Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Zpozdilá / opožděná zpráva

          V lednových dnech roku 2019 se dostal na první stránku jednoho z našich nejrozšířenějších deníků, a to dokonce – novinářským slangem řečeno – jako tzv. otvírák. Přechodník by měl zmizet ze škol jako jazyková veteš. Zbytečná starost – stejně už tam roky není! Koho dnes zajímá nějaký přechodník, ať jako jazykový, komunikační prostředek či mluvnická kategorie? Kdo se dnes zabývá přechodníky? Ono stačí číslovky – slyšet v médiích správně skloňovanou číslovku, toť něco vskutku nevídaného (vlastně neslýchaného). Proč tedy aktuálně řešit přechodníky? Zpozdilá, nebo opožděná zpráva?

            Jako děcka jsme na prázdninových táborech obtížného mluvku před usnutím umlčovali dětsky drsnou říkankou: Na mlynářově plotě visí chcíplé kotě, kdo promluví, ten to kotě sní! Největší osel promluvil řka – a čekali jsme, kdo to mlčení nevydrží aNikdo z nás netušil, že jsme právě použili nějaký přechodník. Moc víc jsem se o přechodnících nedozvěděla ani ve školních škamnách osmileté střední školy 50. let – a to jsem měla vynikající paní učitelku z češtiny, s úctou na ni vzpomínám.

            Když jsem o mnoho let později před usnutím předčítala vnoučatům Babičku, tu a tam jsem obratně nějaký ten přechodník pohotově upravila. U Boženy Němcové se to nestávalo často. Víc jsem zasahovala do Jiráska. Svým osmákům na speciální ZŠ pro vadně mluvící jsem několik posledních minut hodiny literární výchovy četla na pokračování příběh mladého Františka Ladislava  Věka. Dodnes mám v prvním díle Jiráskovy pentalogie tužkou označené pasáže, co číst a co pro větší spád děje přeskočit…Zvolila jsem události kolem oné strašidelné příhody se zdánlivě mrtvým páterem bibliotékářem ležícím na prkně v klášterní kapli, kterého malý František při pozdním návratu svým zakopnutím uchránil před plánovanou pohřební ceremonií. Udělal to nechca. Vida! Přechodník ! Ovšem nesprávně utvořený, zachovaný někde krajově ve spojení udělal to chca nechca (ti pilnější a na sebe dbalejší si vytvoří gramaticky správný tvar).           

        Školně svěřené kluky a děvčata s vadou řeči komplikovaným vztahem k jazyku a pochopitelně oslabeným jazykovým citem jsem se paradoxně pokoušela vést právě k všímavému vztahu k rodnému jazyku. Pomáhaly mi v tom i přechodníky. Nikdy jsem se nesnížila k jejich karikatuře ve známě prezentovaném příkladu, jak …on kuře a psa zapomněl, že…Přechodníky jsem nebrala jako učivo, jen jsem se o nich informativně zmiňovala, s dodatkem, že vlastně již z jazyka odcházejí, mizí, ale jsou něčím zvláštním, výběrovým. Prezentovala jsem je jako cosi svátečního,co patřičně jazyku „oblékneme“ v pravou, příhodnou chvíli, jako ty bílé punčocháče, které jsme my, válečné děti nosily jen v neděli, místo všedních béžových, hránkových, s vytahanými koleny…Takovou nostalgií jsem přechodníky samozřejmě svým osmákům nepřibližovala, přicházela jsem tu a tam s pěknými příklady z literatury, trousila je mimoděk…Že jsem byla patřičně pochopena, dosvědčuje reakce, kterou jsem vyslechla od jednoho ze svých žáků. S lišáckým úsměvem se omluvil: Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol. Co jsem na to mohla říct? Jen se (potěšeně) zasmát , s přesvědčením, že kluk plně pochopil a za své vzal doporučení vynikajícího bohemisty Alexandra Sticha: Přepínejte kódy! Znamená to vědět a umět přepnout patřičný jazykový kód podle stávající situace a nastalých okolností. Prostě pohybovat se v rodném jazyce s porozuměním, citem a láskou.

            Lépe než já vztah k přechodníkům vyjádřil český básník, povoláním lékař-imunolog Miroslav Holub. Do sbírky fejetonů a esejů odrážejících úvahy nad všednodenními problémy let osmdesátých zařadil Rekviem za přechodník. Jen zdůrazním, že sbírka K principu rolničky vyšla v roce 1987! Na fakultě jsem vytištěné Rekviem za přechodník nabízela svým studentkám (a studentům), speciálním pedagogům i češtinářům. Vnímavějším jsem byla ochotna zapůjčit knížku, z níž jsem Rekviem za přechodník opsala. Vydal ji Československý spisovatel v roce 1988 pod názvem Chvála české řeči aneb O národě v řeči a o řeči v národě slovy českých spisovatelů od počátků až po naše dny. Pěkně vypravenou publikaci připravila paní profesorka Jaroslava Janáčková. Setkávala jsem se s ní – obdobně jako s panem profesorem Alexandrem Stichem – na literárním festivalu Šrámkova Sobotka. V dobách, kdy jsem ještě v průběhu pouhých dvou dnů nemohla z rozhlasového a televizního vysílání sklidit následující úděsnou jazykovou žeň: …situace k lepšímu se nezlepší….budou spolu spolupracovat…podařilo se znovu obnovit….nemuseli by na to čekat tolik dlouho…kamarádka mi poradila radu… To vše z úst řečových, komunikačních profesionálů! Zauvažujte: je aktuální novinářský text na vrub přechodníků zprávou zpozdilou, nebo opožděnou? Cítíte ještě (a ctíte) jemné jazykové nuance? Jako hojivý balzám nabízím postesk básníka Miroslava Holuba.

 Rekviem za přechodník

Naslouchaje bedlivě zpravodajství, zjistiv, že komentátor používá věty „ někteří státníci, maje na zřeteli…“, a přesvědčiv se, že skoro nikdo kolem neví, kde je v té větě chyba, upadl jsem na mysli. Někteří kolem, poznavše moje upadnutí na mysli, těšili mne, řkouce: Nebuď labuť, jazyk se prostě vyvíjí.

            Neuspěl jsem, ani dovolávaje se klasiků. Neuspěl jsem, ani uváděje, že nepouživ přechodníku v řeči běžně již drahně let, používám jich nicméně v některých písemných mezilidských komunikacích v naději, že toto neběžné slovní oběživo může dodati řeči tu jemně archaizující, tu čtveračivě či jízlivě zlehčující nádech, a proč se máme zříkat možnosti takových jemných odstínění, tak vlastních našemu nad jiné ohebnému jazyku.

            Budu používat přechodníků, i když u vědomí, že každý z nich je vlastně jen vzpomínkou, že se v každém z nich vlastně loučím s tím zvetšeným řádem nachových slonů, dávných, krásných, položivých, polomrtvých.

Ostatně – loučení: kolik procent života je loučení? Obávám se…A obávaje se, končím bez přechodníku.

K principu rolničky, 1987

 

 

 

 

 


Podruhé z mých scarp-books

         „Právě tohle se mi na učení líbilo nejvíc – člověk viděl, že jim opravdu něco dává: nejen znalosti, ale i nějaké hodnoty a něco lidského. To si pamatuju, že když jsme byli malí kluci, tak nám děda, profesor Barta, tohle taky říkal: „ Učení, to se nedá popsat, to je něco jako řehole, něco zcela mimořádného, a to já vám jako dětem popsat nemůžu…“ Na to jsem si samozřejmě často vzpomněl, ale až když jsem sám učil jsem to pochopil“ – čtu na stránkách jedné z knížek, která se mým přičiněním ocitla letos pod naším vánočním stromečkem. Osudy jednoho z potomků vynálezce Františka Křižíka každému – nejen učitelům – mnohé z naší zcela nedávné minulosti přiblíží a podstatně osvětlí. Živě podané vyprávění Rudolfa Barty , ročník 1946, aktuálně žijícího v Bechyni v knize Ručičky věžních hodin čtivě zaznamenal jeho přítel, redaktor a vysokoškolský pedagog Jan Horálek.

          V citovaném úryvku je pohled na učitele, na učitelskou profesi zcela opomíjený, přitom ve skutečnosti zásadní, pravdivý a potřebný, spočívající podstatněji v osobnosti učitele než jen v předávaných znalostech a dovednostech.Tuším, že to byl Jiří Ješ, vzácný člověk, který hovořil o některých svých učitelích jako o lidech utvářejících jeho vnitřní krajinu. Tyto myšlenky, atmosféra vánočních dnů a blížící se konec kalendářního roku byly podnětem, abych zalistovala ve svém druhém špalkovém sešitu výstřižků, poznámek a výpisků – troufale označeném jako „scrap-book“. Stejně jako u výběru z prvního sešitu, končícího prosincem 1990, podotýkám, že v poznámkách„…listuji lineárně, bez přeskakování, výběrově nabízím něco k zamyšlení, k úvaze, komentář přidávám jen v případě, že se mi vybaví nějaká vzpomínka na školu, propojení s výukou, nejprve na ZŠ pro vadně mluvící, od roku 1986 na pedagogické fakultě“.

         Laskavý a moudrý pan profesor Zdeněk Matějček, byl první, za kým jsme s prosbou o radu, jak dál, zamířili z olomoucké fakulty autem do Prahy hned v událostmi přesyceném prosinci 1989. Z toho setkání si konkrétně už mnoho nevybavím, ale jeho následující poznámka je dnes aktuálnější než v době svého vzniku: Trest zastavuje, odměna buduje. Měli bychom zařídit, abychom dítě mohli za něco pochválit. Liberální výchova je pro dítě příliš náročná. Jestliže necháte mnoho možností k rozhodování, je nutné se pro něco rozhodnout, ale tím také něco opustit. Což není snadné. Děti to až do dospělosti nemohou dobře zvládnout. Liberální výchova není radostná.

         Když sleduji u nás i ve světě probíhající demonstrace, nemůžu nevzpomenout připomínku profesora Cyrila Höschla: Nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu prof. Konrád Lorenz označil posvátný mráz po zádech při pochodové písni za rudiment piloerekce u šimpanzů a přistihl-li se při takovém pocitu, vypnul rádio. Ve svém díle Das sogenannte Böse (Tak zvané zlo) cituje větu: Když vlají prapory, je rozum v troubě ( ukrajinské přísloví). Co se slovního doprovodu podobných akcí týče, těch vykřikovaných i na plakátech, většinou na ně platí – bohužel v negativním vyznění – konstatování skvělého bohemisty Alexandra Sticha: Jazyk není jen instrument, jako třeba kladivo nebo pračka. Jazyka totiž nejen užíváme, ale také ho prožíváme – a zde nastupuje princip svobody, osobní tvořivosti, individuality. Jeho výrazným projevem je jazyková hravost, individuální tvořivost, jazykový vtip.

            Škola je politikum, jak tvrdívala již letos hojně připomínaná Marie Terezie. Nemůžete zůstat lhostejní. Jinak na vás platí soud Karla Havlíčka Borovského: Kdo o sobě tvrdí, že chce zůstat nestranný, ten je buď lhostejný, ničeho sobě nevšímající člověk, jenž jako ovce trpělivě snáší, co osud nadělí, anebo jest chytrá liška, jež při zápase stran pěkně za větrem čeká, aby se potom k té straně přidal, která vyhraje.  Těm rádoby nestranným, tzv. hodným lidem TGM vzkázal:: Víte, hodnýma lidma by člověk zastavil Vltavu. Hodných lidí je moc. Ale jsou to obyčejně slaboši a jsou to lenoši a my potřebujeme energické lidi, výkonné lidi.

           Ludvík Vaculík, s osobní zkušeností vychovatele v domově mládeže, byl přesvědčený, že …výchova , to není jen pracovní metoda, ale styl života. Ten má málokdo. A s jistou skepsí vůči naší společnosti dodával : Jak je vůbec možné, že se moc nakonec vždycky stane záležitostí méně charakterních a méně kvalitních lidí?…jen výjimečně jsem uviděl tvář, která sama o sobě zaujme, vypoví o moudrém, zkušeném, vzdělaném a citlivém člověku. Ne pořád jedna a táž fyziognomie: takové živné typy, obličej s výraznou spodní partií, dobrá kusadla a na skromném čele žádná zpěvná árie. Intelektuálně zaobaleněji, ale o to výrazněji se na podobné téma vyjádřil Milan Kundera ve hře  Jakub a jeho pán – pocta Denisi Diderotovi: …a mladý básník odpověděl: Já vím, Mistře, že vy jste veliký Diderot a já jsem špatný básník, ale nás špatných básníků je víc, my vás vždycky přehlasujem. Celé lidstvo se skládá ze samých špatných básníků! I publikum, to jsou duchem, vkusem, smýšlením samí špatní básníci! Proč si myslíte, že by špatní básníci ubližovali špatným básníkům? Vždyť ideálem špatných básníků, jimiž je lidstvo, jsou nepochybně právě špatné verše! Co když se stanu velkým a uznávaným básníkem právě dík tomu, že píšu špatné verše?

          Vzhledem k nepoměrně častějšímu výskytu vad řeči u mužského pokolení jsem se ve třídách speciální ZŠ pro vadně mluvící setkávala převážně s hochy. Zažili si ve škole svoje, rozhodně ne v laskavém pochopení vyjádřeném poznámkou Pavla Kohouta: Jiří měl vadu řeči, považovanou v Čechách za rozkošnou, protože ji Smetana zhudebnil v Sabinově Prodance. On však kvůli ní neudělal pár zkoušek, přestože byl vždy příkladně připraven. Odtud jeho vnitřní nejistoty. Neproklamativně jsme zápasili hlavně s těmi nejistotami a jejich důsledky, třeba ve školní (ne)úspěšnosti. Měla jsem na mysli přesvědčení klasika Gorgiase ( Chvála Heleny): Řeč je mocným vládcem, který zcela nepatrným a nepostižitelným tělem vykonává věci převeliké, neboť v její moci je zbavit člověka strachu, odejmout mu zármutek, vzbudit v něm radost, zmnožit jeho lítost. Marlene Dietrichová, v době nejvyšší popularity majitelka obdivovaně krásných nohou, ke stáru, po úrazu, sympaticky konstatovala: Kulhám, to však není žádné neštěstí, jde mi to docela dobře. Kulhám jen lehce, a máte-li mě rádi, bude vám má chůze připadat zajímavá . Pěkná sentence, ale pro kluky a děvčata, s nimiž jsem se setkávala ve speciální škole, k ničemu. Lítost a soucit hodných paní učitelek byla v těchto případech kontraproduktivní. V tom smyslu jsem nikdy nebyla hodnou paní učitelkou. I později na pedagogické fakultě jsem se řídila slovy s vděčností vzpomínaného pana profesora Františka Kábele: Speciální pedagog je poslední nadějí rodičů postiženého dítěte. Lékař konstatuje, že dítě je mentálně retardované (neslyšící, nevidomé…), co z takového dítěte vyroste, je potom především v rukou speciálního pedagoga.

            Nikdy jsem také nežila s představou třídy plné tzv. hodných žáků. Mé učitelské letoře (vida – opomíjená pedeutologie!) nejvíce „seděli“ žáci blížící se věkem k životní etapě, kterou výstižně charakterizoval Marek Eben( o svých 17 letech): Byl jsem progresivní a nesmiřitelný…. Když jsem po čtvrtstoletí tréninku převážně mezi „osmáky a sedmáky“ v roce 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, existovala ještě pro mladé muže všeobecná branná povinnost. Vysokoškolští studenti měli jednou týdně – vzpomínám si na pondělky – tzv. vojenskou katedru. Tomu byly z rozvrhových důvodů uzpůsobeny studijní skupiny, na pedagogické fakultě jsem učila čistě chlapeckou, tedy z mladých mužů složenou skupinu. Byla to zajímavá zkušenost. Začínala jsem výuku ve zcela jiné atmosféře než ve skupině dívčí. Dnešní oblíbenou terminologií bych řekla, že to byla výzva! Až fyzicky jsem zpočátku cítila něco ve vzduchu, jako že : Tak se ukaž, co s náma naděláš!“ To mě velice bavilo a tu hozenou rukavici jsem s chutí a se zájmem zvedala! Výsledné hodnocení bych ponechala na tehdejších „spoluhráčích“, ostatně s některými v počátcích silně oponujícími jsem časem navázala pěkný vztah založený na vzájemném porozumění. Nikdy jsme nepřešli na tykání! Přesně to vystihuje Jan Skácel : Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník.

             Musím přiznat, že ty chlapecké skupiny byly ve srovnání s dívčími  příjemně a patřičně kreativní a kooperující. Podobně nabitý „výzvami“ byl inzerát, který jsem si musela poznamenat: Lidové noviny (rubrika Zaměstnání hledají): Nepřevychovaný absolvent děcáků, pasťáků i horších zařízení, 43letý vyrovnaný a zvládající náročné situace s praxí pomocného dělníka, psychoterapeuta a ředitele, hledá zaměstnavatele, kterému nabízí věrnost, umění jednat s lidmi a Zn. Zajímavé životní zkušenosti. Co přispělo k tomu, že inzerent tak řečeno uzrál? Do jaké míry se na jeho vývoji podílela škola? Reflektujeme dostatečně slova Alexandra Sergejeviče Puškina : Mládí je jako kvas, ale kvas ještě není chléb?

          Volá se po zvýšení prestiže učitelského povolání, zvažuje se úroveň pedagogických fakult a jejich absolventů. Corinne Maierová možná v humorné nadsázce tvrdí, že   (učitelka je) osoba, které se, když byla malá, ve škole nelíbilo, jinak by se jistě lépe učila a posléze měla i zajímavější a lépe placenou práci. Zamyšlení by zasloužil pohled na roli učitele, jak ji vnímal Josef Charvát : …už v dětství máme lovit silné individuality, neboť ani demokracie se totiž bez silných jedinců neobejde. Jinak propadne insektismu, s královnou matkou v čele roje, a pak už jen s nemyslícími roboty a přesně přidělenými úkoly. Silným jedincem byl bezpochyby v letošním vzpomínkovém roce oprašovaný Alois Rašín. Jako velice šetřivý ministr financí pronesl na vrub svých politických souputníků: Když jsou u koryt, ať nemlaskají! Negativně se úděl Aloise Rašína propojuje s Havlíčkovým Brodem (dříve Brod, Smilův Brod, Křižovnický Brod, Německý Brod, od 5.9.1945 Havlíčkův Brod) : v roce 1903 se zde narodil Josef Šoupal, atentátník na Aloise Rašína (1923), 20 roků vězněn, zůstává i po roce 1945 anarchistou, přejmenoval se na Ilju Dněprostroje, zemřel v pohraničí v roce 1959.

         Skepticky vidí učitelství Sigmund Freud : Léčit, vychovávat, vládnout = tzv. nemožná povolání. V současnosti je ta skepse podepřena úvahou Susan Bassnet ( univerzita Warwicke, GB) : Při masovém vzdělávání nemůžete očekávat vynikající výsledky. Univerzity se staly továrnami na diplomované jedince. Jako vždy – ve hře jsou principy. Jejich střety reflektuje José Ortega y Gasset : V okamžiku, kdy je třeba bojovat za nějaký princip, je jasné, že buď dosud neplatí, nebo už přestal platit….Politika spěchá, aby zhasla světla a všechny kočky byly černé….Anatole France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá, hlupák nikdy.

        Nemalujme si, neidealizujme doby minulé. Karel Havlíček Borovský předčasně zemřelý v roce 1856 jako pětatřicetiletý nepochybuje: 

Kdo měl málo, tomu braly velké pijavice,

moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více.

neboť svět je pořád stejný, lidé ho nezmění,

plivni si stokrát do moře, ono se nezpění.

            O desítky let později to vnímá nejinak Ema Destinová (z dopisu bratránkovi ze dne 26.2.1927): Napište tam, co chcete! Snad o tom i jak jsem hrávala housle a nikdy ani ve snu ( podtrhla E.D.) mi nenapadlo stát se zpěvačkou, nebýt otce Kittla, nestala jsem se jí nikdy. Z lásky k němu respektovala jsem ve všem jeho vůli. A když jsem pak cítila, že dráha je ta pravá, dala jsem se unášet proudem. Zásluh při tom není, jen nahodilostí a „přijítí včas“.  Dnes by to ovšem už nešlo tak hladce, dnes je jiná, povrchnější doba, dnes bych musela honit raketu nebo aspoň kopat míč.

            Nepodléhejme malomyslnosti, i když pohledem kolem sebe se utvrzujeme ve slovech Thomase Bernarda : Spousta lidí nedělá nic, ale zato to dělají fascinujícím způsobem. Nedejme se ošálit výsledky různých výzkumů. Většinou jsou nám předkládány právě jen ty výsledky, málokdy je zveřejněna metodika, na jejímž základě předkládaná fakta vznikla. Ostře se vůči statistikám vyhranil Benjamin Disraeli : Existuje lež, potom kardinální lež, nad tím je už jenom statistika. Smířlivěji Vojtěch Kopic – sedlák a lidový umělec : Život je cesta trnitá a nikdy nebude lepší najitá. Když vytrváš, všechno překonáš. A zajímavě kupodivu někdo tak plný pochybností jako byl Franz Kafka : Dobří kráčejí vyrovnaným krokem. Ostatní, aniž o nich vědí, tančí kolem nich dobové tance. Přidejme ještě George Bernarda Shawa:  Inteligentní lidé vědí, že lze věřit jen polovině toho, co slyší. Velmi inteligentní vědí, které polovině.

         Kde hledat zdroje informací? Vyznávám přesvědčení Petra Vopěnky (matematik a filosof) : Knihovna nás zakotvuje. Internet nás vláčí po rozbouřeném moři. Ke knihám odkazoval i Jan Amos Komenský: Dobré knihy, jsou-li vskutku dobré a moudře napsány, jsou brusem duchů, pilníkem soudnosti, mastí pro oči, nálevkou moudrosti, zrcadlem cizích myšlenek a činů, našich vlastních pak vodítky. Dějinách židovského národa Paula Johnsona čtu: Pro Židy platila zásada, že člověk by měl prodat všechno, co vlastní, a koupit knihy, neboť podle mudrců: Kdo rozmnožuje počet knih, rozmnožuje moudrost. Člověk, který půjčuje knihy, získává zásluhu u Boha, obzvlášť když je půjčuje chudákům… zbožní Židé uvažovali o nebi jako o obrovské knihovně, ve které je knihovníkem archanděl Metatron….člověk by se měl chovat tak, aby dělal čest svým knihám. Ač pilná čtenářka, téměř knihomol, všechno neobsáhnu. Vždyť Bible = 66 knih (39 Starý zákon, 27 Nový zákon), Starý zákon vznikal v rozmezí 1 100 let a  židovská Tóra obsahuje 613 přikázání, z toho 248 kladných odpovídá počtu kostí a orgánů v lidském těle, celé tělo se účastní plnění pozitivních příkazů. Dalších 365 záporných příkazů připomíná, že porušení Zákona se máme vyvarovat každý den v roce. Snažím se dostat pod kůži poučení z Talmudu : Budeš-li mít pravdu, nemůžeš mít mír. Chceš-li mír, nemůžeš mít pravdu. Snažím se, protože věřím Ludvíku Vaculíkovi: Je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového. Přitakal tomu i mnohem mladší Jack Kerouac : Bez ohledu na to, jak cestujete a jaký úspěch má vaše cesta, vždy se něčemu naučíte a naučíte se měnit myšlenky.

