Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Vánoční tipy (nejen) pro učitele

            Učitel, pedagog, kantor –myslím, že v každém případě maven, spojovatel a posel. Malcolm Gladwell tyto funkce přibližuje v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky. V úryvcích čteme: „Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí. Aby se rozběhla sociální epidemie, je potřeba, aby se konkrétní lidé nechali k něčemu konkrétnímu přesvědčit….V sociální epidemii jsou maveni databankami, které poskytují sdělení…u spojovatelů je jejich schopnost překlenovat mnoho různých světů dána něčím, co je vlastní jejich osobnosti, určité kombinaci zvědavosti, sebedůvěry, společenskosti a energičnosti….poslové jsou v epidemiích důležití, protože díky nim se  něco šíří….“

            Sociální epidemie je v době předvánoční nadmíru spolehlivě rozpoutaná. Teď jen ji dobře nasměrovat. Pokusím se chytlavě (další z Gladwellových podmínek) probírkou knížkami, které jsem v nedávné době sama dostala, nebo je naopak chystám svým blízkým pod stromeček. Třeba zaujmu, byť nutně budu co nejstručnější. .

             Nikdy bych si nemyslela, že mě nadchne knížka z vydavatelství Malvern, které je zaměřeno – výběrově opisuji – na mystiku, západní spirituální tradici, religionistiku, kulturní antropologii….Řídíc se heslem svatého Augustina (Všechno poznej a dobrého se drž!) sáhla jsem v Městské knihovně po titulu Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby. Autor Tiziano Terzani – opět opisuji , tentokrát ze zadní stránky knihy – „za své žurnalistické dráhy dosáhl až na vrchol: vytvořil si renomé jako dlouholetý dopisovatel z Asie pro německý časopis Der Spiegel, když popisoval historické události, které měnily největší z kontinentů a proslavil se svými knihami….když se dozvídá, že trpí rakovinou, vnímá to jako novou příležitost, pozvánku na další cestu a vydá se hledat na svou nemoc lék – nejprve do New Yorku, posléze do Indie, Thajska, Hongkongu nebo na Filipíny. Jakožto někdejší novinář reflektuje svou nemoc a své zdraví, nemoc a zdraví lidí, které potkává, nemoc a zdraví místa, kde se ocitá, zkouší léky a terapie, které mu nabízejí….“ Svým nadšením pro knihu Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby , podle mne zařaditelnou pod označení kulturní antropologie, jsem nakazila již několik přátel. Čím jsem starší, tím méně snáším patos, svaté vytržení, udílení povýšeně laskavých mouder, hlásání jediné pravdy … Ničemu z toho  Tiziani Terzani ani v nejmenším nepodlehl. Lidsky zaujatě, ale s nadhledem průzorem své nemoci ukazuje na pozadí aktuálního stavu společnosti klady i pochybnější stránky přístupů k nemoci, od klasické medicíny po tu – označme ji tak – alternativní, jak se s nimi na vlastní kůži obeznámil ve Spojených státech, v Indii, Thajsku, Hongkongu, na Filipínách, v Himalájích. Nesoudí, neodsuzuje, předkládá. Postačí uvést názvy několika kapitol: Já na kusy – Duše bylin – Síla modliteb – Ostrov zdraví – Koncert pro buňky – V království hub – Divadlo léčí – Zázrak jen pro mě…Autor je navíc mistrem slova a pera. Troufnu si dodat, že překladatelé – Jakub a Michal Hankiewiczovi – ducha textu svrchovaně respektovali. Terzaniho Ještě jedna jízda na kolotoči je knihou, kterou budu mít stále po ruce. Nevnímám ji v pojetí jednoho z recenzentů jen povrchně jako „cennou výpověď o procesu vyrovnání s fatální diagnózou“. Předsádku knížky – podle svého zvyku – mám téměř zaplněnou odkazy na stránky. Ocituji aspoň jeden z nich: „Když jsem byl dítě, novorozeňata, dokonce i ta z komunistických rodin, jako jsem byl já, se pořád ještě křtila, u zemřelých se bdělo a vypravoval  se jim pohřeb se vším všudy, svatba, ta zas byla společným svátkem, slavila se nejen před Bohem, ale také před očima desítek příbuzných a přátel, kteří svou přítomností za uzavřený svazek nepřímo ručili. Jenže já byl rebel…“ Je zajímavé a inspirující, jak se tento rebel vyrovnával nejen s nemocí, ale také s proměnami doby a společnosti. Věštba vědmy, že zemře v roce 2006, se nenaplnila. Odešel o dva roky dřív.

            Byla jsem ve věku raně základoškolském, když jsem pod vánočním stromečkem našla jedenáct knížek. Tu chvíli si stále pamatuju. U knížek setrvávám. Další dvě z chystané letošní vánoční nadílky jsou světoběžné, každá svým specifickým způsobem. Co jiného dávat dospělým vnoučatům, pro která má svět úplně jiné rozměry a možnosti, o jakých se mé generaci (přesněji: generacím) ani nesnilo? Mohla bych opět hýřit superlativy, právem. Jinak bych přece publikaci nadepsanou Mapy nekupovala! Aleksandra a Daniel Mizielinští titul oprávněně doplnili tvrzením – Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Text na přebalu nepřehání: „Ilustrovaný atlas plný fascinujících detailů je oslavou rozmanitosti světa, od obrovských hor po malinké broučky – a všeho mezi tím! Světový bestseller! Kniha byla přeložena do dvaceti tří jazyků a bylo vydáno přes dva a půl milionů výtisků“. Neznám podobnou knihu, nad níž by se s nehraným zájmem mohly sejít tři generace, od prarodičů po vnoučata – jaká příležitost pro přirozenou, nepředstíranou, nevynucovanou generační pospolitost! Přesvědčíte se o tom nad „obrázkovým putováním po 42 zemích a 6 kontinentech na 51 dvoustranách….  města, řeky i hory, zvířata a rostliny, významné osobnosti, historické události, symboly i národní jídla – přes čtyři tisíce obrázků vám představí, co je pro danou zemi typické“. Zatím jsem se nesetkala s nikým, koho by ta knížka nenadchla (pomalu bych mohla – s nadsázkou – pomýšlet na procenta za zvýšený prodej knih v „mém“ knihkupectví). Na domácí reakci pod stromečkem se vyloženě těším.

            I druhá knížka je cestovatelská, tentokrát výlučně pro dospělé. Její titul klame. Literární toulky světem – Průvodce po literárních pamětihodnostech (od Jane Austenové po Ernesta Hemingwaye) zdaleka není určen pouze klasické literatuře holdujícím čtenářům. Ve zúženém pojetí jakéhosi literárního bedekru by je spíše mohl pohoršit. Zbytečně, věnujete-li alespoň letmou pozornost obsahu. První část shrnuje Cestování podle knih (např. Poznejte své oblíbené autory: kde žili a tvořili – Literární festivaly a exkurze), část druhá ukazuje Cesty mezi řádky (deset míst, z nichž slavní autoři čerpali inspiraci a jež zvěčnili ve svých dílech). Ani naše literatura nepřichází zkrátka. Kapitola Česká rapsodie má podtitul Praha, Česká republika: Zámek Franze Kafky. A protože i chlebem je živ člověk, najdete v knize Literární toulky světem v kapitolách Za literáty po USA nebo Za literáty po Evropě oddíly jako Znáte z knih: místa, kde pojíst a popít, Newyorské bary pro bibliofily, Pařížské literární kavárny,  Nejlepší anglické literární hostince. Kdo stále nemá pobídek a informací dost, může si je doplnit z uvedených internetových odkazů. Mám pocit, že s touto knížkou bych mohla doma bez problémů uspět.

          Termín, slovo, označení  příběh patří v našem mediálním slovníku aktuálně k nejzneužívanějším. Boží prostoto – bez příběhu ani ránu! Svůj příběh má váš sýr k večeři, židle na které sedíte, slovník chudne, jazyk chřadne, hlavně že máme plná ústa řečí o významu a potřebě komunikace. Dan Hrubý, známý jako dlouholetý redaktor Reflexu i jako jeden z autorů komiksu Zelený Raoul, sebral, sestavil, perfektně zpracoval a vydal v nepovědomém nakladatelství již druhou knihu Pražských příběhů. Mám obě! Mají jedinou chybu! Byť brožované, pro svou objemnost a tíhu  mě mohou pražskými zákoutími přímo doprovázet jen stěží. Po mém očividném nadšení nad Pražskými příběhy – Na cestě Malou Stranou si mí blízcí pro mě pohlídali pokračování: Pražské příběhy – Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu. Co dům, co palác, to historie, osudy známých i neznámých, návraty těch zbytečně pozapomenutých, osudů i dějů.  To by byly školní výlety do Prahy! Kolik jsem toho nevěděla o budově školy pro nevidomé na Loretánském náměstí nebo o Staré zbrojnici na Kampě, kde jsme v  sedmdesátých a na počátku osmdesátých let při každoročním školním výletu spávali! Už to z mnoha důvodů nenapravím.

       Co z Pražských příběhů vypsat jako ukázku? Příběhy hlásných na věži u  Svatého Mikuláše, k jejichž povinnostem patřilo „každých patnáct minut prozkoumat dění v okolí zvonice (samozřejmě se zvláštním zřetelem k „nadřízené“ věži Svatého Víta, odkud se signalizace hrozícího nebezpečí přijímala). V případě požáru vyvěsit červený praporek nebo lucernu. Poté začít zvonit…význam hlásných dramaticky klesl v roce 1879 po zavedení požárního telegrafu…Poslední velkou událostí, kterou zdejší hlásní malostranským občanům zvěstovali, byla tragická povodeň v září 1890“. Myslíte, že by vás (a prostřednictvím vás jako mavenů) vaše žactvo nezajímalo, jak vzrušené chvíle před vypuknutím Pražského povstání v květnu 1945 prožívala – slovy Dana Hrubého – nezpochybnitelná autorita domácího odboje Albert Pražák? Na Staroměstskou radnici „se vydá z Chotkovy ulice, aby se na sedm dní, do příjezdu košické, Fierlingerovy vlády, stal fakticky nejvyšším a nejvlivnějším představitelem země“. V nedalekém Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici  té době sedí Emanuel Moravec. „Pravděpodobně kouří, pije. A rekapituluje cestu, která ho dovedla až sem…náhle zazní telefon. Moravce volají k Frankovi do Černínského paláce. Okupanti už nemají v rukou rozhlas na dnešní Vinohradské třídě, ale drží alespoň vysílač u Mělníka. Ministr národní osvěty /Moravec/ tam má odjet a pronést uklidňující projev. Zoufalejší a marnější záměr si lze jen těžko představit….Je krátce před třetí, když se kolona tří vozů s příslušníky Schutzpolizei chránícími nenáviděného protektorátního ministra před povstalci přiblíží k serpentinám Chotkovy ulice….“ Moravcův – bohužel i Pražákův – konec známe. Pražské příběhy jsou působivě doplněny množstvím krásných černobílých dobových fotografií. Autor Dan Hrubý již dříve přislíbil pokračování. Má to být procházka Vyšehradem. Těším se!

         Ač knihomol, necítím potřebu bloumat po prodejnách knih. Mám „svoje“ knihkupectví, spolehlivě reagující na má telefonická zavolání „Četla jsem recenzi, viděla jsem…  mohla bych se na tu knihu přijít podívat…“Nejlepší knihkupectví v Olomouci, jak jsem říkávala svým studentkám, bez „slzotvorné“ literatury, řekněme tzv.ženského čtení. Náhoda (šťastná!) tomu však chtěla, že jsem nedávno ve chvilce nějakého čekání zašla do nejbližšího knihkupectví. A nastojte! Nevěřím svým očím – přede mnou leží Kronika Libavska. Kniha, kterou jsem tak před dvěma roky zoufale sháněla. Na vysvětlenou: Libavá – to je pro Moravu něco jako Brdy pro Čechy. Vojenský prostor, prostor pomalu (Libavá rozhodně pomaleji než Brdy) se otevírající civilistům. Libavá, nějakou desítku kilometrů od Olomouce, byla v nedávné době vojenským prostorem obsazeným Sověty. Tragické území, nyní hodně vzpomínané zejména s ohledem na zdevastované, životu se navracející poutní místo Stará Voda. O významu a kvalitě knihy Kronika Libavska svědčí i to, že můj výtisk má v titulu dovětek Páté doplněné vydání – z roku 2015. V tiráži marně hledám údaje o nakladatelství či vydavatelství, shledávám se pouze se jménem autora – Jindřich Machala. Pana Jindřicha Machalu, člověka mé generace, původem z Valašska, povoláním lesníka, jsem viděla náhodou v regionálním televizním vysílání. Pochopitelně s komentářem k probíhajícím úpravám a opravám kostela ve Staré Vodě. Byla jsem tam. Libavsko – to je Město Libavá a zhruba šestadvacet okolních vesnic. Většina z nich zanikla. Napadá mě, jak málo si všímáme a vážíme lidí jako je pan Jindřich Machala. V závěru předmluvy k vydání své knihy z roku 2006 píše: „ Shromáždit použitelné informace o minulosti nebylo vůbec jednoduché. Vzpomínky pamětníků se někdy rozcházely, často na dotazy o poválečných událostech odpovídali neochotně a vyhýbavě. Jako by se za část minulosti styděli nebo se snad báli o ní hovořit, nevím. I fotografie z poválečných let jsou vzácné. Lidé měli tenkrát jiné starosti, ostatně fotografovat ve vznikajícím vojenském prostoru bylo velmi odvážné. Rovněž písemných materiálů bylo poskrovnu. Co skrývaly tajné vojenské archivy, nevím. To, co bylo později odtajněno, mi mnoho o životě civilistů ve vojenském prostoru neřeklo. Cennější materiály byly mezi lidmi. Ty mi většinou jejich majitelé půjčovali s jakousi obavou, a musel jsem mnohdy slíbit, že o zdroji nebudu hovořit. Přesto si myslím, že popsané události jsou obecně známé, dosud je však nikdo nedal uceleně na papír. Tak jsem vše shromažďoval kousek po kousku, mnohde však zůstávají mezi jednotlivými daty mezery. Až nyní, když jsem ukončil svoji aktivní činnost a odešel do starobního důchodu, dozrál čas, abych uspořádal materiály, které jsem během let získal. Nejsem žádný dějepisec ani historik. Ani jsem dlouho blíže neznal žádného z odsunutých německých obyvatel, dokonce dodnes neumím německy. Od roku 1969 nejsem v žádné politické straně. Snažil jsem se ke všem popisovaným událostem zaujmout neutrální postoj, nakolik se mi to podařilo, nevím. Nechci zde rozebírat křivdy a viny, které pociťovali původní obyvatelé ať oprávněně či nikoliv. Napsal jsem jejich příběhy tak, jak jsem se s nimi setkal. Nechtěl jsem je upravovat.Pak už by to nebyl jejich příběh, ale moje verze vyprávění o části jejich života. Někdy jsem vzpomínky s jejich souhlasem pouze zkrátil, nebo trochu učesal kostrbatý slovosled, či překotně vršené myšlenky. Měl jsem především dobrou vůli popsat část historie tohoto kraje tak, jak jsem ji pochopil a procítil. Již od prvních řádek jsem doufal, že všichni ti, kteří se v dobrém na popsaných událostech podíleli, mi povedou ruku“. Víc než polovinu knihy tvoří fotografická část nadepsaná Libavsko v obrazech s upřesněním V první části této přílohy jsou fotografie, které se vztahují k popisovanému ději. Následují dobové i současné fotografie z jednotlivých obcí. Přejme autorovi, aby se kraj, kterému s láskou věnoval tolik pozornosti, dočkal zaslouženého rozkvětu.

            Čekej na mne je titul knížky, jejíž autor Robert Sak je v mé knihovně zastoupen hned několikrát (Salon dvou století – Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté,Josef Jungmann – život obrozence, Rieger – konzervativec, nebo liberál?, Život na vidrholci-příběh Bedřicha Fučíka). A to mi ještě chybí kupříkladu Anabáze: drama československých legionářů v Rusku 1914 – 1920, Dáma z rajského ostrova – Sidonie Nádherná a její svět, Miroslav Tyrš – sokol, myslitel výtvarný kritik. Dost inspirace pro učitele.

       V roce 2015 vydává Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích práci Roberta Saka, pedagoga působícího na její Filozofické fakultě. Titul Čekej na mne je převzat z písně Konstantina Simonova, rozšířené mezi vojáky Rudé armády v době Velké vlastenecké války. Tady odkážu na přesvědčivou knihu britského profesora historie Orlanda Figese Šeptem – Soukromý život ve Stalinově Rusku(2009).    

