po Za sněhem jezdíme do hor – jsou na jedné stránce čtyři sloupečky slov (20 – 25) , k tomu českému ekvivalenty v ruštině, němčině a angličtině. Na některých stránkách doprovodných ilustrací jsou podle potřeby předměty či detaily očíslovány, jak to známe z klasického Komenského díla, kde je v prvním vydání – pro zajímavost – uváděn text v jazyce latinském, německém, italském a francouzském.

         V roce 1987 jsem s ironickým nadhledem napsala na titulní stranu Obrázkového světa: Milému vnoučkovi k prvnímu svátku věnuje jeho pedagogicky orientovaná babička. Adresátovi byly tehdy necelé čtyři měsíce. Onehdy jsme se nad onou dedikací při rodinné sešlosti pobaveně shodli: Vyplatilo se! Mladý muž se již několik roků pracovně a společensky pohybuje v zemi s úředně daným čtyřjazyčným prostředím. Nevadila by mu ani azbuka. Na anglickém gymnáziu absolvoval hodiny nepovinné ruštiny. Dal tehdy na mou radu, že Blair ( britský premiér 1997 – 2007) bude obchodovat s Jelcinem, ale nebude se kvůli tomu učit rusky.

         Co se ruštiny týče, mohla bych se odvolávat na svůj věk, německy trefně spojovaný s termínem Narrenfreiheit (doslovně – tedy kalkem – přeloženo bláznova svoboda). Stručně řečeno: vzhledem k věku už si můžu říkat, co chci, nesvazována ohledy na nic a na nikoho (podle mínění okolí jsem toho nikdy nebyla daleka). Naše současná zběsile rozdmýchávaná protiruská hysterie mi připadá přinejmenším hloupá, trapná a hlavně – ubohá. Moje životní historie mě naučila nevnímat a nechápat svět černobíle. Ve válce vidím především – na obou stranách – ty miliony lidí, kterým válečné běsnění naprosto rozvrátilo život a navždy je poznamenalo. Jistým způsobem k nim patřím. Nejsem pacifista, na to příliš pozorně čtu Georga Orwella: Podstatný rozdíl není mezi násilím a nenásilím, ale mezi tím, zda prahnete či neprahnete po moci. Existují lidé, kteří jsou přesvědčeni o neprospěšnosti armády a policie, ale kteří jsou nicméně mnohem nesnášenlivější a dotěrnější ve svých názorech než normální člověk…Víry, jako je pacifismus a anarchismus, které na první pohled nesou s sebou naprosté zřeknutí moci, tento způsob myšlení dost podporují, neboť jestliže jste stoupenci víry, která je zdánlivě prosta špíny politiky – víry, od níž nečekáte pro sebe nějakou hmotnou výhodu – , jistě už to dokládá, že jste v právu. A čím víc jste v právu, tím přirozenější je, že všichni ostatní by měli být přinuceni k tomu, aby mysleli podobně (s.431)“. Tuto úvahu napsal Orwell v roce 1947(!), pro náš dnešek je bohužel děsivě aktuální.

         Poslední válečné dny roku 1945 jsem prožívala jako Oskar Schindler – oba jsme byli v silně německých Svitavách, pro oba nebyla příchozí Rudá armáda osvoboditelkou. Trochu to odlehčím – s filmově známým zachráncem Židů, který má dnes ve Svitavách různě přijímaný památník, jsem se opravdu neznala. To zajímalo mou vnučku v dětských letech nejvíce. Příjezd rudoarmějců do Svitav si pamatuji. A mohla bych potvrdit slova hraběnky Eleonory Schönbornové o korektním chování sovětských důstojníků. Prohlíželi dům, kde jsme byly jen samy ženy a děti. Znám také konkrétní případy hrůz páchaných drsnými válečnými roky zvlčilými vojáky. Ruskou kulturu, literaturu, jazyk, ruštinu ale s ničím takovým nespojuji. Beletrii skoro nečtu, avšak u povídek Vasilije Šukšina nezaváhám. Hodně nového a podstatného z nedávné i dřívější historie Ruska jsem se dozvěděla z díla Orlanda Figese, profesora historie na Birbeck College na Londýnské univerzitě. Za český překlad knihy Šeptem (Soukromý život ve Stalinově Rusku) jsem Petrušce Šustrové osobně poděkovala na jedné ze Šrámkových Sobotek. Ke své velké lítosti se ani v antikvariátech nemůžu dostat k jiné Figesově knize – Natašin tanec (Kulturní historie Ruska). Četla jsem ji jen vypůjčenou.

         Jako dítě jsem vyrůstala bilingválně, v češtině a němčině. Moje maminka byla – už se to smí říkat – česká Němka narozená v Olomouci. Mluvila zcela plynně jak německy, tak česky. V češtině chybovala pouze záměnou 1. a 4.pádu podstatných jmen rodu mužského, životného. Méně učitelsky – prostě říkala viděla jsem vojáci místo viděla jsem vojáky. Stejná záměna je běžná v řeči Východočechů z okolí Hradce Králové. Tam také možná maminčin gramatický lapsus počátek vzal – její otec, můj přísný dědeček, pocházel z východočeské Hnátnice. Můj tatínek byl Čech „jako poleno“, rodem z toho „Brandejsa“, kde po bitvě na Bílé hoře před odchodem do Polska sedm roků pobýval a na bratrské škole učil Jan Amos Komenský. Pod ochranou Karla staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí napsal Labyrint světa a lusthauz (ráj) srdce. Život tomu chtěl, že obě místa stihnu navštívit v jednom dni, jsou nedaleko od sebe. Dnes můžu říct, že tatínek byl z rodu písmáků, s kaligrafickým rukopisem. Za celý život jsem ho slyšela pronést jednu německou větu.

       Po roce 1989 se vlivem společenských změn stala bilingvální (dvojjazyčná) výchova dětí v rodičovských a odborných kruzích žhavým tématem. Jako logopedku mě nemohlo minout. K problému jsem se vyjádřila vícekrát, ze skripta určeného vysokoškolským studentům  vyjímám: „ Po roce 1989 se nám otevřel svět, doslova i obrazně. Otevřel se hlavně těm, kdo ovládají jazyky. Není divu, že se tento problém dotýká i vývoje dětské řeči. Některé děti se setkávají s různými jazyky přirozeně ve svém prostředí, jiné jsou rodiči vedeny k co nejrychlejší možnosti se jazykům naučit. Hovoříme o bilingvální – někdy multilingvální – výchově. V odborné literatuře se setkáváme se dvěma různými názory. Ten starší se shoduje s velkou částí veřejnosti v zásadním odsouzení bilingvální výchovy. Raná výuka cizího jazyka je dokonce považována za škodlivou, za příčinu některých vad a poruch řeči. Podívejme se na problém realističtěji. Stačí se porozhlédnout po západní Evropě, třeba po takovém Švýcarsku, Belgii, Nizozemí atd. A co africký kontinent? Jižní Amerika, severní pochopitelně také.Tam všude vyrůstají děti zcela přirozeně nejméně v bilingválním prostředí. U většiny těchto dětí lze mluvit o tzv. koordinovaném bilingvismu, kdy dítě získává znalost druhého jazyka v sociálních kontaktech, kde jsou jazyky rozlišovány v závislosti na osobě, s níž dítě hovoří, nebo na situaci, v níž se ocitá. Měli bychom našim dětem v nejútlejším věku dopřát cizojazyčnou tetu nebo babičku, které by v kontaktu s dítětem   p o k a ž d é   mluvily jiným jazykem, než hovoří dítě s rodiči. Děti by v přirozených komunikačních kontextech v různých řečových situacích vrůstaly do cizího jazyka, aniž by ho jako cizí pociťovaly. Leo Rosten, autor kouzelného pana Kaplana, co měl třídu stále rád, napsal: Děkuji svým šťastným hvězdám, že jsem byl už ve čtyřech letech bilingvistou. Nic nezbystřuje ucho k jemným rozlišnostem mezi slovy tak dobře jako pendlování mezi dvěma jazyky“. Dnes již bilingvální výchova dětí vášně nevyvolává. Přiklonili jsme se k realitě. Avšak – přece jen platí Faustovo, že…šedá je každá teorie, zelený strom života. Filosof Ladislav Hejdánek je přesvědčený, že hlavním úkolem vysokoškolského učitele je „rušit kruhy“ – v odkazu na Archimédovo varování kolem probíhajícího římského vojáka – Nedotýkej se mých kruhů! Představa, že právě moje dvojjazyčné dětství je nejlepším příkladem koordinovaného bilingvismu, hlubším zvažováním dostalo trhliny. Základní vzorec tatínek – já – maminka byl v realitě nezpochybnitelný: tatínek na mě mluvil vždy jen česky, maminka převážně česky, podle okolností zapojila němčinu. Tedy: v žádném případě nějaký striktní koordinovaný bilingvismus, zdůrazňovaný slůvkem  p o k a ž d é  s určitou osobou určitým jazykem a nikdy jinak. Z válečného dětství mi zůstaly v po(d)vědomí záblesky německy pronesených vět – běžím po schodech a volám, že mám žízeň…je u nás Onkel Toni, pošťuchujeme se, odbývám ho: Lass mich schon..

          Hned v prvních poválečných dnech, kdy s bílou páskou na rukávu nesměla chodit po chodníku, se maminka rozhodla nechat mou němčinu vyhasnout. Bylo to pro mě bezpečnější. Bohužel uspěla. Když byla Němcům v Československu v 50.letech nabídnuta možnost přihlásit se k české národnosti, odmítla. Německy mluvila jen v nejnutnějších případech. Dosud mi zní v uších znělka rakouského rozhlasového pořadu , který později posloužil jako příklad pro vznik naší Zákruty,rozhlasové relace pro motoristy. Bez komentáře si ráda krátce po obědě pouštěla Autofahrer unterwegs. Myslím, že nejen v naší „domácí“, slovy Pavla Eisnera ponorné češtině, ale na Moravě vůbec – snad také vlivem geograficky blízké Vídně – zůstalo v časech mého mládí hodně germanismů. Jsou lakmusovým papírkem uplynulého času, v jazykové škole zjišťuji, jak už jim mladší generace nerozumí, zato mně pomáhají…uvedu (se vzpomínkovým optimismem) některé, samozřejmě ve fonetickém přepisu : já to zacáluju….máš recht….a šlus! ….štimuje to!….štrozok….tys to ale zrychtovala!….to je houby vert…to chce sitzflajš…

           Vzpomínám si, jak byla maminka tiše pyšná na mou jedničku z češtiny – měla jsem ji jediná ze třídy! Učila nás přísná paní profesorka Doupalová, středoškolská profesorka češtiny a francouzštiny, na osmiletou střední školu přeřazena z třídních či politických důvodů. Učila skvěle! Byla neosobní, uzavřená, úsměvy ani přízní nehýřila. Asi by ji potěšila hlavní cena v mezinárodní literární soutěži Evropský fejeton. Získala jsem ji za text Četbou k rasismu a xenofobii? Cenu mi v Brně v roce 1999 předával prezident PEN klubu spisovatel Jiří Stránský. O rok později jsem se v téže soutěži dělila se spisovatelkou Terezou Boučkovou o prémii za fejeton Zahrada zelená.Často na paní profesorku vzpomenu, když slyším z médií současnou mrzačenou češtinu, zploštěnou na několik ubohoučkých a stále se opakujících frází. Němčina se postupně z mého života vlastně vytratila. K jistému oživení došlo na jedenáctiletce (tehdejší podobě gymnázia), reliktem do dnešních dnů zůstávají předložky aus, bei, mit, nach, von, zu se třetím a durch, für, gegen, ohne, um se čtvrtým pádem. Ty „vysypu z rukávu „ i o příslovečné půlnoci!

         Čas běžel, život šel se vším, co k němu patří. Opravdu neznám kořeny své silné náklonnosti k francouzštině, k jazyku zvukomalebnému, bohatému, svou obtížností ty méně odhodlané odrazujícímu. Nikdo v mém okolí se francouzsky neučil, nikdo francouzsky nemluvil. Nejdříve to kratší čas byly soukromé hodiny francouzštiny. V době čtyřměsíční mateřské dovolené a shánění všeho možného- máslem počínaje – dlouho netrvaly. Po čase, kdy jsem se s dennodenními povinnostmi už dokázala časově nějak srovnat, jsem začala navštěvovat státní jazykovou školu. Každý čtvrtek odpoledne, hlavně nevynechávat, sedávala jsem v první lavici, aby mi nic neuniklo, doma se pilně po nocích připravovala, především přepisováním textů, které jsem většinou nakonec uměla zpaměti. Nevěřím totiž na učení slovíčkům, upřednostňuju fráze, idiomy, celé věty, ustálené obraty. V jazykovce se tehdy scházely povětšinou ženy, vznikaly pěkné přátelské pospolitosti. Pamatuju Aničku, upřímně řečeno, ta francouzština jí zrovna moc nešla. Ale nějakou šťastnou náhodou se dostala na několik dní do Francie! Dotaz, jak se tam domluvila, ji nevyvedl z míry. Prostě prý řekla sloveso v infinitivu, dodala patřičný čas – např. futur proche – a bylo na okolí, jak se s tím popasuje! Následováníhodný příklad člověka, který se nebojí a mluví! Já bohužel patřím k těm druhým, co se nechtějí ztrapnit gramatickou nepřístojností a – jak říkávám – mluvit začínám až třetí den. Vím, je to chyba, ale toho se už nezbavím.

         V roce 1979 – kdy jsem pět roků jazykové školy doplnila roční intenzivní přípravkou – jsem složila státní jazykovou zkoušku z francouzštiny. V tom čase bylo mé dceři doporučeno studium v zahraničí. Upřesněno – v zahraničí tzv. východního bloku, což obnášelo Sovětský svaz (jen hoši – studium diplomacie, námořníci), Polsko, Maďarsko, Bulharsko a NDR (Německá demokratická republika). Volba padla na NDR, na studium chemie – v naději, že nelehké studium přírodní vědy, o které proto nebude větší zájem, zmírní deficit naší politické angažovanosti (nikdy jsem nebyla členkou žádné politické strany). Po roce kádrování absolvovala dcera poslední ročník gymnázia v Jevíčku, kde byli budoucí zahraniční studenti soustředěni. Vzpomíná na to ráda. Stejně jako na pět roků studia na Technische Hochschule v Merseburgu. Stala se inženýrkou chemie. Že umí dobře německy mě přesvědčila jedničkou ze státnice z povinného marxismu- leninismu, ta zkouška bývala i v češtině pro vyžadované „ptydepe“ problémem. Zažila jsem to. Dodám jediné – dnes dcera volně komunikuje s partnery svých dětí, kteří mluví německy.

         Už mi jaksi nestačilo s osmáky na ZŠ pro vadně mluvící zpívat francouzské písničky (zpěv= výborné dechové cvičení pro balbutiky, koktavé). Dívala jsem se dál, doma už by se beze mne obešli. Rozhodla jsem se k nástavbovému studiu francouzštiny na UK v Praze. Jednalo se o pětisetmetrové studium JASPEX – jazykovou přípravu expertů pro rozvojové země. Do budoucna jsem se viděla někde v Africe, možná na frankofonním Pobřeží slonoviny…Potřebovala jsem – učitelka základní školy, byť speciální – doporučení zaměstnavatele (odboru školství na Krajském národním výboru v Ostravě). Možnost přijetí ke studiu jsem hodlala podpořit přihláškou na méně žádanou studijní kombinaci. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že samotná francouzština bude mít hodně zájemců, ale další nabízená kombinace francouzštiny s arabštinou – tam bych mohla spíš uspět. Doporučení k nástavbovému studiu mi krajský školní inspektor podepsal, prý s dodatkem: Ať se děvče pobaví! Snad mi pomohlo, že jsem v tom roce získala 2.místo v celostátní soutěži pedagogických čtení. Týkalo se jazykového vyučování, pod titulem Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém se zřetelem k vadám řeči vyšlo později tiskem ve sborníku Na pomoc oslabeným dětem. Část literárních hádanek jsem včlenila do blogu Pedagogické návraty. Za Česko-arabský a arabsko-český slovník našeho předního arabisty Luboše Kropáčka (SPN 1984) jsem tehdejších 23 Kč vydala zbytečně, o studium francouzštiny v kombinaci s arabštinou nebyl zájem. Ačkoliv…

          Začaly mé sobotní noční cesty do Prahy. Vlakem trvala jízda z Olomouce téměř čtyři hodiny a konzultace v Praze začínala v 9:00. Závěrečné studijní soustředění v Houštce – Staré Boleslavi , v areálu stadionu spojeného s dávnějšími tréninky Emila Zátopka, jsem absolvovala již jako odborná asistentka katedry speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci. Tam také o nějaký měsíc později vyřešila vedoucí katedry mé další směrování. Na telefonickou výzvu k mému urgentnímu nástupu do Alžíru reagovala sdělením, že mě katedra z výukových důvodů nemůže v dohledné době uvolnit. Bůh ví, co by kdyby…cesty osudu jsou nevyzpytatelné…

         Listopad 1989, který jsem na univerzitě se studenty intenzivně prožívala, přišel pro mě z profesního hlediska pozdě. Na prahu padesátky jsem nebyla pro univerzitu perspektivní, s nějakým zájmem a podporou profesního růstu jsem nemohla počítat, navíc mi chyběly ostré lokty. Osobní iniciativě se však meze nekladly. Vyjednala jsem si sama – se vším všudy – dvě krátkodobé zahraniční stáže. V lednu 1992 jsem se autobusem vydala do francouzského Lyonu, později vlakem do švýcarského Neuchatelu. Na obou univerzitách jsem byla přijata velice vstřícně a důstojně, způsobem v západních zemích obvyklým vůči vysokoškolským učitelům , pro mě ovšem z domácího prostředí naprosto nezvyklým. Nezapomenu, s jakou noblesou pan profesor Bernard P. zaonačil, abych se necítila trapně a mohla realizovat vlakem návštěvy okolních švýcarských univerzit. Nabídl mi možnost přednášky a předem mi vyplatil honorář (byl vyšší než můj měsíční plat doma). A tak jsem studenty Filosofické fakulty univerzity  Neuchatel francouzsky seznámila s aktuálními možnostmi léčby koktavosti u dětí v Československu (Les possibilités actuelles du traitement du bégaiement pour les enfants en Tchécoslovaquie).Možná byli více než mou francouzštinou překvapeni fakty, která jsem se jim pokusila sdělit. V té době jsme totiž byli stiženi pro mě zásadně nepřijatelnou servilitou, jako bychom chtěli obyvatelům zemí na západ od nás ukázat, že jsme odborně i jinak právě slezli se stromů. Neměli jsme to zapotřebí! A také nikdo po nás takové flagelantství nežádal. Proti podobnému chování jsem se víckrát nekompromisně ohradila. Zajímavé zkušenosti a zážitky z pobytu na stážích ve Francii a Švýcarsku jsem ráda a do detailů (podstatných!) předávala svým studentům. Vnoučkovi- předškolákovi jsem přivezla krabici autíček („angličáků“) a nelepivou plastelínu. Kde by mě tehdy napadlo, že jednou…

            Zakoupený slovník arabštiny přece jen v mé knihovně nezapadl. V roce 1994 mladší kolegyně kontaktovala k závisti vzdělaného, sedmi jazyky hovořícího H., se kterým jsme se domluvily – kolegyně, já a moje vnučka – na pravidelných hodinách arabštiny. Byla to nesporně zajímavá zkušenost. H. byl Berber, rodák z Kartága – což znělo libě mé duši nakloněné vědám historickým. Myslím, že jsme si s H. lidsky porozuměli. S udivením jsem poslouchala, jak mou šestnáctiletou vnučku nabádá k zodpovědnému studiu, zdůrazňoval jí potřebu ženské samostatnosti v životě. Naše studia skončila odchodem H. za prací do Prahy. Tam jsme se ještě jednou setkali. Dodnes mám H. v mobilu, jen tak. Po čase jsem četla zajímavý rozhovor , který H. poskytl jednomu z našich serioznějších týdeníků. Z kontaktů s H. si nesu bohatství myšlenek, ke kterým mě inspiroval svým pohledem na historii a na svět. Znovu se potvrdila slova Karla Čapka : Můžete nenávidět Němce, ale nemůžete nenávidět svoji německou bytnou.

         Už si nevybavím, od které třídy jsme měli povinnou ruštinu. Nevzpomínám si, že bych s ní měla nějaké potíže. V 8.třídě byla ruština součástí tehdejších závěrečných zkoušek, na jedenáctiletce jsme všichni z ruštiny maturovali, vzpomínám, že jsem si „vytáhla“ Gogola. Dobrých učitelů ruštiny bylo málo, někteří horko těžko absolvovali LKR (Lidový kurs ruštiny) a byli takříkajíc jen o lekci před žáky. Opět jsem měla štěstí na učitele. Později se jeden z mých pedagogických kolegů přiznal, že nějaký čas ruštinu učil, aniž by kdo poznal, že vůbec neovládá psanou formu azbuky. Když jsem na ZŠ pro vadně mluvící ruštinu neaprobovaně učila, pomohla mi ta výuka přijít na kloub problému, proč v cizí řeči má dítě nepoměrně menší problémy s plynulostí řeči než ve své mateřštině. O tom jsem ale psala jindy a jinde, stejně jako o způsobech, kterými jsme v naší škole minimalizovali eventuální snahy vedení zatížit výuku nějakým ideologickým balastem. Něco z toho je  zaznamenáno kupříkladu v blogu Chytré horákyně.

         Ve skládačce mých jazykových expozé zbývá soudobá lingua franca – angličtina. Mám k ní chladně korektní vztah. Od školních let se všichni v mém okolí – bratr, kamarádka , spolužačka, později švagrová – učili anglicky – a pořád nic neuměli. Nějak jsem tomu jazyku nepřišla na chuť, nevěřila mu. Několikrát jsem se snažila angličtině cestou individuální nebo skupinové výuky přiblížit – nešlo to. Tady jsem snad nejvíce pocítila sílu motivace v jakémkoli učení. Ve vztahu k angličtině mi ta motivace chyběla, bůh ví proč. Navzdory tomu jsem – paradoxně – z angličtiny přeložila víc knížek než z francouzštiny. Z francouzštiny jednu (Jak žít s koktavostí, Grada Publishing, 1998), z angličtiny celkem sedm titulů. Všechny překlady se týkaly problematiky vad řeči, explicitně koktavosti. Navázala jsem plodnou, nejen překladovou spolupráci se Stuttering Foundation of America (SFA), s její prezidentkou Jane Fraser si píšu dodnes (francouzsky). Nebojím se říct, že Svépomocný program při koktavosti byl odbornou veřejností i samotnými potřebnými přijat výrazně pozitivně, jinak by tu publikaci renomované nakladatelství Portál nevydávalo opakovaně, 3.vydání v roce 2011. Snažila jsem se tématiku koktavosti obsáhnout ve všech věkových kategoriích, počínaje raným dětstvím – Koktavost a vaše dítě (Otázky a odpovědi), Votobia1994. Se souhlasem Jane Fraser (prezidentky SFA) světově úspěšný titul Příběh jednoho koktavého ( Brno: Paido 2006) přeložil můj vnuk. Ani uvedení jeho jména jako překladatele ho nepřimělo k další spolupráci. Ohradil se, že „…to překládání je hrozná dřina“. Možná jsem mu vadila víc já jako lektorka překladu. Ale dřina to je! U vnučky jsem kalkulovala s jejím věkem, ve víře, že by mohla být jazykem komunikačně blízká teenagerům, což by překladu prospělo. U třetí stránky na mé připomínky reagovala slovy: „Tak si to přelož sama!“ Stalo se, pod titulem Koktáš? Nezoufej! vydala Grada Publishing v roce 2007 Průvodce pro dospívající. U překladu je podstatné vystihnout, jak se to řekne česky.Vnučka neměla potíže s angličtinou,ale v gymnaziálním věku ještě dostatečně nevnímala nezbytnost vyjádřit text v duchu českého jazyka. Dnes žije a pracuje v krásném městě na krásném modrém Dunaji. Možná s lítostí, že kdysi opustila němčinu u 3.lekce, u nějakého Jitka möchte…, zůstává zatím angličtina jejím hlavním komunikačním prostředkem. Ale abych shrnula svou angličtinu: čtu, textu rozumím , přeložím, ale nemluvím! Nemám motivaci něco na tom faktu měnit.Někde jsem se doslechla, že překladatel Harryho Pottera na tom snad byl podobně.

           Dlouhé roky – dodnes – jsem věrnou frekventantkou státních jazykových škol. Považuji to za mimořádně vhodný a účinný způsob snahy udržovat si jakous takous duševní svěžest, kdy už… Zachovávám si tak ve dnech životního podzimu- přes všechny bolístky – jistý řád, pohybuji se ve společenství lidí jisté úrovně a zájmů. Asi vyvolám pohoršení doznáním, že se úmyslně vyhýbám akcím a aktivitám pořádaným „pro seniory“. Určitě nemám problém přiznávat svůj věk, ale jsem proti chápaní nás starších jako spíše pejorativně stigmatizované sociální skupiny. Je to také jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nestala posluchačkou Univerzity třetího věku. Jsem pro akce s generačně pestrým osazenstvem .

            Jsem jazykově trochu přelétavý pták. V posledních desetiletích to byly kurzy i individuální výuka jazyka anglického, německého a ruského. Oprašovala jsem také francouzštinu, z té mojí se léty – bohužel –  stala taková zarezlá věc, jak výstižně ohodnotil vlastní kdysi vystudovanou čínštinu zpěvák Ondřej Hejma. Chtělo by to víc času.  Kritické slovo bych po svých zkušenostech vznesla vůči současným jazykovým učebnicím a z nich vyplývajících forem výuky. Mezi frekventanty jazykových kurzů nejsem sama. Papírově cestovat stanicemi londýnského metra, přesedat , probírat význam a míru třídění odpadu v jednotlivých zemích EU, či ekologická témata, pobíhat po učebně s barevnými lístečky a připichovat je na vyhledávaná místa (mohla bych pokračovat) – to vše by mi snad jazykově prospělo, kdyby…KDYBY se tímto způsobem procvičovaly a fixovaly určité gramatické konstrukce atd. Samozřejmě problém zjednodušuji. Takzvané inovativní metody a formy výuky, včetně na jejich základě koncipované učebnice, naštěstí nepronikly do jazykových kurzů ruštiny pro mírně pokročilé. Byla jsem , i v nastávajícím letní semestru budu jejich frekventantkou. Vyučující, se kterými jsem se setkala a setkávám, jsou rodilé mluvčí, s vysokoškolskou pedagogickou způsobilostí. Výuka je promyšleně propojená s poznáváním ruské historie, přírody, místopisu, literatury, umění a kultury, podle možností individualizovaná ve vztahu k úrovni jednotlivých účastníků. Chodím do těch hodin ráda.

          Domnívám se, že nedostatek procvičování je obecně úhelným problémem také našeho základního školství. Své tvrzeníkromě jinéhoopírám o tříletou zkušenost  dobrovolnického doučování žáků 8. a 9.tříd ZŠ. Vyhmátnout to základní (starý problém základního učiva!), vytvořit z toho smysluplný systém, konstrukci – a v tom se promyšleně pohybovat, rozvíjet – tomu se ve škole věnujme. Nebudeme pak muset uvažovat o redukci obsahu učiva atd. Ještě bych dodala, že vzdělání žáků přímo závisí na vzdělanosti a všeobecném rozhledu jejich učitelů. Mladistvé nadšení – i toho je mnohdy pomálu – nestačí.

