Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Čtení (nejen) na prázdniny

         Ta dvoudílná publikace vyšla poprvé v roce 1997, opakovaně pak s odstupem dvaceti let  loni. Obě vydání – z roku 1997 i 2017 – mají za titulní stranou pod emblémem prezidenta republiky vepsaná slova Václava Havla s vročením: v Praze 22. října 1996:

         Hledat poučení v minulosti je v českých zemích rozšířeným zvykem. Bohužel se tak často děje bez skutečné znalosti historie, což zvláště platí o minulosti zcela blízké, době první Československé republiky.

Mám před sebou rukopis knihy, která se pokouší především na základě pramenných dokumentů vylíčit vývoj první republiky. Zvláště přitom přihlíží k činnosti jejího prvního prezidenta a k zápasu o to, kdo se stane jeho nástupcem. Autor věnoval studiu těchto otázek desítky let. Některé jeho závěry – doufám – vyvolají polemiku. A na tu se dnes velmi těším. 

            Po dvaceti letech druhé vydání knihy Boj o Hrad doplňuje předmluvou prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc, z níž ocituji závěr přibližující autora díla historika Antonína Klimka:

         Antonín Klimek sám na sobě prožil tíhu pokřivené doby totality, když nemohl až do sametové revoluce kvůli svému původu publikovat, ačkoli na základě soustavného studia pramenů vytvářel jeden z možných přístupů k výkladu dějin první Československé republiky. Jako by mu tato zkušenost dodala sílu nám o to ostřeji přiblížit události let 1918 – 1935, včetně boje o prezidentské nástupnictví po T.G. Masarykovi a naznačit, jaká poselství bychom si měli odnést pro naše vlastní občanské postoje.Boj o Hrad je díky tomu živé dílo a je skvělé, že se – dvanáct let po autorově smrti a dvacet let po prvním vydání – znovu dostává k našim čtenářům. Přeji Vám, kdo jej právě držíte v ruce, opravdový zážitek.

        A zážitkem ta četba skutečně bude! Ne vždy lehce stravitelným, spíše nahlodávajícím zažitá historická klišé, odhrnujícím nánosy idealizovaného národního vzpomínkového optimismu a především korigujícím pohled nejen na naši minulost, ale i současnost. Nic hotově předem „předžvýkáno“, nic v duchu jakými v době tzv. první republiky „bývali Čechové statní jonáci, bývali hoši jak květ“. Četba může vyvolat i skepsi, ale tím lépe, v duchu přesvědčení Milana Kundery: „Skepse proměňuje svět v otázky. Proto je skepse nejplodnější stav, jaký znám“.

         Úsudek, závěr je ponechán na čtenáři – prostě dokonalé cvičení vzývaného kritického myšlení: pro učitele (četbou o prázdninách) a přes ně pak směrováno věku přiměřenou formou a dávkou do tříd a poslucháren. Ostatně k vlastnímu záměru Antonín Klimek kromě jiného v Úvodní poznámce k 1.dílu knihy Boj o Hrad dodává: Autor by rád poděkoval kolegům a vůbec čtenářům, kteří jej po vydání prvé knihy Boje o Hrad povzbudili. Neméně srdečný dík patří i těm, kdo jej kriticky upozornili na nedostatky a pomohli mu radou, co by se měl pokusit aspoň ve druhém dílu vylepšit a čeho se vyvarovat. K občasné námitce, že výkladu často schází „hodnotící závěry“, podotýkám, že jsem tak činil – a i ve druhé knize činím – záměrně.Mým cílem bylo především zmapovat problematiku a podat v zásadě narativní výklad, samozřejmě při plném opření se o prameny. Soudím, že k případným „hodnotícím závěrům“ by měl raději dospívat sám čtenář historické práce. Dějepisectví může mít podle mne jisté ambice na poučení čtenáře jen tehdy, pokud nesvírá v jedné ruce rákosku a v druhé norimberský trychtýř. Žádný historik není majitelem absolutní pravdy, kvůli které by měl právo svazovat výklad do svěrací kazajky rádoby obecně platných pouček.

            Antonín Klimek žijící v letech 1937 – 2005, tedy vrstevník Václava Havla, dá se říci že i blízký mu životním osudem, je považován za jednoho z nejvýraznějších badatelů v oblasti dějin meziválečného Československa. Kvůli nepřízní mocných mohl pouze tajně  – zásluhou přátel – od 70.let studovat archivní fondy prezidentů republiky. Výsledky jeho vědecké činnosti byly dlouho dostupné jen několika zasvěceným. Svobodně začal publikovat až po roce 1989. V roce 1997 tedy vydává dvoudílnou publikaci Boj o Hrad, v letech 1918 – 1935 zaznamenávající situaci v nově vzniklém státě,  Československé republice. Byla to léta plná neklidu na domácí politické scéně, kdy – jak jsem slyšela na jedné z přednášek pana profesora Roberta Kvačka – poměry v naší současné poslanecké sněmovně vyvolávají ve srovnání s prvorepublikovým parlamentem představu „ústavu šlechtičen“.

            Do jakých dimenzí „Boj o Hrad“ od vzniku republiky do roku 1934 dospěl, ilustruje Prolog z 1.dílu publikace:

         Dne 24. 1934 byl Tomáš Garrigue Masaryk zvolen počtvrté prezidentem republiky. V parlamentě, který se k volbě hlavy státu sešel prvně v slavnostním prostředí Vladislavského sálu na Pražském hradě, obdržel rekordních 327 hlasů poslanců a senátorů. Prázdných zůstalo 33 lístků, jediný protikandidát, komunista Klement Gottwald, získal hlasů 38, jeho straničtí soudruzi rušili obřad skandováním hesla dle tehdejší partajní linie: Ne Masaryk, ale Lenin!

            Volba se konala s novou majestátností. Zvolený prezident neměl po přečtení slibu předsedou schůze odpovědět jen prostým slůvkem: Slibuji, nýbrž číst přísahu sám. Nebylo to za daných okolností rozhodnutí šťastné. Když čtyřiaosmdesátiletý kmet skládal slib na ústavu, zarazily přítomné jeho nejisté pohyby, i to, že prezidentu Osvoboditeli museli nakonec text napovídat, to zaslechli též posluchači rozhlasu. Mnozí s lítostí, jiní s jízlivostí mluvili o zlém zdravotním stavu hlavy státu.

            Jen stroze vymezený kroužek zasvěcenců znal úzkostlivě střežené tajemství: Prezident je prakticky slepý a neví se, zda načas, či trvale. Jeho osobní lékař Adolf Maixner vzpomínal: Masarykovo „pravé oko bylo již od několika let téměř vyřazeno zákaly“. Měsíc před volbou zasáhl pak prezidenta úder mozkové mrtvice provázený trombózou v sítnici oka levého, které rovněž takřka pozbylo – jak se nakonec ukázalo, dočasně – schopnost vidět.

            Avšak Masaryk k volbě jít, klopýtat, musel. Neexistoval jiný vhodný, prosaditelný kandidát a hrozila státní krize.

            Jak k tomu mohlo dojít?

            Pokusím se alespoň útržkovitě citovat něco z materiálů bohatě navrstvených Antonínem Klimkem v inkriminovaných dvou publikacích na základě mnohaletého studia pramenných materiálů (zájemci naleznou odkazy na ně  v Poznámkách v závěru obou dílů). Začnu 1. dílem Boje o Hrad s podtitulem Hrad a Pětka /1918 – 1926/. Předešlu, že vytvořením Pětky, jejím významem a vlivem včetně vývoje vztahu s TGM, se zabývá nejen kapitola Masarykova nemoc a vznik Pětky (reflektováno vážné onemocnění TGM z přelomu let 1920/21). Cituji: Na Hradě si ovšem počátkem roku 1921 ještě nedokázali představit, že…pravá Pětka, tj. orgán vůdců pěti stran, se už velmi záhy bude snažit uchvátit nejen funkci vlády, ale v čas Masarykovy choroby také vytvořit jakousi kolektivní hlavu státu a převzít roli absolutního pána parlamentu, v němž mandáty patřily stranám a vládní poslanci, pokud jich nechtěli pozbýt, museli hlasovat podle vůle Pětky. Pravou, skutečnou Pětku tvořili vůdci pěti nejsilnějších státotvorných stran….její klasické složení bylo: R.Bechyně, J.Stříbrný, J.Šrámek, A.Švehla, A.Rašín, fakticky nejsilnějším mužem tohoto uskupení byl předseda agrární strany Antonín Švehla…“ Je nanejvýš zajímavé sledovat, jak se vyvíjely vztahy mezi těmito muži a zejména Edvardem Benešem, jakým způsobem byl odstraněn J.Stříbrný (zemřel nakonec jako doživotně odsouzený v roce 1955 ve Valdicích nebo Ilavě, přesně se neví), jaký byl osud agrární strany – po roce 1945 likvidované Benešem potvrzenou Národní frontou atd. atd.

            Četba Klimkovy knihy až neuvěřitelně často evokuje naše současné poměry, kupříkladu, že „….v Čechách se špatně spolupracuje s někým, s kým si netykáme. A ty, které nechápeme, pokládáme mnohdy za tak či onak vyšinuté, protože my přece jsme normální…. Na sklonku ledna 1926 zaznamenal kancléř Šámal: „Dle různých a bezpečných informací o nové vládě poukazuje se všeobecně na to, že řada ministrů ministerstva pravidelně nenavštěvuje a často celé dny do úřadu nepřijde“…

            V euforii z nabyté svobody po roce 1989 veřejnost zprvu překvapovalo pragmatické chování některých poslanců a politiků, ale nemuselo, kdybychom víc četli, víc se zajímali. Zřejmě i v této oblasti nihil novi sub sole – nic nového pod sluncem. V kapitole Masarykův kandidát Edvard Beneš čtu: Edvard Beneš, kterému nikoli náhodou přezdívali na mírové konferenci Lišáček, dosáhl toužené docentury mimo jiné tím, že místo potvrzení o složení pedagogické zkoušky předložil mezi stohem dokumentů pozvánku na ni, bez podotknutí, že ji nevykonal. To se, jak jasnozřivě předvídal, při bohémském univerzitním chaosu přehlédlo. Co se týče atmosféry v poslanecké sněmovně, měli bychom opravdu ještě co dohánět: Když se 17. prosince 1925 sešla poslanecká komora se 137 nováčky, ukázalo se, že je proti předchozí folkloristicky rázovitá a ještě bouřlivější. Na první zasedání přišli zástupci lidu skoro jako na šibřinkový bál….poslanci se záhy začali předvádět řvaním, bubnováním do lavic, bušením do všeho, co měli při ruce, včetně hýždí a tváří konkurentů, nadávkami, plivanci, pískáním na píšťalky, házením spisů po kolezích…Švehla trpce konstatoval: „To, co se tady děje, je paskvil parlamentarismu…“.

            Pavel Tigrid, o jehož vřelém vztahu k první republice nikdo v nejmenším nepochybuje, po roce 1989 prohlásil: Ta republika, kterou já ctím (tzv. první), byla ve světě uznávána jako demokratická a liberální, ale dostala do vínku zárodek svého konce. S tím souzní konstatování hned z počáteční kapitoly 1.dílu Boje o Hrad: Úkoly, před nimiž Masaryk stál, se zdají hlavně z historické perspektivy až nadlidské. A vzpomeneme-li na jeho proslulou maximu, že státy se udržují idejemi, na nichž vznikly, pak první prezident v nejlepší víře hodlal budovat svůj stát na několika mylných základních kamenech. Neexistoval jediný národ československý, převážně katolicky český a především slovenský národ neměly své historické kořeny a ideály v českobratrském učení, ani Tábor nebyl jejich program, a československý stát (s čtvrtinou německého obyvatelstva) netvořil odvěkou a trvalou hráz proti Germánstvu, čímž by se navíc, logicky domyšleno, ve střední Evropě stával ne poslední baštou Západu, nýbrž nejzápadnější výspou Východu.

          Mimořádnou čtenářskou náklonnost si jistě získá pátá kapitola – Váha i tíže prezidentství. Kratičce jen několik úryvků, u vědomí, že bude žehráno na  vytržení z kontextu. Snadná náprava: stačí si přečíst (nejen) kapitolu celou. Tak tedy: T. G. Masaryk čas od času překračoval při své prezidentské činnosti rámec ústavy i zákonů. Činil tak v přesvědčení, že jedná v zájmu státu, a ne osobním. Avšak na otázku, zda to objektivně vždy v zájmu státu bylo, není odpověď jednoznačná. Jestliže se poukazuje, že jeho prezidentský nástupce Beneš řešil dva největší osudové body československých dějin po roce 1918 – mnichovskou a únorovou krizi – fakticky sám a parlament, vláda, ale i armáda v obou případech vypadly ze své role a ponechaly hlavní díl drtivé zodpovědnosti na hlavě státu, pak se vtírá dojem, že právě k takovému vývoji otevřel způsob prezidentství nastolený Masarykem. …S  prezidentem, kterému se lidé ostýchali oponovat, bylo těžké diskutovat, když občas pronesl některé neortodoxní názory. Ministr první vlády, lidovec Mořic Hruban, si vybavil Masarykovo konstatování na výletě, když se před nimi otevřelo panorama hradu Křivoklát, že tyhle feudální památníky by měly zmizet….Prezident si byl vědom nejen své charismatičnosti, ale i osobitosti zjevu a nenamítal nic proti jeho zdůrazňování. Nešlo jen o „uniformu“, čepici masarykovku atd. Sochař a medailér O.Španiel, který měl čest jej zobrazovat, vykládal, že Masaryk ,měřící necelých 175 centimetrů, se stavěl tak, aby vypadal vyšší.Neodmítal žádosti umělců stát modelem. Jako prezident pózoval nejméně 64 výtvarníkům, z nichž snad rekord při seancích dosáhl V.Hynais, jemuž „skutečně stál, neseděl“ 94krát!…Monarchistické rysy vykazovala kupř. velká formule mezistátních smluv ČSR. Vycházejíc z listin králů Jiřího z Poděbrad a Vladislava Jagellonského, začínala: „Jménem Republiky Československé! Tomáš G. Masaryk, president Republiky Ćeskoslovenské, všem, kteří tento list čísti nebo čtouce slyšeti budou, pozdravení“. A končila majestátním plurálem: „Tomu na svědomí jsme tento list vyhotoviti kázali a k němu pečeť přitisknouti dali“.

         Nic lidského mu nebylo cizí, může si říct čtenář nad řádky přibližujícími  osobnostní rysy TGM, k nimž najde řadu příkladů. Jiří Stříbrný  zapsal, jak bývalý komorník císaře Františka Josefa, převzatý T.G. Masarykem do služeb, si mu ve slabé chvilce se zármutkem postěžoval: „Pana prezidenta zbožňuje. Denně se za něj modlí. S platem je spokojen, jen kdyby se pan prezident usmál a ztratil s ním jediné slovo“. Už rok mu otvírá dveře a on se ještě ani jednou nezeptal, jak se mu daří, to císař pán byl v tom ohledu jiný. Též Felix Nevřela, legionář, který vstoupil do Masarykových služeb v roce 1920 a vykonával v Lánech s titulem oficiála funkci jakéhosi majordoma, vzpomíná na jeho rozkazy beze slov, jen pohybem ukazováčku, a dodává: „Za sedmnáct let služby presidentovi slyšel jsem ho jen jedenkrát vyslovit pochvalu, a to ještě jen tak nepřímo“, rozuměj nikomu konkrétnímu neadresovanými slovy: „Hm, tož to je pěkné.“

        Jako příslovečná červená niť se oběma díly Klimkovy publikace táhne – dá se říci – spor o Beneše. Zejména šestá kapitola – Masarykův kandidát Edvard Beneš – to je smutné, trpké a truchlivé čtení, zásadní diskrepance mezi zažitě šířeným a realitou. Ráda se vracívám k četbě Jiřího Gruši, k jeho skvostnou češtinou napsané útlé knížce Beneš jako Rakušan.

         Přinesl jsem starému pánovi /Masarykovi/ listinu navrhovaných ministrů, on si ji prohlédne…a pak mne osloví: „Kde je Beneš?“ Tady není, odpověděl jsem suše.  „Není-li tam Beneš, nebudu ani já presidentem. Poděkuji se ihned!“ Tak mně pověz, příteli, co jsem měl dělati“, dodal Švehla. Podobných svědectví je více. O tempora, o mores! – chce se povzdychnout s latiníky. Pokolikáté již při četbě inkriminovaného Klimkova díla?

         Antonín Klimek shrnuje problém v závěru čtrnácté kapitoly – Útoky na Edvarda Beneše: Vztah mezi T.G. Masarykem a E. Benešem je v moderní demokratické politice něčím zcela ojedinělým. Víme, že mnoha idejemi, ale i charakterem a temperamentem si nebyli právě nejbližší. Shodovali se však v názorech na československý stát a jeho vývoj. Právě proto Masaryk už za války Beneše určil za svého nástupce v odboji, což pak přenesl i na prezidentské nástupnictví.Proto Beneše v odboji i republice odhodlaně chránil před útoky a zasazoval se veškerou svou autoritou o jeho setrvání v nejvyšších funkcích i v obdobích, kdy to fakticky neladilo s ústavou a poltickou etikou. U Beneše se pak od války přinejmenším do druhé poloviny dvacátých let projevovala vnějškově až absolutní oddanost Masarykovi a poslušnost (byť ne slepá) jeho příkazům. Jako by Beneš, který se pokládal za nástroj Osudu-Prozřetelnosti (ostatně stejně jako Masaryk), viděl v Masarykovi Prozřetelností určeného Mistra. A tohle je platforma, na níž se boj o Hrad odehrával.

         Z 1.dílu knihy Boj o Hrad dodám již jen  stále aktuální symptomatickou poznámku: V republice se ale občas stávalo, že politikovi, který měl být z vůle své strany ministrem a nejevil valného uzpůsobení pro žádný konkrétní rezort, se svěřilo školství.

         Druhý díl zaznamenávající roky 1926 – 1935 s podtitulem Kdo po Masarykovi? vyhlíží obsáhleji. Je však třeba vzít v potaz, že celých 117 stran, tj. pětinu textu 2.dílu představuje poznámkový aparát (prameny a zdroje 88 stran, jmenný rejstřík pak stran 29). Vskutku svědomitě a s nejvyšší pečlivostí odvedená práce.

         Coby „ochutnávku“, jak se nyní módně říká, se pokusím uvést citace velmi blízké naší současnosti. Jsme v roce 1929, v době Nástupu velké koalice (12.kapitola):Předvolební kampaň přerostla, jak to bývá v demokratických státech neblahým zvykem, z boje programového do nelítostného zápasu stran, v němž se rozlévaly kbelíky špíny, vyhrabávaly hříchy a hříšky politické, i ze soukromého života. Preiss sice vyslanci v Paříži Osuskému 21. října 1929 napsal, že volební boj je „ku podivu zdvořilejší“než předchozí, přesto ironicky dodával, že „ není zrovna radostí čísti noviny, v nichž si lidé strašně nadávají“. O intrikách nejhrubšího zrna vypovídá v období první republiky – řekněme – příběh Jiřího Stříbrného. Zde pro rozsáhlost odkazuji na čtenářskou iniciativu zájemců.

         K otázce financí a kouzlení s nimi se Antonín Klimek vyjadřuje kromě jiného v úvodu 16. kapitoly (Udržalův pád): Mocnou pákou Hradu byly finanční prostředky. Hlavně z fondů prezidenta republiky, tajného fondu ministerstva zahraničí (byl v rozpočtech uváděn jen globálně a jeho konkrétní rozpis měl právo kontrolovat pouze prezident Nejvyššího správního soudu, což E. Hácha gentlemansky nedělal) i z peněz Hradu blízké Legiobanky. Využívání podobných prostředků k propagaci státu, ovlivňování tisku i veřejného mínění apod. bylo běžné ve většině států. Bylo obvyklé i to, že se část peněz užívala též na ovlivňování konkrétních osob, které si o to často samy říkaly. Moralizování by v těchto případech nebylo příliš na místě. Na druhé straně třeba přiznat, že hlavně britští vyslanci u nás – Praha na ně neměla příliš štěstí – srovnávali korupci v ČSR s poměry v Jižní Americe. Sir Joseph Adison, který se stal britským vyslancem v Praze na počátku krize roku 1930, soudil, že korupce se v Československu stala jistým druhem umění.

         Při cestě do SSSR v červnu 1935, kam Beneš odjel, aby  podepsal uzavření československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci, „… zazněly „….nejen z Berlína, ale i z Varšavy, Budapešti, jistých kruhů britských i odjinud hlasy: Beneš otevřel – či aspoň pomohl otvírat – dveře bolševismu do Evropy“. Edvard Beneš však z Moskvy, „… kde byl vítán s nejvyšší okázalostí a poctami „ dává vědět: „ Přijel jsem do Moskvy velmi rád, abych…ještě více upevnil vzájemný přátelský poměr našich států a národů…“….A zatrpklý, konzervativní pansláv Kramář mu v Praze replikoval: „Slovanská zrada je dokonána…S kterým národem se to myslí p. ministr přátelit: s tím nešťastným lidem, který umírá hlady, který je mučen v Solovkách a v koncentračních táborech, nebo který jako otroci faraónovi kopal průplav z Bílého moře do Baltického, či s „národem“, který žije v nádheře a přebytku v Kremlu…“

          Myslící čtenář se nestačí divit: píše se rok 1935 a Karel Kramář, jeden z mužů 28. října , kterého dnes většina současníků sotva spojí s denně slýchaným „Kramářova vila“ , ten Kramář – VĚDĚL! Věděl, co v té době jaksi nevěděla ( či nechtěla vědět?) valná část představitelů tehdejší kulturní a politické fronty, národní  elity. Další poučení pro dnešek? Další náměty k diskusím ve třídách, v posluchárnách – a to ani nemusíte být zrovna učitelem dějepisu nebo vysokoškolským historikem.

              Blížíme se k času několikerých voleb, možná vícerých, než záhodno. Připomeňme si s Antonínem Klimkem něco málo o těch prezidentských z „ už letně teplého 27. května 1927…Pro volbu prezidenta byla v prvém kole potřeba třípětinová většina. Hlasovalo 434 volitelů, takže Masaryk zvítězil o pouhých 13 hlasů (roku 1920 o 37).Byla to většina pohodlně stačící, ovšem žádná manifestační volba, po níž Masaryk toužil…Krom toho: kdyby pro něj nehlasovali němečtí sociální demokraté, muselo by se pořádat druhé kolo. Víme, že se ho Masaryk zapřísáhl neúčastnit…Hlasování bylo tajné. Protože ale při prezidentských volbách v roce 1935 se uvádělo, že lístky byly označené tak, aby na Hradě mohli seznat, který klub jak hlasoval, soudíme, že by mohl odpovídat skutečnosti Schieszlův deníkový záznam z 27. května ….Schieszl vyprávěl, že ve schůzi vedení lidovců, rozhodující koho volit, byli pro něj /Masaryka/ všichni až na tři, Masaryk oponoval: „Byli jen dva, toho třetího „přikomandovali“ z ohledů na protihradní proudy…“Pyrrhovo vítězství, volali protihradní. A hovořili o některých, ba mnohých volitelích, kteří údajně po straně přiznávali, že hlasovali pro Masaryka jen z krajní nezbytnosti či poslušni kategorického příkazu vedení své strany…Když nově zvolený prezident pozdravil jásající dav před Hradem, nasedl večer s dcerou Alicí do auta a šofér zamířil nejdříve do Hostivaře. T.G. Masaryk jel stisknout ruku uštvanému, horečkou zmítanému premiéru A. Švehlovi. Bývá však trpké srdečně děkovat člověku, jenž vlastně rozhodoval o vaší výhře či prohře. Navíc zůstala v Masarykově nitru – jak záhy uvidíme – i jistá hořkost, že přece jen jeho volbu nezařídil Švehla lépe, manifestačněji.

            Obdivuhodná práce Antonína Klimka patří ke knihám, které potvrzují maximy ze tří Shakespearových dramat:  VŠECHNO JE JINAK – SVĚT CHCE BÝT KLAMÁN – SLOVA, SLOVA, SLOVA…  Nedotýkej se mých kruhů! ( Noli tangere circulos meos!) – napomenul Archimédés  vojáka bezohledně  pošlapávajícího písek, do něhož vědec zaznamenával své výpočty. Český filozof Ladislav Hejdánek, Patočkův žák a mluvčí Charty 77, říká, že  úkolem učitele je právě ono narušování pomyslných kruhů, povinnost zpochybňovat tradované pravdy a jistoty, což má vést a podněcovat mládež  ke snaze přijít věcem na kloub vlastním úsilím. Věřím mu a ve své učitelské praxi – základo- i vysokoškolské – jsem se o to ze všech sil snažila.

       V Úvodní poznámce ke 2.dílu Boje o Hrad autor Antonín Klimek vysvětluje, že se záměrně vyhýbal „hodnotícím závěrům“, k nimž by podle něho „…měl raději dospívat sám čtenář historické práce“. Jako učitelku mě zabolelo, když jsem přece jen jednu hodnotící glosu objevila. Míří lehce ironicky do učitelských řad. Zda opodstatněně a zda jen do minulosti – to už ponechám k úvaze, především těch, kteří denně předstupují před žáky a studenty: Za časů tzv. první republiky se školáčkové učili písničku: Tatíčku, starý náš, šedivou hlavu máš, dokud ty jsi mezi námi, dotud dobře je tu s námi…A učitelé významně ukazovali na zeď, zdobenou předpisovou podobiznou prezidenta. Těžko soudit, co by odpověděli, kdyby se jakýsi zvídavý žák zeptal: Prosím, a co bude, až tatíček Masaryk nebude? Tohle neměli v osnovách. Asi by tedy, dle mentality českých pedagogů, dítě okřikli, na co se to vůbec opovažuje myslet.

 KLIMEK, A.   Boj o Hrad /1./ Hrad a Pětka /1918 – 1926/  Nakladatelství Tomáš Krsek s.r.o.

                      Praha 2017  ISBN: 978-80906242-4-5

KLIMEK, A.   Boj o Hrad /2./ Kdo po Masarykovi? /1926 – 1935/ Nakladatelství Tomáš Krsek,   

                      s.r.o.  Praha 2017 ISBN: 978-80906242-5-2

GRUŠA, J.    Beneš jako Rakušan Brno: Barrister and Principal, 2011. ISBN: 978-80-87474-12-9


Myslel to vážně

          Jistou dobu se lidé domnívali, že lidský potenciál není rozvinut, protože lidé jsou negramotní, a že klíčem k pokroku je vzdělání, že když budou lidé vzdělanější, možná z nich ze všech budou Voltairové. Jenomže se ukazuje, že lži a zlo lze naučit stejně snadno jako dobro. Vzdělání je mocná zbraň, ale může být použito tak i tak. Také jsem slyšel, že kontakty mezi národy povedou k lepšímu porozumění, a tím i k řešení problému, jak rozvinout tvůrčí potenciál člověka. Jenomže každé šíření informací může být vhodně usměrňováno a přiškrcováno. Lži mohou být šířeny stejně úspěšně jako pravda, pravdivé a cenné informace může nahradit propaganda. Sdělovací prostředky jsou mocnou zbraní, ale jak pro dobro, tak pro zlo. Nějakou dobu se věřilo, že technický pokrok zbaví lidstvo přinejmenším hmotných problémů, a jisté naděje v tomto směru se vyplnily – zvláště třeba v medicíně. Na druhé straně ale vědci pracují v tajných laboratořích na vývoji těch samých nemocí, které s takovou námahou přemohli. Tato velice aktuální úvaha zazněla před více než půlstoletím v roce 1963 jako součást jedné ze tří přednášek pro laickou veřejnost. Na Washingtonské univerzitě je pronesl Richard Feynman.

         V atmosféře až hystericky živené alergie na jakoukoli zmínku o matematice nebo fyzice nebylo patrně mnoho těch, kteří si v sobotní příloze Lidových novin z 19.května 2018 přečetli článek – nastojte! – částicového fyzika Jiřího Chýly. Začínal slovy:  Před sto roky, 11. května 1918, se v New Yorku narodil emigrantům z Minsku Richard Phillips Feynman. Stal se zřejmě nejoriginálnějším fyzikem v historii, získal Nobelovu cenu, ale také zaujal řadu (i českých) laických zájemců o vědu texty svých populárních přednášek. A humorně laděnými knihami.