          Brusem mých myšlenek stále zůstávají přísloví. Rozeberte si takové Když chceš od vola srnčí, jsi vůl sám. Nebo nádherná, byť drsnější romská přísloví : Život je jako dětská košilka: děravý, špinavý, krátký. Neděkuj za jídlo, ale poděkuj za dobré slovo. Štěstí a vítr jsou bratři. Neplač, zemře-li starý – svůj chleba už dojedl.

            Po klasických dílech už dnes opravdu sáhne málokdo . Tváří v tvář politickým turbulencím nezaškodí občas něco připomenout.Co třeba citát z Tita Livia (o době punských válek) : Taková je povaha davu: buď se poníženě plazí, nebo je opilý svou mocí. Svobodu, která je uprostřed mezi tím, nedovede ani s rozvahou uchopit, ani s rozmyslem udržet. A pravidelně nechybí podpalovači vášní lidu, kteří vydražďují ke krveprolévání mysl žíznících po krvi a vraždách, mysl, která ztratila schopnost ovládat se. Nebo chvilka zamyšlení nad Tacitem : V době nepokojů a rozbrojů jsou nejsilnější ti nejhorší, mír a klid vyžaduje dobré lidi. Nemusíme však tak hluboko do minulosti. Nicolas Winton (zachránil 669 židovských dětí z Československa) jako velmi starý muž krátce před smrtí řekl: Život je složený z náhodných setkání, na náhodných místech a v náhodném čase. Což je docela strašidelná myšlenka. Tragédií dneška je, že mnohé strašné věci nejsou důsledkem toho, že by lidé nebyli oddáni víře, ale protože jí naopak oddáni jsou. Pokud by nevěřili, že se poté, co se vyhodí do vzduchu, setkají se svými přáteli a že se v mžiku obejmou s příbuznými, neudělali by to. K tomu nezbývá než dodat slova Alberta Einsteina : Svět není nebezpečný kvůli zlým lidem, ale kvůli těm, kteří s tím nic nedělají . A navíc úryvek z  Matoušova evangelia : Vaše slovo buď „ano, ano – ne, ne“, co je nad to, je od zlého.

         Pachtíme se za ledasčím, aniž bychom popřáli sluchu vzdělanému a životem těžce zkoušenému Viktoru E. Franklovi: Štěstí je to, čeho je člověk ušetřen…..Prší na tebe? Máš hlad? Bolí tě něco? Tak co fňukáš! Čím dál tím víc nám chybí noblesa. Vzpomeňme, co říká o květinářce Líze prof. Higgins v muzikálu My Fair Lady: Její řeč ji vrhá do bláta. Není toho bláta příliš v našich školách, médiích a vůbec? Komu to nevadí? Jako by se měla naplnit slova Bernarda Bolzana : Koho chce bůh zničit, toho raní rozumem. Už jednou se svými názory – bohužel! – neuspěl. Ale to byla doba označovaná jako doba národního obrození.

      Jsem ve věku, kdy niterně vnímám věty z Babičky Boženy Němcové: Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho stráví, popelem zmrví se zem, na níž vyrůstají zase jiné stromky. Kdybych ještě byla ve škole, vážila bych si otázek, pídila se po nich. Jejich cenu vystihl Otokar Březina : Podle hloubky otázek měřte výšku duše. S gustem se věnuju alespoň doučování, vždy ve víře Karla Dyby , že… české dítě je nadané . Musíte mu pořád ten banán dávat výš. V jeho zájmu. Musí to však být trošku s jeho souhlasem a musí na něj ještě na špičkách dosáhnout…a hlavně nenahrazovat morálním rozhořčením vědomosti a znalosti. Nutno přiznat, že skutečnost je – zejména na vysokých školách – mnohem ubožejší. Světaznalý spisovatel a intelektuál Václav Jamek neváhal napsat : …názorovou absencí, alibismem a hodnotovou rozbředlostí se vyznačují vědy, které mají člověka a společnost přímo v popisu práce, obory společenské a „humanitní“…Jeden příklad za všechny – příklad „odborného“ blábolu (z práce jedné studentky): Z globálního hlediska je to principiální bazírování na mentalitu humánního kompromisu, což se projevuje jako patelární negace objektivní reality… Chce se mi dopsat známou parafrázi: Nepoužívejte cizích termitů, pokud je neovládáte suterénně, mohlo by to skončit fiakrem. Nejen ve školství bychom měli vzít za své prohlášení Francoise de la Rochefoucaulda :  Abychom mohli být dobří, musí být ostatní přesvědčeni, že na nás nemohou být beztrestně zlí.

             Ke konci přece jen malé úsměvné odlehčení z dávných školních škamen v podobě mravoučných říkanek vrstevníka (a odpůrce) Karla Hynka Máchy. Byl jím Karel Alois Vinařický – autor čítanek, písniček (Tluče bubeníček, Ivánku náš) a poučných veršovánek: Denně jest můj obyčej mýti ruce, obličej.

V srdci hněv a zlost, škodlivý je host.

Uhřátý kdo náhle pije, samý jed do sebe lije.

Za vůz sedat není radno, nožička se zláme snadno.

Kdo do školy nechodí, hloupostí si uškodí.

          Aby ta poslední říkanka nepozbyla na pravdivosti, to je v rukou nás všech. Věřil tomu i Alexandr Stich : Když je dobrá škola, dobrý systém a špatný učitel, nic se s tím nedá dělat, ale i v rámci špatného systému a mizerné školy může působit učitel podle svého uvážení.

 

(Můj druhý sešit „scarp-book“ končí datem 21.2.2010)

 

 BARTA, R.   Ručičky věžních hodin.  Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2016.

 

 


Jane mi píše…

         Otvírám mail, ve kterém mě Jane zdraví, ptá se, jak jde život a oznamuje, že mám v nejbližší době očekávat zásilku nejnovějších materiálů. Jane Fraser je prezidentkou Stuttering Foundation of America (SFA), organizace s mezinárodním renomé, kterou v roce 1947 zakládal její otec Malcolm Fraser. Po 1989 jsem začala s touto organizací zabývající se péčí o balbutiky (koktavé) intenzivně spolupracovat. Postupně jsem z produkce SFA přeložila sedm titulů osvětově odborných materiálů, vyšly převážně péčí nakladatelství Portál a Grada Publishing, a.s. Troufám si napsat, že tyto překladové publikace napomohly v ČR vnést do problémů těch „s tou zamotanou řečí“ mnohé svěží myšlenky. Jak došly svého naplnění, to už je tristnější realita. Balbutici (koktaví) jsou v českých krajích – pro mě nepochopitelně – stále na okraji zájmu, odborného i lidského. Aktuálně to můžu ukázat na blížícím se Dni porozumění koktavosti. Ve světě je s důrazem na slovo porozumění každoročně připomínán 22. října. Několik let jsem se opakovaně snažila připomínku  Dne porozumění koktavosti dostat (v seriozní podobě) do tisku a médií. S výsledky, které mě vedly k rezignaci, k rozhodnutí víc se o nic nepokoušet. Pro ilustraci uvedu úryvek z blogu Chcete příběh? Máte ho mít!

         „Ve vysokoškolské pracovně přede mnou seděla novinářka rozhodnutá napsat chytlavý příspěvek o těch, kteří zápasí „s tou zamotanou řečí“, o balbuticích, srozumitelněji o těch, kteří koktají. Blížil se totiž 22.říjen – i v České republice už nějaký čas připomínaný jako Mezinárodní den porozumění koktavosti. A hned vyvstal obvyklý zádrhel. Plánovaný novinový článek neměl nikterak přispět k onomu proklamovanému POROZUMĚNÍ ožehavému problému, jen falešně a zbytečně dojmout, vloudit slzu v oko. Žurnalistka asi nejrozšířenějšího českého deníku ze mne nepokrytě vábila tzv. háelpéčko, zainteresovaným známý „hluboký lidský příběh“. Bez uzardění (proč taky?) doznala, že text „spíchne“ přes obědovou pauzu, aby mi ho mohla už odpoledne dát k autorizaci, na které jsem po vícero nedobrých zkušenostech trvala. Žiju mezi lidmi s řečovými problémy a vůbec ve sféře tzv. pomáhajících profesí (termín nepodarek) dost dlouho, abych na něco podobného přistoupila. Článek dobrý tak leda do bulváru se tedy nekonal.

         Mail Jane Fraser mě přivedl k rozhodnutí přece jen to ještě jednou zkusit. Zkusit alespoň učitelům ve spojitosti s 22. říjnem – Dnem porozumění koktavosti – ukázat na většinou netušené problémy koktavých.Pro přiblížení reality uvedu bez příměsi senzace autentické anonymní výpovědi několika balbutiků, již dříve prezentované v některých z mých článků a blogů.

ABC

       Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí. Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo. Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci. To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „Prosím?“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „Co tady ta ženská zdržuje?“. Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu: „Děkuji, jenom se dívám“. A vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

FGH

        Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju. Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

KLM

I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9. třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

PQR

         V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu….mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme. Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

XYZ

         Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno veliké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.    

      Pokud se mi podařilo vzbudit užitečný zájem, věřím, že si někteří učitelé začnou klást otázky, na které by rádi znali odpovědi. Kdysi – v 90.letech minulého století – jsem se pokusila takové otázky spolu s odpověďmi na ně shrnout ve vysokoškolském skriptu Koktavý žák ve škole. Dnes by mi ten titul neprošel, v USA jsou balbutici (ejhle! odborná obezlička!) označováni jako PWS (Person Who Stutters). I tak jsem některé z oněch otázek znovu uvedla v jednom svém blogu a ráda je zopakuji i nyní:

-  Jak rozpoznám koktavé dítě?

-  Kdy mám zasáhnout, mám-li podezření na koktavost u některého žáka ve třídě?

-  Co způsobuje, co vyvolává koktavost?

-  Je koktavost léčitelná?

-  Je koktavý neurotik nebo mentálně postižený?

-  Jak mluvit s žákem, který koktá?

-  Jak může učitel konkrétně pomoci?

-  Co koktavost zhoršuje?

-  Kdy nekoktá?

-  Může dítě, které koktá, samo ovlivnit svou vadu řeči?

-  Jaké jsou výsledky léčby koktavosti?

-  Je koktavé dítě zvýšeně unavitelné?

-  Mám žákovi dát znát, že vím o jeho vadě řeči?

-  Mám říct třídě o jeho koktavosti?

-  Jak se mám chovat k někomu, kdo koktá?

-  Co s těmi, kteří se posmívají?

-  Mám žáka, který koktá, vyvolávat?

-  Co s hlasitým čtením?

-  Může koktavé dítě sportovat?

-  Jak se mám k žákovi, který koktá, chovat v jeho horších dnech?

-  Můžeme ve třídě s koktavým žákem pořádat soutěže, kvízy apod.?

-  Co s různými nepříjemnými zážitky a stresy?

-  Jaká by měla být profesní orientace žáka, který koktá?

-  Jak spolupracovat s rodiči?

-  Jak spolupracovat s logopedem?

-  Liší se koktavé dítě něčím od těch druhých?

            Zvídavější učitelé – ve snaze pomoci svým žákům a studentům a mnohdy i jejich rodičům (jedna z cest zvyšování prestiže učitelského povolání) – najdou odpovědi hlavně ve zmiňovaných překladových publikacích z produkce nakladatelství Portál, Grada Publishing a brněnského Paido. Stručněji pak v některém z blogů ze seznamu na konci tohoto textu.

            Na Oscarem oceněný film Králova řeč (v důsledcích nesplnil bohužel má očekávání) a jeho divadelní zpracování jsem reagovala blogem Ne jenom na divadle. Obsahoval řadu konkrétních doporučení, z nichž v krátkosti ocituji alespoň některá:

            Proti neznámému nepříteli se obtížně brojí. Rodiče by do boje proti koktavosti nejraději vytáhli vyzbrojeni účinným lékem, který přivodí rychlou nápravu. Zázračná pilulka bohužel neexistuje. Léky ordinované na foniatrických klinikách (případně neurology nebo psychiatry) mají pouze zklidňující účinek. Podávat léky dítěti ve vývoji by mělo být vždy na pováženou, stejně jako zásahy hypnózou, oxygenoteraií (léčba kyslíkem) apod., kdy může dojít až k poškození dítěte (např. vyvolání epileptického záchvatu apod.). Problematické jsou také nabízené „ čisté přírodní produkty“, fungující v lepším případě jako placebo, v duchu hesla: Věř a víra tvá tě uzdraví. Lze jen dodat, že v medicíně využívaný rulík zlomocný (belladona) je taktéž čistý přírodní produkt. Více než léky pro dítě potřebují rodiče zevrubné informace o koktavosti. Měli by odložit veškerý ostych i svazující úctu k autoritám a neodbytně se ptát. Podle získaných odpovědí by ostatně dokázali do jisté míry posoudit i úroveň a kompetentnost odborníka. Měli by se vyhýbat těm, kteří

-  budou slibovat rychlé a trvalé výsledky

-  budou přenášet veškerou odpovědnost na dítě a na rodiče

-  budou rodiče – byť nepřímo – obviňovat jako původce a příčinu koktavosti dítěte

-  budou vyžadovat provádění dechových cvičení vestoje (nejlépe s rukama v bok a

   palci dopředu – to aby se rozšířil hrudník)

-  budou klást důraz na délku vydechovaného proudu vzduchu

-  budou nacvičovat řečové stereotypy (pozdravy, poděkování, případně krátké

    veršovánky pro různé situace společenského styku)

-  budou vyžadovat pouze nacvičenou reprodukci pohádek a příběhů, popisy obrázků,

   to vždy jen v klasických rétorských větách od velkého písmene k tečce, tedy

  způsobem, jakým nikdo normálně nemluví, bez zaváhání, pomlk a běžných řečových

  obratů

-  budou po dobu terapie vyžadovat tzv. řečový klid, to znamená, aby dítě mluvilo jen

  s terapeutem a doprovázející osobou, doma kupříkladu ne se sourozenci

-  budou o vadě řeči mluvit neosobně a v přítomnosti dítěte předškolního věku ( u

   starších školáků je tomu naopak, tam jsou děti hlavními činiteli, u nichž je třeba

    respektovat, chtějí-li s terapeutem o svých řečových problémech hovořit)

-  nebudou za všech okolností přirozeně laskaví a neztotožní se s dítětem

-  budou oblečeni v respekt vzbuzujícím bílém plášti

-  nechají rodiče s dítětem dlouho čekat v čekárně, i když ti jsou objednáni.

         V roce 2007 vydalo nakladatelství Grada Publishing mou praktickou příručku pro rodiče – Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo. Přinesla mi hodně radosti. Podle sdělení paní redaktorky v prodejnosti „lámala rekordy“. Jistě i proto, že byla – kromě knihkupectví – nabízena na velmi vhodných místech, v různých supermarketech. Studentky i „dálkařky“ mi to s gustem sdělovaly. Knížka tak mohla upoutat pozornost nakupujících maminek – lepší a případnější čtenářky jsem si nemohla přát. Z kapitoly Když dítě koktá ocituji:

       Protože neznáme příčinu koktavosti, nemůžeme jít k jádru věci. Nabízíme jenom jakési „šidítko“, novou, naučenou techniku řeči, navozenou plynulost. Je založena na jednoduchém principu tzv. měkkých hlasových začátků . Budou zmiňovány v kapitole o poruchách hlasu (Když dítě chraptí). Následně schematicky popisovaný děj probíhá ve zlomcích sekund. Chceme-li začít mluvit, přijde z mozku pokyn hlasivkám, aby se semkly, zaujaly tzv. fonační postavení. Semknou-li se nadmíru těsně, je třeba je násilně rozrazit. Koktavému se právě toto – z neznámých důvodů – ne vždy povede, pokus opakuje, koktá. Když hlasivky přiblíží jen lehce k sobě a měkce je rozevře, nemůže se stát, že by se hlasivky „zasekly“, dochází k požadovanému měkkému hlasovému začátku, žádná blokáda nebo spasmus (křeč) se nekoná. Naučit se technice měkké, klouzavé řeči není těžké, obtížnější je si tento způsob řeči, který zpočátku nemusí (pod nesprávným vedením) znít nejpřijatelněji, zvyknout, jednoduše zafixovat a zcela automaticky používat. U dětí školního věku je výhodou, když umí číst („jedeme“ přes čtení), u předškoláčků musíme na věc zcela jinak, nápodobou, velmi účinně „přes rodiče“.

            V poslední době se – i u dětí – mocně prosazují tzv. tvrdé terapie, založené na principu tzv. ponoření. Zhruba odpovídají paradoxní intenci známého psychoanalytika a psychoterapeuta Viktora E. Frankla. Možná i jeho koncentráčnická zkušenost ho přivedla k přesvědčení, že nejúčinnější je vyhledávat to, čeho se bojíme. Povídání nad obrázky nebo opakování naučených pohádek v tichu a míru logopedické ambulance totiž nikam moc nevede. Nefunguje transfer. V logopedické ambulanci dítě nacvičená spojení (!) plynule odříká, ale venku – v obchodě – si o rohlík neřekne, to blahořečí samoobsluhám. Je třeba vyjít a mluvit a mluvit a mluvit! Naprostý opak toho, co požadují letní tábory pro koktavé děti. Řečový klid odvozený z vyhasínání podmíněných reflexů I.P.Pavlova je cestou do bažin.

       Letošní 22.říjen – Den porozumění koktavosti – prožiju v očekávání anoncované zásilky nových materiálů z produkce Stuttering Foundation of America. A možná pod vlivem Jane Fraser začnu uvažovat o dalším překladu. Představuje to především trnitou cestu za zájmem oslovených knižních institucí. Kolikrát ještě uslyším: Nemůžeme přece psát pořád jen o těch koktavých! 

Blogy reflektující problematiku koktavosti:

Zpytujme svědomí

Ne jenom na divadle…

Když smích bolí

Když naše dítě nemluví plynule

K zamyšlení

Jak vám to mluví?

Chcete příběh? Máte ho mít!

Co by měl učitel vědět o koktavosti

A zase, a znovu…

Otázky a odpovědi

Další otázky a odpovědi

Do třetice otázky a odpovědi

Ještě něco ke Dni porozumění koktavosti

 

 

 


Aspoň si o ní čtěte…

         Tři muži jedou ve vlaku plochou holandskou krajinou a najednou vidí dvě černé krávy. První z nich řekne: „Vidíte, pánové, v Holandsku mají samé černé krávy“. Druhý muž doplní: „My toho můžeme říci ještě mnohem víc. V téhle chvíli obsáhneme pohledem asi 6 kilometrů plošných, Holandsko má kolem 33 600 km2, něco odečteme na města a kanály, takže můžeme říci, že v zemi mají skoro deset tisíc černých krav“. Třetí pasažér jenom klidně poznamená: „No, víte, jediné, co můžeme opravdu říci, je, že v Holandsku jsou alespoň dvě krávy a ty jsou přinejmenším z jedné strany černé“. Ten třetí cestující byl matematik. (Ten druhý byl počtář.)

            Právě jste se začetli do první stránky knihy Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice. Napsal ji – je cítit, že s láskou a jiskřivě vtipně – Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc., v letech 1998 – 2007 ředitel Ústavu teorie informace a automatizace AVČR. Knihy pana profesora – mám jich víc – mám ráda pro jejich břitký humor, vědoucí nadhled a záviděníhodný rozhled. Bohužel, pan profesor Mareš už žádnou další nenapíše, zemřel v roce 2011 ve věku osmašedesáti let. Paradoxně jsem kdysi, kdysi velmi dávno měla s matematikou, najmě s její sestrou deskriptivní geometrií, jisté potíže. Přesto se nehlásím k názoru císaře Justiniána I. Tento prý sice schopný, ale nesnášenlivý a nábožensky bigotní panovník vládl ve východní části říše římské v letech 527 – 565. Jeho slavný zákoník z roku 529 zahrnuje jedno  – podle prof. Mareše pro matematiky pikantní – ustanovení: Zavrženíhodné umění matematické je zakázáno především.

            Jiný břitký duch – již také zesnulý Ludvík Vaculík – napsal: Je znamením úpadku, když už člověk není ochoten vyzkoušet něco nového. Kde jinde by to mělo mít větší platnost než ve škole, nejvíc mezi učiteli? Pokusme se přistoupit k „otloukánku“ našeho školství, k matematice, v duchu paradoxní intence. Je postulátem třetí vídeňské školy psychoterapie Viktora E. Frankla ( 1905 – 1997). Jeho logoterapie (stručně hledání smyslu) směřovala k léčbě strachu před nějakým strachem. Klient měl změnit svůj postoj k obávanému paradoxně tím, aby si přál právě to, čeho se bojí.

            Na začátku nového školního roku nabízím „ochutnávku“ z knihy Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice. Těch několik úryvků dává nahlédnout, jak vzdálená je matematika pouhému počtářství a jak úzce naopak souvisí s naší každodenností. A bude toho přibývat – o tom žádná! Přestaňme se řadit k „celebritám“,trapně se holedbajícím svou neschopností matematickému myšlení byť se jen přiblížit. Zkusme se trochu zabrat do panem profesorem Marešem nabízeného povídání o matematice, kybernetice a informatice. A pokud po té knize přece jen sáhnete, klidně při četbě přeskakujte.Taky to dělávám.Nemusíte napoprvé hned všemu porozumět. Hlavní je vzbuzení zájmu. Ve škole se tomu říká motivace.

s.49                 Už antičtí výtvarníci a architekti cítili, že má-li být nějaký úsek rozdělen na dva, není nejhezčí, když jsou oba stejné, ale když jsou v určitém poměru. Ten právě nazvali Zlatý řez a dohodli se, že to je takový poměr, který dělí nějakou délku (úsečku) na dvě části, přičemž poměr té delší části k celé původní úsečce je stejný jako poměr kratší části k té delší. Půvabné na něm je hlavně to, že pokud onen delší úsek zase rozdělíme stejným poměrem, a tak dál, dostaneme docela harmonický sled stále menších kousků, které se zkracují ve stále stejném poměru, a to v poměru, který působí příjemně a esteticky.  Možná je tomu tak proto, že v poměru Zlatého řezu jsou k sobě mnohé rozměry, které nacházíme v přírodě (například tloušťky závitů na lasturách, spirály tvořené semeny slunečnic a některé další…Zlatý řez svým častým výskytem v přírodě láká milovníky záhad a tajemných poselství od „Někoho“ nám lidem – nebo „Někomu jinému“, jak se to vezme….vyskytuje se prý, kromě jiných od přírody odpozorovaných poměrů, také v některých rozměrech lidského těla…

 

s.71                 Začneme příběhem – jak jinak než z antického Řecka. Vypráví se, že vládce jednoho z mnoha řeckých městských států měl melancholickou dceru – takovou šíleně smutnou princeznu. Metoda opřená o hloupého Honzu tehdy ještě nebyla propracovaná, nebo nějak selhala, a tak se král nakonec obrátil o radu na věštírnu v Delfách. Orákulum nezklamalo a poradilo: „Dej ji učit matematiku a muziku“…..Řekové opravdu považovali hudbu za hodně blízkou matematice…Hudba a matematika totiž něco společného mají, a je toho poměrně hodně. …obě jsou vlastně abstraktní konstrukce…Jejich estetika je ve strukturách, nikoli v povrchním vnímání. Pokud to ten vládce myslel s uzdravením své melancholické dcery vážně,nemohl udělat nic lepšího, než ji naučit nacházet a vnímat harmonii, jak mu radilo Orákulum. Když si navíc uvědomíme, že oba obory mají pro laiky dost nesrozumitelný způsob zápisu, který se člověk nejprve musí naučit číst, nehrozilo by ani dnes, že se slečna dcera bude nudit…matematiků se vztahem k hudbě je mnohem víc. Jsou mezi nimi výborní hudebníci a není jich málo. Albert Einstein nebyl ani zdaleka jediný….Antonín Rejcha (1770 – 1836) nejprve studoval v Hamburku matematiku, fyziku , astronomii a filosofii, aby se posléze stal i ve světě uznávaným skladatelem. ….Hudba a matematika v sobě mají něco, co nás oslovuje stejným nebo podobným způsobem….Neochota přijímat harmonii, ať je v hudbě, obraze nebo v matematické struktuře, spíš ukazuje na celkovou prázdnotu toho, kdo se jí chlubí.