          O loňských prázdninách jsem zašla do antikvariátu a zakoupila učebnici němčiny pro samouky autorek Bendové a Kettnerové, vydanou Státním pedagogickým nakladatelstvím (4.vydání z roku 1991). Od 1.srpna 2019 denně  (opravdu jsem ještě ani jeden den nevynechala) nad ní sedím, tedy hlavně píšu (jsem vizuální typ) – dokud nezazvoní na půlhodinku natažený kuchyňský budíček. Denně si vedle křesla na stolek položím štůsek (odhadem tak 20-25 ) kartiček s vypsanými frázemi, idiomy, slovíčky, které v průběhu dne – při kávě apod. – 3x otočím. Jsem se sebou  spokojená! Naučila jsem se za těch několik měsíců podstatně víc než za dva semestry v jazykovém kurzu. Naučila, spíš pochopila, pronikla do struktury jazyka, protože je v jednotlivých lekcích podáván systematicky a hned bohatě procvičován. Rodina žasne, jak jsem schopna se zapojit do rozhovoru s německy hovořícími partnery vnoučat.Prve jsem víceméně rozuměla, o čem je řeč (něco v mé hlavě z dětských let zůstalo), ale mlčela jsem. Nyní se s gustem dávám do řeči i s německou dobrovolnicí v inspirativním společenství Živá paměť (www.zivapamet.cz). Jsem aktuálně u 16.lekce a přemýšlím, co bude dál. Najdu následnou podobně koncipovanou učebnici? Není to pouze boj s doktorem Alzheimerem. Toho neberu jako nemoc, ale jako cenu za dožití, někdo platíme dřív, někdo později, někdo víc, někdo méně. Výstižně o těch problémech jako přirozené fázi života pojednává článek v letošním lednovém čísle časopisu Vesmír. Ale nemusím se panu Alzheimerovi zrovna vydávat poraženecky napospas, bez boje. Zvláště když mi ten boj přináší potěšení – i hlubší úvahy, vede k myšlení v souvislostech. V rozhlasových Osudech na kulturní stanici Vltava mě zaujala myšlenka Ladislava Horáčka (+2015) ,zakladatele renomovaného nakladatelství Paseka. Upozornil na zdánlivý detail, v historickém pojetí nedozírného významu. František Palacký je autorem záslužného díla – Dějin národu českého v Čechách a v Moravě (česky 1848-1872, končí v roce 1526 nástupem Habsburků na český trůn). Když na konci 20.století Ladislav Horáček inicioval sepsání a vydání obdobného díla, pochopil, že je třeba pojmout je jinak, v širších souvislostech. Zasloužil se o vydání Velkých dějin zemí Koruny české(2014), monumentální práce zahrnující 15 dílů (v 19 svazcích), postihující naše dějiny od pravěku po rok 1945. Neměli bychom v současnosti obdobně častěji myslet v širších  souvislostech.?

          Malá, ale nezbytná poznámka na závěr. V roce 1996,deset roků poté, co jsem ze základní školy přešla na univerzitu, jsem ráda v hodině občanské výchovy v jedné 8.třídě ZŠ vysvětlovala žákům příčiny a důvody pro úlevy dětem s diagnostikovanou dyslexií. Byla to vydařená hodina, ráda jsem ji zaznamenala v blogu Scénář pedagogické etudy. Při představování jsem na tabuli napsala své složité jméno – Peutelschmiedová. Ze zadní lavice se ozvalo, jestli je to německé jméno. Když jsem přisvědčila, dostalo se mi odpovědi: „Takové lidi nemám rád“. Cestou z oné základky jsem uvažovala, že by to byl výborný námět pro další hodinu občanské výchovy, tentokrát na téma nacionalismus. Za svobodna jsem se jmenovala Vojtíšková, německé jméno Peutelschmiedová jsem získala provdáním za muže, který Němce skutečně v lásce nechoval. Měl by mě ten žáček rád jako Vojtíškovou? Změnilo se něco na mé osobě změnou jména? Kdo zasel do dětské duše tu nenávist? Nejednáme a nepůsobíme za jiných okolností podobně?

ŠKODA, F., NEPIL, F. : Obrázkový svět.  Praha:  Albatros, 1985. 2.vydání

ORWELL, G. : Uvnitř velryby a jiné eseje.  Brno: Atlantis, 1997. ISBN 80-7108-140-X.

SCHÖNBORNOVÁ, E.:  Život se nedá naplánovat. Praha: Academia, 2018.

                                         ISBN 978-80-200-2790-0.

FIGES, O. :  Šeptem (Soukromý život ve Stalinově Rusku).  

                     Praha- Plzeň: Pavel Dobrovský – BETA, 2009. ISBN 978-80-7306-406-8.

ŠUKŠIN, V. : Červená kalina a jiné povídky. Praha: Lidové nakladatelství, 1987.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A. :  Logopedické minimum.  Univerzita Palackého v Olomouci, 2003.

                                                 ISBN 80-244-0258-0

Sborník:       Na pomoc oslabeným dětem. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985.

 

 


Zbavme se jich!

        Stála na frekventované tramvajové zastávce, v ruce rozevřenou knihu a četla. Četla i za jízdy stojíc „bezdrža“ v chumlu cestujících . Učí se slovíčka? Opakuje si před písemkou, zkoušením? Uvažuju a kradmo nahlížím …. Vzhledem ještě školačka, možná studentka nižší třídy víceletého gymnázia….Shodou okolností jsme obě vystoupily na stejné zastávce. Neodolala jsem a opatrně dívenku oslovila. Ochotně mi knížku nastavila k nahlédnutí. Titul knížky jsem si nezapamatovala, tu hezkou chvilku ano. Pak že se nečte! Čte se, ale není spíš otázkou, co ? Se čtenáři se v rozličných dopravních prostředcích setkávám častěji. Obvykle se snažím seznat, čím je čtenář(ka) zaujat(a). Z větší části je to z mého pohledu ne literatura,ne četba, ale čtivo, za které bych – já knihomol -  ani pověstnou zlámanou grešli nedala. Jeden literární kritik takové čtivo označuje pojmem „spotřební literatura“. Takovou knížku si přečtete  jednou – a už se k ní nevracíte. Prostě jste ji spotřebovali.

            Jsem pravidelnou čtenářkou tradiční ankety Kniha roku. Objevuje se sice v Lidových novinách někdy kolem Mikuláše, kdy mám už většinu knížek – dárků pod stromeček – poschovávanou doma po skříních a šuplících. Vlastně poslední dobou skoro jiné dárky než knížky (a mapy!) nekupuji. V anketě Kniha roku 2019 redakce Lidových novin oslovila na 400 respondentů, kteří měli uvést jednu až tři knihy letos vydané se zdůvodněním, proč a čím je zaujaly. Sešlo se 153 odpovědí, které zahrnovaly 261 knižních titulů. Slušná nápověda dychtivým čtenářům od oslovených vědců, kulturních pracovníků, diplomatů, publicistů, teologa, režisérů a scénáristů, básníka, knihkupců, psychiatra, ministra, kavárníka……Potěší mě, když mezi zvolenými knihami najdu ty, které mi neunikly. Letos k nim patří Věda podle abecedy (Petr Koubský). Pobaví mě knižně názorová shoda dvou zásadně nejen politicky protichůdných osobností na dílo Sándora Máraie. Při četbě jeho rozsahem útlé knížky Chtěl jsem mlčet blednu závistí nad schopností autora analyzovat dějinnou realitu a formulovat myšlenky, vtělit je do slov. Užitečná pastva pro učitelstvo! To by se ty kultivovaně oděné poznatky rozsévaly mezi lavicemi nebo zpoza katedry! To by se diskutovalo!

            A jsme ve škole! Ptát se učitelů, pedagogů, vychovatelů a vzdělavatelů vůbec, zda čtou a co čtou, jestli si knihy – a jak často –kupují, mi připadá nemístně impertinentní, až neslušné, možná i( politicky ?) nekorektní. Položím tedy otázku jinak. Co rozhoduje, zaujme při volbě knihy ke čtení: literární žánr, autor nebo titul knihy, tématika, doporučení známých, kolegů, náhodný výběr v knihkupectví, renomé nakladatelství, v rozhlase zaslechnutá recenze, …nebo jste in a orientujete se podle hodnocení na databaze knih.cz ( berete v potaz seskupení hodnotitelů?).

          Kdybych při výběru četby podléhala prvnímu dojmu z titulu knížky, přišla bych v nedávných měsících o perfektní čtenářské zážitky. Vděčím za ně své dospělé, vysokoškolsky přírodovědně graduované vnučce. Hřeje mě, že čte, i její zájem o to, co čtu já, ochota o knížkách se bavit. Ráda bych zmínila tři publikace, na výsost zajímavé, efektivně (i efektně) využitelné jak ve výuce, tak v podpoře čtenářství (se vším, co k tomu patří) u žactva i studentů různého věku. Pokaždé bych v těch knížkách našla něco právě pro tu věkovou kategorii, kterou bych měla „výchovně vzdělávacím procesem“ ovlivňovat. Navíc jsou inkriminované knížky napsány ne kostrbatou, ale kultivovanou, vtipnou a mladé generaci přístupnou češtinou – díky schopným překladatelům. Jeden problém je zde přece: nebudu moci případné zájemce ovlivňovat návodně a vhodně volenými citacemi, ukázkami z oněch knih. Brání mi v tom pochopitelné důrazné varování: Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy: Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

            První knížka, o které chci psát, je fascinujícím příběhem o vědě, šílenství a lásce z periodické tabulky prvků. To jsem opsala podtitul publikace se složitým názvem Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny. Snad se neproviním, když opíšu něco z části O autorovi a také úryvky z recenzí. Tedy: „Sam Kean jako dítě mnoho let sbíral rtuť z rozbitých teploměrů, dnes je spisovatelem. Jeho příběhy o vědě se objevily v prestižních časopisech (výčet přeskočím)…Kniha, kterou držíte v rukou, byla jednou z pěti nejprodávanějších knih o vědě ve výročním žebříčku společnosti Amazon a v roce 2011 ji britská Královská společnost nominovala na nejlepší populárně naučnou knihu. Další Samovy knihy byly zase nominovány na cenu za populárně naučnou literaturu amerického PEN klubu…. Autor nabízí anekdotické příběhy jako Oliver Sacks a píše srozumitelně a pro každého jako Malcolm Gladwell ( oba autory doporučuji „vygooglovat“ a věnovat pozornost českým vydáním jejich knih – nebudete zklamáni)….kapitoly /knihy/ jsou plné informací a prostoupené temperamentem…“ Přitakám Caroline Leavittové z Boston Globe, napsala kromě jiného: „Jeho psaní jiskří jako malé elektrické šoky…takže se čtenář nemůže dočkat následující stránky a je zvědavý, co na něj ještě čeká….Keanova kniha je natolik nespoutaná a zábavná, že o nové zajímavé informace prostě budete mít chuť se s někým podělit…Byla bych moc ráda, kdyby oprávněnost Carolininých slov řada učitelů potvrdila skutkem.

         Mezi mé (zlo)zvyky patří při četbě si zajímavá místa zatrhávat (obyčejnou!) tužkou a následně číslo stránky poznamenat na předsádku knihy. Po čase, kdy se ke knize vracívám, čtu nejprve právě jen to poznamenané – v poslední době se smutným konstatováním, jak moc a moc zapomínám a nic si nepamatuju. U Mizejících lžicí…jsem poprvé brzy přestala se  značením jednotlivých slov nebo vět a přešla k prostému zápisu: celá stránka!

            Nebojte, ta skutečně temperamentně a s důvtipem napsaná knížka není jen o chemii . Naopak. O autorově všeobecném rozhledu a schopnosti vidět věci a fakta v souvislostech přesvědčí již běžné nahlédnutí do obsahu. První část začíná kapitolou Zeměpis jako osud. Z třetí části uvedu oddíly dva:Travičský koridor: „AU-AU“ , následně pak Vezměte si dva prvky a ráno mi zavolejte. Pokud pochybovačně konstatujete, že jsme znovu u chemie, napravím to souhrnně z části IV Prvky a lidská povaha: Prvky a politika – Prvky a peníze – Prvky a umění – Prvek šílenství.

          Nakonec ještě věta ze zadní strany obálky knihy s nezvyklým názvem Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny : „Autor nabízí příběhy z dějin vědy a odhaluje tajemství periodické tabulky s takovou sebejistotou a nadšením, že díky jeho peru toto téma, které je normálně těžké jako olovo, transmutuje ve zlato“. Zkuste z té knížky něco využít ve své třídě jako lučavku královskou.

            Přiznávám, že zkraje jsem k další knížce z nabídky své vnučky přistupovala dost rezervovaně. Brožované vydání leželo jistý čas netknuto na mém nočním stolku, až jedné „nespavé“ noci jsem překonala prvotní názor, že „…ta Lída přece jen měla pravdu“a  knížkou zalistovala (můj zvyk jakéhosi prvotního kurzorického čtení). Na vysvětlenou: Lída byla moje studentka, později doktorandka. Díky neobvykle šťastné rodinné konstelaci byla mimořádně dobře jazykově vybavena. Hned z počátku 90. let mohla vyjet do zahraničí, a to ne ve slouhovském postavení jako au-pair. Prostě si rok zaučila na univerzitě (spíše naší vyšší odborné škole) v USA. Z jejích poznatků o školství mě – někdy v roce 1992 – překvapilo, že v USA se na vyšších školách zcela normálně studuje také obor zahrnutý pod označení „příprava zemřelých do rakve a na pohřeb“(nebudu blíže specifikovat). S tímto vědomím jsem obracela stránky v knížce Tlouštíci hoří rychleji a další fatální moudra z krematoria. Autorka  Caitlin Doughtyová v ní – opsáno z přebalu – „vypráví o šesti letech, která strávila prací v americkém pohřebnictví. Její upřímná, ironická a často i vtipná výpověď….demystifikuje smrt a odpovídá na otázky, o nichž jste netušili, že mohou existovat“. Otevřeně doznávám, že některé z uvedených otázek bych raději ani nepřipomínala. Ale…Nebudu opakovat klišé našich médií, pravdivě vystižená slovy autorky, že „…dokážeme tak mistrně skrývat smrt, že byste skoro uvěřili, že jsme první nesmrtelná generace. Ale nejsme. Všichni umřeme a dobře to víme“. Vzhledem ke svému již historickému datu narození a tradiční výchově jsem musela mnohé překonat. Na druhé straně – dlouhodobě se řídím biblickou moudrostí : Všechno zkus a dobrého se drž. Řekla jsem si: Jiný kraj, jiný mrav, před čím zavíráš oči, čti, stejně to i k nám – jako tak mnohé – brzy přijde (s uklidňujícím vědomím, že mě se to už týkat nebude). Každá věc má dvě strany. Postupně jsem zjistila – a ráda to autorce přiznávám – že musela nastudovat spousty materiálů nejen z historie a nejen z historie pohřebnictví. My jsme zůstali někde u mumifikace faraonů. Citovat z knížky Tlouštíci hoří rychleji – z výše uvedených důvodů – nemůžu. Škoda. Snadněji bych vás přesvědčila, že stojí za to s některými myšlenkami a poznatky autorky se seznámit, možná se nad nimi i zamyslet. Za všemi místy drsnými, ale pravdivými reáliemi jsou vážné, hluboce lidské podložené úvahy o etice. Dozvídáme se o autorčině dětství na Havaji, včetně pohledu na vnímání smrti nedospělýma očima. Jsme vtaženi do řady legend ze světových dějin týkajících se smrti a umírání ( Japonsko, Tibet, historie prvních evropských kolonistů severní Ameriky). Kriticky nahlédneme na historický vývoj postojů společnosti k posledním věcem člověka od konce 19. století přes „medikalizaci smrti“ v 30.letech století minulého, až po situaci v dnešních nemocnicích. Autorka do popisu svých povinností pracovnice pohřebního ústavu přirozeně vplétá filozofické otázky dané problematiky ve vztahu k Buddhovu učení i pohádkám Hanse Christiana Andersena a nakonec k současné společenské dystopii smrti. Píše lehce a fundovaně, není divu, na vysoké škole získala titul ze středověkých dějin. Právě toto ji paradoxně dovedlo k práci, kterou po šest roků vykonávala. S takto získaným vzděláním obtížně hledala odpovídající práci.

         Nejhorší máte za sebou. Jako v antickém dramatu po krizi nabídnu katarzi – pro někoho možná jen částečnou. Ne, skutečně nejsem morbidní, ale tak se to jednoduše na mém nočním stolku sešlo. Otvírám třetí z uvažovaných knížek – Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti autorů Cody Cassidy a Paula Doherty. Paul dedikuje knížku svému profesorovi Paulu Tiplerovi, který „… mi ukázal, jak vědu učinit zajímavou, aktuální, zábavnou a správnou, a tím studenty nadchnout“. V zásadě tak zcela přesně vystihl, čím může být knížka učiteli užitečná – a mladým prospěšná. Je napsaná velice naléhavým tónem, místy až krapet rozverně (nemusí být ku škodě), oslovuje přímo mladého čtenáře, zdůrazněno v českém překladu neodbytným tykáním. O zájmu nepochybuje, dodává proto několikastránkový konkrétní seznam dalších – většinou na webu dohledatelných – zdrojů informací. Jak přiznáno v úvodu, nečiní si autoři nárok na neomylnost. Vyzývají ke spolupráci na dalším vydání, s případnými opravami a doplňky.Eventuální spolutvůrci však budou potřebovat opravdu solidní znalosti a orientaci v nejrůznějších vědních oborech (většinou těch „tvrdších“).

         Publikace Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti začíná jednoduchým konstatováním Co se stane, když…následuje krátký, srozumitelný a se vtipem podaný rozbor celkem pětačtyřiceti situací, které mohou člověka ohrozit na životě. Pokusím se o krátkou charakteristiku alespoň několika z nich. Tedy: Co se stane,…

…když tě přepadne roj včel?     Dozvídám se hodně o různých druzích včel, chemickém složení látek v žihadlech  – vše na pozadí lehce humorně pojatého výzkumu, která místa na lidském těle jsou žihadlem postihována nejbolestivěji.

…když jsi v letadle a najednou vypadne okno?  Získávám analýzu situace v závislosti na výšce a rychlosti letu , časových dimenzích pro nasazení masky, atd. – doplněno o konkrétní příběhy z praxe leteckého provozu.

když uklouzneš na slupce od banánu?  Seriózní rozbor situace nesčíslněkrát karikované, např. realita pádu ve vztahu k tělesné výšce postiženého nebo konkrétnímu možnému poranění, např. hlavy, mozku, porovnání kluzkosti různých materiálů a látek, s nimiž se běžně setkáváme, opět s konkrétními příběhy.

když sníš nejjedovatější látku na světě?  Tady začnu – jako autoři -  rovnou Londýnem dne 1.listopadu 2006 a známou politickou aférou kolem záhadného úmrtí Alexandra Litviněnka. Přiblížením účinků polonia se kapitolka nevyčerpává, popsáno je využívání různých toxinů v lékařství nebo kosmetice.

               Dále již jen heslovitě situace vážné, úsměvné, spojené s historií, náboženstvím, fantaskní i docela reálně uskutečnitelné…

Co se stane,když…jsi ve výtahu, který se náhle utrhne?…když nebudeš spát?…když do tebe uhodí blesk?…když se vydáš na cestu časem?…když se ti z potápějícího se Titaniku nepodaří dostat do člunu?…když přežiješ jadernou válku?…když tě spolkne velryba?…

            Pokusila jsem se na vlastním náhodném čtenářském souběhu tří knižních titulů ukázat možnost jejich využití ve škole, všech stupňů. Jako „vedlejší produkt“ vyplývá poznání, že řídit se při výběru četby na první pohled výhradně titulem knihy, může být hodně zrádné a zavádějící. Byl by to pouze konkrétní důkaz, jak snadno podléháme předsudkům, předpojatosti. Zbavujme se jich! Začít můžeme třeba zrovna u knížek, jejich titulů. Dobrý a prospěšný začátek!  

            Poslání školy vidím v dialogu. K tomu je třeba otázek, přednostně z lavic a hloubi poslucháren. Zdravě provokujme! Knihy jsou nám nápomocny. Které – nad tím se zamyslel v editorialu k výsledkům ankety Kniha roku 2019 prozaik a novinář Ondřej Horák : „Vyhrocené soupeření beletrie a faktografické literatury někteří vnímají jako souboj knih kladoucích otázky a knih dávajících odpovědi. Je ovšem otázka, zda dnešní prodejně úspěšná beletrie vůbec nějaké otázky klade a poctivá literatura faktu může dát jednoznačné odpovědi“.

KEAN, S.   Mizející lžíce, růžový sníh a jiskřící bonbóny.  Praha: Grada Publishing,a.s., 2016

                   ISBN 978-80-247-5844-2

DOUGHTYOVÁ, C.   Tlouštíci hoří rychleji (Další fatální moudra z krematoria). Brno:

                                 BizBooks, 2017   ISBN 978-80-265-0675-1 

CASSIDY, C., DOHERTY, P.   Vědecká vysvětlení nejbizarnějších způsobů smrti.

                                  Praha: Dobrovský s.r.o., 2018  ISBN 978-80-7585-166-6.


Stalo se

         Ten příběh začal v roce 1995. To jsem už devátým rokem nebyla učitelkou na základní škole, ale odbornou asistentkou pro obor logopedie na katedře speciální pedagogiky pedagogické fakulty naší druhé nejstarší univerzity. Přechod ze základky na vysokou školu nebyl jednoduchý – ve více ohledech. Dnes úsměvně vzpomínám větu „…už máme tak silnou stranickou buňku, že si vás můžeme dovolit“. Zazněla v lednu 1986, kdy jsem na telefonickou výzvu k přestupu na fakultu po předchozích zkušenostech upozornila na svůj kardinální nedostatek – nikdy jsem nebyla majitelkou žádné stranické knížky. Podstatnější problémy výrazné změny pedagogického působení jsem písemně zaznamenala vícekrát, vlastně jako odpověď těm, kteří by právě na pedagogických fakultách rádi viděli více tzv. odborníků z praxe. Lehce jsem je rozvedla kupříkladu i ve své publikaci Logopedické poradenství. V mém případě rozhodla slibovaná možnost „větší tvůrčí svobody“, míněna zejména ta publikační. Honoráře za publikační činnost mi měly kompenzovat citelný pokles měsíčního finančního ohodnocení ve srovnání s  platem na základní škole. Znalé poměrů ve školství ten fakt nepřekvapí.

            Je pravda, že jsem si na ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku (dnes již znovu Svatém) po celou dobu svého třiadvacetiletého působení často notně „vymýšlela“. A je také pravda, že ta škola, na kterou vděčně a moc ráda vzpomínám, mi hodně vycházela vstříc. Většina mých nápadů nebyla žádnému ze čtyř ředitelů, pod nimiž jsem tam sloužila, proti mysli. S lehkou nadsázkou říkávám, že mi škola nesplnila jediné – nekoupila mi mikrobus, se kterým by se pohotověji realizovaly aktivity s mými žáky. Největší vděk patří právě mým žákům, od těch jsem se naučila většinu toho, bez čeho bych se neodvážila postavit před studenty na univerzitě.

            Zpětně vím, že jsem potřebovala několik let, abych se na výuku na vysoké škole plně adaptovala. Učila jsem se takříkajíc na pochodu a společenské změny přelomu let osmdesátých a devadesátých mi byly nápomocny. Ohlížela jsem se tu i tam, něco modifikovala podle výuky na lékařské fakultě ( inspirací vnuk medik), přihlásila se a aktivně zapojila do výzvy Univerzity Hradec Králové (Zkouším to jinak), spoluzakládala Klub speciálních pedagogů…všechno to vyvolává kablub vzpomínek, hodných zamyšlení. Psala jsem skripta, překládala odborné publikace o koktavosti, s přáteli rozjížděla sdružení Balbus pro dospělé, kteří mají potíže „s tou zamotanou řečí“ , odborně balbutiky, srozumitelněji koktavé. Vyjednala jsem si odborné stáže na univerzitách ve francouzském Lyonu, následně ve švýcarském Neuchatelu. Navázala jsem velmi plodný kontakt – trvá dodnes – se SFA (Stuttering Foundation of America), překládala jejich publikace, přinášející pro nás nové pohledy nejen na etiologii (původ) a terapii koktavosti. Do všeho jsem v nejvyšší možné míře zapojovala své studenty. Samo sebou jsem narážela i na nepochopení. Když jsem k zápočtu z logopedie nezvykle zadala seznam dvacítky knih (se specifickými požadavky), jistých obav z možných stížností studentů mě zbavila Jiřina Šiklová. Po návratu ze studijního pobytu v USA nadšeně informovala o dennodenním zadávání specifické studijní literatury s povinností vypracovávat písemné eseje. Když Jiřina Šiklová, tak proč ne já? Velmi brzy došlo na úvahy a vzápětí i realizaci logopedické poradny na katedře, kde by studenti pod vedením vyučujících získávali praktické ostruhy logopedického působení. Inkriminovaná katedrální logopedická poradna se stala jistým základem pozdějšího Centra pomoci handicapovaným, které v mnohem košatější podobě, s mnohem širší působností a pod jiným označením existuje na fakultě dodnes.

                Po oznámení v tisku (kde byly mobily a internet!) začali se na katedře objevovat první zájemci. Pamatuji si, že vyhrazeno bylo pondělní odpoledne, kdy jsem pobíhala mezi místnostmi, v nichž se zainteresovaní studenti logopedie snažili popasovat s konkrétními logopedickými problémy – většinou se jednalo o patlavost (abych nezatěžovala odbornými termíny). Přicházeli i dospělí. Vzpomínám na Josefa (krycí jméno), kterého jsem znala ještě ze školy na Kopečku. Jeho narušení komunikační schopnosti (výstižnější termín pro komunikační problémy) bylo závažnější, spojené s DMO (dětskou mozkovou obrnou). Přisuzuji zásadní váhu respektování lidské důstojnosti každého klienta. A jsem také přesvědčena, že klient si musí se svým logopedem „sednout“. Řešení choulostivé otázky prvního kontaktu řečově handicapovaného mladého muže s mladou slečnou – posluchačkou  logopedie – jsem připravila nejprve rozhovorem se dvěma studentkami, o nichž jsem – kromě jiného – věděla, že jsou věřící, stejně jako Josef. Studentkám jsem navrhla, aby za mnou přišly právě v době, kdy budu ve své pracovně mluvit s Josefem – aby si ho „obhlídly“, zorientovaly se a rozhodly o případné spolupráci. Kamufláží jejich návštěvy měla být žádost o zapůjčení jedné odborné publikace. V danou hodinu studentky zaklepaly a vstoupily, přerušily mě v živém hovoru s Josefem. Podle domluvy požádaly o domluvené zapůjčení knížky, jenže…Ve víru denní výuky jsem na „konspiraci“ nějak pozapomněla a začala se vymlouvat, že knížky studentům již po smutných zkušenostech s nevracením nepůjčuji a…Studentky – naštěstí!- na své žádosti trvaly a po chvíli jsem se do reálu vrátila i já. Pamatuji, že setkávání těch tří potom řádku týdnů úspěšně probíhalo, Josef jako dechové cvičení hrával se studentkami na flétnu z not profesora Žilky (Veselé pískání pro zdravé dýchání), zúčastňoval se s nimi také společenských akcí – vše do doby, než nastoupil ústavní léčení. Ještě jsme si potom psali.

            Mařenko, řekni Ř s podtitulem Aby to dětem dobře mluvilo je knížka, která podle počtu výtisků prodaných za měsíc slovy paní redaktorky z nakladatelství „trhala rekordy“.Ohlasy na ni se mi dostávaly také od studentek, zejména z řad „dálkařek“. Skutečně mě potěšilo sdělení, že je ta knížka nabízena ke koupi v různých supermarketech. Chytrý nápad – kolik maminek (babiček) titul „trknul“ při běžném denním nákupu a ušetřil jim čas a rozhodování zajít třeba do knihkupectví. Jedná se o jeden z mých mnoha textů, v nichž se snažím rodiče, učitele a vůbec veřejnost přesvědčit, že říkat Ř nestačí, že logopedie ani zdaleka není jen „o“ správné výslovnosti, o nějaké přišlápnuté sykavce nebo rachotivém er. Moderní logopedie opustila vady a poruchy řeči a zabývá se komplexněji narušením komunikační schopnosti. Rozlišuje deset okruhů, kde patlavost představuje sice nejběžnější (a nejznámější), ale přece jen pouhou polovinu jednoho z oněch deseti okruhů narušení komunikační schopnosti. Zvídavější se dalších informací snadno domohou. Budou možná překvapeni . S lehkou nadsázkou jsem říkávala svým studentkám (mužů bývalo v posluchárně pomálu), že logopedie je ve všem. Jedna absolventka mi tu větu dala po státnicích zarámovanou, graficky sličně vyvedenou.