         Hlásím se k oněm českým laickým zájemcům, i když pohříchu v základech mého zájmu o Richarda Feynmana nebyla věda. To bylo tak. Od 90.let minulého století jsem jistý čas fungovala jako hlídací babička na dobu odpolední a podvečerní, vždy s teplou večeří. Vařila jsem vnoučatům věkem kolem prvního životního decennia taková ta babičkovská jídla. Jídali jsme u prostřeného stolu, ne frontálně usazeni před televizní obrazovkou s nějakou umělohmotnou krabičkou či táckem na klíně. Aniž bych tušila, že kdy bude kultivovaný Viktor Preiss svým melodickým hlasem vyzývat, abychom denně četli dětem, po večeři, už ne u stolu, jsem základoškolákům četla. Nevynechali jsme Babičku, vzpomínám na Verneovy Dva roky prázdnin, četla jsem je s narůstajícím obdivem k šíři a rozsahu spisovatelových vědomostí. Šla jsem však na věc i rafinovaněji. Mým záměrem bylo, abychom knížky nejen četli, ale také se o přečteném bavili, možná i hádali. Proč ne? Stále věřím, že konflikty jsou v podstatě zárodky růstu. Nejsem zastáncem zásady, že by se děti měly čtenářsky setkávat jen s knížkami jejich věku určeným. Sáhla jsem pro předčítání kupříkladu po Společenském katechismu Jiřího Gutha-Jarkovského. Chtělo to ovšem přípravu, poznačit si stránky, úryvky, šikovně zavést řeč na zamýšlené. Potom se můžete úsměvně pokochat roztomilostmi Gutha-Jarkovského češtiny, přechodníky nevyjímaje. S přechodníky – alespoň těmi přítomnými – lze zacházet s laskavým, lehce shovívavým porozuměním. Že můj postoj pochopili i osmáci na základní škole pro vadně mluvící, dosvědčila reakce jednoho z nich, když mě překvapil a pobavil sdělením: „Nemaje včera čas, nenapsal jsem domácí úkol.“. Jak jsem mohla na takovou kulišárnu zareagovat? Při předčítání Babičky jsem ještě sem tam nějaký ten přechodník pohotově nahradila modernějším slovesným tvarem. V textu Společenského katechismu to nešlo, setřela bych čtenému veškerý jazykový pel. A na podpoře jazykového citu a jeho rozvoji mi vždy dost záleželo. Přechodníky ale nebyly žádnou zvláštní překážkou. Snažila jsem se propojovat čtené s realitou. Takže moje vnoučata, každodenně dojíždějící do školy tramvají, například s netajeným pochopením přijali úryvek z kapitoly nadepsané Pouliční dráha a autobusy: Starší dáma, která vystrčí chlapce z jeho místa způsobem ne právě  přívětivým a zasedne tam sama, nechová se slušně. Chlapec snad neměl tolik filipa, aby  bez pobídky ustoupil, a dáma, nemohla-li chvíli vydržeti stát, měla chlapce slušně a zdvořile požádati. Sotva by ten hošík nevyhověl, a ne-li, pak by neslušnost padla teprve na jeho hlavu. Další příklady, podněcující diskusi, uvádět nebudu. V současnosti bych spíš se studentkami učitelství četbou ze Společenského katechismu navodila situaci k úvahám mnohem hlubším, a to o vztahu našeho chování a užívaných jazykových prostředků, chcete-li o komunikaci. Co takové slůvko sorry?  O omluvném prvorepublikovém pardon Guth-Jarkovský píše: Pardon! Slovíčko cizí, a přece obecně známé a všude srozumitelné…jest jako kapesník, bez něhož se v slušné společnosti neobejdeš. Po česku: Promiň, promiňte, neb odpusť, odpusťte – ale to už není přesně totéž. Pardon už jako francouzské slovo nemá v sobě té příchuti poníženosti a lítosti z přehmatu jako česká prosba, pardonem prosíme sice za prominutí, ale neskláníme se při tom poníženě. Pardonem uznáváme svou chybu, ale nežebroníme – vlk se nažere a koza zůstane celá….Je to peníz, který všude platí a jehož kurs je vždycky vysoký. Námět k diskusi: a co to sorry? Nevolám po návratu archaicky pociťovaného výraziva, jen chci vést k zamyšlení.

         A pak jsem jednoho dne objevila Richarda Feynmana, tedy jeho knížku To snad nemyslíte vážně! (v originále Surely You´re Joking, Mr.Feynman!). Pro přiblížení opisuji ze záložky: Richard P. Feynman je nejen nositelem Nobelovy ceny za fyziku (1965)…, který kromě toho, že dokázal pochopit záhadnost chování tekutého hélia, zároveň maloval na zakázku obraz nahé toreadorky a dokázal se tajně dostat do všech sejfů v přísně střeženém středisku amerického atomového výzkumu v Los Alamos.  V době, kdy přednášel na univerzitě v Rio de Janeiru, hrál i v pouliční sambové kapele…a nestyděl se bubnovat na bonga při představeních avantgardního baletního souboru. Je nepochybně jediným člověkem, kterého švédská Královská akademie shledala hodným Nobelovy ceny a psychiatrická komise armády Spojených států duševně méněcenným….  Záznamy Feynmanova vyprávění, člověka – jak uvedeno -  geniálně moudrého, nádherně zvědavého a přitom vždy přímého a otevřeného – několik let pořizoval jeho přítel a občasný spoluhráč na bubny. Nepřestávám si myslet, že dnešním dětem a mládeži chybí pozitivní vzory. Tady se nabízel a hned neobvykle sympatickým způsobem. S četbou  jsem mohla začít od  první kapitoly:  Když mi bylo asi jedenáct nebo dvanáct, založil jsem si v našem domě laboratoř. Tvořila ji stará dřevěná bedna, do níž jsem udělal police. Měl jsem topnou spirálu, stačilo přidat tuk a smažil jsem v jednom kuse bramborové hranolky…Také jsem se trochu vrtal v elektrických motorcích a postavil zesilovač k fotobuňce…nedostal jsem se k tomu, abych udělal tolik, co bych chtěl, protože mě matka neustále vyháněla, abych si šel hrát ven….Nemůžu toho prostě nechat, musím pokračovat tak dlouho, dokud s konečnou platností nezjistím, co tomu je. Je to vášeň pro luštění záhad. To ona mě vedla k tomu, abych se snažil rozluštit mayské hieroglyfy a otvíral trezory…A četli jsme a četli…ne všechno, výběrově.

         Nemohli jsme vynechat kapitolu Setkání kasařů (Odemykat zámky jsem se naučil od chlápka jménem Leo Lavatelli. Odemykat obyčejné patentní zámky s cylindrickou vložkou je snadné. Do zámku vsunete šroubovák… v Los Alamos vládla atmosféra vzájemné spolupráce. Když se dalo něco vylepšit, považovali jsme za naši povinnost na to upozornit. Trvale jsem si stěžoval, že současný stav bezpečnosti je nevyhovující a že ačkoliv si všichni myslí, že je dobrý, ty visací zámky a železné tyče jsou úplně na nic…) Následuje několik stránek popisu, čím se Richard Feynman pro bezpečnost všech užitečně“bavil“, když „…jsme v Los Alamos  neměli žádnou zábavu a každý se bavil, jak uměl“. V knížce To snad nemyslíte vážně! byly samozřejmě i jiné užitečné kapitoly, a jak jsem brzy seznala, užitečné nejen pro má vnoučata, ale i pro mé studentky speciální pedagogiky. Mnohé z té knížky jsem potom zařadila do svých „aktualit“ na začátku seminářů nebo přednášek. Ostatně – moc jsem přednášky a semináře nerozlišovala, vždycky jsem se snažila o co nejvyšší míru interakce mezi „katedrou“ a posluchačstvem. Živý zájem – ze strany mých vnoučat i studentek – vyvolala kupříkladu kapitola Další omyl Alfreda Nobela. Pobavíte se, ale také získáte na průběh udělování Nobelovy ceny zcela nový pohled. Stojí za to útržkovitě z autorových dojmů, názorů a reálného průběhu ceremonie ocitovat: Konzul řekl: „Udělejte si seznam lidí, které byste na recepci rád pozval, a my uděláme seznam lidí, které pozveme sami a pošleme pozvánky“. Takže jsem vyrobil svůj seznam. Měl asi osm lidí – souseda odnaproti, malíře Zorthiana a tak dále. Pak za mnou přišel konzul se svým seznamem: guvernér státu Kalifornie, pan Tenhle, pan Tamten, naftový magnát, nějaké herečky – měl tam tři sta lidí! To už jsem začal být trochu nervózní. Pomyšlení, že bych se měl sejít s tolika vysoce postavenými lidmi, mě vyděsilo! Konzul si mých obav všiml a řekl: „Nebojte se, většina z nich nepřijde.“ Ještě se mi nestalo, abych pořádal večírek, zval na něj lidi, a přitom předpokládal, že na něj nepřijdou! Nemám zapotřebí se před nikým ponižovat a dopřávat mu potěšení, že byl poctěn pozváním, které může odmítnout. Je to uhozené! Když jsem se dostal domů, byl jsem už z celé záležitosti opravdu rozčilený. Zavolal jsem konzulovi a řekl: „Znova jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že se celé nemůžu zúčastnit“. Byl šťastný. Řekl: „Máte úplnou pravdu.“ Myslím, že byl ve stejné situaci jako já – pořádat recepci pro troubu jako jsem já, bylo jako mít voštinu v zadku. Nakonec se ukázalo, že jsou spokojeni všichni. Nikomu se nechtělo přijít, ani čestnému hostu! Hostitel nemohl dopadnout lépe! Dokonalá lekce občanské výchovy, tolik potřebná v našich krajích, nejen mládeži, adeptům učitelského povolání obzvláště! Dočíst celou kapitolu, to znamená dozvědět se o zvyklostech kolem udělování Nobelovy ceny ze zcela nečekaného pohledu. Navíc i zábavného.

         Pro své studentky jsem toho z knížky Richarda Feynmana měla ještě více. Pozornosti čtenářů z učitelského prostředí bych vřele doporučila kapitolu Hodnocení knížek podle obálek.Jak říká aktuální mediální klišé, malá ochutnávka: V té době jsem přednášel kurs fyziky pro prvňáky a po jedné přednášce mně Tom Harvey, který mi asistoval předváděním pokusů, řekl: „Měl byste vidět, co provádějí s matematikou ve školních učebnicích! Dcera mi nosí domů spoustu šílených věcí!“ Nijak jsem s tím, co říkal, hlavu nelámal. Ale druhý den mi telefonoval pan Norris, velmi známý pasadenský právník, který tenkrát byl na kalifornském ministerstvu školství. Požádal mě, zda bych nepracoval ve Státní komisi pro učební osnovy, která musí vybírat nové učebnice, které užívají všechna děcka ve všech státních školách, musí být schváleny ministerstvem školství, takže mají komisi, ta knížky prohlíží a radí ministerstvu, které zvolit. S jakou odpovědností a výsledkem Richard Feynman k úkolu přistoupil, je vylíčeno na čtrnácti stranách textu. Nesmírně aktuálního!

         Představu si lze udělat z úryvku jiné kapitoly, který jsem svým studentkám nikdy neupřela: Byl tam jeden sociolog, který předem vypracoval jakési pojednání, a my všichni jsme si ho měli přečíst. Začal jsem ten zatracený pamflet číst a byl jsem z toho blázen: nemohl jsem v něm najít hlavu ani patu! Usoudil jsem, že to musí být tím, že jsem nepřečetl žádnou knihu z toho seznamu. Měl jsem nepříjemný pocit, že to je nad moje schopnosti, až jsem si nakonec řekl: Tak a konec, teď přečtu jednu větu pomalu, abych přišel na to, co může, k čertu znamenat. Vybral jsem namátkou jednu větu a velice pozorně ji čtu. Nepamatuju si ji doslova, ale víceméně zněla takhle: „Individuální člen sociální komunity často získává informace prostřednictvím  vizuálních symbolických kanálů. Četl jsem to popředu, pozadu a přeložil to. Víte, co to znamená?Lidi čtou. Pak jsem přešel k další větě a zjistil, že ji dokážu přeložit taky.Pak už to bylo jako mlácení prázdné slámy: Občas lidi čtou, občas poslouchají rádio, a tak dále, ale bylo to napsáno tak komplikovaně, že jsem tomu zpočátku nemohl porozumět. A když jsem to konečně dešifroval, nic v tom nebylo.

         Kapitola Je elektřina oheň? , z níž úryvek pochází, zahrnuje pohled na vlastní Feynmanovu účast na přednáškách a konferencích. Začíná slovy: Začátkem padesátých let jsem dočasně ochořel nemocí středního věku: dělával jsem filozofující přednášky o vědě – jak věda uspokojuje zvídavost, jak poskytuje nový pohled na svět, jak dává lidstvu schopnost dělat to i ono, jak mu dává moc – a když si připomeneme nedávný vývoj atomové bomby,je tu najednou problém, jestli je dobře, aby člověk takovou moc měl. Nezaškodí si na některých „eventech“ navštěvovaných i učiteli připomenout zkušenost Richarda Feynmana shrnutou do slov: „Na té konferenci byla spousta hlupáků – nafoukaných hlupáků – a nafoukaní hlupáci mi jdou šíleně na nervy. Proti obyčejným hlupákům nic nemám, můžete s nimi mluvit a snažit se jim pomáhat. Ale domýšliví hlupáci, kteří svou hloupost dovedně zakrývají všemožným šarlatánstvím, aby na lidi udělali dojem, jací jsou úžasní – TY  NEMOHU  VYSTÁT! Obyčejný hlupák není podvodník, proti počestnému hlupákovi nic nemám. Ale nečestný hlupák je příšerný!

            Připomeňme si poznámku ze záložky, že Richard Feynman „je nepochybně jediným člověkem, kterého švédská Královská akademie shledala hodným Nobelovy ceny a psychiatrická komise armády Spojených států duševně méněcenným“. O kořenech tohoto smutného paradoxu se dočteme v kapitole Strýček Sam tě nepotřebuje. Citovat z ní nebudu, musela bych ji opsat celou. Měla by být povinnou četbou pro všechny učitele, kteří tak zhoubně propadají aktuálnímu nemravu odesílání žáků na řetězce odborných vyšetření. Mám na mysli především prospěch dětí, ale také prestiž učitelského povolání, skutečnou prestiž, jaké se nedosáhne žádným – jistě potřebným – zvýšením platů pedagogů. Uvědomujeme si, že každé odborné vyšetření dítěte je pro ně vždy velkou psychickou zátěží, nadměrným stresem? Vzpomínám si na studentku učitelství, která u státnic na otázku, co by udělala s žákem s jistými problémy, zareagovala: Poslala bych ho na vyšetření! Proč tedy několik let na vysoké škole studovala? Předpokládám, že učitel je vysokoškolsky vzdělaným „odborníkem na děti“.  S dítětem se setkává delší dobu, za různých okolností, v rozličných sociálních vazbách. Oslovený odborník vyšetřuje dítě, o němž ví jen tolik, co se – eventuálně – doví z doprovodného písemného sdělení učitele. Vyšetření probíhá v neznámém prostředí (sebeinfantilnější výzdoba dané místnosti s kupou hraček stres nezeslabí), s dítěti neznámým člověkem. Časově limitované vyšetření je završeno písemným verdiktem, který může (má?) velmi ovlivnit další životní dráhu dítěte. Nic proti opodstatněným vyšetřením! Právě učitel má být schopen posoudit opodstatněnost předpokládaného vyšetření. Podle mne by měl mít také jisté profesní i lidské povědomí, kam a ke komu dítě na vyšetření posílá. Jsou odborníci spíše specializovaní na jistou oblast – dejme tomu – narušení psychického vývoje dítěte. Dostane-li se dítě „do rukou“ odborníka primárně se zajímajícího  o autismus, nebude zřejmě dalek toho nalézt u dítěte jisté symptomy, které eventuální autismus nevylučují – vždyť k čemu bychom měli PAS – poruchy autistického spektra? A upřímně: jak naložíte s výsledky vyšetření (do rukou je má dost rodič, ten rozhodne, komu výsledky poskytne)? Máme výsledek vyšetření – a co dál? Nejedná se – slovy profesora Matějčka – o pouhou nálepku, kterou dítě poznamenáme? Mám bohužel řadu špatných osobních zkušeností. Ze stránky mnou písemně zaznamenaných poznatků, na jejichž základě jsem dítě na vyšetření posílala, se mi vracel rozsahem značně skromnější „výcuc“ sepsaného, v hávu odbornější terminologie. Přesto jsem – ne často – své žáky a děti rodičů, kteří se na mě obrátili s žádostí o radu, na vyšetření posílala. Ovšem vždy jen k odborníkům, jejichž profesní i osobnostní kompetenci jsem znala a ctila.

          Vida, k čemu může četba a jmenovitě knížka Richarda Feynmana To snad nemyslíte vážně! inspirovat. Něco osobnějšího k tomuto obdivuhodnému člověku opíšu z doslovu iniciátora prvního českého vydání inkriminované publikace prof. RNDr. Jiřího Bičáka, DrSc: Čtenář této knížky objevil Feynmanovu lidskou tvář…Caltech /California Institute of Technology/ je malý ústav v Pasadeně u Los Angeles….bývá tradičně řazen na první místa mezi americkými univerzitami ve fyzice, v astronomii a v genetice, pracuje na něm sedm nositelů Nobelových cen /psáno v roce 1989/. Až v roce 1986, kdy již několik let bojoval s rakovinou zažívacího traktu, Feynman  na určitou dobu Caltech opustil a stal se členem prezidentské komise, která vyšetřovala příčiny katastrofy raketoplánu Challenger….Po svém působení v komisi se Feynman vrátil na Clatech a začal opět přednášet – o teorii kvarků, nejmenších částicích hmoty. V pondělí 15.února 1988 jeho bitva s rakovinou skončila. Studenti toho dne pověsili na Millikanovu knihovnu, nejvyšší budovu na Caltechu, transparent: „Máme tě rádi, Dicku“.

         Richard Phillips Feynman to myslel vážně. Můžeme se o tom přesvědčit v českém vydání jeho tří přednášek z roku 1963 shrnutých pod titul O smyslu bytí. Jejich vyznění je zcela v souladu se závěrem knížky, ke které se opakovaně ráda vracím, i když už z ní nepředčítám ani vnoučatům, ani studentkám. Snad to mělo smysl.

          Jeden z Feynmanových studentů z posledních let, Marcus Chown, vzpomíná, jak Feynman napsal jeho matce.V roce 1982 paní Chownová sledovala se zaujetím televizní program o Feynmanovi. To bylo udivující, protože do té doby se nikdy o nic jakkoliv souvisejícího s fyzikou nezajímala. Nebyla například ochotna přijmout ani synovo vysvětlení, proč v Austrálii lidé neodpadávají od zeměkoule do vesmíru. Marcus Chown dostal nápad, že požádá Feynmana, aby jeho matce napsal. Třeba se pak její vztah k fyzice změní.Feynman poslal jen krátkou noticku: „Milá paní Chownová, ignorujte pokusy svého syna učit vás fyziku. Fyzika není nejdůležitější věc.Tou je láska. Všechno nejlepší, Richard Feynman“.

 

FEYNMAN, R.  To snad nemyslíte vážně!  Praha: Mladá fronta, 1989. ISBN 80-204-0023-0.

FEYNMAN R.   O smyslu bytí  Praha: Aurora, 2000. ISBN 80-7299-026-8.

GUTH – JARKOVSKÝ, J.  Společenský katechismus  Praha: Československý spisovatel, 1992.       

                               ISBN 80-202-0379-6.       

 

 

 

 


Komunikujete ve třídě, nebo spolu mluvíte?

      Všechno souvisí se vším. Když mě mrazivé dny více než kdy jindy udržely doma, využila jsem času k takové neoblíbené aktivitě: srovnat částečně věci, písemnosti v šuplících i v počítači. Objevilo se mnohé. Jako učitelka – od roku 1986 vysokoškolská – jsem toho za více než půlstoletí aktivního působení ve škole napsala spoustu. Za nic se nemusím hanbit. Je s podivem, jak některé věci zůstávají živé. S nastupujícím –zatím jen astronomicky – jarem jsem se z řady důvodů rozhodla vrátit k seriálu uvedeném verši básníka Ivana Blatného:Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky….Vycházel v roce 2006 v časopise Rodina a škola. Dostalo se mi tehdy pochvaly z úst váženého pana profesora K., známého to nestora věd pedagogických. Ale s dodatkem „…jenom jestli to není příliš, paní kolegyně“. Na mé špitnutí, že to přece píšu pro učitelky, pan profesor s povzdechem dodal: „No, právě!“ Podobná vyjádření na účet učitelstva – a bylo jich víc – ve mně i po letech vězí jako hřebíky.

 

         Různých seriálů jsem pro různé tiskoviny napsala vícero. Ten zmiňovaný vycházel v rubrice Inspirace. Jeho původem bylo mé nevyvratitelné přesvědčení, že práce ve třídě – označovaná termínem výchovně vzdělávací proces – je v zásadě dialog. Dialog, který mám jako učitelka podněcovat a následně reagovat na  otázky (někdy i provokativní, ty svědčí o důvěře vyzyvatele), na dotazy, připomínky žactva. A tak jsem každý den ve třídě – později každou přednášku nebo seminář – začínala připomínkou aktuálního výročí, poznámkou k výroku z ranního rozhlasového vysílání, lidovou pranostikou, něčím, co jsem se právě dočetla…Nebyl to problém, nikdy jsem nezůstala „na suchu“. Rozvířené debatě dost napomáhalo, že se v mé třídě či vysokoškolské sešlosti nikdy nehlásilo. Učitelské „napřed ruka, potom pusa“ jsem nepěstovala. Dodnes tvrdím, že hlášení se brzdí spontaneitu zúčastněných. My jsme spolu studeně nekomunikovali, my jsme spolu se zaujetím mluvili, povídali si, někdy se i přeli a dohadovali. Doznávám, že vyučovacích hodin, které jsme nakonec „prokecali“ , nebylo málo.  Myslím, že právě tyto hodiny uvízly v myslích „těch vzdělávaných“ hlouběji a prospěšněji než co jiného. Při náhodném setkání se mi jedna z bývalých studentek speciální pedagogiky svěřila, že zrovna toto jí nejvíce chybí.V realitě pracovní každodennosti nestačí sledovat, co právě vyšlo(nejen přínosného pro obor), co zajímavého se koná,kam zajít… Moc se přimlouvám, aby podobné aktivity z našich tříd nevymizely. Mluvme spolu. Nakonec se takovým živým kontaktem s mládím udržujeme sami  „s prstem na tepu doby“.

         Příprava textu vycházejícího v relaci s měsíci kalendářního roku nebyla jednoduchá, dala mi takříkajíc zabrat.  Hodně jsem se však dozvěděla, naučila, poznala  – při psaní, ale mnohem více pak ve třídě. Dělala bych to zase. V souznění s prvním jarním měsícem nabízím jednu ukázku.

Březen

Proč bychom se netěšili….mohli si 2.března 1824 zazpívat naši předkové, kdyby tušili, že se v Litomyšli za bujarého masopustního veselí právě narodil muž, jehož hudbou bude jednou Evropa vítat zavedení společné měny – eura. Bedřich Smetana – postavou nevelký muž s hřívou tmavých vlasů po ramena ve stylu Ference Liszta, dokázal nejen jako ohluchlý, ale navíc s nesnesitelným hučením v uších složit symfonickou báseň Vltava jakoby v jednom tahu, načisto a bez přepisů během osmnácti dnů. Belgičané prý optimističtější hudbu pro zavedení eura nenašli. Několik roků před smrtí Mistr napsal: „….jsem hluchý jako pařez a kolikráte smutný, zádumčivý, omrzelý. Trvá to ňák dlouho s tou hluchotou a mám zapotřebí veškerých sil, abych svůj osud snesitelným učinil.“

Asi by ta slova podepsal rovněž ohluchlý Ludwig van Beethoven, jehož výročí narození bychom koncem března také mohli vzpomenout. Už proto, že tento génius jezdil do Čech opakovaně a rád a v Teplicích prožíval při léčení i lepší dny vlivem milostného dobrodružství. Březen, s jarem na dohled, kdy na svatého Řehoře čápi letí přes moře a líný sedlák, který neoře, je celkově prosvětlený hudbou. Kulaté výročí Johanna Sebastiana Bacha jsme neopominuli (naroz. 1685), stejně bychom se měli zachovat u Beethovenova učitele Franze Josefa Haydna (naroz.1732).

Počátek března je dobou kladení věnců k pomníkům TGM u příležitosti jeho narozenin. Českým žáčkům a studentíkům by se více než přísný pán zamlouval jeho syn Jan, jehož smutné březnové výročí zůstává stále v zajetí dohadů. Janovi to kdysi ve škole moc nešlo, tož ho tata (jak se u nich doma říkalo) – za trest – poslal na zkušenou do Ameriky. Jan určitě na učitele nezanevřel. Možná by i v některém ze svých rozhlasových pořadů dětem rozšafně připomenul, že 28.března slaví narozeniny nejen pan učitel Zdeněk Svěrák, ale i jeho slavný předchůdce Jan Amos Komenský. Že se za poslední léta ve školách přece jen něco změnilo, svědčí zápis v časopise KWĚTY z roku 1836: Jakub Haeberl za svého jedenapadesátiletého učitelování udělil, dle mírného sečtení, sobě svěřené mládeži 911 517 ran prutem, 20 010 metlou, 20 968 lineálem, 1 115 800 pohlavků, 777 žáků klečelo na hrachu a…ani v tom výčtu raději nepokračujme! S něčím takovým se jistě nesetkávala Marie Panklová, sestra Boženy Němcové, ve „vychovávacím ústavu pro dívky“ vedeném Bohuslavou Rajskou (skutečným jménem Antonií Reissovou), manželkou Františka Ladislava Čelakovského, který mohl slavívat narozeniny v tentýž den jako TGM. Na oslavy mu pravděpodobně moc času nevybývalo, protože vedle oživení bohatýrů, z nichž si školní mládež nejlépe pamatuje Čurilu Plenkoviče, stačil Čelakovský sepsat Mudrosloví národu slovanského ve příslovích – úctyhodnou sbírku 15 000 přísloví a pořekadel, protože věřil, že přísloví jde k rozumu a rozum za příslovím. Vedle slavjanofilství byl Čelakovský také vyznavačem i překladatelem Goetha, který zemřel dva měsíce po dokončení svého celoživotního díla – Fausta – dne 22.března 1832. Přes staletí ironizuje dnešní zápecníky: „Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky než hovor o válečném hlaholu,

když někde u těch Mongolů jsou samé masakry a zmatky.

U okna stoje, sklenku vypiješ a vidíš po řece plout pestrých člunů řady.

Pak vesele si večer domů jdeš a medíš si, že mír je u nás tady“.

            Datum úmrtního dne spojuje Goetha s nadobyčej aktuálním českým králem Jiřím z Poděbrad. Jako čtrnáctiletý bojoval u Lipan (proti posléze poraženým husitům), chopil se vlády za stále přetrvávajícího podezření z účasti na náhlém skonu mladičkého Ladislava Pohrobka a ještě nějaký ten týden před smrtí dokázal v roce 1471 v Olomouci sjednávat mír se svým zetěm Matyášem Korvínem. Kdo dnes vzpomene Jiříkových snah a úsilí o sjednocení Evropy?

