Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Učitelské (?) dilema

         Už se je to tu, už se to objevuje v médiích i tiskovinách, jeden z evergreenů českého školství posledních let. S blížícím se pololetím zejména na základních školách budeme znovu nej(h)různěji cupovat otázku: známkovat, nebo neznámkovat? Co je lepší, našim dětem a žákům prospěšnější: známky, nebo slovní hodnocení? Přicházím se svou troškou do mlýna.

            Ve své učitelské duši chovám hojivou vzpomínku na zimně zachumlaný den, kdy jsem na okně své osmé třídy našla zavěšenou podkolenku naditou sladkostmi a doplněnou písemným vzkazem: Toto dávám já, Mikuláš VIII., s. Peutelschmiedové za pilné a krásné vyučování. Byl počátek 80.let minulého století, to „es“ před mým jménem bylo zkratkou požadovaného oslovení „soudružko učitelko“. Zastírajíc své dojetí jsem se hochů zeptala, jestli tu podkolenku vyprali! Učila jsem děti – převážně kluky – sužované vadou řeči, což se už v takové osmé třídě krutě promítalo do zvládání školních nároků, logicky i do prospěchu. Učila jsem se vším všudy, tedy i zkoušela – a známkovala. Přesto na mě Mikuláš s nadílkou nezapomněl!

            K připomenutí koloritu tehdejší školní atmosféry dodám, že koberce, na kterých bychom si poseděli nebo polehávali, tehdy ve třídě pochopitelně nebyly, o vzájemném tykání jeden z mých žáků sice nahlas uvažoval – v žertu jsem ho odkázala na ministerstvo školství. Nejen na základní škole, ale později i na univerzitě v kontaktu s dospělými studenty a v životě vůbec je mi blízké vyznání básníka Jana Skácela: Nemám moc rád ploty, ale vykání je půvabný plůtek z kvítí. Tykání je netýkavé. Každý vám pak vleze na váš trávník.

         O tykání a odpočinkových kobercích ve třídě se zmiňuji proto, že jsou v současnosti spolu s oslovováním učitelky křestním jménem vydávány za jednu ze spolehlivých záruk progresivity a té správné, lepší školy. Někteří – z rodičů i učitelů – tomu věří, jiní ne.

         Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR vyšlo vstříc hlasům volajícím po možnosti slovního hodnocení žáků základních škol. Nebudu rozebírat šíři této možnosti, ani vysvětlovat rozdíl mezi hodnocením a klasifikací. Toho nechť se ujmou jiní.

          Jak vám léta přibývají, poznáváte, že neexistují jednoduchá řešení a že všechno už zde bylo. Mám slabost pro matematiku, i když právě z ní – jako povinného maturitního předmětu – jsem kdysi (dávno, dávno tomu!) dostala svou jedinou dvojku. Mezi černou a bílou existuje vždy široký prostor geniální křivky Gaussova rozložení možných řešení. Ono se v našich zemích neznámkovalo hned od doby, kdy moudrá (aktuálně najednou oslavovaná) Marie Terezie vytušila potřebu vzdělanějších poddaných a uzákonila povinnou školní docházku.

            Máme i čerstvější zkušenost z doby krátce před rokem 1989, kdy – tuším, že na rok, dva – bylo oficiálně zrušeno známkování v prvních ročnících základní školy. O důvodech, proč jsme se ke známkám i u prvňáčků rychle v tichosti vrátili, jsem se snažila diskutovat se svými studentkami na pedagogické fakultě. Dlužno přiznat, že obecně v úsilí rozdmýchávat v posluchárnách atmosféru diskuse založené na kritickém myšlení jsem moc úspěšná nebývala. Pokud se našla duše svolná k otevřenému postoji k problému známkování, nebo slovní hodnocení?, přišla jsem nejprve s argumentem tradice a následně s konkrétním příkladem.

         Je docela možné, že časem slovní hodnocení v našich základních školách nabude vrchu nad dosavadním strohým – a jistě dosti subjektivním – známkováním v rozmezí jedna až pět (drobit to ještě mínusy a plusy je už stigmatem bezradnosti a pedagogické slabosti). Rozhodně by však nebylo ku prospěchu věci lámat to přes koleno. Známka má v našich končinách hluboce zakořeněnou tradici, a to v myslích bez rozdílu věku. Něco by k tomu mohly říct nejen paní učitelky mateřských škol, kde většina předškoláků – už s připraveným batůžkem od Ježíška – touží, aby jejich nejrůznější výtvory byly stvrzeny velkou jedničkou, nejlépe ještě s hvězdičkou. A rodiče malých školáků? Je běžné, že se paní učitelek dožadují, aby slovní hodnocení dětí jaksi doplnily vysvětlujícím, že „je velmi pilný = 1“ atd. Jako paskvil působil blanket školní zprávy (takto nadepsáno), kde je stupněm slovního hodnocení zkratka JZ (rozuměj: jeví zájem). Chtěl by snad někdo tvrdit, že takto formulované slovní hodnocení je objektivnější než numerické vyjádření trojkou?

         O tradici známky by se dalo ještě sáhodlouze rozepisovat. Obraťme však pozornost ke slibovanému konkrétnímu příkladu. V tu chvíli jsem ve vysokoškolské posluchárně brala do rukou jednu skutečně dobře napsanou odbornou publikaci. I v současnosti ji můžu s čistým svědomím vřele doporučit k prostudování. Publikace Mládež a delikvence má dva autory a neobvykle dvě, navíc zajímavě pojaté předmluvy: ta z pera Andrey Kroftové je nadepsána Štěpánův příběh, druhou Oldřich Matoušek nazval O potížích s vědeckým uchopením tématu. Není důvod k obavám, nebudete zahrnuti řečištěm mnohomluvných proklamací. Naopak, čeká vás řada zajímavých faktů a úvah, zmíním kupříkladu stránky věnované motivaci pracovníka v tzv. pomáhajících profesích (tento termín se už jaksi vytrácí). Nerada odolávám pokušení něco z této kapitoly citovat, mnozí by byli sami sebou a svou motivací k práci s mládeží překvapeni. Vracím se k problematice slovního hodnocení.

            Začala jsem tedy ve vysokoškolské posluchárně z publikace Mládež a delikvence číst ukázku příkladného slovního hodnocení. Předkládám (s.80):

Milý Honzo,

     Tvé hodnocení jsem si nechala na konec. Ne proto, že jsi na posledním místě mé pozornosti, ale protože, jak se říká: „Nejlepší nakonec“. Je neuvěřitelné, jakou obrovskou změnu může člověk pozorovat na žákovi během pěti měsíců. Pozorovat, jak se postupem času z neklidného, roztěkaného a z okna koukajícího Honzy stává sebevědomá osobnost, kterou to, co ve škole děláme, opravdu zajímá a jež k tomu má vždy co říci, je opravdu radost. Velmi mě potěšilo, že jsi byl první, který se odhodlal promluvit na společné besídce celé školy. Nyní je to pro tebe samozřejmost. Vydržet mlčet, když máš něco na jazyku, je pro tebe sice těžké, ale myslím, že to časem zvládneš.

            Čtením se prokousáváš někdy s většími, někdy s menšími potížemi. Ale celkový výsledek je, že se postupně stáváš čtenářem. Na začátku tvých pokusů o psaní jsem se bála, jak se s ním popereš. Dnes nevěřím svým očím. Tvá píle dokázala neuvěřitelně mnoho. Písmo je opravdu, až na pár maličkostí velmi pěkné. Gratuluji.

            Jsem ráda,že se snažíš vše udělat sám, ale Honzo, někdy je to věci na škodu. Rozvaž vždy včas, zda není lepší se zeptat nebo si nechat poradit. Zvlášť v matematice na to doplácíš tím, že se ti nepovede úlohy vyřešit.

            Je škoda, že máš pocit, že angličtina není důležitá. Říká se totiž, kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem.Tady máš jedinečnou příležitost, tak ji nepropásni.

            Některé tvé výtvarné pokusy jsou skvělé. Jsem ráda, že se jeden z nich propracoval na novoroční přání naší školy.

            Nevím, jak je to s tvým vztahem k hudbě. Občas se mi zdá, že tě baví, ale jindy děláš víc hloupostí, než abys zpíval. Byla bych raději, kdybys svou pozornost věnoval víc hudbě než jiným věcem. Máš v hudbě před sebou ještě mnoho k objevování.

            V tělocviku zatím nejsi ani ryba, ani rak, ale i když ti všechno nejde, myslím, že se tvoje cvičení zlepší a budeš z něj mít časem víc radosti.

            Milý Honzo, znám jen málo tak snaživých kluků, jako jsi ty. Přeji ti, aby se dařilo tvoje dobré vlastnosti pěstovat k radosti nás všech.

Dne 30.ledna 1998

 A.B.                                                                                       C.D.

třídní učitelka                                                                        ředitelka školy           

            Slovní hodnocení začínající sympaticky přímým oslovením Milý Honzo studentky zaujalo. Při jeho četbě jsem se dopustila jediné odchylky – v textu jsem na dvou místech vynechala ročník, který Honza právě navštěvoval. Nahlíženo vcelku – krásné slohové cvičení. Nestalo se mi – ani při opakované prezentaci v jiných studijních skupinách – že by někdo z naslouchajících  „detail“ o věku a třídě žáka postřehl. Musela jsem tedy prvotní nadšení posluchaček nahlodat dotazem po odhadu věku hodnoceného žáka. Váhaly. Páťák? Třeťák? Ty odhady odpovídaly úrovni textu. Ale kdeže! Jednalo se o žáka první třídy základní školy, a to ještě na konci prvního pololetí (vzorové slovní hodnocení je potvrzeno datem 30.ledna). Jak asi čte a píše žáček na konci prvního pololetí prvního roku své školní docházky? To si ale Honza – žák 1.třídy – počte! Co počte! Ale také stylisticky vybroušeným formulacím porozumí!