        Robert Sak se narodil v roce 1933 v ukrajinském Charkově, zemřel v roce 2014, před vydáním knihy Čekej na mne. Knihy, která odhaluje jeho životní osudy, vpravdě antických rozměrů, hodně podobné osudu vynikajícího kytaristy Štěpána Raka. Z úvodní stránky knihy Čekej na mne cituji: „Teď už mohu v klidu zemřít, řekla má matka Raisa Jefimovna Judelevičová svému mladšímu synovi, mému nevlastnímu bratru Žeňovi Gorjačkovkému, když jí oznámil, že mne konečně našel. O jeho existenci jsem donedávna neměl ani potuchy, a ji, svou skutečnou matku, jsem viděl naposled uprostřed druhé světové války. Od toho krátkého setkání – hodinu, půl druhé či snad dokonce dvě? – se mezi nás na více než šest desetiletí vklínilo cosi jako časové vakuum. Jen co se opět vyplnilo, mně bylo najednou čtyřiasedmdesát, matce o dvacet víc. Čekala už jen na bratrovu zprávu? Buď jak buď, čtvrt roku si jí ještě užívala, odpověděla na můj dopis, první, který jsem jí kdy napsal, a první a zároveň poslední, který jsem od ní dostal, a v den, kdy by se dožila čtyřiadevadesáti let, ji uložili, konečně zase pod jejím rodným jménem, do země v izraelském Ašdodu. Čekala na mne čtyřiašedesát let, a vlastně se dočkala…“ Čekej na mne je obrazem nejednoduchého, krutého dvacátého století.

      Když procházím celým předchozím textem, zjišťuji, že všechny ty upřímně doporučované knížky jsou vlastně venkoncem učebnice. Nepřiznané, ale přece jen učebnice.Přidám tedy na konec ještě jednu publikaci nedávno mi věnovanou vnoučaty. Řadí se ke knížkám, které od nich dostávám. Přinášejí mi vedle poučení  něco navíc: vědomí, že v očích těch o dvě generace mladších jsem i se svým humanitním vzděláním a navzdory pokročilému věku schopna se o podobné knížky zajímat a se zaujetím se jimi prokousávat.

         Vezmete-li do rukou publikaci toxoplazmózou umanutě prospěšně zaujatého Jaroslava Flegra, nejen že se hodně dozvíte, ale svérázně pojatým textem i pobavíte. Začíná to již názvem knihy: Pozor, Toxo! Tajná učebnice praktické metodologie vědy. Naplněno beze zbytku! Na začátku první stránky čtu: „Aby snad nedošlo k omylu – toto není žádný životopis. Základní osnovu knihy sice tvoří povídání o tom, jak jsme postupně poznávali vliv latentní toxoplazmózy na lidskou psychiku a chování (a taky třeba na rozmnožování, imunitu, tělesný vzhled, výkonnost), a protože u většiny z popisovaných objevů jsem byl já nebo moji spolupracovníci, může text v některých místech autobiografii nebezpečně připomínat. Ale zdání jako obvykle klame. Příběh poznávání vlivů toxoplazmózy na člověka tvoří pouze jakési lešení, na kterém jsou zavěšeny jednak zajímavosti z různých oblastí moderní biologie a jednak obecné i velmi konkrétní postřehy a návody, jak dělat a především jak nedělat vědu.“

              Kdybych ještě měla možnost vést nějaké diplomové práce nebo působit jako školitel u těch rigorózních, svým svěřencům bych tuto knihu vřele doporučila. Zvláště její graficky odlišené samostatné boxy, plné konkrétních rad, jak při zpracovávání daného tématu postupovat, čeho se vyvarovat, co zohlednit . Uvedu nadpisy některých z nich: Jak jsem vyzrál na nepřejícné editory a recenzenty – Jak a proč vzniká vědecká publikace – Plánování a příprava pokusu- Jak se (občas) vyplácí být neortodoxní –Dvoustranný a jednostranný test – Jak se ve vědě testují hypotézy – Princip Occamovy břitvy. Stačí? Snad těm potřebným onu knihu někdo z odpovědných doporučí.

         Musím dodat, že jsem se nikdy a nikde tak přístupně nepoučila o krevních skupinách a Rh faktoru, o toxoplazmóze ani nemluvě, jako právě v publikaci Jaroslava Flegra. Tvrzení, že je Jaroslav Flegr nepřítelem koček (kvůli šíření toxoplazmózy), je veskrze lživé. Jednak kvůli zkresleně podávaným faktům. A potom – cituji z poslední kapitoly: „….toxoplasma je příliš šikovný parazit s příliš širokým spektrem mezihostitelských druhů. Jedinou cestou by snad bylo vyhubit napřed veškeré kočky – to si ovšem netroufám navrhnout ani v žertu, nebo mě rodina vydědí či to dokonce na mě prozradí našemu kocourovi Ferdovi (ten už ostatně něco tuší – kdykoli začnu v posteli psát na notebooku tuto knihu, uvelebí se mi před displejem a strašně překáží)“.

        O knížkách tohoto typu někdy příště více – už se na to chystám delší dobu. Jen prozradím, že  se mi od vnučky dostalo další – opět Jaroslav Flegr, tentokrát jeho Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. Přeji hezké chvíle nad knížkami, paní učitelky a páni učitelé.

GLADWELL, M. Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                            ISBN 80-7363-070-2.TERZANI, T.  Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby.  

                       Praha: Malvín, 2016. ISBN 978-80-7530-021-8.

MIZIELINŠTÍ, A. a D.  Mapy. Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Brno: Host, 2016.

                         ISBN 978-80-7491-708.

McKENNA  SCHMIDTOVÁ, S., RENDONOVÁ, J.  Literární toulky světem.

                         Praha: Knižní klub Universum, 2009. ISBN 978-80-242-2548-7.

SAK, R.  Čekej na mne  České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2015.

                         ISBN 978-80-7394-493-3.

HRUBÝ, D.  Pražské příběhy. Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu.

                      Jarošov nad Nežárkou: Pejdlova Rosička, 2016. ISBN 978-80-905720-9-6.

MACHALA, J.  Kronika Libavska. Páté doplněné vydání. Listopad 2015.

                       ISBN 978-80-260-8239-2.

FLEGR, J. Pozor! Toxo! Tajná učebnice praktické metodologie vědy. Praha: Academia, 2011.

                       ISBN 978-80-200-2022-2.

 


K zamyšlení

          Nejen slušné vychování by vám bezpochyby nedovolilo, abyste o někom s blahosklonným a pobaveným úsměškem prohodili: „Hele, on je slepej! Koukej, vždyť on pajdá!“( dosaďte si další možná smyslová, tělesná  či sociální omezení jako hluchotu, mentální postižení, autismus,specifické poruchy učení….) Studenti pedagogiky, psychologie a sociologie dobře vědí, že u zkoušek neradno užívat termínů slepý (ale nevidomý), hluchý (ale neslyšící), slabomyslný, ba v odbornou nemilost upadla také spojení mentální retardace a dokonce termín handicapovaní (nahrazujeme označením zdravotně znevýhodnění, případně děti a osoby se speciálními vzdělávacími potřebami). Vzhledem k tomu, že jsem aktivní působení vysokoškolské učitelky ukončila před pěti lety a nejsem už tak zcela „in“, je možné, že indoktrinovaná (falešná) politická korektnost nelenila a nastolila termíny nové. Ostatně i ta propíraná inkluze teprve nedávno vystrnadila integraci (vím, není to totéž, co jen se s rozlišením oněch pojmů někteří přehorliví pedagogové studenty speciální pedagogiky natrápili!)

     Jsme tedy ke svým bližním s méně příznivým osudem ohleduplní, empatičtí, citliví? Proč ne, je přece tak povznášející cítit se laskavým a ušlechtilým…Jenže existuje výjimka, kdy se s chutí a přímo s požitkem – módně řečeno – takříkajíc  „odkopeme“ . Nejčerstvěji jsem něco takového zaznamenala při propagaci nového českého filmu, podle recenzí z rodu lacině oblíbených „řachand“. Jeho přitroublému protagonistovi – aby toho nebylo málo – je přisouzeno, aby navíc koktal. Známý scénář z dob Sabinových, vzpomeňme Vaška z Prodané nevěsty.  „Zjistil jsem, že koktat je tak sexy!“, vyjádřil se v médiích představitel oné figurky mdlého rozumu , s dodatkem ve smyslu, že koktání dodává všemu zvláštní šmrnc! Nějaký den na to, jsem v podvečerním rozhlasovém vysílání s překvapením vyslechla skeč obvykle vtipných a adresných Tlučhořových. Tentokrát byl celý vyplněný nesrozumitelným blábolením, zakončený upozorněním na 22.říjen, kdy si  rodinka Tlučhořových porozumí, neboť 22. říjen je přece  Mezinárodním dnem porozumění koktavosti.

        Rozhodla jsem se upozornění Tlučhořových doplnit  zopakováním svého blogu, napsaného na téma koktavosti (titulky dalších budou pro případné zájemce uvedeny v závěru). Inkriminovaný blog byl uveden pod nadpisem    Když smích bolí.

       Existují vady na první pohled znatelné a vady skryté, které se projeví v určité situaci. Mezi takové patří i vada řeči – koktavost. Lidé asi běžně žijí v mylné představě, že je to vada dětí a časem přejde.O to víc je každý překvapen a zaskočen, setká-li se s ní u dospělého člověka. A právě proto považuji tuto vadu řeči za velice deprimující, schopnou převrátit člověku život naruby. Sama za sebe mohu říci, že koktavost můj život velice poznamenala.

            Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí.

            Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo. Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci.

            To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „prosím“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „co tady ta ženská zdržuje“.Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu „děkuji, jenom se dívám“ a vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

            Nabízím tady v nezbytně modifikované (za účelem ochrany osobnosti dotyčné) a zkrácené podobě autentický příběh jedné ženy s narušením plynulosti řeči. Její výpověď by mohla sloužit jako námět k celé sérii odborných logopedických seminářů. Za pozornost stojí vysoká stylistická a jazyková úroveň textu, do níž jsem  – s úmyslem upozornit na tento fakt – zasahovala jen minimálně.

            U příležitosti Mezinárodního dne porozumění koktavosti, který podle celosvětového kalendáře připadá na 22.říjen, bych ráda zprostředkovala širší veřejnosti, zejména pak učitelům a vychovatelům, několik postřehů těch, kteří se potýkají „s tou zamotanou řečí“, jak se mi je podařilo zaznamenat v knížce Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

           

         Je zbytečné si zastírat, že se jedná o postižení, které trýzní nejen naše sebevědomí, ale degraduje nás jak společensky, tak ekonomicky. O čtyřprocentní menšině jinak sexuálně orientovaných se rozpoutala čilá mediální kampaň, postupně humanizující jejich život a zlepšující jejich postavení v majoritní společnosti. Jinak je tomu u nás balbutiků (koktavých), žijeme v anonymitě, obklopeni směsicí výsměchu, lítosti a strachu. Nejsme příjemní řečníci ani mediální typy pro diskusi v televizi. Je třeba poděkovat za každý pokus o osvětu, kterou tak nutně potřebujeme. I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9.třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

_______________

 

         Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno veliké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.

_______________________

 

         V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu….mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme.Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

_____________________

 

          Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju.Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

 

         Zakončeme náš vhled do problémů koktavých (balbutiků) přece jen trochu veseleji. Třeba velmi konkrétním mailem mladého muže. Psal krátce, k věci a v jistém směru i nečekaně.

Dobrý den,

nejdříve vám řeknu svůj příběh. Začal jsem koktat někdy v šesti letech. Příčinu neznám, možná jsem se polekal čerta. V pubertě jsem koktat přestal, na střední škole se mi to vrátilo. Na té škole se mi nelíbilo. Ještě studuju. Mám několik otázek:

-  Má cenu se ještě snažit to léčit, nejsem na to už moc starý?

-  Mohla(a) byste mi poslat odkaz na nějaké kvalitní stránky o koktání?

- Pomohla by mi třeba návštěva psychologa (psychiatra) nebo třeba hypnotizéra,  kterým bych vyprávěl něco o svých zážitcích na střední    škole, třeba bych na to zapomněl a pomohlo by mi to?

   – Znáte nějakého kvalitního odborníka, ke kterému bych mohl zajet a popovídat si s ním o koktání?

  – Mohl bych nějak pomoct s výzkumem koktání?

     I po několika letech můžu z knížky Logopedické poradenství opsat doslova, jak jsem tehdy mladému muži odpověděla. A dodala jsem: Zajímavý text.Můj první dojem byl úsměvný, pobavila jsem se. Chlapec vůbec neví, komu píše – a také se tím očividně nezabývá. Vypadá to, že tentýž text rozeslal na více adres a ani se nenamáhal upřesnit gramatický rod slovesa: mohl, nebo mohla? Nic proti podobné aktivitě, má na ni právo. Nejvíce mě zpočátku zaujala závěrečná otázka – zájem o výzkum koktavosti. Vzhledem ke svým aktivitám v této oblasti jsem mohla hocha adresně odkázat na velmi povolaná pracoviště ve světě. Možná se o něm ještě něco dozvím, ačkoliv…pochybuji. Dotazy jsou sice mimořádně konkrétní, ale celý text je nesen základním pocitem pasivity – „Udělejte se mnou něco! Ale už dopředu vám říkám, že jsem na to stejně už asi příliš starý!“. Ve své odpovědi jsem tento postoj a jeho škodlivost patřičně rozebrala. Asi jsem tazateli zrovna „nekápla do noty“(což můj dojem o sklonu k pasivitě ještě upevnilo).Mohu se mýlit. Pečlivě jsem vypsala adresy internetových stránek zabývajících se koktavostí, včetně zahraničních. Všechny si je bez problémů mohl najít sám (další doklad osobní pasivity). Jako příslušník mladé generace se v internetovém světě jistě pohybuje bez problémů. Napsal – odepsala jsem.

            Jako každoročně i letos jsem se ve spojitosti s 22.říjnem – Mezinárodním dnem porozumění koktavosti –snažila přispět svou troškou do mlýna  všeobecné osvětě týkající se problémů spojených s koktavostí. Loni bylo pro osvětu na zdravotnictví věnovaných stránkách celorepublikového deníku důležitější téma laserových vrtaček v zubařských ordinacích. Letos jsem nevyužila nabídky diskutovat o koktavosti na rozhlasových vlnách, v hodině před půlnocí. Co zkusím napřesrok?

            Aktuální dodatek k blogu Když smích bolí: Je říjen 2016. Odpověď zní: vzdala jsem to. Poslední dva roky už žádné pokusy oslovit v rámci Mezinárodního dne porozumění koktavosti  rozhlas, tisk, televizi. Karlu Sabinovi budiž odpuštěno, že koktavým  Vaškem v libretu k Prodané nevěstě  navodil v povědomí národa přesvědčení, že co koktavý, to blbec – a naopak. Vždyť  nejméně dvě poslední generace na tu Prodanku stejně  ani nechodí.

       Všem  koktavým, odborně balbutikům, v USA politicky korektně označovaným PWS (Person Who Stutters) opakuji, co jsem říkávala svým klukům a děvčatům v 8.tř. ZŠ pro vadně mluvící: Jed dal bůh jen plazům, vyšší živočichové ho nemají. Pro větší srozumitelnost jsem moudro přisuzované Michelangelovi zjednodušila: Nezapomeňte: pár volů se vždycky najde!

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Logopedické poradenství (příklady a analýzy). 

                                                        Praha: Grada Publishing,a.s. 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.

Blogy

A zase, a znovu….(kapitola z knížky Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                 Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.)

Co by měl učitel vědět o koktavosti

Chcete příběh? Máte ho mít!

Otázky a odpovědi

Další otázky a odpovědi

Do třetice otázky a odpovědi

 

 

 


Toto vám přece nemůže stačit….

           Je ho teď všude plno. Proč asi? Nemá žádné kulaté výročí. Objevuje se v televizi – na slušné „té vé dvojce“, čteme o něm v novinách, cituje se z dokumentů, vyšla o něm kniha, kterou  by nebylo dobré jen tak přejít. Spousta zajímavých, i překvapivých faktů, navíc s mnoha osvětlujícími souvislostmi, nečekaně aktuální a napsaná tak, že se od ní stěží odtrhnete. Napsal ji Boris Johnson, ještě nedávno – do letoška – londýnský starosta , aktuálně britský ministr zahraničních věcí, takto novinář se záviděníhodným kulturním rozhledem, pro ty možná progresivnější – jak uvádí záložka knihy – se pravidelně účastní londýnského průvodu sexuálních minorit, podporuje městskou cyklistiku. Titul knihy, kterou tak vehementně doporučuji? Jednoznačný : Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny.

            Jen na okraj a pro orientaci: Winston S. Churchill žil v letech 1874 – 1965, Boris Johnson je ročník 1964.

            Krátce po válce dopsal Winston S.Churchill pod titulem Druhá světová válka svědectví o nedávných hrozivých událostech. V roce 1953 za ně obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V předmluvě z března 1948 uvádí: Nelze předpokládat, že očekávám obecný souhlas se vším, co tvrdím, a to tím méně, že nepíšu jen to, co bude populární. Moje svědectví se opírá o ideály, k nimž směřuji. Každý ze šesti dílů tohoto monumentálního eposu je uveden stejným (slovy W.Churchilla) mravním naučením: Ve válce: rozhodnost – Po porážce:vzdor – Po vítězství: velkomyslnost – V míru: dobrá vůle. Již I.díl zahrnující léta 1919 – 1939 překvapí jak svým názvem -Blížící se bouře, tak uvedeným tématem – Jak anglosaské národy svou nemoudrostí, bezstarostností a dobromyslností dovolily nositelům zla, aby se znovu vyzbrojili. Z kapitoly 1 (Bláznovství vítězů 1919 – 1929) jen krátkou citaci:  Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. Hospodářská ustanovení smlouvy byla plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání…..Noviny, jak bývá jejich zvykem, odrážely a zdůrazňovaly převládající názory….Druhou kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy…. Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení…

            Pro odlehčení sáhnu k jiné knize Winstona Churchilla. Má příznačný název Mé životní začátky. Končí konstatováním: Brzy došlo…k událostem, jež mě měly strhnout do nových zápasů a zcela pohlcovaly mé myšlení a mou energii přinejmenším do září 1908, kdy jsem se oženil, a od té doby jsem si žil šťastně jako v pohádce. Krapet předběhnu a ubezpečím ty senzacechtivější, že jisté detaily (nejen) z Churchillova manželství se dovědí v Johnsonově publikaci Faktor Churchill v kapitole nadepsané Každej chtěl by Clementine. 