            Za jiných okolností, v jiné době a za jiné cíle bojoval Gaius Julius Caesar, který sotva co dopsal Zápisky o válce galské překročil Rubikon, když kostky byly vrženy, přišel, viděl a zvítězil, aby se pak pod vražednou dýkou 15.března roku 44 př.n.l. obrátil s hořkou otázkou ke svému adoptovanému synovi: „I ty, Brute?“

            Nevděk světem vládne, mohl by si povzdechnout neblaze známý páter Koniáš, čímž by prokázal relativitu mnohých přísloví a pořekadel. O té obecné relativitě začal psát v roce 1911 v Praze krátkodobě působící Albert Einstein, který sotva zaznamenal den svých narozenin v půli března. V knížce Jak vidím svět tvrdě poznamenal: „…pohodlí a štěstí jsem nikdy nepovažoval za vlastní cíl, této mravní základně říkám také ideál stáda vepřů“.

            O vlastním prospěchu zřejmě příliš neuvažoval ani 13.března narozený císař známý z BabičkyJosef II. Právě on v roce 1782 nařídil, aby byl venkovským farářům odebrán Koniášův Klíč a Index – seznamy zakázaných knih. S jakou úlevou to přivítal starý Žalman z F.L.Věka!

            My dnes už libri prohibiti neznáme. Spíše knihy doporučeníhodné. Jednou z nich by pro učitele mohla být kniha roku 2001 – Europeana Patrika Ouředníka (Stručné dějiny dvacátého věku). Někdy stačí prodiskutovat s dětmi jednu jedinou větu…


Učitelské (?) dilema

         Už se je to tu, už se to objevuje v médiích i tiskovinách, jeden z evergreenů českého školství posledních let. S blížícím se pololetím zejména na základních školách budeme znovu nej(h)různěji cupovat otázku: známkovat, nebo neznámkovat? Co je lepší, našim dětem a žákům prospěšnější: známky, nebo slovní hodnocení? Přicházím se svou troškou do mlýna.

            Ve své učitelské duši chovám hojivou vzpomínku na zimně zachumlaný den, kdy jsem na okně své osmé třídy našla zavěšenou podkolenku naditou sladkostmi a doplněnou písemným vzkazem: Toto dávám já, Mikuláš VIII., s. Peutelschmiedové za pilné a krásné vyučování. Byl počátek 80.let minulého století, to „es“ před mým jménem bylo zkratkou požadovaného oslovení „soudružko učitelko“. Zastírajíc své dojetí jsem se hochů zeptala, jestli tu podkolenku vyprali! Učila jsem děti – převážně kluky – sužované vadou řeči, což se už v takové osmé třídě krutě promítalo do zvládání školních nároků, logicky i do prospěchu. Učila jsem se vším všudy, tedy i zkoušela – a známkovala. Přesto na mě Mikuláš s nadílkou nezapomněl!

            K připomenutí koloritu tehdejší školní atmosféry dodám, že koberce, na kterých bychom si poseděli nebo polehávali, tehdy ve třídě pochopitelně nebyly, o vzájemném tykání jeden z mých žáků sice nahlas uvažoval – v žertu jsem ho odkázala na ministerstvo školství. Nejen na základní škole, ale později i na univerzitě v kontaktu s dospělými studenty a v životě vůbec je mi blízké vyznání básníka Jana Skácela: Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník.

         O tykání a odpočinkových kobercích ve třídě se zmiňuji proto, že jsou v současnosti spolu s oslovováním učitelky křestním jménem vydávány za jednu ze spolehlivých záruk progresivity a té správné, lepší školy. Někteří – z rodičů i učitelů – tomu věří, jiní ne.

         Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR vyšlo vstříc hlasům volajícím po možnosti slovního hodnocení žáků základních škol. Nebudu rozebírat šíři této možnosti, ani vysvětlovat rozdíl mezi hodnocením a klasifikací. Toho nechť se ujmou jiní.

          Jak vám léta přibývají, poznáváte, že neexistují jednoduchá řešení a že všechno už zde bylo. Mám slabost pro matematiku, i když právě z ní – jako povinného maturitního předmětu – jsem kdysi (dávno, dávno tomu!) dostala svou jedinou dvojku. Mezi černou a bílou existuje vždy široký prostor geniální křivky Gaussova rozložení možných řešení. Ono se v našich zemích neznámkovalo hned od doby, kdy moudrá (aktuálně najednou oslavovaná) Marie Terezie vytušila potřebu vzdělanějších poddaných a uzákonila povinnou školní docházku.

            Máme i čerstvější zkušenost z doby krátce před rokem 1989, kdy – tuším, že na rok, dva – bylo oficiálně zrušeno známkování v prvních ročnících základní školy. O důvodech, proč jsme se ke známkám i u prvňáčků rychle v tichosti vrátili, jsem se snažila diskutovat se svými studentkami na pedagogické fakultě. Dlužno přiznat, že obecně v úsilí rozdmýchávat v posluchárnách atmosféru diskuse založené na kritickém myšlení jsem moc úspěšná nebývala. Pokud se našla duše svolná k otevřenému postoji k problému známkování, nebo slovní hodnocení?, přišla jsem nejprve s argumentem tradice a následně s konkrétním příkladem.

         Je docela možné, že časem slovní hodnocení v našich základních školách nabude vrchu nad dosavadním strohým – a jistě dosti subjektivním – známkováním v rozmezí jedna až pět (drobit to ještě mínusy a plusy je už stigmatem bezradnosti a pedagogické slabosti). Rozhodně by však nebylo ku prospěchu věci lámat to přes koleno. Známka má v našich končinách hluboce zakořeněnou tradici, a to v myslích bez rozdílu věku. Něco by k tomu mohly říct nejen paní učitelky mateřských škol, kde většina předškoláků – už s připraveným batůžkem od Ježíška – touží, aby jejich nejrůznější výtvory byly stvrzeny velkou jedničkou, nejlépe ještě s hvězdičkou. A rodiče malých školáků? Je běžné, že se paní učitelek dožadují, aby slovní hodnocení dětí jaksi doplnily vysvětlujícím, že „je velmi pilný = 1“ atd. Jako paskvil působil blanket školní zprávy (takto nadepsáno), kde je stupněm slovního hodnocení zkratka JZ (rozuměj: jeví zájem). Chtěl by snad někdo tvrdit, že takto formulované slovní hodnocení je objektivnější než numerické vyjádření trojkou?

         O tradici známky by se dalo ještě sáhodlouze rozepisovat. Obraťme však pozornost ke slibovanému konkrétnímu příkladu. V tu chvíli jsem ve vysokoškolské posluchárně brala do rukou jednu skutečně dobře napsanou odbornou publikaci. I v současnosti ji můžu s čistým svědomím vřele doporučit k prostudování. Publikace Mládež a delikvence má dva autory a neobvykle dvě, navíc zajímavě pojaté předmluvy: ta z pera Andrey Kroftové je nadepsána Štěpánův příběh, druhou Oldřich Matoušek nazval O potížích s vědeckým uchopením tématu. Není důvod k obavám, nebudete zahrnuti řečištěm mnohomluvných proklamací. Naopak, čeká vás řada zajímavých faktů a úvah, zmíním kupříkladu stránky věnované motivaci pracovníka v tzv. pomáhajících profesích (tento termín se už jaksi vytrácí). Nerada odolávám pokušení něco z této kapitoly citovat, mnozí by byli sami sebou a svou motivací k práci s mládeží překvapeni. Vracím se k problematice slovního hodnocení.

            Začala jsem tedy ve vysokoškolské posluchárně z publikace Mládež a delikvence číst ukázku příkladného slovního hodnocení. Předkládám (s.80):

Milý Honzo,

     Tvé hodnocení jsem si nechala na konec. Ne proto, že jsi na posledním místě mé pozornosti, ale protože, jak se říká: „Nejlepší nakonec“. Je neuvěřitelné, jakou obrovskou změnu může člověk pozorovat na žákovi během pěti měsíců. Pozorovat, jak se postupem času z neklidného, roztěkaného a z okna koukajícího Honzy stává sebevědomá osobnost, kterou to, co ve škole děláme, opravdu zajímá a jež k tomu má vždy co říci, je opravdu radost. Velmi mě potěšilo, že jsi byl první, který se odhodlal promluvit na společné besídce celé školy. Nyní je to pro tebe samozřejmost. Vydržet mlčet, když máš něco na jazyku, je pro tebe sice těžké, ale myslím, že to časem zvládneš.

            Čtením se prokousáváš někdy s většími, někdy s menšími potížemi. Ale celkový výsledek je, že se postupně stáváš čtenářem. Na začátku tvých pokusů o psaní jsem se bála, jak se s ním popereš. Dnes nevěřím svým očím. Tvá píle dokázala neuvěřitelně mnoho. Písmo je opravdu, až na pár maličkostí velmi pěkné. Gratuluji.

            Jsem ráda,že se snažíš vše udělat sám, ale Honzo, někdy je to věci na škodu. Rozvaž vždy včas, zda není lepší se zeptat nebo si nechat poradit. Zvlášť v matematice na to doplácíš tím, že se ti nepovede úlohy vyřešit.

            Je škoda, že máš pocit, že angličtina není důležitá. Říká se totiž, kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.Tady máš jedinečnou příležitost, tak ji nepropásni.

            Některé tvé výtvarné pokusy jsou skvělé. Jsem ráda, že se jeden z nich propracoval na novoroční přání naší školy.

            Nevím, jak je to s tvým vztahem k hudbě. Občas se mi zdá, že tě baví, ale jindy děláš víc hloupostí, než abys zpíval. Byla bych raději, kdybys svou pozornost věnoval víc hudbě než jiným věcem. Máš v hudbě před sebou ještě mnoho k objevování.

            V tělocviku zatím nejsi ani ryba, ani rak, ale i když ti všechno nejde, myslím, že se tvoje cvičení zlepší a budeš z něj mít časem víc radosti.

            Milý Honzo, znám jen málo tak snaživých kluků, jako jsi ty. Přeji ti, aby se dařilo tvoje dobré vlastnosti pěstovat k radosti nás všech.

Dne 30.ledna 1998

 A.B.                                                                                       C.D.

třídní učitelka                                                                        ředitelka školy           

            Slovní hodnocení začínající sympaticky přímým oslovením Milý Honzo studentky zaujalo. Při jeho četbě jsem se dopustila jediné odchylky – v textu jsem na dvou místech vynechala ročník, který Honza právě navštěvoval. Nahlíženo vcelku – krásné slohové cvičení. Nestalo se mi – ani při opakované prezentaci v jiných studijních skupinách – že by někdo z naslouchajících  „detail“ o věku a třídě žáka postřehl. Musela jsem tedy prvotní nadšení posluchaček nahlodat dotazem po odhadu věku hodnoceného žáka. Váhaly. Páťák? Třeťák? Ty odhady odpovídaly úrovni textu. Ale kdeže! Jednalo se o žáka první třídy základní školy, a to ještě na konci prvního pololetí (vzorové slovní hodnocení je potvrzeno datem 30.ledna). Jak asi čte a píše žáček na konci prvního pololetí prvního roku své školní docházky? To si ale Honza – žák 1.třídy – počte! Co počte! Ale také stylisticky vybroušeným formulacím porozumí!

            Kritické myšlení prostě zaplakalo. Problém je v tom, že dané hodnocení sepsala psycholožka. Nic proti psychologům – s výjimkou těch, co tak často vystupují v televizi s objevnými sděleními, že pachatel by eventuálně mohl čin v budoucnosti zopakovat. Dobrý dětský psycholog bude – vzhledem k trendům společenského dění – čím dál potřebnějším profesním partnerem dobrého učitele. Jen by při sepisování podobných návodů bylo vhodné uvědomit si rozdílné „pracovní podmínky“. Psycholog sedává většinou v tichu své pracovny oproti jednomu dětskému klientovi. Učitel stojí před – řekněme dvěma- desítkami dětí momentálně nejrůzněji vyladěnými, které má v daném časovém limitu dovést odborně fundovanou činností k určitým závěrům, poznatkům, dovednostem. To je pak jiná! A kdo byl někdy nucen vypracovávat jakékoliv posudky, ví, že při třetím už se začne opakovat, jedna slova se budou vnucovat, jiných se bude nedostávat. Kdybych měla k závěru školního roku odpovědně sepsat pětadvacet školních slovních hodnocení, začnu jistě už v květnu. A moc bych se snažila, abych se v těch zprávách neblýskla jen svým (možná) literárním talentem, ale aby mi hodnocené dítě (a jeho rodiče) skutečně rozumělo.

            Základní školu jsem jako učitelka opustila v polovině 80.let. Kdybych se tam dnes vrátila (kdeže loňské sněhy jsou!), známkovala bych. Ne ze setrvačnosti, ale ze zkušenosti. Je věcí učitele, aby známka dítě nezraňovala. Zkouším, co víš, nechci tě nachytat na švestkách. Je mou věcí, abys věděl, uměl. Vím, na co se právě tebe a právě teď můžu zeptat (určitě bych se raději ptala, mluvila s tebou, než psala testy, kdy dáme „bé“, protože už dlouho nebylo „bé“). A když zrovna nevíš, uděláme to jinak. Jak? To už je záležitostí pedagogického taktu, či chcete-li – mistrovství. Námět na řadu článků nebo diskusí.

            Na vysoké škole jsem se pohybovala v rozmezí výborně – velmi dobře – dobře (dnes by to byla rozhojněná řada písmen velké abecedy). Zkouška pro mě byla rozhovor. Rozhovor na vysokoškolské úrovni. A hodnocení dobře pro mě bylo skutečně dobře, neříkala jsem si alibisticky – ať je to za tři, přece ji (ho) nebudu zkoušet znovu! Někteří z těch, co „mi prošli rukama“, si možná ještě vzpomenou. Když byly zadány okruhy ke zkoušce (nikdy ne otázky! Jsme na vysoké škole!), překvapila jsem sdělením, že u zkoušky v prvním termínu si každý bude moci zvolit, ze kterého okruhu chce být zkoušen. Ďáblovo kopýtko bylo v tom, že jsem požadovala skutečně vysokoškolské pojetí a podání (!) svobodně zvoleného termínu.  S vodopádem „našprtaných“ vět ze skript a poznámek z přednášek u mě nikdo neuspěl. Naopak. U dalšího zkouškového termínu už pochopitelně žádná svobodná volba , o čem mluvit, nepřicházela v úvahu. Bylo projevem důvěry, když mi studentka po úspěšném zdolání zkoušky přiznala, že „….ale ostatní okruhy jsem tak neuměla“. Ujistila jsem ji, že jsem to samozřejmě předpokládala. Předpokládala jsem ale také, že ke státnicím se je pravděpodobně naučit bude muset. A už bude vědět, jak své znalosti prezentovat na úrovni závěru vysokoškolského studia.

            Nářky nad úrovní školství nejsou ničím novým. Ve dvacátých letech minulého století psala Marie Curie své sestře Hele: „Škola? Ach, bída! Někdy mám dojem, že by bylo lépe děti utopit, než je zavřít do dnešních škol.“ Zkraje 90.let mi má přítelkyně, francouzská psycholožka se znalostí českého školství po ročním studijním pobytu u nás, řekla: „Vy chcete reformovat školství? Vysoké ano, ale to základní, proboha ne!“

            Až budete zvažovat, zda známkovat, nebo hodnotit slovně, možná vám pomůže závěrečná věta našeho předního dětského psychologa Václava Mertina pronesená na přednášce mým studentkám: „Já se vždycky snažím jednat ve prospěch dítěte.“ A ty chmury nad současnou školou pozbudou na síle, když si přečtete – dnes již odkaz – laskavého pana profesora Zdeňka Matějčka, jeho Psychologické eseje (z konce kariéry). Obzvlášť doporučuji esej Nepraktické učení.

 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.  Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998.

                             ISBN 80-7178-226-2

MATĚJČEK, Z.   Psychologické eseje (z konce kariéry). Praha:  Nakladatelství Karolinum, 2004.

                           ISBN 80-246-0892-8


Silvestrovská (ne)pedagogická reminiscence

         Jsou i pošetilejší nápady než ten, se kterým přicházím v atmosféře posledních dnů skomírajícího roku. Polehčující okolností zůstává, že se jedná o nápad s pedagogickým podhoubím a výchovně vzdělávacím podtextem. Jedna náhodná poznámka oživila vzpomínku na časem již zavátý text. Vznikal v 90.letech minulého století z popudu paní redaktorky, která našla zalíbení v jednom mém kratičkém příspěvku. Připadal jí inspirativní pro širší okruh čtenářů a čtenářek časopisu Rodina a škola. Vše, co potom na pokračování v onom časopise pod titulem Jak kazím svá vnoučata vycházelo, svůj počátek bralo v každodenní realitě mého nového životního zařazení, nic nevymyšleno, nic nevybájeno, nic nezkrášleno. Třeba v těch řádcích i po letech najdou jiskru porozumění pro trampoty dětského věku paní učitelky z mateřských škol i ty z prvního stupně ZŠ. Zbývá dodat, že aktéři oněch článků – nyní již vysokoškolsky graduovaní čerství třicátníci, takto příslušníci generace Y – aktuálně žijí a pracují ve Švýcarsku a Rakousku.

Začněmež tedy!

 

Být babičkou

           Přibývající roky zřídka přinášejí moudrost, ale bezpochyby poskytují zkušenost. I když poučenější oprávněně soudí, že zkušenosti jsou nepřenosné, o ty babičkovské bych se ráda podělila.

     Nejsem babičkou sváteční, půjčující si naleštěné vnouče na nedělní procházku, ale babičkou hlídací, téměř každodenní. Také nejsem babičkou rozmazlující a všeodpouštějící. Život má u mne stanovený řád a pravidla – nakonec jsem učitelka! – ale vnoučata se tomu kupodivu celkem ochotně podřizují.

     Vnoučata jsou nejlepší prevencí před zkostnatělostí a přehnanou pořádkumilovností postihující řadu žen v tom již obtížně pojmenovatelném věku. Nemůžete přece odmítnout návrh na galerii vytvořenou z čmáranic upřímně věnovaných „na památku“. Pohled na výkresy přilípnuté na stěnu kouskem snadno odstranitelné izolepy dodá při snídani postačující dávku energie do nového dne. Dětský nepořádek v mém bytě dotvářejí všudypřítomné výtvory z papíru a plastelíny. Chtějí-li si Kuba s Karolinkou něco z ní uplácat, vytáhnou si svou podložku ze skuliny vedle skříně. Ta nemastná a nelepící plastelína byla jednou z mála věcí, které jsem za uškudlené franky přivezla z cest po Evropě.

     Zaručeně se nebudete nudit ani nad hromádkou dětských časopisů. Děti se rády a vytrvale vracejí třeba k jedinému a témuž číslu Sluníčka, Mateřídoušky nebo vynikající Pastelky, Makovice. Opakovaně můžete prstem projíždět trasu zajíčkovy cesty za mrkvičkou nebo hledat odlišnosti dvou zdánlivě stejných obrázků. Vnouče si hraje a ani vy možná netušíte, že se připravuje na čtení. Stejně chytré jsou obyčejné ( a nyní dost drahé ) dřevěné kostky s obrázky tradičních pohádek. Výtvarně sice od dob mého dětství příliš nepokročily, ale odpusťme jim to. Dovedou děti naučit poznávat tvary, rozlišovat detaily a celek. Přidáme-li k tomu občas mozaikovou skládačku ze skleněných kuliček, můžeme usínat s jistotou, že naše vnouče v první třídě spadne do čtení jak do peřinky. Obratnost prstíků souvisí s pohyblivostí dětské pusinky. Ani navlékání korálků nezavrhujeme. I Kuba je rád navléká a já jen sleduji, jak barevná halabala skladba se časem mění v estetický řád pravidelného střídání barev.

     V době vroucího kotle proměňujících se informací jsou vnoučata téměř jedinými, kterým svými znalostmi a vědomostmi snad ještě můžeme imponovat. „Vždyť jsi velká, tak to přece umíš“, říkává mi Karolinka. Využívejme této šance a hodně a moc si povídejme. Není to časově náročné, povídat se dá vždy a všude. Pro děti je všechno nové a opakování spíše vítají. Povídejme si i u televize – komentovaná televize je snad jediným řešením. S televizí je to jako s klasickou literaturou : klasiky všichni znají, ale nikdo je nečte. Televize je všeobecně odsuzována, ale všichni se na ni dívají. Vyloučení televize ze života dětí by bylo obdobou obrozeneckých snah se slovem čistonosoplenka, které mělo nahradit původem nečeský kapesník. Postavičky některých hrůzných seriálů a jejich spřízněnce je třeba v nějaké formě absolvovat asi jako spalničky ( i když proti těm se nyní již očkuje ). Jinak by nabyly příchuti zakázaného ovoce. Nezbývá než čekat – jako vícekrát ve výchově – že kladné vlivy investované do dítěte se zúročí a náš potomek sám nahlédne nesmyslnost a nevkus předkládaného.

     Nic není jednoznačné. Jsou dny, kdy se při návratu domů takřka plížím po schodech do horního bytu, abych pro sebe vyšetřila chvilku klidu. Stačí klapnutí dveří – a mám v patách Kubu a Karolinku s ujišťováním, že mě nechají převléknout se a umýt ruce a…. Už jsem se přesvědčila, že jejich problémy a pohled na svět jsou povzbudivější než dávka kofeinu. Možná jsem na ně i více vyladěna. Věkem citlivější všímám si toho, co jsem dříve neviděla, chápu věci, které mi unikaly.

     Až vás vaše děti budou sužovat pubertálními výkyvy, školními neúspěchy, konflikty prvních lásek – vydržte! Musíte totiž mít děti, abyste mohli mít vnoučata.

 

Jak kazím svá vnoučata

        Můj dnes téměř dvanáctiletý vnuk Kuba se narodil ještě v éře závazků. Když jeho rodiče u vytržení nad vlastním uzlíčkem spřádali sny o tom, jak tatínek povede synka k vědám a maminka zajistí rozvoj uměleckého cítění, zaujala jsem pozici nezvané sudičky. Zavázala jsem se, že já budu chlapečka kazit. Dnes mohu říci, že jsem svůj slib převedla do reality. Příležitostí bylo a je dostatek, navíc se pole působnosti časem rozšířilo o mladší sestřičku Karolinku.

     Nákupy zmrzlin a šlehačkových pohárů patří k běžným babičkovským nepravostem, s těmi se maminka – byť s povzdechem – smířila. Rozhodně se nám ale snažila zabránit, abychom ručičky upatlané od zmrzliny nehygienicky omývali v jedné z městských kašen. Nás však tolik přitahovala voda prýštící z jezdecké sochy Caesarovy! Toho, který snad založil naše město Olomouc, a to ještě dříve, než ho jiní škaredí páni stačili zapíchnout. Malé děti jsou krvežíznivé příšerky, jen si vybavte náměty jejich nejoblíbenějších pohádek. A s dýkou uvízne v jejich paměti i jméno vojevůdcovo. Jednou se bude hodit!

     Dnes už jsme dál, my i páni radní. V sousedství Caesarovy kašny otevřeli stejnojmennou galerii s kavárnou. Galerie – pro malé dítě takové cizí a těžké slovo! Ale vždyť pro malé dítě je přece každé slovo nové a cizí. Domníváte se snad, že slovíčko „zmrzlina“ je pro dítě snazší? Zmrzlinu mu prostě koupíte, nebo odmítnete koupit a nenapadne vás ptát se dítěte na význam tohoto slova. Stejně tak nemámím z Kuby definici slova „galerie“. Někdy si tam zajdeme a rozhlížíme se po vystavených obrazech a plastikách. V přilehlé kavárně přinese na požádání pan vrchní k limonádě pastelky a papír, po chvíli se nezapomene přijít podívat, co že to ten Kuba vytvořil. Zájem nás těší, ale výtvarné dílko si odneseme do naší domácí galerie.

     Kavárna Caesar není naším jediným zastavením při potulkách oživujícím a proměňujícím se rodným městem. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že chodím s vnoučaty po hospodách. To by se však Kuba s Karolinkou tvrdě ohradili. Rozvíjejícím se jazykovým citem již odlišují jednotlivá restaurační zařízení. Hospody jsou pro nás místa plná hluku, kouře, piva a alkoholu, společně je zavrhujeme a míjíme. Testujeme vznikající útulné cukrárny a kavárničky, čisťounká bistra a pěkné restauranty, v létě nejraději s terasou nebo venkovním posezením. Umíme si odložit v šatně, vybrat vhodný stůl a usadit se, dokážeme si každý sám objednat, co hrdlo a srdce ráčí. Kousek společenské výchovy v útlém dětství, abychom si později při různých okolnostech nepřipadali nejistí a jako v Jiříkově vidění.

     Když umění, tak i hudba. Stařičký klavír ani dobové portréty ve Smetanově muzeu v Litomyšli má vnoučata zrovna neupoutaly. Když jsem však – s využitím mizivé návštěvnosti Smetanova památníku – začala u skic scénických návrhů Prodané nevěsty zpívat árii Kecala, zvítězila jsem! Po několika přídavcích ještě v muzeu i na cestě ze zámku tříletá Karolinka žebronila, abych znovu zazpívala „to o tom Brblalovi“. Dodnes znají děti Kecalovu (u nás už jedině Brblalovu) árii jen v babiččině interpretaci. Zatím  se mi nepodařilo zakoupit vhodnou profesionální nahrávku.

 

Kamarád Jan Ámoš

              Kazit vnoučata můžete i doma. Kubovi bylo něco málo přes tři roky, když jsem vyrukovala s pexesem – a přímo ad rem, k věci : žádné večerníčky, žádné pohádkové bytosti, ale rovnou abecedové pexeso. Kubovi rodiče infikovaní všeobecným strašákem přetěžování dětí namítali něco v tom smyslu, že chudák  přemoudřelé dítě sice bude umět číst, ale nepozná například zajíce apod. Uklidňovala jsem je, že mým úmyslem ale vůbec není učit Kubu číst. Chci, aby se pouze naučil rozlišovat různé tvary a přiřazoval ty stejné k sobě, což mu později při skutečné výuce čtení přijde náramně vhod. Samo sebou, že jednotlivá písmenka se přímo vnucovala. S přesvědčením, že rozvíjím tzv. fonematický sluch ( schopnost rozlišovat, „slyšet“ jednotlivé hlásky ) jsem Kubovi napovídala : T jako tatínek, M jako maminka….a potichoučku, spiklenecky jsem dodala – Kubo, H jako hovínko. Vždyť do řeči, do jazyka vstupují děti přes emoce. Se zlou jsem se potázala! Kuba pohoršeně zavrhl lacinou podobnost neslušného slova a opravil mě : H jako bobek – a bylo to, fonematický sluch dostal na frak! Jistou jazykovou noblesu osvědčil Kuba později ještě vícekrát. Když jsem s dvacetiměsíčním odkladem tento experiment záměrně zopakovala s Kubovou mladší sestřičkou Karolinkou, dostalo se mi tak živého a chápavého ohlasu, že jsem byla nucena zasáhnout. Sourozenci, a u každého z nich již od narození osobitě vyhraněný vztah k jazyku.

     Abecedové pexeso nezůstalo osamoceno. Za sníženou cenu – nebyl zájem! – poznáváme Prahu, rozlišujeme listy a plody. Není to snadné. Děti vidí, že babička, ač učitelka, není Vasilisa Přemoudrá. Navíc netuší, že je produktem Nejedlého jednotné školy, kdy náhlým vytvořením osmiletky přišla o hodiny botaniky a dodnes ten deficit pociťuje. Babička musí někdy nahlédnout do přiloženého seznamu, aby rozpoznala trnku od jalovce. Dobrý vklad do dětského života – paní učitelka není chodící encyklopedie a nemá vždycky pravdu. Paní učitelka je také jenom člověk, mějte s ní trpělivost!

     Večerní předčítání z knížky Hany Doskočilové Diogenés v sudu jsme začali doplňovat pexesem o hrdinech řeckých bájí a pověstí. Víme, že Héfaistos topí pod sopkami, Prométheovi dravci denně do krve rozškubali játra a chudáci Sisyfos a Atlas se něco nadřeli! Kamaráda ve školce zdraví Karolinka bodrým „Čau, Pandořina skřínko!“ – v té jsou samé škaredé hračky.