            Kritické myšlení prostě zaplakalo. Problém je v tom, že dané hodnocení sepsala psycholožka. Nic proti psychologům – s výjimkou těch, co tak často vystupují v televizi s objevnými sděleními, že pachatel by eventuálně mohl čin v budoucnosti zopakovat. Dobrý dětský psycholog bude – vzhledem k trendům společenského dění – čím dál potřebnějším profesním partnerem dobrého učitele. Jen by při sepisování podobných návodů bylo vhodné uvědomit si rozdílné „pracovní podmínky“. Psycholog sedává většinou v tichu své pracovny oproti jednomu dětskému klientovi. Učitel stojí před – řekněme dvěma- desítkami dětí momentálně nejrůzněji vyladěnými, které má v daném časovém limitu dovést odborně fundovanou činností k určitým závěrům, poznatkům, dovednostem. To je pak jiná! A kdo byl někdy nucen vypracovávat jakékoliv posudky, ví, že při třetím už se začne opakovat, jedna slova se budou vnucovat, jiných se bude nedostávat. Kdybych měla k závěru školního roku odpovědně sepsat pětadvacet školních slovních hodnocení, začnu jistě už v květnu. A moc bych se snažila, abych se v těch zprávách neblýskla jen svým (možná) literárním talentem, ale aby mi hodnocené dítě (a jeho rodiče) skutečně rozumělo.

            Základní školu jsem jako učitelka opustila v polovině 80.let. Kdybych se tam dnes vrátila (kdeže loňské sněhy jsou!), známkovala bych. Ne ze setrvačnosti, ale ze zkušenosti. Je věcí učitele, aby známka dítě nezraňovala. Zkouším, co víš, nechci tě nachytat na švestkách. Je mou věcí, abys věděl, uměl. Vím, na co se právě tebe a právě teď můžu zeptat (určitě bych se raději ptala, mluvila s tebou, než psala testy, kdy dáme „bé“, protože už dlouho nebylo „bé“). A když zrovna nevíš, uděláme to jinak. Jak? To už je záležitostí pedagogického taktu, či chcete-li – mistrovství. Námět na řadu článků nebo diskusí.

            Na vysoké škole jsem se pohybovala v rozmezí výborně – velmi dobře – dobře (dnes by to byla rozhojněná řada písmen velké abecedy). Zkouška pro mě byla rozhovor. Rozhovor na vysokoškolské úrovni. A hodnocení dobře pro mě bylo skutečně dobře, neříkala jsem si alibisticky – ať je to za tři, přece ji (ho) nebudu zkoušet znovu! Někteří z těch, co „mi prošli rukama“, si možná ještě vzpomenou. Když byly zadány okruhy ke zkoušce (nikdy ne otázky! Jsme na vysoké škole!), překvapila jsem sdělením, že u zkoušky v prvním termínu si každý bude moci zvolit, ze kterého okruhu chce být zkoušen. Ďáblovo kopýtko bylo v tom, že jsem požadovala skutečně vysokoškolské pojetí a podání (!) svobodně zvoleného termínu.  S vodopádem „našprtaných“ vět ze skript a poznámek z přednášek u mě nikdo neuspěl. Naopak. U dalšího zkouškového termínu už pochopitelně žádná svobodná volba , o čem mluvit, nepřicházela v úvahu. Bylo projevem důvěry, když mi studentka po úspěšném zdolání zkoušky přiznala, že „….ale ostatní okruhy jsem tak neuměla“. Ujistila jsem ji, že jsem to samozřejmě předpokládala. Předpokládala jsem ale také, že ke státnicím se je pravděpodobně naučit bude muset. A už bude vědět, jak své znalosti prezentovat na úrovni závěru vysokoškolského studia.

            Nářky nad úrovní školství nejsou ničím novým. Ve dvacátých letech minulého století psala Marie Curie své sestře Hele: „Škola? Ach, bída! Někdy mám dojem, že by bylo lépe děti utopit, než je zavřít do dnešních škol.“ Zkraje 90.let mi má přítelkyně, francouzská psycholožka se znalostí českého školství po ročním studijním pobytu u nás, řekla: „Vy chcete reformovat školství? Vysoké ano, ale to základní, proboha ne!“

            Až budete zvažovat, zda známkovat, nebo hodnotit slovně, možná vám pomůže závěrečná věta našeho předního dětského psychologa Václava Mertina pronesená na přednášce mým studentkám: „Já se vždycky snažím jednat ve prospěch dítěte.“ A ty chmury nad současnou školou pozbudou na síle, když si přečtete – dnes již odkaz – laskavého pana profesora Zdeňka Matějčka, jeho Psychologické eseje (z konce kariéry). Obzvlášť doporučuji esej Nepraktické učení.

 MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.  Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998.

                             ISBN 80-7178-226-2

MATĚJČEK, Z.   Psychologické eseje (z konce kariéry). Praha:  Nakladatelství Karolinum, 2004.

                           ISBN 80-246-0892-8


Silvestrovská (ne)pedagogická reminiscence

         Jsou i pošetilejší nápady než ten, se kterým přicházím v atmosféře posledních dnů skomírajícího roku. Polehčující okolností zůstává, že se jedná o nápad s pedagogickým podhoubím a výchovně vzdělávacím podtextem. Jedna náhodná poznámka oživila vzpomínku na časem již zavátý text. Vznikal v 90.letech minulého století z popudu paní redaktorky, která našla zalíbení v jednom mém kratičkém příspěvku. Připadal jí inspirativní pro širší okruh čtenářů a čtenářek časopisu Rodina a škola. Vše, co potom na pokračování v onom časopise pod titulem Jak kazím svá vnoučata vycházelo, svůj počátek bralo v každodenní realitě mého nového životního zařazení, nic nevymyšleno, nic nevybájeno, nic nezkrášleno. Třeba v těch řádcích i po letech najdou jiskru porozumění pro trampoty dětského věku paní učitelky z mateřských škol i ty z prvního stupně ZŠ. Zbývá dodat, že aktéři oněch článků – nyní již vysokoškolsky graduovaní čerství třicátníci, takto příslušníci generace Y – aktuálně žijí a pracují ve Švýcarsku a Rakousku.

Začněmež tedy!

 

Být babičkou

           Přibývající roky zřídka přinášejí moudrost, ale bezpochyby poskytují zkušenost. I když poučenější oprávněně soudí, že zkušenosti jsou nepřenosné, o ty babičkovské bych se ráda podělila.

     Nejsem babičkou sváteční, půjčující si naleštěné vnouče na nedělní procházku, ale babičkou hlídací, téměř každodenní. Také nejsem babičkou rozmazlující a všeodpouštějící. Život má u mne stanovený řád a pravidla – nakonec jsem učitelka! – ale vnoučata se tomu kupodivu celkem ochotně podřizují.

     Vnoučata jsou nejlepší prevencí před zkostnatělostí a přehnanou pořádkumilovností postihující řadu žen v tom již obtížně pojmenovatelném věku. Nemůžete přece odmítnout návrh na galerii vytvořenou z čmáranic upřímně věnovaných „na památku“. Pohled na výkresy přilípnuté na stěnu kouskem snadno odstranitelné izolepy dodá při snídani postačující dávku energie do nového dne. Dětský nepořádek v mém bytě dotvářejí všudypřítomné výtvory z papíru a plastelíny. Chtějí-li si Kuba s Karolinkou něco z ní uplácat, vytáhnou si svou podložku ze skuliny vedle skříně. Ta nemastná a nelepící plastelína byla jednou z mála věcí, které jsem za uškudlené franky přivezla z cest po Evropě.

     Zaručeně se nebudete nudit ani nad hromádkou dětských časopisů. Děti se rády a vytrvale vracejí třeba k jedinému a témuž číslu Sluníčka, Mateřídoušky nebo vynikající Pastelky, Makovice. Opakovaně můžete prstem projíždět trasu zajíčkovy cesty za mrkvičkou nebo hledat odlišnosti dvou zdánlivě stejných obrázků. Vnouče si hraje a ani vy možná netušíte, že se připravuje na čtení. Stejně chytré jsou obyčejné ( a nyní dost drahé ) dřevěné kostky s obrázky tradičních pohádek. Výtvarně sice od dob mého dětství příliš nepokročily, ale odpusťme jim to. Dovedou děti naučit poznávat tvary, rozlišovat detaily a celek. Přidáme-li k tomu občas mozaikovou skládačku ze skleněných kuliček, můžeme usínat s jistotou, že naše vnouče v první třídě spadne do čtení jak do peřinky. Obratnost prstíků souvisí s pohyblivostí dětské pusinky. Ani navlékání korálků nezavrhujeme. I Kuba je rád navléká a já jen sleduji, jak barevná halabala skladba se časem mění v estetický řád pravidelného střídání barev.

     V době vroucího kotle proměňujících se informací jsou vnoučata téměř jedinými, kterým svými znalostmi a vědomostmi snad ještě můžeme imponovat. „Vždyť jsi velká, tak to přece umíš“, říkává mi Karolinka. Využívejme této šance a hodně a moc si povídejme. Není to časově náročné, povídat se dá vždy a všude. Pro děti je všechno nové a opakování spíše vítají. Povídejme si i u televize – komentovaná televize je snad jediným řešením. S televizí je to jako s klasickou literaturou : klasiky všichni znají, ale nikdo je nečte. Televize je všeobecně odsuzována, ale všichni se na ni dívají. Vyloučení televize ze života dětí by bylo obdobou obrozeneckých snah se slovem čistonosoplenka, které mělo nahradit původem nečeský kapesník. Postavičky některých hrůzných seriálů a jejich spřízněnce je třeba v nějaké formě absolvovat asi jako spalničky ( i když proti těm se nyní již očkuje ). Jinak by nabyly příchuti zakázaného ovoce. Nezbývá než čekat – jako vícekrát ve výchově – že kladné vlivy investované do dítěte se zúročí a náš potomek sám nahlédne nesmyslnost a nevkus předkládaného.

     Nic není jednoznačné. Jsou dny, kdy se při návratu domů takřka plížím po schodech do horního bytu, abych pro sebe vyšetřila chvilku klidu. Stačí klapnutí dveří – a mám v patách Kubu a Karolinku s ujišťováním, že mě nechají převléknout se a umýt ruce a…. Už jsem se přesvědčila, že jejich problémy a pohled na svět jsou povzbudivější než dávka kofeinu. Možná jsem na ně i více vyladěna. Věkem citlivější všímám si toho, co jsem dříve neviděla, chápu věci, které mi unikaly.