 

s.87                 Stojí za povšimnutí, že k důvěře v čísla (a v jejich zdroj) přispívá, když jsou pokud možno „přesná“, mají hodně desetinných míst. Málokdo se pak ptá na to první, na co by se ptát měl, jak ta přesná čísla vznikla. Je jistě impozantní, když se v novinách dočtete, že „na anketní otázku souhlasně odpovědělo 71,429 % respondentů. Ta přesnost a důkladnost průzkumu, ta práce, kterou si s ním jeho zpracovatelé dali – to přece bere za srdce. Ale kde, redaktor někde na chodbě (v lepším případě na stanici tramvaje) oslovil 7 lidí, 5 z nich mu otráveně řeklo „ano“, aby měli pokoj a 2 mu řekli „ne“, protože se zrovna s někým pohádali. Dá se odhadnout, že nejvýš jeden se nad otázkou zamyslel a ten odpověděl delším souvětím, ze kterého tazatel vlastní pílí odvodil ono „ano“ nebo „ne“.

 

s.94                 Newton vedl v soukromí asi dost osamělý život. Nikdy se neoženil a bývá uváděn mezi slavnými osobnostmi, které se dobrovolně rozhodly pro celibát, aby je nic nerozptylovalo v bádání. Když se nad tím chvilku zamyslíme, asi pro nás jeho sebestřednost a nesmlouvavost budou o něco srozumitelnější. Docela s tím jde dohromady to, že podle mnoha pramenů měl hodně rád kočky, kterým tak dával ty emoce, které ušetřil na lidech. Terry Pratchett (ano, opravdu ten Terry Pratchett, který píše vtipné fantazie o kouzelné Zeměploše a jejích obyvatelích) ho v jedné ze svých knížek dokonce označuje za vynálezce malých dvířek pro kočky, zasazovaných do velkých domovních dveří. To je nejspíš trochu přehnané. Newton nevynalezl dvířka pro kočky, ale ještě menší dvířka pro koťata. To není vtip Cimrmanovského ražení – o Newtonovi se opravdu traduje, že když do jeho domácnosti přibylo kotě, nechal ve vstupních dveřích vedle už udělaných malých dvířek pro kočku udělat ještě jedny, menší, pro kotě. Velmistr abstraktního myšlení nějak neuvážil, že kotě projde i těmi dvířky pro kočku. Mimochodem, když už jsme u těch historek, jablko mu na hlavu nespadlo – ale prý (snad podle jeho vlastního vyprávění) je jenom viděl spadnout někde poblíž. K nápadu na gravitační zákon mu to ale stačilo. Od jiných, kteří také viděli padat jablka, se lišil tím, že byl Newton, a také tím, že na celém problému už předtím dost pracoval.

 

s.101               Karl Friedrich Gauss zasáhl do matematiky jako málokdo. Žil v letech 1777 – 1855, narodil se v severním Německu v rodině zedníka a vodního mistra. Ve škole, kam chodil, jak bylo obvyklé, od sedmi let, prý zpočátku nad spolužáky ničím nevynikal. Inu, je otázka, v čem měl vynikat – podle vlastních vzpomínek prý počítal dřív než uměl pořádně mluvit, jako malé dítě prosil dospělé, aby mu ukazovali nová písmenka a číst se naučil, aniž pořádně věděl jak. Co se tedy měl ještě učit? První slavná historka spojovaná s jeho jménem se týká věku devíti let. Asi ji znáte, ale neodolám. Učitel potřeboval nějak zaměstnat třídu a tak jí dal sečíst čísla od 1 do 60. Klidu si ale moc neužil, než se otočil, už tady byl malý Gauss a podával mu papírek s výsledkem., a správným – 1830. Navíc uměl vysvětlit, jak na to přišel.(Vypočítá se aritmetický průměr prvního a posledního čísla a vynásobí se počtem všech čísel. Je to logické, jasné a snadné, kdybychom byli Gauss, mohlo by nás to taky napadnout.) O tom učiteli se toho jinak moc neví, ale jistě byl osobnost – z Hamburku opatřil Karlovi učebnici matematiky s tím, že už ho nemá co naučit…….matematicky popsal známou zvonovou křivku, která popisuje nejobvyklejší, tak zvané normální (ale také hodně často „Gaussovo“) rozdělení náhodných veličin.

 

s.123               Někteří z mých kolegů jsou prostě kolegyně. No a? Nechci se pouštět do hlubokých úvah, zda a do jaké míry jsou ženy pro matematiku jinak „stavěné“ než muži a nakolik jde o důsledky kulturních bariér….jsem docela přesvědčen, že tady hrají zvyky, tradice a přece jen někde dosud přežívající předsudky mnohem větší roli než nějaké „přirozené“ dispozice. Mnohde ve světě, a jistě i u nás, ještě existují dívky a ženy, a není jich zas až tak málo, které nechuť k matematice programově vystavují na odiv. Najdou se i na vysokých politických postech, ve vědě (té nepříliš kontaminované matematikou) a samozřejmě patří k stylovým figurkám v kultuře a pop-kultuře….Asi se ještě někdy stane, že nad děvčetem, které se chce vydat na matematickou dráhu, spráskne babička ruce…..možná, že i některý tatínek (nebo spíš maminka) zopakují výrok „Ta holka se nám nevdá“ a je možné, že to všechno může některé talenty odradit. Věřím ale, že i tyhle postoje jsou na vymření. Na matematicky zaměřených fakultách to tak alespoň vypadá. Současné matematičky jsou sympatické a chytré dívky…..pokud vím, ty přiměřeně dospělé jsou většinou vdané – to jen aby maminky a babičky netrnuly hrůzou. Je také potěšitelné, že je nějak nezasáhla vlna feminismu. Nemám sice k dispozici žádný solidní výzkum, ale kolegyně, které znám, se na feminismus dívají hodně svrchu. Ani se jim není co divit – jsou natolik osobnostmi, že jejich sebevědomí nepotřebuje berličky hysterického sexismu, jsou natolik inteligentní, že mohou dělat vědu a nemusí se uchylovat k její komické parodii nazývané „gender studies“, a konečně jsou natolik ženy, že nemusí ženskost nenávidět, což je konec konců to, oč ve vypjatém feminismu jde. Myslím, že podíl žen na matematice vstupuje do normálních proporcí. Bylo načase.

 

s.135                V  učebnicích fyziky pro základní školy čtu kapitoly o páře a parním stroji (školské osnovy se vyvíjejí ještě pomaleji než biologické druhy a o páře se budou učit asi i děti v osadách na Marsu).

 

s.161               Bernard Bolzano měl zvučné italské jméno, žil v letech 1781 – 1848 a byl to Pražák od narození. Jeho otec, obchodník, pocházel ze severní Itálie, matka byla z pražské německé rodiny. Vyrůstal a žil v době, kdy padaly staré modly i staré pravdy a nové se pomalu zvedaly – ve společnosti i ve vědě. Jako inteligentní a citlivý člověk hledal své vidění světa  a nacházel je v matematice, hojně proložené filosofií….Na přání matky se stal knězem, ale jeho víra byla na tehdejší dobu trochu svérázná….jako kněz se stal profesorem náboženství na univerzitě a současně i proslulým kazatelem v kostele U Salvatora….Doba byla po josefínských reformách a francouzské revoluci plná očekávání a vývoj vypadal dynamicky – pro konzervativní církev a správní úředníky až moc. Ve svých vystoupeních byl Bolzano natolik jednoznačný, že si vysloužil  žalobu….stal se členem Královské české společnosti nauk, publikoval práce o matematice…. Roku 1820 byl propuštěn ze zaměstnání a byl proti němu veden soudní proces…na Bolzanovu stranu se postavila řada známých osobností včetně Josefa Dobrovského…devatenáct let strávil v izolaci na statku blízko Jihlavy, zde napsal svá hlavní díla o logice, matematice, filosofii…Jeho matematické výsledky se dodnes přednášejí ve vysokoškolských kurzech matematiky na celém světě.

 

s.173               William Ockham (také se píše Occam) žil v letech 1285 -1349, byl brilantní logik, autor často zmiňované „Occamovy břitvy“, jinak františkánský mnich a komentátor Aristotela, pro kacířství se ocitl před soudem. Po pěti letech procesu ho vzal pod ochranu císař Ludvík Bavorský a nejspíš mu tím přinejmenším prodloužil život. S tou břitvou se to má tak.Je obrazným názvem pravidla, které Occam vyslovil a které požaduje, aby byly z každé teorie odstraněny (břitvou oholeny) všechny nadbytečné entity – tedy nadbytečné pojmy a předpoklady. Dodnes se jím řídí vědci, kteří si z více vysvětlení nějakého jevu vybírají to nejjednodušší, které nevyžaduje vnášet do systému cizorodé prvky (třeba ufony nebo tygří žíly), pokud to funguje i bez nich.

s.205               …..povíme si něco o průzkumech veřejného mínění….Vůbec nejsou nijak nového data. Tisk v USA se o předpovědi volebních výsledků pokoušel už někdy v devatenáctém století….Obecně panovalo přesvědčení, že čím více respondentů bude osloveno, tím bude výsledek bližší pravdě a 15 nebo dokonce 20 tisíc už vypadalo hodně přesvědčivě. Tehdy najednou vystoupil v tisku se svým odhadem jakýsi mladý statistik. Jmenoval se George H.Gallup a od roku 1935 začal novinám posílat pravidelný sloupek s odhadem voleb. Bylo mu tehdy 34 let a nechybělo mu sebevědomí….předpověděl, že Roosevelt vyhraje rozdílem skoro 4 procent. Na otázku, kolik respondentů ve své anketě oslovil, odpověděl, že asi 3 000. Podle dochovaných zpráv si ho tehdy tisk, a nejen on, pěkně vychutnal. Stal se hrdinou karikatur, komentátoři v rozhlase se předháněli v ironii, komici o něm vyprávěli vtipy….Nebylo to jistě nic příjemného, ale jako reklama se to ukázalo být k nezaplacení…. Roosevelt vyhrál (sice jen zhruba o dvě procenta, ale i tak dost přesvědčivě) a Amerika byla najednou ochotna pozorně poslouchat, co jí chce G. H. Gallup říci. Ten prohlásil, že pro průzkum veřejného mínění není důležité, jak je vybraný vzorek velký, ale jak je reprezentativní – jak věrně odráží demografickou strukturu populace……V péči věnované přípravě oslovených respondentů je tajemství úspěchu jednotlivých agentur….Až zase budete někde číst nějaké průzkumy názorů, ať už na politické kandidáty voleb nebo na prací prášky, zkuste si představit, jak vznikly. Je dobré si je přečíst, ale není dobré je brát zas až tak úplně doslova. Některé vznikly tak, že hbitý mladík odchytával u východu z metra spěchající spoluobčany (a odpověděli mu jen ti, kteří nikam nespěchali – což, mimochodem, také není reprezentativní vzorek), nebo si upracovaná maminka odskočila od dětské postýlky a u kuchyňského stolu od oka vyplňovala lístky „za sousedy“, aby si „anketou“ trochu přivydělala. I to se stává…..Gallupova metodika průzkumů vydržela v podstatě dodnes. Někdy v šedesátých letech začala být obohacována ještě o tak zvaný „ motivační průzkum“…..mnoho dotázaných nejen říká něco jiného, než si myslí, ale dokonce si myslí něco jiného, než ve skutečnosti chtějí. Abychom to vysvětlili. Když automobilová firma zaplatí průzkum, podle jakých znaků si zákazníci vybírají nový vůz, skoro jistě se dozví, že hlavně podle spotřeby, pak podle pasivní i aktivní bezpečnosti…. Jenomže statistiky prodeje a zkušenosti prodejců ukazují, že jde hlavně o barvu (aby se manželce hodila k vlasům), pak o design palubní desky a také poněkud, aby sousedi měli vztek. V politických průzkumech to bývá (až na tu barvu vlasů) podobné….Proto dnes při přípravě (těch drahých a dobře zaplacených) průzkumů občas spolupracuje psycholog, který vloží několik zdánlivě vedlejších otázek namířených právě na onu skrytou motivaci.

 

 s.211               Vraťme se k metodám lhaní pomocí statistik. O průměru už jsme si toho řekli až dost, takže si povíme o dalším evergreenu demagogů, o procentech….Starší generace to zná z učebnic a z propagandy. Země, která zvedla výrobu traktorů ze 100 na 150 ročně, ji zvedla o 50 kusů, ale také o 50 %. Země, která ji zvedla z 10 000 na 12 000, ji zvedla o 2 000, ale jen o 20 %. To je podstata všech demagogických kouzel s procenty. …procentové údaje jsou názorné, ale bez uvedení výchozích čísel neříkají vůbec nic. Další triky už jsou o něco pojmově složitější a neškolenému čtenáři by mohly být méně srozumitelné… (celá strana 214 obsahuje „několik praktických rad pro čtenáře tisku, diváky televize a příjemce propagandy všeho druhu“ – ocituji tři poslední rady):

Procenta bez udání absolutních čísel, ze kterých byla spočítána, jsou podraz na čtenáře téměř jistě. Pokud se něco takového vyskytne v učebnici, dejte dětem raději na hraní zápalky – jsou bezpečnější.

Grafy sestavené z panáčků, stromečků, stroječků, domečků nebo dokonce jásajících či smutných dětiček jistě podsouvají něco, co je ve skutečnosti úplně jinak. Doporučuji pokochat se jejich výtvarným provedením (pokud za kochání stojí) a pak celé svěží dílko i s doprovodným textem zahodit.

Pokud je pod statistikou podepsáno některé z hlasitých ekologických hnutí, můžete být v klidu – něco v nepořádku je na ní zcela jistě.

 

s.265                           Počítačové sítě jsou jediné téma, u kterého jsem nenašel „prehistorii“…počítačová síť je něco jiného než tradiční sítě, včetně těch telefonních – žije vlastním životem, informaci jen nepřenáší, ale pracuje s ní, vyhledává ji, autonomně vybírá dopravní cestu pro její přenos, organizuje ji….v našich končinách jsme první zmínky o nich zaznamenali někdy v polovině sedmdesátých let..internet u nás začal zkušebně fungovat pro potřeby výzkumu a vysokých škol na začátku devadesátých let a od roku 1995 je u nás nabízen komerčně pro širokou veřejnost……vznikem internetu moc znalostí nepřibylo, jen se staly přístupnější, a to je trochu rozdíl daný tím, že je na každém, po kolika a kterých znalostech sáhne. Jinak, informačních explozí už lidstvo zažilo několik. Když ponecháme stranou tu, která nastala vznikem řeči, pak skutečně první nastala se vznikem písma. Možnost uchovat znalosti jinde než v hlavě jejich nositele a déle než kam sahá jeho život jistě mnohonásobně zvětšila jejich dosažitelné množství. Lidské duševní zdraví přitom zůstalo nezměněno. Další velká informační exploze nastala s vynálezem knihtisku. Zachoval se dokonce učený traktát jakéhosi mnicha, kde předpovídá brzký konec civilizace a kultury.Knihtiskem totiž zanikne nejen opisování knih (mnich se jím asi zabýval), ale i zodpovědné úvahy nad tím, které znalosti se mají opisováním zachovat a rozšířit (pravda, jen mezi těch několik vyvolených, kteří se k opisu dostanou). S knihtiskem bude k přečtení každá hříšná nehoráznost a koupit si knihu budou moci snad i laici, pánbůh nás za to netrestej…….dnes je výběr čtených knih a novin dokonce určitým znakem společenského zařazení…..internet přináší možnosti a vyhlídky, které jsou kvalitativně nové….hledat fakta a učit se k nim prosekat v záplavě šumivých informací, to už je, a čím dál víc bude, jedna z hlavních dovedností moderního člověka…..Způsobů, jak zneužívat nebo dokonce napadat internet a počítače k němu připojené, je víc, takže si postupně probereme alespoň ty nejdůležitější. Mají, koneckonců, svá jména, která se někdy mohou hodit (následuje několik stran přístupného a vtipného vysvětlení pojmů: spam, hoax, avare, spyware, dialer, hacker, počítačový vir, červ).

 

s.277                Možná to některé z čtenářů překvapí a vcelku si myslím, že to překvapí i mnohé z bohémsky vypadajících hochů a dívek ležérně umístěných před monitorem počítače, ale první programátor, který si to označení celkem poctivě zaslouží, byla žena, která nosila krinolínu a žila v době, kdy si pan Volta teprve hrál s elektřinou a Evropou se začínaly vinout železniční koleje. Tehdy, oficiálně mezi lety 1822 a 1842 a neoficiálně ještě déle, pracoval Charles Babbage na, v jeho době neuvěřitelném návrhu „analytického stroje“ – už jsme se s ním setkali o několik kapitol dříve. Při tom s ním spolupracovala Augusta Ada Lovelaceová, rozená lady Byronová, a protože se vdala za hraběte také hraběnka….byla dcerou básníka lorda Byrona….narodila se v roce 1815…v sedmnácti  letech se seznámila s Mary Somervillovou (1780 – 1872),dámou, která překládala knihy cizích matematiků a hlavně astronomů….Stala se jednou z prvních dvou žen přijatých do Královské astronomické společnosti, Somervill College v Oxfordu se jmenuje podle ní…. Ada si pod vlivem o dvě generace starší Mary také začala číst o matematice…..na jedné party se u paní Somervillové v roce 1834 seznámila s Charlesem Babbagem a s jeho nápadem na počítací stroj.Na to, že jí bylo teprve devatenáct a s matematikou až tak moc hlubokou zkušenost mít nemohla, projevila překvapivou prozíravost…Předpověděla počítačové skládání hudby a v podstatě také umělou inteligenci. Přiznejme si, že vidět počítačovou hudbu a umělou inteligenci v děrných štítcích pro mechanické stavy, to chtělo kus tvořivé fantazie, jaký by dělal čest i jejímu otci, romantickému básníku lordu Byronovi…..Začala pracovat na tvorbě „plánů práce“ při výpočtech – dnešními slovy na programech – a přinejmenším program na výpočet tak zvané Bernoulliho posloupnosti je kompletně jejím dílem…programy se dají přirovnat k dnešnímu programování ve strojovém kódu (říká se mu „assembler“)…dokonce jako matka tří dětí nepřestala pracovat na programování Babbagova stroje. Osud jí nepřál dlouhý život –zemřela v roce 1852 na rakovinu….Ada dokázala vstoupit do dějin vědy, která v její době ještě ani neexistovala, a být první v něčem, co vlastně teprve za dlouhých sto let vznikne….už jen drobnou poznámku: programovací jazyk ADA, vytvořený v roce 1979, je pojmenovaný po ní.

 

        Závěrem? Cituji z poslední strany knížky Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice:

„Těm, kdo si ještě pořád nejsou jisti kdy a jak poznat, že člověk může mluvit o matematice, bych rád nabídl radu jednoho svého kamaráda:

Když je v textu každý řádek jinak dlouhý, je to poezie, když je v něm každé písmenko jinak vysoko, je to matematika – a s tím se dá vystačit vždycky.

 

MAREŠ, M.  Slova, která se hodí aneb jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice

                      Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1445-4.

MAREŠ, M.   Příběhy matematiky. Příbram: Pistorius /Olšanská, 2008. 

                         ISBN 978-80-87053-16-4.

 

 

 

 


Cui bono?

         Back to school! – čtu na poutači obchodního řetězce, juká na mě z monitoru počítače i tabletu…Inu, jsme v Česku! Už jim to zase začne – dětem i jejich rodičům. Myslím hlavně na rodiče prvňáčků – to bude změn! Myslím zejména na ty rodiče, kteří budou mít jednu starost navíc, a to s problémem život jejich dítěte podstatně negativně ovlivňujícím. Jejich dítě má – moderní terminologií řečeno – narušenou komunikační schopnost, postaru prostě vadu či poruchu řeči. Zůstanu u té nejrozšířenější, u nesprávné/vadné výslovnosti některých hlásek . Víte, jaké bujaré veselí vyvolává taková přišlápnutá sykavka, prosté šlapání si na jazyk, lidově šišlání v dětském třídním kolektivu? Že těch sykavek v češtině máme, vždyť čeští hadi syčí o sto šest! Nemusí jít hned o zlomyslnost, i když…znáte děti! Podhoubí pro eventuální školní šikanu je nabíledni. A uvědomujeme si, jak vadná výslovnost ztíží výuku počátečního čtení a psaní? Kýžený vztah ke škole a vzdělávání vůbec stejně jako školní úspěšnost – to vše je výrazně negativně poznamenáno a ovlivněno od samého počátku. 

         Jaké části prvňáčků se může uvedený zátěžový problém týkat, to se pokusme ilustrativně ukázat na zjištěních na webu prezentované bakalářské práce z oblasti speciální pedagogiky, úspěšně obhájené celkem nedávno ve studijním roce 2009/2010. Šetřený soubor činil 400 žáků prvního ročníku z 21 tříd ZŠ. Chlapců bylo 216 (54%), dívek 184 (46%). Celkem slušný reprezentativní vzorek. Z daného souboru čtyř set žáků byla u 95 dětí (24%) zjištěna dyslalie , tj. vadná nebo nesprávná výslovnost některých hlásek. Pro úplnost: postiženo bylo 61 chlapců a 34 dívek.V prezentované bakalářské práci je postižení dále rozvedeno podle jednotlivých artikulačních okrsků, ale to není pro naši úvahu podstatné. Zaokrouhleně představuje oněch 90 dětí 24%, tedy zhruba čtvrtinu šetřeného souboru, skutečnost nepochybně nejen statisticky významná.Něco není v pořádku.