     Za kamaráda považují má vnoučata i Jana Amose Komenského. Moudrý pedagog by se jistě nepohoršoval, že ho nazývají Janem Ámošem. Mrzí je, že jeho pamětní medaile není na zavěšení na krk, a nechápou, jak ji mohl babičce v Praze předat, když v televizi říkali, že je už dávno po smrti. Kuba už má ve věci trochu jasno. Po určitém váhání jsem ho vzala v posledních srpnových dnech s sebou na oslavy 400.výročí narození J.A.Komenského do Brandýsa nad Orlicí, městečka, kde Komenský prožil poslední léta ve vlasti, podruhé se oženil a napsal Labyrint světa a ráj srdce. Šňůra divadelních představení začínala po poledni a měla končit až po půlnoci. Byla jsem připravena uposlechnout první Kubovo zívnutí a rezignovat na další kulturní zážitky. Nestalo se. Putovali jsme s herci z náměstíčka do zámecké zahrady, s pohybovým divadlem po kostelních schodech. Po krátké večerní přestávce byl plyš divadelních sedadel imitován posezením na asfaltu silnice. Po baladických Nešťastných svatbách ( na ty Kuba nejraději vzpomíná ) přišla inscenace Labyrintu světa a lufthausu srdce. To už měl Kuba jako pětiletý  kluk dávno spát. Ale on hleděl a hleděl. Bylo již po půlnoci, když jsme klopýtali tmou s ostatními účastníky oslav k nedalekému památníku  J.A.Komenského, kde vše vrcholilo slavnostním ohňostrojem. Tolik zážitků pro vnímavou dětskou dušičku, na zlobení ani pomyšlení. Upřela jsem Kubovi několik hodin spánku, abych mu do paměti jistě nezapomenutelně zasela jméno a představu velikána našich dějin.

 

Vždyť je to tak jednoduché

        Bylo svatého Jakuba a bylo třeba zavařit úrodu ze zahrádky – tentokrát to byly višně. V horkém červencovém dni nic příjemného. Můj čtyřletý vnouček Kuba si mě vyhlédli jako zřejmou oběť pro seznamování s novou hračkou, dárkem k svátku. Bylo možné ho odbýt a poslat z kuchyně pryč s mnoha zdůvodněními : mám moc práce, nezdržuj, nepleť se tady, počkej, až to dodělám, jdi raději na zahrádku, je zde horko atd.atd. Ale z neznámých důvodů mi právě přestal hrát tranzistoráček, který jinak při podobných pracích ráda poslouchávám, tak jsem v prázdninovém rozpoložení na vnoučkův nepřímý návrh ke hře bezděčně přistoupila. Z plastikového obalu vyňal „opravdickou“ udici a tři umělohmotné rybí nestvůrky, které bylo možno ulovit díky magnetku na čumáčku. Po počátečním zklamání, že se nejedná o očekávané a preferované autíčko, začal Kuba velmi rychle vášnivě rybařit. Své úlovky mi ihned nabízel k snědku, vlastně nejdříve ke kuchyňskému zpracování. Tak jsme lovili platýze, dalším úlovkem byla treska ( zpočátku Kubou titulovaná jako terezka ), u třetí rybí figurky jsme podle záměru tvůrce trochu nelogicky museli zůstat u tuleně. Má úloha spočívala v podstatě v přijímání úlovků, jejich šoupnutí do trouby a v následném komentování kulinářské úpravy a chuťových požitků při konzumaci. Postupně jsme tresku a platýze pojedli s hranolky, s bramborovou kaší, s rýží, v úpravě pečené, smažené, na zázvoru, na másle, se šafránem ( ať mi zmíněné ryby a kuchaři odpustí!). Když bylo třeba věnovat trochu více pozornosti zavařovaným višním, poděkovala jsem Kubovi za nabídky dalších úlovků slovy, že pro tuto chvíli už mám dost, že jsem se báječně najedla, naťápala, nacpala a nasytila. Jednotlivé ryby jsme  hodnotili i z hlediska velikosti jako kapitální kousky nebo naopak jako mrňouse pod míru ( tady se zase omlouvám rybářům!). Pohybovali jsme se samozřejmě ve vodách mořských, slaných a slibovali si, že příště půjdeme k řece či rybníku, kde ve sladké vodě žijí kapři, candáti, okouni a jiná rybí havěť. Kuba přes rybářské zaujetí stačil sledovat i délku kuchyňské úpravy svých úlovků a upozorňoval mě na jejich včasné vynětí z trouby napodobováním cvrkotu kuchyňského budíčku. Ani jedinkrát jsme tresku ani platýze nespálili, nepřipekli,  nezapomněli podlít, obrátit a okořenit. Poctivě jsme se dělili o nejlepší porce. Zde musím se zahanbením doznat, že jsme se přidrželi terminologie spíše kuřecí. Z tuleně jsme využili i kožešiny. Magnetky na čumáčcích rybích maket fungovaly, udice se točila a horkým kuchyňským vzduchem poletovaly opakovaně více než tři desítky pojmů, slov, jejich spojení, různých významů – nových, novějších i zažitých. S překvapením jsem si uvědomila, že v kuchyni mezi višněmi, cukrem a zavařovačkami probíhá to, čemu se učeně říká výchovně vzdělávací proces. Lidsky řečeno – Kuba se    u č i l   – a já jsem se   p o u č i l a : výchova a vzdělávání není vždy jen záměrný a řízený proces probíhající od – do, jak vás poučí ty horší učebnice pedagogiky. Stačí jen chuť, nápad, snaha a ochota – především ze strany nás dospělých. 

 

Když babi s vnoučky snídá

         S tichou radostí už zase chodím pro chleba ke Kotrbáčkům a kávu kupuji nejraději u Meinla. Cítím v tom atmosféru svých raně dětských let. Tradice se obnovují a oživují také milé rituály denního životaběhu. Zadostiučinění se dostává i snídaním, ať těm milostným Karla Gotta či pracovním Václava Klause. Nevím, jak se o tom dověděla moje vnoučata. Avšak stačilo, aby se Kubovi jednou podařilo otočit klíčem ve dveřích zamčeného bytu, a bylo to! Začala nová etapa v našich bilaterálních vztazích. V sobotu a v neděli ráno – brzy! – je povědomé klapnutí dveří u spodního bytu znamením, že ve chvilce se u mne objeví dvě opyžamkované postavičky.

     Pracovní snídaně politika Klause nemohou být námětově bohatší a procedurálně složitější. Těší mě, že prioritu mají duchovní prožitky – to si ještě chvíli čteme, listujeme v časopisech, povídáme, někdy i zpíváme všichni tři pod jednou peřinou. Potom propuknou kompetenční spory, kdo co připraví na stůl a kdo dnes bude sedět na které židli. Takticky obhajuji výhody té proti dveřím i té s vyhlídkou do zahrady. Nesnadné je rozhodování, ze kterého hrníčku dnes stolovníci posnídají. Výběr není jednoduchý, na stěnách kuchyně jsou totiž ve třech řadách zavěšeny buclaté kafáčky. Respektujeme se a tolerujeme, alespoň co se týče tekutin. Kuba rád čaj, Karolinka řečená Ňufi pije colacao – to aby snáze získala v budoucnosti olympijskou medaili v gymnastice. Zapálíme svíčku a – povídáme si a povídáme. Nesesedáme se kolem oválného stolu kvůli koláčům nebo bábovce. K uším mých vnoučat dosud nepronikla jedna z tradovaných hloupostí, že u jídla se nemluví. Opak je pravdou. Pocit pospolitosti je závažnější, jídlo je pouze kulisou. S nepředstíraným zájmem se snažím zodpovídat všechny otázky a rozebírat zdánlivě nedůležité dětské problémy. S obdivem sleduji týden od týdne narůstající slovní zásobu, nové výrazy, slovní spojení i důsledné chápání mateřštiny. Na strohé konstatování, že mi uletěl knoflík, reaguje Karolinka logickou otázkou : „Kam?“ Stoupnu-li si po vydatnější snídani na váhu, jsem velice konkrétně dotázána : „Kolik stojíš?“ Nabádavý pokyn – Jez,Kubo,jez! – chápe pobízený naprosto soudobě : „To je anglicky, že babičko?“ Nad tím vším je něco ve vzduchu. Jen já vím o neúprosném časovém vymezení těchto chvil. Pohodu svátečních rán si ponesu do stáří a Kuba s Karolinkou do života. Nějak na způsob výslužky, talířku s kusem bábovky, které děti odnášejí rodičům, když už je načase jít je probudit.

 

Můj zpustlý vnuk

       „Jenom to prosím tě neříkej ve škole!“ – naléhala jsem na svého vnuka Jakuba, když se rozhodl po kamenech a známkách sbírat ještě láhve od rumu. Rum je v jeho dětském sedmiletém slovníku synonymem alkoholu všeho druhu. Z lahví skladovaných v komůrce pro případ domácí výroby šťáv a sirupů vybral ty tvarově neobvyklé a s nejpestřejšími etiketami. Šest nejhezčích pečlivě vymyl a urovnal na jedné z poliček mého bytu. Tím asi sbírka skončila, neboť pravděpodobným termínem konzumace zbytku načatého bylinného likéru jsem Kubu dost rozladila. Čistému vše čisté, řekla jsem si a upustila od protialkoholního školení. Ostatně – sbírkou lahví není můj vnouček ve svém vývoji více ohrožen než kdysi já, která jsem ještě s konvičkou chodívala po nedělním obědě tatínkovi pro pivo – a vždycky jsem upila! Dnes mám jiné vášně a tu největší – zdá se – Kuba podědil. Sbírá také písmenka – on totiž čte! U druháka zdánlivě nic divného, zeptejte se však, kolik dětí dnes podléhá kouzlu čteného! Se samotným čtením jsme potíže neměli. Ale stále mi chyběla ta ruka natažená po knížce. Nastražené pohádky a příběhy o zvířátkách Kuba míjel bez povšimnutí. On se vůbec nerad nechává do něčeho nutit, byť tím nejrafinovanějším způsobem. Moudře to respektuji. Avšak onehdy byla po Kubovi sháňka a on nikde. Teprve po chvíli se rozmrzele ozval z místnůstky, kam – jak se říkávalo – i císař pán chodil pěšky. Zabral se tam do odložených novin. A tak Kuba čte. Jeho favoritem jsou magazíny, takže po vyluštění křížovky odkládám tiskovinu na zvykem domluvené místo, aby můj vnuk nepřišel o zprávy ze světa byznysu a společenské smetánky.

    Má důvěra v přirozený chod věcí zakolísala teprve při Kubově prohlášení, že v dospělosti chce být bezdomovcem. Naštěstí tím chtěl jen zdůraznit, že spolužačku Haničku už nemiluje a za ženu si ji nevezme, raději bude sám.

    Morální úpadek mého vnuka dovršila předlistopadová televizní inscenace ze školního prostředí. S nezvládnutelnou touhou v hlase i v očích se Kuba otázal : „Babi, mohl bych taky paní učitelce říkat soudružko?“

 

Kuba svéhlavička  aneb  Jak se rodí osobnost

            Jako babička kloučka zrajícího pro školu jsem si vymínila právo nadělit mu pod stromeček první školní aktovku. Podle mých představ měl nadšený Kuba s brašnou na zádech radostně povykovat bytem a s blaženým úsměvem s ní usínat pod hlavou. Nestalo se. Situaci jsem rozumově zvládla bez povzdechů, vnucování se a výčitek. Nečekané satisfakce se mi přece jen později dostalo. Na výkresu z mateřské školy, kde měl Kuba nakreslit nejmilejší dárky od Ježíška, aktovka kupodivu nechyběla. Inu, můj vnuk je citlivý a vnímavý a rozhodně klubající se osobnost, řekla jsem si s hrdostí. Ale nevzdala jsem to! Jako babičce-učitelce se mi nabízela ještě jedna mimořádná příležitost : zápis do školy. Zlehýnka jsem Kubu připravovala na tuto vskutku ojedinělou a jednorázovou životní zkušenost. K opatrně vyžadovaným deklamacím říkanek a básniček se stavěl zásadně negativně. Takticky a strategicky byla zapojena i mladší sestra Karolinka, která s ženskou vychytralostí chrlila jednu básničku za druhou. Kuba odolával, až posléze podotkl, že „tam to řekne“. V babičkovské ctižádosti jsem se uchýlila ke lsti. Procházejíc po bytě jsem při úklidu, při nádobí hlasitě trousila něco o měsíčku, který má svítit, aby mi šila nit, když mám zelené šatky, botky rudé a zejtra moje svatba bude. Zdálo se, že Kuba tu tam i jakoby bezděčně naslouchá, avšak aktivně se k mým produkcím připojovala pouze Karolinka. Zkusila jsem i něco o dítěti, které u lavice stálo a z plna hrdla křičelo. Námět zabral. Kuba se dožadoval pokračování a já s lítostí zjistila, že od mé maturity už skutečně uplynula notná řádka let a paměť slábne, nebo alespoň selhává. S myšlenkou na Senecu, který tvrdil, že vyučováním se učíme, jsem v knihovně vyhledala kdysi povinnou literaturu. Po letech jsem si četbou Kytice ověřila až neskutečnou líbeznost a genialitu Erbenova díla. Ale to už se čas nachyloval ke chvíli rozhodnutí, k zápisu. Informovaná maminka mi zkormouceně sdělila, že z vlastních pokusů vidí šanci na Kubovu recitaci jako minimální. Puzena učitelským instinktem jsem však již věděla své a sváděla jsem souboj v jiné rovině. Při večeři, při koupání dětí jsem si jakoby mimoděk pobroukávala inkriminovaného Vodníka v úmyslně pozměněné verzi. Na můj verš „ na topole nad jezerem seděl   z e d n í k   pod večerem“ (a dále obdobně ) Kuba jen svrchovaně zasykl :“Vodník!“ Poznala jsem, že mám vyhráno. Znepokojenou maminku jsem uklidnila a zápis do školy se stal svátkem prožitým radostně a ve vší důstojnosti. Do školní budovy se s nastávajícím školákem odebrali rodiče a sestřička. Babička zůstala doma, neboť jedním ze základních atributů soužití dvou generací je umění moudře ustoupit do pozadí. Vše proběhlo „comme il faut“, i s následnou procházkou a slavnostním obědem v restauraci. Podle sdělení rodičů se jinak zdrženlivý Kuba překonával ve sdílnosti a byl prý téměř k nezastavení. Utajovaná a netušená ctižádost se prosadila, silná osobnost rovněž. Na požádání paní učitelky ztichlou třídou zazněla ladovská říkanka o tom, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

     Svým způsobem mě to potěšilo. Snad mému vnoučkovi ta sebedůvěra a vlastní názor na problémy do života vydrží. Ale doma u stolu po mně stejně žadoní, abych mu řekla o té lampě. Neboť milý Karle Jaromíre, od Vodníka a Polednice jsme se už dostali k lampě, která ještě svítila, když jedenáctá odbila.

 

Půjdete k zápisu?  aneb   Zvládli jsme to!

        „Škola je vlastně jakási zahrada. Učitel sází, pleje a prostříhává. Rozhoduje, co je plevel a co květina, pracuje s tím, co dostal. Má smysl pro čas, pro to, co může a nemůže v sezóně růstu očekávat“ – tvrdí americký učitel Charles Merril ještě před listopadem 89 sem tam se mihnuvší bývalým Československem. Jenže – jde o toho zahradníka! Na toho zapomínáme nebo záležitost předem pasivně vzdáváme.

     Když se náš Kuba chystal do školy, nešlo jen o aktovku. Tu pod vánočním stromkem přijal zdrženlivě, očekávané nadšení nejevil. To však netušil, že jsem jako obezřetná babička-sudička do jeho života zasáhla mnohem významněji. Vybrala jsem mu paní učitelku! Neváhala jsem se poptat tu a onde, sondovala mezi rodiči i učiteli, až jsem kápla na tu pravou. Vlídnou, usměvavou, ale rozhodnou a zdravě náročnou, nepodléhající současným trendům podbízení se dětičkám. Domluvily jsme se a k zápisu měl jít Kuba již k vyhlédnuté paní učitelce: Tento zákulisní babičkovský tah byl jedním z předpokladů, aby se Kuba ve škole cítil dobře a nové povinnosti se mu příliš nezajídaly. O Kubově školní zralosti jsem nepochybovala, i když by asi něco z předepsané zkoušky znalostí dětí předškolního věku nezvládl. Na otázku „Co potřebuje babička, když plete svetr?“ by možná odpověděl – brýle - a ne jak je předepsáno vlnu a jehlice nebo jinak vyjádřeno materiál a nástroj. Stejně nesmyslné je ptát se dítěte z pražského sídliště, na co potřebujeme kosu a co dáváme žrát králíkům.

     Den zápisu měl být pro Kubu dnem svátečním. Nerozebírali jsme případné požadavky, nestrašili žádným : Musíš….!Pěkně pozdrav! Mluv nahlas a nezapomeň tu básničku! Kuba je svéhlavička ( v mém pojetí osobnost ), pravděpodobně by se zasekl. Bylo rozumnější dát událostem volný průběh a spoléhat na to, co jsme do Kuby dříve vložili, a na obratnost paní učitelky.

     Na cestě za vzděláním doprovázeli mého vnoučka rodiče a sestra Karolinka. Má samozvaná role v této fázi končila. Ostatní jsem se už dozvěděla zprostředkovaně, po návratu účastníků ze slavnostního oběda. Odříkat u zápisu deklamovánku o psu skákajícím přes oves zrovna nesplňuje mou představu jiskrného intelektu. Nic však není ztraceno! Uvidíme. Bylo zaseto – Kuba je školákem.

 

Děti mají odpočívat   aneb   Nepodceňujte je!

       „S tím nesouhlasím! Děti mají odpočívat!“, reagovala jedna z budoucích opor školství – takto posluchač pedagogické fakulty – na má slova nabádající k nejrůznějším vzdělávacím činnostem s dětmi předškolního věku.Povzbuzena tímto názorem sdělila jsem hned ve dveřích velkou novinu svým vnoučatům, která čtyři dny v týdnu obhospodařuji :“Dneska budete odpočívat!“ Ve slastné naději na vlastní poshovění jsem bryskně podala vysvětlení : „Dnes nebude žádné pexeso, ani žravá dáma, nebudeme si prohlížet časopisy, nebudu hrát mlýnek, o člověče nezlob se ani nemluvě!“ Bláhová naděje! Kuba nerozuměl, Karolinka nechápala. Vnucovaný odpočinek – vlastně nečinnost – brali jako trest, ačkoliv se zrovna neprali, neodmlouvali a své poličky měli docela uklizené. Nejsem kruťas, babičkovsky jsem kapitulovala. Ono totiž ani to hloupé člověče nezlob se není bez půvabu. Střetávají se při něm a odhalují geneticky kódované životní postoje : Kuba se učí nevzdávat věci předem, Karolinka se zatím bezhlavě vrhá do hry a teprve poznává nezbytnost rozvahy a taktiky. Vychutnávají vítězství, ale také se vyrovnávají s porážkami, neboť já jsem soupeř nelítostný, nic nedaruji. Přitom však až s dojetím sleduji, jak ta má vnoučata vyzrávají :zprvu jsme Karolince museli figurky odpočítávat a posouvat, později jediným pohledem obsáhla počet hozených bodíků a skokem figurku posunula sama, dnes – ač předškolačka – body jednotlivých hodů bez problémů sčítá. Někdy si zahrajeme na „starou dobrou Anglii“, což pro mě znamená šálek čaje, pro děti spíše posezení s talířkem sušenek, ten čaj jaksi nuceně navrch. A potom nanovo – nejrůznější pexesa, čtverečkovaný papír, abychom mohli hrát „lodě“,barevné tužky, kterými si navzájem jedním tahem přeškrtáváme body, dva zdánlivě stejné obrázky v knížce nebo dětském časopise atd.atd… A při tom všem se nepozorovaně a s chutí učíme : rozlišujeme tvary a začínáme vnímat písmenka, cvičíme pozornost, postřeh i logiku. Jak se těším na jaro! Zahrada i ti kamarádi na ulici jsou pro mě, pro babičku příslibem kýženého odpočinku. Teď ale jsou naším hitem křížovky, zatím ty v dětských časopisech. Ačkoliv Karolinka svými tiskacími výtvory ráda vyplňuje i ty v mých „velkých“ novinách. Navíc má nějaké pedagogické sklony a silné sociální cítění. Jednu křížovku přibalila i mezi dárečky při cestě za druhou babičkou. Ještě při odchodu se na mě přemýšlivě obrátila s otázkou :“Nechceš půlku?“ Co kdybych se nudila?

 

Máte doma génia   aneb   Udělejte si radost!

U Křížáků v maštali chcípla kobyla,

radujte se, Habrováci, bude hostina!

Habrováci hup, hup,

nažrali se krup, krup, napili se….

Opravdu jsem kazetu Bylo nás pět nekoupila svým vnoučatům kvůli výše uvedenému popěvku. Bylo to spíše z nostalgických vzpomínek na vlastní ještě netelevizní dětství spojené s poslechem rozhlasu, kde František Filipovský nenapodobitelným způsobem četl Poláčkův text. Upřímně řečeno, moc jsem nevěřila, že kazeta prvňáčka Kubu a pětiletou Karolinku zaujme. Podcenila jsem je! Týdny při poslechu kazety oba večer usínali a dnes stačí zmáčknout pomyslný knoflík, aby Karolinka s patřičnou intonací spustila celé pasáže zpaměti.

     Připravujeme se o spoustu radosti v košatém předškolním věku svých dětí a vnoučat, když dost pozorně nevnímáme rozvoj jejich řečových schopností. Nanejvýš sledujeme, jestli už vysloví to nešťastné R a Ř nebo zvládají ošemetné sykavky. Spousta ortodoxních logopedů se zděsí, když napíšu, že v tomto případě jsou pouze formalisté. A co obsah řečeného? Vadnou artikulaci hlásek víceméně upravíme i později a při dnešní měkké normě výslovnosti se s nějakým tím rotacismem můžeme stát i televizním hlasatelem, zpravodajcem nebo moderátorem. Propaseme-li však tu nejvhodnější dobu pro rozvíjení jazykového citu, už to nikdy stejně kvalitně nedohoníme. To by mohli potvrdit vykladači díla Konráda Lorenze, který ve vývoji lidského jedince objevil tzv. vpečeťovací období.

     Učit se mluvit je obrovská práce. Dítě nejdříve jakoby tápe. Naše Karolinka se ve věku batolecím u pokáceného stromu ptala, kdo ten strom ukrojil. Později chtěla vědět, zda si má přezout opačně oblečené tričko. A když se mi první bramboráky trhaly, po přidání mouky konstatovala, že se už nepářou. Někdy dětské analogie z pohledu dospělého působí neuvěřitelně komicky. Tatínkův snubní prsten nazval Kuba bezděky prstenem služebním. A pak se pojednou setkáte u tříletého dítěte s něčím až nepochopitelným. V tom věku samozřejmě neměl Kuba ani ponětí o přídavných jménech, o shodném přívlastku kladeném v češtině ve většině případů před podstatné jméno. Ale vnímal to rozvíjejícím se jazykovým citem. Při první návštěvě se mu má kolegyně paní učitelka Veselá vlichotila darovaným autíčkem. I tázal se brzy : „Kdy zase přijde paní veselá učitelka?“ Zakrátko mě přesvědčil, že to nebyla náhoda. Nechápal, proč u dveří olomouckého chrámu zapíchli toho třetího Václava (rozuměj: Václava III. ).

     Budete-li si se svými dětmi hodně a často ochotně povídat, zažijete mnohá překvapení a četné radosti a nejednou zkoprníte úžasem nad tím, co už dokážou a jak vrostly do svého mateřského jazyka. A až vám samotným dojde dech i slova, pusťte jim třeba tu Poláčkovu kazetu se zdánlivě obtížným, někdy i archaickým textem, který však vaše děti budou citlivě vnímat a vezmou si z něho další slovní bohatství a komunikační pohotovost : „Žito sype, brambory se vydařily, teď jak bude s řípou. Krmení je hojnost, husy máme taky. Já bysem vám, sousede, prodal jalovici. Plácnem si? Zač by byla? Za padesát tisíc, ať škoduju! Tak jsme si plácli : Pak jsme mluvili řeči…..“

 Jak na to   aneb   Nebojte se jich!

       Byl Einstein normální? Nebyl. Patří mimořádně nadané děti do speciální pedagogiky? Patří (alespoň v USA ano ). Letáček s tímto textem jsem před časem vyvěsila na několika místech v prostorách pedagogické fakulty s výzvou, aby se mi ozvali zájemci o práci ve sdružení STAN (Společnost pro talent a nadání ). Odezva? Ticho! Když jsem přímo zaútočila na jednu ze studentek, ta v odpověď špitla : „Takových dětí bych se bála“. Není toto skutečný obraz pedagogických fakult? – zauvažovala jsem, začala o problému více přemýšlet a promítat si ho do své laboratoře. Tou jsou pro mě má vnoučata, o které se po odpoledních starávám. Jsou pochopitelně geniální. Například Kuba, takto žák druhé třídy. K mému potěšení – už nevím kdy a jak – začal sbírat kameny. Nejprve na procházkách, teď už trochu nepřijatelným způsobem : odhalil existenci patřičných obchodů ( např. starožitnictví – tam je věcí! ) a moc rád mě kolem nich vodí. Tu mě překvapí, když požaduje krystalickou formu jistého minerálu, hned zase mazaně přesvědčuje, že chalcedon zlepší jeho výřečnost ve škole. V mineralogii se vyznám asi tolik jako v černých děrách a pulsarech. A tak se učíme oba, Kuba i já. Vzhledem ke svým životním zkušenostem však nejsem bez šancí. Dozvídám se o konání burzy minerálů a jako obětavá babička se tam v sobotním dopoledni s Kubou vydávám. Ve dveřích sálu přeplněného exponáty i zájemci vtisknu Kubovi do rukou stokorunu ( nic moc – ale jak začínali mnozí vědci a selfmademani? ). Další průběh je již zcela v Kubově režii. Má sám rozhodnout, jak s penězi naloží, co si za ně vybere a koupí. Stávám se jeho stínem, jsem mu v patách, vždy pohotově, ale mlčící, pokud se sám na mě neobrátí s dotazem. Kuba jako plašmuška přeletuje od jednoho exponátu k druhému. Na trilobita mu finance nestačí, lupu zakoupí, teprve když na ni zbude. Sleduji, jak odvážně vyjednává výměnu kamenů s cizinci, s Poláky. Ti se zděšeně chytají za hlavu, když Kuba rozevře svou igelitku. Zase jsme chytřejší – každý kámen má být samostatně zabalen. Poláci by rádi s Kubou směnili jeden růženín, ale nemá pro ně cenu, nezná-li hoch naleziště. Další bod ponaučení pro příští nákupy. Blahořečím paní, která krabici od bonboniéry zaplnila minerály, vždy s příslušným názvem a udáním lokality. Vtipná pomoc začínajícím sběratelům. Po vyčerpání finančních zdrojů ( nepřidám! ) odcházíme poučenější oba, vnouček i babička, navíc jako spojenci. Na prestiži mi to neubírá. Naopak. Doba polyhistorů a renesančních osobností minula, nikdo z nás není schopen být chodící encyklopedií. Nikdo to také nežádá ani po rodičích, ani po učitelích. Stačí, když budeme dávat podněty, ukazovat cestu jak. Děti to chtějí. Chtějme také.