     Až vás vaše děti budou sužovat pubertálními výkyvy, školními neúspěchy, konflikty prvních lásek – vydržte! Musíte totiž mít děti, abyste mohli mít vnoučata.

 

Jak kazím svá vnoučata

        Můj dnes téměř dvanáctiletý vnuk Kuba se narodil ještě v éře závazků. Když jeho rodiče u vytržení nad vlastním uzlíčkem spřádali sny o tom, jak tatínek povede synka k vědám a maminka zajistí rozvoj uměleckého cítění, zaujala jsem pozici nezvané sudičky. Zavázala jsem se, že já budu chlapečka kazit. Dnes mohu říci, že jsem svůj slib převedla do reality. Příležitostí bylo a je dostatek, navíc se pole působnosti časem rozšířilo o mladší sestřičku Karolinku.

     Nákupy zmrzlin a šlehačkových pohárů patří k běžným babičkovským nepravostem, s těmi se maminka – byť s povzdechem – smířila. Rozhodně se nám ale snažila zabránit, abychom ručičky upatlané od zmrzliny nehygienicky omývali v jedné z městských kašen. Nás však tolik přitahovala voda prýštící z jezdecké sochy Caesarovy! Toho, který snad založil naše město Olomouc, a to ještě dříve, než ho jiní škaredí páni stačili zapíchnout. Malé děti jsou krvežíznivé příšerky, jen si vybavte náměty jejich nejoblíbenějších pohádek. A s dýkou uvízne v jejich paměti i jméno vojevůdcovo. Jednou se bude hodit!

     Dnes už jsme dál, my i páni radní. V sousedství Caesarovy kašny otevřeli stejnojmennou galerii s kavárnou. Galerie – pro malé dítě takové cizí a těžké slovo! Ale vždyť pro malé dítě je přece každé slovo nové a cizí. Domníváte se snad, že slovíčko „zmrzlina“ je pro dítě snazší? Zmrzlinu mu prostě koupíte, nebo odmítnete koupit a nenapadne vás ptát se dítěte na význam tohoto slova. Stejně tak nemámím z Kuby definici slova „galerie“. Někdy si tam zajdeme a rozhlížíme se po vystavených obrazech a plastikách. V přilehlé kavárně přinese na požádání pan vrchní k limonádě pastelky a papír, po chvíli se nezapomene přijít podívat, co že to ten Kuba vytvořil. Zájem nás těší, ale výtvarné dílko si odneseme do naší domácí galerie.

     Kavárna Caesar není naším jediným zastavením při potulkách oživujícím a proměňujícím se rodným městem. Zlí jazykové by mohli tvrdit, že chodím s vnoučaty po hospodách. To by se však Kuba s Karolinkou tvrdě ohradili. Rozvíjejícím se jazykovým citem již odlišují jednotlivá restaurační zařízení. Hospody jsou pro nás místa plná hluku, kouře, piva a alkoholu, společně je zavrhujeme a míjíme. Testujeme vznikající útulné cukrárny a kavárničky, čisťounká bistra a pěkné restauranty, v létě nejraději s terasou nebo venkovním posezením. Umíme si odložit v šatně, vybrat vhodný stůl a usadit se, dokážeme si každý sám objednat, co hrdlo a srdce ráčí. Kousek společenské výchovy v útlém dětství, abychom si později při různých okolnostech nepřipadali nejistí a jako v Jiříkově vidění.

     Když umění, tak i hudba. Stařičký klavír ani dobové portréty ve Smetanově muzeu v Litomyšli má vnoučata zrovna neupoutaly. Když jsem však – s využitím mizivé návštěvnosti Smetanova památníku – začala u skic scénických návrhů Prodané nevěsty zpívat árii Kecala, zvítězila jsem! Po několika přídavcích ještě v muzeu i na cestě ze zámku tříletá Karolinka žebronila, abych znovu zazpívala „to o tom Brblalovi“. Dodnes znají děti Kecalovu (u nás už jedině Brblalovu) árii jen v babiččině interpretaci. Zatím  se mi nepodařilo zakoupit vhodnou profesionální nahrávku.

 

Kamarád Jan Ámoš

              Kazit vnoučata můžete i doma. Kubovi bylo něco málo přes tři roky, když jsem vyrukovala s pexesem – a přímo ad rem, k věci : žádné večerníčky, žádné pohádkové bytosti, ale rovnou abecedové pexeso. Kubovi rodiče infikovaní všeobecným strašákem přetěžování dětí namítali něco v tom smyslu, že chudák  přemoudřelé dítě sice bude umět číst, ale nepozná například zajíce apod. Uklidňovala jsem je, že mým úmyslem ale vůbec není učit Kubu číst. Chci, aby se pouze naučil rozlišovat různé tvary a přiřazoval ty stejné k sobě, což mu později při skutečné výuce čtení přijde náramně vhod. Samo sebou, že jednotlivá písmenka se přímo vnucovala. S přesvědčením, že rozvíjím tzv. fonematický sluch ( schopnost rozlišovat, „slyšet“ jednotlivé hlásky ) jsem Kubovi napovídala : T jako tatínek, M jako maminka….a potichoučku, spiklenecky jsem dodala – Kubo, H jako hovínko. Vždyť do řeči, do jazyka vstupují děti přes emoce. Se zlou jsem se potázala! Kuba pohoršeně zavrhl lacinou podobnost neslušného slova a opravil mě : H jako bobek – a bylo to, fonematický sluch dostal na frak! Jistou jazykovou noblesu osvědčil Kuba později ještě vícekrát. Když jsem s dvacetiměsíčním odkladem tento experiment záměrně zopakovala s Kubovou mladší sestřičkou Karolinkou, dostalo se mi tak živého a chápavého ohlasu, že jsem byla nucena zasáhnout. Sourozenci, a u každého z nich již od narození osobitě vyhraněný vztah k jazyku.

     Abecedové pexeso nezůstalo osamoceno. Za sníženou cenu – nebyl zájem! – poznáváme Prahu, rozlišujeme listy a plody. Není to snadné. Děti vidí, že babička, ač učitelka, není Vasilisa Přemoudrá. Navíc netuší, že je produktem Nejedlého jednotné školy, kdy náhlým vytvořením osmiletky přišla o hodiny botaniky a dodnes ten deficit pociťuje. Babička musí někdy nahlédnout do přiloženého seznamu, aby rozpoznala trnku od jalovce. Dobrý vklad do dětského života – paní učitelka není chodící encyklopedie a nemá vždycky pravdu. Paní učitelka je také jenom člověk, mějte s ní trpělivost!

     Večerní předčítání z knížky Hany Doskočilové Diogenés v sudu jsme začali doplňovat pexesem o hrdinech řeckých bájí a pověstí. Víme, že Héfaistos topí pod sopkami, Prométheovi dravci denně do krve rozškubali játra a chudáci Sisyfos a Atlas se něco nadřeli! Kamaráda ve školce zdraví Karolinka bodrým „Čau, Pandořina skřínko!“ – v té jsou samé škaredé hračky.

     Za kamaráda považují má vnoučata i Jana Amose Komenského. Moudrý pedagog by se jistě nepohoršoval, že ho nazývají Janem Ámošem. Mrzí je, že jeho pamětní medaile není na zavěšení na krk, a nechápou, jak ji mohl babičce v Praze předat, když v televizi říkali, že je už dávno po smrti. Kuba už má ve věci trochu jasno. Po určitém váhání jsem ho vzala v posledních srpnových dnech s sebou na oslavy 400.výročí narození J.A.Komenského do Brandýsa nad Orlicí, městečka, kde Komenský prožil poslední léta ve vlasti, podruhé se oženil a napsal Labyrint světa a ráj srdce. Šňůra divadelních představení začínala po poledni a měla končit až po půlnoci. Byla jsem připravena uposlechnout první Kubovo zívnutí a rezignovat na další kulturní zážitky. Nestalo se. Putovali jsme s herci z náměstíčka do zámecké zahrady, s pohybovým divadlem po kostelních schodech. Po krátké večerní přestávce byl plyš divadelních sedadel imitován posezením na asfaltu silnice. Po baladických Nešťastných svatbách ( na ty Kuba nejraději vzpomíná ) přišla inscenace Labyrintu světa a lufthausu srdce. To už měl Kuba jako pětiletý  kluk dávno spát. Ale on hleděl a hleděl. Bylo již po půlnoci, když jsme klopýtali tmou s ostatními účastníky oslav k nedalekému památníku  J.A.Komenského, kde vše vrcholilo slavnostním ohňostrojem. Tolik zážitků pro vnímavou dětskou dušičku, na zlobení ani pomyšlení. Upřela jsem Kubovi několik hodin spánku, abych mu do paměti jistě nezapomenutelně zasela jméno a představu velikána našich dějin.