            Zauvažujme, kde nebo jak se pochybilo. Kde jsou síťové body, které by mohly na neblahou skutečnost upozornit a ukázat cestu k řešení? Ten časově poslední je u zápisu do prvních tříd. Je mimo jakoukoli pochybnost, že by některá z paní učitelek zainteresovaných u zápisu na neblahou skutečnost vadné výslovnosti dítěte rodiče neupozornila. Stejně tomu bývá u dětí navštěvujících mateřskou školu. Po zavedení povinného předškolního roku vše bude ještě výraznější. Zde se však míjí s realitou známý bonmot, že chtít znamená moci. Paní učitelky v mateřinkách bezesporu chtěly (pomoci rodičům a jejich dětem sjednat nápravu), ale nemohly. Jak a proč? O tom dále.

            První, kdo stojí u zdárného vývoje dítěte, jsou pediatři. Patří k jejich povinnosti v rámci povinné tzv. tříleté prohlídky (kdy dítě dosáhne věku tří let) do zdravotního záznamu zanést údaj o stavu vývoje řeči daného dítěte. Je tam k tomu dokonce příslušná kolonka. Nepatří do říše pohádek, že se lékaři enormně zatíženi přemírou administrativy a dalších povinností spolehnou na mateřský instinkt a situaci řeší dotazem: „Mluví?“ Když maminka neznalá hloubky problému váhavě přikývne, je kolonka odškrtnuta. Stálo by za pozornost zjistit, do jaké míry jsou pediatři v průběhu svých medicínských studií seznamováni se zákonitostmi vývoje dětské řeči, kolik přednášek absolvují, o dalším nemluvě. Je trochu podezřelé, že „kontrola“ vývoje řeči dítěte probíhá právě ve věku tří let, kdy se snad i psychologové dozvídají, že se jedná o kritické období tzv. fyziologických potíží v řeči. Dítě přirozeně prochází tzv. fyziologickou patlavostí, prostě nezvládá normativní(?) výslovnost řady hlásek, v méně četných případech se objevuje i tzv. fyziologická iterace, neznalci (i z řad odpovědných) považovaná za počínající, incipientní koktavost. Posuzovat v tomto věkovém období dítěte jeho řečový vývoj je mimo logiku věci.

            Nabízí se téměř ideální řešení , a to spolupráce pediatrů s „řešiteli“ řečového problému, s logopedy. Měli by o sobě vědět, podporovat a rozvíjet návaznost péče. Břímě povinnosti navázání spolupráce bych přisoudila logopedům. A zde jsme u skoro gordického uzlu celé záležitosti.

            Vraťme se k zápisu do prvních tříd. Nově probíhají v dubnu příslušného kalendářního roku. Do začátku toho školního zbývá pět měsíců, včetně těch lenivě letních, dovolenkových a prázdninových. Ono to nebylo časově příznivější ani při zápisu koncem ledna. Jako rodič jste odkázáni vyhledat pomoc logopeda. Z výše uvedené bakalářské práce se dovídáme, že sledovaných 400 žáků příslušelo do 18 základních škol, z nichž 4 byly městské a 14 venkovských, ve vzdálenosti 4 – 15 km od města. Logopeda navštěvovalo 52% dětí, bez logopedické péče zůstávalo 48% žáků, tedy bez mála polovina. Jednu z příčin těch nezařazených spatřovala diplomantka ve vzdálenosti od instituce poskytující logopedickou péči. Pod tímto vznešeným názvem jsou uvedeny ambulance klinického logopeda, PPP (pedagogicko-psychologické poradny ) a SPC (speciálně pedagogická centra).

            Zvolme tu snazší variantu, „logopedickou“ anabázi městského rodiče. Není obtížné vyhledat adresy logopedických ambulancí. Při kontaktu zjistíte, že objednací lhůty jsou několikaměsíční, takže v intervalu od dubnového (lednového) zápisu do školy do začátku školního roku té logopedické péče už mnoho nestihnete. Ne každá logopedická ambulance má uzavřenu smlouvu právě s tou vaší zdravotní pojišťovnou, takže v naléhavých případech vám nezbude než platit hotově, cash. Měli byste se dobře informovat, co vaše pojišťovna hradí a co už ne, v jakém rozsahu a v jaké frekvenci. Bude-li to 20 minut v intervalu nejvýše dvakrát do měsíce, upřímně řečeno, je zbytečné něčemu takovému vaše dítě podrobovat. Má-li kupříkladu potíže se sykavkami (laicky je jich celkem šest), byť ne se všemi, uvažte: každou hlásku je třeba nejdříve vyvodit, potom fixovat a nakonec zautomatizovat. Problematická hláska R má  čtrnáct různých postavení a z toho vyplývajících artikulačních nuancí, v závislosti kde stojí: na začátku, nebo na konci slova, před znělou, nebo neznělou hláskou, mezi dvěma samohláskami, ve skupině souhlásek atd. atd. Pokud fixaci nově vyvozené hlásky důkladně nedovedete do konce, odvádíte si z logopedické ambulance dítě sice zvládající artikulaci R v jistém slově (pověstná trnka, trubka), ale jinak dítě zůstává věrno navyklé výslovnosti, došlo k tzv. utilitární vadě. Třetí stádium automatizace už bude úplně mimo. Co myslíte, že stihnete ve vyhrazených dvaceti minutách, kdy je třeba ještě nalézt čas na zápis procvičovaných slovíček do nezbytného deníčku, o zodpovězení dotazů rodiče a jeho instruktáži nemluvě (pokud vůbec budete moci být intervenci fyzicky přítomni)?

                   Ne v každé PPP (psychologicko-pedagogické poradně) pracuje logoped. Když, tak má limitovanou působnost, nejčastěji orientovanou na specifické poruchy učení, známou dyslexii atd. Nejspíše rodiče opět odkáže na logopedickou ambulanci.

                   Zbývají speciálně pedagogická centra (SPC), velmi užitečná zařízení, vždy s vymezenou působností – v exponovaném případě by se jednalo o speciálně pedagogické centrum s dodatkem – logopedické. Tato centra vznikala obvykle u stejně odborně orientovaných škol. V nastalém víru školské inkluze je všechno jinak a těžko najít jednoznačné indikační body.  Tolik k aktuální situaci městského rodiče nabádaného u zápisu do školy, aby vyhledal pro své dítě pomoc logopeda. Je nutné popisovat situaci těch žijících mimo město?

                  Skutečně netrpím vzpomínkovým optimismem, ale… žila jsem příliš dlouho, vlastně celý svůj dospělý život, více než půlstoletí s těmi a mezi těmi, kteří se s nějakým narušením komunikační schopnosti potýkali, od dětí po dospělé. Sleduji proto se zájmem, jak se vyvíjí oblast poskytování logopedické péče, není mi z toho zrovna do zpěvu, zvažuji nastavené trendy pod zorným úhlem cui bono, v čí prospěch.

               V roce 1963 jsem začala učit na základní škole pro vadně mluvící, odtud jsem po externím působení přestoupila v roce 1986 na katedru speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci a po 26 letech setkávání se s vysokoškolskými studenty odešla v roce 2011 do důchodu. Publikovala jsem desítky článků osvětového i odborného charakteru, jsem autorkou řady skript a výukových textů, aktivně jsem vystupovala na konferencích doma i v zahraničí, spolupodílela se na scénářích vzdělávacích seriálů o výchově dětské řeči realizovaných ostravskou televizí za účasti pánů profesorů Sováka, Matějčka a Kábeleho. V roce 1992 jsem podstoupila odborné stáže ve francouzském Lyonu, následně pak ve švýcarském Neuchatelu. Jako první česká logopedka jsem se stala členkou výběrové profesní organizace I.A.L.P.( International Association of Logopedics and Phoniatrics) se sídlem v Lausanne. Šťastnou shodou okolností se XXI. kongres této organizace konal v srpnu 1989 v Praze, mohla jsem se ho zúčastnit a navázat spolupráci s Jane Fraser, prezidentkou Stuttering Foundation of America. Postupně jsem přeložila celkem sedm publikací z produkce této společnosti a pomohla tak uvést na český odborný knižní trh nejnovější poznatky z oblasti péče o balbutiky (koktavé). S přáteli jsme založili občanské sdružení Balbus, se kterým jsme se v roce 1998 podíleli na výzkumu genetických faktorů u hereditárního (dědičného) výskytu koktavosti realizovaného na National Institute on Deafness and Other Communication Disorders v Bethesdě v USA. Domnívám se,že stručný přehled mých odborných aktivit mě opravňuje k přesvědčení, že mám o problematice poskytování logopedické péče určitý přehled.

                     Ale znovu zpět k těm, kdo se potýkají s logopedickými problémy, včetně dříve zohledňovaných prvňáčků.Vše jen ve stručnosti, v nezbytných náznacích .Počátky poskytování logopedické péče na území českých zemí jsou v první polovině dvacátého století spojovány s činností učitelů neslyšících, o něco později také s učiteli na tehdejších školách pomocných. Poučenější by připomenuli jména Stanislava Svačiny, Huberta Synka a dalších, o nichž v jiných souvislostech ještě bude řeč. Z medicínské oblasti uveďme dlouhodobě až záměrně nepřipomínaného lékaře, kromě jiného jednoho z iniciátorů ve 20.letech ve Švýcarsku ustanovené organizace I.A.L.P. Byl jím pan prof. MUDr. Miloslav Seeman, Dr.Sc., autor zejména v zahraničí vysoce hodnocené publikace Poruchy dětské řeči z roku 1955. Je až s podivem, že již v polovině minulého století jsou v této práci mezi okolnostmi hodnými etiologické a diagnostické pozornosti u koktavosti uváděny biochemické faktory, dosud v našich logopedických luzích stále a trvale opomíjené a přehlížené. Na úkor neurózy řeči a psychických příčin, které mají nejen v laické veřejnosti, ale i v našich odborných kruzích hodně tuhý kořínek – ku škodě postižených. Jak se posléze na logopedické výsluní dostal asistent pana profesora Seemana, rovněž lékař prof. Miloš Sovák, DrSc., ponechám úvahám zainteresovaných.

                 To už jsme v roce 1946, kdy pod vedením prof. Sováka vzniká vysoce odborně organizovaný Logopedický ústav hl. města Prahy. Ten bohužel v roce 1960 zanikl. Ale zůstává z původně přidruženého lůžkového oddělení Domov pro děti vadně mluvící a zárodek budoucí základní školy pro vadně mluvící v Praze- Kobylisích, dnes je to Církevní základní škola logopedická Don Bosco pro děti a žáky s poruchami řeči, komunikace a učení. Součástí Logopedického ústavu bylo školící středisko logopedických pracovníků, převážně z řad učitelstva. O nějaký rok později se logopedi začínají vzdělávat na pedagogických fakultách v rámci studijního oboru defektologie. Daný termín se teprve v roce 1964 vymaňuje z područí sovětské terminologie a studijní obor se stává speciální pedagogikou.

          Od počátků 50.let tak vzniká škodlivá dichotomie. Logopedická péče je spravována dvěma resorty, a to zdravotnictví a školství. Místo potřebné spolupráce zdravotnických a školských pracovníků přicházejí na přetřes žabomyší spory, jejichž neblahé dědictví se zásadně projevuje po roce 1989. Od roku 1964 logopedi jako absolventi studia speciální pedagogiky na pedagogických fakultách mohou pracovat a pracují jak ve zdravotnických, tak ve školských zařízeních. Ve zdravotnictví jsou především platnými a potřebnými spolupracovníky lékařů – foniatrů na foniatrických klinikách a odděleních nebo na neurologických klinikách při péči o afatiky,tj. osoby s poruchami řeči po mozkových příhodách nebo úrazech. V Československu vzniká po pražské dalších pět základních škol pro vadně mluvící, tichou dohodou většinou specializovaných na jednotlivé poruchy – např. pro žáky s koktavostí, s rozštěpovými vadami,pro děti nemluvící. Tyto školy nelze zaměňovat za školy zvláštní, děti na nich pobývají většinou pouze jeden školní rok, učí se podle běžných osnov základních škol, ale s využitím specifických vyučovacích metod, často připomínajících ty, které jsme začali „objevovat“ po roce 1989. Vyučovací metody jsou podřízeny primárnímu požadavku – dát žákům co největší prostor pro vlastní mluvní projev na úkor projevu vyučujícího. Jedině tak je možné navodit, fixovat a automatizovat žádoucí nově navozené mluvní techniky. Východiskem je požadavek prof. Seemana zajistit dětem s poruchou řeči (moderněji s narušením komunikační schopnosti) komplexní cvičnou terapii. V ambulantním pojetí je neuskutečnitelná.

         Zejména 60. a 70. léta minulého století jsou poznamenána střety, kdy kupříkladu PhDr.Jozef Liška po odborných neshodách s prof. Sovákem odchází na Slovensko a začíná zde vydávat odborně fundované Logopedické zborníky. Titul je pravopisně slovenský, ale obsah z větší části psaný česky, neboť přispěvateli jsou významní logopedičtí pracovníci žijící v českých zemích. Sedm Logopedických zborníků z let 1972 až 1976 má v té době résumé v angličtině a již formální srovnání klasicky vypravených publikací se souběžně vydávanými sešitkovými Českými logopedickými sborníky je více než výmluvné. Jozef Liška, jehož 100.výročí narození bylo loni na Slovensku připomenuto slavnostní konferencí, otiskl studie Karla Ohnesorga, Stanislava Svačiny, Františka Kábeleho a dalších českých logopedických pracovníků, z okruhu zdravotnického i školského. Pan profesor František Kábele, začínající kdysi svou učitelskou kariéru na Podkarpatské Rusi, se odborně věnoval především komplexní řečové rehabilitaci dětí s DMO (dětskou mozkovou obrnou), a to již od počátku svého učitelského působení v Hamzově léčebně v Luži – Košumberku. Příznivě ovlivnil generace dětí klasickým a metodicky dosud nepřekonaným Brouskem pro tvůj jazýček. Situaci oněch let nejlépe vystihuje osud pedagogického čtení Věra koktala. Oceněno bylo v rámci pedagogických prací v době svého vzniku v roce 1953, publikováno bylo na Slovensku v Logopedickém zborníku č.4-5 v roce 1976, tedy po 23 letech, téměř po čtvrtstoletí. Proč asi? Autorem byl Eduard Veselý, v české logopedii pojem, učitel tehdejší pomocné školy ve Dvoře Králové nad Labem. Po roce 1989 se tiskem znovu objevila jeho práce Naučím tě číst a psát. Už se ale zapomnělo, že Eduard Veselý inicioval již v roce 1934 založení naší první logopedické společnosti. Znalí vědí, o kolik roků tak tento učitel předběhl ustavení současné Logopedické společnosti (s dodatkem: Miloše Sováka).

            Od začátku 60.let však na poli české logopedie vznikalo něco unikátního, velmi efektivně řešícího problémy těch s vadnou/nesprávnou výslovností, potažmo i prvňáčků vzpomínaných v úvodu. Ministerstvo zdravotnictví začíná budovat síť logopedických poraden. Nezaměňovat prosím s logopedickými ambulancemi, ty přišly po roce 1989. Síť logopedických poraden třicet roků rostla, rozvíjela se, houstla, spolehlivě a účinně pomáhala, to vše v gesci našeho zdravotnictví, po stránce organizační i hmotné, finanční. Síť logopedických poraden byla zrušena po roce 1989. Další nutně jen v krátkosti. Ve stabilně vyhrazených prostorách škol nebo zdravotnických zařízení povětšinou jedno odpoledne v týdnu v pevně stanoveném čase měli rodiče možnost bezplatně konzultovat řečové problémy svých dětí s logopedickým pracovníkem. V logopedických poradnách působili logopedicky vyškolení pracovníci, ti s vysokoškolským diplomem o státní zkoušce z logopedie, učitelé škol pro neslyšící (s vysokoškolským diplomem o státní zkoušce ze surdopedie), z největší části pak logopedické asistentky. U těch je třeba se zastavit. Logopedické asistentky se rekrutovaly převážně z řad učitelek jak mateřských, tak základních škol, tam nejčastěji z tzv. elementaristek, učitelek působících v 1.a2.ročníku ZŠ. Zdravotnictvím byly honorovány částkou 12,40 Kč/hod. Předpokladem ovšem byla jejich řádná odborná příprava. Tu zajišťoval opět resort zdravotnictví. Učitelky se zájmem o práci logopedické asistentky se v průběhu prázdnin shromáždily na foniatrické klinice některé nemocnice ve větším městě (Praha, Ostrava), kde ve čtrnáctidenním intenzivním kurzu pracovaly pod dohledem fundovaných odborníků prakticky přímo s dětmi, takto aktuálně shromážděnými klienty příslušných foniatrických klinik a oddělení. Na závěr po absolvování hlavně praktické zkoušky dostaly absolventky osvědčení, které je opravňovalo k práci v logopedických poradnách, ale POZOR! Byly kompetentní , oprávněné pracovat pouze – odborně řečeno – s dětmi a osobami s narušením článkování řeči, stručně s dětmi s dyslalií, s vadnou/ nesprávnou výslovností. Že dokázaly poradit, kam se obrátit v závažnějších případech, je nasnadě. Stejně tak přirozeně prospívaly šíření logopedické osvěty, byly pohotově ku pomoci a radě kolegům učitelům, publikovaly v osvětových tiskovinách. Není bez významu, že podstatně šetřily čas rodičům, kteří nemuseli nikam dojíždět a složitě se uvolňovat ze zaměstnání. Logopedická poradna byla prakticky v každé „Dolní horní“.Za třicet roků trvání logopedických poraden odvedly právě logopedické asistentky obrovský kus práce ve prospěch dětí ohrožených poruchou výslovnosti. Být ještě v aktivní službě, zadala bych jako téma diplomové práce zjištění a porovnání stavu výslovnosti dnešních nastupujících školáků s těmi kupříkladu ze 70.let minulého století. Nepochybuji, že spolehlivé a seriózní podklady by se našly, možná zrovna v Logopedických zbornících Jozefa Lišky.

            Logopedické poradny vlastně padly za oběť léta trvajícím sporům mezi logopedy pracujícími ve zdravotnictví a těmi ve školských službách. Řekne se – klinický logoped – a každému je celkem jasné, že je to osoba v bílém plášti (ach, ten syndrom bílého pláště!) pohybující se v prostorách nemocnic a jiných zdravotnických zařízení mezi lékaři, neodmítající oslovení – paní doktorko, pane doktore… Řekněte – školský logoped – a je oheň na střeše! Škola a paní učitelka! Lidé jsou překvapeni, když jim někdo řekne, že náš světově uznávaný fyzioterapeut Pavel Kolář není lékař, ale vlastně speciální pedagog, somatoped. Pan profesor Kolář, přednosta Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství UK v pražském Motole a nově vedoucí Centra pohybové medicíny se k titulu PaedDr. vždy a všude hlásí.

            Záhy po známých společenských změnách vychází v útlém sborníku Česká logopedie 1991 zásadní článek vedoucího katedry logopedie Pedagogické fakulty v Bratislavě profesora Viktora Lechty nadepsaný apelativně Logopédia na prahu tretieho tisicročia. Prof.PhDr. Viktor Lechta, CSc. ukazuje a dokládá, že – tehdy ještě československá – logopedie stojí na rozcestí. Na důležitém rozcestí. Varuje před nárůstem rivalizujících tendencí, zejména v éře, kdy se logopedie emancipuje, přestává být pouhou nápravou výslovnosti, stává se samostatným interdisciplinárním oborem, profesí a studijní disciplínou. Velmi pregnantně vyjádřeno – základním úkolem logopeda je zajistit komunikaci. V té době se na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého ustanovuje nový studijní obor, neučitelský, obor logopedie (bez přívlastku klinická).Ty studentky jsem učila. Ještě předtím vychází v roce 1990 péčí SPN Bratislava publikace zásadně měnící pohled na logopedii v nejširším slova smyslu. Publikace Logopedické repetitorium – práce prof. Lechty –je v současnosti stejně nedostupná jako Seemanovy Poruchy dětské řeči. Blaze těm, kteří ty publikace vlastní! V knihovnách – např. v Městské knihovně v Praze – si je nevypůjčíte. Učebnice – v nejlepším slova smyslu – Logopedické repetitorium se naštěstí stává fundamentem pro celou řadu dalších zásadních logopedických publikací, učebnic, bez nichž se současní čeští logopedi – hlavně ti in spe – neobejdou., Šíření těchto zásadních publikací se ve spolupráci s jejich autorem prof. Lechtou odpovědně ujalo především nakladatelství Portál. Místo poruch a vad řeči začínáme s ideou zajištění komunikace pracovat s  narušením komunikační schopnosti , a to v deseti vymezených okruzích. Vadná/nesprávná výslovnost tvoří pouze část jednoho z nich (narušení článkování řeči). Důraz je kladen na akceptaci čtyř jazykových rovin,vedle dříve preferované foneticko fonologické je to přednostně rovina pragmatiky, užití řeči, což nemusí být vždy realizováno cestou orální, pak nastupuje komunikace alternativní a augmentativní. Působnost logopeda se nutně zaměřuje na koverbální chování postiženého, související s jeho psychickými problémy, pocity méněcennosti, u dětí se školní (ne)úspěšností. Pan profesor Seeman by měl radost – naplňuje se tak jeho idea komplexní cvičné terapie.     

         Toto mnohovrstevné závažné břemeno se rozhodli vzít na sebe kliničtí logopedi, logopedům mimo zdravotnictví – abych se vyhnula termínu školský logoped – přisoudili podřízenou úlohu možná nějakých preventistů, které by ovládali a kontrolovali jako nadřazení supervizoři. V podstatě se tak již děje v mnohých mateřských školách. Po roce 1989 kliničtí logopedi velice čile založili Asociaci klinických logopedů (AKL). Podmínkou zřízení logopedické ambulance je atestace. Cesta k ní je hodně (ani ne tak odborně) trnitá (a nákladná) a dovolím si poznamenat, že postavení atestačních adeptek má ve vztahu k jejich školitelům hodně feudální rysy. Vedení AKL ostře obezřetně hlídá, aby se počet logopedických ambulancí příliš nezvyšoval. Proč? Cui bono? V čí prospěch? Těch ambulancí, které údajně měly (za úhradu, částečně přes pojišťovnu) nahradit léta úspěšně (zdarma) působící logopedické poradny. Že se to dosud kvantitou nepodařilo, je zřejmé a vyhlídky nejsou nadějnější. Co se týče kvality, péče poskytovaná v logopedických ambulancích je nesouměřitelná s péčí nabízenou ve školských zařízeních, nevychází totiž ze shodných podmínek – podmínek ambulantní péče ve srovnání s možnou péčí školskou. Na co se může soustředit ambulantně poskytovaná logopedická péče? Víceméně právě jen na výše zmiňované narušení článkování řeči, což v praxi obnáší denně tak 20 – 25 klientů v pojišťovnou minutově stanovených intervalech. Jak známo, mnohé logopedické ambulance odmítají přijímat balbutiky (koktavé), odesílají je na foniatrii.Co je pro afatiky (po mozkové příhodě a absolvované nemocniční léčbě) časově řídká návštěva klinického logopeda ?Jedním z deseti okruhů narušení komunikační schopnosti je narušení grafické stránky řeči, řeč čtená a psaná – pro mnohé překvapivě dyslexie, dysgrafie,a další známé poruchy učení. Co s tím v logopedické ambulanci? Co s potřebou alternativní nebo augmentativní komunikace u klienta? Připomínám, že těch okruhů narušení komunikační schopnosti je deset.A dále: znáte klinického logopeda, který se věnuje osvětě? Prevenci? Publikuje?