                Pětileté děvčátko, budu jí říkat Kačenka, se kterým přišli v roce 1995 rodiče do katedrální logopedické poradny, mělo problém s plynulostí řeči. Laicky řečeno – Kačenka koktala. Odborně její komunikační problém spadal do okruhu narušení plynulosti řeči (koktavost – balbuties, breptavost – tumultus sermonis). Průběh následné logopedické intervence by bylo možné vylíčit jako kazuistiku či případovou studii. Pokusím se však zaznamenat vše srozumitelně i těm logopedií nepolíbeným, s povzdechem, že musím být co nejstručnější. Odborné termíny uvedu v krajní nutnosti. Nemám v úmyslu sepsat odbornou stať.

            Koktavost je velice složitý problém, kterému se odborníci většinou – stále pátrám proč – vyhýbají. Planě jsem doufala, že po uvedení filmu Králova řeč dojde k podobnému nárůstu zájmu o problematiku koktavosti, jak tomu bylo v případě autismu po filmu Rain Man. Nestalo se. Zájemce ráda odkážu na odborné publikace pana profesora Viktora Lechty ( většinou vydané péčí nakladatelství Portál) nebo na překladové publikace z produkce SFA (Stuttering Foundation of America).

               Nejsem zastáncem hlubokomyslného diagnostického pátrání po příčině nastalého komunikačního problému (proč koktá?) – ve smyslu přísloví : Stálé ladění, ale koncert nezačíná nikdy. Pídit se po okolnostech porodu – klešťový? protahovaný? koncem pánevním? císařským řezem ?– má smysl jen tehdy, kdy zjištěný fakt ovlivní, přímo určuje volbu a užití dalšího terapeutického postupu. Kačence bylo pět roků, chodila do mateřské školy, původně měla zdánlivě problémy pouze s výslovností některých hlásek (sykavky, L), což rodiče přimělo vyhledat odbornou pomoc v logopedické ambulanci. Logopedce nějak uniklo, že Kačenka nejen patlá, ale současně se v jejím řečovém projevu objevují náznaky neplynulosti řeči. Vzhledem dosažení věku pěti let už nemohlo jít o pouhou fyziologickou iteraci (fyziologické opakování, vývojový jev někdy kolem třetího roku věku dítěte – zde odkážu na svůj na webu dohledatelný text – Když dítě koktá)). Je pochopitelně snazší vyvozovat novou hlásku (zdravotní pojišťovny tuto praxi také vehementně podporují), než se začít zabývat projevy neplynulosti řeči. Avšak – upoutání pozornosti na procvičovanou hlásku se negativně odráží ve fixaci, upevnění projevů neplynulosti, koktavosti. Ta se také začala v Kačenčině řeči stále silněji prosazovat a převažovat nad vadnou výslovností. Spojuje-li se patlavost s projevy neplynulosti řeči, neřešte patlavost, primární je koktavost  – zdůrazňovala jsem svým studentkám.

            Kačenčini rodiče rok chodili – takříkajíc- od čerta k ďáblu. Když odmítli „odbornou“ výtku „Vy ji doma bijete!?“, dostalo se jim rezolutního vysvětlení „Tak ji rozmazlujete!“.Nic neobvyklého u nás . Pamatuji, že podobné vysvětlení slyšel i mladý lékař, otec tříleté dcerky, od svých kolegů – lékařů. Posléze se Kačenčini rodiče náhodou dozvěděli o naší poradně na katedře speciální pedagogiky. Neodradila je ani vzdálenost, kterou dnes po nových komunikacích překonáte „žlutým“ autobusem za nějakých čtyřicet minut.

            Měla jsem skutečně letité zkušenosti co se koktavosti týče. Ale byly to zkušenosti z převažující části s žáky pubertálního věku, učila jsem na ZŠ pro vadně mluvící hlavně osmou třídu. Znamenalo to první dva týdny školního roku (déle tam žáci pobývali jen zřídka) navozovat novou techniku řeči s měkkými hlasovými začátky.Pouštět se do bližšího vysvětlování není předmětem tohoto textu. Zbývající čas školního roku bylo mým úkolem tuto novou techniku řeči fixovat, upevňovat v běžném vyučovacím procesu. ZŠ pro vadně mluvící byla školou speciální, ne zvláštní. Přijímáni byli pouze žáci bez mentálního postižení. Ta škola byla skutečně speciální volbou vyučovacích metod. Jsem za to stále neskonale vděčna! Při výuce museli mít „hlavní slovo“ žáci, mluvili žáci, ne učitel. Přednost dostávaly metody heuristické, dialogické, kdy se nové učivo vyvozovalo otázkami, ne monologickým výkladem učitele.

                Tolik na vysvětlenou faktu, že u Kačenky muselo být všechno jinak! Kdyby se mi výrazivo aktuální češtiny tak nepříčilo, řekla bych, že setkání s Kačenkou bylo pro mě výzvou, odborně mě nakopnulo a posunulo a opravdu jsem si je užila(Uf!) V této věkové kategorii jsem s dětmi s narušením plynulosti řeči neměla žádné praktické zkušenosti, znala jsem teorii. Tuto okolnost jsem Kačenčiným rodičům otevřeně přiznala. Co nejstručněji jsem je seznámila s problémem, ochotně zodpověděla všechny jejich otázky. Tím začala naše roční spolupráce probíhající v pravidelných týdenních setkáváních v pátečním odpoledni. Tíži „logistiky“ na sebe vzala Kačenčina babička. Byla to skutečná dáma, s noblesou příjemného společenského chování, myslím, že jsme si i beze slov dobře rozuměly.

               U dětí školního věku považuji za správné nic před nimi neskrývat, hovořit o jejich řečovém problému otevřeně, s respektem k jejich pocitům a přáním. Jsou tak v procesu nejdůležitějším článkem. Líbí se mi slova Petra Vopěnky (byl bohužel jen krátce ministrem školství): Jako vedoucí skautského oddílu jsem nikdy neříkal „Jdi!“, ale vždycky „Pojď!“  V Kačenčině předškolním věku jsem se navození nové techniky řeči založené na měkkých hlasových začátcích rozhodla dosáhnout nápodobou, aniž bych dívenku jakkoli upozorňovala na její mluvní, komunikační problém. Přes výborně spolupracující babičku se realizované postupy šířily k dalším rodinným příslušníkům. Na každé páteční setkání jsem se pečlivě připravovala. S lítostí bloudím pamětí, kam že jen jsem své tehdejší písemné přípravy založila. Někde jsou! Naštěstí jsem – jak bylo mým zvykem – se vším neodkladně seznamovala na nejbližších logopedických seminářích své studenty. Měli jsme o čem diskutovat. Kačenka byla dítko velmi živé, nesporně inteligentní. Jako předškolačka navštěvovala hodiny rytmiky, sólového zpěvu, hrála na flétnu. Jasné! Dítě je přetěžováno! – konstatovala by valná část terapeutů (logopedů, psychologů, pediatrů…). To se potom nedivte, že vám dítě koktá! Obávám se, že ani dnes tento názor v duchu tradovaného pohledu na koktavost jako funkční poruchu řeči s kořeny v psychice nezmizel. Měla jsem od jednoho pátku k druhému čas vše promýšlet. Zpěv – v odborné literatuře se objevují doporučení, aby koktaví to, co chtějí říct, raději zazpívali. Trapné, ale podložené realitou měkkých hlasových začátků při zpěvu. Rytmika – v kolika logopedických ambulancích se ještě vyskytují metronomy, které mají postiženým pomoci rytmizovat řeč? Nikdy jsem se ničeho takového nedopustila! A hra na flétnu? Připomenu zmínku o Josefovi a Veselé pískání pro zdravé dýchání profesora Žilky. Stačilo promluvit s Kačenkou, zjistit, jak ji všechny ty aktivity baví – a bylo rozhodnuto! Nebudu dívence zakazovat, upírat něco, co ji baví, těší – a navíc určitě prospívá. Podobné zákazy – u „mých“ hochů ve škole to byly pokusy se sportem, s fotbalem – vyřazují dítě z kolektivu, budí v něm a posilují nebezpečné pocity vlastní nedostatečnosti. Udělaly jsme s Kačenkou a její babičkou první krok k tailoringu, terapeutickému postupu šitému Kačence na míru. Učebnice, skripta, odborné publikace jsou souhrnem (možná) poznaného, ale ne dogma, platné vždy a u každého. Bylo třeba řešit i zdánlivé maličkosti. Kačenka přijížděla do Olomouce autobusem. Babička vše rozvrhla a zorganizovala tak, aby na fakultu nepřicházely hned z autobusového nádraží, s Kačenkou možná cestou rozespalou, v zimě uondanou teploučkou kombinézou. Tu na příhodném místě (v cukrárně apod.) vyměnila babička za něco lehčího…Rozumělo se, že Kačenka nepojede za mnou na nějakých dvacet minut, obvyklý čas pro práci s dětmi jejího věku. Brzy jsem zjistila, že společně – Kačenka, její babička a já – zvládneme celou hodinu, pokud si připravím dostatek nejrůznějších logopedických aktivit. Stačilo, aby se Kačenka zavrtěla, a pustily jsme se do něčeho jiného. V krajním případě se šla Kačenka proběhnout po fakultní chodbě, někdy zalila i květiny. To byly chvilky, které jsme s babičkou využívaly k nezbytným sdělením, neurčeným zrovna dětským uším. Dostalo se mi i obecně pedagogického ponaučení. U těch, co zápasí s tou zamotanou řečí, je třeba rozvíjet také tzv. mluvní pohotovost. Ta vyhýbáním se řeči ochabuje. Vyzvala jsem Kačenku, aby na určité slovo utvořila větu. Dívenka místo odpovědi zašeptala babičce něco do ucha. Mou opakovanou výzvu řešila opět šepotem do ucha. Na babiččino napomenutí, že toto se ve slušné společnosti nedělá, aby nahlas řekla, co potřebuje, Kačenka povzdechla: Když já nevím, co je to věta. Patřičně jsem tuto situaci se svými studenty rozebrala. Ptáme se ve třídě vždycky tak, aby nám žáci rozuměli? Chováme se tak, aby se nebáli ozvat, zeptat se? Podobných Kačenek, které se zeptají, není ve třídách moc. Víc je těch žáků, kteří by mlčeli, což by nás – učitele – vedlo k rezignovanému povzdechu: Bože, ani tu větu nevymyslí! A to nechci ani pomyslet na formulace v učebnicích! Mohla bych posloužit čerstvými příklady ze svého aktuálního dobrovolnického doučování.

                 Trochu jsem se obávala, jak celý příznivě probíhající proces ovlivní šestitýdenní pauza, kdy Kačenka kvůli zdravotním problémům s průduškami odjela s babičkou na ozdravný pobyt. Po návratu mi babička tu dobu líčila jako velice náročnou. Pokoj, ve kterém byla s Kačenkou ubytovaná, se stal centrem veškerého dětského hemžení. A to jak hned po ránu,tak i po obědě, v době údajného odpoledního klidu. Kačenka se svou vitální letorou byla jako ryba ve vodě, s gustem organizovala různé hry, soutěže, prostě zábavu. To vše namísto pro balbutiky (koktavé) odbornou literaturou striktně doporučovaný klid a prolongovaný spánek. Zakažte podobné aktivity dětem jako Kačenka, rozhodně tím jejich psychiku neposílíte. Vrací se pomyšlení na nezbytnost tailoringu, terapeutického programu na míru. Jak mi babička sdělila, v jednu chvíli Kačenka maně svou řeč ohodnotila větou : To mě to ta paní učitelka dobře naučila, už se mi nikdo nesměje. Na mé straně (byla jsem celou dobu pro Kačenku paní učitelka) velká radost, ale také důležité poznání. Děti jsou vnímavější, než si myslíme. O nějaké vadě řeči mezi námi nepadlo nikdy ani slovo, ale –jak vidno – oboustranně jsme věděly, co je ve hře. Poučení pro příště? Co z něho vyvodit?

                   Pomalu se vkrádalo pomyšlení, že bychom snad už mohly s Kačenkou „zaútočit“ na její problémy s výslovností. Situace byla usnadněna tím, že u původně vadně artikulovaných sykavek Š,Č,Ž došlo vyzráváním dětského organismu ke spontánní úpravě. Problém zůstával s hláskou L , k tomu ještě -  laicky řečeno – s Kačenčiným ráčkováním. Začaly jsme s L, s hláskou, která je motoricky, pohybově dost náročná. Měla nám pomoci melodie známé písničky zpívaná beze slov, pouze na la la la. V podobných případech je třeba zapojit „logopedická tykadýlka“ , říkávala jsem studentkám, obezřetně pozorovat, co a jak se děje, při sebemenším znejistění rychle couvnout, netrvat na dalším vyvozování atd. Raději nějaký čas počkat. Kačenka tím úskalím prošla bez úhony, výslovnost hlásky L jsme zvládly ve všech jejích postaveních (ve spojení se samohláskami, ve slabikách na konci a na začátku slova, atd., atd. – to jen abych velmi zhruba naznačila složitost úpravy jednotlivých hlásek). „Ráčkování“ přetrvávalo. 

              Čas běžel a jak se blížil zápis do školy, sílily v rodině obavy, co bude dál. Uklidňovala jsem babičku poukazem na Kačenčinu inteligenci a fakt, že odklad školní docházky z kalendářních a zdravotních důvodů (problémy s průduškami) situaci navíc zvýhodňují. Přesto jsem přemýšlela a na další schůzce, další pátek babičce doporučila, co jsem doporučovala vždy všem rodičům potencionálních prvňáčků: vyberte Kačence paní učitelku. Ve městech celkem žádný problém, hůře na vesnici, ale tam se zase lidé blíže znají, což může být ku prospěchu. Dítěti samozřejmě, paní učitelka – zkušená elementaristka zná rodinu a její zázemí, vztahy , problémy, rodiče znají paní učitelku. Nechtěla jsem živou Kačenku vystavovat nebezpečí, kdy by úzkostlivější paní učitelkou byla brzy zařazena mezi děti vyžadující odborné vyšetření pro podezření na LMD (lehkou mozkovou dysfunkci) – v té době předchůdce dnešní všudypřítomné a šmahem přisuzované diagnózy ADHD. Zahájení školní docházky však bylo u Kačenky spojeno ještě s jedním, mnohem závažnějším nebezpečím. Výuka počátečního čtení probíhala v těch časech převážně analyticko-syntetickou metodou. Stručně shrnuto: slova se rozkládala na slabiky a ty na hlásky a zpět, způsobem m a – ma – atd. Absolutně kontroverzně, opačně než jsme celý rok všichni společně usilovali, proti duchu tzv. klouzavé, měkké řeči, eliminující spasmy, křeče hlasivek (znalí věci prominou silné zjednodušení). Výukou čtení v první třídě tak mohlo být naprosto zmařeno všechno vynaložené úsilí. Jak z toho ven? Napadlo mě z hlediska proklamovaných pedagogických zásad kacířské řešení. Kačenčina maminka, která v té době očekávala narození druhého dítěte, byla učitelka. Navrhla jsem babičce, že by doma mohli svolat rodinnou radu. Ta by zvážila, zda by nebylo nejlepší naučit Kačenku číst – bez „rozsekávání“ slabik a slov – ještě před nástupem do školy. Stalo se.

            Při našem loučení babičku znepokojovalo Kačenčino ráčkování. Kačenka mluvila dobře, plynule, ale přece jen…nesvěřila jsem se zcela se svými obavami. Nikdo nemohl tušit, do jaké míry je nově navozená technika řeči fixovaná, pevná, nebo křehká. Své nejistoty jsem si nechala pro sebe s doporučením, že bych s úpravou rotacismu počkala. Uvidíme, jak se Kačenka zorientuje v novém prostředí, srovná s novými povinnostmi, teprve potom…

                 O Kačence jsem se následně dozvídala z občasných telefonátů nebo příležitostně zaslaných pozdravů. Vím, že se výborně učila. Dál ráčkovala , rozhodnuta, že je to její věc. Tak reagovala na opatrnou maminčinu poznámku, zda by s tím už jako žákyně šesté třídy nechtěla něco podniknout. V jednom telefonickém rozhovoru mi babička vzkázala, že „Kačenka mluví jako víno

            …a tak to zůstalo dodnes. Letos zjara  se Kačenka – po čtvrtstoletí – ozvala mailem. Očekává narození prvního dítěte, bude to holčička. Nastávající tatínek nemluví česky, takže by se ráda se mnou poradila o případných úskalích dvojjazyčné (bilingvální) výchovy. Neví, jestli se na ni ještě pamatuji. Už nežije v rodném městě, ale ráda za mnou přijede do Olomouce. Odpověděla jsem obratem. Samozřejmě, že si vzpomínám! Jak by ne! Vždyť mě přivedla k tolika poznáním, kolika jen studentkám jsem mohla díky našemu setkávání  předávat cenné zkušenosti. Moc ráda a vděčně na ni vzpomínám! Zkrátím to. Navrhla jsem Kačence možnost setkání v jejím rodném městě, které stejně už nějaký čas mám v hledáčku  historických míst, do nichž vždy na několik dní zajíždím. Jak to dopadlo? V horkém srpnovém dni jsme několik hodin  v podloubí historického náměstí společně zpětně skládaly mozaiku zajímavého a užitečného příběhu: Kačenka, její maminka a já. Babička, která v tomto příběhu zvládala podstatnou roli, už nám bohužel mohla přizvukovat jen shůry. Vedle nás v kočárku spala dvouměsíční holčička. Té jsem přivezla dárkem knížku Františka Hrubína (jiné dárky už nedávám). Dnes již klasické verše s ilustracemi Jiřího Trnky vrátily mladou maminku do doby, kdy nám Dvakrát sedm pohádek pomáhalo zdolávat neplynulost řeči. K namnoze nejapným, „čistě logopedickým“ říkankám jsem se nikdy neuchylovala. Co jsme se na seminářích nasmáli nad říkankami, které údajně měly dětem s koktavostí ulehčit  situace společenského styku. Jedna z dřívějších skript naší slovutné univerzity – prý užitečná pro poděkování za půjčenou hračku – jako příklad :Děkuji vám za půjčení, měl jsem z auta potěšení.

                 Nikdy by mě nenapadlo, že někdy povozím v kočárku Kačenčinu dcerku. Kačenka vystudovala vysokou školu technického zaměření. Pracovně působí v kolektivu, který tisícům lidí denně zajišťuje spolehlivý a příjemný pohyb po Evropě i dalších kontinentech. Dívá se s optimismem do budoucna, má ráda své blízké, má ráda svou práci. A pořád „ráčkuje“. Nikdo mi nevymluví přesvědčení vyplývající z mého mnohaletého pozorování: ti, kteří „ráčkují“, bývají nadaní na matematiku, nevadí jim ani fyzika. Byla doba, kdy jsem o tomto faktu uvažovala jako o tématu případné diplomové práce. Nějak jsem nedokázala zformulovat zadání a už to nestihnu.

            Tento jeden z mých „logopedických“ příběhů souzní se slovy amerického ekonoma a futurologa Dennise Meadowse, která jsem kdysi zvolila jako motto své vysokoškolské písemné práce: Ať děláte cokoli, dělejte to pokorně. Nedělejte to jako deklaraci jistoty, ale jako experiment. Používejte svou činnost, ať už je to cokoli, k vlastnímu učení.

            Kačenčiným příběhem jsem chtěla připomenout, že 22.říjen je celosvětově Dnem porozumění koktavosti. Podtrhla bych to slovo porozumění.

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.    Logopedické poradenství. Příklady a analýzy. Praha: Grada      Publishing, a.s., 2009. ISBN 978-80-247-2666-3

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Čtení o koktavosti  Praha:  Portál, 1994. ISBN 80-7178-003-0.

PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.   Mařenko, řekni Ř.  Aby to dětem dobře mluvilo.  Praha: Grada Publishing, a.s. 2007. ISBN 978-80-247-2353-2

 HRUBÍN,  F.                              2 x 7 pohádek  Praha: SNDK, 1965, 1.vydání

 

 

 


Stál(i) u začátků

         Z oficiálních stránek se dozvíte, že město Poběžovice leží na úpatí Českého lesa 15 km severozápadně od Domažlic , v současnosti má 1 566 obyvatel. Místo bylo osídleno od pravěku, doloženě nepřetržitě nejméně od 11.století návrší nad potokem s poetickým názvem Pivoňka. Já jsem se o Poběžovicích poprvé dozvěděla čirou náhodou, a to z rozhlasové relace Petera Duhana (1946 – 2018), v té době spolupracovníka ČRo6 – Rádio Svobodná Evropa. Sluší se připomenout, že Peter Duhan, Wikipedií uváděný jako český novinář, byl krátce ústředním ředitelem Československého rozhlasu (1991 – 1992) a v letech 2010 – 2015 ředitelem Českého rozhlasu. Měl charakteristickou barvu hlasu a dikci – a byl vstřícný k posluchačům. Alespoň mě neodmítl, když jsem ho telefonicky požádala o další informace k zaslechnutému pořadu o hraběti Richardu N. Coudenhove- Kalergi. Tento majitel panství Poběžovice se narodil v roce 1894 v Tokiu a zemřel tiše a opuštěně v červenci 1972 v Rakousku, pochován je blízko švýcarského Bernu. Peter Duhan reagoval na můj zájem dokonce nabídkou uspořádat pro naši fakultu besedu o Richardovi N. Coudenhove-Kalergi, pozapomenutém autorovi myšlenky o Pan-EVROPĚ.

          I když se uvažovaná akce později – už nevím proč – neuskutečnila, chovám jako vzácnou památku knížku- Richard N. Coudehnhove-Kalergi: PAN-EVROPA - kterou jsem od Petera Duhana dostala. Vyšla poprvé ve Vídni v roce 1923, první české vydání pak v edici Aventinum v Praze v roce 1926. Předmluva k „mému“ opětovnému pražskému vydání z roku 1993 začíná konstatováním: Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.století, jenž celý svůj život zasvětil ideji Pan-Evropy, myšlence vytvoření sjednocené Evropy, v níž spatřoval jedinou možnost, jak tento kontinent politicky a hospodářsky zachránit a otevřít mu možnost klidného rozvoje ve všech oblastech. V předmluvě k prvnímu vydání z roku 1923 po zkušenostech z krvavé první světové války sám autor – hrabě Coudenhove-Kalergi – kromě jiného napsal: Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě, ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit….Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí…

                V jednotlivých kapitolách celkem útlé knížky PAN-EVROPA se autor věnoval z geografického hlediska problematice vztahů Evropa a svět, Evropa a AnglieEvropa a Rusko, Evropa a Amerika. Z politického pohledu pak reflektoval Evropu a Společnost národů, Evropské válečné nebezpečí, Evropu po světové válce, Německo a Francie, Národnostní otázku. Závěrečná kapitola nese název Cesty k Pan-EVROPĚ. Váhající číst dál nabádám: Vydržte! Překvapí vás v mnohém neotřele nastavený úhel pohledu na poměry a události, které považujete za dnes již nepodstatné, a místy nabudete dojmu, že snad čtete Sibylina proroctví. Dočkají se i ti bažící po zajímavé story, vždyť bez příběhu se dnes neobejde ani nákup zubní pasty. Je až s podivem, jak dosud mohl autorův život, zejména pak pohnutý osud jeho japonské matky Mitsuko (1874 – 1941) a šesti sourozenců uniknout mediálnímu zpracování.  

         Pokusím se z každé z uvedených kapitol uvést útržkovitě alespoň několik autorových myšlenek. Než je případně vztáhneme k dnešku, měli bychom si uvědomit, že tyto myšlenky byly Richardem N. Coudenhove-Kalergi formulovány před sto lety, jeho kniha PAN-EVROPA vyšla v roce 1923.

Evropa a svět

Devatenácté století bylo stoletím světové vlády Evropy…na druhé mírové konferenci v Haagu v roce 1907 se poprvé objevili zástupci amerických republik jako rovnoprávní partneři států evropských…současně se vyvinuly Spojené státy americké ve vůdčí mocnost zeměkoule…Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii…Že je postavení Ruska ještě chmurnější, nemůže být Evropě útěchou, neboť doba pracuje pro Rusko, proti Evropě….Rusko bude dřív či později zase velké, mocné a bohaté…Wilsonův pokus založit jednu ekumenickou Společnost národů ztroskotal…Evropa jako pojem politický neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek…mravnost upadá, všeobecná závist a nenávist vzrůstají…Nenaučí –li se Evropa ničemu z dějin, bude následovat osud římsko-německé říše. Stane se politicky i vojensky šachovnicí světa, objektem světové politiky…bude rozdělena Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry….Až konečně po ruské revoluci přijde ruský Napoleon, jenž utvoří z malých států východoevropských svůj Rýnský svaz a Evropě zasadí jeho pomocí smrtelnou ránu. Ještě by byl čas  zachránit Evropu před tímto osudem. Záchrana se jmenuje Pan-Evropa: politické a hospodářské sjednocení všech států, Polskem počínaje a Portugalskem konče, ve svaz států.

Hranice Evropy

Geograficky neexistuje evropský kontinent . Je to jen evropský poloostrov euroasijského kontinentu…Indie by se mohla přinejmenším stejným právem nazývat kontinentem jako Evropa….Geograficky se svět dělí na pět kontinentů: Euroasii, Afriku, Austrálii, Severní Ameriku a jižní Ameriku. Politicky pak na americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou mocenskou sféru. Kulturně se dělí svět na čtyři velké okruhy kulturní: evropský, čínský, indický a arabský. Tohoto rozlišování je třeba se striktně držet, aby nedošlo k nepříjemným záměnám ve vztahu k pojmu Evropa…na rozdíl od geografického pojmu Evropy používám jako politický pojem název Pan-Evropa. Vím, že se toto označení setká s nesouhlasem, že se ozve protest, že nelze nazývat Evropu bez Anglie a Ruska „Pan-Evropou“.Tato námitka je teoreticky oprávněná, ale prakticky bezvýznamná…Označení Pan-Evropa jsem zvolil, abych tím vyjádřil analogii k pan-amerikanismu a pan-helénismu.

Evropa a Anglie

Malá Evropa, nebo velká Evropa? Myšlenka Spojených států evropských je velmi stará…A přece zůstal tento ideál neuskutečněn: zůstal literárním problémem, aniž se kdy stal politickým problémem. Mnozí si hráli s touto ideou – sotva jediný však hnul prstem, aby ukázal cestu k jejímu uskutečnění…Od doby, kdy se Rusko odvržením od demokratického systému postavilo mimo Evropu, je otázka značně snazší. Neboť prakticky užší federace mezi sovětskou mocí světovou a demokratickými státy není proveditelná. Evropě tedy zbývá zodpovědět otázku příslušnosti Anglie – teprve pak bude možné podniknout první praktické kroky k vytvoření Pan-Evropy. Obtížnost anglické otázky spočívá v tom, že Velká Británie a Irsko nepochybně patří ke geografickému pojmu Evropy – avšak na druhé straně nelze spatřovat v britském impériu evropský stát….Velkoevropané si nedovedou představit Spojené státy evropské bez Anglie. Chtějí mít z britského impéria evropský spolkový stát. Takovou politikou by Pan-Evropa získala na moci, ale ztratila by na scelenosti. Neboť Evropa, k níž patří Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, nebyla by již Evropou, nýbrž interkontinentálním impériem…Teoreticky je ještě druhá forma velkoevropského řešení: připojení Velké Británie a Irska k Pan-Evropě, avšak bez kolonií a dominií. Toto řešení by však vedlo k rozpadu britského impéria…Pokud je britské impérium velké a mocné, je tento problém / připojení k Pan-Evropě/ velmi vzdálený. Proto tedy zbývá jako praktický problém pro Evropu jen maloevropské řešení….Anglie, která je mnohými pouty zájmů, kultury a historie spojena stejně tak s Evropou jako s Amerikou, je povolána být prostředníkem mezi oběma těmito kontinenty, aniž by politicky patřila k jednomu z nich. Pan-Evropa musí od samotného počátku hrát fair play vůči Anglii. Pan-Evropa musí jasně vědět, že evropské sjednocení není namířeno proti Anglii, nýbrž že se naopak snaží spolu s Anglií být oporou světového míru a jednou etapou k nové organizaci světa . Dnes a v dohledné budoucnosti musí být politika Anglie pacifistická. Neboť britské impérium je přesyceno. Potřebuje desetiletí k strávení všeho, co spolklo. Každou další válkou může všeho pozbýt – nic podstatného nemůže však již získat. I Evropa potřebuje nutně mír….Evropa dává v každé válce vše v sázku – ani jako vítěz by nemohla získat nic podstatného.