          Učitelé najdou v knize Mé životní počátky Churchillovy pohledy na školy, které jako potomek britských aristokratických rodičů musel absolvovat. Nebere si servítky, ale dodává: V překážkovém dostihu života však musíme přeskakovat ploty, když na ně narazíme. Na jiném místě zajímavé knížky se obrací s výzvou k mladým: Od dvaceti do pětadvaceti! To jsou ta pravá léta! Nespokojujte se s nynějším stavem věcí….Ujměte se svého dědictví, přijměte svou odpovědnost….Nepřistupujte na odpověď, že něco nejde. Nikdy se nepoddejte nezdaru. Nespokojujte se pouhým osobním úspěchem nebo uznáním. Dopustíte se nejrůznějších chyb, ale pokud budete velkorysí a věrní, a také důrazní, nemůžete světu ublížit ani jej vážně zarmoutit. Svět byl stvořen jako žena, o niž se má ucházet mládí, a to ji má také získat. Svět až dosud vždy žil a prosperoval díky opakovanému podmaňování. Ostatně – knížka je autorem věnována – Jedné nové generaci.

            Ve své knihovně mám také Churchillovy čtyřdílné Dějiny anglicky mluvících národů. Co bylo impulsem k jejich sepsání, o tom se zmíním později, opět ve spojitosti s nedávno vydanou knihou Borise Johnsona – Faktor Churchill. Z prvního dílu zmiňovaných Dějin – Zrození Británie – malá aktuální sprška na konto jednoho z našich mýtů. Týká se bitvy u Kresčaku-  Crésy- en-Ponthieu – 26.srpna 1346: V této řeži padl i chrabrý spojenec /francouzského/  krále Filipa, slepý český král, jenž vyzval své rytíře, ať připoutají otěže jeho koně k uzdám svých koní, aby mohl bít nepřítele vlastní rukou. Takto spojeni se vrhli do bitevní vřavy. Padli všichni, i se svými oři, a příštího dne zrána našli jejich mrtvá těla propletena s trupy koní. Králův syn Karel Lucemburský, budoucí císař, který ke svému jménu již připojoval titul římskoněmeckého krále, byl mnohem prozíravější, a když viděl, jak se věci mají,, nepozorovaně ujel z bojiště i se svým doprovodem.

            Dosud jsem upozorňovala na tituly, které vzešly přímo z pera Churchillova. Obdivuhodné, co všechno tento muž stihl – a na jaké úrovni! Jako politik byl skutečně mužem, který psal dějiny, jak uvádí podtitul knihy Borise Johnsona – Faktor Churchill. Tady mi nezbývá než uchýlit se k praktikám mnohých „autorů“ současných prací bakalářských, diplomových i disertačních – prostě opisovat, opisovat a ještě jednou opisovat! V uvedených případech se jedná vždy na prvním místě o profesní selhání vedoucích či školitelů inkriminovaných studentů. Mě vede k přiznanému opisování, k citacím síla a mistrovské literární zpracování zajímavých, často překvapivých faktů , jejich příčin a málo známých souvislostí. Prosím o pozornost a vytrvání, vyplatí se nejen  učitelům.

            Začínám citací přímo počátečních řádků první kapitoly nadepsané Nabídka od Hitlera: Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků poslední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do ošumělé místnůstky v Dolní sněmovně – nejdříve nahoru po schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do potemnělé chodby a jsme tam…  Účastníků bylo celkem sedm a dohromady tvořili britský válečný kabinet…poslední tři dny zasedali téměř nepřetržitě. Od 26.května 1940 se jednalo už o devátou schůzku…..Schůzi předsedal premiér Winston Churchill. Po jednom boku mu seděl Neville Chamberlain…..zasedání se účastnil lord Halifax… S velice prostě znějící otázkou, která před nimi stála, si přítomní lámali hlavu už několik dní a čelili přitom přívalu stále černějších zpráv. Nikdo ji nepoložil nahlas, ale všichni věděli, jak zní. Má Británie bojovat?  Je rozumné, aby mladí britští vojáci umírali ve válce, která je podle všeho předem prohraná? Mají Britové raději vyjednat dohodu, která by mohla zachránit život až stovkám tisíc lidí? ….Mám za to, že se v mé generaci – o generaci mých dětí ani nemluvě – nenajde mnoho těch, kdo si uvědomují, jak těsně nás nastolený scénář minul, s jakou střízlivostí a logikou mohla Británie roku 1940 složit zbraně. Našly se vlivné hlasy volající tehdy ve vší vážnosti po „vyjednávání“……Podle záznamů ze zasedání se zdá, že schůzi víceméně zahájil Halifax. Šel přímo k věci a zopakoval, co hlásal několik posledních dní….Přetlumočil vzkaz z italské ambasády: nyní je prý ta pravá chvíle, aby Británie využila Itálii jako prostředníka v jednáních…. ….Nešlo o pouhý  Mussoliniho pokus o sblížení, ale jednoznačně také o signál od jeho nejvýznamnějšího spojence. O sondu vyslanou Hitlerem do samého srdce Dolní sněmovny….Francie je poražená….Výzva vzešlá od německého diktátora, doručená Italy a podporovaná Francouzi  vlastně sdělovala následující: že se má Británie vzpamatovat a přizpůsobit se skutečnosti…..Dobové zdroje se shodují, že na Churchillovi už se projevovalo vyčerpání. Bylo mu šedesát pět let a své asistenty a generály doháněl k šílenství. Měl totiž ve zvyku pracovat za pomoci brandy a dalšího silného pití do brzkých ranních hodin, dožadovat se při tom listin a informací z nejrůznějších koutů, a dokonce svolávat schůzky na dobu, kdy většina příčetných mužů leží s manželkou v peřinách….Británie vedla s Německem válku už od 1.září předchozího roku…Churchill si uvědomoval, že v okamžiku, kdy Británie přijme Italy jako prostředníky k jakémukoli jednání, ochabne její vzdorovitost.Nad jejím územím zavlaje neviditelná bílá vlajka a bojovný duch vyvane. Tudíž Halifaxovi odpověděl  NE….V jiném světě by tím možná debata končila, britské ústavní právo je ale nastavené jinak, ministerský předseda  je v něm primus inter  pares, první mezi rovnými. Do určité míry musí své kolegy strhnout na sviji stranu, a pokud chceme rozumět tónu, v jakém se vládní schůzka nesla, musíme si připomenout, jak křehká byla Churchillova pozice. Premiérem se stal před necelými třemi týdny a zdaleka nebylo jasné, kolik má u stolu vlastně spojenců…..Halifax ani navzdory Churchillově nelibosti nepřestal prosazovat svou. Její jádro tvořila myšlenka, že bychom měli zahájit Hitlerem posvěcená jednání s Italy a otevřít je návrhem na odstoupení některých britských držav… Churchill zopakoval své námitky. Francouzi se nás snaží zavést na cestu, která nás nevyhnutelně dovede k vyjednávání s Hitlerem a ke kapitulaci…Ale Halifax se nevzdával: nejlepší pozici máme teď, dokud ještě Francie bojuje a luftwaffe nebombarduje naše letecké továrny. Dnes nás nad Halifaxovým defétismem polévá stud…Hrozilo, že debata skončí patem. A právě v tu chvíli – podle většiny historiků – provedl Churchill svůj mistrovský tah. Oznámil, že se jednání přerušuje a bude pokračovat o sedmé hodině. Pak svolal celý pětadvacetičlenný kabinet, ministry všech resortů – k mnohým z nich měl z pozice premiéra promluvit poprvé….S rozumnou argumentací selhal. Ovšem čím větší publikum, tím bouřlivější atmosféra – Churchill se tentokrát rozhodl hrát na city. Před shromážděným kabinetem přednesl skutečně úchvatnou řeč, bez náznaku intelektuální zdrženlivosti, kterou byl nucený zachovávat během předchozího jednání v užším kruhu….Nejlepší popis, jaký máme k dispozici, pochází z deníku Hugha Daltona, ministra hospodářské války, a nevypadá to, že bychom měli důvod mu nevěřit. Churchill začal poměrně klidně:

„Důkladně v posledních dnech promýšlím, jestli k mým povinnostem patří úvahy nad tím, zda s oním člověkem /Hitlerem/ zahájit jednání. Nedělejme si ale plané naděje, že pokud se teď pokusíme o smír, obdržíme příznivější podmínky než v případě, že budeme bojovat až do konce. Němci by požadovali naše loďstvo – označili by to za odzbrojení -, naše námořní základny a mnoho dalšího. Stali bychom se národem otroků, přestože by byla pro forma dosazena britská vláda, za jejíž provázky by tahal Hitler a vedl by ji Mosley nebo někdo podobný. Kam by nás něco takového přivedlo? Ale v opačném případě je toho ještě hodně, co máme v záloze a co mluví v náš prospěch. A jsem přesvědčen, že pokud bych jen na vteřinu zvažoval vyjednávání nebo kapitulaci, jeden každý z vás by se vzbouřil a srazil by mě z mé pozice. Pokud má dlouhý příběh našeho ostrova po takové době skončit, ať skončí teprve tehdy, až se každý z nás bude na zemi zalykat vlastní krví“.

               V útržcích přiblížím slovy spisovatele Borise Johnsona, co následovalo, s důrazem na poslední větu citovaného textu: „…propukli v jásot…Churchill debatu nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny. Nenabídl žádné diplomatické tanečky….Halifaxovi přiřkl přezdívku „Holy Fox“, doslova tedy „svatý lišák“. Zčásti proto, že byl Halifax pobožný, zčásti proto, že rád vyjížděl na lov, hlavně pro jeho lišácky prohnanou mysl. Lišák možná věděl kde co, Churchill však věděl jednu podstatnou věc. Jeho ochota zaplatit tak vysokou krvavou daň plynula z toho, že byl v konečném úhrnu prozíravější než Halifax. Jeho nezměrná a téměř bezohledná odvaha jednat zásadově mu umožnila nahlédnout, že ačkoli pokračovat v boji bude strašlivé, vzdát se by bylo ještě horší. Měl pravdu. Abychom pochopili proč, představme si květen 1940 bez něj.

            Ti, kteří sledují aktuální politické dění ve světě(učitelé snad bez výjimky), vědí, že autor citované knihy Boris Johnson  je jeho aktivním účastníkem. V jeho knize se dočteme: Teze, že byl Churchill vizionářským zakladatelem hnutí za sjednocenou Evropu….obsahuje náramně veliké zrnko pravdy., Churchillův názor, že by Británie měla v procesu sjednocení hrát vedoucí úlohu, je také doložený. Jenomže problematika se tím ani zdaleka nevyčerpává….Hned v roce 1930, vzápětí po tom, co mu v hlavě naskočila myšlenka na napodobení Ameriky a vytvoření jednotného evropského trhu, udělil své rodné hroudě klíčovou výjimku: „My ovšem máme vlastní sen a vlastní úkol. Hlásíme se k Evropě, nejsme však její součástí. Spojuje nás s ní pouto, nejsme však do ní zahrnuti. Zajímáme se o ni a jsme s ní provázáni, avšak nejsme jí pohlceni“.

          Churchill měl představu, že si jeho vlast žije jaksi odděleně od evropského kolektivu, a během jedné ze svých roztržek s generálem de Gaullem prohodil, že pokud bude Británie muset volit mezi Evropou a otevřeným mořem, pokaždé zvolí otevřené moře. V Churchillově světě byla Británie samozřejmě evropskou mocností….přál si sjednocenou Evropu, a ano, chápal, jak významně může Británie napomoci tomu, aby kontinent poznamenaný takovým množstvím utrpení šťastnou jednotu skutečně zažil. Sám se však chtěl ujmout partu sponzora, notáře…Británie chtěla při vdavkách rozhodně sehrát svoji úlohu, ovšem jako svědek nebo dokonce kněz, nikoli jako jeden z novomanželů. Pokud stojíte o důkaz, že Churchill na Británii nikdy nepomýšlel jako na součást federálního svazku, poskytnou vám ho jeho činy. Pouhých pár měsíců po debatě o Schumanově plánu…

         Své názory zformuloval Churchill v projevu, který pronesl v Dolní sněmovně 27.června 1950: „Jaký poměr by měla Británie mít k Federálnímu evropskému sdružení, pokud taková organizace časem vznikne? Aniž bychom se řešení museli dobrat přímo dnes, nabídnu ve vší skromnosti prostou odpověď. Nedovedu si představit, že by se Británie v dohledné době mohla stát řadovým členem Federálního sdružení omezeného čistě na Evropu…Ačkoli přísně federální uspořádání Evropy není v praxi na pořadu dne, měli bychom směřování k evropské jednotě  podporovat, prosazovat a rozvíjet všemi prostředky. Měli bychom ustavičně zvažovat, jak si s ním udržet úzké sepětí“.

          Winston S. Churchill byl po matce poloviční Američan. V knize Faktor Churchill je zaznamenán vývoj jeho vztahů ke Spojeným státům. Ocituji jen několik poznámek:  Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že se USA přidaly k britské válce proti Hitlerovi tak pozdě – po dvou letech a čtyřech měsících…..Odpověď dostaneme, pokud se na otázku podíváme z druhé strany. Válka dosud neohrožovala americké zájmy a probíhala na vzdáleném kontinentě, kde se v nedávné minulosti odehrála jiná jatka dělající ostudu celému lidstvu. Dokázal by nějaký politik kansaským matkám vysvětlit, že mají povinnost poslat své syny na smrt do Evropy? Už podruhé?…Dnes to může znít zvláštně, ale velké množství Američanů pokládalo Brity za arogantní imperialistickou sebranku, která v roce 1814 vypálila bílý dům a měla sklon nechávat za sebe bojovat jiné. Kdo mohl začít hlásat protichůdné názory? Rozhodně ne Joseph Kennedy, který kolem sebe šířil jed a před odvoláním z postu velvyslance v Londýně stihl Británii nemálo uškodit, a rozhodně ne britský velvyslanec ve Washingtonu. Tím v danou chvíli nebyl nikdo jiný než náš starý známý hrabě z Halifaxu, onen habán se zálibou v appeasementu, který jezdíval na lov s Göringem. Halifax měl jako britský diplomat za úkol probudit vznešenější city Spojených států – a vedl si v tom mizerně. Krátce po příjezdu údajně usedl a rozplakal se, tak beznadějné problémy měl s kulturní aklimatizací. Nerozuměl neformálnosti Američanů a jejich zvyklosti vybavovat se po telefonu nebo se znenadání sami pozvat na schůzku…..Británii nekynula nejmenší naděje, že by Halifax Američany přesvědčil ke skoncování s izolacionismem. Musel je přesvědčit Churchill. Za prvé byl /po matce/ poloviční Američan, někteří jeho britští současníci se domnívali, že odtud jeho osobnost získala svůj charakteristický šmrnc, snad dokonce i nádech kšeftmanství….Za druhé už Spojené státy před válkou čtyřikrát navštívil, celkem v nich strávil pět měsíců. Znal je a vypěstoval si k Američanům hlubokou úctu a obdiv….ve dvacátých letech ho doháněly k zuřivosti americké pokusy připravit Británii o místo první námořní velmoci, zvláště v Karibiku. Když mu Eddie Marsh vyčetl imperialistický přístup a dodal, že by měl „strýčku Samovi možná spíš líbat ruce“, Churchill mu odpověděl: „Při tom, kam všude je strká?“….Rozhodující byla návštěva, kterou uskutečnil v roce 1931, po opuštění politických funkcí a na začátku patrně nejpravicovějšího období svého politického života. Poznal amerického podnikavého ducha….jak Amerika nechává Británii a všechny ostatní evropské mocnosti v prachu za sebou a stává se nejmocnější ekonomikou planety….Churchill začal rozvíjet novou doktrínu: doktrínu dvou národů spojených minulostí a tradicí a spravujících společně anglosaské patenty na ideály demokracie, svobody a rovnosti před zákonem. Započal s neúnavným prosazováním konceptu „anglicky hovořících národů“ – tedy svazku, který coby Angloameričan přirozeně sám ztělesňoval…..Takový Churchill si tedy v roce 1940 vyrazil namlouvat Ameriku….Jak Churchill později prohlásil, žádný nápadník nikdy nestudoval vrtochy své milé tak svědomitě, jako on studoval Franklina Roosevelta. Jelikož prezident kdysi sloužil u námořnictva, psal mu Churchill úlisně „jako jeden bývalý mořeplavec druhému“. Nepromarnil žádnou příležitost k telefonátu do Bílého domu. Začal si předcházet americké novináře….Své projevy začal důsledně cílit na americké publikum, které mu u rádií naslouchalo ve stále hojnějším počtu.