            Logopedi ve školství mají už nějaký čas vlastní organizaci – Asociaci logopedů ve školství. Přiznávám, že pro mě jsou veškerá jejich jednání o vymezení kompetencí a podmínkách případné atestace dost zdlouhavá. Nevím, aktivně se žádných jednání již neúčastním. Jedno však vím: logopedům ve školství, tedy školským, nejde o žádnou nadvládu, ani o finanční prospěch, upřímně zvažují spolupráci s klinickými logopedy. Mají blíž k dětem, v nejširším slova smyslu. A možná mají při orientaci v současné situaci poskytování logopedické péče v našich zemích na mysli totéž africké přísloví jako já: Zápasí-li sloni, pošlapána bude tráva.

 

 

 

 

 

 


Jádro pudla

         Přicházím se svou troškou do mlýna omílajícího problémy kolem plagiátů – otevřeněji řečeno – kolem prachobyčejného podvodu opisování bakalářských a diplomových prací (disertační zatím na pořad nepřišly). Patřím k aktérům , patřím k těm, o nichž se – konečně! – písemně vyslovil docent Vladimír Rogalewicz z 1.lékařské fakulty UK. V článku Kolik váží obhájený diplom uveřejněném v Lidových novinách 23.7.2018 kromě jiného napsal: Velká zodpovědnost leží na vedoucím bakalářské či diplomové práce, ten by měl vidět postupný vznik textu a odhadnout, zda je jeho nárůst přirozený. Současně se předpokládá, že zná danou problematiku, a má tedy také přehled o literatuře v oboru.

            Patřím k těm, kteří v letech 1986 – 2011 vedli diplomové a později i bakalářské práce, stejně jako na ně vypracovávali oponentské posudky. K odpovědnosti za vedení inkriminovaných prací se plně hlásím, a to bez ohledu, zda zmiňované práce vznikaly ještě před nebo už po zprovoznění systému pro odhalování plagiátů. Je to aktuálně jistě výborný pomocník, ale pro samotný vznik kupříkladu diplomové práce ne podstatný.

            Nejprve několik nezbytných dat. Na vysokou školu – pedagogickou fakultu – jsem jako odborný asistent pro obor speciální pedagogika (najmě logopedie) po předběžném externím působení nastoupila– za značně specifických okolností – na výzvu vedoucího katedry speciální pedagogiky v únoru 1986. Měla jsem za sebou více než dvacetiletou působnost učitelky na speciální základní škole, na ZŠ pro vadně mluvící. Bez této zkušenosti bych se před vysokoškolské studenty (v realitě pedagogických fakult spíše studentky) nikdy nepostavila. Byla jsem hozena do neznámých vod, bylo mi pětačtyřicet, musela jsem se mnohému teprve učit a v mnohém se zorientovat. V těch vysokoškolských vodách jsem plavala – ráda a s gustem! – až do roku 2011. Bylo to čtvrtstoletí inspirativního setkávání s mladými lidmi, denními (prezenčními) studenty i tzv. dálkaři, ve studiu později označovaném jako kombinované. Vše bylo notně a výrazně okořeněno zásadní společenskou změnou , kterou jsem jako jedna z pouhých tří nestraníků na katedře ráda a aktivně přivítala.

         Nyní k diplomkám a dalším vysokoškolským písemnostem. Jsem člověk pera, píšu ráda a hodně, psala jsem, různě publikovala a překládala už jako učitelka na základní škole. Současně chápu, že ne pro každého je písemné vyjadřování činností, kterou by zrovna vyhledával a preferoval. Razila jsem ale zásadu, že učitel se prostě musí umět písemně vyjadřovat, je to neoddiskutovatelná součást jeho profese. U mě se proto psalo hodně: na seminářích jsem zadávala především recenze různých odborných tiskovin, s referáty jsem byla opatrnější – předčítání referátů v čase seminářů by mi „zabíjelo“ hodně vzácného času. V podstatě jsem se obětovala! Každou písemnost jsem bedlivě pročetla, popsala svými poznámkami (některé vyvolávaly i zajímavou odezvu). Následně jsem s autorkou písemné práce – posazenou ne proti , ale vedle mě – ony poznámky diskutovala, případně doučovala něco nezbytného z gramatiky atd. Při počtu studujících na pedagogické fakultě to zabralo dost času. Není divu, že mi pak nezbýval čas na nějaké „mnohoobročnictví“. Udivovali mě kolegové stíhající pedagogicky působit na více fakultách i univerzitách. To jsem nesvedla. Také jsem pak nemusela učit tzv. blokově, což – nebojím se prohlásit – je vždy na úkor kvalit výuky. Někteří nebožáci vypracovávali své písemnosti opakovaně, s dalším společným rozborem. Po úspěšně zvládnuté státnici mi přinesla jedna studentka – prý na památku – zarámovaného uháčkovaného motýlka. Takový malý kýč, ale … Mé rozpačité připomenutí společného opakovaného potýkání odbyla úsměvně:„Znovu jsem si to teď přečetla. Měla jste pravdu. Ale jak já jsem vás tehdy nenáviděla!“.

         Byla to výborná průprava pro eventuální pozdější spolupráci nad diplomovou (bakalářskou) prací. Už tím, že případní zájemci věděli, co můžou ode mě očekávat. Pochopitelně, nebylo jich mnoho, což jsem vítala. Odpovědně nemůžete vést desítku (i více) diplomových prací. V zásuvce mám ještě několik  obyčejných tužek, těmi jsem psávala nejraději. Dostala jsem je zakomponované do kytice věnované jako poděkování po úspěšné obhajobě diplomové práce. Studentka tak reagovala na můj dřívější povzdech: „Víte, co já jsem na vašich poznámkách vypsala tužek?“ Ta studentka, kterou jsem po projeveném zájmu o spolupráci varovala slovy, že „jsem pes“! Pohotově mě tenkrát uklidnila , že ona „má psy ráda“.

          V daném čase jsme vypsali požadovaný počet témat diplomových a bakalářských prací jak pro prezenční (dříve denní), tak pro kombinované (původně dálkové) studium a čekali, kdo ve vymezeném termínu projeví zájem. Vypsáním témat vše začíná. Vyhýbala jsem se tématům čistě kompilačním, historizujícím, zaznamenávajícím například životní a profesní dráhu někoho z logopedických veličin, obdobně jako popis vzniku a vývoje jistého speciálního zařízení či periodika. To bych přenechala raději středoškolákům. Akceptovatelné v jistém smyslu byly kazuistiky. Preferovala jsem témata, jimiž se mohlo a mělo dospět k jistému zjištění. To zjištění mohlo být i negativní, čehož se studenti velice, ale neopodstatněně obávali. Zjistit, kudy cesta nevede, může být pro následovníky nesmírně cenné. Taková práce pak měla část teoretickou a část výzkumnou, která obsahovala hypotézy (raději méně než více), principy užité metodologie, popis zkoumaného souboru ( s patřičným počtem respondentů a dobře sestavenou referenční skupinou), prezentaci získaných výsledků zkoumání s náležitou diskusí a závěr práce. Vše doplněno o adekvátně sestavený seznam citované literatury (termín „užitá“ mi evokoval něco úplně jiného).

          Studenti nebyli limitováni pouze vypsanými tématy. Mohli přijít s vlastními návrhy a pokud vyučujícího přesvědčili, že se o to, s čím přicházejí, delší dobu a vážně zajímají, byli přijati. Naivní představy napsat něco kupříkladu na téma Vývoj mentálně retardovaného dítěte jsem uchazeči zpochybnila několika jednoduchými otázkami:Vy chcete psát sebrané spisy? Které věkové období chcete postihnout? Věk předškolní? A to mladší, nebo starší? Jakou hloubkou mentálního postižení se budete zabývat? Zahrnete také stránku sociální? Spolupráci s rodinou? Stránku narušené komunikační schopnosti? Významné osobnosti, které se problematice věnovaly? Současné trendy?…..Stačilo.

         Pokud zájem o spolupráci vykazoval slibnější rysy, domluvili jsme si první časově náročnější schůzku.Stávalo se, že mě při ní studentka nejprve požádala o mou představu, jak přistupovat ke zvolenému tématu. To jsem zásadně odmítala. Měla jsem být při vypracovávání diplomové práce průvodcem, případně rádcem, budu-li o radu požádána. Diplomová práce měla být důkazem studentovy profesní vyzrálosti, důstojným a přesvědčivým vyvrcholením jeho několikaletého vysokoškolského studia. Obvykle jsem při první schůzce navrhla, že se pokusím „házet balvany do cesty“. Znamenalo to, že jsem studentem vyslovené představy redigovala, zatěžovala výčtem možných nesnází, se kterými by se mohl při práci setkávat. Byla jsem toho názoru, že je lépe si překážky –více méně – představit hned na začátku, než na ně nečekaně a překvapivě narazit později, kdy už budou hůře zdolatelné. Samozřejmě jsme hned společně hledali, jak na to.

         Snažila jsem se dát i několik pragmatických rad. Je rozumnější začít se zabývat výzkumnou částí práce, ta je podstatná a rozhodující, vyžádá si nejvíce času, kupříkladu docházkou do různých zařízení, korespondencí s institucemi atd. atd. Ono to svádí pustit se do části teoretické. Ta je – podle mne – vždy jistou kompilací. Přes nepříznivé vyznění pojmu kompilace i zde může student prokázat své schopností zvládat zadané téma. To když sestaví k onomu tématu kompilaci v rozumném, tématu potřebném obsahu a rozsahu, vyhmátne podstatné, nezačne – ve snaze „nahonit“ stránky – tak řečeno zbytečně od Adama…Je pochopitelné, že vše bude řádně doloženo odkazy na citace. Takovou teoretickou část ovšem student sepíše – v nejhorším případě – i v časové tísni. U části výzkumné by něco takového nepřicházelo v úvahu. Takže: začněme částí výzkumnou, formulací hypotéz (ošidná otázka!), časovým rozvrhem docházek do….

       Co se časového rozvrhu zpracování diplomové práce týkalo, ponechala jsem záležitost na studentovi. Požadovala jsem, aby mi rozsáhlejší části konceptu (ne pouhé dvě tři stránky) podle vlastního zvážení přinesl osobně nebo poslal mailem. Já jsem si je prostudovala, vytiskla, popsala svými poznámkami, v několika dnech, co nejrychleji dala vědět studentovi, aby se za mnou stavil a …..nad poznámkami jsme seděli, diskutovali… Měla jsem zásadní požadavek, abych poslední, již celkovou verzi diplomové práce dostala k prostudování ještě nesvázanou nejpozději čtrnáct dní před katedrálně stanoveným termínem odevzdání. Daným postupem jsem naplnila slova doc. Rogalewicze z článku v Lidových novinách – viděla jsem postupný vznik textu a mohla jsem odhadnout, zda je jeho nárůst přirozený. Svého diplomanta jsem z pravidelných kontaktů poznala natolik, že jsem byla schopna posoudit, čeho je – odborně – schopný, včetně jeho formulačních schopností a možností (ostatně jsem hodně z nich při konzultacích sama „přičísla“, urovnala). Znalost problematiky zpracovávané studentskou prací je u vedoucího samozřejmostí. Samozřejmě s vědomím, že při aktuálním množství a dostupnosti odborných zdrojů vše detailně znát nemůže. Ale – opakuji: detailně zná svého diplomanta. Tedy v případě, že se s ním nesetkal pouze při zadání práce a samotnou diplomku potom obdržel jen k nahlédnutí už pěkně svázanou.

         Loňského června se ke mně na logopedickém sympoziu v Praze hlásily některé mé absolventky. Jedna z nich zavzpomínala, že při práci nad diplomkou, kterou jsem vedla, jí tenkrát ukápla nejedna slzička. Ale u obhajoby, u státnic –“ to už byla pohoda, zatímco některé kolegyně se klepaly…“

         Podobný rozklad bych mohla sepsat o své práci oponentky. Přenechám to jiným. Mohla bych vzpomenout, jak reagovali někteří po oznámení, že oponentské posudky budou zveřejňovány na webu. Věru signifikantní!

         Prostě jádro pudla (viz Faust) celé aféry kolem opisování (nejen) diplomových a bakalářských prací je v odpovědnosti studenta, vedoucího práce a oponenta, tedy v odborných a lidských kvalitách těchto činitelů. Tak prý má vyznívat stanovisko MŠMT. Já bych s ním souhlasila.


První z mých scrap-books

         K letošnímu roku osmičkových výročí jsem pro sebe našla další. Najisto nebude obecně vzpomínáno, ale…V roce 1838 se v Praze narodila Josefa Křížková, která celý život spojila s domem U Halánků. Dnes ten pražský dům známe jako Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur. V prvních desetiletích 19.století v domě na Betlémském plácku provozovala živnost pivovarnickou a vinopalnickou paní Anna Fingerhutová, která „svým majetkem patřila k nejbohatším ženám Prahy, ale proslula především svou dobročinností. Měla přirozenou autoritu a to s jejím bohatstvím z ní činilo ženu, které se neodporovalo“. Neodporovala jí ani Pepička Křížková, po léta její věrná služebnice a pomocnice, kromě jiného jedna ze zakladatelek Amerického klubu dam. Teprve po smrti tvrdošíjně stavovské Panímaminky v roce 1875 se Josefa Křížková mohla stát – civilním sňatkem – ženou Vojtěcha Fingerhuta, počeštěně nám známého Vojtěcha Náprstka.

         Šťastnou náhodou se mi dostala do rukou péčí vydavatelství Národního muzea nádherně vypravená publikace Jen Náprstková, prosím…Neobyčejný život v dobových pramenech. Četba zachycující v širokém záběru společenské dění a život v Praze druhé poloviny 19. století bude zážitkem! Autorka Milena Secká shromáždila neuvěřitelné množství dokumentačního materiálu, autentické vzpomínky Josefy Náprstkové na revoluční rok 1848, zápisky o  kontaktech s významnými osobnostmi, které známe již jen velmi zploštěle , deníkové postřehy ,různé výpisky z přednášek, kupříkladu i Amerického klubu dam, ale také – cituji: „V archivu Náprstkova muzea  je unikátní sbírka výstřižkových knih (tzv. scrap-books), které uchovávají zprávy a články z periodik k nejrůznějším tématům“. Najednou se na své – již čtyři – velké, špalkově silné sešity v tvrdých deskách, do nichž si roky zapisuju nebo lepím, co mě zaujme, dívám trochu jinak. Chraň bůh!– nechci jim přisuzovat nepatřičný význam a důležitost. Ale přece – pro mě jsou jakýmisi „scrap-books“. Někdy se kochám – vím, že hodně bláhovým a pošetilým – pomyšlením, že budou jediným cennějším odkazem mým dnes již značně odrostlým a po světě roztroušeným vnoučatům, že je třeba po drahných letech zaujmou, něco jim o babičce napoví…Faktem zůstává, že mi ty výpisky a výstřižky mnohokrát – kromě jiného – posloužily ve výuce ve škole, základní i na vysoké.

         Prázdninově troufale začínám listovat mou první „scarp-book“ – časově zařaditelnou podle zápisu na poslední straně: Tento sešit skončil v neděli 16.12.1990. Au fait! Listuji, lineárně, bez přeskakování, výběrově nabízím něco k zamyšlení, k úvaze, komentář přidávám jen v případě, že se mi vybaví nějaká vzpomínka na školu, na propojení s výukou, nejprve na ZŠ pro vadně mluvící, od roku 1986 na pedagogické fakultě.

            Hned na třetí stránce je můj milovaný Johann Wolfgang Goethe

Jdi! A poslušen mých rad

uč se v mladosti své jaru

moudřeji dnů užívat:

na velikých vahách zdaru

zřídka jazýček zříš stát,

musíš stoupat, nebo klesat,

vládnout, vyhrát v boji svém,

nebo ztrácet, přisluhovat,

trpět, nebo triumfovat,

kovadlinou být – či kladivem.

         Možná až příliš pragmatické povzbuzení těm bez sebevědomí, nesmělým, váhavým a přešlapujícím. Však ta slova básník také později doplnil  poznámkou: Jsou ctnosti, které jako by tkvěly v nedostatku síly a které jsou silou největší, jenže dovnitř obrácenou….Být kladivem zdá se všem žádoucnější a slavnější, než být kovadlinou. Ale kolik síly je třeba vydržet ty ustavičné, stále opakované údery! Když to vše promyslíme, můžeme již bez obav dodat známější, přímočařejší verše z Fausta:

Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet,

zdatnému není němý tento svět.

Nač by mu bylo ve věčnu se topit!

Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,

poslední závěr moudrosti je ten:

jen pak jsi hoden svobody a žití,

když rveš se o ně den co den.

 

       Svou poněkud puntičkářskou povahu a po předcích vyhraněný smyl pro povinnost jsem častokrát opírala o Michelangela:  Dokonalost se dosahuje maličkostmi, ale dokonalost není maličkost. A co teprve  Buddhovo: Kořenem všeho zla je nedostatek poznání  - to si můžu s lítostí opakovat stále, příklady z naší každodennosti netřeba vyhledávat a dodávat, jen se porozhlédněme kolem sebe, zaposlouchejme se do hovoru lidí, o televizních diskusích nemluvě, vezměme do rukou noviny, pusťme si rozhlas….

         Raději něco na radostnější notu, ačkoliv…Zůstanu u novin. Z denní probírky Lidovými novinami už vím, která paní redaktorka má vnoučata zápasící s rozborem větným, který redaktor „dostává kopřivku“ při jakékoli zmínce o povinné maturitě z matematiky. Všechny ty široce a vášnivě diskutované problémy začínají u učitele. Budu hodně neskromná a směle prohlásím, že umím s žáky (i se studenty) bezbolestně zvládnout zdánlivé záludnosti rozboru větného i určování vět v souvětích. Psala jsem o tom – metodicky – vícekrát. Razím přesvědčení, že ty pomlouvané větné rozbory posilují především logické myšlení (potřebný krok ke kritickému). Umět najít jádro výpovědi, umět se zeptat na vedlejší větu atd. ((rozhodně ne přes důraz na spojky atd.).  Moji (většinou) osmáci na ZŠ pro vadně mluvící neblahým vlivem vady řeči nebyli zrovna žádní jedničkám a školní nadšenci. Mým cílem bylo udělat z nich (mou terminologií) školní alkoholiky, dát jim ochutnat dosud ve škole tak řídce zažívaný pocit úspěchu. Kacířsky jsem při rozborech souvětí první silně a opojně povzbudivé ostruhy získávala se svými žáky na vedlejší větě doplňkové. Už sám doplněk ! Něco tak hrůzostrašného! Při troše učitelské šikovnosti to šlo! Jen dodám, že obdobně jsem své studentky logopedie měla k tomu, aby při úpravě vadné (nesprávné) výslovnosti začínaly – samozřejmě za jistých nezbytných předpokladů – právě vyvozováním obávané hlásky Ř! Pro rozbory jsem si vybírala zajímavé texty, často některé z těch v mých sešitech – řekněme scarp-books. Pamatuji, že na jedné z hospitací pro rodiče jsme vyrukovali (samozřejmě bez předchozí přípravy!) s Francois Villonem. Rozebírali jsme meotarem (zpětným projektorem) promítnutý text:

Ach bože, kdybych studoval

a svého mládí v době rušné

se na dobré jen mravy dal,

dnes bych měl dům a kutě slušné!

Já však co dítko neposlušné

jen utíkal jsem ze školy.

Teď píšu v nouze chvíli krušné,

až srdce z toho rozbolí.

Kluci – vzhledem k výskytu vady řeči jsem učila převážně hochy – už středověkého rebela znali , nejméně ze dvou verzí jeho epitafu (mám jich víc):

Františku, už tě nepotěší,

že Francouz jsi a ze vsi zdejší,

teď oprátku ti na krk věší,

ať pozná, oč je zadek těžší.

 

Jsem Franta Francouz, toho čert si váží,

vždyť rodná Paříž se mě zbavit snaží.

Teď šíje, na níž oprátku mi váží,

řve z plna hrdel, kolik prdel váží.

Nebylo na místě, abych pubertální věk svých svěřenců zatěžovala dalšími Villonovými verši, ale pro sebe je mám zapsané:

Je mi tak líto mého mládí,

kdy frajeřil jsem,dováděl,

sám bůh ví, kam ta léta pádí,

a já bych zadržet je chtěl.

Můj mladý čas! Kam odešel?

Či odklusal? Kdo může říct?

Najednou někam odletěl

a nenechal mi vůbec nic.

 

         Ono je zbytečné v tom věku příliš moralizovat. Platí mínění Jamese Thurbera: Nejsmutnější slova, která přeupřímně radí, jsou slova vyplýtvaná pro bláhové mládí. O něco diskutabilnější je se svým názorem Jan Amos Komenský: Komukoli prospěti můžeš, prospívej rád, možno-li celému světu. Sloužiti a prospívati je vlastnost povah vznešených.

         Řečovými problémy nahlodané a zraňované sebevědomí svých žáků jsem se snažila narovnávat kupříkladu konstatováním Bertranda Russella: Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí a lidé moudří tak plni pochybností. A při posměšcích okolí jsem často opakovala Adama Mickiewicze: Jed dala příroda plazům, silnější tvorové ho nemají.

            Musím přičinit ještě jednu podstatnou poznámku. Vždycky jsem poznamenala, „kdo to řekl a kdo to byl“ – krátce a stručně, charakteristika jednou větou, zasazení do doby, kdy žil. Takový všeobecně vzdělávací bonus, tvorba a podpora mentální mapy mých studentíků – později také studentek .

         Nejsem fanatičkou hesla Škola hrou, ostatně nesprávně přisuzovaného J. A. Komenskému, autorem je Marcus Fabius Quintilianus (1.století n. l., jeho Základy rétoriky učitelům vřele doporučuji, zdaleka se nepoučí „jen“ o rétorice). Rozhodně blízký je mi Anatole France:Člověk se něčemu naučí jen tehdy, když se při tom baví. Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění a pak ji ukojit. Vědomosti, jež jsou násilně vpravovány do hlavy, ucpávají ji a dusí rozum i chápavost.

         V hodinách češtiny jsme se – při jazykových rozborech – královsky bavili aforismy. Příjemného Jiřího Žáčka jsem potkala při krátké televizní spolupráci a potom hlavně jako pravidelného účastníka Šrámkovy Sobotky. Jeho aforismy – mnohostranné , časem nekorodované klenoty!