 Evropa a Rusko

Rusko je – nehledíc na krátkou hranici s Tureckem –jediným sousedem Pan-Evropy na souši. Organizovanému a zindustrializovanému Rusku by se nevyrovnal vojensky žádný z evropských států. Tak Rusko vykonává pouhou svou existencí stálý tlak na státy Evropy….Proto staví dějiny Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve či později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ…Mezi lety 1915 a 1919 se všechno v Rusku změnilo – jen expanzivní snahy zůstaly nezměněny…. Evropa si musí uvědomit, že dnes každý mír mezi demokratickými a sovětskými státy znamená pro Sověty pouze příměří, přestávku k zotavení a k přípravě nového útoku: neboť nezvratným konečným cílem komunistických vůdců zůstává světová komunistická revoluce. Jenom o metodě provedení panují mezi ruskými státníky neshody – nikoli o cíli….Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa /psáno v roce 1923, Německo přistoupilo ke Společnosti národů 11.9.1926/.Velká část Německa doufá, že jednoho dne pomocí spolku s Ruskem zničí versailleskou smlouvu a že Polsko rozdělí ještě jednou….Rusko potřebuje průmyslové zboží, především dopravní prostředky a hospodářské nástroje – a Evropa potřebuje obilí….Rusko a Evropa se potřebují navzájem, aby se, opírajíce se jeden o druhého, zase vzpřímily.Pro oba je nezbytné, aby politické otázky nejméně na deset let ustoupily před hospodářskými, a aby politika byla diktována hospodářstvím.Chce-li se však Evropa pustit do úspěšné konkurence s velkými anglickými a americkými hospodářskými odvětvími – musí vystupovat vůči Rusku jako hospodářská jednotka.

Evropa a Amerika

Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Občané jsou zbaveni všeobecné branné povinnosti. Na jejich půdě nebyla válka déle než půl století. Jejich průmysl a rolnictví vzkvétají….Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a díky vnitřním sporům je bezmocná ve světové politice. Ozdravení hospodářství je nemožné, pokud vojenské potřeby pohlcují daně a všeobecná branná povinnost velký díl produktivní pracovní síly. Každá evropská země žije v neustálém strachu z války. Vzájemná závist a nenávist mezi národy znemožňují jakoukoli spolupráci….Na světových trzích nebude evropský průmysl schopen konkurence s americkým průmyslem…Tato konkurenční neschopnost Evropy se uplatní hlavně při industrializování Číny a znovuvybudování Ruska…Podlehne-li Evropa v tomto konkurenčním boji, bude její zkáza úplná. Jen jediný prostředek může tomu zabránit: hospodářské sjednocení Evropy, spolupráce panevropské celní unie s Ruskem a odzbrojení evropských armád….Pan-Amerika je pro Evropu největším nebezpečím – nebo největší nadějí. Nebezpečím, zůstane-li Evropa mezinárodně roztříštěna na malé státečky v době, kdy se na druhém břehu Atlantiku organizuje celý světadíl. Nadějí pak, přiučí-li se Evropa od své moderní dcery a doplní panamerické hnutí hnutím panevropským.

Evropské válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce / psáno v roce 1923!/. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919….Kdyby evropští vůdcové a masy měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili. Ale lidé nemají tušení, co na ně čeká, jejich obrazotvornost jest příliš chudá a je obrácena příliš dozadu místo dopředu….Světovou válku/tzv. první/ si Evropané představovali podle války z roku 1870. Příští válku si představují Evropané podle války světové. A přitom je jisté, že budoucí válka předstihne tuto válku ukrutností a strašlivostí…Neboť technické vynálezy se vyvíjejí překotně rok od roku a s nimi se zdokonaluji také ničivé prostředky. Příští válka nebude vedena ve znamení mechaniky, nýbrž ve znamení chemie…Nechť by skončila příští evropská válka jakkoli – vyjde z ní jen jedna moc vítězně: Rusko….

Národnostní otázka

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy, míšenci z arijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras…Kdo hájí tezi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně, že největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského, že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl….Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci, tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha, neodvozují se tělesně od společných předků – nýbrž duchovně od společných učitelů…Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí….Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály, společní vůdci, básníci a bozi….Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný…Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka… Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské.

            Po velmi útržkovitých citacích z kapitol knížky PAN-EVROPA již doplním jen stejně útržkovité citace ze závěrečné kapitoly Cesty k Pan-Evropě. Hrabě Richard N. Coudenhove-Kalergi ji napsal ve věku pouhých 29 let. Nemusíme se vším souhlasit, ale nezbývá než v mnohém ocenit autorovu jasnozřivost a jazyk, jímž byl závažný text sepsán: srozumitelné formulace, přístupné čtenáři různého věku i sociálního původu. Tady bychom se mohli poučit a přiučit.

Cesty k Pan-Evropě

Protivníci Pan-Evropy se dělí ve čtyři skupiny: v nacionální šovinisty, komunisty, militaristy, průmyslové podniky, chráněné cly….Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní….Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž ve zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody! Jaro roku 1923. 

       K slíbeným zajímavostem ze života pana hraběte využiju informační letáček, který jsem získala na státním zámku a hradě Horšovský Týn. Poběžovice, v nichž žila matka pana hraběte – Mitsuko  - jsou nedaleko. Hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se jako legační rada vyslanectví Rakouska-Uherska v Tokiu v roce 1895 oženil s Japonkou Mitsuko (1874 – 1941).  Z dvoustránkového materiálu vybírám: „…sňatek byl považován za nerovný, protože nevěsta byla dcerou japonského obchodníka s olejem a starožitnostmi. I doba nebyla nakloněna pro uzavírání mezinárodních sňatků. Z obou stran bylo zapotřebí mnoha zvláštních povolení. Mitsuko musela být překřtěna na katoličku. Její manžel se posléze vzdal diplomatické kariéry a rodina se dvěma malými syny, Hansem a Richardem, přesídlila už v roce 1896 z Japonska do českého města Poběžovice, kde se Heinrich ujal správy zanedbaného rodového panství a rozhodl se stát vědcem. V roce 1900 složil na pražské Karlově universitě doktorát z filosofie. V Čechách se jim narodilo dalších pět dětí – synové Gerolf a Karl, dcery Elisabeth, Ida a Olga. Rodina žila velmi kulturně, přijímala řadu zahraničních návštěv.Doma se mluvilo mnoha jazyky….

            V roce 1906 náhle zemřel hrabě Heinrich – a život Mitsuko se zásadně změnil. Sama se ujala správy panství, děti poslala do vídeňských škol. Podstatně do jejího života zasáhlo vypuknutí Velké války, kterou my – po smutných zkušenostech-  nazýváme první světovou. Japonsko se postavilo na stranu válčící proti Rakousku-Uhersku. Mitsuko zřídila v blízkém sídle Pivoň vojenský lazaret, pomáhala se zásobováním. Po válce s dcerou Olgou odešla do Rakouska, panství svěřila nejstaršímu synovi. V Rakousku se těšila návštěvami svých japonských přátel, rodnou zemi, Japonsko, už nikdy nespatřila. Zemřela v roce 1941 ve Vídni, její manžel hrabě Heinrich odpočívá na hřbitově v Poběžovicích.

             Opět cituji z informačního letáčku: Z dětí prošel nejvýznamnější kariérou druhorozený syn Richard, zakladatel hnutí Pan-Evropa….narozený roku 1894 v Tokiu s japonským jménem Eijiro, politolog a publicista, studoval na vídeňské universitě…stal se proklamátorem politického, ekonomického a kulturního sjednocení Evropy do Spojených států evropských ve své knize PAN-EVROPA, jejíž první vydání vyšlo ve Vídni v roce 1923 a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Už ve 20.letech předpověděl nebezpečí fašismu a komunismu, mezi jeho přátele se řadili T. G .Masaryk a pozdější prezident Edvard Beneš…po anšlusu Rakouska byl Richard donucen uprchnout před nacisty do Švýcarska a pak do Spojených států. Od roku 1941 přednášel historii na universitě v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a v roce 1947 se stal spoluzakladatelem a generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie. Richard získal četná mezinárodní ocenění za své úsilí o udržení světového míru. Zemřel v roce 1972 ve Švýcarsku.    

         Zbývá ve stručnosti  zmínit další – neveselé – osudy paní Mitsuko a jejích dětí. Syn Gerolf působil na japonském velvyslanectví v Praze. Oženil se s maďarskou šlechtičnou. Před příchodem Hitlera odešel s rodinou do Anglie. Tři z jeho čtyř dětí dnes žijí ve Vídni, dceři Barbaře udělil prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání za práci pro Českou republiku v zahraničí. Nejstarší syn Hans převzal od matky starost o poběžovické panství. Jeho ženou se – k nelibosti Mitsuko – stala artistka, maďarská Židovka, před Hitlerem utekla do zahraničí. Hans se snažil uchránit malou dcerku tím, že se přihlásil k místním henleinovcům, po konci války byl odsunut. Po různých životních peripetiích zemřel v roce 1967 v Německu, zmiňovaná dcerka nedávno v Kalifornii. Mitsuko žila s nejmladší dcerouv realitě svou pečovatelkou – Olgou. Ta se po matčině smrti vrátila do Poběžovic k bratrovi Hansovi. S ním byla po válce odsunuta do Německa, kde v roce 1976 zemřela. Nejstarší dcera Elisabeth zemřela již v roce 1936 v Paříži. Rodinná rebelka Ida se stala spisovatelkou katolických románů, k matce se nehlásila, zemřela v roce 1971 ve Frankfurtu. Nejmladší syn Karl utekl v průběhu první světové války do Austrálie, živil se jako překladatel a tlumočník. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1987. Zámek v Poběžovicích je v dezolátním stavu. Část majetku Mitsuko se nachází ve státním zámku Horšovský Týn, orientální sbírky jsou umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

            Množné číslo, které jsem užila v titulku tohoto textu – Stál(i) u začátků – se vedle autora knihy PAN-EVROPA nevztahuje pouze ke vskutku státnickému, poměrně známému činu krále Jiříka z Poděbrad. Ten z důvodů, o nichž doporučuji šířeji se informovat, mírovým poselstvím vladařům Evropy 15.století doručil návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanství. Byl to v zásadě pokus o sjednocení Evropy v boji proti Turkům (dovršeném až v roce 1683 bitvou u Vídně). Letní cesty mě  dovedly do blízkosti Poběžovic, o nějaký týden později do Kunína u Nového Jičína. Tam jsem v zámeckém parku postála u busty posledního majitele kunínského panství – cukrovarníka a velkostatkáře, rytíře Viktora Bauera (1876 – 1939). Byl velmi zcestovalý , v letech 1903 – 1905 podnikl cestu kolem světa. Udržoval plodné kontakty s významnými umělci své doby, například s Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem. Jeho životopisci však nikdy nezapomínají dodat, že JUDr. Viktor Bauer byl panevropsky zaměřený myslitel, který se výrazně angažoval v hnutí usilujícím o sjednocení Evropy.

            Sešlo se několik náhod – co všechno mi poskytly! Co všechno bych díky jim ve škole podnikla, jak je využila! Příležitost bych si našla. Jsou potvrzením mého přesvědčení, že základem školy, vědění je zájem a motivace.

 RICHARD N.COUDENHOVE-KALERGI:    PAN-EVROPA   Praha: Nakladatelství Panevropa, 1993

                                                                                ISBN 80-900034-7-8

 

 

 

Z oficiálních stránek se dozvíte, že město Poběžovice leží na úpatí Českého lesa 15 km severozápadně od Domažlic , v současnosti má 1 566 obyvatel. Místo bylo osídleno od pravěku, doloženě nepřetržitě nejméně od 11.století návrší nad potokem s poetickým názvem Pivoňka. Já jsem se o Poběžovicích poprvé dozvěděla čirou náhodou, a to z rozhlasové relace Petera Duhana (1946 – 2018), v té době spolupracovníka ČRo6 – Rádio Svobodná Evropa. Sluší se připomenout, že Peter Duhan, Wikipedií uváděný jako český novinář, byl krátce ústředním ředitelem Československého rozhlasu (1991 – 1992) a v letech 2010 – 2015 ředitelem Českého rozhlasu. Měl charakteristickou barvu hlasu a dikci – a byl vstřícný k posluchačům. Alespoň mě neodmítl, když jsem ho telefonicky požádala o další informace k zaslechnutému pořadu o hraběti Richardu N. Coudenhove- Kalergi. Tento majitel panství Poběžovice se narodil v roce 1894 v Tokiu a zemřel tiše a opuštěně v červenci 1972 v Rakousku, pochován je blízko švýcarského Bernu. Peter Duhan reagoval na můj zájem dokonce nabídkou uspořádat pro naši fakultu besedu o Richardovi N. Coudenhove-Kalergi, pozapomenutém autorovi myšlenky o Pan-EVROPĚ.

 I když se uvažovaná akce později – už nevím proč – neuskutečnila, chovám jako vzácnou památku knížku- Richard N. Coudehhove-Kalergi: PAN-EVROPA - kterou jsem od Petera Duhana dostala. Vyšla poprvé ve Vídni v roce 1923, první české vydání pak v edici Aventinum v Praze v roce 1926. Předmluva k „mému“ opětovnému pražskému vydání z roku 1993 začíná konstatováním: Richard hrabě Coudenhove-Kalergi byl jedním z nejvýznamnějších politických myslitelů 20.století, jenž celý svůj život zasvětil ideji Pan-Evropy, myšlence vytvoření sjednocené Evropy, v níž spatřoval jedinou možnost, jak tento kontinent politicky a hospodářsky zachránit a otevřít mu možnost klidného rozvoje ve všech oblastech. V předmluvě k prvnímu vydání z roku 1923 po zkušenostech z krvavé první světové války sám autor – hrabě Coudenhove-Kalergi – kromě jiného napsal: Posláním této knihy je probudit velké politické hnutí, dřímající ve všech národech Evropy. Mnoho lidí snilo o jednotné Evropě, ale je jen málo těch, kdo jsou odhodláni ji vytvořit….Dosud je Evropa kvalitativně nejplodnějším lidským rezervoárem světa. Vzmáhající se Američané jsou Evropané, přesazení do jiného politického prostředí…

            V jednotlivých kapitolách celkem útlé knížky PAN-EVROPA se autor věnoval z geografického hlediska problematice vztahů Evropa a svět, Evropa a Anglie ,Evropa a Rusko, Evropa a Amerika. Z politického pohledu pak reflektoval Evropu a Společnost národů, Evropské válečné nebezpečí, Evropu po světové válce, Německo a Francie, Národnostní otázku. Závěrečná kapitola nese název Cesty k Pan-EVROPĚ. Váhající číst dál nabádám: Vydržte! Překvapí vás v mnohém neotřele nastavený úhel pohledu na poměry a události, které považujete za dnes již nepodstatné, a místy nabudete dojmu, že snad čtete Sibylina proroctví. Dočkají se i ti bažící po zajímavé story, vždyť bez příběhu se dnes neobejde ani nákup zubní pasty. Je až s podivem, jak dosud mohl autorův život, zejména pak pohnutý osud jeho japonské matky Mitsuko (1874 – 1941)a šesti sourozenců uniknout mediálnímu zpracování.

Pokusím se z každé z uvedených kapitol uvést útržkovitě alespoň několik autorových myšlenek. Než je případně vztáhneme k dnešku, měli bychom si uvědomit, že tyto myšlenky byly Richardem N. Coudenhove-Kalergi formulovány před sto lety, jeho kniha PAN-EVROPA vyšla v roce 1923.

Evropa a svět

Devatenácté století bylo stoletím světové vlády Evropy…na druhé mírové konferenci v Haagu v roce 1907 se poprvé objevili zástupci amerických republik jako rovnoprávní partneři států evropských…současně se vyvinuly Spojené státy americké ve vůdčí mocnost zeměkoule…Evropa je posunuta ze středu světa na jeho periferii…Že je postavení Ruska ještě chmurnější, nemůže být Evropě útěchou, neboť doba pracuje pro Rusko, proti Evropě….Rusko bude dřív či později zase velké, mocné a bohaté…Wilsonův pokus založit jednu ekumenickou Společnost národů ztroskotal…Evropa jako pojem politický neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států, prachárna mezinárodních konfliktů, retorta budoucích světových válek…mravnost upadá, všeobecná závist a nenávist vzrůstají…Nenaučí –li se Evropa ničemu z dějin, bude následovat osud římsko-německé říše. Stane se politicky i vojensky šachovnicí světa, objektem světové politiky…bude rozdělena Anglií, Ruskem a Amerikou v zájmové sféry….Až konečně po ruské revoluci přijde ruský Napoleon, jenž utvoří z malých států východoevropských svůj Rýnský svaz a Evropě zasadí jeho pomocí smrtelnou ránu. Ještě by byl čas  zachránit Evropu před tímto osudem. Záchrana se jmenuje Pan-Evropa: politické a hospodářské sjednocení všech států, Polskem počínaje a Portugalskem konče, ve svaz států.

Hranice Evropy

Geograficky neexistuje evropský kontinent .Je to jen evropský poloostrov euroasijského kontinentu…Indie by se mohla přinejmenším stejným právem nazývat kontinentem jako Evropa….Geograficky se svět dělí na pět kontinentů: Euroasii, Afriku, Austrálii, Severní Ameriku a jižní Ameriku. Politicky pak na americkou, evropskou, východoasijskou, ruskou a britskou mocenskou sféru. Kulturně se dělí svět na čtyři velké okruhy kulturní: evropský, čínský, indický a arabský. Tohoto rozlišování je třeba se striktně držet, aby nedošlo k nepříjemným záměnám ve vztahu k pojmu Evropa…na rozdíl od geografického pojmu Evropy používám jako politický pojem název Pan-Evropa. Vím, že se toto označení setká s nesouhlasem, že se ozve protest, že nelze nazývat Evropu bez Anglie a Ruska „Pan-Evropou“.Tato námitka je teoreticky oprávněná, ale prakticky bezvýznamná…Označení Pan-Evropa jsem zvolil, abych tím vyjádřil analogii k pan-amerikanismu a pan-helénismu.

Evropa a Anglie

Malá Evropa, nebo velká Evropa? Myšlenka Spojených států evropských je velmi stará…A přece zůstal tento ideál neuskutečněn: zůstal literárním problémem, aniž se kdy stal politickým problémem. Mnozí si hráli s touto ideou – sotva jediný však hnul prstem, aby ukázal cestu k jejímu uskutečnění…Od doby, kdy se Rusko odvržením od demokratického systému postavilo mimo Evropu, je otázka značně snazší. Neboť prakticky užší federace mezi sovětskou mocí světovou a demokratickými státy není proveditelná..Evropě tedy zbývá zodpovědět otázku příslušnosti Anglie – teprve pak bude možné podniknout první praktické kroky k vytvoření Pan-Evropy. Obtížnost anglické otázky spočívá v tom, že Velká Británie a Irsko nepochybně patří ke geografickému pojmu Evropy – avšak na druhé straně nelze spatřovat v britském impériu evropský stát….Velkoevropané si nedovedou představit Spojené státy evropské bez Anglie. Chtějí mít z britského impéria evropský spolkový stát. Takovou politikou by Pan-Evropa získala na moci, ale ztratila by na scelenosti. Neboť Evropa, k níž patří Kanada, Austrálie a Jižní Afrika, nebyla by již Evropou, nýbrž interkontinentálním impériem…Teoreticky je ještě druhá forma velkoevropského řešení: připojení Velké Británie a Irska k Pan-Evropě, avšak bez kolonií a dominií. Toto řešení by však vedlo k rozpadu britského impéria…Pokud je britské impérium velké a mocné, je tento problém / připojení k Pan-Evropě/ velmi vzdálený. Proto tedy zbývá jako praktický problém pro Evropu jen maloevropské řešení….Anglie, která je mnohými pouty zájmů, kultury a historie spojena stejně tak s Evropou jako s Amerikou, je povolána být prostředníkem mezi oběma těmito kontinenty, aniž by politicky patřila k jednomu z nich. Pan-Evropa musí od samotného počátku hrát fair play vůči Anglii. Pan-Evropa musí jasně vědět, že evropské sjednocení není namířeno proti Anglii, nýbrž že se naopak snaží spolu s Anglií být oporou světového míru a jednou etapou k nové organizaci světa . Dnes a v dohledné budoucnosti musí být politika Anglie pacifistická. Neboť britské impérium je přesyceno. Potřebuje desetiletí k strávení všeho, co spolklo. Každou další válkou může všeho pozbýt – nic podstatného nemůže však již získat. I Evropa potřebuje nutně mír….Evropa dává v každé válce vše v sázku – ani jako vítěz by nemohla získat nic podstatného.

 Evropa a Rusko

Rusko je – nehledíc na krátkou hranici s Tureckem –jediným sousedem Pan-Evropy na souši. Organizovanému a zindustrializovanému Rusku by se nevyrovnal vojensky žádný z evropských států. Tak Rusko vykonává pouhou svou existencí stálý tlak na státy Evropy….Proto staví dějiny Evropu před rozhodnutí: buďto se spojit přes všechny národní nevraživosti v jediné společenství států, nebo dříve či později padnout za oběť ruské dobyvačnosti. Třetí možnost Evropa nemá. Od Petra Velikého je Rusko na pochodu na západ…Mezi lety 1915 a 1919 se všechno v Rusku změnilo – jen expanzivní snahy zůstaly nezměněny…. Evropa si musí uvědomit, že dnes každý mír mezi demokratickými a sovětskými státy znamená pro Sověty pouze příměří, přestávku k zotavení a k přípravě nového útoku: neboť nezvratným konečným cílem komunistických vůdců zůstává světová komunistická revoluce. Jenom o metodě provedení panují mezi ruskými státníky neshody – nikoli o cíli….Nebezpečím pro Evropu je ruská orientace několika států, především Německa /psáno v roce 1923, Německo přistoupilo ke Společnosti národů 11.9.1926/.Velká část Německa doufá, že jednoho dne pomocí spolku s Ruskem zničí versailleskou smlouvu a že Polsko rozdělí ještě jednou….Rusko potřebuje průmyslové zboží, především dopravní prostředky a hospodářské nástroje – a Evropa potřebuje obilí….Rusko a Evropa se potřebují navzájem, aby se, opírajíce se jeden o druhého, zase vzpřímily.Pro oba je nezbytné, aby politické otázky nejméně na deset let ustoupily před hospodářskými, a aby politika byla diktována hospodářstvím.Chce-li se však Evropa pustit do úspěšné konkurence s velkými anglickými a americkými hospodářskými odvětvími – musí vystupovat vůči Rusku jako hospodářská jednotka.

Evropa a Amerika

Spojené státy americké jsou nejbohatší, nejmocnější a nejpokročilejší zemí světa. Občané jsou zbaveni všeobecné branné povinnosti. Na jejich půdě nebyla válka déle než půl století. Jejich průmysl a rolnictví vzkvétají….Nejednotná Evropa je naproti tomu zchudlá a zadlužená a díky vnitřním sporům je bezmocná ve světové politice. Ozdravení hospodářství je nemožné, pokud vojenské potřeby pohlcují daně a všeobecná branná povinnost velký díl produktivní pracovní síly. Každá evropská země žije v neustálém strachu z války. Vzájemná závist a nenávist mezi národy znemožňují jakoukoli spolupráci….Na světových trzích nebude evropský průmysl schopen konkurence s americkým průmyslem…Tato konkurenční neschopnost Evropy se uplatní hlavně při industrializování Číny a znovuvybudování Ruska…Podlehne-li Evropa v tomto konkurenčním boji, bude její zkáza úplná. Jen jediný prostředek může tomu zabránit: hospodářské sjednocení Evropy, spolupráce panevropské celní unie s Ruskem a odzbrojení evropských armád….Pan-Amerika je pro Evropu největším nebezpečím – nebo největší nadějí. Nebezpečím, zůstane-li Evropa mezinárodně roztříštěna na malé státečky v době, kdy se na druhém břehu Atlantiku organizuje celý světadíl. Nadějí pak, přiučí-li se Evropa od své moderní dcery a doplní panamerické hnutí hnutím panevropským.

Evropské válečné nebezpečí

Evropa se právě ocitá na cestě k nové válce / psáno v roce 1923!/. Většina států středo- a východoevropských se k této válce připravuje diplomaticky i vojensky. Nenávist a závist mezi sousedy jsou větší než v roce 1919….Kdyby evropští vůdcové a masy měli správnou představu o budoucí válce, nelitovali by žádných prostředků, aby jí zabránili. Ale lidé nemají tušení, co na ně čeká, jejich obrazotvornost jest příliš chudá a je obrácena příliš dozadu místo dopředu….Světovou válku/tzv. první/ si Evropané představovali podle války z roku 1870. Příští válku si představují Evropané podle války světové. A přitom je jisté, že budoucí válka předstihne tuto válku ukrutností a strašlivostí…Neboť technické vynálezy se vyvíjejí překotně rok od roku a s nimi se zdokonaluji také ničivé prostředky. Příští válka nebude vedena ve znamení mechaniky, nýbrž ve znamení chemie…Nechť by skončila příští evropská válka jakkoli – vyjde z ní jen jedna moc vítězně: Rusko….

Národnostní otázka

Dogma evropského nacionalismu hlásá, že národy jsou krevní příbuzenstva. Toto dogma je mýtus. Po nesčetném stěhování národů, jež se v našem světadílu událo v předhistorické a historické době, neexistuje v Evropě čistá rasa. Všechny národy Evropy (vyjma snad Islanďany) jsou národy smíšené: jsou to míšenci nordické, alpské a středozemní rasy, míšenci z arijských přistěhovalců a mongolských praobyvatelů, z rusých a tmavých, dlouholebečných a krátkolebečných ras…Kdo hájí tezi, že národ je krevní příbuzenstvo, stává se bezradným vůči faktu, že vynikající čeští Němci mají česká jména a obráceně, že největší maďarský národní básník Petöfi byl slovanského původu, že ze tří největších německých filosofů byl Kant původu skotského, Schopenhauer holandského, Nietzsche polského, že Bonaparte, Gambetta a Zola dle krve nebyli Francouzi, Shaw a Loyd George nejsou Angličané, Cesare Borgia nebyl Ital, Kolumbus nebyl Španěl….Přesto však existují evropské národy, a bylo by nesmyslné popírat jejich existenci, tyto národy nejsou však příbuzenstvím krve, nýbrž příbuzenstvím ducha, neodvozují se tělesně od společných předků – nýbrž duchovně od společných učitelů…Každý národ se probouzí teprve svými geniálními syny k plné výši svého vědomí….Vlastním náboženstvím nacionalismu je kult hrdinů. Národ pojí společní hrdinové, kteří jsou mu vzorem, společné ideály, společní vůdci, básníci a bozi….Je jenom jeden radikální způsob trvalého a spravedlivého řešení evropských hraničních otázek: neposunovat hranice, ale zrušit je! Evropané musí dojít k poznatku, že požadavek spravedlivých hranic je nesplnitelný, požadavek stabilních hranic však splnitelný…Špatné hranice jsou stále ještě lepší než vítězná válka… Evropan, jenž se pro mír zřekne posunutí politických hranic, musí všechnu svou energii soustředit na odstranění hranic po stránce národní, strategické a hospodářské.