 

Vždyť je to tak jednoduché

        Bylo svatého Jakuba a bylo třeba zavařit úrodu ze zahrádky – tentokrát to byly višně. V horkém červencovém dni nic příjemného. Můj čtyřletý vnouček Kuba si mě vyhlédli jako zřejmou oběť pro seznamování s novou hračkou, dárkem k svátku. Bylo možné ho odbýt a poslat z kuchyně pryč s mnoha zdůvodněními : mám moc práce, nezdržuj, nepleť se tady, počkej, až to dodělám, jdi raději na zahrádku, je zde horko atd.atd. Ale z neznámých důvodů mi právě přestal hrát tranzistoráček, který jinak při podobných pracích ráda poslouchávám, tak jsem v prázdninovém rozpoložení na vnoučkův nepřímý návrh ke hře bezděčně přistoupila. Z plastikového obalu vyňal „opravdickou“ udici a tři umělohmotné rybí nestvůrky, které bylo možno ulovit díky magnetku na čumáčku. Po počátečním zklamání, že se nejedná o očekávané a preferované autíčko, začal Kuba velmi rychle vášnivě rybařit. Své úlovky mi ihned nabízel k snědku, vlastně nejdříve ke kuchyňskému zpracování. Tak jsme lovili platýze, dalším úlovkem byla treska ( zpočátku Kubou titulovaná jako terezka ), u třetí rybí figurky jsme podle záměru tvůrce trochu nelogicky museli zůstat u tuleně. Má úloha spočívala v podstatě v přijímání úlovků, jejich šoupnutí do trouby a v následném komentování kulinářské úpravy a chuťových požitků při konzumaci. Postupně jsme tresku a platýze pojedli s hranolky, s bramborovou kaší, s rýží, v úpravě pečené, smažené, na zázvoru, na másle, se šafránem ( ať mi zmíněné ryby a kuchaři odpustí!). Když bylo třeba věnovat trochu více pozornosti zavařovaným višním, poděkovala jsem Kubovi za nabídky dalších úlovků slovy, že pro tuto chvíli už mám dost, že jsem se báječně najedla, naťápala, nacpala a nasytila. Jednotlivé ryby jsme  hodnotili i z hlediska velikosti jako kapitální kousky nebo naopak jako mrňouse pod míru ( tady se zase omlouvám rybářům!). Pohybovali jsme se samozřejmě ve vodách mořských, slaných a slibovali si, že příště půjdeme k řece či rybníku, kde ve sladké vodě žijí kapři, candáti, okouni a jiná rybí havěť. Kuba přes rybářské zaujetí stačil sledovat i délku kuchyňské úpravy svých úlovků a upozorňoval mě na jejich včasné vynětí z trouby napodobováním cvrkotu kuchyňského budíčku. Ani jedinkrát jsme tresku ani platýze nespálili, nepřipekli,  nezapomněli podlít, obrátit a okořenit. Poctivě jsme se dělili o nejlepší porce. Zde musím se zahanbením doznat, že jsme se přidrželi terminologie spíše kuřecí. Z tuleně jsme využili i kožešiny. Magnetky na čumáčcích rybích maket fungovaly, udice se točila a horkým kuchyňským vzduchem poletovaly opakovaně více než tři desítky pojmů, slov, jejich spojení, různých významů – nových, novějších i zažitých. S překvapením jsem si uvědomila, že v kuchyni mezi višněmi, cukrem a zavařovačkami probíhá to, čemu se učeně říká výchovně vzdělávací proces. Lidsky řečeno – Kuba se    u č i l   – a já jsem se   p o u č i l a : výchova a vzdělávání není vždy jen záměrný a řízený proces probíhající od – do, jak vás poučí ty horší učebnice pedagogiky. Stačí jen chuť, nápad, snaha a ochota – především ze strany nás dospělých. 

 

Když babi s vnoučky snídá

         S tichou radostí už zase chodím pro chleba ke Kotrbáčkům a kávu kupuji nejraději u Meinla. Cítím v tom atmosféru svých raně dětských let. Tradice se obnovují a oživují také milé rituály denního životaběhu. Zadostiučinění se dostává i snídaním, ať těm milostným Karla Gotta či pracovním Václava Klause. Nevím, jak se o tom dověděla moje vnoučata. Avšak stačilo, aby se Kubovi jednou podařilo otočit klíčem ve dveřích zamčeného bytu, a bylo to! Začala nová etapa v našich bilaterálních vztazích. V sobotu a v neděli ráno – brzy! – je povědomé klapnutí dveří u spodního bytu znamením, že ve chvilce se u mne objeví dvě opyžamkované postavičky.

     Pracovní snídaně politika Klause nemohou být námětově bohatší a procedurálně složitější. Těší mě, že prioritu mají duchovní prožitky – to si ještě chvíli čteme, listujeme v časopisech, povídáme, někdy i zpíváme všichni tři pod jednou peřinou. Potom propuknou kompetenční spory, kdo co připraví na stůl a kdo dnes bude sedět na které židli. Takticky obhajuji výhody té proti dveřím i té s vyhlídkou do zahrady. Nesnadné je rozhodování, ze kterého hrníčku dnes stolovníci posnídají. Výběr není jednoduchý, na stěnách kuchyně jsou totiž ve třech řadách zavěšeny buclaté kafáčky. Respektujeme se a tolerujeme, alespoň co se týče tekutin. Kuba rád čaj, Karolinka řečená Ňufi pije colacao – to aby snáze získala v budoucnosti olympijskou medaili v gymnastice. Zapálíme svíčku a – povídáme si a povídáme. Nesesedáme se kolem oválného stolu kvůli koláčům nebo bábovce. K uším mých vnoučat dosud nepronikla jedna z tradovaných hloupostí, že u jídla se nemluví. Opak je pravdou. Pocit pospolitosti je závažnější, jídlo je pouze kulisou. S nepředstíraným zájmem se snažím zodpovídat všechny otázky a rozebírat zdánlivě nedůležité dětské problémy. S obdivem sleduji týden od týdne narůstající slovní zásobu, nové výrazy, slovní spojení i důsledné chápání mateřštiny. Na strohé konstatování, že mi uletěl knoflík, reaguje Karolinka logickou otázkou : „Kam?“ Stoupnu-li si po vydatnější snídani na váhu, jsem velice konkrétně dotázána : „Kolik stojíš?“ Nabádavý pokyn – Jez,Kubo,jez! – chápe pobízený naprosto soudobě : „To je anglicky, že babičko?“ Nad tím vším je něco ve vzduchu. Jen já vím o neúprosném časovém vymezení těchto chvil. Pohodu svátečních rán si ponesu do stáří a Kuba s Karolinkou do života. Nějak na způsob výslužky, talířku s kusem bábovky, které děti odnášejí rodičům, když už je načase jít je probudit.

 

Můj zpustlý vnuk

       „Jenom to prosím tě neříkej ve škole!“ – naléhala jsem na svého vnuka Jakuba, když se rozhodl po kamenech a známkách sbírat ještě láhve od rumu. Rum je v jeho dětském sedmiletém slovníku synonymem alkoholu všeho druhu. Z lahví skladovaných v komůrce pro případ domácí výroby šťáv a sirupů vybral ty tvarově neobvyklé a s nejpestřejšími etiketami. Šest nejhezčích pečlivě vymyl a urovnal na jedné z poliček mého bytu. Tím asi sbírka skončila, neboť pravděpodobným termínem konzumace zbytku načatého bylinného likéru jsem Kubu dost rozladila. Čistému vše čisté, řekla jsem si a upustila od protialkoholního školení. Ostatně – sbírkou lahví není můj vnouček ve svém vývoji více ohrožen než kdysi já, která jsem ještě s konvičkou chodívala po nedělním obědě tatínkovi pro pivo – a vždycky jsem upila! Dnes mám jiné vášně a tu největší – zdá se – Kuba podědil. Sbírá také písmenka – on totiž čte! U druháka zdánlivě nic divného, zeptejte se však, kolik dětí dnes podléhá kouzlu čteného! Se samotným čtením jsme potíže neměli. Ale stále mi chyběla ta ruka natažená po knížce. Nastražené pohádky a příběhy o zvířátkách Kuba míjel bez povšimnutí. On se vůbec nerad nechává do něčeho nutit, byť tím nejrafinovanějším způsobem. Moudře to respektuji. Avšak onehdy byla po Kubovi sháňka a on nikde. Teprve po chvíli se rozmrzele ozval z místnůstky, kam – jak se říkávalo – i císař pán chodil pěšky. Zabral se tam do odložených novin. A tak Kuba čte. Jeho favoritem jsou magazíny, takže po vyluštění křížovky odkládám tiskovinu na zvykem domluvené místo, aby můj vnuk nepřišel o zprávy ze světa byznysu a společenské smetánky.

    Má důvěra v přirozený chod věcí zakolísala teprve při Kubově prohlášení, že v dospělosti chce být bezdomovcem. Naštěstí tím chtěl jen zdůraznit, že spolužačku Haničku už nemiluje a za ženu si ji nevezme, raději bude sám.

    Morální úpadek mého vnuka dovršila předlistopadová televizní inscenace ze školního prostředí. S nezvládnutelnou touhou v hlase i v očích se Kuba otázal : „Babi, mohl bych taky paní učitelce říkat soudružko?“

 

Kuba svéhlavička  aneb  Jak se rodí osobnost

            Jako babička kloučka zrajícího pro školu jsem si vymínila právo nadělit mu pod stromeček první školní aktovku. Podle mých představ měl nadšený Kuba s brašnou na zádech radostně povykovat bytem a s blaženým úsměvem s ní usínat pod hlavou. Nestalo se. Situaci jsem rozumově zvládla bez povzdechů, vnucování se a výčitek. Nečekané satisfakce se mi přece jen později dostalo. Na výkresu z mateřské školy, kde měl Kuba nakreslit nejmilejší dárky od Ježíška, aktovka kupodivu nechyběla. Inu, můj vnuk je citlivý a vnímavý a rozhodně klubající se osobnost, řekla jsem si s hrdostí. Ale nevzdala jsem to! Jako babičce-učitelce se mi nabízela ještě jedna mimořádná příležitost : zápis do školy. Zlehýnka jsem Kubu připravovala na tuto vskutku ojedinělou a jednorázovou životní zkušenost. K opatrně vyžadovaným deklamacím říkanek a básniček se stavěl zásadně negativně. Takticky a strategicky byla zapojena i mladší sestra Karolinka, která s ženskou vychytralostí chrlila jednu básničku za druhou. Kuba odolával, až posléze podotkl, že „tam to řekne“. V babičkovské ctižádosti jsem se uchýlila ke lsti. Procházejíc po bytě jsem při úklidu, při nádobí hlasitě trousila něco o měsíčku, který má svítit, aby mi šila nit, když mám zelené šatky, botky rudé a zejtra moje svatba bude. Zdálo se, že Kuba tu tam i jakoby bezděčně naslouchá, avšak aktivně se k mým produkcím připojovala pouze Karolinka. Zkusila jsem i něco o dítěti, které u lavice stálo a z plna hrdla křičelo. Námět zabral. Kuba se dožadoval pokračování a já s lítostí zjistila, že od mé maturity už skutečně uplynula notná řádka let a paměť slábne, nebo alespoň selhává. S myšlenkou na Senecu, který tvrdil, že vyučováním se učíme, jsem v knihovně vyhledala kdysi povinnou literaturu. Po letech jsem si četbou Kytice ověřila až neskutečnou líbeznost a genialitu Erbenova díla. Ale to už se čas nachyloval ke chvíli rozhodnutí, k zápisu. Informovaná maminka mi zkormouceně sdělila, že z vlastních pokusů vidí šanci na Kubovu recitaci jako minimální. Puzena učitelským instinktem jsem však již věděla své a sváděla jsem souboj v jiné rovině. Při večeři, při koupání dětí jsem si jakoby mimoděk pobroukávala inkriminovaného Vodníka v úmyslně pozměněné verzi. Na můj verš „ na topole nad jezerem seděl   z e d n í k   pod večerem“ (a dále obdobně ) Kuba jen svrchovaně zasykl :“Vodník!“ Poznala jsem, že mám vyhráno. Znepokojenou maminku jsem uklidnila a zápis do školy se stal svátkem prožitým radostně a ve vší důstojnosti. Do školní budovy se s nastávajícím školákem odebrali rodiče a sestřička. Babička zůstala doma, neboť jedním ze základních atributů soužití dvou generací je umění moudře ustoupit do pozadí. Vše proběhlo „comme il faut“, i s následnou procházkou a slavnostním obědem v restauraci. Podle sdělení rodičů se jinak zdrženlivý Kuba překonával ve sdílnosti a byl prý téměř k nezastavení. Utajovaná a netušená ctižádost se prosadila, silná osobnost rovněž. Na požádání paní učitelky ztichlou třídou zazněla ladovská říkanka o tom, jak skákal pes přes oves, přes zelenou louku.