 

Jak se rodí kapitalista   aneb   Co se v mládí naučíš…

        Tuším, že básník Pavel Šrut někde napsal větu, která mi často tane na mysli : „Peníze si se mnou nerozumějí, jinak by mě tak snadno neopouštěly“.Jako česká učitelka bych mohla dodat, že se ke mně ani příliš nehrnou. Přesto se jim snažím dostat na kobylku – tedy alespoň teoreticky. Jednotná škola se mě pokoušela (z)deformovat časem výchovou polytechnickou, jindy proklamativně estetickou či mravní. Avšak co s výchovou k proletářskému internacionalismu a socialistickému vlastenectví tváří v tvář honosným bankám, akciím, cenným papírům, burzám a RM systému? Ještě nedávno jsem vnoučata  mohla ohromovat předstíranými kouzelnickými schopnostmi, když jsem z bankomatu získávala peníze pomocí čarovné kartičky. Jakmile Kuba započal své matematické nadání cizelovat porovnáváním různých účtů a měn, pochopila jsem, že mám mimořádnou příležitost vstoupit s ním do světa velkých financí. Zpočátku jsme jednotlivé banky hodnotili podle propagačních materiálů, které byly tyto ústavy ochotny dětem nabídnout. Praxi jsme zahájili šokem, jak vnouček dětsky neuvědoměle pojmenoval růžové stránky mé šekové knížky, aniž tušil, že trefně vystihl povahu mnohých současných cen a nákupů. Následná lekce proběhla ve spořitelně. K mému potěšení přes letní parno a davy čekajících na mou ideu přistoupila i slečna za přepážkou. Když jsem Kubovi vysvětlila smysl čáry vyznačující diskrétní zónu, byla jsem jeho rukama vytlačena ze hry. Kuba se stal klientem České spořitelny běžně si vyřizujícím své finanční záležitosti. Jeho výkon ohodnotila slečna pokladní hlasitým zdvořilým poděkováním ( jak neobvyklé! ) a čtyřmi propagačními cukrátky.Zřejmě jsou v této bance na malé klienty připraveni.

     Kuju železo, pokud je žhavé. Obratem jsme zamířili k nejbližšímu bankomatu. Cestou jsme vědomě minuli ten nepatřičný, náležející konkurenční bance, a probrali otázku úroků. Pro větší přitažlivost hned na miliónech. První vlastnoručně vyťukané peníze Kuba rozkošnicky komentoval slovy : „Ještě jsou teplý!“ Trochu ho zarazilo, že se z bankomatu vysunuly bankovky dvě, ačkoliv před chvílí ve spořitelně ukládal bankovku jedinou – tisícikorunu. Nevěřícně se ujišťoval : „Jsou to tvoje pětistovky?“

     Spím klidně, i když si Kuba dodnes pamatuje mé PIN, číslo mé karty, a také ví, kde ji mám schovanou. Zato jím zmítá řada problémů, převážně technického rázu : jak se peníze do bankomatu dostanou, jak jsou bankovky zajištěny před nenechavci, co s těmi zaměstnanci banky, kteří také znají mé PIN a jak by se sám stal vlastníkem kýžené karty. Mé odkazy na sběr starého papíru a pravidelné mytí schodů za úhradu zjevně nepovažuje za nejrozumnější. A navíc – je tady ta nedohledná hranice patnácti let věku! Nechávám ho hloubat a připravuji další akci. Bude premiérou pro nás oba. Vyhlížím cukrárnu nebo restauraci, kde bychom smlsané dobroty mohli velkopansky uhradit právě onou všemocnou kartičkou.

     Pokud vám mé výchovné postupy připadají příliš avantgardní, ohradím se poukazem na historická fakta. Vždyť i Marie Terezie vedle povinné školní docházky zavedla také první papírové peníze – bankocetle. Že by rovněž uvažovala o spojení školy se životem?

 O sebedůvěřě a sebevědomí   aneb    Pantofle pana prezidenta

        Dětská léta mé generace plynula pod příkrovem neustálých napomínání. Co to děláš? Přestaň! To nemůžeš! To se nedělá! Jak si to představuješ? Co tě to napadá? To se nehodí! Co si o tobě pomyslí? atd.atd. Roubujete-li toto dědictví otců na výchovu svých dětí i dnes, rozhodně neprospíváte rozvoji jejich osobnosti. Uniformitu a jednostejnost už snad máme za sebou. I současnost každý vnímáme jinak : někomu chybí peníze, jinému čas, ale valné většině z nás chybí zdravé sebevědomí. Něco z toho jsem tušila již dříve, a proto jsem své žáky hlavně hodně chválila, často obdivně upřímně hodnotila jejich výtvory a především je shledávala geniálními ( tedy každého alespoň v něčem ). U svých vnoučat Kuby a Karolinky jsem tento výchovný trend nastolila již zcela vědomě a programově pod heslem : Raději větší sebevědomí než žádné, s přebytky si život poradí! Dnes už můžu prohlásit, že stačí přirozenou dětskou sebedůvěru nebrzdit a nepodrývat. Navíc po posledních zkušenostech uvažuji, kdo koho vlastně víc vychovává : já vnoučata, nebo ona mě? To jsme využili rodičovských pracovních zájmů a spojili je s jednodenním výletem do Prahy. Nastávající abiturientka mateřské školy a žák II.A nebyli v Praze poprvé, ale tentokrát s babičkou – učitelkou, což – jak uznáte – je situace onačejší.

     Jeli jsme s jasnými záměry. Karolinka vezla tiskacím písmem na archu papíru formátu A4 napsané přání, rozhodnuta vsunout je rabínu Löwovi  pod náhrobní desku. Ještě před Prahou rozvažovala, má-li na splnění svého přání vyčkat na místě samém, nebo se trpělivě s důvěrou vrátit do rodného města. Dopadlo to jinak. Vstupné na židovský hřbitov bylo tak nekřesťansky ( nežidovsky?) vysoké, že jsem je odmítla zaplatit a autoritativně rozhodla zaslat přání rabimu poštou.

     Kubovo předsevzetí navštívit Kancelář prezidenta republiky jsem brala s humorem, i když jsem věděla o jeho písemných kontaktech s touto institucí. Když před časem Kuba dětsky upřímně napsal panu prezidentovi, mou pedagogickou duši potěšilo, že se mu dostalo odpovědi. Přes kostrbatost rukopisu a pravopisné nejasnosti poprvé pocítil, že je demokraticky přijímaným občanem tohoto státu. U zvonku u prezidentské kanceláře však Kuba zaváhal. Neovlivňovala jsem ho ve smyslu pro ani proti. Chtěla bych, aby se dokázal vždy rozhodovat sám za sebe. Vábeni hrobkou českých králů jsme došli do svatovítské katedrály, když Kubovo rozhodnutí dozrálo :vrátí se a  zazvoní! Nemusel, dveře nebyly zamčeny. V přesvědčení, že je to Kubova záležitost, zůstala jsem v průjezdu, samozřejmě sama, protože Karolinka instinktivně žensky vytušila, že tady chybět nemůže! Černí šerifové za prosklenými dveřmi však nepostupovali v duchu mých představ, že děti s úsměvným pochopením vrátí do mé péče. Přes proudy procházejících turistů jsem sledovala, jak jeden z nich odchází a po chvíli se vrací s paní, která si přátelsky ( bez mé cenzury!) s dětmi povídá. To jsem ještě netušila, že Kuba si s touto paní nejen psal, ale i telefonoval. Když už jsem s omluvou, že nebudeme zdržovat, chtěla zasáhnout, přiběhl pro mě Kuba s výzvou : „Babi, pojď taky!“ A pak jsme se v doprovodu vedoucí Kanceláře prezidenta republiky paní Duškové stali skutečně vítanými návštěvníky. Viděli jsme všechno : konferenční sál, přijímací salonky, výtah pana prezidenta, jednotlivé kanceláře a jejich sekretářky, mimořádná výtvarná díla, starobylé globusy i hvězdářský dalekohled  namířený na Prahu. A protože pan prezident ten den neúřadoval – byl v zahraničí – zavedla nás paní Dušková až do té jeho poslední opravdické kanceláře. A vedle vzorně uklizeného psacího stolu ( ach, Kubo!) a vzácných darů od politiků, králů, císařů stály pod oknem osamoceny vyrovnané pantofle pana prezidenta. Myslím, že tentokrát si má vnoučata odvážela v dušičkách něco nepojmenovatelného. Rozhodně to nesouvisí s mým mentorským požadavkem obdobně srovnaných přezůvek u nás doma, na což Karolinka obracejíc oči v sloup reaguje povzdechem : „Že jsme k tomu panu prezidentovi jezdili!“ 

 Jak je to u nás   aneb   Ach, Vánoce!

          Podle klasifikace jednoho známého psychologa spadám do kategorie „babička - marxistka- materialistka“, neboť jsem zejména citlivá léta svého dětství a mládí prožívala pod tlakem této ideologie. Navzdory tomu Vánoce ctím a vedu k tomu i svá vnoučata. Sice nematerialisticky, ale  také ne čistě nábožensky. Třebaže náboženství nepovažuji za opium lidstva, je pro mě něčím jako politická strana  a těm jsem se vždy vyhýbala. Vánoce k nám vstupují nepozorovaně, nejspíš přes různé tradice a pranostiky. Letos začaly s Kubou u klavíru, když z hudebky přinesl noty s koledami. Abychom ho trochu motivovali, při večeři jsme natáhli pero hracího obrazu, odkud zazněly koledy rovněž, byť v trochu dokonalejším podání. Nad hlavami už nám visel adventní věnec se čtyřmi svíčkami a my jsme si povídali o neděli bronzové, stříbrné a zlaté. Nejvíc však o Mikulášovi. Kuba už ví, kdo dárky naděluje a zná i čertovo tajemství. Před mladší sestřičkou ale své dospělácké znalosti moudře utajuje. Karolinčin vztah k těmto velkým záhadám je obojetný. Na Ježíška ještě věří a dělá si starosti, jak to všechno stihne a jak tu spoustu dárků zaplatí. U čerta rozlišuje „převlečeného pána“ a pekelníka opravdického. Ve snaze snížit její míru úzkosti jsem jí poradila, aby se při nadílce ve školce podívala čertovi na nohy. Bude-li mít místo kopyt polobotky, je to ta první čertovská kategorie. Starosti jí působí i rozchod mikulášské trojice. Čert půjde dolů, do pekla, anděl nahoru, do nebe, ale kampak Mikuláš? O existenci svatých hlubší povědomí dosud postrádá. O to pragmatičtější je v případě třešňové větvičky. Když vkládajíc takzvanou barborku do vázy Karolince vysvětluji účel svého počínání, diví se : „Ty ses ještě s nikým nedomluvila?“ A mazaně mi doporučí „dědu od řeky“, protože „ten všechno spraví“.

    Vánoce  však nejsou jen radovánky. Uklízíme. Se stěny sundáváme sbírku babiččiných kafáčků, umýváme je, což je pro děti doma žijící s myčkou nádobí téměř dobrodružství. Při utírání šedesáti hrníčků už trochu ochabují, hlavně Kubovi tato nemužná role nesedí a dává to najevo zvolňujícím se pracovním tempem, takže konečné skóre vycíděných hrnků je asi tři ku pěti ve prospěch mladší Karolinky.

     Ještě nás čeká to hlavní – pečení cukroví. Kajícně doznávám, že u vlastních dětí jsem pro tuto kooperaci nikdy neměla dost porozumění a trpělivosti a nejraději jsem pekla sama, pěkně v noci. Vnoučatům to však právě proto nemůžu odepřít, neb s vlastní maminkou pravděpodobně nedopadnou jinak. Příprava vánočního cukroví má několik  fází. Nejprve se skláníme nad sešity a sbírkami zaručených receptů (každým rokem přikupuji nové příručky) a zvažujeme, přemítáme, dohadujeme se, vzduchem poletují dekagramy a laskominy vzbuzující názvy různých větrníčků, hrudek a perníčků. Předem vím, že skončím u vanilkových rohlíčků a dalších  tradičních vánočních rodinných rekvizit. Druhák Kuba sepisováním potřebných ingrediencí nic netuše procvičuje psaní i pravopis a nabývá patřičné důležitosti. Potom jednoho odpoledne vyrazíme za nákupy : děti s batůžky na zádech, já s pořádnou nákupní taškou a pevným předsevzetím, že v klidu vydržím celý nápor předvánočního času promísený s živostí, zvídavostí a neposedností svých vnoučat. Aby i ony mohly po letech o Vánocích s básníkem vzpomínat :

Hlas zvonů táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká.

Dnes všechny zvony v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká.

 Pášu násilí

       „Žes mě k tomu klavíru víc neměla!“ – vyčítá mi v různých obměnách má dcera, když puzena niternou potřebou zasedne občas k pianu, aby pro potěchu své duše z nástroje vyloudila nějakou tu sonatinu nebo etudu. Inu, je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, ale dost času poučit se. A tak pášu násilí. Každou sobotu a neděli dopoledne ( chtělo by to častěji!) se dopouštím násilí na svých vnoučatech. Pravda, vyžádalo si to trochu trpělivosti ( z mé strany ), než jsme se dopracovali k lakonicky srozumitelnému - Kdy? Znamená to dohodu o čase, kdy já odložím vařečku a děti vypnou dopolední televizní vysílání.  Rozhodně tak nečiní s nadšením, to bych pravděpodobně uvažovala o nutnosti jejich odborného vyšetření. Na počátku byl znatelný odpor, který jsem spolkla a zvládla, různě podle založení dětí : s Kubou mírně a laskavě, u Karolinky bylo třeba přitvrdit špetkou babičkovské autority ( obvykle jí nehýřím ). Následovalo stadium, kdy děti braly cvičení na klavír jako životní nezbytnost, asi jako čištění zubů nebo školu. Dnes již semo tamo probleskují jiskřičky elánu a potěšení, protože – ono nám to jde! A co nám jde, to nás baví, a co nás baví, to děláme rádi a co děláme rádi….Umíte naskočit na ten rozjetý kolotoč jinak než přes počáteční překonávání nechuti a obtíží? Možná, máte-li v případě hudby v sobě geny Mozartovy či Beethovenovy. Ale kolik je nás takových? Potíž je s rychlostí zpětné vazby. Když mimino poprvé ukáže, že hodinky dělají tik -tak, úsměvy všech okolo mu vzápětí bohatě oplatí vynaložené úsilí a ono se pak může utiktakovat. Jak roste, poznává, že si musí na pochvalu maminky počkat, až obrázek dokreslí, až si pro ně maminka přijde do školky, až pojede k babičce…. S tréninkem – sportovním, hudebním, jazykovým – je to ještě složitější. Jak to má dítě vědět? Jak vůbec má vědět, co by mohlo a co by chtělo, když ho my dospělí k ničemu nepopostrčíme? Podle filozofa je problémem člověka, že může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Protože vidím dál, sedáváme u klavíru a hrajeme ( i hrajeme si ). Pro zpestření máme pohotově pět zápalek, kterými odměřujeme, kolikrát jsme cvičení odehráli ( někdy Kubu přesvědčuji o magičnosti čísla sedm ). Při stupnicích máme navíc jazykovou lekci, neboť je hrajeme ještě jednou, noch einmal, encore une fois, totéž ještě v angličtině a ruštině ( ta zní Kubovi nejexotičtěji ). Cvičíme nejen etudy, ale také svou vůli, smysl pro povinnost, vytrvalost, skládáme cihličky sebevědomí – prostě taková nezbytná výbava pro život. Stále častěji mám pocit, že mi ta má vnoučata u toho klavíru rozumějí. A vím o někom, kdo by mě určitě pochválil. Jiří Menzel moudře napsal : „Kdyby můj tatínek nebyl líný, tak by mohl být ze mne dneska klavírní virtuos. Taky jsem mohl umět pořádně anglicky a ještě řadu jiných důležitých věcí, kdyby můj tatínek nebyl pohodlný demokrat, odmítající mě do čehokoli honit. Prohlásil, že se s následky své indolence shledám sám, a měl pravdu. Shledal jsem se s nimi bohužel až příliš pozdě“.

 Chvála televize

     Začnu nostalgicky  generačním souzněním s Pavlem Šrutem, který napsal : „V těch dávných předtelevizních dobách měly děti víc času na rodiče a rodiče na děti. Rodina se držela pohromadě a žila u stolu. Tady se nejen společně jedlo, tady se i povídalo, hrály se karty a dáma, narychlo se dopisovaly domácí úkoly“. Pokud dnes rodiny drží pohromadě, žije se u televizoru. Tam se společně jí a většinou i společně mlčí. Avšak… buďme objektivní. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán – usuzovali naši předkové. Troufám si prohlásit, že s televizí v domě  je tomu nejinak.

     Když mi můj vnuk vyprávěl o nálezu jakýchsi kosterních pozůstatků na Krétě, na mou otázku – „Kdes to četl?“ – odpověděl : „Nikde, viděl jsem to v televizi“. V tom okamžiku jsem si až zábleskem uvědomila zásadní rozdíl v našem přístupu k informacím.

     „Babi, potřeboval bych jet do Řecka“, uvažoval Kuba  po shlédnutí časem trochu vyčichlého filmu o Spartakovi. „Pořád si to Řecko s Římem pletu, myslel jsem si, že Caesar žil v Řecku“. Nechtěla jsem devítiletého kloučka odbýt těšínským jablíčkem, že takovými záměnami se netrápí řada mých vysokoškolských studentů. Když jsem rodiče vnoučat přemlouvala, aby dětem večerní televizi povolili, bylo to ve víře, že si tak Kuba zopakuje svůj prázdninový výstup na Vesuv, znovu uvidí piniové háje a přiblíží si gladiátory, které si mohl jen představovat v rozvalinách římského Kolosea. Ten Caesar už byl jaksi navíc, neplánovaně.

     Formanův Amadeus ( opět ve večerním vysílacím čase ) byl zevrubně rozebírán u snídaně. Karolinka upozorňovala na rozmanitost a zabarvení Mozartovy slovní zásoby, její příklady jsem vyvažovala slovy génius a requiem, nahlodávala jsem náběhy k černobílému vidění světa, pobrukovala jsem Malou noční hudbu přeživší dobu dvou staletí trvaleji než mramorový náhrobek, dětsky jsme pitvali Salieriho pohnutky a činy. Tentýž den Kuba u piana složil a do not zapsal dvě etudy, o nichž jeho maminka nemoudře prohlásila, že dost připomínají skladbičky, které hoch cvičí do hodin klavíru. Nešť!

     My fair Lady – jedno z mých dalších  večerních televizních provinění – to byl zase jiný hudební zážitek! Ostatně – ne jen hudební. Pod titulky se daly lovit útržky anglických vět a frází, nebo alespoň nějaké to slovíčko. Od uvedení onoho muzikálu v České televizi sedává s námi u snídaně profesor Higgins a děti už neberou hrníček s čajem do dlaně místo za ouško a také chápou, že k pěknému oblečení a chování patří také pěkná řeč, a to i jindy , než když déšť dští ve Španělsku tam, kde je pláň….Už nemusím vysvětlovat české přísloví, že ptáka po peří, člověka po řeči poznáš.

     A muzika do třetice : myslíte, že byste svým dětem dokázali přiblížit svět hudby lépe než vědoucí a zanícený nadšenec Leonard Bernstein? Jeho mnohadílný vzdělávací  hudební cyklus pro mládež vysílala v nedělních podvečerech  naše televize už podruhé.

    Televizní vysílání může generace i sbližovat. To když si například spolu se svými dětmi sednete k nějakému pořadu. Sledovala jsem tak s vnoučaty na pokračování kurs o používání počítačů, aby Kuba nehrál jen gamesy a já nepoužívala computer pouze jako lepší psací stroj.

     O televizních pořadech si povídáme. Společně je plánujeme. Komentovaná televize je pravděpodobně jedním z řešení. Neusiluji o vítězství za každou cenu, vzájemně se tolerujeme. Děti vědí a respektují, že mě nesmí rušit u zpráv a diskusních pořadů. Já je nechávám s televizí o samotě s doktorkou „Kmínovou“ a u pořadů typu Neváhej a toč! Věřím, že se podobnými banalitami a hloupostmi brzy přesytí a ještě v dětském věku překonají statisticky podchycenou úroveň průměrného televizního diváka České republiky.

     Dallas u nás „nefrčí“, o tomto pořadu Karolinka již v první  třídě usoudila, že „…j e to kravina“. Prostě si vybíráme. Pořady i televizní kanály, které se podvědomě učíme odlišovat od informačních stok. Těším mě, že  stále častěji sledujeme společně vysílání zpráv a následně je s Kubou rozebíráme obsahově i stylem podání. Příklady táhnou. Bez televize už asi nikdy žít nebudeme. Je na nás dospělých, bude-li televize v životě našich dětí dobrým sluhou, nebo zlým pánem. Stačí jít trochu do sebe. Snad již Gogol připomínal : Nenaříkej na zrcadlo, máš-li křivou hubu.   

 Co všechno si pletu

     „Můžu u tebe spat, babi?“, zeptá se mě čas od času můj vnuk Kuba. Příležitosti se většinou ovšem chopí i Karolinka. Když vycítí mé zaváhání, argumentuje pragmaticky : „Ty víš, že dovedu být hodná“ a realisticky dodá „když to jde“. Obyčejně se těm nájezdům trochu neasertivně bráním, představují totiž absolutní rozvrat mého sobotního večerního poklidu. Znamená to : rozložit pohovku, trochu posunout stůl se židlemi, případný televizní program přizpůsobit dětským očím a dětskému diváckému apetitu, být pohotova odpovídat na různé dotazy ( čímž ztrácím dějovou souvislost sledovaného ), tu přinést něco k pití, tu natřást polštář, v noci zaregistrovat každé zakašlání atd….. Místo své rozečtené knížky pak otvírám Devatero pohádek nebo aktuálně Stevensonův Poklad na ostrově a před večerkou čtu dvěma gramotným školákům, kteří však mají právě tuto formu čtenářských zážitků nejraději. Po několika stránkách zkusmo umlkám – ale není mi pomoci, Kuba ještě nespí, jen jukne : „Co je, babi?“. Zbytek pak musím ráno Karolince dovyprávět, protože po mnoha šťuchancích s Kubou a po boji o přesnou polovinu pohovky přece jen nevydrží a usne. S brejličkami na nose. Ty sundávám až ve spánku, dříve na to Karolinka nepřistoupí. Prý by neviděla na sen a měla by ho rozmazaný. To vše jsou však jen kulisy přediva dějů podstatnějších a tajemnějších. Trochu se mi poodhalily, když Kuba po otázce, jestli se budu dívat na televizi, dodal : „A budeš plíst?“ Zná mě, ví, že pletení je jednou z mých zálib, skoro bych řekla až potřeb, forma psychoterapie. Do oček hladce a obrace vplétám své myšlenky, úvahy a realisticky okleštěné plány. Dosud jsem však netušila, že devítiletý Kuba vnímá  cvakání jehlic a mé pohyby hlavou, kdy mrknu od pletení na televizi a zpět, úplně jinak. Neptejte se, jak. Je tady něco mezi nebem a zemí….. Uvěřila jsem moudrosti Johna Powella : Podobně jako poletujícího motýla nelze ani štěstí zachytiti přímo. Všechny pokusy hledat štěstí přímou cestou jsou odsouzeny k nezdaru, štěstí je jistým způsobem vedlejší produkt.

 Já půjdu s tebou, babi

      „Já půjdu s tebou, babi“, zarazil mě u branky vnuk Kuba, když jsem se chystala na běžnou pochůzku za nákupy. Ovládla jsem své překvapení – to tu ještě nebylo! Před devíti lety jsem s ním v kočárku rejdila městem po libosti a podle potřeby, později ho bez ptaní vláčela všude, kam se mi zachtělo. Jenže  – kdeže loňské sněhy jsou? – ptávala jsem se s Villonem poslední dobou sama sebe. S lítostí jsem polykala odmítnutí i otrávené pohledy, když jsem náhodou chtěla opakovaně vstoupit do téže řeky a vyjít si s vnoučkem na procházku. Už o to nestál, přitahován kamarády, kolem, televizí, střelbou ze vzduchovky…. A teď najednou - Já půjdu s tebou, babi. Tak jsme šli, lépe řečeno jsem Kubu neustále v závěsu dobíhala, neboť i ve způsobu chůze se prosazují geny, v tomto případě otcovské. Nechtěl, abych mu koupila třpytku na ryby, nezamířil do oblíbené prodejny loveckých potřeb, prostě jen se mnou brázdil ulicemi, mlčky, ale v souznění, které jsem cítila a ctila. Byli jsme znovu spolu, právě teď, na chvíli, než mi ho opětovně odvedou klukovské zájmy, kterým přes veškerou snahu už nestačím, stačit nemůžu a vlastně ani nechci. Kamsi jsem Kubu pomohla vyprovodit – a on se mi občas sám, ze své vůle vrací. Neptám se proč a neptám se kdy zase. Vše probíhá podle slov Jirotkova Saturnina : V mé kapličce lásky visí tabulka – Prosím nemluvte.

Baba milionová

        „Ty už jsi jako ta baba  milionová“ – zavzdychla jsem v naději, že tak zabrzdím sled vnuččiných otázek a dotazů. Karolinka jako čerstvá absolventka první třídy  ZŠ osvědčuje své matematické znalosti i na procházce v lese. Její odhady počtu hříbků, malin a mravenců jdou velkoryse hned do milionů. Ale baba milionová - Kdože to byl? - chytá se mého povzdechu jako návnady nezdolatelně zvídavá Karolinka. Říct, že přece ta baba s plandavou sukní a jediným zubem, posedávající na schodech kostela sv.Mikuláše, co přivedla žebráka na mizinu – to není východisko. Znám své pappenheimské, jenom bych spustila stavidla dalších dotazů : co je to mizina, jak ho tam přivedla a koho vlastně, proč sedávala před kostelem a proč jí ta sukně plandala….Snažím se vše ukončit vysvětlením, že je to jen povídka, kterou kdysi o svých sousedech krásně sepsal chytrý pán – spisovatel Jan Neruda. „Tomu byste ještě nerozuměli“ – odbývám nejen Karolinku, ale i náhle zainteresovaného Kubu. Něco však bylo ve vzduchu, co mě přimělo opustit tuto dospěláckou „výhovorku“. Ten den s námi po prázdninovém lese chodil usměvavý pan Vojtíšek, jehož osud jsme sledovali až do hořkého konce u kanonýrských kasáren na Oujezdě. Karolinka nechápala nerozhodnost slečny Máry, kterou jsme provázeli na dušičkových pochůzkách po košířském hřbitově. Kuba se probíral sbírkou minerálů pana Rybáře, malostranského Hastrmana, jehož myšlenky „nejsou v něm, ale jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady“. Karolinku víc zaujal hororový příběh doktora Kazisvěta. Když jsme dospěli až k panu Vorlovi a spolu se slečnou Poldýnkou mu umožnili, aby si krásně nakouřil pěnovku, byla jsem se svými literárními znalostmi u dna. Ne tak má vnoučata s dychtivostí po dalších příbězích. Naštěstí jsem je dětsky uspokojila opakováním řečeného, ještě tentýž den i dny další. Asi vždy zcela neporozuměli, „co tím chtěl básník říci“. Něco v nich však přece uvízlo. A ve mně taky. Zarazím se pokaždé, když se mi dere na jazyk : „Na to jste ještě malí, to byste ještě nepochopili“.

 Ta sexuální výchova!   aneb   Pořiďte si kocoura

      „Prosím tě, podrž mi to, vypadám, jako bych měla rodit!“ – říká má vnučka Karolinka, když na ni po vyučování čekám v šatně I.A. Podává mi příruční kabelku „ledvinku“, kterou obvykle nosívá připnutou kolem pasu , a vůbec si nepovšimne, jak jsem se zarazila. Já – z generace, která si všechna tajemství kolem vzniku života předávala šuškáním z ucha do ucha, ve věku podstatně vyšším než je těch sedm prvňáckých let Karolinčiných. Vítám její informovanost v této oblasti, i když k ní ne vždy dokážu bez osobních problémů přispět.

    Sexuální výchova – to je problém! V každém věku. Rodiče mých vnoučat to řeší především vstřícností a otevřeností, ochotou na cokoliv přiměřeně odpovědět ( ačkoliv se často zapotí!). Avšak řešením všeho se stal náš kocour Caesar. Jeho erotické problémy s kočkami v okolních zahradách inscenují přirozené situace a možnosti odpovědí. Kdo jednou zaslechl noční kočičí milostné serenády, pochopí naše rozhodnutí nechat kocoura vykastrovat. Karolince s neutuchající potřebou toku informací bylo třeba plánovaný chirurgický zákrok zdůvodnit a vysvětlit. Když se dozvěděla, že Caesarovi budou – bezbolestně! – odstraněny kuličky, ve kterých má semínka, uspokojeně konstatovala : „To je dobře, aspoň už žádnou kočku nenakazí!“

   Jsem pro přiměřenou ( ošemetné slůvko!) otevřenost co se týče lidské sexuality. Jen se obávám realizace sexuální výchovy ve školách. Nebojím se rozpačitosti a ruměnce paní učitelky, to je její problém. Je tady jiné nebezpečí. Výstižně je formuloval psycholog Oldřich Matoušek : „Sex má být také tajemství, před kterým by člověk měl cítit určitou bázeň. Když se bude v rámci školního předmětu probírat jako cokoliv jiného, jako matematické vzorce, jako složení buňky a soustava chemických prvků, o něco tím žáci přijdou“.