            Churchillovu řeč zakončenou „velkolepou přímou výzvou“ pronesenou 4.června 1940 si už přečtěte sami. Jsem přesvědčena, že přes rozsáhlost a délku citací, kterých jsem se v tomto textu dopustila, toto všechno vám přece nemůže stačit! Knihu Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny si musíte přečíst celou. I kdybyste tu četbu nazvali spíš studiem, věřte, že studovat se vám bude přičiněním autora Borise Johnsona  s lehkostí – a mnohostranným prospěchem.

JOHNSON, B.  Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny.Zlín: nakladatelství Kniha Zlin, 2016.

                         ISBN 978-80-7473-439-7.

CHURCHILL, W.S.  Druhá světová válka. I.díl Blížící se bouře. Praha: nakladatelství

                          Lidové noviny, 1992.  ISBN 80-7106-068-2.

CHURCHILL, W.S.  Mé životní začátky.  Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1996.

                           ISBN 80-7106-150-6.

CHURCHILL, W.S.  Dějiny anglicky mluvících národů. 1.díl Zrození Británie. Praha:

                           Český   spisovatel,1996. ISBN 80-202-0641-8.

           

 

 

 

 

 

 

 


Zazpíváme si?

         „Psaní pro děti mě už dlouho baví a těší, pořád mě nutí vymýšlet si pro ně a setrvávat v tom jejich báječném světě plném fantazie. Škoda jen, že jejich upřímnost, bezelstnost a čistota není až příliš často v souladu s tím, co kolem sebe vidí a slyší“….čtu v dopise datovaném  5.ledna 1989. Sáhla jsem po onom dopise krátce po rozhlasové zprávě, že 19.září odešel ve věku 92 let Jiří Havel. Podle sdělení rodiny stačil ještě krátce před svým skonem odevzdat do nakladatelství dvě knížky. Jejich vydání si pohlídám!

         Uvedený dopis mám založený v brožovaném výtisku několikastránkové knížečky s názvem Ať se mračí jenom mrak,která se v roce 1987 prodávala běžně ve stáncích PNS (Poštovní novinové služby). Tedy prodávala – v okolí naší pedagogické fakulty jen krátce, brzy byla vyprodaná. Prvně mě na Jiřího Havla upozornila jedna z mých studentek, zanícená učitelka MŠ (mateřské školy), jsem jí za to dodnes moc vděčná. S vtipnými,chytrými, „ponoukavými“ texty básníka Jiřího Havla se generace zvídavých dětí – nejčastěji přes zvídavé a vědoucí paní (kdysi soudružky) učitelky setkávaly v časopisech Mateřídouška, Sluníčko, ku své škodě i v málo rozšířené Makovici, na pohlednicích, postupně v brožurách a konečně i knížkách, po roce 1989 v učebnicích, slabikářích a nejrůznějším  čtivu, kde se čeština důvtipně halila do rozličných hříček a plodných jinotajů.

         Věřím, že nejedna z mých studentek učitelství, stejně jako „dálkařky“, si s radostí připomenou, jak jsme se společně bavily texty  Jiřího Havla, a užitečně je přenášely mezi děti a žactvo, které ani netušilo, čím vším ta zábava přispívá k rozvoji jejich – učeně řečeno – nejen řečových a mluvních kompetencí. A co v té době tak hojně rozšířených dyslektiků se přes citlivě „nasazené“ texty Jiřího Havla zbavovalo své nechuti ke čtení!

         V roce 1986, krátce po přechodu ze „základky“ na pedagogickou fakultu, jsem se s kolegyní podílela na přípravě programu a činnosti Klubu speciálních pedagogů. Bez jakýchkoliv projektů, o grantech ani nemluvě, s minimální finanční podporou vedení jsme s kolegyní zvaly do Olomouce tehdejší přední odborníky , kteří měli co říct budoucím učitelkám. Ať mi vzpomínaní prominou, že je – jen tak z hlavy (kroniku mám schovanou) – uvedu bez akademických titulů. V odpoledních hodinách jsme s kolegyní chodívaly na olomoucké nádraží „vyzvednout“ Františka Kábele (Brousek pro tvůj jazýček), Zdeňka Matějčka, členy divadla nevidomých Verva z Prahy, stejně jako Pantomimu neslyšících z Brna, (ještě před vznikem výchovné dramatiky neslyšících na MU Brno). Nezapomenutelná Hana Tymichová (Nauč mě číst a psát) přijela až z Karlových Varů s kufrem pomůcek pro dyslektiky. Přicházeli a přijížděli rodiče různě handicapovaných dětí, aby ukázali problémy ze svého pohledu (jedna maminka od Ostravy rovnou s dcerkou s Downovým syndromem a s počítačem, kterým se dívenka během živé diskuse plně zabavila). Vzpomínám na pana inženýra Hrubého, „otce“ našeho prvního kochleárního implantátu, jak byl v těch pionýrských dobách označován dnešní kochleární implantát. Ještě mě mrazí při vzpomínce na přednášku Vladimíra Smetáčka v prosinci 1987. Pan doktor Smetáček je kromě jiného autorem publikace Lidé a informace vydané nakladatelstvím Albatros v roce 1981, kde se v Závěru píše: „Ten, kdo ví, je schopen řešit více problémů než ten, kdo neví. A vědět znamená především získávat informace….Pokud byste chtěli pracovat s počítači, máte mnoho možností studia na středních odborných školách i na vysokých školách technického směru“. Nedá mi nepřipomenout, že internet jsme „u nás spustili“ v roce 1993 (dobře se podvojně pamatuje, když si údaj spojíte se vznikem samostatné České republiky). V onom prosinci 1987 jsem si říkala: „Děvče, to jsou tvoje poslední hodiny na fakultě!“ Pan doktor Smetáček mluvil se studenty velice otevřeně – o všem. Nějak mi to prošlo – byl čas předvánoční, zkouškové období, kolem obrovského kulatého stolu bylo v posluchárně méně studentů, nebyl zrovna mezi nimi žádný tehdejší whistleblower. Když jsme při sjednávání akce panu doktoru Smetáčkovi s kolegyní omluvně naznačily, že finance máme tak nejvýš na cestovné, na úhradu přednášky už nezbývá, odbyl to slovy: „Tak to uděláme v rámci obrozenectví!“ To slovní spojení jsme nadále úspěšně používaly u dalších přednášejících. Všichni to akceptovali, ale nám, pořádajícím, to na studu neubralo.

        Posledním hostem Klubu speciálních pedagogů byl zjara 1990 psycholog a psychoterapeut Jaro Křivohlavý. Přitažlivost akcí bledla, studenti měli po roce 1989 najednou tolik příležitostí…. Jediný, kdo mým pozváním a naléhání „odolal“, byl Jiří Havel. Omluvil se delším upřímným dopisem, v němž se nezříkal případné spolupráce. Právě z onoho dopisu je citace v úvodu tohoto textu.

         S potěšením a radostí jsem v následujících letech sledovala, jak se práce Jiřího Havla dostává v hojnější míře nejen do dětských časopisů a učebnic. Jako „ochutnávku“, jak se teď ošoupaně říká, připojím malinko něco z knížky Kdo má smysl pro nesmysl (už před časem jsem  jeden výtisk připojila k hromádce knížek, které kupuji pro svá – zatím imaginární – pravnoučata). To je bohatství myšlenek a inspirace pro přemýšlivé učitele a rodiče! K čemu všemu a kam se můžete od těch řádků odrazit! Posuďte sami!

Co si myslí?

POKLIČKA : Já jsem pořád pod párou!

KOSTKA CUKRU: Jen abych se do něčeho nenamočila!

PENĚŽENKA: Dieta mně nesvědčí.

KUCHYŇSKÝ ROBOT: Myslíte, že by mě Marie Terezie zrušila?

HŘIB: Až houbař pozná, že jsem satan, to bude peklo!

 

Co by řekli?

ČÁRA:  Hlavně abych nebyla ta přes rozpočet!

HLOUPOST: Já ale vůbec nestárnu!

MÚZA:  Nepředřu se, občas jen někoho políbím.

VĚTA: Jen se bojím, abych nenastydla, když jsem holá!

 

Co znamená, když se řekne….

Objevit Ameriku – zmizet po anglicku – polykat andělíčky – jít s barvou ven – držet basu – honit bycha – svrbí ho dlaň -  srazit kufry -  mazat med kolem huby – uhodit hřebík na hlavičku – teče mu do bot – být z laciného kraje – dostat košem…

             Kdybych v těchto dnech stála ve vysokoškolské posluchárně nebo v kterékoliv školní třídě, dopis básníka Jiřího Havla z ledna 1989 bych asi přečetla celý, potom ho i s obálkou opět založila do knížečky, která už hodně pamatuje – možná bych ji ještě otevřela a – pro vzpomínku na Jiřího Havla – přečetla a vyzvala :

 

Kdo  tohle správně přeloží z češtiny do češtiny, může si zazpívat tři známé písničky:

Hopsal nejlepší přítel člověka přes obilninu,

přes plochu s porostem zelené trávy,

šel za ním člen loveckého sdružení

se součástí opeřence na pokrývce hlavy.

 

Domácí zvíře se protahuje otvorem,

domácí hlídač osvětlovacím otvorem ve zdi,

jestli nespadnou dešťové srážky,

mokří nebudem.

 

Zařízení na pečení se nám zřítilo,

zařízení  na pečení se nám zřítilo,

kdo nám je dohromady dá?

Dříve narozený stavitel pečících zařízení

odešel  z domova,

a ten mnohem později narozený to neovládá.

 

HAVEL, J.  Kdo má smysl pro nesmysl. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01749-5

HAVEL, J.  Ať se mračí jenom mrak.  Praha: Albatros, 1987.

 


Nebuďme trapní a nedejme se ztrapňovat

           Tomáš jistě české noviny nečte, ani na internetu. Co vím, před několika lety vařil ve Vídni. Byl „mým osmákem“ v polovině 80.let, to znamená, že dnes je mu nějak k padesátce. Nezapomenu na naše poslední setkání, to už za mnou přišel na fakultu. S nadšením mi líčil vybavení restaurační kuchyně, do které jako absolvent oboru kuchař s maturitou nastoupil. Na moje slova –„Tobě se tvoje práce líbí, že Tomášku“ – zareagoval oslovením navyklým z doby předlistopadového školství: „Soudružko, hospoda je můj život!“

            Jako žák nebyl Tomáš takříkajíc žádné světlo, spíš slabší průměr. Na to jsem byla u většiny  svých žáků zvyklá, dnes by se řeklo, že jsem to brala jako výzvu. Co můžete očekávat v osmé třídě od toho, kdo pro jistý řečový handicap předešlá létá – v lepším případě – hodiny ve škole jen odseděl.  Oč méně jsem od svých žáků (byli to vzhledem k povaze vady řeči převážně kluci) očekávala, tím více jsem od nich (pro ně) do budoucna chtěla. Jenže to byl hlavně můj problém, problém učitelky. Už od sedmdesátých let jsem ve třídě prosazovala přesvědčení o nutnosti mít aspoň maturitu, protože (přiznávám doslova) „…v roce 2000 bude mít maturitu každý vůl!“ Nedávno mi to mailem připomenul jiný můj žák, s dodatkem: „Měla jste pravdu!“

            Zásadním problémem byla motivace. Chuť učit se, dovídat se něco nového, vzít školu na milost. Dodnes si myslím, že každé dítě, každý žák je „na něco dobrý“ a povinností učitele je pomoci mu to odhalit. Moji kluci měli se školou spíše negativní zkušenosti a co víc – vlivem vady řeči dost nahlodanou sebedůvěru a sebevědomí. Na to jsem mířila především. Příkopy češtinářských nebo matematických (oba předměty jsem učila)neznalostí v osmé třídě již překlenete stěží. Ačkoliv – mohla bych vyprávět, co jsem se před časem – skoro po třiceti letech – od dalšího svého frekventanta v tomto pádě dozvěděla. Ale to je jiný příběh . Vida! Příběh! Nic jiného se nyní nenosí.

            Vrátím se k Tomášovi. Češtinářsky byl poctivý čtyřkař. Ale nevím proč a jak – zaujal ho dějepis (i ten jsem učila- a zase bych mohla vyprávět!). Jmenovitě dějiny druhé světové války, najmě vše kolem heydrichiády. Když jsme koncem onoho školního roku byli na – pro každou mou třídu tradičním – třídenním výletě v Praze, nemohli jsme vynechat kryptu v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. S díky jsme odmítli nabízený doprovodný komentář, protože – náš Tomáš měl všechny události kolem dějů a faktů spojených s bojem statečných výsadkářů zmapované doslova minutu po minutě! Už měsíce vyhledával všechny písemné zprávy o heydrichiádě. Nepamětníkům nutno připomenout, že nějaký internet, mobil a IT vůbec – to vše bylo v nedohlednu. Zpočátku jsem Tomášův zájem podpořila třeba knížkou Dušana Hamšíka Bomba pro Heydricha (co víte o osudu oné knížky a jejího autora?). Pak už jsem jen s překvapením zírala. Tomáš, ten řeklo by se čtyřkař, začal využívat rejstříky nabízených knih, neřkuli odborně pracoval s rejstříky a – jednoho dne mě naprosto usadil, když mi ukázal dopis českého lékaře, který se v prvních dvou dnech po atentátu podílel na ošetřování Heydricha (jak se mu přitížilo, čeští lékaři víc nebyli ke zraněnému připuštěni). Jméno onoho lékaře jsem si dlouhá léta pamatovala, bohužel dnes už ne. Stejně tak marně pátrám v podvědomí, jak se milý Tomáš ke kontaktu s panem doktorem dopracoval. Ale s dopisováním on neměl problém – dokázal to později dotazem pražskému primátorovi, jak se dopravit na místo našeho pražského ubytování (dostal odpověď!). I po letech se rdím nad svou veskrze učitelskou reakcí. Když mi Tomáš dopis ukázal, zmohla jsem se na chabé: „Tomáši, tys mu napsal?“ Viděla jsem v duchu tu skrumáž pravopisných chyb, kterým se ono psaní bezpochyby hemžilo. Tomáš pochopil a gentlemansky mě uklidnil: „Nebojte se, bylo to v pořádku!“ A měl pravdu. Pan doktor byl formát, nad nějaký pravopisný lapsus se povznesl. Vím, že si s Tomášem vyměnili následně dva další dopisy. Možná je má Tomáš „ještě schovaný“. Na to už se ho nezeptám. Kde je Tomáše konec! Splnil si svůj sen, stal se kuchařem, jak jsem již uvedla, úspěšným dokonce v cizině. Možná by se ještě rozpomněl na moje slova, že být kuchařem není jen tak: můžeš být kuchařem v bufetu na růžku nebo na zámořské lodi, můžeš klohnit nějaké ohřívané guláše nebo se specializovat kupříkladu na studenou kuchyni…Prostě – musíš něco umět a dělat to pořádně, k tomu potřebuješ….Byla jsem pro Tomáše důvěryhodná, dal na má slova, věřil mi? Byla jsem pro něho – při všem povinném soudružkování – paní učitelka, nebo úča?

            Proč to všechno píšu? Ze dvou důvodů. Do českých kin přichází koprodukční film Anthropoid. V magazínu Lidových novin Pátek ze dne 9.září 2016 je uveřejněn rozhovor s britským spisovatelem a komikem Johnem Martinem. Události kolem atentátu na Heydricha ho zaujaly natolik, že pořádá zájezdy po stopách parašutistů Gabčíka a Kubiše, přednáší o filmu Anthropoid, přátelí se s rodinami parašutistů i Heydrichovým synem Heiderem. Na otázku žurnalistky Terezy Willoughby, jaké to bylo pro příbuzné parašutistů za komunismu, čtete kromě jiného  větu: „Šlo o západní operaci, o které se prostě muselo mlčet“. Kdyby tu větu četl Tomáš, musel by nevěřícně kroutit hlavou se slovy: „To přece není pravda!“ Jistě – nevěděl  nic o osudu spisovatele Dušana Hamšíka a jeho knihy Bomba pro Heydricha. Knihy, která vyšla v nakladatelství Mladá fronta v nákladu 20 000 výtisků poprvé v roce 1963, a pro velký úspěch v rozšířeném a přepracovaném vydání v témže nakladatelství znovu opakovaně v letech 1964 a 1965. Tu knihu si Tomáš bez problémů přečetl a jistě viděl i výborně natočený Sequensův film Atentát. Pravda, pan režisér aktuálně nepatří mezi bezproblémově přijímané, ale vysokou profesionalitu mu v tomto filmu upře málokdo. To všechno šlo mimo Tomáše. Měl Hamšíkovu knížku, viděl jmenovaný film, další materiály, které – můžu říct, že prostudoval – by už musel uvést sám. Prostě – o heydrichiádě se nemlčelo. Té větě uveřejněné v novinovém rozhovoru by se Tomáš musel divit. Divím se také, a to nejen v tomto případě. Proč jsme tak trapní? Je nám to zapotřebí? Už zase jen černá a bílá? Jak bych v tomto případě odpověděla na případné zvídavé otázky ve třídě? Je mi líto, ale velice pochybuji, že bych se jich od svých již imaginárních žáků v současné osmé třídě dočkala.