            Po velmi útržkovitých citacích z kapitol knížky PAN-EVROPA již doplním jen stejně útržkovité citace ze závěrečné kapitoly Cesty k Pan-Evropě. Hrabě Richard N. Coudenhove-Kalergi ji napsal ve věku pouhých 29 let. Nemusíme se vším souhlasit, ale nezbývá než v mnohém ocenit autorovu jasnozřivost a jazyk, jímž byl závažný text sepsán: srozumitelné formulace, přístupné čtenáři různého věku i sociálního původu. Tady bychom se mohli poučit a přiučit.

Cesty k Pan-Evropě

Protivníci Pan-Evropy se dělí ve čtyři skupiny: v nacionální šovinisty, komunisty, militaristy, průmyslové podniky, chráněné cly….Aby se objevila na politické mapě, musí Pan-Evropa nejdříve zapustit kořeny v srdcích a hlavách Evropanů. Je třeba vystavět mosty dorozumění, zájmu a přátelství od národa k národu, od továrny k továrně, od odborů k odborům, od literatury k literatuře. Pocit panevropské pospolitosti, evropský patriotismus, musí korunovat a doplňovat cit národní….Znamení, v němž se Panevropané všech států spojí, je sluneční kříž: červený kříž ve zlatém slunci, symbol humanity a rozumu. Tato vlajka lásky a ducha nechť jednou vlaje od Portugalska až k Polsku nad kontinentem míru a svobody! Jaro roku 1923.  K slíbeným zajímavostem ze života pana hraběte využiju informační letáček, který jsem získala na státním zámku a hradě Horšovský Týn. Poběžovice, v nichž žila matka pana hraběte – Mitsuko  - jsou nedaleko. Hrabě Heinrich Coudenhove-Kalergi (1859 – 1906) se jako legační rada vyslanectví Rakouska-Uherska v Tokiu v roce 1895 oženil s Japonkou Mitsuko (1874 – 1941).  Z dvoustránkového materiálu vybírám: „…sňatek byl považován za nerovný, protože nevěsta byla dcerou japonského obchodníka s olejem a starožitnostmi. I doba nebyla nakloněna pro uzavírání mezinárodních sňatků. Z obou stran bylo zapotřebí mnoha zvláštních povolení. Mitsuko musela být překřtěna na katoličku. Její manžel se posléze vzdal diplomatické kariéry a rodina se dvěma malými syny, Hansem a Richardem, přesídlila už v roce 1896 z Japonska do českého města Poběžovice, kde se Heinrich ujal správy zanedbaného rodového panství a rozhodl se stát vědcem. V roce 1900 složil na pražské Karlově universitě doktorát z filosofie. V Čechách se jim narodilo ještě dalších pět dětí – synové Gerolf a Karl, dcery Elisabeth, Ida a Olga. Rodina žila velmi kulturně, přijímala řadu zahraničních návštěv.Doma se mluvilo mnoha jazyky….

            V roce 1906 náhle zemřel hrabě Heinrich – a život Mitsuko se zásadně změnil. Sama se ujala správy panství, děti poslala do vídeňských škol. Podstatně do jejího života zasáhlo vypuknutí Velké války, kterou my – po smutných zkušenostech-  nazýváme první světovou. Japonsko se postavilo na stranu válčící proti Rakousku-Uhersku. Mitsuko zřídila v blízkém sídle Pivoň vojenský lazaret, pomáhala se zásobováním. Po válce s dcerou Olgou odešla do Rakouska, panství svěřila nejstaršímu synovi. V Rakousku se těšila návštěvami svých japonských přátel, rodnou zemi, Japonsko, už nikdy nespatřila. Zemřela v roce 1941 ve Vídni, její manžel hrabě Heinrich odpočívá na hřbitově v Poběžovicích.

Opět cituji z informačního letáčku: Z dětí prošel nejvýznamnější kariérou druhorozený syn Richard, zakladatel hnutí Pan-Evropa….narozený roku 1894 v Tokiu s japonským jménem Eijiro, politolog a publicista, studoval na vídeňské universitě…stal se proklamátorem politického, ekonomického a kulturního sjednocení Evropy do Spojených států evropských ve své knize PAN-EVROPA, jejíž první vydání vyšlo ve Vídni v roce 1923 a bylo přeloženo do mnoha světových jazyků. Už ve 20.letech předpověděl nebezpečí fašismu a komunismu, mezi jeho přátele se řadili T. G .Masaryk a pozdější prezident Edvard Beneš…po anšlusu Rakouska byl Richard donucen uprchnout před nacisty do Švýcarska a pak do Spojených států. Od roku 1941 přednášel historii na universitě v New Yorku. Po válce se vrátil do Evropy a v roce 1947 se stal spoluzakladatelem a generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie. Richard získal četná mezinárodní ocenění za své úsilí o udržení světového míru. Zemřel v roce 1972 ve Švýcarsku.    

Zbývá ve stručnosti  zmínit další – neveselé – osudy paní Mitsuko a jejích dětí. Syn Gerolf působil na japonském velvyslanectví v Praze. Oženil se s maďarskou šlechtičnou. Před příchodem Hitlera odešel s rodinou do Anglie. Tři z jeho čtyř dětí dnes žijí ve Vídni, dceři Barbaře udělil prezident Václav Havel vysoké státní vyznamenání za práci pro Českou republiku v zahraničí. Nejstarší syn Hans převzal od matky starost o poběžovické panství. Jeho ženou se – k nelibosti Mitsuko – stala artistka, maďarská Židovka, před Hitlerem utekla do zahraničí. Hans se snažil uchránit malou dcerku tím, že se přihlásil k místním henleinovcům, po konci války byl odsunut. Po různých životních peripetiích zemřel v roce 1967 v Německu, zmiňovaná dcerka nedávno v Kalifornii. Mitsuko žila s nejmladší dcerouv realitě svou pečovatelkou – Olgou. Ta se po matčině smrti vrátila do Poběžovic k bratrovi Hansovi. S ním byla po válce odsunuta do Německa, kde v roce 1976 zemřela. Nejstarší dcera Elisabeth zemřela již v roce 1936 v Paříži. Rodinná rebelka Ida se stala spisovatelkou katolických románů, k matce se nehlásila, zemřela v roce 1971 ve Frankfurtu. Nejmladší syn Karl utekl v průběhu první světové války do Austrálie, živil se jako překladatel a tlumočník. Zemřel ve Švýcarsku v roce 1987.

         Zámek v Poběžovicích je v dezolátním stavu. Část majetku Mitsuko se nachází ve státním zámku Horšovský Týn, orientální sbírky jsou umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.

            Množné číslo, které jsem užila v titulku tohoto textu – Stál(i) u začátků – se vedle autora knihy PAN-EVROPA nevztahuje pouze ke vskutku státnickému, poměrně známému činu krále Jiříka z Poděbrad. Ten z důvodů, o nichž doporučuji šířeji se informovat, mírovým poselstvím vladařům Evropy 15.století doručil návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanství. Byl to v zásadě pokus o sjednocení Evropy v boji proti Turkům (dovršeném až v roce 1683 bitvou u Vídně). Letní cesty mě  dovedly do blízkosti Poběžovic, o nějaký týden později do Kunína u Nového Jičína. Tam jsem v zámeckém parku postála u busty posledního majitele kunínského panství – cukrovarníka a velkostatkáře, rytíře Viktora Bauera (1876 – 1939). Byl velmi zcestovalý , v letech 1903 – 1905 podnikl cestu kolem světa. Udržoval plodné kontakty s významnými umělci své doby, například s Oskarem Kokoschkou a Egonem Schielem. Jeho životopisci však nikdy nezapomínají dodat, že JUDr. Viktor Bauer byl panevropsky zaměřený myslitel, který se výrazně angažoval v hnutí usilujícím o sjednocení Evropy.

            Sešlo se několik náhod – co všechno mi poskytly! Co všechno bych díky jim ve škole podnikla, jak je využila! Příležitost bych si našla. Jsou potvrzením mého přesvědčení, že základem školy, vědění je zájem a motivace.

 

RICHARD N.COUDENHOVE-KALERGI:    PAN-EVROPA   Praha: Nakladatelství Panevropa, 1993

                                                                      ISBN 80-900034-7-8

 

 

 


Jiná škola

            Víte, kde leží Kravařsko? Taky jsem to nevěděla, dokud jsem si v Obecním muzeu na zámku v Kuníně nepřečetla, že „Kravařsko je starý historický název oblasti, která se rozprostírá kolem Nového Jičína, lehce zvlněné krajiny s úrodnými lukami a lesíky v povodí řeky Odry. Název vznikl na konci 18. století a neznamenal nic jiného, než oblast, ve které se chovají krávy – doslova „kraví zemičku“  (německy Kuhländchen). Počátky šlechtění kravařského skotu jsou spojeny s vesnicí Kunínem (dříve Kunvaldem), který představoval vlastní srdce Kravařska ležící uprostřed mezi jeho hlavními městy: Novým Jičínem a Fulnekem. Kravařsko bylo kulturně německou oblastí s vlastním rázovitým nářečím, písněmi, zvyky, ale především s hlubokým vztahem obyvatelstva ke zdejší krajině“. Pokud někomu název obce Kunín materialisticky připomíná v regálech obchodů vyskládané kelímky s jogurty, smetanou a kefíry, uvedu vše na pravou míru. Stáda krav zde možná v okolí zůstala, zastávka autobusu „Mlékárna Kunín“ také, ale ty bezpochyby zdravé pochutiny se již patnáct let vyrábějí jinde, v Ostravě. Inu, taková je doba.

            Zdejší kraj však oplývá podstatnějším bohatstvím – osobnostmi, jimž čas na významu neubírá. Chronologicky začnu Janem Amosem Komenským (1592 – 1670), který ve Fulneku prožil ještě před bitvou na Bílé hoře tři nejšťastnější roky svého života, jak o tom sám píše v knize Přemyšlování. Poprvé se zde oženil a ve Fulneku se mu narodil syn Daniel. Ono se ostatně kolem roku 1618 na Novojičínsku bratrským školám mimořádně dařilo, chodit do nich mohly také děti např. v Mořkově nebo v Suchdole nad Odrou. A jak se později ukázalo, smysluplné školy zapustily v této krajině  – na Kravařsku – tuhý kořínek.

            Téměř na rok o dvě století později se v Hynčicích (Heinzendorf bei Odrau), které jsou dnes částí obce Vražné, narodil Johann Gregor Mendel (1822 – 1884), jehož tři zákony dědičnosti, vyvzdorované na prachobyčejném hrachu, se staly základem genetiky. Tohoto „Moravana německé řeči“, jak se Mendel sám cítil a označoval, si dnes zcela přivlastňuje Brno. Zapomíná se na jeho studia na naší druhé nejstarší univerzitě v Olomouci (1840 – 1843)‚ kde byl svými učiteli – významnými vědci fundamentálně ovlivněn a získán právě pro studia vedoucí k pozdějším objevům. Učitelstvo by mohlo věnovat více pozornosti epigenetice, novému a rozvíjejícímu se podoboru genetiky.

            Asi bych etnograficky ( nověji: kulturně a sociálně antropologicky) pohořela, kdybych dále vzpomenula kupříkladu Leoše Janáčka (1854 – 1928) a jeho rodné Hukvaldy, sice vzdálené od Nového Jičína jen 20 km, ale ležící již na rozhraní valašsko-lašském. Co se zakladatelem psychoanalýzy Sigmundem Freudem ( 1856 – 1939), z ještě bližšího Příbora (Freibergu)? Vsuvka pro pohoršené: německé názvy českých (moravských) obcí a měst uvádím z vlastní zažité zkušenosti z doby, kdy se to u nás ještě cizinci nehemžilo. Když moje přítelkyně, psycholožka z Lyonu, v roce 1982 stážistka na Univerzitě Karlově, při pobytu v Olomouci projevila zájem navštívit Freiberg, byla jsem v rozpacích. Nic mi to neříkalo,dokud jsem se nedopídila, že se jedná o rodiště Sigmunda Freuda – Příbor, v zahraničních – nejen  odborných materiálech –  takto uváděno  neznámý pojem.

            V samém srdci Kravařska, jen několik kilometrů od Nového Jičína, jsou Hodslavice. Nejznámější Hodslavjan František Palacký (1798 – 1876) by mohl být na své rodiště hrdý. Hodslavice byly prohlášeny Vesnicí roku 1995 a navíc se jim dostalo celostátního ocenění Vzorná obec. Zajímavých šestadvacet roků jsem na Palackého univerzitě v Olomouci pedagogicky působila a příležitostně se tam ráda – na pozvání! – vracívám. Přiměřeně se orientuji v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě , dosud jsem u žádného z Palackého životopisců nenašla důvěryhodné vysvětlení, proč byly ony Dějiny dovedeny pouze do roku 1526, roku nástupu Habsburků na český trůn. Občas se vracívám k textu pohříchu v mnohém stále aktuálnímu, k dopisu, kterým Palacký v revolučním kvasu roku 1848 reagoval na pozvání na jednání ve Frankfurtu. Onoho jednání, které známým satirickým popěvkem – Píseň o tom německém parlamentě - odbyl Karel Havlíček Borovský:

                    Šuselka nám píše

                    až z německé říše,

                    bychom přišli Němcům pomoct,

                     že jim kručí v břiše.

 

                  A vy, Němci , chámi,

                  nehrajeme s vámi

                 co jste si tam nadrobili,

                  to si snězte sami.

 

                 Německo je vaše,

                 Čechy ale naše,

                nefoukejte nám z Frankfurtu

                do slovanské kaše….

Dodávat – zpívá se jako Na tom pražském mostě rozmarýnka roste – je zbytečné, kdo tu písničku dnes zná, už si notujeme jinak. Ale otázky se hrnou: Kdo byl Šuselka? Jak se dvě – náturou i celkově –zásadně rozdílné osobnosti, František Palacký a Karel Havlíček Borovský, dostaly do hledáčku mladých revolucionářů, plánujících zbavit je života v rámci Májového spiknutí 1849? Jak se ideologovi anarchismu a podněcovateli revolučního hnutí v Čechách roku 1848 Michailovi Bakuninovi vedlo v olomouckých kasematech, kde si odpykával trest také Karel Sabina, talentovaný literát, považovaný za tvůrce českého románu, dnes známý jako konfident a zrádce národa?

           Takto nahlíženo přestává být dějepis, historie nudnou snůškou dat a jmen, její protagonisté jsou nám lidsky bližší. Tak jsem se setkala s Františkem Palackým. Ne jako s důstojně zachmuřeným starcem, ale s Františkem Palackým studentíkem, vlastně desetiletým školákem, chovancem vzdělávacího ústavu na zámku v Kuníně.

            Zámek Kunín, poválečně zdevastovaný až k uvažované demolici, od roku 2004 díky desetiletému úpornému úsilí nadšenců opět patří k perlám moravské barokní architektury. Navíc se letos v létě již po sedmé stal Zámkem plným hudby, kdy v historických komnatách probíhají interpretační kurzy staré, převážně barokní hudby, završené koncerty ve velkém sále zámku a sousedícím farním kostele Povýšení sv.Kříže. Těm spíše technicky orientovaným prozradím, že pouhé tři roky po průkopnících (pionýrech, rehabilitujme ten výraz) balonového létání bratrech Montgolfierových se v dubnu roku 1786 u zámku v Kuníně podruhé pokusil o vypuštění horkovzdušného balonu hrabě Klement Alois z Truchsess-Waldburg- Zeilu. Pokus skončil neúspěšně, stejně jako manželství pana hraběte se šlechtičnou , která zůstává v paměti jako naše dobrá paní hraběnka Walburga, oficiálně – zkráceno – Marie Walburga hraběnka z Truchsess-Waldburg-Zeilu, rozená z Harrach-Hohenemsu. Paní hraběnka žila v letech 1762 až 1828. Porodila čtyři děti, tři zemřely v útlém věku, čtvrtého syna odvezl pan hrabě za hranice. Paní hraběnka se s ním již nikdy nesetkala. Z těžkých životních zkoušek a pochopitelných depresí se dobrá paní hraběnka dostávala – dnes bychom řekli – veřejně prospěšnou činností, kterou si vysloužila označení „první dáma evropského osvícenství“. Podrobné vylíčení pohnutého života paní hraběnky Walburgy, jejích aktivit a vůbec dění kolem kunínského zámku najdou zájemci v článku sympaticky zainteresovaného kunínského kastelána pana Jaroslava Zezulčíka (Znamenitá paní hraběnka, časopis Poodří, č.2/2004). Například až na specializovaném americkém webu získal pan kastelán fakta o divadelní hře Luisa aneb Jak se zkouší láska, kterou paní hraběnka napsala v 22 letech, tedy v roce 1784. Dva roky po převzetí kunvaldského panství jako dědictví – v roce 1783 – zakládá paní hraběnka výchovně vzdělávací ústav, který svou koncepcí a hlavně realizací zásadně předběhl dobu. I když se v odborné literatuře objevují zmínky o možné inspiraci myšlenkami zednářského hnutí, nelze opominout tradici bratrských škol v regionu Kravařska. Mohlo se jednat o obnovení školy, která v Kunvaldě existovala již v 16. století a zanikla v době třicetileté války. Ne na dlouho.  Už v roce 1654 byl u statku Martina Schneidra č.87 postaven výminkářský dům, kde byly tajně vyučovány děti v bratrské víře. Od roku 1792 byl výchovně vzdělávací ústav rozšířen na dvojtřídní a umístěn na zámku. V letech 1807 – 1809 se jeho žákem, studentem stává také František Palacký z nedalekých Hodslavic, tehdy hoch devíti až jedenáctiletý. Připomenu i ty tristnější údaje. Ústav byl rozhodnutím knížete Metternicha nařízením Moravského gubernia v Brně v roce 1814 zrušen. V té době mělo panství 1 643 obyvatel, dnešní stav činí 1 893 osob, přičemž – pro zajímavost – bylo po válce z obce odsunuto 1 132 Němců, jejichž potomci jsou s obyvateli současného Kunína v živém kontaktu. Svědčí o tom četné doklady v Obecním muzeu na zámku.

            O výchovně vzdělávacím ústavu paní hraběnky několik stručných základních dat, které i tak vzhledem k době existence ústavu doslova „berou dech“. Škola byla pojata jako ekumenická, tedy pro frekventanty různého náboženského vyznání, pro katolíky, evangelíky, židy, šest až osm pedagogů pečovalo o zhruba 60 žáků. Děti byly ze všech sociálních skupin, z rodin poddanských stejně jako šlechtických. Vzdělání se dostávalo chlapcům i dívkám, a to národnosti české i německé. V zámeckém parku se cvičilo. Ve škole proběhlo dokonce první veřejné očkování proti neštovicím. Co dodat?  Se svolením průvodkyně jsem si v zámku ofotila týdenní školní rozvrh, vyučovalo se od pondělí do soboty. Pro ilustraci nabízím pondělní rozvrh výuky 2. třídy z roku 1806 (s dobovým pravopisem):

5 – 6   číslové a mírové poměry 

6 -7     náboženství 

7 – 8   německé články

8 – 9   německé články

9 – 10  hudba

10 -11  náboženská čtení

11 – 12 kreslení

12 – 13  oběd a úklid

13 – 14  klavír

14 – 15  krásnopis

15 – 16  přírodopis

16 – 17  zpěv

17 – 18  německý sloh

18 – 19  světové dějiny

V dalších dnech byly zařazeny ještě předměty kreslení, počty, zeměpis, francouzský jazyk, jazyková cvičení

                 Traduje se, že paní hraběnka byla velmi přísná, dbala na pořádek a dodržování pravidel. Na portrétech některých žáků zaujmou spořádaně zastřižené „ofinky“ vlasů. Paní hraběnka prý tak skrývala vysoká čela, která považovala za projev nadměrné a zbytečné pýchy chovanců. Věrohodnější informace čteme v obsáhlém životopise Františka Palackého  z pera Jiřího Kořalky: „K učebním předmětům, na něž Palacký později vzpomínal, patřily přírodověda, fyzika, základy obecných dějin, antropologie a hospodářství. Ve výborném a svobodomyslném prostředí zde Palacký podle svých slov získal první základy svých vědomostí a za vynikající studijní výsledky byl zapsán do zlaté knihy ústavu. Představeným školy byl od roku 1806 šestadvacetiletý přírodovědec Karel Josef  Jurende, později známý jako zakladatel a dlouholetý vydavatel moravského vlasteneckého kalendáře v němčině a češtině…měla ho /Palackého/ ráda také samotná hraběnka, majitelka školy, o níž ovšem nemohl vědět, že v té době musela čelit dvěma udáním zámeckého kaplana a děkana v Bílovci. Stížnosti obou katolických kněží uváděly, že prý hraběnka vyučovala náboženství podle vlastních názorů, že žáci ústavu nebyli dostatečně vedeni ke katolickým bohoslužbám a že zpívali písně ochranovské Jednoty bratrské. Jakmile však otec Jiří Palacký získal dojem, že by se jeho syn František mohl v příjemném kunínském prostředí přichýlit ke katolické víře, rozhodl se vzít ho z této školy domů“.  O dalších osudech Františka Palackého, bezpochyby pozitivně ovlivněného pobytem v ústavu paní hraběnky Walburgy, si můžete číst v šestisetstránkové práci Josefa Kořalky (Jiří Morava je stručnější, zase jinak zajímavý).

        Já jsem měla štěstí. Neuvěřitelná souhra náhod si k mé velké radosti pohrála s mým učitelským osudem a přiměla mě pobýt několik dní v Novém Jičíně. Na půvabném novojičínském náměstí – v roce 2015 získalo ocenění Nejkrásnější náměstí v ČR – jsem pod pamětní deskou generála Laudona s několika aktéry rozplétala a doplňovala učitelský příběh, který dokáže zosnovat jen život. Dvě noci jsem o něm mohla rozjímat v Kuníně, kde jsem si zajistila stylové ubytování v zámeckém podkroví. Jak se ukázalo, naše dobrá paní hraběnka mi jako bonus poskytla bližší seznámení s povzbudivou částí historie našeho školství. Další přívlastky si k té škole doplňte sami.

 

KOŘALKA, J.   František Palacký (1798 – 1876) Životopis Praha: Argo,199    ISBN 80-7203-125-2

MORAVA, J.   Palacký – Čech – Rakušan – Evropan

ZEZULČÍK, J.   Znamenitá paní hraběnka.  In: časopis Poodří, č.2/2004.

 

 

 

 

 

 


Výhledy

           Že by Domažlice ležely v mělkém dolíku? Nabyla jsem toho dojmu, během týdenního pobytu jsem  v okruhu několika kilometrů zdolala hned čtyři kopce, z větší části pěšmo. Nejprve jsem za úmorného červencového vedra vyšlapala na třech kilometrech převýšení zhruba 120m. Nic moc, ale přičtěte mi k dobru sálající slunce a rok mého narození (kdy Hitler přepadl Sovětský svaz). Cestu na Baldov k památníku v realitě neuskutečněné, a přece vítězné bitvy husitů s křižáky 14.srpna 1431 mi měla zpříjemnit expozice děl ze sochařských sympozií minulých let. Zahájení toho letošního na zahradě bývalého augustiniánského kláštera v Domažlicích – nyní Základní umělecké školy – jsem se zvědavě zúčastnila. Samotný vrch Baldov zdobí – či má zdobit (mně se nelíbil) – šest metrů vysoký žulový prstencový kalich. Na kráse mu nepřidává ani těsné sousedství telekomunikační věže. Panel naučné stezky mě vrátil k událostem srpnových dnů roku 1431, kdy právě zde, v prostoru Baldova, došlo – jak čtu – k Vítězství husitů nad vojsky V.křížové výpravy. Rozhlédla jsem se nejen po krásách Českého lesa, ale také po informacích nabízených Wikipedií. Ten údajně v panice v křoví ztracený kardinálův klobouk, jak jsme se učili ve škole, mi nestačil. Ouha, zádrhel! Wikipedie tvrdí, že bitva u Domažlic byla součástí ne páté, ale čtvrté křižácké výpravy. Pravdu jsem hledala ve své knihovně, přímo u zdroje nejspolehlivějšího – v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Schraňuji vzácné vydání z neklidného roku 1939 jako vzpomínku na původního vlastníka, mladého muže příliš brzy podlehnuvšího zlé nemoci. Listuji ve 3.díle nadepsaném Článek sedmý – Rozhodnutí. Pátá i poslední kruciáta proti husitům. Wikipedie se tedy mýlí, budu si tu její nespolehlivost pamatovat.

            František Palacký dokončil své monumentální dílo v roce 1867, jako (tehdy) kmet již téměř sedmdesátiletý. Přiznávám, v jeho díle listuji jen příležitostně, nejčastěji utilitárně, stejně jako v tomto případě z potřeby něco si ověřit, s něčím se blíže seznámit. Překvapeně čtu, do jakých detailů byl Palacký schopen čtenářům historické události přiblížit. A nejen historické, i tu všednodennost, která obvykle zůstává nepovšimnuta. Co záleží na tom, jak lidé tehdy – ve stínu heroických dějin – žili? I oslavovaná doba – v tomto bodě husitská – měla svoje stíny a problémy: - „ Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchrániti se, aby nestrádal také mnohonásobně sporem a bojem již desítiletým, proti celému takřka světu, rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočilost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a ředly – to vše nedalo se nahraditi ani opraviti kořistmi sebebohatšími z ciziny.Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné, lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývati se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádali se z vojska zase“. Nelekám se archaických tvarů češtiny, ostatně je jich méně, než bych očekávala. V kontaktu s žáky nebo studenty bych z toho udělala spíš přednost, nebojím se říct – až trochu recesi. Mám (nejen) učitelskou zkušenost z chápavého, skoro rozverného přijetí způsobu, „jak spolu vedli řeči Petr Bajza s Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince“ – prostě ti hoši z Poláčkovy knížky Bylo nás pět. Nebála bych se tedy – různou audiovizuální formou – přiblížit ve třídě, v posluchárně úsilí a roli kardinála Juliana Cesariniho. Své poslání spatřoval v zajištění konečného zúčtování s husity, a proto „…kardinál Julian velikou horlivostí objížděl země německé, zvláště v Porýní, hlásaje všude kříž a rovnaje všecky veřejné spory a půtky, aby majíce doma pokoj, všichni obrátili se silou tím větší proti Čechům“. Průběh bitvy-nebitvy u Domažlic, v prostoru Baldova ho nakonec přivedl k náhledu, že bude rozumnější s husity vyjednávat. To prozření spojené s nabytým respektem k osobnosti Prokopa Holého je Palackým vylíčeno následovně: „ O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati…v úterý dne 14.srpna (1431) zrána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den k Domažlicům…Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blížil a že nastával tudíž boj rozhodný. I ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou. Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi /Baldov?/, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora obsazena byla….vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva, že vojska všecka byla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich, pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné….  Honci vojska českého vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho…a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí. Biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ“.

          Co se četných přechodníků a jazykových archaismů týče, držela bych se Žižkova: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Ale nebrala bych to doslova – přechodník může být komunikační libůstka, je-li v pravý čas náležitě užita. Chovám v paměti úsměvnou vzpomínku na osmáka, který viděl až na dno mé učitelské duše. Svou omluvu lišácky formuloval slovy: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol“. Rozhodně bych vše nezploštila na gramatické technikálie (přechodník přítomný se tvoří…), zůstala bych v jazykově emoční rovině. Již vícekrát jsem připomněla slova vynikajícího bohemisty pana profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti. Individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. Krátce – využila bych přechodníků a jazykových archaismů ke hře s jazykem, s mateřštinou, Nejsem maximalista, nikdy svým záměrem neoslovím všechny ve třídě, v posluchárně. Dotknu-li se několika, zahraji-li na strunu dvou, tří, zaplaťpánbůh za to! Těm ostatním to v žádném případě neublíží ani neuškodí.