 Já bych tak chtěla…..

      „Já bych tak chtěla….“  začíná mnohou ze svých vět jedna z mých přítelkyň, taky babička – souputnice, a já bych mohla pokračovat : „,,,aby byl Kuba pořád malý, držel se mě za ruku, aby mi vyprávěl o škole, o kamarádech, aby hodně četl, aby hezky psal, aby měl rád svou sestru Karolinku, aby pilně cvičil na klavír….“ – nekonečná nostalgická babičkovská litanie. Jenže : z Kubáska je nohatý Kuba, o škole partyzánsky mlčí, pragmaticky čte jenom naučné encyklopedie, nejvíce o rybách, motýlech a broucích, nepíše, ale dere hůř než příslovečný kocour, o projevech sourozeneckých citů lépe nemluvit. Co s tím? Netlačit! – velí zdravý rozum a Newtonův zákon akce a reakce. Tlak vyvolává protitlak. Ale potom najednou….. Ten lenivý Kuba, který je schopen zametat schody demonstrativně málem násadou smetáčku, vydláždí na zahradě chodník a u rybníčku stluče a zabuduje do země sedátko, na kterém mohu bez obav spočinout. Ten misomus Kuba na požádání sestřenky vyhotoví perfektní plánek s návodem, jak a kde ulovit vzácného motýla a upravit si ho jako exponát za rámeček. Ten egoista Kuba mi gentlemansky beze slova postoupí výhodné místo, o které ještě před chvílí zápasil s Karolinkou. Ten dva roky prázdnin velebící Kuba sedává nad knížkou a „šprtá“, aby co nejdříve složil požadované zkoušky a získal rybářský lístek. Učím se přiznávat mu právo na vlastní cestu, se všemi zákrutami a kotrmelci. Vždyť – zkušenosti jsou nepřenosné a jen ti, co se plazí, nikdy nezakopnou.

 Jen si to nemalujme!

       „Ten Cousteau byl tehdy nějaký divný“, povzdechl Kuba zaraženě, když v televizi skončil Svět ticha.Onen film jsem mu vřele doporučila a vůbec mám ráda, když sleduje Cousteaovy přírodopisné snímky o výpravách do povodí Amazonky i jinam. Považuji to za rozumný způsob ekologické výchovy. Problémy těch, co polehávají před Temelínem, spatřuji totiž v něčem jiném, než v boji za ochranu životního prostředí.

     Film Svět ticha mě spojuje s dětskými léty, kdy – v době netelevizní – jít do kina „se školou“ bylo ještě zážitkem. I jinak – byla to doba, kdy mládež slušně zdravila, v ulicích neparkovaly záplavy aut, takže jsme tam hrávali školky s míčem, skákali přes švihadlo a panáka, k přírodě jsme byli přirozeně šetrní a ohleduplní….. A teď mi Kuba ( Cousteau?) můj obraz kalí. V Cousteauově Světu ticha rybáři loví dynamitem, důvěřiví vorvani jsou požďuchováni bodnutím harpuny, loď přídí najíždí na obřího kytovce, navíc se tam připlete i velrybí mládě, v mžiku rozmašírované lodním šroubem, když Cousteau nehledě na nic velí strojníkovi spustit motory na plný chod. Malý vorvaň je doražen harpunou a ranou z kulovnice, potápěči z ochranné klece sledují a filmují hostinu žraloků, kteří se vzápětí stávají obětí námořníků na palubě, mlátících do nich vším, co je po ruce : harpunami, tyčemi, háky i puškami. Kuba – dítě konce 20.století, reprezentant moderní, už zkažené, necitlivé generace – je zděšen. Nevzpomínám si na děj tohoto filmu, ale je v mém povědomí spojován jen s kladnými reakcemi. To je ono – nevzpomínám si! Je na vině má příslušnost k poválečné generaci? Zděšení podobné Kubovu čtu náhodně asi po týdnu v novinovém fejetonu, jehož autoru „bych mohla býti matkou“, je mezi námi odstup jednoho pokolení. I on je překvapen novým pohledem na hrdinu svého dětství.

    Vzpomínkový optimismus dokáže hodně. Se spisovatelem Václavem Jamkem doznávám, že jsem žila i před rokem 1989. Nebylo zbytí, musela jsem své životní radosti i boly vtěsnat do kazajky poúnorových a normalizačních let. Přes pohrdlivý postoj k ideologii, která zastínila rozhodující díl mého života, mě rozněžní leckterá častuška a rozezpívá naivní budovatelská písnička let padesátých. V těch letech jsem totiž byla mladá, mladičká, vše přede mnou, zlé zdánlivě za mnou, brýle byly nepotřebnou rekvizitou, ani hlava mě nebolívala….

     Kubovo zklamání z postojů a chování uznávaného přírodovědce mě do budoucna zabrzdí, kdykoli by se mi zachtělo připojit se k tisíciletým lamentacím nad zkažeností současného světa, mládeže, mravů atd.atd. Raději si s povzdechem přeříkám Malou epištolu Ericha Kästnera :

Jak byl svět ještě impozantní,

když jsem byl malý!

Člověku sahala tráva až k nosu,

jestliže stál v trávě!

Vážení čtenáři – to bývala ještě tráva!

Židle byly vyšší, ulice širší,

hrom byl hlučnější, nebe vyšší

stromy byly větší, učitelé chytřejší!

 Ponořte se do jazyka!

      „Venku je dnes mokravo“, prohlásila Veverka, ledva rozhmhouřila oči. Oblékla raději pětatery ponožky a oblíbenou čtverečkovanou nepřimlásknutou sukni. Pomáslila si chleba protivodním nožem a vyrazila stezkou pro kolisty. Ta byla bohužel plná vyfoukaných cigaret, takže by přišla vhod dýchací přilba. Pes, který měl nádržku, aby nehlodal, pronásledoval ranního ptáčkomila. Brzy budeme znát už jen havarované ptáky na stěnách mysliveckých restaurací, kde alespoň zdi nejsou němé. Veverce již rostou ty zuby rozumu a ví, že příroda nikdy není hulvátní. Asi ji musí řídit nějaký taktéř….

     Zmateni, že nerozumíte a nechápete, nemusíte sahat po slovnících, ani uvažovat o méně známém nářečí. Ano, je to čeština, ale čeština ponorná a tajná, jak takovou spontánní rodinnou mluvu plnou nápaditosti a imaginace nazývá Pavel Eisner. Jen my u nás doma rozumíme osmileté Veverce, úředně Karolince, když proti chladu obléká patery ponožky a skládanou kostkovanou sukni. Používáme protivodní ( nerez ) nůž a odsuzujeme ty, co nejen odhazují cigaretové nedopalky, ale současně kouřem zamořují okolí – to aby člověk skoro uvažoval o plynové masce! Bažanti oživující „němé“ stěny mysliveckých restaurací jistě nejsou středem zájmu ornitologů, po našem ptáčkomilů. Spolu s taktéřem (rozuměj : dirigentem) znějí tato slůvka až obrozenecky, jako z dílny jazykových puristů. Rozhodně mají daleko k někdy vulgárnímu ( hulvátnímu) slovníku pubescentů, k nimž se má vnoučata věkem pomalu přibližují.

     Všechny ty výrazy vznikaly časem a mimoděk, ale ujaly se a bují v naší každodenní konverzaci. S každým tím slovíčkem se pojí příhoda, která tká a utužuje předivo rodinného společenství. Ten „rodinný Parnas zkomolenin, malérů a nejvzácnějších nápadů mnohých mluvidel a hub“ má podle Eisnera „každá česká rodina, neskládá-li se z pouhopouhých chudáků“. Nebuďme chudáky! Pěstujme ponornou češtinu. Už proto, že se nevynoří jinak, než v kontaktu, v rozhovoru s dětmi, ve chvílích blízkosti, souladu a porozumění. Radost z řeči je tou nejlepší prevencí proti vadám a poruchám komunikace, jejichž největší nebezpečí ani zdaleka nespočívá jen ve vadné výslovnosti. Kdosi moudrý řekl, že city, emoce jsou palivem našeho vývoje. Řeč, mluvení, povídání pluje převážně na vlnách emocí, a to především doma. Škola o tom bohužel moc neví, jazykovou hravost a jazykový cit nějak zvlášť nepodporuje a nerozvíjí. Některé paní učitelky by mě možná chtěly i kamenovat. Zde se však zaštítím – potřetí – autoritou Pavla Eisnera : „Doufám, že taková rodinná mluva kvete i v rodinách pp. zemských školních inspektorů. Ne-li, je mi líto dítek jejich. Jeť taková rodinná mluva věno, jež bude žít ve vašich dětech jako nejsladší vzpomínka na domov ještě v letech, kdy samy nebudou mít daleko do Olšan“.

 Co to dítě potřebuje   aneb   Úvaha o podnětném prostředí

     „Psychologové říkají, že si rodiče mají s dětmi denně hrát“, prohlásila má osmiletá vnučka Karolinka a před zkoprnělé rodiče položila na stůl balíček karet. Toto gesto dívenky přetékající životem se dalo ještě pochopit jako projev jejího lišáctví a holčičí mazanosti. Když však i mně začala odměřovat čas na psaní, poslech rozhlasu či televize a biflování anglických idiomů, došlo mi, že jsem někde chybila. Vedena Karolinčinou oblibou písemných smluv ( např. o utírání nádobí) jsem jí napsala : „Milá Karolinko! Něco si čti nebo kresli, vyšívej nebo třeba skládej! Tvoje nezotročitelná babička“. Moc to nezabralo, Karolinka náleží k těm, co dovedou „z jalové krávy vymámit týle“, jak psala již Božena Němcová v Babičce. A potom – zvyk je železná košile, těžko se ho zbýt. Z předškolních let, kdy jsem fungovala jako hlídací babička, byla má vnoučata zvyklá zasednout ke stolu a hrát pexesa, člověče nezlob se, mlýnek, velkou výhru, slovní fotbal, lodě, navlékat korálky, skládat obrázky a jak děti věkem vyzrávaly zvládat i náznaky scrabblu. Všechno za mé aktivní účasti. Podlehla jsem totiž pedagogické propagandě o nezbytnosti vytvářet dětem podnětné prostředí.

     Podnětné prostředí – přemýšlím o něm tím úporněji, čím častěji jsou tímto termínem zestrany pedagogů, psychologů a dalších vědátorů bičováni rodiče. Opět staré chyby : říká se  c  o ,  ale neříká se   j a k.

 Přemýšlím o svém ( poválečném ) dětství, o rodičích, jestli se mi věnovali a vytvářeli mi podnětné prostředí. Náš rodinný život měl řád, bez zbytečných diskusí rozdělené úkoly, striktně vyžadované plnění povinností, nedělní výlet autobusem někam k lesu, dál už pěšky, občasná kanasta u známých a každodenní aktivní úcta k četbě a ke knížkám. Můj autoritativní tatínek toho se mnou příliš nenamluvil, šetřil chválou, ne však výprasky. Nic neobvyklého v mé generaci.

     Vracím se k besedě s maminkou mentálně retardované holčičky. Na dotaz studentů, čím že se dcerka nejraději zabývá, maminka opáčila s provinile omluvným úsměvem : „Nejraději má počítače a knížky, my doma nic jiného nemáme“. Byla to pravda, s notebookem si krátila zmiňovaná dívenka i čas pro ni nezáživné diskuse.

     Mé časově rozlehlé úvahy o podnětném prostředí vhledem rozetne televizní pořad k výročí narození věhlasného filozofa Jana Patočky. Poslouchám vzpomínky jeho dětí, vzdělaných, kultivovaných, nestresovaných osobností. Patočkova dcera bez emocí doznává, že jejich tatínek, zcela pohlcený svou prací, začínal brát na vědomí své tři  ratolesti, teprve když s nimi mohl komunikovat ve filozofických pojmech. Do té doby byly děti v péči maminky, řešící mnohé složité situace denního údělu ženy vědce v nemilosti nejen ideologické, ale i materiální.

    Avšak nejen chlebem živ je člověk. Najednou chápu, že podnětné prostředí je víc než hraní si s dětmi a společné procházky. Podnětné prostředí – to je především podnětné klima, atmosféra rodiny. To, co dítě vdechuje a prožívá ne hodiny při společném  člověče nezlob se, ale celé dny, týdny, roky, s čím se ztotožňuje, čím je formováno, byť proti tomu v pubertálních letech revoltuje. Patočkovy děti, Václav Havel, Winston Churchill a další vyrůstali na jiném hřišti než s brankami vytyčenými heslem : slušný plat, dost banánů a dobrý televizní signál – co ještě chtít? (vypůjčeno z týdeníku Respekt). Myslete na to, až si budete kupovat čtivo v trafice, bezmyšlenkovitě zírat na bezduchý seriál, konverzovat u večeře, poslouchat hudbu nebo si vybírat něco na sebe. Zamyslete se, jak mluvíte a o čem, jestli synek vidí na vašem nočním stolku knížku a jakou, o co se zajímáte, o co usilujete…. Tím vším vytváříte rodinné klima, stanovujete rodinnou atmosféru, formujete své děti. A konečně – jenom své děti?

 O toleranci, důvěřě a o svobodě

         „Babi, sice to není nic pro tvůj věk, ale já bych byl rád, kdyby ses na to se mnou podívala a zhodnotila to“, obrátil se na mě nezvykla dospělácky desetiletý Kuba. Trochu mě pobavilo zohlednění mého věku ve vztahu k televiznímu vysílání, ale především mi zatrnulo – Strážci vesmíru asi nebudou z programu čé té dvojky. Souvislosti byly nasnadě: v centru Kubovy pozornosti jsou aktuálně brouci a ryby, spolužačka Baruna a všechno kolem ufonů a mimozemšťanů. Vydržela jsem to ! Bylo to příííííšerné! Dvacet minut plechových nestvůr ve zvukových a světelných efektech promíchaných „keep smilingovou“ omladinou životně orientovanou na basket, hamburgery a coca colu. Už při závěrečných titulcích jsem vstala, abych se pohledem na rozkvetlou zahradu ujistila, že ještě existuje ten starý, dobrý, neplastikový svět. Pak přišla chvíle pravdy. Nic jsem nepředstírala, ani nezatracovala. Přiznala jsem vnoučkovi, že tohle opravdu není pro můj věk a že tomu nerozumím. Možná i proto, že jsem nikdy nečetla sci-fi literaturu ani detektivky. Nevím proč, ale je tomu tak, třeba nemám dost představivosti. Opatrně jsem zacházela s křehkým zárodkem Kubovy důvěry-nedůvěry. Někde v Kubově nitru hlodala – pro mě potěšitelně – nedůvěra ve kvalitu a smysl sledovaného televizního pořadu a měla být vyvážena a ověřena důvěrou v můj pohled na věc. Toho jsem si převelice považovala. Další – nejen televizní – vývoj je na Kubově svobodném rozhodování podepřeném mou důvěrou, že perspektivně dostojí slovům rozporuplného Jeana Jacqua Rousseaua : Svoboda je jako ty  šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.

 Čí je to vina      aneb   Co vyplavila voda

      „Ale z okna se nedívej“! zavolala ještě na schodech má dcera onoho velmi skorého červencového rána, kdy mě probudila s prosbou o pomoc při vynášení věcí z dolního bytu. Právě končilo Šrámkovo léto, jež má být pochváleno, vystřídané dá se říci velmi nešťastným způsobem léta Vančurova. Začínala povodeň. Sledovala jsem pod vodou mizející schránku na dopisy, do paměti jsem si vrývala ještě viditelné šňůry na prádlo, na jejichž výšku jsem já – nejmenší z rodiny – pravidelně žehrávala. „Až potud byla voda, musím si to pamatovat“, říkala jsem si v duchu v přesvědčení, že je to závěrečná fáze vodního přívalu. Netušila jsem, že od konečné třímetrové hladiny v naší ulici mě dělí už jen desítky minut.

     Když se z našeho vchodu do domu stal přístav a my jsme nasedali do loďky záchranářů, pochvalovali jsme si, jak je dobře, že Kuba s Karolinkou tráví své pravidelné prázdninové týdny u druhé babičky ve Stříbře. Oba se vrátili domů, až jejich postele vesele bujely plísněmi někde na skládce a podlahy v bytě byly na dřeň obnaženy. Bez reptání, spíše s potěšením přijala vnoučata zřejmě na řádku měsíců asyl v mém – horním – bytě. Nezneklidňovaly je – na rozdíl ode mne- všude možně uložené hromady zachráněných věcí, do nichž jsem se sisyfovsky (se skřípěním zubů) snažila vnášet jakýs takýs systém a pořádek. Že se děti s viditelnou nechutí a jen pod nátlakem zapojovaly do vyškrabávání spár mezi cihlami na okopaných stěnách ještě nedávno útulného bytu – to se dalo pochopit. Co nás však zarazilo, to byla netečnost našich dětí, s jakou přijímaly líčení pohnutých povodňových dnů. Nikdo z nás dospěláků necítil potřebu vyhledat stále se nabízející psychology a psychiatry. Ale ulicemi naší čtvrti a blízkého Černovíra procházíme dosud s vtíravými myšlenkami, kde všude byla voda, kam až dosahovala, jak dopadli ti a oni, leká nás každý dešťový obláček, opakované televizní reportáže ze záplavových oblastí nás stále zmrazují, neboť my o tom něco víme…..

     S pocitem téměř posvátného poslání vedu vnoučata na veřejné promítání záznamů o povodni v jejich rodném městě. Nechci říct, že bych očekávala nějaké zvláštní pohnutí či dokonce slzy v jejich očích (mně se tam stále hrnou). Když se však Kuba uprostřed videozáznamu znuděně porozhlédl s poznámkou - Tady není nic k pití? – zatrnula jsem. Je snad můj vnuk cynik, otupělý a necitelný k lidskému neštěstí? Koho si to hýčkám? Co si o něm namlouvám? Že by počínající puberta? Po čase úvah a přemýšlení se začínám babičkovsky utěšovat : Prostě to nezažil, neviděl, to by jinak mluvil, je to pro něho jenom podívaná…..Ba právě, podívaná! Denně v bezpečí a v pohodlí domova, nejlépe souběžně s večeří, konzumujeme celkem netečně a přivykle dávku cizího utrpení a bolesti. U televize přikusujeme chleba k obětem vražd v tratolišti krve, popíjíme svou kávu při pohledu na lidi ohrožované výbuchem sopky někde v Tramtárii, mlsáme dobrůtky nezasaženi přívalem vod a bláta kdesi v Bangladéši……Dáváme si měřit svůj krevní tlak, svá těla zásobujeme minerály a vitamíny, hlídáme hladinu cholesterolu. Co ale naše citlivost? Nepodléhá rzi televizních zpravodajství?

Naše děti to prožívají s námi, vidí, vnímají. Proč jim pak něco vyčítat? Vždyť už Komenský říkal, že děti opičátka jsou.

 Co se v mládí naučíš……

     „Doprčic! Jak se to dělá?“ – reagovala s upřímným zděšením má vnučka Karolinka na připomenutí, že od středy by se měla chovat jako vnímavé a inteligentní dítě, aby naplnila představy pořadatelů. Nestává se běžně, že by na literární festival bylo přihlášeno devítileté dítko. Já jsem mířila na Šrámkovu Sobotku asi počtrnácté, Karolinka poprvé. Byl to z obou stran pokus, dnes už vím, že vydařený, až na nepřízeň a schválnosti nebeského meteorologa.

     Šrámkova Sobotka – to je první červencový týden v líbezném městečku pod Humprechtem. Čas naplněný setkáváním se známými i neznámými, s divadlem, poezií a literaturou, s přednáškami o ní, je to posezení s nakladateli, spisovateli, procházka údolím Plakánku na hrad Kost (co podle Žižky patří psu), postání pod Semtínskou lípou a celodenní výlet ( tentokráte na hrad Pecku a do posvátného ticha pracoven Elišky Krásnohorské, Aloise Jiráska a Jaroslava Vrchlického instalovaných na Starých Hradech).

     Nic jsme s Karolinkou nevynechaly, s výjimkou pozdně večerních posezení. Ne snad z moralistních důvodů. Jen proto, že třeba po rozverném představení divadla Drak O malém a velkém Klausovi už Karolince takříkajíc „padala víka“ a s povděkem uléhala do postele s knihami kolem i pod ní. Dokonalé aranžmá! Byly jsme ubytovány v pokojíku přeplněném knihami – od Kvěchové z let čtyřicátých po čerstvé vydání Pekařovy Knihy o Kosti (netuším, proč si ke čtení Karolinka vybrala zrovna Malého Bobše).

     V sále spořitelny, kde většina akcí probíhala, Karolinka nezapřela mé geny. Usedala zásadně do první, v nejhorším případě do druhé řady. Vyslechla zde i čtyři literární přednášky (pro jistotu zásobena časopisem dětských hádanek a křížovek). Popravdě absolvovala přednášky pouze tři. Tu čtvrtou autorka   č e t l a , a to takovým způsobem, že jsem po chvíli konstatovala : „Karolinko, ty mi Malého Bobše předčítáš líp!“ – a z té první lavice jsme odešly. Nebyly jsme samy a byla to jakási lekce duchovní svobody a nonkonformismu.

     Denně jsme stačily posedět v cukrárně, já s kávou, Karolinka povětšinou s kremrolí (které my na Moravě říkáme trubička). Vzpomíná na nás mnoho soboteckých psů, které jsme procházejíce městečkem krmily zakoupenými piškoty.

      Dnes má Karolinka ze všech zážitků v hlavě nesporně dokonalý guláš. Plete se jí vernisáž výstavy Vladimíra Komárka na Šolcově statku s okamžiky, kdy mi na soboteckém hřbitově opisovala z náhrobní desky verše básníka Václava Šolce. Hluboký zážitek z vystoupení Jitky Molavcové a Alfréda Strejčka v rolích Smrti a Oráče v kostele sv.Maří Magdaleny má pro ni spíše hodnotu okamžiků, kdy loudila podpisy účinkujících. Zápis hudebníka Jury Pavlici  – Karolinko, kultury není nikdy dost! – pochopí až po letech. Nešmátrám a nepátrám v Karolinčině hlavě, nepřehrabuji její zážitky a dojmy, neptám se. Stačí mi, že tam jsou. Jsou to semínka, která vzklíčí a vydají plody. Jak, kdy a kde – to už se asi nedovím. Těší mě, že jsem naplnila slova jedné moudré nakladatelky : Děti mají dostat příležitost. Stalo se – a nemá to být příležitost poslední. Karolinka už je rozhodnuta napřesrok se na Šrámkovu Sobotku vrátit. A rozhodně ne jen kvůli soboteckým psům.

 Četbou k rasisimu a xenofobii?

           Rasismus, latentní i netajený, xenofobie podmiňující nenávistný vztah k Ne-Čechům, po historických zkušenostech nepochopitelný antisemitismus – o tom všem slyšíte stále a znova z rozhlasu nebo televize, čtete v novinách, v horších případech prožíváte na ulici. Nás doma se to nějak zvlášť netýká. Zatím. Má vnoučata už sice vědí, že jejich prababička byla česká Němka, ale její poválečné martyrium je zajímá tak málo jako dnes již zestárlí chátrající byvší Revoluční gardisté spokojeně dožívající v našem sousedství. Co je pro dnešní školáky nějaký rok pětačtyřicátý! Jenže….v posledních týdnech jsem poněkud zneklidněla. V předvánoční atmosféře Kuba ve škole četl, jak „Petr usne, sotva lehne, sotva lehne, sen se zvedne….“ prostě půvabně českou Nerudovu Romanci štědrovečerní. O tom, že tento velký básník byl dost zavilým antisemitou, je prý vícero písemných záznamů. Že by měl něco také proti Romům, nevěřím. I když v básni Láska ze Zpěvů pátečních český národ přirovnává k nemilovanému, odstrkovanému dítěti „nouze jež kolíbá“, s dovětkem „…a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně: Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“ Nerudovo vyjádření chápu spíše jako uřeknutí, slovní klišé bez živné půdy zlého úmyslu. Jak ale omluvit babičku Barunky Panklové, nevím. Mám stejnojmennou knížku po letech opětovně přečtenou, poctivě, slovo za slovem. Při předčítání vnoučatům jsem průběžně tu a tam upravila některý z neobvyklejších přechodníků, přiblížila význam leckterého slova, vysvětlila něco z pozapomenutých obyčejů. Jak však vnoučatům zdůvodnit babiččinu podvědomou xenofobii a rasisimus? Ve třetí kapitole zaznamenávající pravidelné návštěvníky Starého bělidla jsme se dovídali: „Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností, byli to vždy ti samí, a tedy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala : „S užitkem bývá, vyprovodí-li jich člověk až na rozcestí.“Řádky jsem přeříkala a raději přešla bez komentáře. Napříště už to nešlo. To když jsem pro společné večerní čtení zvolila Shakespeara s odůvodněním, že právě jeho zvolili Britové za největšího muže zacházejícího tisíciletí. Po pravdě řečeno, ta novinová zpráva se mi hodila „do krámu“. Už před jejím zveřejněním dostala desetiletá Karolinka pod stromeček Příběhy ze Shakespeara převyprávěné pro děti Charlesem a Mary Lambovými. K mému velkému překvapení zaujal v létě Karolinku starší klasický britský film o Romeovi a Julii, vydržela  tehdy se Shakespearovými verši u televize přes dvě hodiny. Chytila jsem se probuzeného zájmu a v rozhovorech občas prohodila cosi o Shakespearových postavách. Neudivilo mě proto, že jako první zvolila vnučka pro čtení příběh o vyříznuté libře masa z těla dlužníkova, Kupce benátského. Musela-li jsem při četbě Babičky místy uhlazovat jazykové archaismy (nikdy ne příliš!), v převyprávěných příbězích ze Shakespeara toho nebylo třeba. Zarazila jsem se však hned na první větě. Příčilo se mi číst o vztazích „mezi tím chamtivým Židem a velkorysým kupcem Antoniem“. Tím Antoniem, který „…byl člověk přelaskavý….a snad nejvíce nesl v sobě klasické ctnosti Římanů“. Nevím, jestli by ten „nelítostný Žid Šajlok, který měl tvrdé srdce a nikdo z dobrých lidí ho neměl rád“ musel vmést Římanovi do tváře :„Stokrát jste mi přede všemi spílal….a já jsem jen pokrčil rameny, protože trpělivost a ústrky jsou údělem mého národa….křičel jste na mě, že jsem nevěřící pohan a prašivý pes, plival jste na můj kaftan a odkopával mě jako čokla od vrat“. Dost citací. Byla jsem zděšena, nedávala to na sobě znát, přeskakovala jsem řádky, nadávky a nepříznivá hodnocení zkracovala a hlavně jsem slovo Žid nahrazovala prostým Šajlokovým jménem. Doteď nad tím přemítám.