     Svým způsobem mě to potěšilo. Snad mému vnoučkovi ta sebedůvěra a vlastní názor na problémy do života vydrží. Ale doma u stolu po mně stejně žadoní, abych mu řekla o té lampě. Neboť milý Karle Jaromíre, od Vodníka a Polednice jsme se už dostali k lampě, která ještě svítila, když jedenáctá odbila.

 

Půjdete k zápisu?  aneb   Zvládli jsme to!

        „Škola je vlastně jakási zahrada. Učitel sází, pleje a prostříhává. Rozhoduje, co je plevel a co květina, pracuje s tím, co dostal. Má smysl pro čas, pro to, co může a nemůže v sezóně růstu očekávat“ – tvrdí americký učitel Charles Merril ještě před listopadem 89 sem tam se mihnuvší bývalým Československem. Jenže – jde o toho zahradníka! Na toho zapomínáme nebo záležitost předem pasivně vzdáváme.

     Když se náš Kuba chystal do školy, nešlo jen o aktovku. Tu pod vánočním stromkem přijal zdrženlivě, očekávané nadšení nejevil. To však netušil, že jsem jako obezřetná babička-sudička do jeho života zasáhla mnohem významněji. Vybrala jsem mu paní učitelku! Neváhala jsem se poptat tu a onde, sondovala mezi rodiči i učiteli, až jsem kápla na tu pravou. Vlídnou, usměvavou, ale rozhodnou a zdravě náročnou, nepodléhající současným trendům podbízení se dětičkám. Domluvily jsme se a k zápisu měl jít Kuba již k vyhlédnuté paní učitelce: Tento zákulisní babičkovský tah byl jedním z předpokladů, aby se Kuba ve škole cítil dobře a nové povinnosti se mu příliš nezajídaly. O Kubově školní zralosti jsem nepochybovala, i když by asi něco z předepsané zkoušky znalostí dětí předškolního věku nezvládl. Na otázku „Co potřebuje babička, když plete svetr?“ by možná odpověděl – brýle - a ne jak je předepsáno vlnu a jehlice nebo jinak vyjádřeno materiál a nástroj. Stejně nesmyslné je ptát se dítěte z pražského sídliště, na co potřebujeme kosu a co dáváme žrát králíkům.

     Den zápisu měl být pro Kubu dnem svátečním. Nerozebírali jsme případné požadavky, nestrašili žádným : Musíš….!Pěkně pozdrav! Mluv nahlas a nezapomeň tu básničku! Kuba je svéhlavička ( v mém pojetí osobnost ), pravděpodobně by se zasekl. Bylo rozumnější dát událostem volný průběh a spoléhat na to, co jsme do Kuby dříve vložili, a na obratnost paní učitelky.

     Na cestě za vzděláním doprovázeli mého vnoučka rodiče a sestra Karolinka. Má samozvaná role v této fázi končila. Ostatní jsem se už dozvěděla zprostředkovaně, po návratu účastníků ze slavnostního oběda. Odříkat u zápisu deklamovánku o psu skákajícím přes oves zrovna nesplňuje mou představu jiskrného intelektu. Nic však není ztraceno! Uvidíme. Bylo zaseto – Kuba je školákem.

 

Děti mají odpočívat   aneb   Nepodceňujte je!

       „S tím nesouhlasím! Děti mají odpočívat!“, reagovala jedna z budoucích opor školství – takto posluchač pedagogické fakulty – na má slova nabádající k nejrůznějším vzdělávacím činnostem s dětmi předškolního věku.Povzbuzena tímto názorem sdělila jsem hned ve dveřích velkou novinu svým vnoučatům, která čtyři dny v týdnu obhospodařuji :“Dneska budete odpočívat!“ Ve slastné naději na vlastní poshovění jsem bryskně podala vysvětlení : „Dnes nebude žádné pexeso, ani žravá dáma, nebudeme si prohlížet časopisy, nebudu hrát mlýnek, o člověče nezlob se ani nemluvě!“ Bláhová naděje! Kuba nerozuměl, Karolinka nechápala. Vnucovaný odpočinek – vlastně nečinnost – brali jako trest, ačkoliv se zrovna neprali, neodmlouvali a své poličky měli docela uklizené. Nejsem kruťas, babičkovsky jsem kapitulovala. Ono totiž ani to hloupé člověče nezlob se není bez půvabu. Střetávají se při něm a odhalují geneticky kódované životní postoje : Kuba se učí nevzdávat věci předem, Karolinka se zatím bezhlavě vrhá do hry a teprve poznává nezbytnost rozvahy a taktiky. Vychutnávají vítězství, ale také se vyrovnávají s porážkami, neboť já jsem soupeř nelítostný, nic nedaruji. Přitom však až s dojetím sleduji, jak ta má vnoučata vyzrávají :zprvu jsme Karolince museli figurky odpočítávat a posouvat, později jediným pohledem obsáhla počet hozených bodíků a skokem figurku posunula sama, dnes – ač předškolačka – body jednotlivých hodů bez problémů sčítá. Někdy si zahrajeme na „starou dobrou Anglii“, což pro mě znamená šálek čaje, pro děti spíše posezení s talířkem sušenek, ten čaj jaksi nuceně navrch. A potom nanovo – nejrůznější pexesa, čtverečkovaný papír, abychom mohli hrát „lodě“,barevné tužky, kterými si navzájem jedním tahem přeškrtáváme body, dva zdánlivě stejné obrázky v knížce nebo dětském časopise atd.atd… A při tom všem se nepozorovaně a s chutí učíme : rozlišujeme tvary a začínáme vnímat písmenka, cvičíme pozornost, postřeh i logiku. Jak se těším na jaro! Zahrada i ti kamarádi na ulici jsou pro mě, pro babičku příslibem kýženého odpočinku. Teď ale jsou naším hitem křížovky, zatím ty v dětských časopisech. Ačkoliv Karolinka svými tiskacími výtvory ráda vyplňuje i ty v mých „velkých“ novinách. Navíc má nějaké pedagogické sklony a silné sociální cítění. Jednu křížovku přibalila i mezi dárečky při cestě za druhou babičkou. Ještě při odchodu se na mě přemýšlivě obrátila s otázkou :“Nechceš půlku?“ Co kdybych se nudila?

 

Máte doma génia   aneb   Udělejte si radost!

U Křížáků v maštali chcípla kobyla,

radujte se, Habrováci, bude hostina!

Habrováci hup, hup,

nažrali se krup, krup, napili se….

Opravdu jsem kazetu Bylo nás pět nekoupila svým vnoučatům kvůli výše uvedenému popěvku. Bylo to spíše z nostalgických vzpomínek na vlastní ještě netelevizní dětství spojené s poslechem rozhlasu, kde František Filipovský nenapodobitelným způsobem četl Poláčkův text. Upřímně řečeno, moc jsem nevěřila, že kazeta prvňáčka Kubu a pětiletou Karolinku zaujme. Podcenila jsem je! Týdny při poslechu kazety oba večer usínali a dnes stačí zmáčknout pomyslný knoflík, aby Karolinka s patřičnou intonací spustila celé pasáže zpaměti.

     Připravujeme se o spoustu radosti v košatém předškolním věku svých dětí a vnoučat, když dost pozorně nevnímáme rozvoj jejich řečových schopností. Nanejvýš sledujeme, jestli už vysloví to nešťastné R a Ř nebo zvládají ošemetné sykavky. Spousta ortodoxních logopedů se zděsí, když napíšu, že v tomto případě jsou pouze formalisté. A co obsah řečeného? Vadnou artikulaci hlásek víceméně upravíme i později a při dnešní měkké normě výslovnosti se s nějakým tím rotacismem můžeme stát i televizním hlasatelem, zpravodajcem nebo moderátorem. Propaseme-li však tu nejvhodnější dobu pro rozvíjení jazykového citu, už to nikdy stejně kvalitně nedohoníme. To by mohli potvrdit vykladači díla Konráda Lorenze, který ve vývoji lidského jedince objevil tzv. vpečeťovací období.