          A druhý důvod mého psaní? Zůstanu u novin, vzdělávání a ve škole vůbec. Zopakuji název jednoho kdysi velmi oblíbeného filmu. Na tehdejší dobu trochu „lechtivý“ nádech – Bože, jak hluboko jsem klesla!- často při probírce různými médii transponuji do množného čísla : Bože, jak hluboko jsme klesli! Pavel Šrut , takto autor jedné ze současných nejoblíbenějších dětských knížek o lichožroutech, zřejmě netušil, že zapeklitý problém se singl ponožkami by mu mohla pomoci vyřešit věda, specifický vědecky vypracovaný algoritmus. Proč ne, když v novinách čtu, že…“Vědci objevili způsob, jak efektivně třídit ponožky. Vymysleli na to algoritmus“. Pokud si nevíte rady ani pomoci, tak nejprve hromadu vypraných ponožek roztřiďte podle barev. Tu černé, tu bílé…Pokračovat snad nemusím. Jakým grantem byl takový „výzkum“ podpořen? Podobným zhůvěřilostem – objevují se častěji, než myslíte, zhusta i mezi tématy diplomových a jiných vědecky pojímaných prací – tak ty jsem pro sebe označovala jako „objev hřebíku“. Učitelé pochopitelně nepřijdou zkrátka. Ještě před poprázdninovým návratem do škol si mohli v novinách přečíst útěšnou zprávu: „Německé lekce humoru léčí přetížené učitele“.  Nepochybuji, že i u nás již někdo uvažuje o kurzech optimismu, které mají učitelům pomoct překonat stres (proč ne překonávat, ale to už bychom patrně chtěli po vědcích moc, lepší bude kurz – za finanční úhradu – opakovat). Vždyť učitelům v Lipsku „tyto kurzy humoru pomohly získat nadhled nad situací“. Chcete něco konkrétnějšího? Tedy: „Musíte ráno přijít do třídy nikoli s tím, že už je tady zase ta hrozná třída 8.C, ale naopak s tím, že je přede mnou velká výzva“. Jak objevné, jak účinné? S podobným pohledem na učitele se nesporně zvýší prestiž učitelského povolání!

           Do třetice, v duchu rčení, že konec korunuje dílo – čerstvá zpráva z domácích pedagogických luhů a hájů: „Učitelé dostanou rady, jak čelit šikaně“. V takto nadepsaném článku Lidových novin z prvního zářijového týdne se dovídám o rozšíření metodického pokynu, do něhož byla „nově zahrnuta témata, jako jsou konference, komunikace s rodiči, práce se stížnostmi….všechny metody jsou spolehlivé a ověřené dlouhodobou praxí….“. Autor krizových scénářů a programů Michal Kolář dodává: „Člověk jim musí jen porozumět, k čemuž potřebuje alespoň minimální výcvik“. Mýlím se, když v tomto vyjádření cítím pobídku „pro schopné“ k vytvoření náležitých kurzů, které se tím výcvikem budou zabývat? Za úplatu, jak jinak.  Není toto vyjádření motivováno hlubokým despektem ke schopnostem a kompetencím samotných učitelů? V článku se dále dočítám, že „aktualizovaný metodický pokyn myslí nově i na obtěžování pedagogů…Ve škole by měl být připravený krizový plán, jímž by se pedagog měl v případě bezprostředního ohrožení řídit. Pokud by to nestačilo, může si zajistit bezpečí sám, např. odchodem ze třídy“. Poznámka na okraj: základní školu jsem opustila v roce 1986.  Tehdy platilo, že v době vyučování jsem za třídu odpovědná, nesmím ji opustit.  Jak víme, učitelé neopouštějí jen třídy, ale školy vůbec. Proč si nevšímáme, jak postupuje dehonestace učitelského povolání? Náhodně vybrané ukázky z médií uveřejněné v rozmezí několika dnů jsou toho důkazem.

 


Co číst (čtete) o prázdninách?

         Fejeton, z francouzského feuilleton (lístek), v češtině pojímaný jako poznámka pod čarou nebo podčárník, je specifický publicistický žánr, který – podle Wikipedie –„zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků…“.

            My starší si ze školy pamatujeme, že fejetony mistrně a s gustem psal Jan Neruda (1834 – 1891). Do čítanek se jich z jeho celkových prý dvou tisícovek dostaly – v závislosti na společenské a politické konstelaci – dva : ten o staromládeneckých trablech se slamníkem Kam s ním? a probudivší se dělnictvo oslavující 1.máj 1890.

            Když časově hodně poposkočím, octnu se v první polovině 80.let minulého století ve třídě speciální ZŠ, kde moji osmáci s pobavením nadepsali dopis tehdy velmi populárnímu fejetonistovi  oslovením Vážený soudruhu Křesťane. Pamatuji, že v záhlaví žurnalistovy písemné odpovědi jsem se poprvé setkala s oslovením Dobrý den…. Slouží Rudolfu Křesťanovi ke cti, že mým žákům nejen odepsal, ale neváhal při cestě na Slovensko jízdu vlakem v Olomouci přerušit a ve škole na (Svatém) Kopečku s kluky pobesedovat , dokonce jim přečíst něco ze svých připravovaných, ještě nepublikovaných fejetonů .Téma se nějak točilo kolem mravenců, možná bych ten text našla v následně brzy vydaných 111 fejetonech ze zvědavosti, shrnutých pod titulem Slepičí krok. Jenom dodám, že to nebyl poslední kontakt populárního fejetonisty s mými žáky, o dalších jsem se posléze dozvěděla od iniciativou hochů překvapeného  Rudolfa Křesťana.

            Fejetony patří k mému oblíbenému čtivu. Nepochybně k tomu přispěl Ludvík Vaculík (1926 – 2015). Wikipedie uvádí, že Ludvík Vaculík  „…žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější“. Jsem šťastnou majitelkou brožovaného vydání souboru fejetonů Ludvíka Vaculíka z let 1981 – 1987. Pod titulem Jaro je tady je vydala v roce 1990 Mladá fronta. V tiráži čtu: Druhé vydání (v ČSRF první). To „F“ ve zkratce bych bohatě využila ve třídě nebo posluchárně, je v něm kus naší historie, ne vždy k hrdosti a chlubení. Tady se mi chce citovat smutně prorocký závěr fejetonu  Šimečkovy boty datovaný únorem 1982: „Poměry se mohou změnit způsobem, jaký si dnes ani neumíme představit…A ulice budou plny lidí, kteří jako by teprve teď dostali rozum, který mohli mít dávno dřív, a budou potřebovat zas jako před lety komusi ho hlásat. Já tam nebudu“. Nebyl tam, nehodil se.

         Až do loňského jara jsem každé úterý četla Lidové noviny od zadní stránky – od Posledního slova, v úterý patřívalo Ludvíku Vaculíkovi. Ta čeština, to jiskření pohledů a názorů na věci kolem nás! Desky brožované knížky  Jaro je tady  se kroutí pod množstvím vložených výstřižků novinově publikovaných fejetonů Ludvíka Vaculíka. Naštěstí mám další soubor, a to z let 1989 – 2001, vydaný přímo pod titulem Poslední slovo. Patří ke knížkám mého čtenářského naturelu – můžu ji otevřít náhodně, na kterékoli stránce a určitě se zase a znovu začtu.  Neodpustím si několik ukázek, krátkých citací, v žurnalistickém slangu se tomu teď říká „ochutnávka“. Fejetony Ludvíka Vaculíka skutečně ukazují všední věci, jsou velmi subjektivní, řekla bych občansky angažované, kdyby ta formulace nebyla tak zprofanovaná, občas i drsné. Proč asi?

         Nemíním čtenáře informovat ani vychovávat. Spíš mu chci způsobit pohnutí, dát mu nějaký pocit, navrtat jeho stanoviska. Jsou to mé subjektivní lokální zprávy z oběhu Země kolem Slunce, nic víc! Já dokonce ani nemá ctižádost být týdně v novinách. To se jen sešel zájem novin s mou potřebou peněz.  (Moje urážky, 4.března 1997)

             Nevychodil jsem žádnou „prestižní“ školu krom brumovské měšťanky.Tehdy vládl názor, že čemu mě učili, mám umět….Ale důležitější než vědomosti je schopnost učit se. Zvláště vy různé umělkyňky se bez základů všednosti povyšujete nad obecné vzdělání. Poznal jsem, že právě k slovesné tvorbě, například, je dobrý každý kousek vědění z chemie, biologie, fyziky. Odtud se obohacuje slovník i přirovnání, vznikají zajímavé asociace a udivující argumenty. Celý život cítím, že mi chybí soustavné vzdělání v něčem, přestože celý život sahám po vědomostech. Jediné ucelené odborné vzdělání mám z obuvnické školy, kterou jsem vůbec nemínil studovat, ale u Bati platilo: když tu jsem, tak se zajímám a dělám…..Kdybych teď měl znovu příležitost a možnost mladý studovat, byla by to hudba nebo jazykověda. Zároveň ale cítím, že by mě to zazdilo v sobě. Takto jsem volnější, ale k větší svobodě chybí mi matematika, dějiny, latina. Když člověk nevystuduje například filozofii, nevadí, ta se dá domyslet. Ostatně to je právě obor, jehož účastníci nejvíc otročí myšlenkám cizích lidí: jenom než se vybabřou z klasiků! Nadměrně silné vzdělání umrtvuje myšlení. Vyučování novinářství nebo spisovatelství neuznávám: buďte něčím pořádným, třeba učitelem, studujte volně všecko dál, psát se naučíte psaním a nespokojeností.   (Studentský koutek, 7.dubna 1998)

 

         Když do mého oddílu ve vlaku, kde jsem byl sám, vstoupily tři mladé ženy, ihned jsem byl nerad, což mě zarazilo. Pozdravily, hodily nahoru batohy, svlékly bundy, pod nimiž byly osvetrované proti mrazu venku. A měly džíny. Všecky tři byly mocné: nemyslím tlusté, ale masivní.  Kdyby mi byly sympatické, dalo by se říct ztepilé. Oslovovaly se vole….Byly to ženy podle dnešní spotřební normy, do pojmu žena mi nepasovaly. Jejich výslovnost byla nedbalá, tón věty drsný. Jejich tvary se v oblečení pnuly bezohledně, to mě odpuzovalo. Napadlo mi, že to nejsou ženy, ale chlapyně….uvědomil jsem si, v jaké šťastné éře jsem žil, kdy dívky byly dívčí. Koho asi tyto najdou za muže a jací, proboha, jsou muži, jimž se ony líbí?….A právě mi napadá, jestli ta odpudivá stejnost nepochází ze stejnosti a nudy rodin, které se málo liší životním stylem, vkusem rodičů, jsouce unifikovány reklamou a spotřebními zvyky. Ano, na vesnici dříve mohlo z pěti dvorků vyjít v neděli na ulici pět rozličných dívek. Dnes vidíte na každém shromaždišti tři sta stejných.     (Neženy, 2.února 1999

 

         Já vlastně nevím, jak se mám na užívání drog dívat. Možná, kdyby se prodávaly volně a lacino, nepáchaly by se pro ně takové zločiny, narkoman by pracoval dovnitř, do sebe. A to bych přijal, ale s podmínkou, že my bychom do toho nebyli zatahováni a že bychom neplatili léčení choroby, kterou si chorý zvolil. Ať potom každý jde ke své zkáze, to bude přírodní výběr. Koho tato slova pohoršují, tomu připomínám, že mám na mysli jen lidi, kteří se rozhodli touto cestou jít, ačkoli nekouřit, nepít, nedrogovat je přirozené a lehké. Druhá možnost je zakázat drogy úplně: nebyly tu, nemusejí zas být, svobody tím nikomu neubude. Nebo mi chcete říct, že když nekouřím, mám méně svobody? Agitace za svobodu marihuany je směšná: je to jen projev toho, že kdo do něčeho spadne, chce tam dostat někoho dalšího, aby si připadal normálnější.     (Vítání zločinců, 9.května 2000)

          Nedávno mě náš Jan zaujal myšlenkou, že přebujelá medicína svou intervencí do přírody maří další vývoj člověka. Ano, nedomrlí zachráněnci jsou pak neplodní, tedy se jim naroubuje plod odjinud, a čí harant jsi, mé dítě? Banda géniů všeho druhu si jednoho desetiletí předjedná vládu tím, že si v laboratořích nabřečkují odžínované exempláře nezřetelného pohlaví se vmontovaným genem pro demokratickou volbu těchto banditů. Teď uvažuji , jako vy,není-li můj postoj projevem staromilství, strnulosti, ba senility. Ale není, není!….Ten blboň s telefonem právě smazává kulturní rozdíl mezi kanceláří, hospodou a domovem. A je-li to, co si domlouvá, rande, přeji mu, aby, až za ní přijde, nastavila mu zkumavku.    (Cestou hmyzu, 13.srpna 1996) 

       Ani se nedivím, že se redakci Lidových novin zatím nepodařilo najít za Ludvíka Vaculíka alespoň přibližně přiměřenou náhradu. Vůbec ty nedávné změny autorů Posledního slova na zadní straně LN nevnímám jako pozitivní. Přesto tu rubriku neopouštím. Už kvůli Ondřeji Neffovi.  Jak jsem čtenářsky netečná k jeho oblíbenému žánru sci-fi, tím raději čtu Neffovy alias Astonovy glosy na internetovém deníku Neviditelný pes: krátké, stručné, výstižné. Nevím, jestli Ondřej Neff chápe své pravidelné týdenní poznámky v rámci Posledního slova jako fejetony. Když zhruba před měsícem jeden z nich nadepsal Kdo sedí na kozlíku?, vrátil mě ke knížce mého dalšího oblíbeného autora: Stanislava Komárka – Listy v lahvích. Krátké články, v intenci autora , u něhož opakovaně zdůrazňuji křestní jméno Stanislav, aby nedošlo k nepatřičné záměně, jsou v Předmluvě uvedeny následovně: „Tento svazek obsahuje sloupky z let 2007 – 2009, otištěné převážně v Lidových (LN) a Hospodářských (HN) novinách. Sloupek je útvar krátkodechý, v typickém případě se druhého dne i s celým listem smačká a hodí do koše. Vždycky jsem se snažil, možná marně, aby sloupky obsahovaly i něco jiného než obvyklé radosti čtenářů novin: líčení hlouposti mocných a chyb, které udělali….V době klipové má takováto kniha zase nepochybnou výhodu, že ji lze otevřít kdekoli a kousek „učíst“  v tramvaji či mezi vyplňováním excelových tabulek, což se Zločinem a trestem provádět nelze.

Z knížky Stanislava Komárka Listy v lahvích opisuji celý sloupek, na který upozornil v nedávném Posledním slově LN Ondřej Neff pod horce aktuálním titulkem Kdo sedí na kozlíku.

Vůz se senem

            Když jsem si v roce 1984 jako chudý emigrant udělal první výlet po západní Evropě, strávil jsem v madridském Pradu před kolekcí Boschových obrazů celý den. Stálo to za to: co malba, to skvost, ale nejvíce mne zaujal jeho raný oltářní obraz Vůz se senem. Zpětně interpretovat dílo muže, který osciloval kdesi mezi odlehlým  nábožensko-symbolistním vizionářstvím a solidně usedlým řemeslně malířským podnikatelstvím, je věc nevděčná a kunsthistorických publikací na toto téma by bylo na pořádný valník, takový, na jakém se na obrazu veze seno. O tento z lidského hlediska nepříliš cenný materiál se na obraze rvou a kompetují osoby všech možných společenských stavů i pohlaví včetně mnichů a jeptišek, háky strhávají kusy  kýženého substrátu  a pro hrst uschlých travin se neštítí násilí, ba i vraždy – taková běžná situace ze světa tržního hospodářství, kde se každý snaží trhnout, co se dá, aniž si uvědomuje, že odměnou je mu cosi jako plevy poletující ve větru či pár stébel, kterými lze tak nakrmit kozu.To byl ovšem víceméně prostý lid – společenské špičky se tohoto zoufalého zápolení přímo neúčastní, ale jedou spořádaně za vozem, těsně, až na doraz, takže jim objemný náklad zcela zastírá jakýkoli výhled. Vidíme papeže, biskupy i světské velmože v jejich nákladných róbách a na krásných koních, jak se snaží udržet krok s dobou, aniž by viděli dál než na dva lokty před sebe. Co pravděpodobně netuší, je skutečnost, že vůz vpředu netáhnou koně, řízení nějakým uvážlivým sedlákem či vozkou, ale démoni hrůzných a zčásti zvířecích podob, kteří se chaoticky kupí  kolem oje a ve zmatku vlečou vůz neznámo kam.