Za pravdu je různá sazba,

někdy pomník, jindy vazba.

 

Tvář, ta musí snést i jinovatku,

jenom ty si hovíš v teple, zadku.

 

Poučme se v chlívku u sviní,

kdo se pere u koryta, ten se ušpiní.

 

 Neztrácejte hlavu! Kdo to má po vás uklízet?

 

Dali ti za pravdu? Kolik?

 

Pravda vítězí, pravil Pyrrhos.

 

Z hlav se setnou ty, co přeční. Zato průměrní jsou věční.

         Ve stejném duchu jsme nezapomínali ani na Karla Havlíčka Borovského: Lenoš a řvi, dají mzdu dví! Pracuj a kuš, hubu suš! Pamatuji, s jakým gustem četli hoši Křest svatého Vladimíra, když jsem zmínkou o těchto verších doplnila osnovami nařízeného Krále Lávru a Tyrolské elegie.

            Nad všechny tlustopisy pedagogických teorií (mohla bych jmenovat jeden z nich se šestatřiceti definicemi pojmu učitel!) stavím Esej o lidském rozumu Johna Locka: Každá věc nezasahuje představivost každého člověka stejně. Svou schopností porozumět se lišíme neméně než svými patry v ústech. Ten pak, kdo si myslí, že táž pravda bude chutnat všem stejně v téže úpravě, může právě tak věřit, že poctí kohokoli stejnou kuchyní. Maso může být totéž a zdravě výživné, a přesto ho každý nemůže přijmout s týmž kořením, musí být upraveno jiným způsobem, chcete-li, aby ho někteří přijali…Je velmi užitečné pro námořníka, zná-li délku svého provazu, i když s ním nemůže proměřit všechny hloubky oceánu. Stačí, když ví, že je dost dlouhý k tomu, aby dosáhl dna na těch místech, kde je to nezbytné k řízení plavby, a aby ho varoval před najetím na mělčinu, jež by mu mohlo přivodit zkázu.

        Jsem vděčna osudu (existuje?), že mě postavil do role učitelky. Souzním s vyznáním Maxima Gorkého: Když je práce potěšením, je i život štěstím. A to jsem původně učitelkou vůbec být nechtěla! Naplnilo se, co jsem často opakovala – ve škole i v soukromí . Pravdu má Thomas Alva Edison: Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézat potěšení v tom, co děláme. A přidala bych ještě Immanuela Kanta: Spal jsem a zdálo se mi, že život je krása. Probudil jsem se a zjistil jsem, že je povinnost.

         Školní kolbiště sice dost často – ve spojitosti se společenským děním a vývojem – nebylo prostorem nejpříznivějším. Opakovaně jsem si ověřovala tzv. Diderotův paradox: Učitel jako veřejný pracovník musí jednat přirozeně v nepřirozené situaci. Zpětně však kolikrát nahlédneme, že se nemýlil ani Alexander von Humboldt, když tvrdil: Jen bouřky a vlny dávají moři život a duši. Pochopitelně jsem víckrát narazila. Proč? Odpověď bych našla u Antoina de Saint-Exupéryho: Povolání svědka ve mně vždycky vyvolávalo hrůzu. Čím jsem, jestliže se neúčastním? Abych byl, musím se zúčastňovat. Mýlil se snad La Fontaine: Lidé, kteří mlčí, jsou nebezpeční? Každý může zauvažovat nad slovy Agathy Christie: Nedokážeš-li vlak řídit, aspoň mu promazávej kola – na cestu životem není nad toto heslo. Ty unavené naříkavé – nejen učitele – odkazuji na Karla Högra: Jen ta práce člověka namáhá, která ho nudí nebo kterou neumí.

          Tvrdě hájím Stendhala: Líbíme-li se mnoha lidem, líbíme se jenom povrchně.lidová moudrost hlásá: Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. S lítostí vynechávám ve svém listování oblast lidových rčení a přísloví. To je na samostatné psaní. Píšu ráda a hodně. Měla jsem ve velké oblibě hodiny slohu. Jsou prostorem neomezené tvořivosti, chcete-li je takové vidět a jste ochotni pro to něco udělat. Na první stránky slohových sešitů si mí žáci napsali prohlášení Vladislava Vančury z Devětsilu: Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a od lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře… Toho jsme se drželi, v tom duchu jsme psali, osvědčilo se a podařilo , ještě mám některé písemné práce schované.

        Současným vyznavačům pohodlné prokrastinace (dříve lenosti) bych vzkázala, co si o problému myslel Miguel de Cervantes: Na velkých hodinách času je jen jediné slovo: „nyní“. Po ulici „potom“ se dojde k domu „nikdy“.  Pro uvážlivější mám úryvek z Einsteinovy knihy Jak vidím svět: Ptát se na smysl anebo účel vlastního bytí a bytí tvorstva vůbec zdálo se mně z objektivního hlediska vždycky nesmyslné. A přece naopak má každý člověk určité ideály, které usměrňují jeho snažení a úsudek. V tomto smyslu jsem pohodlí a štěstí nikdy nepovažoval za vlastní cíl (této mravní základně říkám také ideál stáda vepřů). V té knize s podtitulem Radost z uvažování a z chápání je nejkrásnějším darem Přírody nenajdete následující Einsteinovu větu , která se mi moc líbí a často ji opakuju: Vychovávat je možno jen vlastním příkladem. Jestliže to jinak nejde, tak příkladem odstrašujícím. A když už si při nějaké diskusi skoro zoufáte, doporučuji pomyslet na Maxe Plancka: Nové názory nikdy nezvítězily, prostě přívrženci starých idejí postupně vymírali. V nejhorším se pak smířit s povzdechem Bernarda Shawa: Zázraky jsou sice znamenitá věc, ale bohužel se dnes již nedějí. Ve třídě, v posluchárně ale rezignovat, vzdávat nic nemůžeme. Doporučuji zaštítit se další z mých oblíbených sentencí Pronesl ji Jan Neruda: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Věříte-li v přátelství, nezapochybujete o myšlence Elberta Hubbarda: Nikdy nevysvětlujte! Přátelé to nepotřebují a nepřátelé vám stejně neuvěří.

            Jak mi léta přibývají, kloním se stále silněji k lakonickému vyjádření Zdeňka Urbánka: Sleduji, hledím rozumět, usiluji být k potřebě. V roce 1986 jsem přestala být pro pedagogickou fakultu nepřijatelnou z důvodu absence červené stranické knížky. Toho roku časně zjara jsem po třiadvaceti letech opouštěla ZŠ pro vadně mluvící – jen pro ilustraci: s reálně téměř o čtvrtinu nižším platem na škole vysoké. Finanční deficit mi měla údajně vyrovnat širší příležitost publikační činnosti. Když nyní listuji  prvním sešitem končícím rokem 1990, zjišťuji až s podivem, jak podstatně se druhá polovina let osmdesátých otiskla do mých poznámek. Zaznamenávám zřetelné stopy čistého vlastenectví. Třeba hned  ze Zápisu v písance Školské vzory krasopisné – muzeum v Přerově: Úctu dej cizině, lásku vlasti.Pokračovat můžu Karlem Čapkem: Jednou mi kdosi položil otázku, která země se mi nejvíc líbí. Řekl jsem mu: „Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii, ale žít mohu jen ve své zemi“.Brzy se objevují pochyby, ještě s dávkou odhodlání: Martin Luther: Nemůžeme ptákům zabránit, aby nám létali nad hlavou, ale můžeme jim zabránit, aby nám hnízdili ve vlasech. Registruji i výzvy:Ladislav Klíma: Svoboda je nespoutanost aktivity pasivitou. Ale přichází skepse vyjádřená již prvorepublikovými verši Viktora Dyka ve Smutné písni vesnického šprýmaře:

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,

vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.

Při kterémkoli tak nás vidím díle.

Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed.

 

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,

šumařit jdeme v chladný pro nás svět.

Na půli cesty tato náhle mizí.

Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

 

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.

Dnes oheň v nás. A zítra zase led.

Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne.

Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.

         Bohužel jsem si nezaznamenala autorství ani časovou dimenzi vzniku Našeho zakletého vzorce: Radikální začátek, euforie – polovičaté uskutečňování – při prvních potížích a konfrontacích apatie a ústup bez boje – katastrofa a nový začátek z horších výchozích pozic. Je věcí minulosti, nebo stále aktuální?

            Jedním z rychle se střídajících ministrů školství po roce 1989 byl moudrý a noblesní pan profesor Petr Piťha. Již začátkem roku 1990 dokázal prozíravě nahlížet nastalou realitu: Rozsvítíme-li v temnotě světlo, objeví se před námi barvitá skutečnost….Připomenu však, že současně se světlem se skutečnost objeví jiná, než jak jsme ji předpokládali, že předměty vrhnou své stíny, že se projeví slepota některých z nás a v případě náhlého a ostrého osvícení že dojde téměř k všeobecnému oslnění. Zapsala jsem si rovněž jednu z myšlenek v té době dost zvažovaného Alexandra Solženicyna a zhusta si ji připomínám: Je možné, že zlo je nutné a že nakonec zvítězí, ale jednej tak, aby nezvítězilo skrze tebe a s tvojí pomocí.

           Objevovala se nová nebezpečí, mířící i do škol, ovlivňující vývoj mladé generace. Netuše, kam až to dospěje, na to krotší z nich – TV – upozornil v rozhovoru s dětmi herec a režisér Maxmilián Schell: Nedívejte se tolik, nebo samy nic neprožijete. Vnímáte tolik dojmů, že se přestanete umět vyjadřovat. Věnovala jsem se v tom čase intenzivně šíření novějších poznatků z oboru mého hlavního profesního zájmu – narušení plynulosti řeči, krátce koktavosti (balbuties). Přijala jsem proto ráda za své vyjádření Ivana M.Havla: Popularizaci vědy totiž nechápeme jako povrchní, „srozumitelný“ – tj.okleštěný – popis faktů, nýbrž jako pozvání na dobrodružnou cestu za objevy.

            A je zde další aforismus, perfektní obsahem i lingvisticky, autorem je Stanislav Jerzy Lec: Uhněte z cesty spravedlnosti, je slepá! Blížím se ke konci prvního sešitu. Jakoby symbolicky jsou jeho poslední dvě stránky zaplněny verši. Nejprve nedostižného, obdivuhodného Jiřího Suchého:

Znám tolik písní

Že si je už pletu

Nad jejich krásou

Žasnu v pokoře

Ze všech těch písní

Nejradši mám větu

Jednou jsi dole

Jednou nahoře

 

Zblednou ti vlasy

Uteče ti milá

Selžou ti brzdy

Přijde choroba

Na mysli klesat

Věc je pošetilá

Dokud je v kufru

Písní zásoba

 

Písně jsou mocný

Žal před nimi zdrhá

A proto zpívej

O tom že jsi rád

Zármutku mračno

Na nebi se trhá

Utřete slzy

Budeme se smát  

         Doznávám, že z této básně jsem verše o tom, jak jsou písně mocný a že žal před nimi zdrhá, zařadila do jedné z hodin literární výchovy. Ocitly se tam vedle písně Hany Hegerové o vaně plné fialek a vím, že hodina končila Suchého písní o jeho kamarádech a takové dobré společnosti ještě gramofonové deskybez učitelského komentáře. Nic z toho nebylo v osnovách, ale s těmi jsem si nikdy  hlavu moc nelámala.

            Už si nepamatuji, jestli úmyslně, či ne, jsem svůj první sešit, řekněme scrap-book před poznámkou s francouzským dovětkem – Tento sešit skončil v neděli 16.12.1990 Au fait!  – završila optimisticky lidovou z Prácheňska:  Tré dobrého

Veselá mysl při dobrém zdraví

a k tomu ještě dobré svědomí:

komu to tré přeje, ať se jak chce děje,

nic se neleká, nic se nebojí.

 SECKÁ, M.  Jen Náprstková, prosím…Neobyčejný život v dobových pramenech

                    Praha: Národní muzeum, 2016. ISBN 978-80-7036-488-8

SUCHÝ, J.   Trocha poezie Praha: Československý spisovatel, 1989. ISBN 80-202-0114-9

QUINTILIANUS, M.F.  Základy rétoriky. Praha: Odeon, 1985.

EINSTEIN, A.  Jak vidím svět. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. ISBN 80-7106-078-X.

 

 

 

 

 

 


Čtení (nejen) na prázdniny

         Ta dvoudílná publikace vyšla poprvé v roce 1997, opakovaně pak s odstupem dvaceti let  loni. Obě vydání – z roku 1997 i 2017 – mají za titulní stranou pod emblémem prezidenta republiky vepsaná slova Václava Havla s vročením: v Praze 22. října 1996:

         Hledat poučení v minulosti je v českých zemích rozšířeným zvykem. Bohužel se tak často děje bez skutečné znalosti historie, což zvláště platí o minulosti zcela blízké, době první Československé republiky.

Mám před sebou rukopis knihy, která se pokouší především na základě pramenných dokumentů vylíčit vývoj první republiky. Zvláště přitom přihlíží k činnosti jejího prvního prezidenta a k zápasu o to, kdo se stane jeho nástupcem. Autor věnoval studiu těchto otázek desítky let. Některé jeho závěry – doufám – vyvolají polemiku. A na tu se dnes velmi těším. 

            Po dvaceti letech druhé vydání knihy Boj o Hrad doplňuje předmluvou prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc, z níž ocituji závěr přibližující autora díla historika Antonína Klimka:

         Antonín Klimek sám na sobě prožil tíhu pokřivené doby totality, když nemohl až do sametové revoluce kvůli svému původu publikovat, ačkoli na základě soustavného studia pramenů vytvářel jeden z možných přístupů k výkladu dějin první Československé republiky. Jako by mu tato zkušenost dodala sílu nám o to ostřeji přiblížit události let 1918 – 1935, včetně boje o prezidentské nástupnictví po T.G. Masarykovi a naznačit, jaká poselství bychom si měli odnést pro naše vlastní občanské postoje.Boj o Hrad je díky tomu živé dílo a je skvělé, že se – dvanáct let po autorově smrti a dvacet let po prvním vydání – znovu dostává k našim čtenářům. Přeji Vám, kdo jej právě držíte v ruce, opravdový zážitek.

        A zážitkem ta četba skutečně bude! Ne vždy lehce stravitelným, spíše nahlodávajícím zažitá historická klišé, odhrnujícím nánosy idealizovaného národního vzpomínkového optimismu a především korigujícím pohled nejen na naši minulost, ale i současnost. Nic hotově předem „předžvýkáno“, nic v duchu jakými v době tzv. první republiky „bývali Čechové statní jonáci, bývali hoši jak květ“. Četba může vyvolat i skepsi, ale tím lépe, v duchu přesvědčení Milana Kundery: „Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám“.

         Úsudek, závěr je ponechán na čtenáři – prostě dokonalé cvičení vzývaného kritického myšlení: pro učitele (četbou o prázdninách) a přes ně pak směrováno věku přiměřenou formou a dávkou do tříd a poslucháren. Ostatně k vlastnímu záměru Antonín Klimek kromě jiného v Úvodní poznámce k 1.dílu knihy Boj o Hrad dodává: Autor by rád poděkoval kolegům a vůbec čtenářům, kteří jej po vydání prvé knihy Boje o Hrad povzbudili. Neméně srdečný dík patří i těm, kdo jej kriticky upozornili na nedostatky a pomohli mu radou, co by se měl pokusit aspoň ve druhém dílu vylepšit a čeho se vyvarovat. K občasné námitce, že výkladu často schází „hodnotící závěry“, podotýkám, že jsem tak činil – a i ve druhé knize činím – záměrně.Mým cílem bylo především zmapovat problematiku a podat v zásadě narativní výklad, samozřejmě při plném opření se o prameny. Soudím, že k případným „hodnotícím závěrům“ by měl raději dospívat sám čtenář historické práce. Dějepisectví může mít podle mne jisté ambice na poučení čtenáře jen tehdy, pokud nesvírá v jedné ruce rákosku a v druhé norimberský trychtýř. Žádný historik není majitelem absolutní pravdy, kvůli které by měl právo svazovat výklad do svěrací kazajky rádoby obecně platných pouček.

            Antonín Klimek žijící v letech 1937 – 2005, tedy vrstevník Václava Havla, dá se říci že i blízký mu životním osudem, je považován za jednoho z nejvýraznějších badatelů v oblasti dějin meziválečného Československa. Kvůli nepřízní mocných mohl pouze tajně  – zásluhou přátel – od 70.let studovat archivní fondy prezidentů republiky. Výsledky jeho vědecké činnosti byly dlouho dostupné jen několika zasvěceným. Svobodně začal publikovat až po roce 1989. V roce 1997 tedy vydává dvoudílnou publikaci Boj o Hrad, v letech 1918 – 1935 zaznamenávající situaci v nově vzniklém státě,  Československé republice. Byla to léta plná neklidu na domácí politické scéně, kdy – jak jsem slyšela na jedné z přednášek pana profesora Roberta Kvačka – poměry v naší současné poslanecké sněmovně vyvolávají ve srovnání s prvorepublikovým parlamentem představu „ústavu šlechtičen“.

            Do jakých dimenzí „Boj o Hrad“ od vzniku republiky do roku 1934 dospěl, ilustruje Prolog z 1.dílu publikace:

         Dne 24. 1934 byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen počtvrté prezidentem republiky. V parlamentě, který se k volbě hlavy státu sešel prvně v slavnostním prostředí Vladislavského sálu na Pražském hradě, obdržel rekordních 327 hlasů poslanců a senátorů. Prázdných zůstalo 33 lístků, jediný protikandidát, komunista Klement Gottwald, získal hlasů 38, jeho straničtí soudruzi rušili obřad skandováním hesla dle tehdejší partajní linie: Ne Masaryk, ale Lenin!

            Volba se konala s novou majestátností. Zvolený prezident neměl po přečtení slibu předsedou schůze odpovědět jen prostým slůvkem: Slibuji, nýbrž číst přísahu sám. Nebylo to za daných okolností rozhodnutí šťastné. Když čtyřiaosmdesátiletý kmet skládal slib na ústavu, zarazily přítomné jeho nejisté pohyby, i to, že prezidentu Osvoboditeli museli nakonec text napovídat, to zaslechli též posluchači rozhlasu. Mnozí s lítostí, jiní s jízlivostí mluvili o zlém zdravotním stavu hlavy státu.

            Jen stroze vymezený kroužek zasvěcenců znal úzkostlivě střežené tajemství: Prezident je prakticky slepý a neví se, zda načas, či trvale. Jeho osobní lékař Adolf Maixner vzpomínal: Masarykovo „pravé oko bylo již od několika let téměř vyřazeno zákaly“. Měsíc před volbou zasáhl pak prezidenta úder mozkové mrtvice provázený trombózou v sítnici oka levého, které rovněž takřka pozbylo – jak se nakonec ukázalo, dočasně – schopnost vidět.

            Avšak Masaryk k volbě jít, klopýtat, musel. Neexistoval jiný vhodný, prosaditelný kandidát a hrozila státní krize.

            Jak k tomu mohlo dojít?

            Pokusím se alespoň útržkovitě citovat něco z materiálů bohatě navrstvených Antonínem Klimkem v inkriminovaných dvou publikacích na základě mnohaletého studia pramenných materiálů (zájemci naleznou odkazy na ně  v Poznámkách v závěru obou dílů). Začnu 1. dílem Boje o Hrad s podtitulem Hrad a Pětka /1918 – 1926/. Předešlu, že vytvořením Pětky, jejím významem a vlivem včetně vývoje vztahu s TGM, se zabývá nejen kapitola Masarykova nemoc a vznik Pětky (reflektováno vážné onemocnění TGM z přelomu let 1920/21). Cituji: Na Hradě si ovšem počátkem roku 1921 ještě nedokázali představit, že…pravá Pětka, tj. orgán vůdců pěti stran, se už velmi záhy bude snažit uchvátit nejen funkci vlády, ale v čas Masarykovy choroby také vytvořit jakousi kolektivní hlavu státu a převzít roli absolutního pána parlamentu, v němž mandáty patřily stranám a vládní poslanci, pokud jich nechtěli pozbýt, museli hlasovat podle vůle Pětky. Pravou, skutečnou Pětku tvořili vůdci pěti nejsilnějších státotvorných stran….její klasické složení bylo: R.Bechyně, J.Stříbrný, J.Šrámek, A.Švehla, A.Rašín, fakticky nejsilnějším mužem tohoto uskupení byl předseda agrární strany Antonín Švehla…“ Je nanejvýš zajímavé sledovat, jak se vyvíjely vztahy mezi těmito muži a zejména Edvardem Benešem, jakým způsobem byl odstraněn J.Stříbrný (zemřel nakonec jako doživotně odsouzený v roce 1955 ve Valdicích nebo Ilavě, přesně se neví), jaký byl osud agrární strany – po roce 1945 likvidované Benešem potvrzenou Národní frontou atd. atd.

            Četba Klimkovy knihy až neuvěřitelně často evokuje naše současné poměry, kupříkladu, že „….v Čechách se špatně spolupracuje s někým, s kým si netykáme. A ty, které nechápeme, pokládáme mnohdy za tak či onak vyšinuté, protože my přece jsme normální…. Na sklonku ledna 1926 zaznamenal kancléř Šámal: „Dle různých a bezpečných informací o nové vládě poukazuje se všeobecně na to, že řada ministrů ministerstva pravidelně nenavštěvuje a často celé dny do úřadu nepřijde“…

            V euforii z nabyté svobody po roce 1989 veřejnost zprvu překvapovalo pragmatické chování některých poslanců a politiků, ale nemuselo, kdybychom víc četli, víc se zajímali. Zřejmě i v této oblasti nihil novi sub sole – nic nového pod sluncem. V kapitole Masarykův kandidát Edvard Beneš čtu: Edvard Beneš, kterému nikoli náhodou přezdívali na mírové konferenci Lišáček, dosáhl toužené docentury mimo jiné tím, že místo potvrzení o složení pedagogické zkoušky předložil mezi stohem dokumentů pozvánku na ni, bez podotknutí, že ji nevykonal. To se, jak jasnozřivě předvídal, při bohémském univerzitním chaosu přehlédlo. Co se týče atmosféry v poslanecké sněmovně, měli bychom opravdu ještě co dohánět: Když se 17. prosince 1925 sešla poslanecká komora se 137 nováčky, ukázalo se, že je proti předchozí folkloristicky rázovitá a ještě bouřlivější. Na první zasedání přišli zástupci lidu skoro jako na šibřinkový bál….poslanci se záhy začali předvádět řvaním, bubnováním do lavic, bušením do všeho, co měli při ruce, včetně hýždí a tváří konkurentů, nadávkami, plivanci, pískáním na píšťalky, házením spisů po kolezích…Švehla trpce konstatoval: „To, co se tady děje, je paskvil parlamentarismu…“.