     Učit se mluvit je obrovská práce. Dítě nejdříve jakoby tápe. Naše Karolinka se ve věku batolecím u pokáceného stromu ptala, kdo ten strom ukrojil. Později chtěla vědět, zda si má přezout opačně oblečené tričko. A když se mi první bramboráky trhaly, po přidání mouky konstatovala, že se už nepářou. Někdy dětské analogie z pohledu dospělého působí neuvěřitelně komicky. Tatínkův snubní prsten nazval Kuba bezděky prstenem služebním. A pak se pojednou setkáte u tříletého dítěte s něčím až nepochopitelným. V tom věku samozřejmě neměl Kuba ani ponětí o přídavných jménech, o shodném přívlastku kladeném v češtině ve většině případů před podstatné jméno. Ale vnímal to rozvíjejícím se jazykovým citem. Při první návštěvě se mu má kolegyně paní učitelka Veselá vlichotila darovaným autíčkem. I tázal se brzy : „Kdy zase přijde paní veselá učitelka?“ Zakrátko mě přesvědčil, že to nebyla náhoda. Nechápal, proč u dveří olomouckého chrámu zapíchli toho třetího Václava (rozuměj: Václava III. ).

     Budete-li si se svými dětmi hodně a často ochotně povídat, zažijete mnohá překvapení a četné radosti a nejednou zkoprníte úžasem nad tím, co už dokážou a jak vrostly do svého mateřského jazyka. A až vám samotným dojde dech i slova, pusťte jim třeba tu Poláčkovu kazetu se zdánlivě obtížným, někdy i archaickým textem, který však vaše děti budou citlivě vnímat a vezmou si z něho další slovní bohatství a komunikační pohotovost : „Žito sype, brambory se vydařily, teď jak bude s řípou. Krmení je hojnost, husy máme taky. Já bysem vám, sousede, prodal jalovici. Plácnem si? Zač by byla? Za padesát tisíc, ať škoduju! Tak jsme si plácli : Pak jsme mluvili řeči…..“

 Jak na to   aneb   Nebojte se jich!

       Byl Einstein normální? Nebyl. Patří mimořádně nadané děti do speciální pedagogiky? Patří (alespoň v USA ano ). Letáček s tímto textem jsem před časem vyvěsila na několika místech v prostorách pedagogické fakulty s výzvou, aby se mi ozvali zájemci o práci ve sdružení STAN (Společnost pro talent a nadání ). Odezva? Ticho! Když jsem přímo zaútočila na jednu ze studentek, ta v odpověď špitla : „Takových dětí bych se bála“. Není toto skutečný obraz pedagogických fakult? – zauvažovala jsem, začala o problému více přemýšlet a promítat si ho do své laboratoře. Tou jsou pro mě má vnoučata, o které se po odpoledních starávám. Jsou pochopitelně geniální. Například Kuba, takto žák druhé třídy. K mému potěšení – už nevím kdy a jak – začal sbírat kameny. Nejprve na procházkách, teď už trochu nepřijatelným způsobem : odhalil existenci patřičných obchodů ( např. starožitnictví – tam je věcí! ) a moc rád mě kolem nich vodí. Tu mě překvapí, když požaduje krystalickou formu jistého minerálu, hned zase mazaně přesvědčuje, že chalcedon zlepší jeho výřečnost ve škole. V mineralogii se vyznám asi tolik jako v černých děrách a pulsarech. A tak se učíme oba, Kuba i já. Vzhledem ke svým životním zkušenostem však nejsem bez šancí. Dozvídám se o konání burzy minerálů a jako obětavá babička se tam v sobotním dopoledni s Kubou vydávám. Ve dveřích sálu přeplněného exponáty i zájemci vtisknu Kubovi do rukou stokorunu ( nic moc – ale jak začínali mnozí vědci a selfmademani? ). Další průběh je již zcela v Kubově režii. Má sám rozhodnout, jak s penězi naloží, co si za ně vybere a koupí. Stávám se jeho stínem, jsem mu v patách, vždy pohotově, ale mlčící, pokud se sám na mě neobrátí s dotazem. Kuba jako plašmuška přeletuje od jednoho exponátu k druhému. Na trilobita mu finance nestačí, lupu zakoupí, teprve když na ni zbude. Sleduji, jak odvážně vyjednává výměnu kamenů s cizinci, s Poláky. Ti se zděšeně chytají za hlavu, když Kuba rozevře svou igelitku. Zase jsme chytřejší – každý kámen má být samostatně zabalen. Poláci by rádi s Kubou směnili jeden růženín, ale nemá pro ně cenu, nezná-li hoch naleziště. Další bod ponaučení pro příští nákupy. Blahořečím paní, která krabici od bonboniéry zaplnila minerály, vždy s příslušným názvem a udáním lokality. Vtipná pomoc začínajícím sběratelům. Po vyčerpání finančních zdrojů ( nepřidám! ) odcházíme poučenější oba, vnouček i babička, navíc jako spojenci. Na prestiži mi to neubírá. Naopak. Doba polyhistorů a renesančních osobností minula, nikdo z nás není schopen být chodící encyklopedií. Nikdo to také nežádá ani po rodičích, ani po učitelích. Stačí, když budeme dávat podněty, ukazovat cestu jak. Děti to chtějí. Chtějme také.

 

Jak se rodí kapitalista   aneb   Co se v mládí naučíš…

        Tuším, že básník Pavel Šrut někde napsal větu, která mi často tane na mysli : „Peníze si se mnou nerozumějí, jinak by mě tak snadno neopouštěly“.Jako česká učitelka bych mohla dodat, že se ke mně ani příliš nehrnou. Přesto se jim snažím dostat na kobylku – tedy alespoň teoreticky. Jednotná škola se mě pokoušela (z)deformovat časem výchovou polytechnickou, jindy proklamativně estetickou či mravní. Avšak co s výchovou k proletářskému internacionalismu a socialistickému vlastenectví tváří v tvář honosným bankám, akciím, cenným papírům, burzám a RM systému? Ještě nedávno jsem vnoučata  mohla ohromovat předstíranými kouzelnickými schopnostmi, když jsem z bankomatu získávala peníze pomocí čarovné kartičky. Jakmile Kuba započal své matematické nadání cizelovat porovnáváním různých účtů a měn, pochopila jsem, že mám mimořádnou příležitost vstoupit s ním do světa velkých financí. Zpočátku jsme jednotlivé banky hodnotili podle propagačních materiálů, které byly tyto ústavy ochotny dětem nabídnout. Praxi jsme zahájili šokem, jak vnouček dětsky neuvědoměle pojmenoval růžové stránky mé šekové knížky, aniž tušil, že trefně vystihl povahu mnohých současných cen a nákupů. Následná lekce proběhla ve spořitelně. K mému potěšení přes letní parno a davy čekajících na mou ideu přistoupila i slečna za přepážkou. Když jsem Kubovi vysvětlila smysl čáry vyznačující diskrétní zónu, byla jsem jeho rukama vytlačena ze hry. Kuba se stal klientem České spořitelny běžně si vyřizujícím své finanční záležitosti. Jeho výkon ohodnotila slečna pokladní hlasitým zdvořilým poděkováním ( jak neobvyklé! ) a čtyřmi propagačními cukrátky.Zřejmě jsou v této bance na malé klienty připraveni.

     Kuju železo, pokud je žhavé. Obratem jsme zamířili k nejbližšímu bankomatu. Cestou jsme vědomě minuli ten nepatřičný, náležející konkurenční bance, a probrali otázku úroků. Pro větší přitažlivost hned na miliónech. První vlastnoručně vyťukané peníze Kuba rozkošnicky komentoval slovy : „Ještě jsou teplý!“ Trochu ho zarazilo, že se z bankomatu vysunuly bankovky dvě, ačkoliv před chvílí ve spořitelně ukládal bankovku jedinou – tisícikorunu. Nevěřícně se ujišťoval : „Jsou to tvoje pětistovky?“

     Spím klidně, i když si Kuba dodnes pamatuje mé PIN, číslo mé karty, a také ví, kde ji mám schovanou. Zato jím zmítá řada problémů, převážně technického rázu : jak se peníze do bankomatu dostanou, jak jsou bankovky zajištěny před nenechavci, co s těmi zaměstnanci banky, kteří také znají mé PIN a jak by se sám stal vlastníkem kýžené karty. Mé odkazy na sběr starého papíru a pravidelné mytí schodů za úhradu zjevně nepovažuje za nejrozumnější. A navíc – je tady ta nedohledná hranice patnácti let věku! Nechávám ho hloubat a připravuji další akci. Bude premiérou pro nás oba. Vyhlížím cukrárnu nebo restauraci, kde bychom smlsané dobroty mohli velkopansky uhradit právě onou všemocnou kartičkou.

     Pokud vám mé výchovné postupy připadají příliš avantgardní, ohradím se poukazem na historická fakta. Vždyť i Marie Terezie vedle povinné školní docházky zavedla také první papírové peníze – bankocetle. Že by rovněž uvažovala o spojení školy se životem?

 O sebedůvěřě a sebevědomí   aneb    Pantofle pana prezidenta

        Dětská léta mé generace plynula pod příkrovem neustálých napomínání. Co to děláš? Přestaň! To nemůžeš! To se nedělá! Jak si to představuješ? Co tě to napadá? To se nehodí! Co si o tobě pomyslí? atd.atd. Roubujete-li toto dědictví otců na výchovu svých dětí i dnes, rozhodně neprospíváte rozvoji jejich osobnosti. Uniformitu a jednostejnost už snad máme za sebou. I současnost každý vnímáme jinak : někomu chybí peníze, jinému čas, ale valné většině z nás chybí zdravé sebevědomí. Něco z toho jsem tušila již dříve, a proto jsem své žáky hlavně hodně chválila, často obdivně upřímně hodnotila jejich výtvory a především je shledávala geniálními ( tedy každého alespoň v něčem ). U svých vnoučat Kuby a Karolinky jsem tento výchovný trend nastolila již zcela vědomě a programově pod heslem : Raději větší sebevědomí než žádné, s přebytky si život poradí! Dnes už můžu prohlásit, že stačí přirozenou dětskou sebedůvěru nebrzdit a nepodrývat. Navíc po posledních zkušenostech uvažuji, kdo koho vlastně víc vychovává : já vnoučata, nebo ona mě? To jsme využili rodičovských pracovních zájmů a spojili je s jednodenním výletem do Prahy. Nastávající abiturientka mateřské školy a žák II.A nebyli v Praze poprvé, ale tentokrát s babičkou – učitelkou, což – jak uznáte – je situace onačejší.