            Je těžko si představit výmluvnější  obraz světa a jeho chodu, nežli je právě tento, a často v prázdných chvílích na Hieronyma Bosche, svého nejoblíbenějšího malíře, myslívám. Pozdní středověk se nám dnes z historické dálky jeví jako doba stabilní, idylická, kdy nebylo inflace, exhalací a mediálních skandálů a nedělo se vlastně „nic“, ale opak je pravdou: každá doba je nejistá, otevřená prapodivné budoucnosti a její mocní společenské děje spíše monitorují, než řídí – v podstatě se jen snaží neztratit stopu. Aby v purpuru či hermelínu ujeli ještě aspoň  kousek, musejí se slepě svěřit silám, které neznají, kterým nerozumějí a kterých by se asi polekali, kdyby je spatřili v nezakryté podobě., Lid, plně zaujatý každodenními půtkami a mamoněním, jim v tom vlastně nepřekáží a celý proces v zásadě ani nesleduje. Svět se řítí samospádem kamsi, o čem lze přiléhavěji než kde jinde použít obratu: „Čert ví!“

            Můžeme se jen dohadovat, zda milenci a zpěváci sedící na samém vrcholu Boschovy fůry, znamenají naději ve všeobecné mizérii, nebo spíš po úsudku mystiků křesťanských i buddhistických jen navoněnou, ale trnitou cestu, jak se marnost světa množí.  Kdybych uměl dobře starou holandštinu a mohl se nějakým zázrakem přenést na jednu z hostin, kde Hieronymus B. servíroval pečené labutě pro své přátele z řad členů mariánských bratrstev, nejenže bych jej objal a políbil, jak by se slušelo, ale potěšil bych ho i zprávou, že i o pět set let později ještě přízraky, které znával, v jen málo změněné formě kamsi dál smýkají světový vůz.

                                                                                                                                                                          LN, 2009

            Už jenom dodatek z Předmluvy Komárkovy knížky: „Povaha doby je prapodivná a prapodivné jsou i zápisky z ní, v tomto případě koncipované po starodávnu jako novinové sloupky a nikoli jako osobní „blog“. Tajně při jejich „papírovém“ vydání doufám, že jeden exemplářík ukrytý kdesi za trámem krovu by třeba mohl přetrvat i zrušení knihoven a eventuální kolaps digitálních médií. To ovšem doufá každý, kdo něco podobného činí, a všichni se asi velmi mýlíme. To, co nastane, ale nezná žádný z lidí, protože Osud má plný rukáv trumfů, o nichž nevíme.

                                                                                                                        V Praze na svátek Tří králů 2010, Stanislav Komárek

            Víme už, co číst – explicitně o těchto prázdninách?

 

KOMÁREK, S.   Listy v lahvích.  Praha: nakladatelství Dokořán, 2010. ISBN 978-80-7363-300-4.

KOMÁREK, S.  Evropa na rozcestí. Praha: Academia, 2015. ISBN 978-80-200-2510-4.

VACULÍK, L.  Jaro je tady (fejetony z let 1981 – 1987). Praha: Mladá fronta, 1990.

                       ISBN 80-204-0192-X.

VACULÍK, L.   Poslední slovo.  Výbor fejetonů z Lidových novin (1989 – 2001).

                             Praha – Litomyšl: Paseka, 2002 ISBN 80-7185-443-3.

 

 


Vysvědčení

        Kdyby si Dagmar Edith Holá, označená jako spisovatelka a publicistka, měla v těchto dnech jít pro vysvědčení za novinový článek uveřejněný 21.června 2016 v příloze LN Akademie, neměla by se čím chlubit. Takovou splácaninu a odbornosti prostý blábol jsem už dlouho nečetla. Kdyby se její text – nadepsaný Asistentem pro sociálně znevýhodněné – netýkal závažného problému, člověk by se mohl zasmát, s dodatkem, že papír snese všechno. Stále si však myslím, že redakce Lidových novin má i pro svou pravidelnou úterní přílohu Akademie odpovědné redaktory. Právě proto, že úloha, postavení a význam asistentů ve školách je setrvale i pro mnohé zúčastněné a zaangažované aktuálním tématem s mnoha otazníky, neměly by se na stránkách vyhrazených školské problematice objevovat – řečeno slovy George Orwella – texty plevelné vitality. Nebo snad, ber kde ber, je v kurzu inkluze (promiňte, společné vzdělávání), budu tedy psát (pochopitelně jen pozitivně) o inkluzi? Mluví se – mlhavě – o asistentech učitele, budu psát o asistentech….bez obav, že bych nedošla sluchu na místech, která ocení, že jsem takříkajíc dobově nezapomněla pozdravit u vrbiček (odkaz na půvabnou a stále pravdivou obrozeneckou povídku Františka Jaromíra Rubeše).

         Budu velmi konkrétní. Přejdu v podtitulu uvedená spojení jako práce se slabšími žáky (lze znevýhodněného žáka označit jako slabšího?), pominu problematický (v čem?) Duchcov, upřímně přeji třicetiletému Josefu Tomášovi, že v práci asistenta navzdory nízkému platu našel životní uplatnění.

        Zajímalo by mě, jestli Josef Tomáš nějakým způsobem autorizoval text, který se ho zásadně odborně dotýká. Pracuje jako asistent pro znevýhodněné žáky na ZŠ Jaroslava Pešaty v Duchcově už čtvrtým rokem. Vzhledem k okolnostem mohl být v začátcích své asistentské kariéry pedagogicky nepopsaným listem (chtělo se mi napsat – tabula rasa – ale zafungovala autocenzura, kolik lidí podobnou repliku dnes ještě pochopí?). Avšak nyní, po třech letech práce ve třídě, už přece musel – a především by měl! – dojít jisté odbornosti. Nezarazil se u textu (cituji): „Prvňačka Adéla působí plaše. Očima ve slabikáři sleduje text, který mají číst. Asistent sedí v lavici vedle ní. Dívka se pokouší šeptem přečíst první větu. Po dočtení mají žáci rozlišit měkké a tvrdé souhlásky. Každý postupně dojde k tabuli a správně doplní  i  nebo  y  v předepsaných slovech. Pro Adélku je to moc náročné“?  Nejen pro Adélku! - ozve se nejen každý učitel (stačí i rodič byvšího prvňáka). Ukažte mi, prosím, jedinou třídu nějaké ZŠ v naší republice, kde žáčci první třídy rozlišují tvrdé a měkké souhlásky a správně po nich doplňují  i nebo  y! Přes všechny peripetie opuštěných osnov a veletoče rámcových vzdělávacích programů pochybuji, že se taková třída najde. A vskutku ještě běháme jeden po druhém k tabuli, abychom doplnili požadovanou samohlásku? Je to časově i jinak efektivní? Kde jsou nové vyučovací metody, využití nových pomůcek? Co by měl vědět asistent v podobné pozici o metodách výuky počátečního čtení? To nejsou pouhé řečnické otázky, ale kořeny efektivity nebo – nedej bože! – škodlivosti působení asistenta pedagoga, v tomto případě v minulosti vysoce ceněných elementaristek (já jsem měla v první třídě pana učitele).

       „Přesuneme se na koberec,“ upozorní Josef dívku. Opravdu s ní asistent pedagoga mluví takovou šroubovanou češtinou? Nedokážu si představit, že bych podobně odtažitě promluvila na žáka i staršího, vane z toho chlad. A to ani nepřipomínám, že sociálně znevýhodněná Adélka bude s nejvyšší pravděpodobností znevýhodněna a priori právě jazykově, komunikačně. Je čeština jejím jazykem mateřským? Jak mluví doma s rodiči a sourozenci? Je znevýhodněná mentálně, sluchově, je diagnosticky zařazená do PAS (pásmo autistického spektra), mohla bych pokračovat, v rámci proponované inkluze je spektrum i sociálně znevýhodněných dětí ještě širší. Věřím, že Josef takto Adélku neoslovil, to je jen absencí jazykového  citu poznamenaná konstrukce autorky článku,  spisovatelky a publicistky.

         Zalíbení v práci, ve výuce na koberci nikomu neberu, ještě nedávno byla oceňovaným atributem progresivity pedagogické práce. Nejste s žáčky „na tépichu“, nepovalujete se na něm, nehoupete se ve třídě v zavěšené síti –pak nestojíte jako učitel za nic, nejspíš nebudete hodnoceni jako „pohodová škola“. Tu pohodičku v Adélčině třídě podtrhuje autorka článku volbou jazykových prostředků adekvátních prvorepublikovým Večerům pod lampou, románům pro ženy: „….trpělivým hlasem ponoukne asistentJosef je trpělivý a znovu vysvětluje. Odměnou mu je to, že dívka se zářivě usměje, když se jí něco podaří….Prvňáčci jsou již unaveni, učitelka je s úsměvem vybídne k protažení. Sama působí uvolněně a má jiskru. Adélka je nejpohyblivější a sem tam si i povyskočí navíc…“.Přímo vidím, jak by se při četbě těchto formulací bavili zástupci jiných profesí, s myšlenkou, co by ti učitelé pořád chtěli, to, o čem se tady píše, to přece dokáže každý… Taky příspěvek ke zvýšení prestiže učitelského povolání! Naštěstí podobné články lidé nečtou.

            Jsme tedy na koberci a spolu s Adélkou „ukazujeme správná písmena….všechna písmenka jsou identifikována. Jde se na skládání slabiky au…“ pro češtinu typičtější slabiku abyste pohledali! K čemu alespoň náznak nějaké odbornosti, musíme dostát prosazovanému trendu, v novinářské hantýrce označovaném jako „háelpéčko“hluboký lidský příběh.

             Věřím, že Josef Tomáš – jako řada jemu podobných – přistupuje k práci asistenta sociálně znevýhodněných dětí bona fide – v dobré víře, že svým svěřencům pomáhá. V článku jsou citována jeho slova o citlivém přístupu k těmto dětem, ředitelka školy uvádí výčet jeho činností, zahrnujících i volnočasové aktivity, včetně sportovních, kulturních, adaptačních a ozdravných pobytů. Jen ten údajně nekompromisní závěr paní ředitelky a z něho plynoucí řešení mě zaráží: „Z platu asistenta se uživit nedá“. Říkejte to mně, která jsem celý život žila z učitelského platu, po nástupu na univerzitu v roce 1986 jako vysokoškolská učitelka platově oproti „základce“  zhruba o pětinu klesla, o posléze vyměřeném důchodu ani nemluvě! Podle autorky článku paní ředitelka „každému ze tří asistentů pedagoga, které ve škole má, dala úvazek navíc, aby ze školství neodešli“. Tomu nerozumím. Pokud měli dosud úvazek – řekněme – deset hodin týdně, navýší se jim na dvacet? Je možné v daných podmínkách školy navýšený úvazek realizovat? Je to legální řešení? Když nic jiného – přispěje vztahům mezi pedagogickým pracovníky, jmenovitě mezi učiteli a jejich asistenty? Je to následováníhodná cesta řešení finančního podhodnocení pedagogů?

        Publikovat články podobné úrovně učitelstvu rozhodně neprospívá.  Nejsou pro nás dobrým vysvědčením.  Máme o čem přemýšlet.

    Hezké prázdniny!

 

      Dagmar Edith Holá: Asistentem pro sociálně znevýhodněné.

                                            Jak vypadá práce se slabšími žáky v problematickém Duchcově?  

                                           Josef Tomáš v ní navzdory nízkému platu našel životní naplnění

                                           Lidové noviny ze dne 21.června 2016, příloha Akademie s.16

                                           Autorka je uvedena jako spisovatelka a publicistka

 


Pasivní rezistence?

        Je červen, měsíc růží, jahod, školních výletů a …přijímacích zkoušek! Aktivně jsem se jich na pedagogické fakultě přestala zúčastňovat v roce 2011. Po třiapadesáti (čtete dobře – 53) letech nepřetržitého působení ve školství. Moc jsem těch postů nevystřídala, začínala jsem jako vychovatelka, pokračovala jako učitelka na základní škole pro vadně mluvící, dvacet šest let jsem pak prožila nejprve jako odborná asistentka, od roku 1997 jako docentka na pedagogické fakultě, na katedře speciální pedagogiky , nikdy na vedoucím místě, vždy bez stranické příslušnosti. U přijímacích zkoušek jsem uchazečky ( uchazeče) o vysokoškolské studium nesčetněkrát vyvedla z míry prostou otázkou: Co vás přimělo k rozhodnutí studovat speciální pedagogiku? Přiznávám, že jsem se musela dost přemáhat, abych zachovala „poker face“ v případě ujištění, že adept(ka) učitelství „má rád(a) děti“.

         V takové dimenzi jsem o svém povolání nikdy neuvažovala. Dostala jsem se k němu náhodou, bylo pro mě nouzovým východiskem, v podstatě okolnostmi vynuceným. Díky, šťastná náhodo! Učitelství stále považuji za velice kreativní povolání, chcete-li je jako kreativní vykonávat. Zkuste se postavit před třicítku osmáků nebo naopak vyjukaných prvňáčků, napochodovat do posluchárny zaplněné dospěláckou mládeží skeptickýma očima zkoumající, co jste tedy zač – a většinu (nikdy ne všechny) z nich zaujmout, oslovit, získat na svou stranu, přesvědčit je, něco jim předat,možná i naučit, pro něco je nadchnout… Jste v nezáviděníhodné situaci, něco po nich chcete, budete chtít (nebo ne?), máte požadavky (tím především také na sebe), byla by vám hanba podbízet se… Přitom nejméně ti od 3.třídy ZŠ vás budou vnímat jako někoho, kdo je pro média všeho druhu  snadným terčem, osobou tak spolehlivě – a trapně!- zesměšňovanou, vrchnostensky různými všeznalci ze všech stran kritizovanou, sociálně ponižovanou. Nemyslím, že by se vaši žáci (studenti, posluchači) zrovna vyžívali sledováním filmů typu Jak jsme hráli čáru. V nedávno vysílaném – proklamativně rodinném -koprodukčním snímku ČT jsou všechny učitelky 60.let vylíčeny způsobem, že by od nich pes kůrku nevzal. Jak jinak a jak jednoduché! Spolehlivě dávkovaná infekce výchovy černobílého vidění světa. V posledních letech jiný obraz učitele nezažijete. V té atmosféře – bohužel často i doma – žijí vaši žáci a studenti. Proč by to vnímali jinak?

          Jsem vrstevnicí Elišky Fučíkové, renomované historičky umění, v letech 1993 – 2004 ředitelky odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky. Se zájmem jsem sledovala její autentické vyprávění o životě, vysílané v mém oblíbeném pořadu Osudy na rozhlasové stanici Vltava. Sice jsem nevyrůstala v Praze, ale i ve městě s druhou největší památkovou zónou v ČR, v Olomouci, jsem měla v 50.letech učitele z politických důvodů odsunuté ze škol vyššího typu, na té osmileté střední (dnes ZŠ) nebo na jedenáctiletce (tehdejší obdobě gymnázií) údajně tolik škodit nemohli. Ostatně – i speciální školy (mezi nimi „ta moje“ pro vadně mluvící) bývaly v té době odkladištěm, útočištěm nepohodlných učitelů, byli tam jaksi méně vidět, což svým způsobem byl i můj případ.Vzpomínám na své učitele s vděkem, ne pouze v oparu vzpomínkového optimismu. Byly to z velké části osobnosti, našel se mezi nimi i některý s trochu pro nás mladé podivínskými rysy, jak už tomu u silných osobností bývá. Ti učitelé uměli učit, naučili, měli respekt, rozhodně nám nelhali, jak se po roce 1989 snažily společnosti vnutit urážející plakáty s nápisy Paní učitelko, už nám nemusíte lhát. Ani já jsem ve třídě nelhala, co jsem říct nechtěla, neřekla jsem.

        Nejsem naříkavý typ, snažím se najít pozitivní stránky současné školy (ale řeknu vám – dá to fušku!). S úsměvem sleduji v úterní  příloze Lidových novin glosy paní redaktorky Kvačkové. Často se neubrání pohledům na aktuální dění ve škole přes „toho školáka, co ho máme doma“. Tomu rozumím, taky jsem babička. Není plamennějšího bojovníka proti povinné maturitě z matematiky nad Petra Kamberského. Ten pan redaktor ale musel v hodinách matematiky hodně trpět! Při pročítání Akademie, pravidelné přílohy Lidových novin věnované školství, jsem si poslední květnový den přečetla článek Oldřicha Uličného, podle údaje v LN vedoucího bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci. Pan profesor pod titulkem O škole, životě a větném rozboru reagoval na otázku paní Radky Kvačkové, k čemu je pro život větný rozbor, uveřejněnou v LN 24.5.2016 A podařilo se mu – jak dnes již vidno –podnítit skutečnou polemiku. Celý příspěvek doporučuji k přečtení, zde jen krátké výňatky:  K čemu je dětem a studentům větný rozbor, je už v odborné literatuře popsáno…..Víme, že kampaň proti výuce gramatiky občas v médiích vzplane, drží se jí ve svých aktivitách soustavně především nekvalifikovaní publicisté a školní revolucionáři či mizomusové, většinou nepedagogové vzpomínající na vlastní odpor k matematice či jiným exaktním postupům včetně větného rozboru. A neslavně také někteří novináři a publicisté….přitom mě ale zaráží, že novináři si nevšímají opravdového problému jazykové úrovně ve školách…..Vždycky se ptám, kdy si přečtu v novinách něco od dobrých a rozumných učitelů a učitelek, kteří se snaží češtinu svých žáků a studentů zlepšovat a kteří gramatiku učí rádi a dobře a vědí, k čemu ve škole slouží. Asi by jejich názory nebyly dost revoluční a atraktivní…“ Tady se hlásím a ozývám! O škole (nejen) píšu často, o výuce větného rozboru jsem psala opakovaně, východiskem mi byly vlastní zkušenosti z výuky mládeže pubertálního věku, bohužel řečově handicapované, což jejich vztah k jazyku, komunikaci nesmírně komplikovalo. Snad právě proto jsem se naučila větný rozbor učit. Prohlašuji bez falešné skromnosti – umím větný rozbor naučit, chcete-li hravou formou, smysluplně. Je to problém METODIKY výuky. Ověřila jsem si to na různých školních frontách, i na fakultě vyžádaně potajmu se studentkami z katedry, která nebyla mou mateřskou. Zvítězilo právě to logické uvažování, analytické myšlení, žádná cesta přes spojky, ale o tom všem jsem již podrobněji psala v nejednom  blogu (např. Slovo do pranice – o větný rozbor).