         Další den jsem se vydala z domažlického náměstí (428 m n.m.) na Veselou horu (589 m n.m.). Čekaly mě 3 km ke známému poutnímu místu zvanému Vavřineček. Na zelené turistické značce hned za místním nádražím bylo někým zkušeným připsáno: Stezka vede roklí !!! Ty vykřičníky byly na místě: moc se mi ulevilo, když ponurá, roklí sevřená, neprošlapaná stezka po několika stech metrech vyústila v aleji vzrostlých stromů. Účastníci letošních Chodských slavností (9.-11.8.2019), největší národopisné slavnosti Chodska, šli pravděpodobně raději po silnici, dudáci v chodských krojích (viděla jsem je v domažlickém  kostele při křtu novorozeněte) by se v rokli přinejmenším urousali. Nejslavnější pouť ke svatému Vavřinci (slaví svátek 10.srpna) se konala v roce 1939 jako protest proti okupaci Československa. Zúčastnilo se jí na 120 000 poutníků, svážely je do Domažlic speciální vlaky. Mezi účastníky poutě byli vedle církevních hodnostářů (letos sloužil mši Dominik Duka) i představitelé českého kulturního života, mezi jinými Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha a – nastojte! –Julius Fučík! Co tato jména říkají těm ve školních lavicích nebo vysokoškolských posluchárnách? Nemáte čas si o nich promluvit? Připomínám: Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

         Obešla jsem v ten čas zavřenou kapli sv.Vavřince, přečetla si na informační tabuli něco z místních dějin i pověstí. Třeba o manželce mydlářského mistra Zuzaně Veselé (odtud pojmenování hory – Veselá) donátorce pozemku pro stavbu kaple jako díků sv.Vavřinci za vyléčení z depresí. Vida, deprese fungovaly i v 17.století! Mě skoro do deprese uvrhl pohled na zchátralou, kdysi nepochybně výstavnou rozlehlou rekreační chatu hned přes cestu naproti poutnímu kostelu sv.Vavřince. Donedávna prý zotavovna ROH, dnes rozpadající se budova zarůstající náletovými křovinami. Něco to o nás vypovídá. Na zpáteční cestě jsem se rokli vyhnula, i když tudy podle historiků chodívala na Veselou horu za svého pobytu v Domažlicích Božena Němcová, Paní komisarka Jindřicha Šimona Baara. Cesta po silnici vedla kolem kaple sv.Anny. Kaple je nedávno restaurovaná, okolí upraveno, můžete i posedět a zavzpomínat na ubožáky, kteří se v těchto místech modlívali před cestou na popraviště. Na další horory ještě dojde.

         Domažlice mají dvě nádraží. Jedno, to hlavní, je – místní prominou – odpudivě šedivé, řekla bych čpící pohraničím. To druhé, mně místně i pocitově bližší – Domažlice město –jsem zastihla v čilých stavebních úpravách. Chci věřit, že nestřou pel prázdninově poetického nádražíčka, z rodu těch z veršů Jana Skácela: 

         Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

        Vždycky jsme malinko smutní                   

        na malých nádražích, kde nikdo nečeká.

        Najednou máme bílou duši z bezu,

        najednou je v nás příliš člověka.

 Já jsem nesmutnila, i když děti, se kterými jsem se poprvé setkala v autobuse cestou do Horšovského Týna, vlakům nemávaly. Jejich přívětivá vedoucí, podpořena mladým mužem, zřejmě „praktikantem“, už věděla, že zrovna mně nemusí existenci dětského příměstského prázdninového tábora vysvětlovat. Oceňujeme dost – nejen finančně – činnost podobných zapálenců? Pro peníze to jistě nedělají. Kolika rodičům „vytrhnou trn z paty“, postarají se o jejich děti, které by se jinak pravděpodobně nějak poflakovaly v ulicích letně změněných měst, vystaveny různým nebezpečenstvím. Kdo někdy zkusil připravit na týden smysluplný –dokonce kulturní! – program pro houf pětadvaceti dětí, uznale pokývá hlavou.

 

          Regionální vlaková souprava místy zastavuje jen na znamení. Také jsem stiskla „čudlík“ a vystoupila v Trhanově (456 m.n.m.). Zdejší zámek slouží jako ubytovací zařízení. Zřejmě nebude tak stylové, jako U dobré paní hraběnky na zámku v Kuníně u Nového Jičína. Ostatně – Lamingerové patřili k drobné, ne zrovna bohaté šlechtě. Tradované cizáctví jim přisoudila až Božena Němcová. Zvídavější odkážu na Toulky českou minulostí, nejlépe jejich rozhlasovou verzi. Do detailu „nabourává“ (formulace autorů pořadu) příběh uhnízděný nejen školní výukou v našich myslích. Kdo z nás tuší, že Lamingerové se původně aktivně účastnili českého stavovského povstání? Po bitvě na Bílé hoře (1620) se jeden z nich snažil před vítězným panovníkem honem honem vše napravit horlivým přestupem ke katolické víře. I s těmi chodskými privilegii to bylo mnohem barvitější. Na temné stránky Wolfa Maximiliana Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, lidově Lomikara, ještě dojde. Zatím však přiznejme, že za vlády onoho pána začal kraj rozkvétat, díky vehementní podpoře řemeslnické výroby. Stala se také základem až do nedávna velmi prosperujícího sklářského průmyslu. Kupříkladu – jak uvádí Wikipedie – právě ve druhé polovině 17.století se z chodské osady stalo město, dnešní Klenčí pod Čerchovem (pro úplnost: roku 2006 mu byl vrácen status městyse). Čím jsem starší, tím častěji se mi vrací Shakespearovo: Všechno je jinak.

         Na trhanovském zámku spatřil světlo světa Josef Thomayer (1853 – 1927). Dokládá to pamětní deska věnovaná jednomu ze zakladatelů české lékařské vědy, tvůrci českého lékařského názvosloví, tradovaně vynikajícímu diagnostikovi, zejména v oblasti chorob břišních, někomu jeho jméno připomene známou pražskou nemocnici. Životopisci připomínají Josefa Thomayera jako vynikajícího pedagoga. Více než odborné statě jsou známé Thomayerovy literární práce, obrázky z cest nebo desítky fejetonů. Publikoval je často pod fonetickým anagramem svého jména – R. E. Jamot (zkuste přečíst pozpátku). Zálibu v jazykových hrátkách osvědčil – jak známo – vytvořením pseudonymu pro svého přítele Emila Frídu. Ten se tak stal pro českou literaturu Jaroslavem Vrchlickým (1853 – 1912). Nebylo to zdaleka jediné Thomayerovo literární přátelství. Balada o smrti Jana Koziny je uvedena věnováním: Dru Josefu Thomajerovi a Aloisu Jiráskovi připisuje J.V. 1885. Smutné divadlo onoho ponurého 28.listopadu 1695 evokují verše: Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Krev tuhne i dnes při pomyšlení, že podle tehdejších zvyklostí tělo odsouzence zůstávalo na popravišti po dobu jednoho roku, ponecháno napospas dravým ptákům, přírodním a povětrnostním vlivům. V Kozinově případě to dokonce mělo být tělo bez hlavy, kterou prý si vyžádal pomstychtivý Lomikar. Jaroslav Vrchlický své poslední dny prožil v  Domažlicích, kde v roce 1912 zemřel v bytě, který mu opatřil jeho přítel – Jindřich Jindřich, hudební skladatel, etnograf a sběratel lidových písní. Projdete-li podloubím půvabného domažlického náměstí na straně o 59 cm šikmo vychýlené kostelní věže, pohybujete se – jak svědčí pamětní desky – v  místech pobytu Boženy Němcové, Jaroslava Vrchlického, Karla Jaromíra Erbena a za Dolejší branou můžete zajít do přívětivého muzea Jindřicha Jindřicha.

         V aleji za trhanovským zámkem jsem „hodila řeč“(novodobě: small talk) s domorodcem. Na nějaký kilometr vzdálený Hrádek (585 m n.m. – třetí vrch mého chodského putování) mi doporučil jít ne po silnici, ale lesem po červené turistické značce, je to kratší. Lesem chodívám s mrazením v zádech, ale překonala jsem se. Na Hrádku stojí od roku 1895 z pohlednic známá 3,2m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, jak jinak – se psem. Okolí je upravené, utrmácení výletníci se mohou občerstvit, případně také ubytovat či dokonce prožít svatební veselí  – podle reklamy – v tradiční regionální Chodské chalupě. Já jsem se pokochala nádhernou vyhlídkou na okolí Domažlicka a prudce klesajícím svahem sešla neprošlapanou stezkou vysokou trávou do blízkého Újezda. Po desítkách let jsem se vrátila do Kozinova statku.

         Možná úmorné parno mi dopřávalo luxus pobývat v navštívených muzeích, zámcích, pamětních síních celkem osamoceně, bez houfu většinou prázdninově intaktních návštěvníků. Upadnu v nemilost, když se ohradím proti účasti nemluvňat a kojenců na prohlídkách památkových objektů? Na hradě v Horšovském Týně jsem výklad kastelánky neslyšela kvůli kojenci přikurtovanému k tělu matky, který se neutišitelným pláčem stále dožadoval pozornosti. Korunu tomu nasadil jeho starší sourozenec předpubertálního věku. Kluk se proplétal skupinou návštěvníků s tabletem v ruce a s hlasitými poznámkami typu, jak „ty lidi tehdy mohli žít bez internetu“. Výchovnou lekci patřičného ohleduplného společenského chování potřebovali především rodiče, zcela laxní k právům a potřebám ostatních.

         V Kozinově statku nás byla hrstka. Paní průvodkyně – mého věku – pojala výklad téměř v rodinném duchu. K mé lítosti nemluvila bulačinou, velmi specifickým chodským nářečím, a jak se mi přiznala, už to ani neuměla. Dozvěděla jsem se, že Jan Sladký Kozina , negramotný sedlák, měl šest synů, z nichž se jen dva dožili dospělosti. Sedávali kolem bytelného dřevěného stolu, jeho fotografii mám v mobilu. Stůl je z počátku 17. století, starší než sám hospodář Jan Kozina. Takový kus nábytku měla každá rodina ve velké vážnosti, nepřipadalo v úvahu, aby si u stolu třeba hrály děti. Nevěsta odcházející z domova za budoucím manželem považovala za svou povinnost se stolem se rozloučit. Kozinovi potomci žijí v Kalifornii. Možná v sobě ještě mají něco ze svérázných Chodů, kteří podle informačního panelu „..se raději oddávali zábavě než povinnostem…“.  Zaujal mě seznam chodských privilegií, první bylo uděleno Janem Lucemburským, to poslední, čtyřiadvacáté Fridrichem Falckým, smutně známým „zimním králem“. Není divu, že mezi ním a Lamingerem jiskřily těžké animozity, připomenu-li vrtošivé chování pánů z Albenreuthu v období mezi odbojem českých stavů v roce 1618 a celkové poměry zásadně měnící bitvou na Bílé hoře. Určitě bych těm v lavicích řekla – velmi stručně a laicky – něco o panovníkem hojně využívaném zástavním právu. Když panovníkovy truhlice zacházely na úbytě, propůjčil (zastavil/zástava) část svých území za úplatu některému ze svých finančně movitějších šlechticů. Ti pak na zastaveném majetku hospodařili po svém, ve svůj prospěch, privilegia sem, privilegia tam. Dělo se tak i na Chodsku.

         Čas, kdy jsme si volně prohlíželi vystavené exponáty, si paní průvodkyně krátila četbou. Na mou rozvernou poznámku – „Doufám, že čtete Jiráska“ – mi ukázala titulní stránku rozečtené knížky: Helena Lisická: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svět je malý! Helena Lisická ( 1930 – 2009), spisovatelka, etnografka , autorka řady knih pohádek a pověstí, chodívala naší ulicí s pejskem na procházku. Věřím, že v posledních bolavých dnech na lůžku v olomoucké nemocnici ji potěšilo doznání  medika, mého vnuka: „Já jsem vás měl jako maturitní otázku“.

         Z Kozinova Újezda do Domažlic jsou to vzdušnou čarou čtyři kilometry. Silnice byla tu stíněna příjemným stromořadím, místy vedla kolem polí, kde jsem nevěřila svým očím: chrpy, dávno nevídané, jen se to jimi modralo! Kde je koukol? Chrpy a koukol, potěcha očí, nebo nežádoucí plevel? A co s ním? Další otázky do školních lavic!

         Pomník na Výhledech (698m n.m.) postavili svému nejslavnějšímu a nejznámějšímu rodákovi Jindřichu Šimonu Baarovi (1869 – 1925) vděční obyvatelé Klenčí pod Čerchovem ( 497m n.m.). Právě Výhledy se měly v mé chodské maršrutě stát tím, co latiníci vystihují heslem Finis coronat opus (Konec korunuje dílo). Nestalo se. Nevím, jak místní v zimě zdolávají prudce stoupající kopec, to já bych z domu už při sněhovém poprašku raději ani nevyšla. Ještě jsem odhodlaně vystoupala k odbočce na lesní cestu, další pak – i časových důvodů – vzdala. Snad příště, milý Jindřichu Šimone, i když v mém případě nějaké příště… Spisovatel Jindřich Šimon Baar byl prý prudké a otevřené povahy, což mu způsobovalo dost potíží při výkonu kněžského povolání a rozhodně nepřispívalo k pohodlnému a pozemskými statky obdařenému životu. Zklamaný vývojem v církvi požádal v roce 1919 – ve věku padesáti let – o předčasné penzionování a vrátil se nastálo domů – do Klenčí pod Čerchovem. Zbývající léta – do předčasné smrti v roce 1925 – se věnoval literární a veřejné práci ve prospěch rodného kraje.To vše jsem se dozvěděla v Baarově domě, který si spisovatel zakoupil z výtěžku své literární činnosti. Dům, nabyté jmění a autorská práva odkázal svému rodišti s přáním, aby bylo v domě zřízeno muzeum, veřejná knihovna a čítárna. Není divu, že již v roce 1933 za přítomnosti třiceti tisíc příznivců odhalil Baarovi další ze slavných místních rodáků – Jindřich Jindřich – pomník na Výhledech. Sám pomník má pestrou historii. Za německé okupace byl zčásti rozstřílen, některé jeho kusy snad měly posloužit ke stavbě mlékárny v Německu. Dva kameny , ten z Klenčí a od spolku rodáků z Domažlic v americkém Chicagu, se podařilo ukrýt v lese. V roce 1947 byl pomník odhalen znovu , znovu Jindřichem Jindřichem. To jméno jsem objevila na jednom z muzejních panelů, tentokrát se ovšem jednalo o otce hudebního skladatele a sběratele lidových písní. Jindřich Šimon Baar o něm píše: „Vím, že jsem nebyl zpočátku nijak horlivým žákem a že mi škola s přísnou kázní zrovna nevoněla. Snažil jsem se jí vyhnout, jak to šlo a vítal jsem radostně dny, ve kterých „nebyla škola“. Školy obecné byly tehdy chudě vypraveny, ale pan učitel Jindřich měl své soukromé pomůcky a každý den zpestřil nám suchopár školy nějakým překvapením“. A byla jsem doma! V tom je jádro pudla – pan učitel Jindřich uměl (a snažil se!) děti zaujmout ! Souhlasím s Radkou Kvačkovou, která nedávno v Lidových novinách (v jednom ze svých vtipně psaných Posledních slov) vyjádřila obavu, že valná část současných učitelů neumí děti zaujmout. Dodala bych, že značná část učitelů na „základkách“ neučí, ale přednáší. Baarův život „mám v mobilu“ zachycený v hraničních fázích: (zajímavé) okolnosti jeho narození a jeho epitaf (byla jsem také u Baarova hrobu na místním hřbitově). To ponechám inspirovaným následníkům, abych ještě stihla upozornit na budovu Staré pošty. Tam jsem velmi plodně zúročila čas získaný nerealizovaným výstupem na Výhledy. Na Staré poště , která svého času byla také celnicí a zájezdním hostincem , existovalo pravidelné poštovní spojení již v roce 1546 (pro ilustraci: v tom roce zemřel Martin Luther, ten působil zhruba sto let po husitech – zpět k bitvě u Domažlic ….události se snažím pamatovat vztahově, v souvislostech).

         Od roku 2016 sídlí na Staré poště Dům přírody Českého lesa. Nejvíce si zde užitečně užijí děti. Samozřejmě – jak žádá doba – interaktivně. „Dům přírody Českého lesa je návštěvnickým střediskem, které ve stálé venkovní a vnitřní expozici přibližuje přírodní, kulturní a historické pozoruhodnosti unikátní příhraniční oblasti Českého lesa. Školám a dalším zájemcům nabízí specializované programy v Domě přírody i v terénu, na které se lze přihlásit prostřednictvím e-mailu…“, čtu ve vzorově vypraveném propagačním materiálu. Jenže… v ten všední den prvního červencového prázdninového týdne jsem si bohatou, pestře a vynalézavě zpracovanou nabídku Domu přírody Českého lesa prohlížela sama. Měly jsme tak s paní vedoucí možnost a dost času prodiskutovat  přínos a smysl bohulibého projektu. Dospělé může inspirovat k zamyšlení nad dějinnými proměnami kraje, zejména v oddíle věnovaném zaniklým obcím (bylo jich na šedesát), jejich historii  - včetně poválečného vyhnání obyvatel a vzniku zakázaného hraničního pásma -i jejich současnému stavu . Celé rodiny zve na výlet film upozorňující na zajímavá a atraktivní místa  Českého lesa. Je mi jen líto, že chytře vymyšlená  audiovizuální část s čápem letícím nad krajinou je zatížena aktuálním nemravem sdělit vše co nejrychleji. Denně  z rozhlasu slýchávám ten řečový úprk, trysk, kdy mám dojem, že mluvčí chrlí slova, bez tečky, bez pauzy, udýchaně, jako by právě doběhl půlmaratón, jindy ho skoro vidím, jak při zbrklé řeči přešlapuje, protože  už to nemůže vydržet a musí si odskočit….  Pohrávala jsem si s myšlenkou, o kolik více by si děti z čápova vyprávění odnesly, kdyby jim je zprostředkoval někdo jako Karel Höger. Poprosila bych čápa zvolnit alespoň o polovinu, aby si děti mohly z jeho povídání něco odnést, zapamatovat. Jinak budou pouze planě zahlceny informacemi, které vyvanou dříve, než sejdou do výtvarné dílničky v přízemí.

         Přála bych Domu přírody Českého lesa co nejvíce vnímavých návštěvníků, a to navzdory ne právě příznivě nakloněným okolnostem. Klenčí pod Čerchovem už dávno neleží na důležité spojnici Praha – Plzeň – Regensburg, už tudy (naštěstí!) netáhnou armády , jako v době, kdy generál Suvorov nocoval na Staré poště (1799) a car Alexandr poobědval ve zdejším hostinci (1815). Klenčí pod Čerchovem má aktuálně 1 335 obyvatel a pochybuji, že by se městys, co „odešla“ známá chodská keramika, těšil větší přízni návštěvníků či turistů. Bývaly zde desítky hrnčířských a keramických dílen. Dnes naleznete v Klenčí jediného výrobce chodské keramiky, navíc je dílna  a prodejna otevřena jen po domluvě. To jsem nevěděla, tudíž ani nestihla. K chodskému džbánku s vlčími máky, žlutými klasy, modrými a bílými kvítky na černém podkladě (naspodu s nápisem J.Čípa, Klenčí), který si před půlstoletím z Chodska přivezli mí rodiče, tedy nic nepřidám.

         I tak jsem z Domažlic odjížděla více než spokojená. Tu kávu, která  nemohla být horší, jsem dvěma občerstvovacím institucím v blízkosti šikmé věže ráda odpustila. Pokoj v penzionu na domažlickém náměstí plně dostál slibovanému: ubytování bylo příjemně okouzlující a z okna jsem skutečně měla romantický výhled na Chodský hrad, jak mě majitel mailem ujistil hned po rezervaci někdy v lednu. Já totiž své letní pobyty plánuji s výhledem řady měsíců. Jako kdysi u školních výletů. Věděli jsme nejen, kam pojedeme, ale hlavně co tam uvidíme, co vidět chceme, co o tom víme, co by kdyby….Dnes mi při plánování účinně pomáhá internet, mobil, jako dříve literatura. Poskytnou mi však jen informace. Informace nejsou poznatky! Co je důležitější – souvislosti, návaznost, rozporuplnost informací , grunt formované mentální mapy– to už je na mě, na mém zájmu, zdravých pochybnostech. Tím jsem se vždycky snažila „infikovat“ své okolí, hlavně žáky. Ten výhled mě už minul. Vám ve škole ta možnost zůstává. Co s ní?

  PALACKÝ, F.   Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl třetí od roku 1403 do roku 1439.

                          Praha: Nakladatelství L.Mazáč, 1939, jubilejní vydání.

LISICKÁ, H.     Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska.  Praha: nakladatelství Svoboda,

                             1971.  ISBN 25-006-71.

 

 

 

 

 Že by Domažlice ležely v mělkém dolíku? Nabyla jsem toho dojmu, během týdenního pobytu jsem  v okruhu několika kilometrů zdolala hned čtyři kopce, z větší části pěšmo. Nejprve jsem za úmorného červencového vedra vyšlapala na třech kilometrech převýšení zhruba 120m. Nic moc, ale přičtěte mi k dobru sálající slunce a rok mého narození (kdy Hitler přepadl Sovětský svaz). Cestu na Baldov k památníku v realitě neuskutečněné, a přece vítězné bitvy husitů s křižáky 14.srpna 1431 mi měla zpříjemnit expozice děl ze sochařských sympozií minulých let. Zahájení toho letošního na zahradě bývalého augustiniánského kláštera v Domažlicích – nyní Základní umělecké školy – jsem se zvědavě zúčastnila. Samotný vrch Baldov zdobí – či má zdobit (mně se nelíbil) – šest metrů vysoký žulový prstencový kalich. Na kráse mu nepřidává ani těsné sousedství telekomunikační věže. Panel naučné stezky mě vrátil k událostem srpnových dnů roku 1431, kdy právě zde, v prostoru Baldova, došlo – jak čtu – k Vítězství husitů nad vojsky V.křížové výpravy. Rozhlédla jsem se nejen po krásách Českého lesa, ale také po informacích nabízených Wikipedií. Ten údajně v panice v křoví ztracený kardinálův klobouk, jak jsme se učili ve škole, mi nestačil. Ouha, zádrhel! Wikipedie tvrdí, že bitva u Domažlic byla součástí ne páté, ale čtvrté křižácké výpravy. Pravdu jsem hledala ve své knihovně, přímo u zdroje nejspolehlivějšího – v Palackého Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Schraňuji vzácné vydání z neklidného roku 1939 jako vzpomínku na původního vlastníka, mladého muže příliš brzy podlehnuvšího zlé nemoci. Listuji ve 3.díle nadepsaném Článek sedmý – Rozhodnutí. Pátá i poslední kruciáta proti husitům. Wikipedie se tedy mýlí, budu si tu její nespolehlivost pamatovat.

            František Palacký dokončil své monumentální dílo v roce 1867, jako (tehdy) kmet již téměř sedmdesátiletý. Přiznávám, v jeho díle listuji jen příležitostně, nejčastěji utilitárně, stejně jako v tomto případě z potřeby něco si ověřit, s něčím se blíže seznámit. Překvapeně čtu, do jakých detailů byl Palacký schopen čtenářům historické události přiblížit. A nejen historické, i tu všednodennost, která obvykle zůstává nepovšimnuta. Co záleží na tom, jak lidé tehdy – ve stínu heroických dějin – žili? I oslavovaná doba – v tomto bodě husitská – měla svoje stíny a problémy: - „ Národ český, ačkoli vítězný, nemohl však uchrániti se, aby nestrádal také mnohonásobně sporem a bojem již desítiletým, proti celému takřka světu, rozbroje domácí, pobořená města, hrady a tvrze vypálené, obyvatelstvo namnoze povražděné aneb ze sídel svých vyplašené, pole nezoraná, živnosti kleslé, obchod s jinými národy na vše strany zamezený, zdivočilost mravů vzmáhající se v té míře, co umy pokojné v zemi hynuly a ředly – to vše nedalo se nahraditi ani opraviti kořistmi sebebohatšími z ciziny.Také ubývalo čím dále tím více domácí síly bojovné, lid selský a řemeslníci po městečkách již počali valně ukrývati se, kdykoli voláno na vojnu, a byvše přece sehnáni, ukrádali se z vojska zase“. Nelekám se archaických tvarů češtiny, ostatně je jich méně, než bych očekávala. V kontaktu s žáky nebo studenty bych z toho udělala spíš přednost, nebojím se říct – až trochu recesi. Mám (nejen) učitelskou zkušenost z chápavého, skoro rozverného přijetí způsobu, „jak spolu vedli řeči Petr Bajza s Édou Kemlinkem a Josefem Zilvarem z chudobince“ – prostě ti hoši z Poláčkovy knížky Bylo nás pět. Nebála bych se tedy – různou audiovizuální formou – přiblížit ve třídě, v posluchárně úsilí a roli kardinála Juliana Cesariniho. Své poslání spatřoval v zajištění konečného zúčtování s husity, a proto „…kardinál Julian velikou horlivostí objížděl země německé, zvláště v Porýní, hlásaje všude kříž a rovnaje všecky veřejné spory a půtky, aby majíce doma pokoj, všichni obrátili se silou tím větší proti Čechům“. Průběh bitvy-nebitvy u Domažlic, v prostoru Baldova ho nakonec přivedl k náhledu, že bude rozumnější s husity vyjednávat. To prozření spojené s nabytým respektem k osobnosti Prokopa Holého je Palackým vylíčeno následovně: „ O vojsku českém jen to známo jest, že po vtrhnutí křižáků do země počalo se opět rychle sbírati…v úterý dne 14.srpna (1431) zrána sešikovalo vozy své a táhlo celý ten den k Domažlicům…Byly již asi tři hodiny s poledne, když v ležení křižáckém, prostírajícím se v krajině mezi Týnem Horšovem, Chudenicemi a Domažlicemi, roznesla se rychle pověst, že tábor husitský se blížil a že nastával tudíž boj rozhodný. I ačkoli husité ještě asi míli vzdálí byli, aniž jich bylo viděti, však již rozléhal se opodál nezvyklý rachot pochodu vozového a zpěv celého táboru hlučný „Ktož jste boží bojovníci“ dorážel k srdci bystřejších posluchačů mocí zázračnou. Kardinál Julian s vévodou saským vystoupiv na horu jakousi /Baldov?/, aby shlédnul i vojska i bojiště, vyslal rychle k nejvyššímu veliteli, žádaje, aby především hora obsazena byla….vše se hemžilo, křik a hřmot vzmáhal se vůkol, zmatek posedl zástupy, jezdci rozptylují se po tlupách a předjíždějí jeden druhého, ale vše směrem nazad a nikoli kupředu. Co jest to? volá kardinál poděšený, proč vozy metají náklady své na zem? Ale dříve nežli se vzpamatovati mohl, přišla mu zpráva, že vojska všecka byla na útěku, aniž prý možné bylo udržeti jich, pročež aby pilen jsa zachování svého, pospíšil sobě k lesům také, pokud nebude pozdě. A vskutku již utíkání bylo všeobecné….  Honci vojska českého vskočili mezi Němce udatně a zbili i zjímali jich mnoho…a tak ode všech vozů Němci utekli, i ode všech děl a jiných věcí svých. Ubohý kardinál, jehož lidé nejvíce utrpěli, octl se u velikém nebezpečenství, ne tak od Čechů, jako raděj od křižáků samých, kteří náramně rozjitřeni jsouce, sčítali na něho vinu všeho neštěstí. Biskup würzburský musel uchrániti jeho v houfu svém, v němž přestrojen za obecného vojína jel pohřížený v hoři nevýslovném, celý den a noc ani s koně nesešed, aniž pokrmu neb nápoje poživ“.