     Jeli jsme s jasnými záměry. Karolinka vezla tiskacím písmem na archu papíru formátu A4 napsané přání, rozhodnuta vsunout je rabínu Löwovi  pod náhrobní desku. Ještě před Prahou rozvažovala, má-li na splnění svého přání vyčkat na místě samém, nebo se trpělivě s důvěrou vrátit do rodného města. Dopadlo to jinak. Vstupné na židovský hřbitov bylo tak nekřesťansky ( nežidovsky?) vysoké, že jsem je odmítla zaplatit a autoritativně rozhodla zaslat přání rabimu poštou.

     Kubovo předsevzetí navštívit Kancelář prezidenta republiky jsem brala s humorem, i když jsem věděla o jeho písemných kontaktech s touto institucí. Když před časem Kuba dětsky upřímně napsal panu prezidentovi, mou pedagogickou duši potěšilo, že se mu dostalo odpovědi. Přes kostrbatost rukopisu a pravopisné nejasnosti poprvé pocítil, že je demokraticky přijímaným občanem tohoto státu. U zvonku u prezidentské kanceláře však Kuba zaváhal. Neovlivňovala jsem ho ve smyslu pro ani proti. Chtěla bych, aby se dokázal vždy rozhodovat sám za sebe. Vábeni hrobkou českých králů jsme došli do svatovítské katedrály, když Kubovo rozhodnutí dozrálo :vrátí se a  zazvoní! Nemusel, dveře nebyly zamčeny. V přesvědčení, že je to Kubova záležitost, zůstala jsem v průjezdu, samozřejmě sama, protože Karolinka instinktivně žensky vytušila, že tady chybět nemůže! Černí šerifové za prosklenými dveřmi však nepostupovali v duchu mých představ, že děti s úsměvným pochopením vrátí do mé péče. Přes proudy procházejících turistů jsem sledovala, jak jeden z nich odchází a po chvíli se vrací s paní, která si přátelsky ( bez mé cenzury!) s dětmi povídá. To jsem ještě netušila, že Kuba si s touto paní nejen psal, ale i telefonoval. Když už jsem s omluvou, že nebudeme zdržovat, chtěla zasáhnout, přiběhl pro mě Kuba s výzvou : „Babi, pojď taky!“ A pak jsme se v doprovodu vedoucí Kanceláře prezidenta republiky paní Duškové stali skutečně vítanými návštěvníky. Viděli jsme všechno : konferenční sál, přijímací salonky, výtah pana prezidenta, jednotlivé kanceláře a jejich sekretářky, mimořádná výtvarná díla, starobylé globusy i hvězdářský dalekohled  namířený na Prahu. A protože pan prezident ten den neúřadoval – byl v zahraničí – zavedla nás paní Dušková až do té jeho poslední opravdické kanceláře. A vedle vzorně uklizeného psacího stolu ( ach, Kubo!) a vzácných darů od politiků, králů, císařů stály pod oknem osamoceny vyrovnané pantofle pana prezidenta. Myslím, že tentokrát si má vnoučata odvážela v dušičkách něco nepojmenovatelného. Rozhodně to nesouvisí s mým mentorským požadavkem obdobně srovnaných přezůvek u nás doma, na což Karolinka obracejíc oči v sloup reaguje povzdechem : „Že jsme k tomu panu prezidentovi jezdili!“ 

 Jak je to u nás   aneb   Ach, Vánoce!

          Podle klasifikace jednoho známého psychologa spadám do kategorie „babička - marxistka- materialistka“, neboť jsem zejména citlivá léta svého dětství a mládí prožívala pod tlakem této ideologie. Navzdory tomu Vánoce ctím a vedu k tomu i svá vnoučata. Sice nematerialisticky, ale  také ne čistě nábožensky. Třebaže náboženství nepovažuji za opium lidstva, je pro mě něčím jako politická strana  a těm jsem se vždy vyhýbala. Vánoce k nám vstupují nepozorovaně, nejspíš přes různé tradice a pranostiky. Letos začaly s Kubou u klavíru, když z hudebky přinesl noty s koledami. Abychom ho trochu motivovali, při večeři jsme natáhli pero hracího obrazu, odkud zazněly koledy rovněž, byť v trochu dokonalejším podání. Nad hlavami už nám visel adventní věnec se čtyřmi svíčkami a my jsme si povídali o neděli bronzové, stříbrné a zlaté. Nejvíc však o Mikulášovi. Kuba už ví, kdo dárky naděluje a zná i čertovo tajemství. Před mladší sestřičkou ale své dospělácké znalosti moudře utajuje. Karolinčin vztah k těmto velkým záhadám je obojetný. Na Ježíška ještě věří a dělá si starosti, jak to všechno stihne a jak tu spoustu dárků zaplatí. U čerta rozlišuje „převlečeného pána“ a pekelníka opravdického. Ve snaze snížit její míru úzkosti jsem jí poradila, aby se při nadílce ve školce podívala čertovi na nohy. Bude-li mít místo kopyt polobotky, je to ta první čertovská kategorie. Starosti jí působí i rozchod mikulášské trojice. Čert půjde dolů, do pekla, anděl nahoru, do nebe, ale kampak Mikuláš? O existenci svatých hlubší povědomí dosud postrádá. O to pragmatičtější je v případě třešňové větvičky. Když vkládajíc takzvanou barborku do vázy Karolince vysvětluji účel svého počínání, diví se : „Ty ses ještě s nikým nedomluvila?“ A mazaně mi doporučí „dědu od řeky“, protože „ten všechno spraví“.

    Vánoce  však nejsou jen radovánky. Uklízíme. Se stěny sundáváme sbírku babiččiných kafáčků, umýváme je, což je pro děti doma žijící s myčkou nádobí téměř dobrodružství. Při utírání šedesáti hrníčků už trochu ochabují, hlavně Kubovi tato nemužná role nesedí a dává to najevo zvolňujícím se pracovním tempem, takže konečné skóre vycíděných hrnků je asi tři ku pěti ve prospěch mladší Karolinky.

     Ještě nás čeká to hlavní – pečení cukroví. Kajícně doznávám, že u vlastních dětí jsem pro tuto kooperaci nikdy neměla dost porozumění a trpělivosti a nejraději jsem pekla sama, pěkně v noci. Vnoučatům to však právě proto nemůžu odepřít, neb s vlastní maminkou pravděpodobně nedopadnou jinak. Příprava vánočního cukroví má několik  fází. Nejprve se skláníme nad sešity a sbírkami zaručených receptů (každým rokem přikupuji nové příručky) a zvažujeme, přemítáme, dohadujeme se, vzduchem poletují dekagramy a laskominy vzbuzující názvy různých větrníčků, hrudek a perníčků. Předem vím, že skončím u vanilkových rohlíčků a dalších  tradičních vánočních rodinných rekvizit. Druhák Kuba sepisováním potřebných ingrediencí nic netuše procvičuje psaní i pravopis a nabývá patřičné důležitosti. Potom jednoho odpoledne vyrazíme za nákupy : děti s batůžky na zádech, já s pořádnou nákupní taškou a pevným předsevzetím, že v klidu vydržím celý nápor předvánočního času promísený s živostí, zvídavostí a neposedností svých vnoučat. Aby i ony mohly po letech o Vánocích s básníkem vzpomínat :

Hlas zvonů táhne nad závějí, kdes v dálce tiše zaniká.

Dnes všechny zvony v srdci znějí, neb mladost se jich dotýká.

 Pášu násilí

       „Žes mě k tomu klavíru víc neměla!“ – vyčítá mi v různých obměnách má dcera, když puzena niternou potřebou zasedne občas k pianu, aby pro potěchu své duše z nástroje vyloudila nějakou tu sonatinu nebo etudu. Inu, je pozdě plakat nad rozlitým mlékem, ale dost času poučit se. A tak pášu násilí. Každou sobotu a neděli dopoledne ( chtělo by to častěji!) se dopouštím násilí na svých vnoučatech. Pravda, vyžádalo si to trochu trpělivosti ( z mé strany ), než jsme se dopracovali k lakonicky srozumitelnému - Kdy? Znamená to dohodu o čase, kdy já odložím vařečku a děti vypnou dopolední televizní vysílání.  Rozhodně tak nečiní s nadšením, to bych pravděpodobně uvažovala o nutnosti jejich odborného vyšetření. Na počátku byl znatelný odpor, který jsem spolkla a zvládla, různě podle založení dětí : s Kubou mírně a laskavě, u Karolinky bylo třeba přitvrdit špetkou babičkovské autority ( obvykle jí nehýřím ). Následovalo stadium, kdy děti braly cvičení na klavír jako životní nezbytnost, asi jako čištění zubů nebo školu. Dnes již semo tamo probleskují jiskřičky elánu a potěšení, protože – ono nám to jde! A co nám jde, to nás baví, a co nás baví, to děláme rádi a co děláme rádi….Umíte naskočit na ten rozjetý kolotoč jinak než přes počáteční překonávání nechuti a obtíží? Možná, máte-li v případě hudby v sobě geny Mozartovy či Beethovenovy. Ale kolik je nás takových? Potíž je s rychlostí zpětné vazby. Když mimino poprvé ukáže, že hodinky dělají tik -tak, úsměvy všech okolo mu vzápětí bohatě oplatí vynaložené úsilí a ono se pak může utiktakovat. Jak roste, poznává, že si musí na pochvalu maminky počkat, až obrázek dokreslí, až si pro ně maminka přijde do školky, až pojede k babičce…. S tréninkem – sportovním, hudebním, jazykovým – je to ještě složitější. Jak to má dítě vědět? Jak vůbec má vědět, co by mohlo a co by chtělo, když ho my dospělí k ničemu nepopostrčíme? Podle filozofa je problémem člověka, že může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce. Protože vidím dál, sedáváme u klavíru a hrajeme ( i hrajeme si ). Pro zpestření máme pohotově pět zápalek, kterými odměřujeme, kolikrát jsme cvičení odehráli ( někdy Kubu přesvědčuji o magičnosti čísla sedm ). Při stupnicích máme navíc jazykovou lekci, neboť je hrajeme ještě jednou, noch einmal, encore une fois, totéž ještě v angličtině a ruštině ( ta zní Kubovi nejexotičtěji ). Cvičíme nejen etudy, ale také svou vůli, smysl pro povinnost, vytrvalost, skládáme cihličky sebevědomí – prostě taková nezbytná výbava pro život. Stále častěji mám pocit, že mi ta má vnoučata u toho klavíru rozumějí. A vím o někom, kdo by mě určitě pochválil. Jiří Menzel moudře napsal : „Kdyby můj tatínek nebyl líný, tak by mohl být ze mne dneska klavírní virtuos. Taky jsem mohl umět pořádně anglicky a ještě řadu jiných důležitých věcí, kdyby můj tatínek nebyl pohodlný demokrat, odmítající mě do čehokoli honit. Prohlásil, že se s následky své indolence shledám sám, a měl pravdu. Shledal jsem se s nimi bohužel až příliš pozdě“.