        Tomáš Feřtek je v LN uváděný jako odborný konzultant společnosti EDUin. Jeho reakce na článek profesora Uličného, uveřejněná v LN 7.června 2016, již svým titulkem předznamenává militantní charakter publikovaného názoru – Čemu a proč škodí větný rozbor. Opět doporučuji k přečtení. Ocituji část, která mě obzvlášť zaujala, a to autorovou bohorovností : „Profesor Uličný se v závěru textu podivuje, proč ti učitelé, kteří učí češtinu „dobře“, tedy podle jeho představ, tak málo své postupy veřejně hájí. Nabízím hypotézu postavenou na zkušenosti s učiteli z kurzů mediální výchovy. Češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitější strukturovaný text neumějí. Přitom o jedné věci není pochyb. Větný rozbor ovládají na výbornou“.  

       Komentář k citované části textu velmi výstižně a kultivovaně formulovala další účastnice polemiky. Stala se jí článkem nadepsaným O větném rozboru a vyjadřování uveřejněným v LN 14.6.2016 Helena Pavlíčková, vyučující lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně. Paní doktorka kromě jiného napsala: „Polemika Tomáše Feřtka Čemu a proč škodí větný rozbor vyzývá k reakci nejen překvapivou hypotézou, že „češtináři patří k těm, kteří velmi neradi píší, a často se ukáže, že vytvořit složitěji strukturovaný text neumějí“. Přisoudit tak velké skupině lidí tuto negativní charakteristiku by bylo třeba potvrdit či vyvrátit velmi poctivě založeným průzkumem a jeho statistickým vyhodnocením. Na nic z toho se ovšem autor neodvolává, a je proto na pováženou, že své subjektivní dojmy povyšuje na konstatování reálného stavu…….. Správně aplikovaná výuka větného rozboru může rozvoji abstraktního myšlení napomoci, podobně jako výuka matematiky“.

            Tomáš Feřtek se dovolává své zkušenosti s učiteli v kurzech mediální výchovy. Možná právě v tom je „jádro pudla“. Netvořili tito učitelé příliš specifickou a homogenní skupinu ? Toť otázka. Nic proti mediální výchově. S jejími prvky jsem se poprvé setkala před lety na Šrámkově Sobotce v přitažlivém pojetí a podání Josefa Šlerky, na webu Startupnes.cz označovaném za „matadora české IT scény“ a dala by se uvádět další ocenění. Dovedl zaujmout – i nás „sešlé do údolí let“. Pokud se nemýlím, Tomáš Feřtek byl členem týmu připravujícím skutečně mimořádně vydařený televizní seriál Případy 1.oddělení. Komu čest, tomu čest. Patřilo by se však, aby Tomáš Feřtek – jako osoba tak vehementně se angažující v otázkách našeho školství –reagoval na polemiku Heleny Pavlíčkové a solidně doložil, že se ve svých závěrech opravdu neopírá jen o vlastní subjektivní dojmy povyšované na konstatování reálného stavu.

            České učitele a učitelky bych prosila, nejen češtináře, aby si znovu přečetli polemický příspěvek pana profesora  Uličného,, aby dávali o sobě vědět, aby mluvili a psali o svých dobrých zkušenostech i problémech. Dávejme o sobě víc vědět nejen výzvami ke stávkám a věčným handrkováním o penězích. Pasivní rezistence nikam nevede.

Oldřich Uličný: O škole, životě a větném rozboru

Lidové noviny  31.května 2016 

(Autor je vedoucím bohemistické katedry na Technické univerzitě v Liberci)

 

Tomáš Feřtek: Čemu a proč škodí větný rozbor

Lidové noviny  7.června 2016

(Autor je odborný konzultant společnosti EDUin)

 

Helena Pavlíčková: O větném rozboru a vyjadřování

Lidové noviny  14.června 2016

(Autorka vyučuje lingvistiku na Filozofické fakultě Univerzity J.E.Purkyně)

 

 

 

 

 

 


Bejvávalo…..

       Dostala jsem pozvání na oslavu 65.výročí založení ZŠ a MŠ logopedické Olomouc. Na té škole – tehdy pod označením ZŠ pro vadně mluvící – jsem na (Svatém) Kopečku v letech 1963 – 1986 učila. Dnes škola sídlí opět  v Olomouci, kde také 1.září 1951 vznikla. Oslava byla vzorně připravena, sluší se vedení školy,  všem vyučujícím a především 160 aktivně zapojeným žákům školy ze srdce poděkovat.

       Vedle milých zážitků ze setkání s kolegy a bývalými studentkami speciální pedagogiky jsem si odnášela také Sborník přednášek z logopedické konference konané u příležitosti 60.výročí založení ZŠ a MŠ logopedické Olomouc na Pedagogické fakultě UP v Olomouci dne 13.10. 2011. Součástí sborníku je můj příspěvek. Začetla jsem se – a uvědomila si, že bych po pěti letech nezměnila ani písmenko. Možná, že právě v době zjitřené diskusemi kolem škol  - jak šel čas – pro mládež vyžadující zvláštní péči , pro handicapované, pro děti znevýhodněné, pro žáky se specifickými potřebami (ostatní doplnit podle znalostí a libovůle) nabízený pohled a vzpomínka nezaškodí.

Plné znění textu:

        Mé vystoupení je nadepsáno poněkud  nejednoznačnou otázkou: Když vzpomínat, tak na co? Chtěla bych všechny ujistit, že v žádném případě nemíním upadat do nějaké nostalgie nebo do růžového oparu vzpomínkového optimismu. Naopak bych přivítala, kdyby se vše odehrálo v soudobém interaktivním trendu, kdybych vás přiměla, a nebojím se říci vyprovokovala k otázkám, ať již v průběhu či na závěr mého vystoupení.

Ve škole na Kopečku – jak jsme byli zvyklí říkat –jsem prožila 23 let, a to od března 1963 do února 1986. Při zpětném pohledu je dobré si uvědomit všechny souvislosti, celospolečenským klimatem a poměry počínaje, až po tehdejší době odpovídající vybavení školy. Vrcholem techniky ve třídě byl diaprojektor, gramofon a meotar, tedy zpětný projektor. Neexistovaly slidy, na meotar jsme si připravovali blány (ještě je mám schované).

       Z pomůcek bych však ráda metaforicky  připomenula prachobyčejnou  školní křídu. Vícekrát jsem již v různých diskusích s hrdostí použila někde zaslechnutý bonmot, že patřím k těm učitelům, kteří „se zamazali od křídy“. Jsem velmi vděčna škole na Kopečku za vše, co mi poskytla a čím mě vybavila  pro mé následné působení na pedagogické fakultě. Bez zkušeností nabytých v průběhu let na vzpomínané škole, bez toho „umazání  od křídy“ bych se  další čtvrtstoletí jako vyučující na vysoké škole cítila mnohem nejistěji, neměla bych se o co opírat.

      Ve škole na Kopečku jsem přežila – bohužel doslova – čtyři ředitele, s ohledem na často trapně prosazované gender studies  sdělení opravím na jednu ředitelku a tři muže – ředitele. První z nich – Jaroslav Štranc – jehož životní data se shodou náhod kryjí s daty profesora Sováka (1905 – 1989) – mě onoho 3.března 1963 přivedl ke dveřím třídy se slovy: „Hážu vás do vody a plavte!“ Na ředitele Štrance vzpomínám z více důvodů. Jako naprostý učitelský, neřkuli logopedický elév jsem byla silně pozitivně ovlivněna jeho noblesou a především atmosférou důvěry , kterou svým podřízeným, celému učitelskému sboru vytvářel. Lidsky mi dodnes zní v uších jeho reakce na má slova, že“…tady něco smrdí“.S jemnou výčitkou v hlase mě opravil: „Ale paní kolegyně, snad páchne “. Pochůzky po chodbách pedagogické fakulty mezi dnešními studenty by zřejmě pan ředitel Štranc nepřežil.

       Vraťme se ale raději k všudypřítomné atmosféře důvěry. Jeden ilustrativní příklad za všechny. „Než byste se měla ve třídě dopustit něčeho nepřístojného, raději  třídu opusťte a projděte se po chodbě“, znělo jedno z doporučení,  kterých se mi od pana ředitele dostalo. Nikdy jsem ani v pohnutí učitelské mysli třídu v průběhu vyučování neopustila. Ale věděla jsem, že to můžu udělat, aniž bych byla při náhodném setkání podrobena výslechu, co na chodbě školy v době výuky pohledávám.

        Za ředitelování Jaroslava Štrance se na jaře roku 1964 ve škole na Kopečku konalo setkání zástupců všech základních škol pro vadně mluvící z celého tehdejšího Československa. Bylo samozřejmě pracovní, ale sblížilo účastníky i kolegiálně a lidsky. S podobnou iniciativou jsem již nikdy později nesetkala.

      Zde si dovolím malé odbočení. Byla to léta šedesátá, doba politického uvolnění, označovaná jako„détente“. Rozlehlá zahrada bývalého arcibiskupského sídla  vydávala své plody, mezi nimi také švestky. S těmi nasbíranými do sudu se jednoho odpoledne vydal pan učitel Kráčmar do nedalekých Dolan, aby tam strávil noc v pálenici. My ostatní, učitelé, vychovatelé, kuchařky i paní uklizečka jsme se za zvuků harmoniky střídali u prádelního kotle při míchání povidel – vařila se dlouho a muselo se míchat  intenzivně. Škola pak měla pro případné vizity a návštěvníky vlastní slivovici a  na děti zbyla ta povidla.

     Prioritní byla pro všechny zaměstnance – a chci tím zdůraznit opravdu všechny, nejen pedagogické pracovníky – řeč, mluvní projev svěřených dětí. Škola na Kopečku byla dříve orientována především na koktavé, na balbutiky. Ještě jednou vzpomenu ředitele Štrance, který zavedl něco, co přetrvávalo další léta, i po jeho odchodu v roce 1970, a co mi připadalo z pedagogického hlediska  naprosto opodstatněné a především pro žáky přínosné. A prospělo to i mně jako učitelce.

       Základnímu poslání školy – úpravě mluvního projevu žáků – byly podřízeny dva základní aspekty výuky, organizace a průběhu výchovně vzdělávacího procesu, abychom se přidrželi pedagogické terminologie. Jednalo se o výběr a  volbu adekvátních vyučovacích metod a druhým aspektem byla odpovědnost třídního učitele za řeč žáků.

      První dva týdny školního roku byly věnovány navozování nové techniky řeči. V průběhu dalších měsíců měla být nová technika řeči fixována a automatizována. Znamenalo to dát co největší prostor verbálnímu projevu žáků. Samozřejmě ne pouze v době vyučování, ale je nasnadě, že ve výuce proces probíhal nejsnadněji.  Stručně řečeno: mluvit měl ve vyučovacích hodinách  a priori žák, učitel co nejméně. V úvahu tedy nepřicházely expoziční monologické metody výuky (např. výklad učitele), tzv. tiché zaměstnání v hodinách apod. Naopak preferovány byly metody dialogické, heuristické. Ty jsou – jak známo – velmi náročné jak na přípravu učitele, tak na jeho všeobecný rozhled a přehled.

Pro        ilustraci uvedu jeden příklad ze 70.let minulého století.  Jako vedoucí učitelské knihovny jsem dostala svolení zakoupit publikaci týkající se programovaného učení. S počítači to v těch letech  pochopitelně nemělo nic společného. V knize jsem našla program sestavený pro výuku slovesného vidu v hodinách českého jazyka. Mluvnická kategorie slovesný vid je učivo náročné na jazykový cit, o čemž by mohli povyprávět cizinci zápasící s češtinou. Žáci potýkající se s vadou řeči  mnohomluvností zrovna neoplývají, což zákonitě oslabuje jejich  mluvní pohotovost a také jazykový cit.  Zájem žáků o jiný způsob výuky jsem potměšile přiživovala poznámkami, že „…. se budeme učit  jako v Americe“. Zájem vzbuzen byl, zbývalo sednout k obyčejnému psacímu stroji a opakovaně vždy v několika průklepech pro všechny žáky program naklepat.  Program představoval  sled  úkolů, jejichž postupným správným plněním se adept posouval až ke konečnému výdobytku – novému  poznatku, kterého se domohl vlastní úvahou a úsilím. Zadání bylo ve třídě rozdáno, děti pracovaly , já  procházejíc mezi nimi tu onoho, tu druhého váhavce k patřičnému řešení  slůvkem popostrčila. Výsledek byl skutečně překvapující. Žáci si pro ně obtížnou látku slovesného vidu dokonavého a nedokonavého osvojili mnohem lépe a podstatněji než při běžné výuce. Měla jsem z dřívějška možnost srovnání. Důvod k jásotu však nebyl na místě. Zavčas jsem si uvědomila zásadní nedostatek této vyučovací metody – žáci pracovali mlčky,nemluvili. Ve třídě žáků s narušením plynulosti řeči byla tato metoda kontraproduktivní, přímo zásadně nedoporučitelná. Promítněme situaci do dnešních dnů a zvažme efektivitu a především adekvátní  míru  a způsob využívání počítačů ve výuce žáků základní školy logopedické.

     Podrobnější analýza aplikovaných vyučovacích metod ve výuce řečově handicapovaných žáků  by si vyžádala samostatnou diskusi. Už jen namátkou – v závěru školního roku  jsme kupříkladu nechávaly (tedy i mé kolegyně, nebyla jsem v tom osamocena) děti učit. Vzpomínám si, že tak proběhly hodiny dějepisu, matematiky apod. S naší  pomocí si žáci vypracovali  přípravu na hodinu, učitelé zasedli na jejich místa do lavic – a věřte, nedopadalo to nejhůře. Po roce 1989 jsem si při halasné proklamaci údajně nových vyučovacích metod na školu na Kopečku často vzpomněla. I slovy profesora Sováka, že kdybychom  třeba více četli, nemuseli bychom  tolik  objevovat.

     Zbývá zmínit ještě druhý ze specifických aspektů uplatňovaných ve výchovně vzdělávacím procesu ve škole, jejíž jubileum si společně připomínáme. Byla jím  odpovědnost  třídního učitele  za řeč svěřených žáků, tedy za průběh a realizaci logopedické intervence. Týkalo se to zejména učitelů na 2.stupni základní školy. Jejich úvazek činil v inkriminované době 21 -23 vyučovacích hodin – tedy přímé práce s žáky týdně. Podle aprobace jednotlivých vyučujících  to znamenalo, že by třídní učitel ve své třídě pobyl nějakých sedm osm vyučovacích hodin týdně. Po celých 23 let svého působení na škole na Kopečku měli všichni vyučující možnost  dobrovolně  učit ve své třídě i předměty, pro které neměli  aprobaci. Umožnilo mi to působit na své žáky mnohem intenzivněji, ve své třídě, většinou osmé, jsem byla každý den  několik vyučovacích hodin. Bylo to pro mě samozřejmě náročné na přípravu, ale na druhé straně také inspirující a podněcující. Myslím, že pozitivní důsledky těchto nároků pociťuji dodnes. Dodnes  se rovněž zabývám otázkou, co je pro učitele a zejména jeho žáky důležitější: metodika výuky, nebo výsostná orientace v daném oboru?  Kloním se k metodice, s vědomím, že perfektní  znalost oboru učiteli umožňuje pohybovat se ve výuce svobodněji, s větším rozletem.  Dnes, v době informačních technologií, kdy dobrý učitel je svým žákům spíše navigátorem v mořích a oceánech informací, už ten problém má jinou dimenzi.

    Přeji „své rodné“ škole, aby i v budoucnu byla spolehlivým přístavem všem, kteří v ní na kratší či delší čas zakotví. Mám na mysli jak děti s narušením komunikační schopnosti a jejich pomoc hledající rodiče, tak všechny pedagogické pracovníky a vůbec zaměstnance této potřebné instituce. Aby se rozmnožily řady těch, kteří při dalším výročí budou na školu vzpomínat tak rádi a s takovou vděčností jako já.