Co se četných přechodníků a jazykových archaismů týče, držela bych se Žižkova: Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte! Ale nebrala bych to doslova – přechodník může být komunikační libůstka, je-li v pravý čas náležitě užita. Chovám v paměti úsměvnou vzpomínku na osmáka, který viděl až na dno mé učitelské duše. Svou omluvu lišácky formuloval slovy: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol“. Rozhodně bych vše nezploštila na gramatické technikálie (přechodník přítomný se tvoří…), zůstala bych v jazykově emoční rovině. Již vícekrát jsem připomněla slova vynikajícího bohemisty pana profesora Alexandra Sticha: „Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti. Individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip“. Krátce – využila bych přechodníků a jazykových archaismů ke hře s jazykem, s mateřštinou, Nejsem maximalista, nikdy svým záměrem neoslovím všechny ve třídě, v posluchárně. Dotknu-li se několika, zahraji-li na strunu dvou, tří, zaplaťpánbůh za to! Těm ostatním to v žádném případě neublíží ani neuškodí.

Další den jsem se vydala z domažlického náměstí (428 m n.m.) na Veselou horu (589 m n.m.). Čekaly mě 3 km ke známému poutnímu místu zvanému Vavřineček. Na zelené turistické značce hned za místním nádražím bylo někým zkušeným připsáno: Stezka vede roklí !!! Ty vykřičníky byly na místě: moc se mi ulevilo, když ponurá, roklí sevřená, neprošlapaná stezka po několika stech metrech vyústila v aleji vzrostlých stromů. Účastníci letošních Chodských slavností (9.-11.8.2019), největší národopisné slavnosti Chodska, šli pravděpodobně raději po silnici, dudáci v chodských krojích (viděla jsem je v domažlickém  kostele při křtu novorozeněte) by se v rokli přinejmenším urousali. Nejslavnější pouť ke svatému Vavřinci (slaví svátek 10.srpna) se konala v roce 1939 jako protest proti okupaci Československa. Zúčastnilo se jí na 120 000 poutníků, svážely je do Domažlic speciální vlaky. Mezi účastníky poutě byli vedle církevních hodnostářů (letos sloužil mši Dominik Duka) i představitelé českého kulturního života, mezi jinými Josef Hora, Karel Hašler, Jiří Mucha a – nastojte! –Julius Fučík! Co tato jména říkají těm ve školních lavicích nebo vysokoškolských posluchárnách? Nemáte čas si o nich promluvit? Připomínám: Kdo chce, hledá způsob. Kdo nechce, hledá zdůvodnění. Nebo jinak: Kde vůle, tam cesta.

Obešla jsem v ten čas zavřenou kapli sv.Vavřince, přečetla si na informační tabuli něco z místních dějin i pověstí. Třeba o manželce mydlářského mistra Zuzaně Veselé (odtud pojmenování hory – Veselá) donátorce pozemku pro stavbu kaple jako díků sv.Vavřinci za vyléčení z depresí. Vida, deprese fungovaly i v 17.století! Mě skoro do deprese uvrhl pohled na zchátralou, kdysi nepochybně výstavnou rozlehlou rekreační chatu hned přes cestu naproti poutnímu kostelu sv.Vavřince. Donedávna prý zotavovna ROH, dnes rozpadající se budova zarůstající náletovými křovinami. Něco to o nás vypovídá. Na zpáteční cestě jsem se rokli vyhnula, i když tudy podle historiků chodívala na Veselou horu za svého pobytu v Domažlicích Božena Němcová, Paní komisarka Jindřicha Šimona Baara. Cesta po silnici vedla kolem kaple sv.Anny. Kaple je nedávno restaurovaná, okolí upraveno, můžete i posedět a zavzpomínat na ubožáky, kteří se v těchto místech modlívali před cestou na popraviště. Na další horory ještě dojde.

Domažlice mají dvě nádraží. Jedno, to hlavní, je – místní prominou – odpudivě šedivé, řekla bych čpící pohraničím. To druhé, mně místně i pocitově bližší – Domažlice město –jsem zastihla v čilých stavebních úpravách. Chci věřit, že nestřou pel prázdninově poetického nádražíčka, z rodu těch z veršů Jana Skácela: 

         Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají.

        Vždycky jsme malinko smutní                   

        na malých nádražích, kde nikdo nečeká.

        Najednou máme bílou duši z bezu,

        najednou je v nás příliš člověka.

  Já jsem nesmutnila, i když děti, se kterými jsem se poprvé setkala v autobuse cestou do Horšovského Týna, vlakům nemávaly. Jejich přívětivá vedoucí, podpořena mladým mužem, zřejmě „praktikantem“, už věděla, že zrovna mně nemusí existenci dětského příměstského prázdninového tábora vysvětlovat. Oceňujeme dost – nejen finančně – činnost podobných zapálenců? Pro peníze to jistě nedělají. Kolika rodičům „vytrhnou trn z paty“, postarají se o jejich děti, které by se jinak pravděpodobně nějak poflakovaly v ulicích letně změněných měst, vystaveny různým nebezpečenstvím. Kdo někdy zkusil připravit na týden smysluplný –dokonce kulturní! – program pro houf pětadvaceti dětí, uznale pokývá hlavou.

 

   Regionální vlaková souprava místy zastavuje jen na znamení. Také jsem stiskla „čudlík“ a vystoupila v Trhanově (456 m.n.m.). Zdejší zámek slouží jako ubytovací zařízení. Zřejmě nebude tak stylové, jako U dobré paní hraběnky na zámku v Kuníně u Nového Jičína. Ostatně – Lamingerové patřili k drobné, ne zrovna bohaté šlechtě. Tradované cizáctví jim přisoudila až Božena Němcová. Zvídavější odkážu na Toulky českou minulostí, nejlépe jejich rozhlasovou verzi. Do detailu „nabourává“ (formulace autorů pořadu) příběh uhnízděný nejen školní výukou v našich myslích. Kdo z nás tuší, že Lamingerové se původně aktivně účastnili českého stavovského povstání? Po bitvě na Bílé hoře (1620) se jeden z nich snažil před vítězným panovníkem honem honem vše napravit horlivým přestupem ke katolické víře. I s těmi chodskými privilegii to bylo mnohem barvitější. Na temné stránky Wolfa Maximiliana Lamingera svobodného pána z Albenreuthu, lidově Lomikara, ještě dojde. Zatím však přiznejme, že za vlády onoho pána začal kraj rozkvétat, díky vehementní podpoře řemeslnické výroby. Stala se také základem až do nedávna velmi prosperujícího sklářského průmyslu. Kupříkladu – jak uvádí Wikipedie – právě ve druhé polovině 17.století se z chodské osady stalo město, dnešní Klenčí pod Čerchovem (pro úplnost: roku 2006 mu byl vrácen status městyse). Čím jsem starší, tím častěji se mi vrací Shakespearovo: Všechno je jinak.

Na trhanovském zámku spatřil světlo světa Josef Thomayer (1853 – 1927). Dokládá to pamětní deska věnovaná jednomu ze zakladatelů české lékařské vědy, tvůrci českého lékařského názvosloví, tradovaně vynikajícímu diagnostikovi, zejména v oblasti chorob břišních, někomu jeho jméno připomene známou pražskou nemocnici. Životopisci připomínají Josefa Thomayera jako vynikajícího pedagoga. Více než odborné statě jsou známé Thomayerovy literární práce, obrázky z cest nebo desítky fejetonů. Publikoval je často pod fonetickým anagramem svého jména – R. E. Jamot (zkuste přečíst pozpátku). Zálibu v jazykových hrátkách osvědčil – jak známo – vytvořením pseudonymu pro svého přítele Emila Frídu. Ten se tak stal pro českou literaturu Jaroslavem Vrchlickým (1853 – 1912). Nebylo to zdaleka jediné Thomayerovo literární přátelství. Balada o smrti Jana Koziny je uvedena věnováním: Dru Josefu Thomajerovi a Aloisu Jiráskovi připisuje J.V. 1885. Smutné divadlo onoho ponurého 28.listopadu 1695 evokují verše: Ó Plzeňské ty náměstí, nám v žilách tuhla krev! Krev tuhne i dnes při pomyšlení, že podle tehdejších zvyklostí tělo odsouzence zůstávalo na popravišti po dobu jednoho roku, ponecháno napospas dravým ptákům, přírodním a povětrnostním vlivům. V Kozinově případě to dokonce mělo být tělo bez hlavy, kterou prý si vyžádal pomstychtivý Lomikar. Jaroslav Vrchlický své poslední dny prožil v  Domažlicích, kde v roce 1912 zemřel v bytě, který mu opatřil jeho přítel – Jindřich Jindřich, hudební skladatel, etnograf a sběratel lidových písní. Projdete-li podloubím půvabného domažlického náměstí na straně o 59 cm šikmo vychýlené kostelní věže,pohybujete se – jak svědčí pamětní desky – v  místech pobytu Boženy Němcové, Jaroslava Vrchlického, Karla Jaromíra Erbena a za Dolejší branou můžete zajít do přívětivého muzea Jindřicha Jindřicha.

V aleji za trhanovským zámkem jsem „hodila řeč“(novodobě: small talk) s domorodcem. Na nějaký kilometr vzdálený Hrádek (585 m n.m. – třetí vrch mého chodského putování) mi doporučil jít ne po silnici, ale lesem po červené turistické značce, je to kratší. Lesem chodívám s mrazením v zádech, ale překonala jsem se. Na Hrádku stojí od roku 1895 z pohlednic známá 3,2m vysoká socha Jana Sladkého Koziny, jak jinak – se psem. Okolí je upravené, utrmácení výletníci se mohou občerstvit, případně také ubytovat či dokonce prožít svatební veselí  – podle reklamy – v tradiční regionální Chodské chalupě. Já jsem se pokochala nádhernou vyhlídkou na okolí Domažlicka a prudce klesajícím svahem sešla neprošlapanou stezkou vysokou trávou do blízkého Újezda. Po desítkách let jsem se vrátila do Kozinova statku.

Možná úmorné parno mi dopřávalo luxus pobývat v navštívených muzeích, zámcích, pamětních síních celkem osamoceně, bez houfu většinou prázdninově intaktních návštěvníků. Upadnu v nemilost, když se ohradím proti účasti nemluvňat a kojenců na prohlídkách památkových objektů? Na hradě v Horšovském Týně jsem výklad kastelánky neslyšela kvůli kojenci přikurtovanému k tělu matky, který se neutišitelným pláčem stále dožadoval pozornosti. Korunu tomu nasadil jeho starší sourozenec předpubertálního věku. Kluk se proplétal skupinou návštěvníků s tabletem v ruce a s hlasitými poznámkami typu, jak „ty lidi tehdy mohli žít bez internetu“. Výchovnou lekci patřičného ohleduplného společenského chování potřebovali především rodiče, zcela laxní k právům a potřebám ostatních.

Kozinově statku nás byla hrstka. Paní průvodkyně – mého věku – pojala výklad téměř v rodinném duchu. K mé lítosti nemluvila bulačinou, velmi specifickým chodským nářečím, a jak se mi přiznala, už to ani neuměla. Dozvěděla jsem se, že Jan Sladký Kozina , negramotný sedlák, měl šest synů, z nichž se jen dva dožili dospělosti. Sedávali kolem bytelného dřevěného stolu, jeho fotografii mám v mobilu. Stůl je z počátku 17. století, starší než sám hospodář Jan Kozina. Takový kus nábytku měla každá rodina ve velké vážnosti, nepřipadalo v úvahu, aby si u stolu třeba hrály děti. Nevěsta odcházející z domova za budoucím manželem považovala za svou povinnost se stolem se rozloučit. Kozinovi potomci žijí v Kalifornii. Možná v sobě ještě mají něco ze svérázných Chodů, kteří podle informačního panelu „..se raději oddávali zábavě než povinnostem…“.  Zaujal mě seznam chodských privilegií, první bylo uděleno Janem Lucemburským, to poslední, čtyřiadvacáté Fridrichem Falckým, smutně známým „zimním králem“. Není divu, že mezi ním a Lamingerem jiskřily těžké animozity, připomenu-li vrtošivé chování pánů z Albenreuthu v období mezi odbojem českých stavů v roce 1618 a celkové poměry zásadně měnící bitvou na Bílé hoře. Určitě bych těm v lavicích řekla – velmi stručně a laicky – něco o panovníkem hojně využívaném zástavním právu. Když panovníkovy truhlice zacházely na úbytě, propůjčil (zastavil/zástava) část svých území za úplatu některému ze svých finančně movitějších šlechticů. Ti pak na zastaveném majetku hospodařili po svém, ve svůj prospěch, privilegia sem, privilegia tam. Dělo se tak i na Chodsku.

Čas, kdy jsme si volně prohlíželi vystavené exponáty, si paní průvodkyně krátila četbou. Na mou rozvernou poznámku – „Doufám, že čtete Jiráska“ – mi ukázala titulní stránku rozečtené knížky: Helena Lisická: Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska. Svět je malý! Helena Lisická ( 1930 – 2009), spisovatelka, etnografka , autorka řady knih pohádek a pověstí, chodívala naší ulicí s pejskem na procházku. Věřím, že v posledních bolavých dnech na lůžku v olomoucké nemocnici ji potěšilo doznání  medika, mého vnuka: „Já jsem vás měl jako maturitní otázku“.

Z Kozinova Újezda do Domažlic jsou to vzdušnou čarou čtyři kilometry. Silnice byla tu stíněna příjemným stromořadím, místy vedla kolem polí, kde jsem nevěřila svým očím: chrpy, dávno nevídané, jen se to jimi modralo! Kde je koukol? Chrpy a koukol, potěcha očí, nebo nežádoucí plevel? A co s ním? Další otázky do školních lavic!

Pomník na Výhledech (698m n.m.) postavili svému nejslavnějšímu a nejznámějšímu rodákovi Jindřichu Šimonu Baarovi (1869 – 1925) vděční obyvatelé Klenčí pod Čerchovem ( 497m n.m.). Právě Výhledy se měly v mé chodské maršrutě stát tím, co latiníci vystihují heslem Finis coronat opus (Konec korunuje dílo). Nestalo se. Nevím, jak místní v zimě zdolávají prudce stoupající kopec, to já bych z domu už při sněhovém poprašku raději ani nevyšla. Ještě jsem odhodlaně vystoupala k odbočce na lesní cestu, další pak – i časových důvodů – vzdala. Snad příště, milý Jindřichu Šimone, i když v mém případě nějaké příště… Spisovatel Jindřich Šimon Baar byl prý prudké a otevřené povahy, což mu způsobovalo dost potíží při výkonu kněžského povolání a rozhodně nepřispívalo k pohodlnému a pozemskými statky obdařenému životu. Zklamaný vývojem v církvi požádal v roce 1919 – ve věku padesáti let – o předčasné penzionování a vrátil se nastálo domů – do Klenčí pod Čerchovem. Zbývající léta – do předčasné smrti v roce 1925 – se věnoval literární a veřejné práci ve prospěch rodného kraje.To vše jsem se dozvěděla v Baarově domě, který si spisovatel zakoupil z výtěžku své literární činnosti. Dům, nabyté jmění a autorská práva odkázal svému rodišti s přáním, aby bylo v domě zřízeno muzeum, veřejná knihovna a čítárna. Není divu, že již v roce 1933 za přítomnosti třiceti tisíc příznivců odhalil Baarovi další ze slavných místních rodáků – Jindřich Jindřich – pomník na Výhledech. Sám pomník má pestrou historii. Za německé okupace byl zčásti rozstřílen, některé jeho kusy snad měly posloužit ke stavbě mlékárny v Německu. Dva kameny , ten z Klenčí a od spolku rodáků z Domažlic v americkém Chicagu, se podařilo ukrýt v lese. V roce 1947 byl pomník odhalen znovu , znovu Jindřichem Jindřichem. To jméno jsem objevila na jednom z muzejních panelů, tentokrát se ovšem jednalo o otce hudebního skladatele a sběratele lidových písní. Jindřich Šimon Baar o něm píše: „Vím, že jsem nebyl zpočátku nijak horlivým žákem a že mi škola s přísnou kázní zrovna nevoněla. Snažil jsem se jí vyhnout, jak to šlo a vítal jsem radostně dny, ve kterých „nebyla škola“. Školy obecné byly tehdy chudě vypraveny, ale pan učitel Jindřich měl své soukromé pomůcky a každý den zpestřil nám suchopár školy nějakým překvapením“. A byla jsem doma! V tom je jádro pudla – pan učitel Jindřich uměl (a snažil se!) děti zaujmout ! Souhlasím s Radkou Kvačkovou, která nedávno v Lidových novinách (v jednom ze svých vtipně psaných Posledních slov) vyjádřila obavu, že valná část současných učitelů neumí děti zaujmout. Dodala bych, že značná část učitelů na „základkách“ neučí, ale přednáší. Baarův život „mám v mobilu“ zachycený v hraničních fázích: (zajímavé) okolnosti jeho narození a jeho epitaf (byla jsem také u Baarova hrobu na místním hřbitově). To ponechám inspirovaným následníkům, abych ještě stihla upozornit na budovu Staré pošty. Tam jsem velmi plodně zúročila čas získaný nerealizovaným výstupem na Výhledy. Na Staré poště , která svého času byla také celnicí a zájezdním hostincem , existovalo pravidelné poštovní spojení již v roce 1546 (pro ilustraci: v tom roce zemřel Martin Luther, ten působil zhruba sto let po husitech – zpět k bitvě u Domažlic ….události se snažím pamatovat vztahově, v souvislostech).

Od roku 2016 sídlí na Staré poště Dům přírody Českého lesa. Nejvíce si zde užitečně užijí děti. Samozřejmě – jak žádá doba – interaktivně. „Dům přírody Českého lesa je návštěvnickým střediskem, které ve stálé venkovní a vnitřní expozici přibližuje přírodní, kulturní a historické pozoruhodnosti unikátní příhraniční oblasti Českého lesa. Školám a dalším zájemcům nabízí specializované programy v Domě přírody i v terénu, na které se lze přihlásit prostřednictvím e-mailu…“, čtu ve vzorově vypraveném propagačním materiálu. Jenže… v ten všední den prvního červencového prázdninového týdne jsem si bohatou, pestře a vynalézavě zpracovanou nabídku Domu přírody Českého lesa prohlížela sama. Měly jsme tak s paní vedoucí možnost a dost času prodiskutovat  přínos a smysl bohulibého projektu. Dospělé může inspirovat k zamyšlení nad dějinnými proměnami kraje, zejména v oddíle věnovaném zaniklým obcím (bylo jich na šedesát), jejich historii  - včetně poválečného vyhnání obyvatel a vzniku zakázaného hraničního pásma -i jejich současnému stavu . Celé rodiny zve na výlet film upozorňující na zajímavá a atraktivní místa  Českého lesa. Je mi jen líto, že chytře vymyšlená a audiovizuální část s čápem letícím nad krajinou je zatížena aktuálním nemravem sdělit vše co nejrychleji. Běžně z rozhlasu slýchávám ten řečový úprk, trysk, kdy mám dojem, že mluvčí chrlí slova, bez tečky, bez pauzy, udýchaně, jako by právě doběhl půlmaratón, jindy ho skoro vidím, jak při zbrklé řeči přešlapuje, protože  už to nemůže vydržet a musí si odskočit….  Pohrávala jsem si s myšlenkou, o kolik více by si děti z čápova vyprávění odnesly, kdyby jim je zprostředkoval někdo jako Karel Höger. Poprosila bych čápa zvolnit alespoň o polovinu, aby si děti mohly z jeho povídání něco odnést, zapamatovat. Jinak budou pouze planě zahlceny informacemi, které vyvanou dříve, než sejdou do výtvarné dílničky v přízemí.

Přála bych Domu přírody Českého lesa co nejvíce vnímavých návštěvníků, a to navzdory ne právě příznivě nakloněným okolnostem. Klenčí pod Čerchovem už dlouho neleží na důležité spojnici Praha – Plzeň – Regensburg, už tudy (naštěstí!) netáhnou armády , jako v době, kdy generál Suvorov nocoval na Staré poště (1799) a car Alexandr poobědval ve zdejším hostinci (1815). Klenčí pod Čerchovem má aktuálně 1 335 obyvatel a pochybuji, že by se městys, co „odešla“ známá chodská keramika, těšil větší přízni návštěvníků či turistů. Bývaly zde desítky hrnčířských a keramických dílen. Dnes naleznete v Klenčí jediného výrobce chodské keramiky, navíc je dílna  a prodejna otevřena jen po domluvě. To jsem nevěděla, tudíž ani nestihla. K chodskému džbánku s vlčími máky, žlutými klasy, modrými a bílými kvítky na černém podkladě (naspodu s nápisem J.Čípa, Klenčí), který si před půlstoletím z Chodska přivezli mí rodiče, tedy nic nepřidám.

I tak jsem z Domažlic odjížděla více než spokojená. Tu kávu, která  nemohla být horší, jsem dvěma občerstvovacím institucím v blízkosti šikmé věže ráda odpustila. Pokoj v penzionu na domažlickém náměstí plně dostál slibovanému: ubytování bylo příjemně okouzlující a z okna jsem skutečně měla romantický výhled na Chodský hrad, jak mě majitel mailem ujistil hned po rezervaci někdy v lednu. Já totiž své letní pobyty plánuji s výhledem řady měsíců. Jako kdysi u školních výletů. Věděli jsme nejen, kam pojedeme, ale hlavně co tam uvidíme, co vidět chceme, co o tom víme, co by kdyby….Dnes mi při plánování účinně pomáhá internet, mobil, jako dříve literatura. Poskytnou mi však jen informace. Informace nejsou poznatky! Co je důležitější – souvislosti, návaznost, rozporuplnost informací , grunt formované mentální mapy– to už je na mě, na mém zájmu, zdravých pochybnostech. Tím jsem se vždycky snažila „infikovat“ své okolí, hlavně žáky. Ten výhled mě už minul. Vám ve škole ta možnost zůstává. Co s ní?

 

 PALACKÝ, F.   Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Díl třetí od roku 1403 do roku 1439.

                          Praha: Nakladatelství L.Mazáč, 1939, jubilejní vydání.

LISICKÁ, H.     Z hradů, zámků a tvrzí. Pověsti z Moravy a Slezska.  Praha: nakladatelství Svoboda,

                        1971.  ISBN 25-006-71.

 

 

 

 


Stálo to za to?

         Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky – toto přesvědčení Jana Amose Komenského zcela naplňuje publikace z edice ČT s naléhavou otázkou v titulu: Stálo to za to?  Je perfektním – obsahově i formálně – dovětkem a příspěvkem k uplynulému „osmičkovému“ roku, kdy jsme si připomínali 100. výročí vzniku Československa. Na přebalu potřebné knihy čtu: „Jako pomyslná tečka za oslavami velkého výročí a zároveň jako mnoho otazníků a vykřičníků do budoucnosti vychází soubor rozhovorů, které vedli moderátor cyklu České televize Historie.cz Vladimír Kučera a Karel Kučera. Tyto a další podobné otázky položili významným osobnostem z různých oblastí a různých názorů“.

          Dokumentární pořad Historie.cz považuji za jedinečný počin České televize. Je to vysílání, které si nerada nechávám ujít. V premiéře se objevuje v sobotu po jednadvacáté hodině na „Čé Té dvojce“. Ve studiu se obvykle tři odborníci na probírané téma setkávají s Vladimírem Kučerou – žurnalistou, autorem mnoha komentářů a držitelem několika ocenění za novinářskou a dokumentární tvorbu (Cena Ferdinanda Peroutky, medaile Vojtěcha Náprstka AV ČR za popularizaci vědy, Cena Nadace Josefa Luxe, Cena Václava Havla za přínos díla občanské společnosti). Tu profesní charakteristiku a souhrn ocenění opisuji ze závěrečných stránek knihy Stálo to za to? Kapitola je nadepsána Ptali se… K fotografii obou autorů bohužel musím v případě Vladimíra Kučery za rok jeho narození (1947) připojit už to druhé hraniční a definitivní – letošní 4. červenec. Nevím, do jaké míry bude tíha přípravy v následujících měsících spočívat na Marii Koldinské, která příležitostně alternovala v roli moderátorky pořadu Historie.cz . A to zejména v diskusích zabývajících se dějinami raného novověku. Není divu, v roce 2001 tehdy teprve třicetiletá vědecká pracovnice obdržela za monografii Každodennost renesančního aristokrata Cenu Josefa Pekaře. Mě si Marie Koldinská (dnes již Marie Koldinská Šedivá) naprosto získala fascinující více než pětisetstránkovou publikací Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cesta intelektuála k popravišti, kterou nádherně vypravenou vydalo v roce 2004 renomované nakladatelství Paseka. Přesto musím přiznat, že rozpravy vedené Vladimírem Kučerou byly pro mě přitažlivější, možná k historickým faktům přidanou hodnotou člověčenství a osobního účastenství.

        Česká televize odvysílala dosud neuvěřitelných 450 dílů Historie.cz. Jednu letošní červencovou sobotu reprízovala v prázdninovém režimu letně přitažlivé téma Upíři z Čelákovic, Českého Krumlova i odjinud (2018) s moderátorkou Marií Koldinskou. Jen maně vzpomenu některé z pořadů (ostatní si mohou i s charakteristikou pojednávaného zájemci najít na internetu). Třeba Zdař Bůh! k historii našeho hornictví, ale jako téma se objevil i fotbal. Z historických témat volím namátkou: I války mají svůj konec, Pod praporem Johna Browna a generála Lee, Kroměřížský sněm (míněn ten v roce 1848), Cesty ve znamení kříže, Císař Karel odchází, Tony Cermak z Chicaga a ti druzí, Tatíček Masaryk a děda Pilsudski, Světec nad vodami (sv.Jan Nepomucký, evropsky známý z každého mostu), Virtuální archeologie, Na den svatého Rufa – pro Přemysla Otakara II. nešťastný 26.srpen 1278 na Moravském poli… další ponechám na zájemcích.

         Historická témata vztahující se k našim dějinám daly základ knize s otazníkem v titulu – Stálo to za to? Otazníky obecně vyjadřují zvědavost, zvídavost, jindy pochybnosti, možná i skepsi. Podle Milana Kundery je skepse nejplodnější stav, díky oněm otazníkům, které skepse nastoluje, vyvolává. Vladimír Kučera s mladším spoluautorem Karlem Kučerou (nar.1987) oslovili dvacet respondentů širokého věkového záběru – od Karla Schwarzenberga (nar.1937) po Kateřinu Tučkovou (nar.1980). Každý z dvaceti respondentů je uveden speciálně pro tuto publikaci vytvořenou funkčně civilní fotografií a stručným několikařádkovým medailonkem. Karla Schwarzenberga netřeba představovat, u Kateřiny Tučkové, spisovatelky, scenáristky, dramatičky a kurátorky, nositelky několika literárních cen , i zahraničních, dodám, že pro mě byla zjevením, když jí jako devětadvacetileté vyšel román Vyhnání Gerty Schnirch. Pozdější a mnohem populárnější Žítkovské bohyně mě už tolik neoslovily.

         Se značným sebezapřením se vzdám možnosti z knihy Stálo to za to? citovat. Nedokázala bych se rozhodnout co nebo koho, jaký názor, který fakt upřednostnit. Ne všichni oslovení jsou mi názorově či jinak blízcí. Tím spíše se jejich pohledem a prezentovanými názory zabývám, tím více mě zajímají a uvažuji, jsem-li schopna případného protiargumentu, vlastně mě obohacují. Při četbě jsem byla vícekrát překvapena a reálně přivedena k tomu, abych své – možná jisté předpojatosti – korigovala. Rozhodně se tak stalo u posledního osloveného – Petra Pitharta – jemuž připadla úloha Závěrečného slova.

         To ale předbíhám. Kniha je velmi promyšleně rozčleněna do čtyř bloků. U každého oddílu se pokusím „navnadit“ čtenáře uvedením jména alespoň některého z těch, kteří odpovídali (z pohledu svého životního i profesního vyladění) na otázky oscilující kolem níže uvedených. Zbývá dodat, že mezi respondenty se problému a věci prospěšně ocitli i cizí státní příslušníci, chcete-li Ne-Češi.