V Johnsonových Dějinách židovského národa jsem se poučila, že Británie byla v minulých staletích k Židům mnohem tolerantnější než takoví Španělé, Rusové, o Polácích i o nás nemluvě. A Shakespeare byl přece Brit! Od Hamletova To be or not to be jsem sice už postoupila k louskání Shakespearových Sonetů v nejnovějším skvostném (naštěstí!) dvojjazyčném vydání Martina Hilského, ale Kupce benátského si v originále nepřečtu. Ta přemíra zášti, zloby a nenávisti přece nemůže být pouze dílem upravovatelů Charlese a Mary Lambových, ani českého překladatele. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem co se týče rasismu a antisemitismu, dalo by se říci pro ukolébání svědomí. To mi však nestačilo. Vrátila jsem se do dětství. Vrátila jsem se k Povídkám ze Shakespeara, jak je v knížce Z oříšku královny Mab převyprávěla Eva Vrchlická. A četla jsem. Četla jsem jiný příběh. Ne proto, že byl nadepsán Benátský kupec proti zvykově dnešnímu Kupci benátskému. Byl to příběh košatý, nezjednodušující a hlavně – bez setby zloby, zášti a nepřátelství. Slova žid ( byť s malým ž) a židovský se na více než sedmadvaceti stranách objevovala sporadicky, nikdy ne v návodně nenávistném kontextu. Stačí uvést úryvek : „Antonio se setkával se Šajlokem na Rialtu, benátské burze, kde se scházívali kupci a peněžníci. Jestliže se mu nemohl vyhnout, dával mu až surově najevo, jak se ho štítí. Štítil se ho jako lichváře, a to zvláště jako židovského lichváře, zapomínaje, že by jemu podobné našel právě tak mezi křesťany. A že po hříchu nebyl sám, kdo užíval slova žid jako nadávky, ani mu to nepřipadalo kruté a nespravedlivé….“ Ostatně i ilustrace v knížce Evy Vrchlické zpodobňovala Šajloka spíše jako zdrceného starce typu krále Leara na rozdíl od zjevného zloducha v překladové publikaci.

     Tak teď nevím….Mám svá vnoučata vést k četbě klasiků? Nepochybně – jen s věší obezřetností k originálům, překladům a převyprávěním. Možná zrovna tak najdeme témata k diskusím, která ty děti ochrání před jedem nákazy a přesvědčí je o hloubce verše Markéty Procházkové : Všichni jsme kapky pro žízeň země….

 Končíme – začínáme     aneb    Počítejte s tím

     „Myslím, že mi rostou ty zuby rozumu“ – oznámil rodině již před časem můj vnuk Kuba.  Byl to jeden ze signálů, že už je to vnuk, ne vnouček. Ne proto, že postoupil do vyšší třídy. Má funkce „hlídací“ babičky se mnohostranně proměňuje. Náhodně zjišťuji, že s Kubou už nechodíme ruku v ruce, dokonce ani na přechodu přes frekventovanou křižovatku. Naše vztahy se přirozeně vyvíjejí. Roztomilý, snadno zvládnutelný klouček mizí do vzpomínek. Někdy si docela rád sám poslechne, co bylo když….. jen to nesmíte nostalgicky opakovat příliš často a raději ne pro pobavení cizích uší. Z Kubáska se klube mladý muž, který i do postele chodí s koženým řemínkem kolem zápěstí. Překvapí ho, když se ptáte, proč to dělá. Zvykám si ptát se co nejméně. Důležitosti nabývá sestřih pažitu na hlavě a názory spolužáků. Už nemůžu bez rizika rozmrzelého odmítnutí prostě zavelet, že odpoledne půjdeme tam a tam. Naopak potěší výzva : „Babi, nešla bys dnes odpoledne se mnou na střelnici?“ (to když jsme se zrovna zhlídli ve Vilému Tellovi).

     Ještě je tady mladší sestra Karolinka. Že ta by alespoň na čas zhojila rozcitlivělé nitro babiččino? Holý nesmysl! Karolinčin vývoj je akcelerován hned trojnásobně. Zaprvé – je holčička a již nyní naplňuje slova amerického spisovatele Jamese Thurbera, že ne za mužem, avšak o kus před ním kráčí žena. Dále – děti druhé v pořadí mají výhodu podněcujícího příkladu staršího sourozence a již umdlévající energie dospělých vyčerpaných výchovou prvorozenců. A v neposlední řadě je zde Karolinčina sisyfovská snaha překlenout věkový odstup dvaceti měsíců a bratra prostě ve všem dohonit. Před vstupem do školy Kuba pochopitelně znal písmena velké tiskací abecedy. Při cestě ze školky četl reklamní nápis FIAT a k mé pýše se divil, kde je to J?  Následujícího dne nás Karolinka na stejném úseku cesty předběhla, aby mohla vítězně zvolat : MAZDA! Taky četla!

     Vnučka tedy mé bolístky nepofouká. Ono to totiž bolí, pobolívá. Myslela jsem, že jsem na tuto přirozenou proměnu a zrání svých vnoučat připravena. Omyl! Doléhá to na duši. Ale uzdravuji se. Nacházím v těch proměnách nové kvality a nové radosti. Těší mě, když Kuba přiběhne, abych ho přezkoušela z fyziky (podle jeho dobrozdání jsem se v této roli osvědčila). Někdy dokonce přiběhne jen tak, popovídat si (popravdě mluvím víc já, on bývá trpělivě mlčenlivý). Cítím, jak vnímá poklid a spořádanost mé domácnosti. Svěřuje do mé péče poklady, kterým  maminka doma místo upírá nebo které je třeba chránit před sestrou. Gentlemansky popadne utěrku, když umývám nádobí. Radíme se, co komu koupit k narozeninám a jak to zaonačit s financemi. Toulky po obchodech Kuba mužsky nesnáší a mé případné náhlé zaujetí pro klobouky kategoricky ukončuje poznámkou : „Babi, v tomhle přece nemůžeš chodit!“

     Nejsem typ babičky – rodinné velitelky dožadující se povinné vážnosti a úcty jako výsluhy let. Kdysi jsem si myslela, že budu svá vnoučata s potěšením kazit. A zatím se od nich učím. V duchu  slov spisovatele Zdeňka Urbánka : Sleduji, hledím rozumět, usiluji být k potřebě.

 

 

 

 

 

 


Sedm jednou ranou

         Dějí se to věci! Vše ke mně doputovalo zčista jasna jako krásná tečka za aktivitou z počátku roku 1989. Nebojte, žádná politika. To jsem na jedné katedře čeřila vody speciální pedagogiky, najmě logopedie. Poté, co si mě, učitelku ZŠ pro vadně mluvící, pohříchu nestraníka, vysoká škola „ už mohla dovolit“ (vyjádření vedoucího katedry), stanula jsem u zrodu Klubu speciálních pedagogů (KSP). Vést jsem ho sice z výše uvedených důvodů nesměla, ale v realizaci nápadů mě nikdo nebrzdil, spíše jsem nacházela účinnou podporu. Pobesedovat se studenty přijel pan profesor František Kábele (pamatujete? Brousek pro tvůj jazýček), posluchárnu do posledního místa zaplnil guru českých dětských psychologů laskavý Zdeněk Matějček, přivítali jsme divadlo nevidomých Verva z Prahy i divadlo neslyšících z Brna s usměvavým panem Gottwaldem (to se ještě nesmělo ve školách pro sluchově postižené „štrikovat“, užívat znakové řeči), nezapomenutelná paní učitelka Hana Tymichová (Nauč mě číst a psát) přijela až z Karlových Varů s kufrem pomůcek pro dyslektiky, z Ostravy maminka s dcerkou s Downovým syndromem a tehdy ještě ne zcela běžným notebookem. To, že jsme měli finance tak nejvýš na zaplacení cestovného, za přednášku už ne, vyřešil pan doktor Vladimír Smetáček. Jeho knihu Lidé a informace (Albatros,1981) jsem znala z učitelské knihovny na ZŠ pro vadně mluvící. Mé nesmělé špitnutí o finanční situaci KSP pan doktor Smetáček při cestě z nádraží smetl větou, kterou jsem pak u dalších pozvaných s opatrností uplatňovala: „No tak to uděláme v rámci obrozenectví“. Moc ráda na jeho setkání se studenty vzpomínám. Toho 2.prosince 1988 jsem si po odvážných výzvách doktora Smetáčka ke studentům myslela, že jsou to moje poslední hodiny na vysoké škole. Nebyly. V březnu 1990 ještě vystoupil v Klubu speciálních pedagogů docent Jaro Křivohlavý. S gejzírem nových možností pro studentské aktivity zájem o Klub pomalu zašel na úbytě. Zůstala mi kronika a ….vzpomínání.

            Třeba na to, jak za mnou iniciativně přišla studentka logopedie s nápadem pozvat do Klubu speciálních pedagogů Jiřího Havla. Ke svému návrhu jako zkušená a zanícená učitelka mateřské školy přinesla brožovaný sešit nadepsaný Ať se mračí jenom mrak. Prodával se v každém stánku PNS (poštovní novinové služby) a brzy byl v širokém okolí fakulty nedostupný, vyprodán. Poté, co jsem s jeho obsahem s radostí a nadšením seznamovala posluchače nejen denního, ale i – tehdy ještě – dálkového studia, činila jsem tak opakovaně všude možně po léta, ústně i písemně. Jeden exemplář zůstal v mé knihovně, častým užíváním poznamenaný, do dnešních dnů. Zůstal tam i s dopisem z 5.ledna 1989, kterým se Jiří Havel omlouval:„…musím Vás, milá paní doktorko, zklamat. V poslední době jsem měl strašně málo času na psaní, takže mi zůstalo mnoho nesplněných úkolů. Přiznám se i k tomu, že o své práci vůbec neumím mluvit….“ V další části dopisu čtu slova, jejichž závěr ani po více než čtvrtstoletí bohužel nepozbývá na platnosti: „Psaní pro děti mě už dlouho baví a těší, pořád mě nutí vymýšlet si pro ně a setrvávat v tom jejich báječném světě plném fantazie. Škoda jen, že jejich upřímnost, bezelstnost a čistota není až příliš často v souladu s tím, co kolem sebe vidí a slyší“.

           S Jiřím Havlem jsme se tedy v Klubu speciálních pedagogů nesešli. Ale mohlo nás všechny těšit, že od let devadesátých se s ním v hojné míře setkávají paní učitelky a hlavně děti. Jeho vtipné, češtině lahodící, jazykové a komunikační schopnosti podněcující a burcující texty se objevují v učebnicích, slabikářích, časopisech , jakož i knižně. Nebylo divu, že s blížícím se pěkně kulatým výročím narození Karla IV. se nakladatelství Albatros obrátilo právě na Jiřího Havla, aby jako renomovaný a oblíbený autor literatury pro děti mladé generaci našeho slavného panovníka lidsky a vtipně přiblížil. V roce 2016 tedy vychází Barborou Kyškovou přívětivě ilustrovaná knížka – Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti. Je smutnou skutečností, že vydání této knížky se Jiří Havel již nedožil.

         Pan Jiří Havel byl ještě „ze staré školy“, svou korespondenci si ukládal. Když jsem se koncem léta dozvěděla, že uschoval i písemné kontakty s naším Klubem speciálních pedagogů, vrátilo mě to o čtvrtstoletí zpět, na začátek roku 1989. Nezůstalo jen u vzpomínek. Následně jsem obdržela balíček s výtiskem knížky Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti. Tu knížku přidám na hromádku k těm, které už nějaký rok shromažďuji pro svá eventuální pravnoučata. Jeden „Jiří Havel“ už tam je – Kdo má smysl pro nesmysl (Albatros, 2007).

         Ráda se hlásím k tomu, že jsem založením maven – což podle amerického novináře Malcolma Gladwella znamená být učitelem, ale současně také žákem, vlastně takovým informačním makléřem, který směňuje a rozdává, co ví, co se dozví (Bod zlomu, Dokořán, 2006). Od prvního nahlédnutí do knížky Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti jsem věděla, že to všechno si přece nemůžu nechat jen pro sebe. Tolik možností, tolik příležitostí, tolik nabídek, tolik pošťouchnutí…..Přišla mi na mysl klasická pohádka Sedm jednou ranou, jen toho šikovného krejčíka bych zaměnila za nápaditého učitele nebo důvtipného rodiče. To by byl dárek pod stromeček nebo náplň mnoha chvilek ve třídě, kdy se už tak předvánočně moc do ničeho nechce, ale i na jiný čas v průběhu školního roku! Těch dobře mířených ran by bylo rozhodně víc než sedm.Maně si vybavuji: užitečně a smysluplně prožitý čas, kloudné procvičování techniky čtení (se vším všudy, případně i dramaterapeuticky), zajímavé střípky z historie, zábavná matematika, výchova ke čtenářství, podpora zdravé odnože vlasteneckého cítění, trocha poezie, která nikoho nezabije….domýšlejte, vymýšlejte, koumejte a inspirujte se. Ostatně – hodně se dozvíte i vy, dospěláci (taky o sobě).

       Pojďme zalistovat v poslední knížce Jiřího Havla, přiblížit několika ukázkami barvitost a pestrost jejího záběru. Otvírám tedy knížku Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti a opisuji hned z první stránky:

Protože z pamětníků

už dávno nikdo nežije,

tak my dnes vůbec nevíme,

a to nás vážně mrzí,

jestli byl Karel někdy drzý

a jestli někdy lhal a odmlouval

a kterých předmětů se bál,

jestli mu někdy bylo všechno fuk

a jestli nebyl jenom král,

nebo i obyčejný kluk.

            Další ukázka může někomu připomenout stránky z Mateřídoušky nebo ze slabikáře a čítanek – často se tam z dílny Jiřího Havla objevovalo právě tzv. obrázkové čtení: text, ve kterém jsou některá slova nahrazena obrázky. V Příhodě z lovu je oněch obrázkových „slov“ hned dvacítka. Pěkné zpestření čtení zkombinované s procvičováním slovní zásoby a mluvní pohotovosti. A hned za Příhodou z lovu vtipně rozverná, přitom naučná říkanka:

POZOR NA NI!

Jeď, lanovko, jeď

pod petřínskou zeď.

Dávej si však pozor na ni,

a to hlavně před snídaní.

Nevíš, jak se zachová,

když je pořád HLADOVÁ!

            Pro koho je té rozvernosti příliš, ať otočí několik stránek, podobně líbezně poetických textů je v knížce Jiřího Havla více:

Most

Do očí řeky den co den se dívá,

zná všechny sloky, které o něm zpívá,

s rozmarným sluncem zlatě září ve dne

a při měsíčku jeho stříbrem bledne.

Už přes něj přešel dlouhý průvod roků

už porozuměl řeči lidských kroků.

 

Hlavy svých soch rád rackům pronajímá,

vždyť s nimi je mu vždycky do smíchu,

na módu nedbá, jen když přijde zima,

vyjde si občas v bílém kožichu.

Po každé zimě vítá jaro zas –

Jak modré hejno pluje nad ním čas.

 

Most žije, i když nikdo už tu není

z těch, kteří kladli kámen ke kameni,

z těch,kteří přesto jako by tu byli

v obloucích, které směle rozkročili

od břehu k břehu, z věku do věku,

aby měl člověk blízko k člověku.

Ale o Karlově mostě můžeme uvažovat i jinak:

Z čeho má Karlův most strach

V mrazivých nocích sténá,

nemůže vůbec spát,

když musí po kolena

v ledové vodě stát.

 

Bojí se asi nastydnutí,

pozor si musí dát –

vždyť by se po kýchnutí

mohl i rozsypat!

A Karlův most do třetice – pro změnu na dvou komiksových stránkách. Sama komiksům zrovna nefandím, ale nešť! Můžu to obratem vyvážit nabídkou souboru mouder, vyžadujících jistou míru porozumění čtenému, opakovaně zvažované slabiny našeho žactva i studentů. Vybírám několik:

Komu se nelení, ten pozná hned, že tohle čtení je trochu i k přemýšlení

  • Když někdo s někým vyběhne, nemusí jít zrovna o atletiku.
  • Vždycky je dobré každou horkou zprávu nechat trochu vychladnout.
  • Nečekejte na kouzelného dědečka. Všímejte si toho, kterého máte doma!
  • Někdo má tři vysoké školy, ale chybí mu ta základní – slušného chování.
  • Sláva se občas zastaví na špatné adrese.

Nezaškodí trocha poučení:

Jak panoval…

Na vládnutí si Karel IV. zvykal postupně, nejdřív zastupoval otce v severní Itálii a v Českém království a na Moravě, po jeho smrti se stal v roce 1347 českým králem a později i císařem Říše římskoněmecké.

Otec Jan Lucemburský byl válečník, bitvy vyhledával a není divu, že v jedné našel smrt. Jeho oblíbeným výrokem prý bylo: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Syn byl jiný, ve vládnutí dával přednost diplomatickým jednáním, na která byl připraven svou výchovou, vzdělaností a všestranností.

Na jiné stránce čteme Co víte o Praze? Šestnácti otázkám, z nichž uvedu dvě, je předesláno: 

U každé odpovědi je písmenko. Když si to správně zapíšete, zjistíte něco, co vás potěší.

Kde je pražská zoologická zahrada?

G   v Karlíně

J   v Ďáblicích

A  v Tróji

 

Který pražský kostel má krásnou zvonkohru?

I   Katedrála svatého Víta

Z   Chrám svatého Mikuláše

P   Loreta

Povzbuzeni svými znalostmi o našem hlavním městě se můžete pokusit o překlad:

Latina dnes není jazyk, kterým by se vzdělaní lidé domlouvali. Přesto se používá v medicíně nebo v názvech rostlin a zvířat. Často můžete narazit na slova nebo spojení, jež z latiny pocházejí. Když je správně spojíte, dozvíte se, že je PRAGA….

Opět jen ukázka. V jednom sloupci slova jako alma mater, curriculum vitae, oponent, ze druhého vybírám podporovatel umění a věd, ve skutečnosti, krédo.

S číslicemi se můžete potýkat vícekrát. Jako návnadu uvádím dva řádky z osmi u textu Poslední den

Kdy skončil život slavného českého krále a císaře římského, se dozvíte, pokud zjistíte, které číslice od 0 do 9 v jednotlivých řádcích chybějí.

1   9  3  5  7  6  0  4  8

              7  2  0  4  6  5  1  8  3

Dostávám se k závěru knížky Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti, k případnému vztahu Karla IV., prohlášeného jistou anketou za největšího Čecha, k dnešku:

Co by chtěl říci

Kdyby žil s námi, tak hned první den

vystoupil by na některou z rozhleden

a pořádně se kolem podíval.

A smál by se, nebo polekal?

Možná že by se mu třeba zdálo,

že je tu smělých lvíčat málo,

možná by právě tohle říci chtěl,

když nad hlavou mu gripen přeletěl!

Vzduch voněl, bylo po dešti,

král sestoupil na náměstí,

pochválil Václavovi koně

a vyšli s ním po pěší zóně.

Když si pak vzpomněl, kolik je mu let,

nerad i rád se tiše vrátil zpět.

SMĚJE SE NA NÁS Z NEBÍČKA

NAVZDORY VĚČNÉ SMRTI.

NETUŠÍ, ŽE JE JEDNIČKA,

I KDYŽ BYL POŘÁD ČTVRTÝ!

         Na internetu se dočtete, že Jiří Havel (1924 – 2016) byl básník a prozaik, známý a oblíbený autor literatury pro děti. Nejen pro děti. Z posledních kontaktů vím, že přátelům pan Jiří Havel posílal jako novoročenku svou Abecedu. Ráda ji šířím v učitelských kruzích. 

Abeceda Jiřího Havla 

ANDĚL: Nikdy předem nevylučuji spojenectví s čertem.

BUMERANG: Netěšte se, že se nevrátím!

CEP: Teď se uplatním už jen při mlácení prázdné slámy.

ČISTOPIS: Nejžádanější jsem u trestního rejstříku.

DEFENESTRACE: Myslím, že bych se zase mohla hodit.

EPIZODA: Jsem sice krátká, ale za někým se táhnu celý život.

FILOZOF: V každé hospodě je nás večer několik.

GÓL: Nechci urážet národní cítění, ale nejhoršímu z nás se říká vlastenec.

HISTORIE: Jaká jsem vlastně opravdu byla?

CHUDOBA : Jsem silná opozice každého režimu.

ILUZE: Počítejte s občasnou ztrátou.

JASNOVIDEC: Ani to raději nechtějte vědět!

KORYTO: U mne jsou nejvíc hladoví ti sytí.

LHÁŘ: Jsem reformátor pravdy.

MASKA: Hlavně se dívejte, co je pode mnou!

NADHLED: Nejdál dohlédnu zdola.

OBR: Moje velikost nezávisí na hmotnosti.

POLITIKA: Kdepak jsem se tak ušpinila?

RETUŠ: Na celý charakter nestačím!

ŘÍŠE: Té pohádkové jsem vždycky dávala přednost před třetí.

SPRAVEDLNOST: Občas se loudám a špatně vidím.

ŠAŠEK: Vyšvihl jsem se z podhradí až do poslanecké sněmovny.

TRPASLÍK: Přežil jsem všechny vlády.

ULICE: Jenom, mě, proboha, nenechte vládnout!

VĚŘITEL: Někdy zjistím až dodatečně, že jsem vlastně blbec!

WESTERN: Sestavování koalice.

XANTIPA: Pánové mě většinou znají pod jiným jménem.

ZÍTŘEK: Raději si ode mne moc neslibujte.

ŽLAB: Moje kapacita je úměrná velikosti zvířat.

 

HAVEL, J.  Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti.  Praha: Albatros, 2016.

                  ISBN 978-80-00-04503-0.

HAVEL, J.   Kdo má smysl pro nesmysl. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01749-5.

GLADWELL, M.  Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.

                               Praha:Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-070-2. 


Dějepis ve škole

         Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

          Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

         Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu: „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel.Pan doktor byl formát, velkoryse přehlédl v dopisech pravopisné chyby, Tomáš (rodem ze Slezska) to v osmičce v češtině už na víc než za čtyři nedotáhl. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

         Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

         Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

         Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, tvůrce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

         Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke svému pojetí vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

         Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.

Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi

to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

 Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu:

 „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, původce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke své modifikaci vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 

ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 

 

FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 

FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.


Podzimní ladění

         Náhodně vyslechnutá rozhlasová relace mi připomněla, že před půl druha sty lety – 15.září 1867 – se narodil básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Zjara jsem pobyla v jeho rodné Opavě a opětovně nestihla splnit své dlouhodobé předsevzetí  zajet někdy do blízkého Háje u Opavy, rodiště Bezručova otce Antonína Vaška, slezského buditele, aktivně a osudově angažovaného odpůrce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

            Když Petr Bezruč v roce 1958 v kmetském věku jednadevadesáti let v olomoucké nemocnici umíral, chodila jsem po ulicích toho města jako čerstvá maturantka. Nevím, kdy jsem od tatínka dostala 2. vydání Slezských písní, podle tiráže vyšlo „v měsíci prosinci roku 1928 nákladem Nového Lidu v Brně…Garmondem typu Garamond vytiskla dvoubarevně tiskárna Pokorného a spol. v Brně na papíře na Slezské písně zvlášť vyrobeném“. Po delším čase tu knížku otvírám a čtu:

Za temným oknem, v květníku sivém

hrubý a špičatý mračil se kaktus.

Jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

 

Byl u nás básník, co jiné měl oči,

co měl rád vonné a nádherné růže.

Distichem zvučným

pochválil růži a odsoudil pyšně

ten rudý květ.

 

Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

hroty a ostny je zalily vrchem.

Co měly v srdci?

Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

Hleď, rudým květem…

            Zůstávám stále v užaslém obdivu nad časem nepoznamenanou prostou krásou Bezručova básnického jazyka. Prozaicky doplním, že tyto verše vyšly poprvé ve Slezském čísle v roce 1903, péčí Jana Herbena (vedle Petra Bezruče „objevil“ také Jana Karafiáta).

            Občas se v myšlenkách vracívám k jedné ze svých učitelských hádanek, až záhad. Bezmála čtvrtstoletí jsem učila na speciální základní škole, ponejvíce v nejvyšších ročnících, povětšinou kluky, shrnuto – puberta v rozpuku. A přece jsem neměla problémy se svou slabostí pro verše, pro poezii. Nenutila jsem ji, jen tak lehce, v malých porcích sem tam příležitostně – doznávám, že dost pilně – podsouvala. Ani tu Maryčku Magdonovu jsem „nezadala“ způsobem: naučte se nazpaměť! U každého mi stačila jedna individuálně zvolená sloka. Opakováním v rámci dechových a fonačních cvičení – byli jsme škola zaměřená na zlepšování komunikační schopnosti žáků – se celou Maryčku postupně naučili všichni. Ostatně Bezruč byl mnohým z nich- hochům z Ostravska – jazykově blízký. Podle nátury si každý volíval dva tři verše literáta, kterým jsme se právě zabývali. Dnes by se tomu říkalo ochutnávka. Mohla jsem pak na dotaz, jak bylo doma, po návratu do internátní školy z vánočních prázdnin slyšet Nezvalův verš: Ach, jaká touha nerozumná opouštět svoje rodná humna!

            Hoši o mé náklonnosti k poezii věděli, tolerovali ji, časem i zohlednili. Beru do rukou kolibří vydání skvostné básně Stužkonoska modrá. Vyšla s nejen motýlími ilustracemi Ladislava Kašpara dnes neuvěřitelným nákladem 17 000 výtisků. Dostala jsem ji od svých žáků s připojeným věnováním a podpisy na závěr školního roku v červnu 1975.

Byl jsem já jednou také mlád?

Ta otázka zní v duši tichá:

měl sto motýlů v sbírce snad,

to byla největší má pýcha….

         Ty verše jsou Petrem Bezručem datovány Branka 22. VIII. 1930. V onen čas třiašedesátiletý slezský bard pod vlivem těžké nemoci účtoval se životem. Nedá mi to, musím citovat ještě aspoň ze závěru básně, kterou pro sebe nezvratně poměřuji Bezručovo autorství Slezských písní, některými literárními kruhy zpochybňované:

Byl srpen v roku třicátém,

v dnech posledních toho měsíce,

let šedesát tři prožil jsem,

šuměla Brankou Moravice.

 

Den čistý nebe modré má

a slunko hřálo půdu do dna,

 ač vesny ni léta nemá

má surová teskná zem rodná….

…i stužkonosku viděl jsem

v jeseni pozdní žití svého.

        Najednou jsem se rozhodla. Risknu to! Budu za nostalgika – však na to mám věk. Pravděpodobně velmi zbytečný pokus, dnešní škola poezii nepřeje, odvrhuje ji spolu s pamětným učením jako přežitou veteš, nepotřebný balast. Nedoporučuji zeptat se vysokoškolské mládeže na básničku, kterou si pamatuje ze školních let. Zkusila jsem to v rámci Týdne mozku na pedagogické fakultě. Bída! Za celý den se mi v šesti studijních skupinách dostalo několika veršovánek typu Tú, tú, tú, auto už je tu. S výjimkou studenta, který mi s jednoznačnými prozodickými faktory oddeklamoval latinsky část Ovidiových rad z Ars amandi (Umění milovat). Potutelně doznal, kolikrát a kde všude už s tou deklamací úspěšně „zabodoval“. Jestlipak zůstal školství věrný?

        Jak jinak vyznívá má vzpomínka na studentku, se kterou jsme se – kupodivu v průběhu vysokoškolského zkoušení – dostaly až k oboustranné lásce k poezii. Dodnes opatruji – v originálním výtvarném provedení – studentkou věnovanou báseň. Patří k těm, ke kterým se s každým podzimem vracívám.  

Václav Hrabě   (1940 Příbram – 1965 Praha)

Podzimní  (úryvek)

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova

která tu zbyla od léta.

 

Třasavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe

pod most podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

Hřeju ho chvíli v dlaních

A dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza.

Ne. Jenom se mi stýská.

         My – v ZŠ pro vadně mluvící – jsme poezii utilitárně zapojovali do snahy zmírnit dopady řečových problémů, které děti nepříznivě poznamenávaly – deformovaly jejich vztah ke komunikaci, k řeči a jazyku, znesnadňovaly vytváření sociálních vazeb nejen  v kolektivu vrstevníků, včetně postoje ke vzdělávání, což se neblaze odráželo na školní (ne)úspěšnosti. Hledat pomoc v literatuře, v poezii, to byla jistá modifikace logoterapie Viktora E. Frankla, jeho paradoxní intence, zjednodušeně naznačeno: jdu do toho, čeho se obávám. Netuším, kolik mých žáků by se ještě rozpomnělo na Seifertovy verše:

Utři si slzy a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

        Že jsem svatokrádežně pozměnila básníkovy verše, to jsem nepřiznala ani ve chvíli, kdy jsme v roce 1984 – již na sklonku mých základoškolských let – ve třídě radostně kvitovali zprávu o udělení Nobelovy ceny za literaturu právě Jaroslavu Seifertovi. Slovem utři si jsem totiž nahradila básníkův výraz setři si. To z ryze logopedické potřeby uplatnit co nejvíce vokálů/samohlásek (hlavně na začátku slova), příznivě podporujících fixaci nově navozované techniky řeči.