 

 

 


Učitelské postřehy

         Přečetla jsem si zprávu České školní inspekce ze dne 24.3.2016 – Výsledek šetření – Šikana na střední průmyslové škole, Praha 10, Na Třebešíně 2299 (www.csicr.cz). Zklamání, nebo překvapení? Krátce: v celé smutné záležitosti se iniciativně a odpovědně chovali – jak se dnes říká „konali“ – jen studenti, v inkriminované zprávě označovaní jako žáci třídy 2.E, spolužáci oněch tří – jak je nazvat?. Žáci 2.E opakovaně a doloženě konkrétně upozorňovali vedení školy, všechny odpovědné pedagogické pracovníky na situaci ve třídě. Jak vidno – nedostávalo se jim sluchu, ani pozornosti. Vedení školy, jak uvedeno ve zprávě, pochybilo, ostatní vyučující, kolegové paní učitelky – o tom už se ve zprávě nepíše –  mlčeli. O ničem nevěděli? Kdo zklamal? Ještě ve druhém pololetí školního roku 2014/2015 inspekce konstatovala, že výuka učitelky L.V. „byla realizována v souladu se školním vzdělávacím programem“ – vše bylo v naprostém pořádku. Svědčí o tom i fakt, že v uvedeném školním roce vyučovala L.V. angličtinu a ruštinu v sedmi třídách, od září 2015 byla pověřena výukou v jedenácti třídách. Již v říjnu 2015 však – opět žáci a opět zbytečně  – upozorňovali vedení školy  na problémy v organizaci výuky uvedené vyučující. Čím vše vyvrcholilo, je známo. O něčem podstatném se však mlčí. Promluvil o tom v jednom televizním pořadu Janek Wagner ( provozovatel portálu Česká škola): paní učitelka L.V., která krátce po školním incidentu zemřela, byla Ruska. Mohla v současné hystericky vzedmuté protiruské vlně očekávat podporu nebo počítat s pochopením, dovolávat se porozumění ve svém nejbližším okolí?

            Od Vánoc se chystám napsat o jednom z dárků – o mimořádné knize Richarda Dawkinse: Magie reality – Jak víme, co je skutečně pravdivé. Hodný a vědoucí Ježíšek! Stále se však objevují aktuální témata, která Dawkinse odsouvají. Zapracovala náhoda – v městské knihovně jsem objevila titul téhož autora: Záhadám vstříc – Jak jsem se stal vědcem (už tu knihu mám, nejen vypůjčenou!) Jak nedávný host našeho televizního Hyde Parku poznamenává: „…nehodlám tu prozrazovat žádné důvěrnosti. Tahle autobiografie má být o něčem jiném“. A také je!  Richard Dawkins, ročník 1941, píše vtipně, naléhavě, věcně – i o šikaně, a to z vlastní zkušenosti. Určitě se k jeho poznámkám o šikaně ještě vrátím, zatím si poznamenávám strany – především 104 – 106, 132-133. Vzpomínky na různé formy šikany se objevují i ve spojitosti s mottem školy svaté Anny, které „nešlo neobdivovat: Mohu, měl bych, musím, provedu“.

            Dawkinsovu knihu  Záhadám vstříc- Jak jsem se stal vědcem bych vřele doporučila budoucím kantorům, kteří mění fakulty. To je titulek z Lidových novin ze dne 30. března 2016, s objasňujícím podtitulem Studenti sepsali 21 tezí, jak by se měla vyvinout výuka na pedagogických fakultách. Něco takového mě jako učitelku, navíc  následně čtvrtstoletí vyučující na pedagogické fakultě nemohlo nechat klidnou. Jen na okraj: češtinářsky i fakticky bych dokonavý vid slovesného tvaru – jak by se měla vyvinout – potřebně realisticky změnila na vid nedokonavý –  jak by se měla vyvíjet. Ono to tak naráz – při sebe lepší snaze a vůli – nepůjde. O podobných změnách a pokusech, které jsem zažila i sama se snažila zavádět, bych mohla vyprávět! Vzpomene někdo na výzvu Univerzity Hradec Králové z počátku 90. let –Zkouším to jinak?

            V Indexu LN (4/2016) jsem si posléze mohla v článku Bída před tabulí přečíst Nové učitelské luteránství, jak bylo nadepsáno  21 idejí pro vzdělávání v 21. století. Jen namátkou (ostatní snadno dostupné): Citlivý přístup – Spolupráce s okolím – Vysoké cíle – Příležitost pro všechny….Co je v tom specifického pro školství, pro výuku budoucích učitelů? Pouhopouhé proklamace, nic jiného. Jsem všemi deseti pro změny v přípravě učitelů na pedagogických fakultách! Ale dalšími proklamacemi cesta nepovede. Až příliš mi to připomíná jeden okruh (ne prosím otázku!) ze souboru státnicových témat – Osobnost speciálního pedagoga. „Co o tom chcete říct?“, provokovala jsem své studentky. „Sama bych řekla jediné: měl by to být člověk s velkým čé, další budou jen slova, slova, …“ Pokud semináře na pedagogických fakultách vedou doktorandi, je to špatně. Co můžou předávat? Pochopím to na přírodovědecké fakultě, kde doktorandi mohou studenty seznamovat třeba s laboratorní technikou. Vždycky vzpomenu Karla Čapka. Na Filosofické fakultě UK v době jeho vysokoškolských studií – kolem roku 1920 – směli semináře vést pouze docenti a profesoři. Má to logiku. Stačí si uvědomit strukturu a význam odborného semináře. Sama jsem je upřednostňovala a v realitě – se zkušenostmi z výuky na speciální základní škole – ducha semináře vnášela i do přednášek, jsem přesvědčena, že ku prospěchu věci. A ty nešťastné testy jako forma zkoušení! Dlouho nebylo bé , dáme bé! Jak pohodlné a jak hloupé – a zhoubné! Chtějte potom po budoucím učiteli, aby formuloval myšlenku, řekl kloudnou větu, když nezřídka za celý semestr nepodstoupí ani jedinou ústní zkoušku, jenom testy, dokonce jsou na ně – z neznalosti? pohodlnosti? – degradována i znovu vzkříšená kolokvia! Zkouška – to je především rozhovor na dané téma. Posluchači, které jsem blíže poznala v prakticky vedených seminářích, bývali překvapeni mým sdělením, že u zkoušky si mohou sami zvolit z daného seznamu otázku, okruh, o kterém chtějí hovořit. Ovšem – jen poprvé. Pokud neuspěli podat zvolený problém na patřičné odborné vysokoškolské úrovni, u dalšího zkouškového termínu už vše probíhalo „po staru“. Vzpomínám na studentku, která mi po čase řekla: „Ale já jsem tehdy uměla jen ten vybraný okruh, to ostatní ne“. Ujistila jsem ji, že jsem si toho byla vědoma. Ale bylo pro mě důležitější, že dokázala ke zvolenému problému přistoupit náležitým vysokoškolským způsobem, ne jen papouškovat něco z poznámek, z jedné publikace. Ke státní zkoušce se jistě připraví v rozsahu zadaných okruhů podobným způsobem.

            Ne vše, co jsem do svého způsobu a pojetí vysokoškolské výuky zaváděla, bylo všem studentům „po srsti“.Vyžadovala jsem hodně písemných prací, které jsem vracela studentům bohatě popsané poznámkami, které jsme ještě spolu probírali, diskutovali, často včetně „doučování“ stylistiky, pravopisu, syntaxe. Někteří psali práce opakovaně, opakovaně jsem  – vedle nich, ne proti nim – seděla a vysvětlovala a vysvětlovala…“Víte, jak jsem vás tehdy nenáviděla?“, řekla mi při postátnicovém loučení jedna ze studentek, v té době už porozuměvší. Časově to bylo – při početnosti studijních skupin na pedagogické fakultě – velmi náročné – pro mě! Nebylo divu, že jsem nezvládala výuku na více fakultách, zůstávala a působila po celý týden (nejen v určité dny) na „své rodné“fakultě – a tvrdě vyžadovala dodržování konzultačních hodin, pokud nebylo  mailem, telefonem dohodnuto jinak. Zápočty jsem nikdy(!) nezapisovala do stohu otevřených indexů přinesených jedním studentem nebo zanechaných k podpisu na sekretariátě katedry. Počátkem 90.let dostávali mí studenti začátkem semestru v semináři seznam knih, kolem dvaceti, ještě bych ho někde našla. Všechny knihy se různým způsobem vztahovaly k logopedii, k problematice narušení komunikační schopnosti. Seznam zahrnoval i beletrii, kupříkladu Pana Kaplana, který měl třídu rád nebo Květu Koževnikovou s půvabnými lingvistickými povídkami Aby řeč nestála. Udělení zápočtu bylo podmíněno rozhovorem o dvou knížkách, které si student „vytáhl“ podle číselného kódu. Dopředu jsem řekla, že nejsem naivní. Vím, že nikdo všechny knížky nepřečte. Chci, aby je vzal do ruky, seznámil se s jejich autorem a oblastí, kterou se kniha dotýká logopedické problematiky, uvědomil si její šíři – a o všem dokázal stručně, ale výstižně pohovořit. Upřímně řečeno – čekala jsem s mírným mrazením v zádech, až si někdo půjde na mě stěžovat na mé neobvyklé požadavky. Nestalo se. Oddechla jsem si, když jsem uslyšela v rozhlase vyprávění Jiřiny Šiklové po návratu z USA. Hojné psaní esejů a podobné praktiky ve výuce v USA se jí moc líbily. Jak by se k podobným aktivitám a požadavkům svých vyučujících na pedagogické fakultě stavěli „revoltující“ studenti? Přijali by je?  A co ti vyučující?

            A co ožehavá otázka pedagogických praxí? Je jich bezesporu potřeba jak soli – ale smysluplných! Vyjadřovala jsem se k nim obšírně nejméně ve dvou dávnějších blogech. Pedagogické praxe jsem si „ohmatala“ z obou stran – roky jako učitelka na speciální základní škole, dnes by nesla označení fakultní, a potom přes čtvrtstoletí jako vyučující na pedagogické fakultě. Mimochodem – bez té předchozí vlastní základoškolské praxe bych si  působení na pedagogické fakultě vůbec nedokázala představit. Samostatnou kapitolou potom byla – z mé strany rozhodně ne formální – „kontrola“ studentských příprav na hodiny praxe (jejich úroveň byla plně v kompetenci a povinnostech daného učitele), a seznámení s  realitou absolvovaných pedagogických praxí. Bohužel – málokdy potěšující. Nezapomenu, jak mi byla studentkami předložena dvě do slova a do písmene stejně formulovaná hodnocení proběhlé pedagogické praxe.

      Ještě slovo k přednáškám (osobně jsem mívala „vystoupení“, pojem přednáška jsem si rezervovala pro konference a podobné aktivity). Tady se obrátím znovu na Richarda Dawkinse. V knize Záhadám vstříc píše: „…absolvoval jsem tam přednášky a cvičení, ty ale nebyly o nic pozoruhodnější než přednášky na jakékoli jiné univerzitě. Některé byly dobré, jiné špatné, z mého hlediska to ale bylo víceméně jedno, protože mi tehdy stejně nedocházelo, proč se vlastně na přednášky chodí. Kvůli získávání informací to není, a moje tehdejší počínání (stejně jako chování prakticky všech studentů) spočívající v otrockém vytváření poznámek nenechávajícím vůbec žádný prostor k přemýšlení nemělo tudíž žádný smysl….Cílem přednášky by nemělo být předávání informací, od toho jsou tu knihy a knihovny, dnes i internet.Přednáška by měla inspirovat a podněcovat k myšlení. Dobrý přednášející přímo před vámi myslí nahlas, snaží se uchopit myšlenku a někdy po ní třeba i zničehonic chňapne….Přemýšlet nahlas, rozvažovat, přemítat, přeformulovávat myšlenky ve snaze o větší jasnost, zamyslet se a pak vystihnout jádro věci, změnit tempo a nechat posluchačům prostor pro přemýšlení, přesně tak má vypadat přednáška o nějakém tématu a přesně tak se může na posluchače přenést nadšení pro dané téma. Pokud si přednášející něco mumlá, jako by to četl, může si to stejně dobře přečíst i obecenstvo – dejme tomu v knize, kterou přednášející sám napsal….Snažit se ale ze všech sil zaznamenat každičkou větu, kterou přednášející utrousí – což přesně jsem dělal já –je studentům k ničemu a přednášející demoralizuje. Při svých současných přednáškách pro studenty nevidím než moře hlav skloněných nad notebooky. Přednáším proto raději pro laické publikum, na literárních festivalech, při nějakém výročí nebo jako host na univerzitách, kdy studenti přijdou, protože sami chtějí a ne proto, že to mají v osnovách. Při takovém veřejném přednášení nevidí přednášející skloněné hlavy a kmitající ruce, nýbrž pozorné obličeje, které se usmívají a je na nich vidět porozumění – nebo pravý opak. 

            Opouštím – nerada a ne na dlouho  – myšlenky Richarda Dawkinse, zejména ty z kapitoly Učím se řemeslu, ale u studentů zůstanu, a to u budoucích středoškoláků aktuálně prožívajících strázně přijímacích zkoušek. Na stole mi leží několik stránek vytržených z Lidových novin, na kterých jsem si pomocí zkušebních testů z matematiky a češtiny (spoře se objevila i angličtina) ještě nestačila ověřit, jak bych uspěla u přijímacích zkoušek na osmileté, šestileté či čtyřleté gymnázium (zatím to se mnou nevypadá nejhůř, mou největší slabostí je nepozornost!)). Možná jsem  také úvodní novinový text k uveřejňovaným materiálům nečetla dost pozorně. Přemýšlím, komu jsou určeny krátké úvodní texty jednotlivých okruhů z učiva českého jazyka a matematiky. Učitelům snad ne. Rodičům žáků podstupujících přijímací zkoušku? To asi také ne. Tedy těm páťákům, sedmákům  a deváťáům ky samotným? To by mělo logiku. V tom případě mi krátká shrnující poučení k řešení matematických příkladů vycházejí jako mnohem lépe zpracovaná než ta češtinářská. Mé hodnocení se opírá o několik školních let, kdy jsem matematiku (v osmé třídě) učila. S výukou českého jazyka mám však mnohem bohatší zkušenosti, podezděné realitou zdolávání jazykových, mluvnických, stylistických problémů žáků – odborně řečeno – s narušením komunikační schopnosti, což nemohlo zůstat bez vlivu na jejich postoje k jazykovému vyučování a jejich důsledkům (pro mě jako učitelku výborná škola!). Něco ze zmiňovaných textů mi připomíná smutnou zkušenost maminky žáka sedmé třídy. Na dotaz, jak mu rodiče mohou pomoci se školními problémy v češtině, se nešťastné mamince dostalo od paní učitelky vskutku odborného doporučení: „Tak mu třeba večer předčítejte ze Stručné mluvnice české!“ Jsem zastánce co nejjednodušších vysvětlení, aby je pochopil „trojkař“ (nějak zapomínáme, že slovní ekvivalent číselné trojky je „dobře“). Ti pohotovější, možná inteligentnější se třeba časem dopracují k různým odbornějším termínům a definicím, potřebným ke zkouškám, ale mě jako učitelku uspokojí ten trojkař, který problém zvládá prakticky. Abych nezůstala u slov: jak rozliším při větném rozboru podmět a příslovečné určení? Příklad : Šel jsem lesem.  Šel jsem – jasný přísudek. Ptej se dál: šel jsem kudy? Lesem. Nebo jsem šel kým, čím? Když se můžu zeptat dvěma způsoby – kudy? nebo kým, čím? – nebude to slovo ve větě předmět. Zpočátku stačí vysvětlit tak jednoduše, netřeba hned přísně definovat rozdíl mezi předmětem a příslušným příslovečným určením. Na to – možná – dojde později, a když ne? Stane se něco? Dovolím si pochybovat, že žák páté třídy pochopí a správně doplní větu Vedl správu lesa (úkolem bylo ve slově správa doplnit první vynechané písmeno). Podobných příkladů mám zatrženo víc. Za zbytečnou zlomyslnost (?) považuji doplňování pravopisných jevů ve větách typu V-v-klaný v-klan ob-dl- s-čci a v-ři.  Slep- slep-š si doma slep-l rozb-té váz-. S-tý s-rov- pokrm zas-til kob-l- i zb-vající dob-tek. Hlem-žď se sm-ká L-tom-šlí. S-rá s-irka nehoří, s-rová však s-čí. Stačí? Osobně jsem proti textům, kde mají žáci  nalézt a opravit úmyslně napsané chyby (Druhý den ráno sme uš všichni znovu pylně pracovaly, protože jsme si byly velice dobře vjedomy toho, že se blýží obdobý dešťů.) Věřím, že chyby se fixuje a spoléhat v době, kdy děti zrovna moc nečtou, na vizuální zakořenění správného, je liché. Počítala bych také s nervozitou, která u zkoušek navzdory všem doporučením a dobrým radám nepochybně zapracuje.

      Tolik aktuálně něco ze  zaznamenaných učitelských postřehů.  Vyvolají-li polemiku, přivítám ji. Polemika, diskuse je však v učitelských kruzích vzácným kořením. Jsme tak lhostejní, neteční?