Mělo to smysl? Měl smysl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa?

-  Očekávali Slováci od Čechů víc a dali Češi Slovákům to, co jim slíbili?

 -  Jsme potomci Jana Husa, nebo husitů?

-  Rozbili jsme Rakousko? Vybojovali jsme si to?

-  Mohli jsme udělat víc pro to, aby došlo k zasypání příkopu mezi Čechy a sudetskými Němci?

-  Nebyl Masaryk autokrat?

-  Jak se měnily názory Evropy a světa na Československo během jeho historie?

-  Neztratili jsme zavržením šlechty zkušenost se správou země? Tu schopnost nést úděl

    vládnutí?

-  Existuje historická pravda?

            Nadpis prvního oddílu souzní s titulem knihy – Stálo to za to? K nelehké otázce se vyjadřuje vedle Karla Schwarzenberga také Daniel Kroupa, stručně snad nejvýstižněji charakterizován jako chartista a polistopadový politik, dále třeba aktuálně problematizovaný Michal Semín, a priori sledující linii náboženských problémů.

         Pohled historiků ve druhém oddíle prezentuje vedle mediálně známějšího Petra Blažka kupříkladu Matěj Spurný (nar.1979), zabývající se podle uvedeného medailonu „otázkami etnicity a nacionalismu ve středoevropském prostředí, je spoluzakladatelem občanského sdružení Antikomplex, podílel se na kritické společenské reflexi poválečného vývoje českého pohraničí“.

         Dostávám se k oddílu nadepsanému Pohledy odjinud. Jsou natolik závažné, že uvedu jména všech zúčastněných. Vedle Evžena Gála (maďarské konotace) je to Stefan Zwicker (opisuji: „…vystudoval historii, germanistiku a srovnávací literaturu na univerzitě Johannese Gutenberga v Mohuči. …zabývá se dějinami východní a střední Evropy, německo-českými a německo-polskými vztahy a též historií sportu, zejména fotbalu….opakovaně hostující vysokoškolský učitel na Karlově univerzitě v Praze, naposledy 2018/2019). Další oslovený historik Miroslav Michela – znovu přepis z medailonu – „…se jako výzkumník věnuje především problematice slovensko-maďarských vztahů, slovenského a maďarského nacionalismu…“. A Maciej Ruczaj je polský politolog, studoval na Univerzitě Karlově a dlouhodobě žije v Praze, kde působí jako ředitel Polského institutu. Všichni jmenovaní mají pohledem zvenčí bezpochyby co říci k základní položené otázce o vzniku Československa.

          Přiznávám, že čtvrtý oddíl Tematické rozhovory jsem nalistovala a četla jako první. Hlavně kvůli mezinárodně uznávané vědecké osobnosti (zjednodušeně) v oblasti lingvistiky – Karlu Olivovi. Nezklamal! Jako vždy k závisti obdivuhodně široce vzdělaný a důvtipný. V tomto případě se možnosti citace některého z jeho výroků vzdávám obzvláště těžce a nerada. K ekonomickým otázkám se vyjadřuje Jana Švejdová, která se kromě jiného dlouhodobě podílí na výzkumu historie a vývoje ekonomického vzdělávání v Československu. Zkrátka nepřichází ani kultura a filozofie, k problémům české (československé?) krajiny připojuje svůj náhled Martin Škorpík, aktuálně vedoucí oddělení speciální ochrany přírody a strategického plánování Správy Národního parku Podyjí ve Znojmě.

         V Závěrečné slovu jeho autor Petr Pithart základní položenou otázku Stálo to za to? doplnil pythickým konstatováním Jak komu, jak kdy…Zde se prohřeším proti původnímu předsevzetí a z konce několika stran Závěrečného slova přece kousek ocituji. Petr Pithart, na začátku 90.let jeden z nejhlasitějších odpůrců rozdělení Československa, v únoru 2019 konstatuje: „Ano, náš příběh je zcela ojedinělý. Tak ojedinělý a bezprecedentní, že se musíme pro jistotu ptát, jestli jsme za tu výhru nezaplatili nějakou cenu, spíše vyšší než nižší. Či dokonce zda ji dosud neplatíme…Ještě jinak: nebyl by býval menší úspěch v jednáních o hranicích víc?“.

        Zbývající stránky příkladně zpracované knihy jsou zaplněny Jmenným rejstříkem a těm méně historicky orientovaným nabízejí pomoc, nápovědu. Pod názvem Co to je? se dozvědí ve zkratce základní fakta kupříkladu o existenci Maffie, z deklarací se poučí o Martinské, Washingtonské, Tříkrálové, ze smluv si připomenou Versailleskou mírovou nebo tu Trianonskou, nezaškodí osvěžit si problémy Sporu o Těšínsko či jednání Pařížské mírové konference zahájené v Paříži v lednu 1919 za účasti dvaatřiceti států. Všechno jsou to události ovlivňující světové dění do dnešních dnů.

         Slavit – je příjemné a milé. Ale vědět – je víc. Vytrvale opakuji větu Jana Nerudy: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Podobně se stále vracím k pojmu maven, jak jej šíří Malcolm Gladwell v knize Bod zlomu (O malých příčinách s velkými následky): „Být mavenem znamená být učitelem…maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí“ . V podstatě je kniha Stálo to za to? dobrým tipem na dárek pro ty, na kterých vám záleží. Já bych tu publikaci ve třídě otvírala – reálně i pomyslně – častěji než třídní knihu. Ku prospěchu svému i svěřenců.

KUČERA, K., KUČERA, V.  Stálo to za to? Praha: edice ČT, 2019  ISBN 978-80-7404-317-8

KOLDINSKÁ, M.  Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – cesta intelektuála k popravišti  Praha a  

                                 Litomyšl: Paseka, 2004  ISBN 80-7185-537-5

GLADWELL, M.    Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                                ISBN 80-7363-070-2.


Vesel buď čtenář!

         Znáte to – v každém antikvariátě najdete poblíž pokladny nebo u vchodu (někdy i před ním) bednu či krabici s knihami k volnému, často bezplatnému odběru. Tak jsem si odnesla z jednoho pražského antikvariátu knížku se „šťavnatě“ českým titulem Bodří Pražané. Teprve později jsem si všimla, že na titulní stránce je vlastnoruční přání autorovo. V lednu 1931 právě do tohoto exempláře čtvrtého vydání souboru povídek  – s podtitulem – o postavičkách z pražských zdí a ulic autor Ignát Herrmann vepsal vzkaz: Vesel buď čtenář!

         Přání je doplněno datem leden 1931. To už byl Ignát Herrmann (1854 – 1935) spisovatel, humorista a redaktor, podle Wikipedie „svými současníky čten a ceněn, byl také jmenován členem Akademie věd a umění“. Literárně je připomínán jako zakladatel humoristického časopisu Švanda dudák. Herrmannovy sebrané spisy představují 387 povídek, veskrze z pražského prostředí. Jejich ladění souzní se závěrem z úvodu k prvnímu vydání Bodrých Pražanů z roku 1893 : „Ještě slovo. Kde naneseno stínu, nedělo se tak zúmysla a stůj co stůj. Líčeno, jak odkoukáno. Shledá-li čtenář ve skutečnosti vše jinak, padá vina ovšem na spisovatele“. Patří se dodat, že pražské prostředí oněch let se všemi typickými figurkami je „odkoukáno“ důvtipně, navíc půvabnou dobovou češtinou. Ta  – v tomto případě díky omezenému počtu čtenářů – nebude „přežvýkávána“do dnešní podoby, jak se  mnohdy děje, prý odůvodněně, bohužel i u pohádek Boženy Němcové. Bylo zjištěno, že ani pražští gymnazisté četným slovům z oněch pohádek nerozumějí. Kdy postoupíme k Erbenově Kytici a Máchovu Máji?

         V obecném povědomí (znalejších) zůstává jméno Ignáta Herrmanna spojeno s filmovými adaptacemi jeho literárních děl – především se „ságou“ o Otci Kondelíkovi a ženichu Vejvarovi. Humoristickou notu Ignát Herrmann opustil a psychologii mistrovsky zvládl v románu U snědeného krámu. Nešťastného Martina Žemlu, obdobu Nerudova pana Vorla z Povídek malostranských (literární klenot!  stojí za opakované přečtení!), převedl v roce 1933 do filmové podoby režisér Martin Frič, s plejádou vynikajících herců (uvedu alespoň Františka Smolíka a Vlastu Buriana) a hudbou Karla Hašlera.

         Od literárních úvah k próze života. Čte se vůbec? Knihy jsou drahé, zní nejčastější námitka. Nebudu oponovat běžnými odkazy na to, kolik utratíte za  nejrůznější hloupůstky, zbytečnosti, kolik prokouříte, kolik peněz vydáte za společenská posezení, za pofiderní potravinové doplňky, za nekonečně stále „dokonalejší“ prací a čistící prostředky, za večeře, vydařené i nevydařené, s následky i bez nich…co vám ze všeho zbude? Vzpomínka? Nalomené zdraví? Vztek, jak jste (zase) naletěli? Další otázky jsou nasnadě. Koupím-li si hodnotnou knihu (nacházím jich dost a dost), zůstává k potěše, k poučení nejen mně, ale celé rodině, mým potomkům, vydává o mně určité svědectví….

        A nyní konkrétně. Jak dostat škodlivou a nebezpečnou myšlenku o drahých knihách (svým způsobem jistá fake news) z hlav a myslí mladé generace, těch ve školních škamnách a posluchárnách? Snažívala jsem se o to, běžně pomocí jednoduché matematiky. Na prvních stránkách knížky Bodří Pražané procházím soupisem sebraných spisů Ignáta Herrmanna. Dvanácté (!) vydání Otce Kondelíka a ženicha Vejvary o rozsahu 487 stran „koštovalo“ v prvních letech mladého Československa Kč 45, mnou vlastněné 4.vydání Bodrých Pražanů pak 20 korun československých. Dopustím se jistého zjednodušení. Milan Mareš, jehož knihy o matematice mi dodávají odvahy této královně věd se zlehka přibližovat, považuje užití procent – bez uvedení výchozích čísel – za evergreen demagogů. Výchozí čísla prostě „vygoogluju“. Ve 20.letech tzv. 1.republiky se měsíční plat univerzitního profesora rovnal platu ministra. Horníkova mzda dosahovala výše kolem 1 000 Kč, plat lidí v průmyslu, ale také začínajícího učitele činil 700 – 800 Kč měsíčně. Vyjdu-li z měsíčního příjmu 700 Kč, představovala pro učitele částka 20 Kč při koupi knížky Bodří Pražané zhruba 3% jeho platu. Podle internetových zdrojů aktuální průměrný měsíční mzda učitele základní školy v ČR dosahuje 27 920 Kč (zaokrouhleno 28 000 Kč). Velmi zjednodušeně přepočteno by uvažovaná 3% platu za inkriminovanou knížku reprezentovala zhruba 840 Kč ! Zajděte si do knihkupectví a vyhledejte knížky, publikace nabízené za takovou cenu. Vím, budu oprávněně bita za značné zkreslení , opomíjím ekonomické pojmy jako mzda nominální a mzda reálná, plat hrubý a plat čistý, kupní síla obyvatelstva…. I přesto – nestojí tato úvaha za zamyšlení? Možná už proto, že by těm v lavicích a posluchárnách přece jen poněkud přiblížila svět matematiky v reálných konturách ( nemluvě o tom, že ta procenta jim často nejdou).

 

 MAREŠ, M.    Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice

                                   Praha: Academia, 2006  ISBN 80-200-1445-4.


Bílé tabulky

          Děti by se neměly ve škole hlásit – je titulek na DVTV uveřejněného rozhovoru Václava Dolejšího s exšéfem ČEZu Martinem Romanem, údajně o elitních školách a reformě českého školství. Martin Roman aktuálně prezentovaný jako filantrop a reformátor českého školství je v povědomí pedagogické a možná i zaangažované rodičovské veřejnosti známý jako představitel nestátních škol PORG (původně pouze Prvního obnoveného reálného gymnázia v Praze). V současnosti je Martin Roman předsedou správní rady soukromých škol PORG s ambicí být příkladem ostatním školám v ČR. Z vlastního zájmu studoval pedagogiku na prestižní instituci v Londýně a podle svých slov dnes dobře ví, jak zefektivnit české školství.

            Inkriminovaný rozhovor mě nečekaně mimořádně zaujal. Kromě jiného oživil v paměti zasutá fakta a události z mého více než půlstoletého pedagogického působení. Překvapivě mají živý vztah k dnešku. Ráda bych se o ně podělila. Posluchárny vysoké školy jsem opustila v roce 2011, bylo mi sedmdesát. Učila jsem do posledního dne ráda, s chutí a s kuráží, o nějakém vyhoření nemohla být v mém případě řeč. Ostatně – dodnes sytím svůj učitelský apetit osvětovou činností pro své vrstevníky (chcete-li pro seniory). Ale hlavně se učitelsky vyžívám dobrovolnickým doučováním v rámci jedné charitativní organizace. Prodírat se aktuálně se dvěma osmačkami houštinami slovních rovnic o jedné neznámé považuji pro svůj mozek za výživnější než luštění všude vehementně doporučovaných křížovek (jejich úroveň upadá, hloupnou). A jak se mí svěřenci (i předměty) střídají, nezůstávám zcela bez kontaktu s děním ve třídách základních škol.

            Do služeb školství jsem nastoupila již v sedmnácti letech, hned po maturitě na tehdejší jedenáctiletce. Pedagogické vzdělání jsem nabývala postupně dálkovým (dnešní terminologií kombinovaným) studiem. Inspirativní pro mě byla hned první čtyři léta strávená ve funkci vychovatelky v dětském domově. Doba a okolnosti nebyly nakloněny mým dalším studiím, a tak jsem ráda přijala místo učitelky na speciální základní škole pro vadně mluvící. Na té škole jsem posléze prožila 23 učitelských let. Jsem za ně neskonale a hluboce vděčna. Bez učitelských a lidských zkušeností ze ZŠ pro vadně mluvící na (Svatém) Kopečku u Olomouce bych si nikdy netroufla postavit se před studenty učitelství na pedagogické fakultě. K tomu došlo v roce 1986 . Na vysoké škole jsem působila nejprve jako odborná asistentka, po roce 1989 jsem se habilitovala, fakultu jsem tedy opouštěla po 26 letech jako docentka pro obor speciální pedagogika (logopedie, s koncentrovaným zájmem o balbutologii, problematiku koktavosti). Můžu s čistým svědomím prohlásit, že jsem měla rozsáhlou publikační činnost (všeho druhu), účastnila jsem se mnoha konferencí, absolvovala zahraniční stáže, přeložila jsem sedm publikací z profesně partnerské organizace SFA (Stuttering Foundation of America) i dalších.

         To vše jsem uvedla jen proto, abych ozřejmila pozici, z níž bych se ráda vyjádřila k názorům Martina Romana. Ten shrnul problémy českého školství do tří základních okruhů vyžadujících zásadní změnu. Prvně je třeba začít změnou výuky budoucích učitelů na pedagogických fakultách. Jejich příprava je explicitně zaměřena na předmět, v naprosto nedostatečné míře na didaktiku vzdělávání, výuku ve školách, stručně řečeno: akcentováno je CO učit, minimálně se zohledňuje JAK učit. Fakt pro zasvěcené velmi průhledný a pochopitelný. Martin Roman s porozuměním pro lidské slabosti hovoří v tom smyslu, že každý (i učitel) se raději prezentuje tím, v čem je silný, tedy např. ve znalosti předmětu svého oboru, učit diskutovat už je obtížnější. Dodávám, že další je, zda diskusi vůbec připustit, vždyť to zdržuje, když už nic jiného…Znáte to trapné ticho, když je auditorium po nějaké přednášce vyzváno klást otázky. Naposledy jsem to zažila na letošním AFO (Akademia Film Olomouc) po přednášce excelentního evolučního biologa Richarda Dawkinse. Naštěstí se po chvilce mlčení hráz dotazů přece jen protrhla. Své studenty jsem obvykle šokovala výzvou, aby při mém vystoupení (přednášce, to slovo nemám ráda) zapomněli na dobré vychování a skákali mi do řeči v případě, že se jim něco nebude pozdávat, budou mít jiný názor, četli něco jiného apod. Šlo to velmi ztuha. Publikovala jsem desítky textů na téma kdo, jak a proč učí na pedagogických fakultách, proč se tam nehrnou tzv. odborníci z praxe, jak v realitě probíhají praxe studentů učitelství, jakým polem neoraným je potřebná aktivizace studentů, důraz na schopnost diskutovat, vyjadřovat se i písemně, spolu s nezbytností výchovy ke kritickému myšlení atd. atd. Na tyto požadavky jsem reagovala i na konferencích, namátkou vzpomenu jedno z vystoupení na Technické univerzitě v Liberci adekvátně dané problematice nadepsané Jak získat zbraň a umět s ní zacházet. K danému tématu ještě jedna, zdánlivě okrajová, přesto mnou často vzpomínaná signifikantní realita. V letech vysokoškolských studií Karla Čapka (naroz. 1890) mohli podle spisovatelových slov vést na Karlově univerzitě semináře pouze docenti a profesoři. Dnešní realita? Semináře – na pedagogických fakultách výsostně praktické pole – vedou doktorandi, učitelskou praxí naprosto nedotčení, nepolíbení pedagogičtí neopeřenci. Při sebelepší vůli nejsou schopni patřičně reagovat na případné – potřebné! –dotazy studentů týkající se praktických otázek výuky ve školách. Vyčtená moudra jsou zde k ničemu.

           Druhou oblast vyžadující zásadní změnu ve prospěch našeho školství vidí Martin Roman v nezbytnosti zavést pravidelné, dlouhodobé vzdělávání učitelů. Ožehavá otázka! Vůbec se nedivím, že jsou učitelé po zkušenostech s nejrůznějšími „školeními“ na podobné proklamace sršatě alergičtí. Přitom právě v učitelské profesi více než kde jinde platí Nerudovo: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Snažila jsem se přimět své studenty k zamyšlení nad nezbytností celoživotního vzdělávání hned při našem prvním setkání – a to jednoduchou matematikou. Dejme tomu, že jsem před nimi stála v posluchárně zjara roku 2000. Začala jsem provokativní otázkou, kdy že půjdou do důchodu? Různé povzdechy jsem přešla zápisem na tabuli, že tato okolnost nastane – dejme tomu – po čtyřiceti letech, vzhledem k jejich aktuálním letům dvaceti tedy kolem roku 2040. V tomto roce ještě budou svým pedagogickým působením ovlivňovat životy – opět dejme tomu – desetiletých dětí, které budou mít před sebou statisticky nějakých sedmdesát roků života. Budou tedy tento svět opouštět kolem roku 2110. Položila jsem provokativní otázku, kdo z nás si dovede představit svět v roce 2110 ? Po stránce technické, materiální, společenské atd. atd.? Zde je veškerá fantazie v koncích! Přitom je zjištěno, že v  současnosti se každých deset let množství nejrůznějších poznatků zdvojnásobuje a souběžně polovina z těch existujících zastarává. Polovina z toho, co jim budu při studiu předkládat, s velkou pravděpodobností bude za deset roků zpochybnitelná, když ne prostě zastaralá. Co z toho vyplývá? Přijímat všechna fakta, která nás obklopují, silně kriticky, zamýšlet se nad nimi, srovnávat…prostě se vzdělávat, v první řadě živým zájmem o vše, co nás obklopuje. Celý život se držím (zase) Nerudových slov: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Po takovém expozé nastala v posluchárně chvíle mrazivého ticha. Zkuste to někdy ve třídě. Nepodceňujte děti, ani ty menší. Jsou schopnější, než si mnohdy myslíte. A nezapomínejme na Vygotského zónu nejbližšího rozvoje. Jak řekl kdysi jeden z našich politiků(!): To dítě je chytré. Ten banán mu dejte o kousek výš, ale vždycky tak, aby na něj dosáhlo. Toto umět a dokázat, v tom spatřuji podstatnou část pedagogického mistrovství.

         V otázce organizace a zprostředkování navrhovaného vzdělávání učitelů Martin Roman konkrétnější nebyl, ani být nemohl. Pozornost obrátil do řad žactva. Na přetřes se dostal problém, který dál název celému rozhovoru: Děti by se ve škole neměly hlásit. Zdánlivě populistickou tezi podpořil autor podstatným faktem: učitel tak dostává zkreslenou informaci. Hlásí se jen ti, kteří znají odpověď, poskytují tím učiteli nepravdivou zpětnou vazbu, že vše bylo pochopeno, jdeme dál. Jenže ve skutečnosti? Co ví učitel o těch, kteří se nehlásili? Uvědomil si, kolik jich bylo, jakou část třídy představují? Podle Martina Romana by měl mít učitel maximální možnost vyvolávat celou třídu najednou! Ve třídách  „jeho“ škol se tak děje kupříkladu využíváním bílých tabulek. Každý žák má před sebou menší bílou tabulku, zvedá ji s napsanou odpovědí na učitelovu otázku a ten procházeje (přežijte přechodník!) třídou vidí, „je v obraze“a dále směřuje, pohotově a flexibilně organizuje výuku.

          Bílé tabulky! Vracím se zhruba o čtyřicet let zpět, do ZŠ pro vadně mluvící! V mé třídě (třídách) nebyly bílé, ale zelené tabulky! Ještě je mám schovaný, Čochtane! Rozměrem 45 x 35 mi je tehdy z hobry nařezal školní údržbář pan Močička a natřel zeleným tabulovým lakem. Každý žák měl kromě tabulky po ruce hadřík na stírání napsaného, častěji posloužil rukáv. Zelené tabulky měly univerzální využití ve všech vyučovacích předmětech. Stačilo zadat úkol (např. v češtině: napiš podstatné jméno – utvoř k němu holou větu – podtrhni podmět –změň na podmět rozvitý….) všichni byli aktivní a já jsem procházela mezi lavicemi (učitel „lapící“, sedící za katedrou je pro mě mrtvý učitel) a ptala se, proč zrovna tak, proč ty jinak…Je třeba dodat, že ZŠ pro vadně mluvící byla škola speciální, ne zvláštní. Učili jsme podle normálních osnov běžné základní školy, žáci se po roce pobytu na této speciální škole vraceli zpět na své kmenové školy. Ale vzhledem k potřebné fixaci nově navozené techniky řeči a tím eliminaci její vady, poruchy jsme využívali velmi progresivní vyučovací metody, já s oblibou heuristické, s důrazem na co nejširší a nejčastější možnost řečového projevu samotných žáků, tedy minimalizaci expozičních metod výkladu učitele apod.

         Zelené tabulky nebyly „můj vynález“. Vracím se do českého školství 70.let minulého století. Jen ti starší (spíš staří) ještě vzpomenou na „poprask“, který vznikl v roce 1976 , kdy byla do našich škol zaváděna množinová matematika. Ale již v letech před zavedením nového modelu vyučování matematice, založeného – u nás nepřiznaně – na myšlenkách skupiny francouzských matematiků známých pod pseudonymem neexistujícího Nicolase Bourbakiho, se naše školství dopustilo experimentu, jehož jsem se stala (šťastnou!) náhodnou svědkyní a vlastně účastnicí. Začátkem 70.let minulého století bylo v českých zemích ustanoveno tuším třináct experimentálních tříd na 1.stupni základní školy. Žákyní takové experimentální třídy v Olomouci se čirou náhodou stala má dcera. Zpočátku jsem nebyla nakloněna myšlence, že by měla zrovna takto experimentálně zahájit svou školní docházku. Ale stalo se a experimentem prošla s vynikající paní učitelkou Sylvou Prokešovou celým 1.stupněm základní školy. Mé prvotní pochyby vystřídalo neutuchající nadšení a bohapusté „opisování“, napodobování toho, co jsem s dcerou a paní učitelkou Prokešovou v průběhu pěti let prožívala. Zde i mé zelené tabulky svůj počátek vzaly. Jak už je v našich krajích zvykem, v tečení let bylo oněch 13(?) experimentálních tříd roztroušených po českých krajích nepřejícně napadáno. Prý jsou to jen vybrané děti, protežované atd. Mohla jsem s čistým svědomím a prostou znalostí faktů oponovat: žádné vybrané děti, jednoduše posloupnost školáků podle abecedního seznamu zapsaných prvňáčků, rozpomínám se na nějaké odborné kontakty se školami v NDR (pro šťastlivce: v Německé demokratické republice), hodně hospitací a hospitujících, mezi nimi i já se svou francouzskou přítelkyní – psycholožkou, tehdy stážistkou na UK v Praze, bez předběžného povolení, zda takto z kapitalistického Západu do třídy můžeme …Měla jsem srovnání a nadšeně jsem žasla: dcera se přístupnou formou učila již ve čtvrté třídě to, co ostatní až na 2.stupni ZŠ, seznamovala se s chemií,fyzikou… Když mi po letech jeden z dceřiných spolužáků už jako vyučený malíř pokojů zveleboval byt, nesměle jsem se ho zeptala, jestli tehdy to učení s paní učitelkou Prokešovou pro něho nebylo těžké. Udiveně mi odpověděl, že proč se ptám, přece to bylo normální. Když jsem později paní učitelku přesvědčovala, aby o svých zkušenostech promluvila v televizi, laskavě to odmítla, s komentářem, který nebudu zveřejňovat. Podobně bych reagovala já při dotazu na svou účast v iniciativě Univerzity Hradec Králové. Na počátku 90.let jsem se s chutí aktivně zapojila do akce zaměřené na výuku na vysokých školách – Zkouším to jinak. Slibný –dnes bychom řekli  – projekt vyšuměl do ztracena. Dnes se ptám, kde jsou poznatky vyplývající z oněch experimentů, byly nějak vyhodnoceny, využity, kdo o nich ví, případně uvažuje? Byla to pouhá pedagogická plácnutí do vody? Můžeme nabytými školskými poznatky jen tak zbůhdarma plýtvat? Nestojí za zvážení – pochopitelně za zcela nových, až fantastických technických podmínek?

          V závěrečné třetině rozhovoru aktéři probírají otázku, spíše problém, jak poznat dobrého učitele. Martin Roman uvádí zkušenosti ze „svých“ škol, doporučuje ptát se především dětí, a to bez obav už od takového 4.ročníku. Sama se léta kochám reakcí jednoho ze svých osmáků, negativním vlivem vady řeči ne zrovna premianta třídy. Brala jsem jako vyznamenání, když mi řekl: „S váma bych vystudoval vysokou“. To bylo ovšem někdy na počátku osmdesátých let, dnes už by jeho slova pro mě takovou váhu neměla. Evaluací, hodnocení vyučujících jsem na vysoké škole zažila několik. Všechny jaksi nedotažené, nikdy jsem se nedozvěděla výsledek. A byla jsem dost zvědavá, s přesvědčením, že nemůžu za dané studijní atmosféry dopadnou nejlíp.

         V závěru rozhovoru se redaktor Václav Dolejší pokusil obrátit pozornost na rodiče žáků, podle jeho názoru poměrně konzervativní a často vyžadující biflování. Martin Roman překvapivě zareagoval názorem, že „…biflování do nějaké míry je strašně důležité“. Odvolal se na teorii kognitivní zátěže z 80.let, kterou by podle jeho přesvědčení učitelé rozhodně měli znát. Krátce připomněl, že máme paměť operativní a dlouhodobou, s rozdílnými kapacitami. Je podstatné, abychom svou operativní paměť zbytečně nezahlcovali informacemi, které jsou užitečněji uloženy v poměrně nekonečné paměti dlouhodobé. Toho dosáhneme pouze nezbytným (M.R.) biflováním, opakováním, pravidelným zkoušením, např. krátkými testy na začátku vyučovací hodiny. Potvrzuje tím svá předchozí slova, že fakta hodná a potřebná uložení do dlouhodobé paměti vyžadují 5 – 6x zopakovat, jinak „co nedokážeme (z paměti) aktivně vyvolat, zdůvodnit, to vlastně neumíme“. Potřebujete důraznější pobídku, abyste si rozhovor s Martinem Romanem rozklikli?