            Pavel Tigrid, o jehož vřelém vztahu k první republice nikdo v nejmenším nepochybuje, po roce 1989 prohlásil: Ta republika, kterou já ctím (tzv. první), byla ve světě uznávána jako demokratická a liberální, ale dostala do vínku zárodek svého konce. S tím souzní konstatování hned z počáteční kapitoly 1.dílu Boje o Hrad: Úkoly, před nimiž Masaryk stál, se zdají hlavně z historické perspektivy až nadlidské. A vzpomeneme-li na jeho proslulou maximu, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly, pak první prezident v nejlepší víře hodlal budovat svůj stát na několika mylných základních kamenech. Neexistoval jediný národ československý, převážně katolicky český a především slovenský národ neměly své historické kořeny a ideály v českobratrském učení, ani Tábor nebyl jejich program, a československý stát (s čtvrtinou německého obyvatelstva) netvořil odvěkou a trvalou hráz proti Germánstvu, čímž by se navíc, logicky domyšleno, ve střední Evropě stával ne poslední baštou Západu, nýbrž nejzápadnější výspou Východu.

          Mimořádnou čtenářskou náklonnost si jistě získá pátá kapitola – Váha i tíže prezidentství. Kratičce jen několik úryvků, u vědomí, že bude žehráno na  vytržení z kontextu. Snadná náprava: stačí si přečíst (nejen) kapitolu celou. Tak tedy: T. G. Masaryk čas od času překračoval při své prezidentské činnosti rámec ústavy i zákonů. Činil tak v přesvědčení, že jedná v zájmu státu, a ne osobním. Avšak na otázku, zda to objektivně vždy v zájmu státu bylo, není odpověď jednoznačná. Jestliže se poukazuje, že jeho prezidentský nástupce Beneš řešil dva největší osudové body československých dějin po roce 1918 – mnichovskou a únorovou krizi – fakticky sám a parlament, vláda, ale i armáda v obou případech vypadly ze své role a ponechaly hlavní díl drtivé zodpovědnosti na hlavě státu, pak se vtírá dojem, že právě k takovému vývoji otevřel způsob prezidentství nastolený Masarykem. …S  prezidentem, kterému se lidé ostýchali oponovat, bylo těžké diskutovat, když občas pronesl některé neortodoxní názory. Ministr první vlády, lidovec Mořic Hruban, si vybavil Masarykovo konstatování na výletě, když se před nimi otevřelo panorama hradu Křivoklát, že tyhle feudální památníky by měly zmizet….Prezident si byl vědom nejen své charismatičnosti, ale i osobitosti zjevu a nenamítal nic proti jeho zdůrazňování. Nešlo jen o „uniformu“, čepici masarykovku atd. Sochař a medailér O.Španiel, který měl čest jej zobrazovat, vykládal, že Masaryk ,měřící necelých 175 centimetrů, se stavěl tak, aby vypadal vyšší.Neodmítal žádosti umělců stát modelem. Jako prezident pózoval nejméně 64 výtvarníkům, z nichž snad rekord při seancích dosáhl V.Hynais, jemuž „skutečně stál, neseděl“ 94krát!…Monarchistické rysy vykazovala kupř. velká formule mezistátních smluv ČSR. Vycházejíc z listin králů Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, začínala: „Jménem Republiky Československé! Tomáš G. Masaryk, president Republiky Ćeskoslovenské, všem, kteří tento list čísti nebo čtouce slyšeti budou, pozdravení“. A končila majestátním plurálem: „Tomu na svědomí jsme tento list vyhotoviti kázali a k němu pečeť přitisknouti dali“.

         Nic lidského mu nebylo cizí, může si říct čtenář nad řádky přibližujícími  osobnostní rysy TGM, k nimž najde řadu příkladů. Jiří Stříbrný  zapsal, jak bývalý komorník císaře Františka Josefa, převzatý T.G. Masarykem do služeb, si mu ve slabé chvilce se zármutkem postěžoval: „Pana prezidenta zbožňuje. Denně se za něj modlí. S platem je spokojen, jen kdyby se pan prezident usmál a ztratil s ním jediné slovo“. Už rok mu otvírá dveře a on se ještě ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tom ohledu jiný. Též Felix Nevřela, legionář, který vstoupil do Masarykových služeb v roce 1920 a vykonával v Lánech s titulem oficiála funkci jakéhosi majordoma, vzpomíná na jeho rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku, a dodává: „Za sedmnáct let služby presidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu, a to ještě jen tak nepřímo“, rozuměj nikomu konkrétnímu neadresovanými slovy: „Hm, tož to je pěkné.“

        Jako příslovečná červená niť se oběma díly Klimkovy publikace táhne – dá se říci – spor o Beneše. Zejména šestá kapitola – Masarykův kandidát Edvard Beneš – to je smutné, trpké a truchlivé čtení, zásadní diskrepance mezi zažitě šířeným a realitou. Ráda se vracívám k četbě Jiřího Gruši, k jeho skvostnou češtinou napsané útlé knížce Beneš jako Rakušan.

         Přinesl jsem starému pánovi /Masarykovi/ listinu navrhovaných ministrů, on si ji prohlédne…a pak mne osloví: „Kde je Beneš?“ Tady není, odpověděl jsem suše.  „Není-li tam Beneš, nebudu ani já presidentem. Poděkuji se ihned!“ Tak mně pověz, příteli, co jsem měl dělati“, dodal Švehla. Podobných svědectví je více. O tempora, o mores! – chce se povzdychnout s latiníky. Pokolikáté již při četbě inkriminovaného Klimkova díla?

         Antonín Klimek shrnuje problém v závěru čtrnácté kapitoly – Útoky na Edvarda Beneše: Vztah mezi T.G. Masarykem a E. Benešem je v moderní demokratické politice něčím zcela ojedinělým. Víme, že mnoha idejemi, ale i charakterem a temperamentem si nebyli právě nejbližší. Shodovali se však v názorech na československý stát a jeho vývoj. Právě proto Masaryk už za války Beneše určil za svého nástupce v odboji, což pak přenesl i na prezidentské nástupnictví.Proto Beneše v odboji i republice odhodlaně chránil před útoky a zasazoval se veškerou svou autoritou o jeho setrvání v nejvyšších funkcích i v obdobích, kdy to fakticky neladilo s ústavou a poltickou etikou. U Beneše se pak od války přinejmenším do druhé poloviny dvacátých let projevovala vnějškově až absolutní oddanost Masarykovi a poslušnost (byť ne slepá) jeho příkazům. Jako by Beneš, který se pokládal za nástroj Osudu-Prozřetelnosti (ostatně stejně jako Masaryk), viděl v Masarykovi Prozřetelností určeného Mistra. A tohle je platforma, na níž se boj o Hrad odehrával.

         Z 1.dílu knihy Boj o Hrad dodám již jen  stále aktuální symptomatickou poznámku: V republice se ale občas stávalo, že politikovi, který měl být z vůle své strany ministrem a nejevil valného uzpůsobení pro žádný konkrétní rezort, se svěřilo školství.

         Druhý díl zaznamenávající roky 1926 – 1935 s podtitulem Kdo po Masarykovi? vyhlíží obsáhleji. Je však třeba vzít v potaz, že celých 117 stran, tj. pětinu textu 2.dílu představuje poznámkový aparát (prameny a zdroje 88 stran, jmenný rejstřík pak stran 29). Vskutku svědomitě a s nejvyšší pečlivostí odvedená práce.

         Coby „ochutnávku“, jak se nyní módně říká, se pokusím uvést citace velmi blízké naší současnosti. Jsme v roce 1929, v době Nástupu velké koalice (12.kapitola):Předvolební kampaň přerostla, jak to bývá v demokratických státech neblahým zvykem, z boje programového do nelítostného zápasu stran, v němž se rozlévaly kbelíky špíny, vyhrabávaly hříchy a hříšky politické, i ze soukromého života. Preiss sice vyslanci v Paříži Osuskému 21. října 1929 napsal, že volební boj je „ku podivu zdvořilejší“než předchozí, přesto ironicky dodával, že „ není zrovna radostí čísti noviny, v nichž si lidé strašně nadávají“. O intrikách nejhrubšího zrna vypovídá v období první republiky – řekněme – příběh Jiřího Stříbrného. Zde pro rozsáhlost odkazuji na čtenářskou iniciativu zájemců.

         K otázce financí a kouzlení s nimi se Antonín Klimek vyjadřuje kromě jiného v úvodu 16. kapitoly (Udržalův pád): Mocnou pákou Hradu byly finanční prostředky. Hlavně z fondů prezidenta republiky, tajného fondu ministerstva zahraničí (byl v rozpočtech uváděn jen globálně a jeho konkrétní rozpis měl právo kontrolovat pouze prezident Nejvyššího správního soudu, což E. Hácha gentlemansky nedělal) i z peněz Hradu blízké Legiobanky. Využívání podobných prostředků k propagaci státu, ovlivňování tisku i veřejného mínění apod. bylo běžné ve většině států. Bylo obvyklé i to, že se část peněz užívala též na ovlivňování konkrétních osob, které si o to často samy říkaly. Moralizování by v těchto případech nebylo příliš na místě. Na druhé straně třeba přiznat, že hlavně britští vyslanci u nás – Praha na ně neměla příliš štěstí – srovnávali korupci v ČSR s poměry v Jižní Americe. Sir Joseph Adison, který se stal britským vyslancem v Praze na počátku krize roku 1930, soudil, že korupce se v Československu stala jistým druhem umění.

         Při cestě do SSSR v červnu 1935, kam Beneš odjel, aby  podepsal uzavření československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, „… zazněly „….nejen z Berlína, ale i z Varšavy, Budapešti, jistých kruhů britských i odjinud hlasy: Beneš otevřel – či aspoň pomohl otvírat – dveře bolševismu do Evropy“. Edvard Beneš však z Moskvy, „… kde byl vítán s nejvyšší okázalostí a poctami „ dává vědět: „ Přijel jsem do Moskvy velmi rád, abych…ještě více upevnil vzájemný přátelský poměr našich států a národů…“….A zatrpklý, konzervativní pansláv Kramář mu v Praze replikoval: „Slovanská zrada je dokonána…S kterým národem se to myslí p. ministr přátelit: s tím nešťastným lidem, který umírá hlady, který je mučen v Solovkách a v koncentračních táborech, nebo který jako otroci faraónovi kopal průplav z Bílého moře do Baltického, či s „národem“, který žije v nádheře a přebytku v Kremlu…“

          Myslící čtenář se nestačí divit: píše se rok 1935 a Karel Kramář, jeden z mužů 28. října , kterého dnes většina současníků sotva spojí s denně slýchaným „Kramářova vila“ , ten Kramář – VĚDĚL! Věděl, co v té době jaksi nevěděla ( či nechtěla vědět?) valná část představitelů tehdejší kulturní a politické fronty, národní  elity. Další poučení pro dnešek? Další náměty k diskusím ve třídách, v posluchárnách – a to ani nemusíte být zrovna učitelem dějepisu nebo vysokoškolským historikem.

              Blížíme se k času několikerých voleb, možná vícerých, než záhodno. Připomeňme si s Antonínem Klimkem něco málo o těch prezidentských z „ už letně teplého 27. května 1927…Pro volbu prezidenta byla v prvém kole potřeba třípětinová většina. Hlasovalo 434 volitelů, takže Masaryk zvítězil o pouhých 13 hlasů (roku 1920 o 37).Byla to většina pohodlně stačící, ovšem žádná manifestační volba, po níž Masaryk toužil…Krom toho: kdyby pro něj nehlasovali němečtí sociální demokraté, muselo by se pořádat druhé kolo. Víme, že se ho Masaryk zapřísáhl neúčastnit…Hlasování bylo tajné. Protože ale při prezidentských volbách v roce 1935 se uvádělo, že lístky byly označené tak, aby na Hradě mohli seznat, který klub jak hlasoval, soudíme, že by mohl odpovídat skutečnosti Schieszlův deníkový záznam z 27. května ….Schieszl vyprávěl, že ve schůzi vedení lidovců, rozhodující koho volit, byli pro něj /Masaryka/ všichni až na tři, Masaryk oponoval: „Byli jen dva, toho třetího „přikomandovali“ z ohledů na protihradní proudy…“Pyrrhovo vítězství, volali protihradní. A hovořili o některých, ba mnohých volitelích, kteří údajně po straně přiznávali, že hlasovali pro Masaryka jen z krajní nezbytnosti či poslušni kategorického příkazu vedení své strany…Když nově zvolený prezident pozdravil jásající dav před Hradem, nasedl večer s dcerou Alicí do auta a šofér zamířil nejdříve do Hostivaře. T.G. Masaryk jel stisknout ruku uštvanému, horečkou zmítanému premiéru A. Švehlovi. Bývá však trpké srdečně děkovat člověku, jenž vlastně rozhodoval o vaší výhře či prohře. Navíc zůstala v Masarykově nitru – jak záhy uvidíme – i jistá hořkost, že přece jen jeho volbu nezařídil Švehla lépe, manifestačněji.

            Obdivuhodná práce Antonína Klimka patří ke knihám, které potvrzují maximy ze tří Shakespearových dramat:  VŠECHNO JE JINAK – SVĚT CHCE BÝT KLAMÁN – SLOVA, SLOVA, SLOVA…  Nedotýkej se mých kruhů! ( Noli tangere circulos meos!) – napomenul Archimédés  vojáka bezohledně  pošlapávajícího písek, do něhož vědec zaznamenával své výpočty. Český filozof Ladislav Hejdánek, Patočkův žák a mluvčí Charty 77, říká, že  úkolem učitele je právě ono narušování pomyslných kruhů, povinnost zpochybňovat tradované pravdy a jistoty, což má vést a podněcovat mládež  ke snaze přijít věcem na kloub vlastním úsilím. Věřím mu a ve své učitelské praxi – základo- i vysokoškolské – jsem se o to ze všech sil snažila.

       V Úvodní poznámce ke 2.dílu Boje o Hrad autor Antonín Klimek vysvětluje, že se záměrně vyhýbal „hodnotícím závěrům“, k nimž by podle něho „…měl raději dospívat sám čtenář historické práce“. Jako učitelku mě zabolelo, když jsem přece jen jednu hodnotící glosu objevila. Míří lehce ironicky do učitelských řad. Zda opodstatněně a zda jen do minulosti – to už ponechám k úvaze, především těch, kteří denně předstupují před žáky a studenty: Za časů tzv. první republiky se školáčkové učili písničku: Tatíčku, starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, dotud dobře je tu s námi…A učitelé významně ukazovali na zeď, zdobenou předpisovou podobiznou prezidenta. Těžko soudit, co by odpověděli, kdyby se jakýsi zvídavý žák zeptal: Prosím, a co bude, až tatíček Masaryk nebude? Tohle neměli v osnovách. Asi by tedy, dle mentality českých pedagogů, dítě okřikli, na co se to vůbec opovažuje myslet.

 KLIMEK, A.   Boj o Hrad /1./ Hrad a Pětka /1918 – 1926/  Nakladatelství Tomáš Krsek s.r.o.

                      Praha 2017  ISBN: 978-80906242-4-5

KLIMEK, A.   Boj o Hrad /2./ Kdo po Masarykovi? /1926 – 1935/ Nakladatelství Tomáš Krsek,   

                      s.r.o.  Praha 2017 ISBN: 978-80906242-5-2

GRUŠA, J.    Beneš jako Rakušan Brno: Barrister and Principal, 2011. ISBN: 978-80-87474-12-9


Myslel to vážně

          Jistou dobu se lidé domnívali, že lidský potenciál není rozvinut, protože lidé jsou negramotní, a že klíčem k pokroku je vzdělání, že když budou lidé vzdělanější, možná z nich ze všech budou Voltairové. Jenomže se ukazuje, že lži a zlo lze naučit stejně snadno jako dobro. Vzdělání je mocná zbraň, ale může být použito tak i tak. Také jsem slyšel, že kontakty mezi národy povedou k lepšímu porozumění, a tím i k řešení problému, jak rozvinout tvůrčí potenciál člověka. Jenomže každé šíření informací může být vhodně usměrňováno a přiškrcováno. Lži mohou být šířeny stejně úspěšně jako pravda, pravdivé a cenné informace může nahradit propaganda. Sdělovací prostředky jsou mocnou zbraní, ale jak pro dobro, tak pro zlo. Nějakou dobu se věřilo, že technický pokrok zbaví lidstvo přinejmenším hmotných problémů, a jisté naděje v tomto směru se vyplnily – zvláště třeba v medicíně. Na druhé straně ale vědci pracují v tajných laboratořích na vývoji těch samých nemocí, které s takovou námahou přemohli. Tato velice aktuální úvaha zazněla před více než půlstoletím v roce 1963 jako součást jedné ze tří přednášek pro laickou veřejnost. Na Washingtonské univerzitě je pronesl Richard Feynman.

         V atmosféře až hystericky živené alergie na jakoukoli zmínku o matematice nebo fyzice nebylo patrně mnoho těch, kteří si v sobotní příloze Lidových novin z 19.května 2018 přečetli článek – nastojte! – částicového fyzika Jiřího Chýly. Začínal slovy:  Před sto roky, 11. května 1918, se v New Yorku narodil emigrantům z Minsku Richard Phillips Feynman. Stal se zřejmě nejoriginálnějším fyzikem v historii, získal Nobelovu cenu, ale také zaujal řadu (i českých) laických zájemců o vědu texty svých populárních přednášek. A humorně laděnými knihami.

         Hlásím se k oněm českým laickým zájemcům, i když pohříchu v základech mého zájmu o Richarda Feynmana nebyla věda. To bylo tak. Od 90.let minulého století jsem jistý čas fungovala jako hlídací babička na dobu odpolední a podvečerní, vždy s teplou večeří. Vařila jsem vnoučatům věkem kolem prvního životního decennia taková ta babičkovská jídla. Jídali jsme u prostřeného stolu, ne frontálně usazeni před televizní obrazovkou s nějakou umělohmotnou krabičkou či táckem na klíně. Aniž bych tušila, že kdy bude kultivovaný Viktor Preiss svým melodickým hlasem vyzývat, abychom denně četli dětem, po večeři, už ne u stolu, jsem základoškolákům četla. Nevynechali jsme Babičku, vzpomínám na Verneovy Dva roky prázdnin, četla jsem je s narůstajícím obdivem k šíři a rozsahu spisovatelových vědomostí. Šla jsem však na věc i rafinovaněji. Mým záměrem bylo, abychom knížky nejen četli, ale také se o přečteném bavili, možná i hádali. Proč ne? Stále věřím, že konflikty jsou v podstatě zárodky růstu. Nejsem zastáncem zásady, že by se děti měly čtenářsky setkávat jen s knížkami jejich věku určeným. Sáhla jsem pro předčítání kupříkladu po Společenském katechismu Jiřího Gutha-Jarkovského. Chtělo to ovšem přípravu, poznačit si stránky, úryvky, šikovně zavést řeč na zamýšlené. Potom se můžete úsměvně pokochat roztomilostmi Gutha-Jarkovského češtiny, přechodníky nevyjímaje. S přechodníky – alespoň těmi přítomnými – lze zacházet s laskavým, lehce shovívavým porozuměním. Že můj postoj pochopili i osmáci na základní škole pro vadně mluvící, dosvědčila reakce jednoho z nich, když mě překvapil a pobavil sdělením: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol.“. Jak jsem mohla na takovou kulišárnu zareagovat? Při předčítání Babičky jsem ještě sem tam nějaký ten přechodník pohotově nahradila modernějším slovesným tvarem. V textu Společenského katechismu to nešlo, setřela bych čtenému veškerý jazykový pel. A na podpoře jazykového citu a jeho rozvoji mi vždy dost záleželo. Přechodníky ale nebyly žádnou zvláštní překážkou. Snažila jsem se propojovat čtené s realitou. Takže moje vnoučata, každodenně dojíždějící do školy tramvají, například s netajeným pochopením přijali úryvek z kapitoly nadepsané Pouliční dráha a autobusy: Starší dáma, která vystrčí chlapce z jeho místa způsobem ne právě  přívětivým a zasedne tam sama, nechová se slušně. Chlapec snad neměl tolik filipa, aby  bez pobídky ustoupil, a dáma, nemohla-li chvíli vydržeti stát, měla chlapce slušně a zdvořile požádati. Sotva by ten hošík nevyhověl, a ne-li, pak by neslušnost padla teprve na jeho hlavu. Další příklady, podněcující diskusi, uvádět nebudu. V současnosti bych spíš se studentkami učitelství četbou ze Společenského katechismu navodila situaci k úvahám mnohem hlubším, a to o vztahu našeho chování a užívaných jazykových prostředků, chcete-li o komunikaci. Co takové slůvko sorry?  O omluvném prvorepublikovém pardon Guth-Jarkovský píše: Pardon! Slovíčko cizí, a přece obecně známé a všude srozumitelné…jest jako kapesník, bez něhož se v slušné společnosti neobejdeš. Po česku: Promiň, promiňte, neb odpusť, odpusťte – ale to už není přesně totéž. Pardon už jako francouzské slovo nemá v sobě té příchuti poníženosti a lítosti z přehmatu jako česká prosba, pardonem prosíme sice za prominutí, ale neskláníme se při tom poníženě. Pardonem uznáváme svou chybu, ale nežebroníme – vlk se nažere a koza zůstane celá….Je to peníz, který všude platí a jehož kurs je vždycky vysoký. Námět k diskusi: a co to sorry? Nevolám po návratu archaicky pociťovaného výraziva, jen chci vést k zamyšlení.

         A pak jsem jednoho dne objevila Richarda Feynmana, tedy jeho knížku To snad nemyslíte vážně! (v originále Surely You´re Joking, Mr.Feynman!). Pro přiblížení opisuji ze záložky: Richard P. Feynman je nejen nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1965)…, který kromě toho, že dokázal pochopit záhadnost chování tekutého hélia, zároveň maloval na zakázku obraz nahé toreadorky a dokázal se tajně dostat do všech sejfů v přísně střeženém středisku amerického atomového výzkumu v Los Alamos.  V době, kdy přednášel na univerzitě v Rio de Janeiru, hrál i v pouliční sambové kapele…a nestyděl se bubnovat na bonga při představeních avantgardního baletního souboru. Je nepochybně jediným člověkem, kterého švédská Královská akademie shledala hodným Nobelovy ceny a psychiatrická komise armády Spojených států duševně méněcenným….  Záznamy Feynmanova vyprávění, člověka – jak uvedeno -  geniálně moudrého, nádherně zvědavého a přitom vždy přímého a otevřeného – několik let pořizoval jeho přítel a občasný spoluhráč na bubny. Nepřestávám si myslet, že dnešním dětem a mládeži chybí pozitivní vzory. Tady se nabízel a hned neobvykle sympatickým způsobem. S četbou  jsem mohla začít od  první kapitoly:  Když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct, založil jsem si v našem domě laboratoř. Tvořila ji stará dřevěná bedna, do níž jsem udělal police. Měl jsem topnou spirálu, stačilo přidat tuk a smažil jsem v jednom kuse bramborové hranolky…Také jsem se trochu vrtal v elektrických motorcích a postavil zesilovač k fotobuňce…nedostal jsem se k tomu, abych udělal tolik, co bych chtěl, protože mě matka neustále vyháněla, abych si šel hrát ven….Nemůžu toho prostě nechat, musím pokračovat tak dlouho, dokud s konečnou platností nezjistím, co tomu je. Je to vášeň pro luštění záhad. To ona mě vedla k tomu, abych se snažil rozluštit mayské hieroglyfy a otvíral trezory…A četli jsme a četli…ne všechno, výběrově.