         Někteří z mých žáků se ještě upamatovali na Seifertovu báseň Podzim, běžně se vyskytující v prvostupňových čítankách. Je půvabná, proč si ji nezopakovat.

Jaroslav Seifert   (1901 Praha – 1986 Praha)

Podzim

V sychravém větru už to všechno zebe,

suchého listí plný kout.

Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout.

 

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto. Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž.

 

Posedají chlapci u ohýnků,

v kapse je hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

 

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

            Po ladovsky idylickém obrazu podzimu nalaďme drsnější notu, rovnou z pera bouřliváka Františka Gellnera. Podzim, to nejsou jen prosluněně barevné dny babího léta.

František Gellner   ( 1881 Mladá Boleslav – září 1914, nezvěstný, haličská fronta)

Ze sbírky Radosti života

 

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem.

Nevím přec, proč bych litovat měl léta,

jež nezažehlo ohně v srdci mém.

 

Večerní mlha lehla na dláždění.

A připadá mi všecko jako sen,

ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,

ty cizí tváře v záři svítilen.

 

A cítím, kterak zvolna v duši moji

nového cosi teskně vstoupilo,

jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,

vzpomínka na něco, co nebylo.

            Smířlivěji a s pokorou vnímal podzimní čas pražský rodák Rainer Maria Rilke, dlouholetý blízký přítel Sidonie Nádherné, majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích. Převodu jeho básně do češtiny se ujalo hned několik překladatelů. Ke své hanbě doznávám, že po autorovi překladu, který chovám v paměti, jsem nepátrala.

Rainer Maria Rilke   (1875 Praha – 1926 Montreux Švýcarsko)  

Podzimní den

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost.

 

Kdo nyní nemá kde, už nerozbije stan.

Kdo nyní osaměl, už nebudou ho zvát.

A bude bdít a číst a dlouhé listy psát,

neklidně bloudit parky sem a tam,

až tudy vítr bude spadlé listí hnát.

            S překlady jsme udělaly se studentkami logopedie milou (a výchovnou) zkušenost. Ano, se studentkami logopedie, tedy oboru, který je v očích veřejnosti chápán ponejvíce jako nějaká opravářská dílna pochroumané nebo nezvládané výslovnosti. Moderní logopedie je však nauka zabývající se výchovou řeči, v tom nejširším pojetí. Reprezentuje deset okruhů narušení komunikační schopnosti, kde patlavost zaujímá jen část jednoho z oněch deseti okruhů. Se studentkami jsme se zaobíraly jednotlivými překlady (volbou různých jazykových prostředků) nejznámějšího Shakespearova sonetu, toho s číslem 66 (Jsem unaven a za smrt prosím Boha, jen nevidět už, jak je bita ctnost…) Těch překladů do češtiny jsme v širším časové rozpětí shromáždily jedenáct, když jedna dívčina přišla s námitkou, že nám chybí autorství překladu, který ve zhudebněné podobě uvádějí bratři Ebenovi. Podařilo se mi zdolat nesmělost a nerozhodnost studentek a prostě jsme Marku Ebenovi napsaly. Staromilsky. Poslaly jsme dopis, stručně uvedly kdo a proč píše a k prosbě připojily podotknutí, že nám naprosto postačí mailová odpověď. Brzy jsme si mohly k jedenácti zjištěným jménům překladatelů  připojit dvanácté – Jan Vladislav. A ta výchovná lekce? Postřehly a uvědomily si ji samy studentky. Marek Eben odpověděl písemně, jak je jeho zvykem mile – a nastojte! –zaslanou kartičku (šla z ruky do ruky) popsal čitelně ne propiskou, ale plnicím perem. Lekce noblesy.

            Více než tři desítky překladů do češtiny najdeme u veršů Paula Verlaina, neskutečně hudebních. Franštináři mi odpustí počítačově nezvládnuté akcenty. Ostatní ať si po českém překladu najdou někoho, kdo jim ten nádherně muzikální francouzský originál přečte.Tentokrát jsem schopna uvést autora uvedeného překladu. Je jím Jan Zábrana (1931 – 1984). Jeho – v podstatě dvoudílný deník – Celý život je nadupaným zdrojem faktografie časů nedávno minulých. Malé varování: číst se ty knihy dají jen ve chvílích psychické vyrovnanosti, jinak velmi pravděpodobně propadnete malomyslnosti.

            Genezi překladu Verlainovy básně uvádí Jan Zábrana ve druhém dílu (s.573) odkazem na vybídnutí Františka Hrubína:: „Už jste to taky zkusil přeložit? Jen to zkuste, ono to nějak dopadne…“ Tak jsem to tehdy zkusil, ale měl jsem dojem, že to moc nedopadlo, text jsem nechal ležet – a ležel rovných dvacet let. Minulý týden jsem se dověděl, že v Odeonu chtějí vytisknout české překlady vedle sebe v jakési knížečce k výročí nakladatelství, a tak jsem text po hodinovém hrabání v komoře mezi starými papíry vyštrachal.V sobotu večer – Majka s Evou byly přes víkend v Krkonoších a mě celé dva dny pekelně bolela opuchlá dáseň – jsem nad tím seděl asi tři hodiny a na dvou místech to opravil do téhle podoby:

 

Paul Verlaine   ( 1844 Metz, Francie – 1896 Paříž)

Podzimní píseň  /  Chanson d´automne

Jak blouznění                                           Les sanglots longs

ty housle zní,                                            Des violons

když jde zima,                                       De l´automne

a jako sen                                              Blessent mon couer

mi jejich sten                                         D´un langueur

srdce jímá.                                            Monotone.

 

Hlas hodin znám                                   Tout suffocant

a zesinám                                               Et bleme, quand

že už brzy,                                              Sonne l´heure

když vzpomenu,                                    Je me souviens

že ze všech dnů                                      Des jours anciens

zbyly slzy.                                               Et je pleure.

 

A odcházím,                                          Et je m´en vais

jen větrem zlým                                    Au vent mauvais

dál si jistý.                                             Qui m´emporte

Hned tak, hned tak                               Desa, dela

mě žene jak                                             Pareil a la

suché listí.                                               Feuille morte.  

            Nevím, jestli je Jiří Kolář mezi těmi, kdo se pokusili o překlad Verlainovy básně. Jako renesanční osobnost nejen překládal, byl autorem experimentální a vizuální poezie, dramatikem, sběratelem umění a mecenášem, „jeho stůl“ v pražské kavárně Slávia byl pověstný. Možná tam přátelům přečetl i svou báseň inspirovanou podzimem.

 Jiří Kolář   (1914 Protivín – 2002 Praha)

Zas podzim jde a země smeká

Dnes ne dnes nepřicházej

Mně kohout dálek inkoust leká

Zas na dno srdce víno kleká.

 

Zas podzim jde a řeky svléká

Z pukrlat píseň závrať seká

Dnes ne dnes nepřicházej

 

Zas podzim jde a vůně stydnou

Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou

Dnes ne dnes nepřicházej

            Verše Bezručova vrstevníka Antonína Sovy čtěme jako upřímně míněnou úlitbu zapomínaným básníkům. Pozornost zaslouží fakt, že Antonín Sova, takto představitel českého symbolismu a impresionismu, se v roce 1895 podpisem připojil ke kolektivnímu vystoupení českých spisovatelů a publicistů, k manifestu České moderny. Nejbližší mu byla přírodní a osobní lyrika.

Antonín Sova   ( 1864 Pacov – 1928 Pacov) 

Den utichl jak prapor v bezvětrnu,

a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce.

A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů

zrcadlil pouště strání v potoce.

 

Mne nezranilo nic, přec pln jsem smutných snů.

Mne nezakřiklo nic a přec jsem ztich jak zem,

když jasným uhořívá západem.

Tak jako prapor v bezvětří se nepohnu.

Neb cítím osamělost jít, nahlížet blíž

v okna a srdce, bít v ně jako větev suchá,

tu osamělost, již jak bolest cítíš

růst kol i v sobě, z kraje, z lidí, z hmoty, z ducha.

          První náznaky podzimu – podle pranostiky 10.srpna svatý Vavřinec, první podzimec– zvládám verši Jana Skácela, pro jehož básnickou osobnost obtížně a marně hledám vystihující adjektivum.

Jan Skácel   ( 1922 Vnorovy – 1989 Brno )                                     

 a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák  vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

         Když jímavá tesknota krátících se dnů hrozí přestoupit únosnou mez, vždycky se můžeme vrátit k útěšnému závěru Seifertovy básně, těm starším důvěrně známé ze školních čítanek.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

 

 

 

 

 

                                      


Prázdninově učitelsky (nejen) o sirkách

Po Češích je doma

vždycky malý sled,

ale všude jinde

naplňují svět:

muzikanty, jezdce, harfenice,

ouředníky, sirky ze Sušice

najdeš všude hned.

  1. 1.      Uveď název díla.
  2. 2.      Jmenuj autora.
  3. 3.      Uveď aspoň tři místa jeho působení.
  4. 4.      Cituj jiné verše téhož autora.

      (Čím chtěl autor původně být a proč?)

         Toť jedna z hádanek, kterými jsme v 70.- 80.letech minulého století začínali hodiny literární výchovy na Základní škole pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku. Na útržek papíru nebo křídou na příruční zelené tabulky jsme psali stručné odpovědi, poslední – pátá – otázka byla nepovinná, dalo se s ní vylepšit skóre. Když jsem v dubnu prvního roku vymýšlením a přípravou hádanek uondaná prohlásila, že už toho necháme, Jirka N. mě setřel poznámkou: „ Když jste vydržela tak dlouho, do konce roku už vydržíte!“ Pamatuji, že Jirka ke mně přišel do osmičky se čtyřkou z češtiny a jako většina mých žáků – děvčat bylo pomálu – se spíše špatnými, až bolavými zkušenostmi se školou, vyvolanými problémy s řečí, dnes bychom řekli s komunikací. Soubor literárních hádanek vyšel v roce 1984 tiskem v rámci celostátně oceněného pedagogického čtení. Pedagogická čtení – nabádavá příležitost pro sdělování a sdílení zkušenosti učitelů z pedagogické praxe – jsou minulostí. A pochybuji, že jsou ta oceněná  s úplnou dokumentací dosud vedena v ústřední evidenci ÚPČ při muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Kdo z učitelstva dnes sebere odvahu říct, že bylo před rokem 1989 v  třídách našich škol i leccos dobrého ?

         K souboru literárních hádanek mě vrátily právě ty „sirky ze Sušice“. Šumava ke mně byla vlídná a já jsem jí to vracela soustředěnou pozorností jak k přírodě, tak k památkám a historii. Se štěstím jsem na Mouřenci zastihla dvouhodinový výklad pro obnovu krásného místa plamenně zanícené Janky Kadlecové (z plzeňského rozhlasového studia?). Pravda, slovník měla chvílemi dost jadrný, ale přítomní školáci z Plzně – byl poslední červnový týden – to jistě cítili jinak než já. O to míň je zajímaly panely naučné stezky. Postála jsem u fotografie se sdělením, že křovinami zarostlé okolí dnešními filmaři oblíbené lokace bylo v roce 1944 živou vesnicí se vším všudy, i se školou s 164 žáky. Dnes se někteří z nich podílejí na obnově ještě před šesti lety hrubě zdevastovaného kostelíka s kostnicí.

         Nebyla to umrlčí prkna v muzeu v Kašperských Horách, kam mě opět šťastná náhoda přivedla právě ve chvíli vernisáže nově instalované výstavy, která mě nasměrovala k místnímu starému hřbitovu. Podmračeným dnem jsem majestátní alejí došla k odlehlému místu, na bráně s upozorněním místní policie na nutnost zvýšené osobní opatrnosti. V pošmourném šumavském dni jsem se najednou cítila mezi litinovými kříži z přelomu 19.- 20.století jaksi stísněně. Navíc jsem si kostel sv. Mikuláše, jak psáno klenot gotické architektury, spolu s kaplí sv. Anny mohla prohlédnout jen zvenčí. Pořádají se zde koncerty a jiné kulturní akce, jistě jich přibude po dokončení probíhajících restaurátorských prací. Takže příště!

         Vlky jsem v jejich výběhu v Návštěvnickém centru nějaký kilometr od Srní zastihla v poklidu, rojení turistů mělo nastat v nejbližších dnech. S přívětivou paní u vstupu (je zbytečně zdarma) jsem probrala jedinečnost nedávno vzniklého Návštěvnického centra. Podle mého názoru není areál dost propagovaný. Odnášela jsem si nápadité pohlednice, pozdě lituji, že jsem jich nezakoupila víc. Mí přátelé teď dostávají pozdravy, které je potěší i poučí nenásilnou didaktičností: Co to šumí nad námi? Kdo si zde pochutnal? Jaké klenoty létají na louce? Co se děje v hnízdech? Kdo má hebčí kožíšek?….Z desetidílné série jsem odmítla jen netopýry, ty jaksi nemusím, ani na papíře.

         Muzeum Šumavy na sušickém náměstí je krásné zvenčí i uvnitř. S poznámkovým blokem jsem v měšťanském domě s vysokou atikou a zvoničkou z roku 1600 pobyla celé dopoledne.  Překvapivě bohatá byla expozice z doby národního obrození, buditelé v Sušici a okolí se činili, nejen  pořádáním četných českých divadelních představení. Pro národně obrozeneckou činnost se nadchl Ital Karel Drahotín Villani, narozený roku 1818 v Sušici na náměstí. V jeho básnické sbírce Lyra a meč najdeme z těch smutnějších chvil posledního loučení známou píseň Zasviť mi ty slunko zlaté. Byl zástupcem Sušicka na Slovanském sjezdu v červnu 1848 v Praze a také účastníkem slovanské pouti do Moskvy roku 1867. Jako již starší pán na postu starosty okresu Benešov dovezl z Blaníku do Prahy základní kámen pro stavbu Národního divadla. Bouřliváků se v Sušici rodilo víc, třeba Pepík Meisner (1828 – 1894). V revolučním roce 1848 bojoval spolu s J. V. Fričem na barikádě u Mostecké věže na Karlově mostě . Není divu, že potom co by politický emigrant procestoval svět, ale vrátil se do vlasti, aby jí od roku 1869 sloužil jako královský bibliotékář.Učitelští „fajnšmekři“ by jistě prodleli u knížky vydané v roce 1841 s cílem povznést českou výuku. Podnět k jejímu sepsání dal svým kaplanům sušický děkan Adam Fialka, což dokládá titul: Sbírka mluvnických a pravopisných pravidel jazyka českého na ruku dána učitelům školním od nižšího duchovenstva sušického.

           Při vší úctě k sušickým obrozencům podstatnější stopu zanechal jiný sušický rodák – Vojtěch Scheinost (1814 – 1894). Jako truhlářský tovaryš se vydal na zkušenou, na tovaryšský vandr. Stalo se tak v době označované aktuálně průmyslová revoluce 1.0. Ve Vídni se – jistě nevědomky – dopustil něčeho, co bychom dnes mohli nazvat průmyslovou špionáží. Nevíme, jestli Marie Urbancová z Lipníku (nad Bečvou) byla Vojtěchovou milou. Ale víme, že Vojtěch Scheinost byl u toho, když Marie pomáhala paní lékárníkové  Römerové v kuchyni připravovat hořlavou směs.

          A máme to: Sušice – Lipník nad Bečvou – sirky , zápalkové nálepky. Když jsem počátkem roku 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, nechala jsem na ZŠ pro vadně mluvící těch zápalkových nálepek různých velikostí, jednotlivých i v celých sériích bytelnou krabici. Jejich další osud neznám, ale jejich předchozí historii – a využití – až moc dobře. Ostatně – zachytila ji i ostravská televize v pořadu Z kamínků je mozaika, který na „mé škole“ natáčela v lednu 1981. Už se na ten pořad nikdy nepodívám, doslova ho vzala voda. Ta voda, která při záplavách v roce 1997 vnikla i do depozitářů ostravského televizního studia.

        Pro pořádek a z úcty k předkům ještě krátké doplnění poznatků z Muzea Šumavy v Sušici. Podnikavý Vojtěch Scheinost se stal 31.10.1839 pověřením sušického magistrátu výrobcem zápalek. Za čas nebyl v Sušici jediným. Koncern SOLO vznikl v roce 1903 a dával o sobě vědět nálepkami, které my starší už známe. Scheinostova továrna končila s výrobou v období hospodářské krize, poslední balík zápalek vyrobila 10.3.1932. „Hřebíčkem do rakve“ byla tzv. zápalková daň z roku 1931, výroba se přeorientovala na papírové obaly, kelímky na marmelády, misky pro aspiky, kulaté krabice, i ty – s charakteristickou nálepkou – někteří ještě pamatujeme. Společnost SOLO dál produkovala miliardy sirek ročně, výroba v Sušici definitivně skončila po 169 letech v roce 2008. Pro město Sušice zůstává problém – co s areálem bývalé sirkárny.

          Pro osvětlení zápalkově-nálepkové historie na škole, kam jsem 23 roků dojížděla, nejprve nezbytné základní údaje. Základní škola pro vadně mluvící sídlila na Kopečku u Olomouce, kterému byl v letech mého učitelského působení ( 1963 – 1986) upřen přívlastek Svatý. Na školu byli přijímáni žáci z běžných základních škol, tedy bez mentálního postižení, byť internátní zařízení mělo charakter školy speciální. Po ročním pobytu se vraceli na své kmenové školy, pokud již neukončili povinnou školní docházku. Škola se mezi pěti podobnými školami v tehdejším Československu víceméně specializovala na balbutiky (koktavé), čímž se vysvětluje silná převaha mužského osazenstva ve třídách. Školní rok začínal dvěma týdny tzv. navozování nové řečové techniky, jejíž užívání mělo být ve zbývajících měsících školního roku fixováno a automatizováno. Znamenalo to aplikovat v každé vyučovací hodině takové metody a formy pedagogické práce, které danému cíli napomáhaly.Třídní učitel odpovídal za řeč svých žáků, mohl tedy podle svého uvážení učit ve své třídě i předměty, pro které nebyl aprobován, aby s žáky pobyl co nejvíce. S vděčností na tu možnost, které jsem bohatě využívala, i na potřebu vyhledávání a užívání nejvhodnějších vyučovacích metod a forem práce, vzpomínám. Moc mi to prospělo – a pokud vím – mým žákům neuškodilo. Chtělo to ovšem své – studovat, hledat, vymýšlet, vyzkoušet, pečlivě se na každou hodinu připravovat – a žákům nic nepředstírat. Učili jsme se vlastně navzájem.

         I stalo se, že jeden z mých příbuzných z vojenského cvičení přivezl balíček zápalkových nálepek z továrny SOLO Lipník nad Bečvou (připomeňme si vídeňskou služebnou Marii Urbancovou!). Vojenští „záložáci“ (kdo to pamatuje?) tam byli na exkurzi. Napadlo mě třídu těmi nálepkami motivovat. Stručně: každý dostal deset nálepek a pokud za dva dny při výuce ani jednou neporušil pravidlo nově navozené techniky řeči, nálepky mu zůstaly a navíc obdržel prémii – specifickou velkou nálepku nebo celou nálepkovou sérii (pamatuji sérii květin, automobilů, letadel, předmětů s anglickými názvy apod.). Znamenalo to sledovat každou žákovu řečovou akci, v případě porušení „dostal na tabuli čárku“a při následném rozdávání o tolik méně nálepek, kolik měl čárek. Realita byla o hodně květnatější, než lze stručně vylíčit. Oboustranně jsme to brali jako hru. Nutno podotknout, že zásadou výuky na naší škole bylo, aby ve vyučování mluvil především žák, aby dostal co nejvíce prostoru k mluvnímu projevu, učitel byl řečově upozaděn, mluvil co nejméně. Tomu odpovídala volba vyučovacích metod: co nejméně výkladu učitele, vše interakcí, dialogickými, sokratovskými , heuristickými metodami atd. atd. Zásoba nálepek se rychle menšila. Přistoupila jsem ke svému osvědčenému řešení: líná ruka, holé neštěstí. Sedla a napsala jsem na ředitelství podniku SOLO Sušice. Navázala jsem  písemné přátelství s paní sekretářkou, která mě pak roky (za tu dobu porodila čtyři děti) nálepkami zásobovala. Při letošní návštěvě města Sušice jsem postála u krásné budovy sušického gymnázia, kde se – jak vím – manžel paní sekretářky stal prvním polistopadovým ředitelem.

         Tváří v tvář „sirkové“ expozici v sušickém muzeu se mi vybavilo mnoho detailů nejen z oné v základních rysech připomenuté školní dějepravy. Doma jsem vyhledala sbírku literárních hádanek, mezi nimiž je i ta „o sirkách ze Sušice“. Týkaly se vždy jen toho, co jsme se učili, o čem jsme se bavili, co jsme znali, třeba i z místa školy (tím míním text upomínající například na rodáka ze Sv. Kopečka – malíře Karla Svolinského). Zatrnulo mi. Ti kluci, vzácněji děvčata, školou otráveni, špatnými známkami ubiti otázky za hádankami běžně zvládali zodpovědět,  žádní vášniví čtenáři se v problémech orientovali…až se mi tomu nechtělo věřit při vzpomínce, jakými vědomostními pustinami jsem se mnohdy prodírala o několik roků později na vysoké škole mezi adepty učitelského povolání. A kdyby jen pustinami, ale ten nezájem, někdy až provokativní …Jak by tomu bylo nyní? Až zase budu číst v novinách nebo poslouchat z rozhlasu a televize pohrdlivé řeči o práci učitelů před rokem 1989, připomenu si slova výtvarníka Miroslava Kovala (naroz.1944) uveřejněná v publikaci vydané Revolver Revue (2016, s.494): „…ve výkladu událostí nepoznávám, čeho jsem byl svědkem“.

 

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém

                                              se zřetelem k vadám řeči. In Na pomoc oslabeným dětem.

                                              Ústřední pedagogická čtení 1984 Praha: SPN, 1985

 

POKORNÁ, T., ONUFEROVÁ,  E.,ed.  RR Rozhovory. Praha: Revolver Revue, 2016.

                                                ISBN 978-80-87037-84-3.

 

 


Chytrost nejsou žádné čáry – podruhé

         To bylo překvapení! Milé! Zpoza nabídky místních pohlednic na mě v sušickém knihkupectví mezi (h)různými Blesky a podobným trapně přitroublým čtením- vida!- opět  jukla obálka známé Makovice, časopisu to „pro chytré hlavy (makovice) od 8 do 108 let“. Aktuálně 179. číslo 22. ročníku, opět monotematické, tentokrát na téma máci a zuby. Naposledy jsem o tom vynikajícím časopise a podnětném materiálu pro činorodé učitele psala před nějakým rokem u příležitosti jubilejního 150.čísla. Mezitím jsem se – šťastnou náhodou – setkala i s autorkami Makovice u jejich stánku na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Snad tam budou i letos

        Čas prázdnin se nachyluje a k návratu do školních škamen je nám všem třeba něčeho zdravě povzbudivého. Vracím se proto k dříve napsanému, s připomínkou, že další – již 180. – číslo Makovice vyšlo v těchto dnech, 3.srpna 2017. Nepropásněte je!

Původní text   

      „Lidská hlava má mnoho přezvisek nadobro neuctivých, někde jí říkají řípa, jinde tykev, jinde zas jinak zelinářsky, třeba kedluben, a nenamlouvejte si, že snad kokos je názvoslovná vymoženost jenom česká: říkají tak hlavě Angličané a po nich dokonce už i Číňané v přístavech a na pobřeží (Pidgin-English). Ale o makovici bych řekl, že je opravdu Made in Bohemia, a právě makovice se mi zamlouvá jakožto označení z té míry důvtipné. Neboť považte: Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli, a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost. Nuže, rcete sami: není taková přečasto hlava bližního našeho? Kdepak kokos, co v tom je dobrot! Ale makovice, to je ono, to je to pravé“.

            Nevím, zda právě půvabná hra se slovy z knížky Pavla Eisnera Čeština poklepem a poslechem inspirovala někdy v 90.letech minulého století tři ženy, když odhodlaně začaly vydávat časopis Makovice. Už si nevzpomínám, jak jsem se k časopisu s podtitulem Pro chytré hlavy od 8 do 108 let (přičemž slovo hlavy nahrazují piktogramy) dostala. Můžu říct – v duchu opakovaného klišé – že časopis Makovice a já máme svůj příběh. V prvním dějství to byl dopis, který jsem napsala na adresu nakladatelství, když si mé časopisem nadšené studentky – (v tehdejší terminologii) denní a co teprve ty dálkové –stěžovaly, že je Makovice v novinových stáncích téměř nesehnatelná. Na můj dotaz, jak Makovici pomoci na světlo boží, se krásným dopisem ozvaly autorky činu, tři mladé maminky, které se vydáváním zmíněného časopisu rozhodly vyjít vstříc vlastním zvídavým dětem. Odrostlé již Sluníčku a Mateřídoušce chtěly něco „pro chytré hlavy“. Ty děti už musejí být notně dospělé. Třetí dějství zmiňovaného příběhu se odehrálo v obyčejné sídlištní samoobsluze, kdy na mě z novinového regálu po letech jukl výtisk Makovice. Byl tam jediný. Poslední? Nebo že by víc výtisků neobjednávali? I tak dík!

            Spěchala jsem domů s jubilejním 150.číslem časopisu Makovice, který ve zdraví dosáhl dospělosti – světe div se! – vychází osmnáctým rokem! Z jeho obálky se na mě kaboní vlasatá hlava Beethovenova, což znamená, že Makovice zůstala věrna tradici – je monotematická. O důvod víc dávat ji dětem do rukou. K „příběhu s luštěním“ přibyly soutěže o ceny. Třiceti stranami časopisu procházejí „máci a Ludwig v lázních“. Máci jsou chytří řekněme mužíčkové, vyskytuje se mezi nimi mák-historik, mák-filozof, mák-znalec, mák-biolog, ale také mák-strašpytel. Všichni se dávají vehementně, ale nenásilně do služeb procvičování zrakového vnímání, tak prospěšného pro analýzu a syntézu slov, tedy i sluchové diferenciace, v podstatě pro čtení, třeba v písmenkovém labyrintu založeném netradičně na slabikách či písmenkové spojovačce. Rozvíjejí jazykový cit, slovní zásobu na popletených synonymech, písničkách nebo textu s přírodovědnou tématikou. Nemůžou chybět různé varianty křížovek, ani sudoku. To všechno na pozadí Beethovenova putování po vlastech českých, jeho životních příbězích, na historii vzniku jeho skladeb – Pro Elišku či Deváté symfonie s Ódou na radost – s připomenutím Smetanovy Mé vlasti (v obou případech je to hudba, která zní při slavnostních chvílích Evropské unie). Podáváno vtipně, stručně, ale s hlubokým dosahem – i pro dospělé, případně pro učitele, který se rozhodne něco z Makovice vhodně a výhodně ve výuce zužitkovat. Některou stránku bych namnožila (to jsem dělávala), rozhodila po třídě a….chytrému napověz,hloupého…? Možná tak některé děti dostanou první impuls zajímat se o něco z hudby, historie, zeměpisu, přírody a vůbec…A v kalendáři si pak zatrhnou datum 5.října, kdy má vyjít další číslo nenápadného,ale nápaditého a setsakramentsky užitečného časopisu. Můžete si objednat i starší čísla nebo uvažovat o výhodném celoročním předplatném čísel šesti. Že jedno stojí 27 Kč? Kolikpak jste dali letos v létě za dva kopečky zmrzliny? S rizikem, že ani nevíte, co skutečně konzumujete, o náběhu na obezitu ani nemluvě. U Makovice vám „hrozí“infekce poznatků a vědomostí, v dávkách výživných a záživných, lehce stravitelných.

 

EISNER, P.  Čeština poklepem a poslechem. Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, 1996, dotisk

                     1997. ISBN 80-901544-9-2.

MAKOVICE – pro luštitele od 8 do 108 let.  Malešická 109, 108 00 Praha 10

                       www.makovice.net,  e-mail: cas.makovice@seznam.cz