         Nemohli jsme vynechat kapitolu Setkání kasařů (Odemykat zámky jsem se naučil od chlápka jménem Leo Lavatelli. Odemykat obyčejné patentní zámky s cylindrickou vložkou je snadné. Do zámku vsunete šroubovák… v Los Alamos vládla atmosféra vzájemné spolupráce. Když se dalo něco vylepšit, považovali jsme za naši povinnost na to upozornit. Trvale jsem si stěžoval, že současný stav bezpečnosti je nevyhovující a že ačkoliv si všichni myslí, že je dobrý, ty visací zámky a železné tyče jsou úplně na nic…) Následuje několik stránek popisu, čím se Richard Feynman pro bezpečnost všech užitečně“bavil“, když „…jsme v Los Alamos  neměli žádnou zábavu a každý se bavil, jak uměl“. V knížce To snad nemyslíte vážně! byly samozřejmě i jiné užitečné kapitoly, a jak jsem brzy seznala, užitečné nejen pro má vnoučata, ale i pro mé studentky speciální pedagogiky. Mnohé z té knížky jsem potom zařadila do svých „aktualit“ na začátku seminářů nebo přednášek. Ostatně – moc jsem přednášky a semináře nerozlišovala, vždycky jsem se snažila o co nejvyšší míru interakce mezi „katedrou“ a posluchačstvem. Živý zájem – ze strany mých vnoučat i studentek – vyvolala kupříkladu kapitola Další omyl Alfreda Nobela. Pobavíte se, ale také získáte na průběh udělování Nobelovy ceny zcela nový pohled. Stojí za to útržkovitě z autorových dojmů, názorů a reálného průběhu ceremonie ocitovat: Konzul řekl: „Udělejte si seznam lidí, které byste na recepci rád pozval, a my uděláme seznam lidí, které pozveme sami a pošleme pozvánky“. Takže jsem vyrobil svůj seznam. Měl asi osm lidí – souseda odnaproti, malíře Zorthiana a tak dále. Pak za mnou přišel konzul se svým seznamem: guvernér státu Kalifornie, pan Tenhle, pan Tamten, naftový magnát, nějaké herečky – měl tam tři sta lidí! To už jsem začal být trochu nervózní. Pomyšlení, že bych se měl sejít s tolika vysoce postavenými lidmi, mě vyděsilo! Konzul si mých obav všiml a řekl: „Nebojte se, většina z nich nepřijde.“ Ještě se mi nestalo, abych pořádal večírek, zval na něj lidi, a přitom předpokládal, že na něj nepřijdou! Nemám zapotřebí se před nikým ponižovat a dopřávat mu potěšení, že byl poctěn pozváním, které může odmítnout. Je to uhozené! Když jsem se dostal domů, byl jsem už z celé záležitosti opravdu rozčilený. Zavolal jsem konzulovi a řekl: „Znova jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že se celé nemůžu zúčastnit“. Byl šťastný. Řekl: „Máte úplnou pravdu.“ Myslím, že byl ve stejné situaci jako já – pořádat recepci pro troubu jako jsem já, bylo jako mít voštinu v zadku. Nakonec se ukázalo, že jsou spokojeni všichni. Nikomu se nechtělo přijít, ani čestnému hostu! Hostitel nemohl dopadnout lépe! Dokonalá lekce občanské výchovy, tolik potřebná v našich krajích, nejen mládeži, adeptům učitelského povolání obzvláště! Dočíst celou kapitolu, to znamená dozvědět se o zvyklostech kolem udělování Nobelovy ceny ze zcela nečekaného pohledu. Navíc i zábavného.

         Pro své studentky jsem toho z knížky Richarda Feynmana měla ještě více. Pozornosti čtenářů z učitelského prostředí bych vřele doporučila kapitolu Hodnocení knížek podle obálek.Jak říká aktuální mediální klišé, malá ochutnávka: V té době jsem přednášel kurs fyziky pro prvňáky a po jedné přednášce mně Tom Harvey, který mi asistoval předváděním pokusů, řekl: „Měl byste vidět, co provádějí s matematikou ve školních učebnicích! Dcera mi nosí domů spoustu šílených věcí!“ Nijak jsem s tím, co říkal, hlavu nelámal. Ale druhý den mi telefonoval pan Norris, velmi známý pasadenský právník, který tenkrát byl na kalifornském ministerstvu školství. Požádal mě, zda bych nepracoval ve Státní komisi pro učební osnovy, která musí vybírat nové učebnice, které užívají všechna děcka ve všech státních školách, musí být schváleny ministerstvem školství, takže mají komisi, ta knížky prohlíží a radí ministerstvu, které zvolit. S jakou odpovědností a výsledkem Richard Feynman k úkolu přistoupil, je vylíčeno na čtrnácti stranách textu. Nesmírně aktuálního!

         Představu si lze udělat z úryvku jiné kapitoly, který jsem svým studentkám nikdy neupřela: Byl tam jeden sociolog, který předem vypracoval jakési pojednání, a my všichni jsme si ho měli přečíst. Začal jsem ten zatracený pamflet číst a byl jsem z toho blázen: nemohl jsem v něm najít hlavu ani patu! Usoudil jsem, že to musí být tím, že jsem nepřečetl žádnou knihu z toho seznamu. Měl jsem nepříjemný pocit, že to je nad moje schopnosti, až jsem si nakonec řekl: Tak a konec, teď přečtu jednu větu pomalu, abych přišel na to, co může, k čertu znamenat. Vybral jsem namátkou jednu větu a velice pozorně ji čtu. Nepamatuju si ji doslova, ale víceméně zněla takhle: „Individuální člen sociální komunity často získává informace prostřednictvím  vizuálních symbolických kanálů. Četl jsem to popředu, pozadu a přeložil to. Víte, co to znamená?Lidi čtou. Pak jsem přešel k další větě a zjistil, že ji dokážu přeložit taky.Pak už to bylo jako mlácení prázdné slámy: Občas lidi čtou, občas poslouchají rádio, a tak dále, ale bylo to napsáno tak komplikovaně, že jsem tomu zpočátku nemohl porozumět. A když jsem to konečně dešifroval, nic v tom nebylo.

         Kapitola Je elektřina oheň? , z níž úryvek pochází, zahrnuje pohled na vlastní Feynmanovu účast na přednáškách a konferencích. Začíná slovy: Začátkem padesátých let jsem dočasně ochořel nemocí středního věku: dělával jsem filozofující přednášky o vědě – jak věda uspokojuje zvídavost, jak poskytuje nový pohled na svět, jak dává lidstvu schopnost dělat to i ono, jak mu dává moc – a když si připomeneme nedávný vývoj atomové bomby,je tu najednou problém, jestli je dobře, aby člověk takovou moc měl. Nezaškodí si na některých „eventech“ navštěvovaných i učiteli připomenout zkušenost Richarda Feynmana shrnutou do slov: „Na té konferenci byla spousta hlupáků – nafoukaných hlupáků – a nafoukaní hlupáci mi jdou šíleně na nervy. Proti obyčejným hlupákům nic nemám, můžete s nimi mluvit a snažit se jim pomáhat. Ale domýšliví hlupáci, kteří svou hloupost dovedně zakrývají všemožným šarlatánstvím, aby na lidi udělali dojem, jací jsou úžasní – TY  NEMOHU  VYSTÁT! Obyčejný hlupák není podvodník, proti počestnému hlupákovi nic nemám. Ale nečestný hlupák je příšerný!

            Připomeňme si poznámku ze záložky, že Richard Feynman „je nepochybně jediným člověkem, kterého švédská Královská akademie shledala hodným Nobelovy ceny a psychiatrická komise armády Spojených států duševně méněcenným“. O kořenech tohoto smutného paradoxu se dočteme v kapitole Strýček Sam tě nepotřebuje. Citovat z ní nebudu, musela bych ji opsat celou. Měla by být povinnou četbou pro všechny učitele, kteří tak zhoubně propadají aktuálnímu nemravu odesílání žáků na řetězce odborných vyšetření. Mám na mysli především prospěch dětí, ale také prestiž učitelského povolání, skutečnou prestiž, jaké se nedosáhne žádným – jistě potřebným – zvýšením platů pedagogů. Uvědomujeme si, že každé odborné vyšetření dítěte je pro ně vždy velkou psychickou zátěží, nadměrným stresem? Vzpomínám si na studentku učitelství, která u státnic na otázku, co by udělala s žákem s jistými problémy, zareagovala: Poslala bych ho na vyšetření! Proč tedy několik let na vysoké škole studovala? Předpokládám, že učitel je vysokoškolsky vzdělaným „odborníkem na děti“.  S dítětem se setkává delší dobu, za různých okolností, v rozličných sociálních vazbách. Oslovený odborník vyšetřuje dítě, o němž ví jen tolik, co se – eventuálně – doví z doprovodného písemného sdělení učitele. Vyšetření probíhá v neznámém prostředí (sebeinfantilnější výzdoba dané místnosti s kupou hraček stres nezeslabí), s dítěti neznámým člověkem. Časově limitované vyšetření je završeno písemným verdiktem, který může (má?) velmi ovlivnit další životní dráhu dítěte. Nic proti opodstatněným vyšetřením! Právě učitel má být schopen posoudit opodstatněnost předpokládaného vyšetření. Podle mne by měl mít také jisté profesní i lidské povědomí, kam a ke komu dítě na vyšetření posílá. Jsou odborníci spíše specializovaní na jistou oblast – dejme tomu – narušení psychického vývoje dítěte. Dostane-li se dítě „do rukou“ odborníka primárně se zajímajícího  o autismus, nebude zřejmě dalek toho nalézt u dítěte jisté symptomy, které eventuální autismus nevylučují – vždyť k čemu bychom měli PAS – poruchy autistického spektra? A upřímně: jak naložíte s výsledky vyšetření (do rukou je má dost rodič, ten rozhodne, komu výsledky poskytne)? Máme výsledek vyšetření – a co dál? Nejedná se – slovy profesora Matějčka – o pouhou nálepku, kterou dítě poznamenáme? Mám bohužel řadu špatných osobních zkušeností. Ze stránky mnou písemně zaznamenaných poznatků, na jejichž základě jsem dítě na vyšetření posílala, se mi vracel rozsahem značně skromnější „výcuc“ sepsaného, v hávu odbornější terminologie. Přesto jsem – ne často – své žáky a děti rodičů, kteří se na mě obrátili s žádostí o radu, na vyšetření posílala. Ovšem vždy jen k odborníkům, jejichž profesní i osobnostní kompetenci jsem znala a ctila.

          Vida, k čemu může četba a jmenovitě knížka Richarda Feynmana To snad nemyslíte vážně! inspirovat. Něco osobnějšího k tomuto obdivuhodnému člověku opíšu z doslovu iniciátora prvního českého vydání inkriminované publikace prof. RNDr. Jiřího Bičáka, DrSc: Čtenář této knížky objevil Feynmanovu lidskou tvář…Caltech /California Institute of Technology/ je malý ústav v Pasadeně u Los Angeles….bývá tradičně řazen na první místa mezi americkými univerzitami ve fyzice, v astronomii a v genetice, pracuje na něm sedm nositelů Nobelových cen /psáno v roce 1989/. Až v roce 1986, kdy již několik let bojoval s rakovinou zažívacího traktu, Feynman  na určitou dobu Caltech opustil a stal se členem prezidentské komise, která vyšetřovala příčiny katastrofy raketoplánu Challenger….Po svém působení v komisi se Feynman vrátil na Clatech a začal opět přednášet – o teorii kvarků, nejmenších částicích hmoty. V pondělí 15.února 1988 jeho bitva s rakovinou skončila. Studenti toho dne pověsili na Millikanovu knihovnu, nejvyšší budovu na Caltechu, transparent: „Máme tě rádi, Dicku“.

         Richard Phillips Feynman to myslel vážně. Můžeme se o tom přesvědčit v českém vydání jeho tří přednášek z roku 1963 shrnutých pod titul O smyslu bytí. Jejich vyznění je zcela v souladu se závěrem knížky, ke které se opakovaně ráda vracím, i když už z ní nepředčítám ani vnoučatům, ani studentkám. Snad to mělo smysl.

          Jeden z Feynmanových studentů z posledních let, Marcus Chown, vzpomíná, jak Feynman napsal jeho matce.V roce 1982 paní Chownová sledovala se zaujetím televizní program o Feynmanovi. To bylo udivující, protože do té doby se nikdy o nic jakkoliv souvisejícího s fyzikou nezajímala. Nebyla například ochotna přijmout ani synovo vysvětlení, proč v Austrálii lidé neodpadávají od zeměkoule do vesmíru. Marcus Chown dostal nápad, že požádá Feynmana, aby jeho matce napsal. Třeba se pak její vztah k fyzice změní.Feynman poslal jen krátkou noticku: „Milá paní Chownová, ignorujte pokusy svého syna učit vás fyziku. Fyzika není nejdůležitější věc.Tou je láska. Všechno nejlepší, Richard Feynman“.

 

FEYNMAN, R.  To snad nemyslíte vážně!  Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0023-0.

FEYNMAN R.   O smyslu bytí  Praha: Aurora, 2000. ISBN 80-7299-026-8.

GUTH – JARKOVSKÝ, J.  Společenský katechismus  Praha: Československý spisovatel, 1992.       

                               ISBN 80-202-0379-6.       

 

 

 

 


Komunikujete ve třídě, nebo spolu mluvíte?

      Všechno souvisí se vším. Když mě mrazivé dny více než kdy jindy udržely doma, využila jsem času k takové neoblíbené aktivitě: srovnat částečně věci, písemnosti v šuplících i v počítači. Objevilo se mnohé. Jako učitelka – od roku 1986 vysokoškolská – jsem toho za více než půlstoletí aktivního působení ve škole napsala spoustu. Za nic se nemusím hanbit. Je s podivem, jak některé věci zůstávají živé. S nastupujícím –zatím jen astronomicky – jarem jsem se z řady důvodů rozhodla vrátit k seriálu uvedeném verši básníka Ivana Blatného:Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky….Vycházel v roce 2006 v časopise Rodina a škola. Dostalo se mi tehdy pochvaly z úst váženého pana profesora K., známého to nestora věd pedagogických. Ale s dodatkem „…jenom jestli to není příliš, paní kolegyně“. Na mé špitnutí, že to přece píšu pro učitelky, pan profesor s povzdechem dodal: „No, právě!“ Podobná vyjádření na účet učitelstva – a bylo jich víc – ve mně i po letech vězí jako hřebíky.

 

         Různých seriálů jsem pro různé tiskoviny napsala vícero. Ten zmiňovaný vycházel v rubrice Inspirace. Jeho původem bylo mé nevyvratitelné přesvědčení, že práce ve třídě – označovaná termínem výchovně vzdělávací proces – je v zásadě dialog. Dialog, který mám jako učitelka podněcovat a následně reagovat na  otázky (někdy i provokativní, ty svědčí o důvěře vyzyvatele), na dotazy, připomínky žactva. A tak jsem každý den ve třídě – později každou přednášku nebo seminář – začínala připomínkou aktuálního výročí, poznámkou k výroku z ranního rozhlasového vysílání, lidovou pranostikou, něčím, co jsem se právě dočetla…Nebyl to problém, nikdy jsem nezůstala „na suchu“. Rozvířené debatě dost napomáhalo, že se v mé třídě či vysokoškolské sešlosti nikdy nehlásilo. Učitelské „napřed ruka, potom pusa“ jsem nepěstovala. Dodnes tvrdím, že hlášení se brzdí spontaneitu zúčastněných. My jsme spolu studeně nekomunikovali, my jsme spolu se zaujetím mluvili, povídali si, někdy se i přeli a dohadovali. Doznávám, že vyučovacích hodin, které jsme nakonec „prokecali“ , nebylo málo.  Myslím, že právě tyto hodiny uvízly v myslích „těch vzdělávaných“ hlouběji a prospěšněji než co jiného. Při náhodném setkání se mi jedna z bývalých studentek speciální pedagogiky svěřila, že zrovna toto jí nejvíce chybí.V realitě pracovní každodennosti nestačí sledovat, co právě vyšlo(nejen přínosného pro obor), co zajímavého se koná,kam zajít… Moc se přimlouvám, aby podobné aktivity z našich tříd nevymizely. Mluvme spolu. Nakonec se takovým živým kontaktem s mládím udržujeme sami  „s prstem na tepu doby“.

         Příprava textu vycházejícího v relaci s měsíci kalendářního roku nebyla jednoduchá, dala mi takříkajíc zabrat.  Hodně jsem se však dozvěděla, naučila, poznala  – při psaní, ale mnohem více pak ve třídě. Dělala bych to zase. V souznění s prvním jarním měsícem nabízím jednu ukázku.

Březen

Proč bychom se netěšili….mohli si 2.března 1824 zazpívat naši předkové, kdyby tušili, že se v Litomyšli za bujarého masopustního veselí právě narodil muž, jehož hudbou bude jednou Evropa vítat zavedení společné měny – eura. Bedřich Smetana – postavou nevelký muž s hřívou tmavých vlasů po ramena ve stylu Ference Liszta, dokázal nejen jako ohluchlý, ale navíc s nesnesitelným hučením v uších složit symfonickou báseň Vltava jakoby v jednom tahu, načisto a bez přepisů během osmnácti dnů. Belgičané prý optimističtější hudbu pro zavedení eura nenašli. Několik roků před smrtí Mistr napsal: „….jsem hluchý jako pařez a kolikráte smutný, zádumčivý, omrzelý. Trvá to ňák dlouho s tou hluchotou a mám zapotřebí veškerých sil, abych svůj osud snesitelným učinil.“

Asi by ta slova podepsal rovněž ohluchlý Ludwig van Beethoven, jehož výročí narození bychom koncem března také mohli vzpomenout. Už proto, že tento génius jezdil do Čech opakovaně a rád a v Teplicích prožíval při léčení i lepší dny vlivem milostného dobrodružství. Březen, s jarem na dohled, kdy na svatého Řehoře čápi letí přes moře a líný sedlák, který neoře, je celkově prosvětlený hudbou. Kulaté výročí Johanna Sebastiana Bacha jsme neopominuli (naroz. 1685), stejně bychom se měli zachovat u Beethovenova učitele Franze Josefa Haydna (naroz.1732).

Počátek března je dobou kladení věnců k pomníkům TGM u příležitosti jeho narozenin. Českým žáčkům a studentíkům by se více než přísný pán zamlouval jeho syn Jan, jehož smutné březnové výročí zůstává stále v zajetí dohadů. Janovi to kdysi ve škole moc nešlo, tož ho tata (jak se u nich doma říkalo) – za trest – poslal na zkušenou do Ameriky. Jan určitě na učitele nezanevřel. Možná by i v některém ze svých rozhlasových pořadů dětem rozšafně připomenul, že 28.března slaví narozeniny nejen pan učitel Zdeněk Svěrák, ale i jeho slavný předchůdce Jan Amos Komenský. Že se za poslední léta ve školách přece jen něco změnilo, svědčí zápis v časopise KWĚTY z roku 1836: Jakub Haeberl za svého jedenapadesátiletého učitelování udělil, dle mírného sečtení, sobě svěřené mládeži 911 517 ran prutem, 20 010 metlou, 20 968 lineálem, 1 115 800 pohlavků, 777 žáků klečelo na hrachu a…ani v tom výčtu raději nepokračujme! S něčím takovým se jistě nesetkávala Marie Panklová, sestra Boženy Němcové, ve „vychovávacím ústavu pro dívky“ vedeném Bohuslavou Rajskou (skutečným jménem Antonií Reissovou), manželkou Františka Ladislava Čelakovského, který mohl slavívat narozeniny v tentýž den jako TGM. Na oslavy mu pravděpodobně moc času nevybývalo, protože vedle oživení bohatýrů, z nichž si školní mládež nejlépe pamatuje Čurilu Plenkoviče, stačil Čelakovský sepsat Mudrosloví národu slovanského ve příslovích – úctyhodnou sbírku 15 000 přísloví a pořekadel, protože věřil, že přísloví jde k rozumu a rozum za příslovím. Vedle slavjanofilství byl Čelakovský také vyznavačem i překladatelem Goetha, který zemřel dva měsíce po dokončení svého celoživotního díla – Fausta – dne 22.března 1832. Přes staletí ironizuje dnešní zápecníky: „Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky než hovor o válečném hlaholu,

když někde u těch Mongolů jsou samé masakry a zmatky.

U okna stoje, sklenku vypiješ a vidíš po řece plout pestrých člunů řady.

Pak vesele si večer domů jdeš a medíš si, že mír je u nás tady“.

            Datum úmrtního dne spojuje Goetha s nadobyčej aktuálním českým králem Jiřím z Poděbrad. Jako čtrnáctiletý bojoval u Lipan (proti posléze poraženým husitům), chopil se vlády za stále přetrvávajícího podezření z účasti na náhlém skonu mladičkého Ladislava Pohrobka a ještě nějaký ten týden před smrtí dokázal v roce 1471 v Olomouci sjednávat mír se svým zetěm Matyášem Korvínem. Kdo dnes vzpomene Jiříkových snah a úsilí o sjednocení Evropy?

            Za jiných okolností, v jiné době a za jiné cíle bojoval Gaius Julius Caesar, který sotva co dopsal Zápisky o válce galské překročil Rubikon, když kostky byly vrženy, přišel, viděl a zvítězil, aby se pak pod vražednou dýkou 15.března roku 44 př.n.l. obrátil s hořkou otázkou ke svému adoptovanému synovi: „I ty, Brute?“

            Nevděk světem vládne, mohl by si povzdechnout neblaze známý páter Koniáš, čímž by prokázal relativitu mnohých přísloví a pořekadel. O té obecné relativitě začal psát v roce 1911 v Praze krátkodobě působící Albert Einstein, který sotva zaznamenal den svých narozenin v půli března. V knížce Jak vidím svět tvrdě poznamenal: „…pohodlí a štěstí jsem nikdy nepovažoval za vlastní cíl, této mravní základně říkám také ideál stáda vepřů“.

            O vlastním prospěchu zřejmě příliš neuvažoval ani 13.března narozený císař známý z BabičkyJosef II. Právě on v roce 1782 nařídil, aby byl venkovským farářům odebrán Koniášův Klíč a Index – seznamy zakázaných knih. S jakou úlevou to přivítal starý Žalman z F.L.Věka!

            My dnes už libri prohibiti neznáme. Spíše knihy doporučeníhodné. Jednou z nich by pro učitele mohla být kniha roku 2001 – Europeana Patrika Ouředníka (Stručné dějiny dvacátého věku). Někdy stačí prodiskutovat s dětmi jednu jedinou větu…