 Chvála televize

     Začnu nostalgicky  generačním souzněním s Pavlem Šrutem, který napsal : „V těch dávných předtelevizních dobách měly děti víc času na rodiče a rodiče na děti. Rodina se držela pohromadě a žila u stolu. Tady se nejen společně jedlo, tady se i povídalo, hrály se karty a dáma, narychlo se dopisovaly domácí úkoly“. Pokud dnes rodiny drží pohromadě, žije se u televizoru. Tam se společně jí a většinou i společně mlčí. Avšak… buďme objektivní. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán – usuzovali naši předkové. Troufám si prohlásit, že s televizí v domě  je tomu nejinak.

     Když mi můj vnuk vyprávěl o nálezu jakýchsi kosterních pozůstatků na Krétě, na mou otázku – „Kdes to četl?“ – odpověděl : „Nikde, viděl jsem to v televizi“. V tom okamžiku jsem si až zábleskem uvědomila zásadní rozdíl v našem přístupu k informacím.

     „Babi, potřeboval bych jet do Řecka“, uvažoval Kuba  po shlédnutí časem trochu vyčichlého filmu o Spartakovi. „Pořád si to Řecko s Římem pletu, myslel jsem si, že Caesar žil v Řecku“. Nechtěla jsem devítiletého kloučka odbýt těšínským jablíčkem, že takovými záměnami se netrápí řada mých vysokoškolských studentů. Když jsem rodiče vnoučat přemlouvala, aby dětem večerní televizi povolili, bylo to ve víře, že si tak Kuba zopakuje svůj prázdninový výstup na Vesuv, znovu uvidí piniové háje a přiblíží si gladiátory, které si mohl jen představovat v rozvalinách římského Kolosea. Ten Caesar už byl jaksi navíc, neplánovaně.

     Formanův Amadeus ( opět ve večerním vysílacím čase ) byl zevrubně rozebírán u snídaně. Karolinka upozorňovala na rozmanitost a zabarvení Mozartovy slovní zásoby, její příklady jsem vyvažovala slovy génius a requiem, nahlodávala jsem náběhy k černobílému vidění světa, pobrukovala jsem Malou noční hudbu přeživší dobu dvou staletí trvaleji než mramorový náhrobek, dětsky jsme pitvali Salieriho pohnutky a činy. Tentýž den Kuba u piana složil a do not zapsal dvě etudy, o nichž jeho maminka nemoudře prohlásila, že dost připomínají skladbičky, které hoch cvičí do hodin klavíru. Nešť!

     My fair Lady – jedno z mých dalších  večerních televizních provinění – to byl zase jiný hudební zážitek! Ostatně – ne jen hudební. Pod titulky se daly lovit útržky anglických vět a frází, nebo alespoň nějaké to slovíčko. Od uvedení onoho muzikálu v České televizi sedává s námi u snídaně profesor Higgins a děti už neberou hrníček s čajem do dlaně místo za ouško a také chápou, že k pěknému oblečení a chování patří také pěkná řeč, a to i jindy , než když déšť dští ve Španělsku tam, kde je pláň….Už nemusím vysvětlovat české přísloví, že ptáka po peří, člověka po řeči poznáš.

     A muzika do třetice : myslíte, že byste svým dětem dokázali přiblížit svět hudby lépe než vědoucí a zanícený nadšenec Leonard Bernstein? Jeho mnohadílný vzdělávací  hudební cyklus pro mládež vysílala v nedělních podvečerech  naše televize už podruhé.

    Televizní vysílání může generace i sbližovat. To když si například spolu se svými dětmi sednete k nějakému pořadu. Sledovala jsem tak s vnoučaty na pokračování kurs o používání počítačů, aby Kuba nehrál jen gamesy a já nepoužívala computer pouze jako lepší psací stroj.

     O televizních pořadech si povídáme. Společně je plánujeme. Komentovaná televize je pravděpodobně jedním z řešení. Neusiluji o vítězství za každou cenu, vzájemně se tolerujeme. Děti vědí a respektují, že mě nesmí rušit u zpráv a diskusních pořadů. Já je nechávám s televizí o samotě s doktorkou „Kmínovou“ a u pořadů typu Neváhej a toč! Věřím, že se podobnými banalitami a hloupostmi brzy přesytí a ještě v dětském věku překonají statisticky podchycenou úroveň průměrného televizního diváka České republiky.

     Dallas u nás „nefrčí“, o tomto pořadu Karolinka již v první  třídě usoudila, že „…j e to kravina“. Prostě si vybíráme. Pořady i televizní kanály, které se podvědomě učíme odlišovat od informačních stok. Těším mě, že  stále častěji sledujeme společně vysílání zpráv a následně je s Kubou rozebíráme obsahově i stylem podání. Příklady táhnou. Bez televize už asi nikdy žít nebudeme. Je na nás dospělých, bude-li televize v životě našich dětí dobrým sluhou, nebo zlým pánem. Stačí jít trochu do sebe. Snad již Gogol připomínal : Nenaříkej na zrcadlo, máš-li křivou hubu.   

 Co všechno si pletu

     „Můžu u tebe spat, babi?“, zeptá se mě čas od času můj vnuk Kuba. Příležitosti se většinou ovšem chopí i Karolinka. Když vycítí mé zaváhání, argumentuje pragmaticky : „Ty víš, že dovedu být hodná“ a realisticky dodá „když to jde“. Obyčejně se těm nájezdům trochu neasertivně bráním, představují totiž absolutní rozvrat mého sobotního večerního poklidu. Znamená to : rozložit pohovku, trochu posunout stůl se židlemi, případný televizní program přizpůsobit dětským očím a dětskému diváckému apetitu, být pohotova odpovídat na různé dotazy ( čímž ztrácím dějovou souvislost sledovaného ), tu přinést něco k pití, tu natřást polštář, v noci zaregistrovat každé zakašlání atd….. Místo své rozečtené knížky pak otvírám Devatero pohádek nebo aktuálně Stevensonův Poklad na ostrově a před večerkou čtu dvěma gramotným školákům, kteří však mají právě tuto formu čtenářských zážitků nejraději. Po několika stránkách zkusmo umlkám – ale není mi pomoci, Kuba ještě nespí, jen jukne : „Co je, babi?“. Zbytek pak musím ráno Karolince dovyprávět, protože po mnoha šťuchancích s Kubou a po boji o přesnou polovinu pohovky přece jen nevydrží a usne. S brejličkami na nose. Ty sundávám až ve spánku, dříve na to Karolinka nepřistoupí. Prý by neviděla na sen a měla by ho rozmazaný. To vše jsou však jen kulisy přediva dějů podstatnějších a tajemnějších. Trochu se mi poodhalily, když Kuba po otázce, jestli se budu dívat na televizi, dodal : „A budeš plíst?“ Zná mě, ví, že pletení je jednou z mých zálib, skoro bych řekla až potřeb, forma psychoterapie. Do oček hladce a obrace vplétám své myšlenky, úvahy a realisticky okleštěné plány. Dosud jsem však netušila, že devítiletý Kuba vnímá  cvakání jehlic a mé pohyby hlavou, kdy mrknu od pletení na televizi a zpět, úplně jinak. Neptejte se, jak. Je tady něco mezi nebem a zemí….. Uvěřila jsem moudrosti Johna Powella : Podobně jako poletujícího motýla nelze ani štěstí zachytiti přímo. Všechny pokusy hledat štěstí přímou cestou jsou odsouzeny k nezdaru, štěstí je jistým způsobem vedlejší produkt.

 Já půjdu s tebou, babi

      „Já půjdu s tebou, babi“, zarazil mě u branky vnuk Kuba, když jsem se chystala na běžnou pochůzku za nákupy. Ovládla jsem své překvapení – to tu ještě nebylo! Před devíti lety jsem s ním v kočárku rejdila městem po libosti a podle potřeby, později ho bez ptaní vláčela všude, kam se mi zachtělo. Jenže  – kdeže loňské sněhy jsou? – ptávala jsem se s Villonem poslední dobou sama sebe. S lítostí jsem polykala odmítnutí i otrávené pohledy, když jsem náhodou chtěla opakovaně vstoupit do téže řeky a vyjít si s vnoučkem na procházku. Už o to nestál, přitahován kamarády, kolem, televizí, střelbou ze vzduchovky…. A teď najednou - Já půjdu s tebou, babi. Tak jsme šli, lépe řečeno jsem Kubu neustále v závěsu dobíhala, neboť i ve způsobu chůze se prosazují geny, v tomto případě otcovské. Nechtěl, abych mu koupila třpytku na ryby, nezamířil do oblíbené prodejny loveckých potřeb, prostě jen se mnou brázdil ulicemi, mlčky, ale v souznění, které jsem cítila a ctila. Byli jsme znovu spolu, právě teď, na chvíli, než mi ho opětovně odvedou klukovské zájmy, kterým přes veškerou snahu už nestačím, stačit nemůžu a vlastně ani nechci. Kamsi jsem Kubu pomohla vyprovodit – a on se mi občas sám, ze své vůle vrací. Neptám se proč a neptám se kdy zase. Vše probíhá podle slov Jirotkova Saturnina : V mé kapličce lásky visí tabulka – Prosím nemluvte.

Baba milionová

        „Ty už jsi jako ta baba  milionová“ – zavzdychla jsem v naději, že tak zabrzdím sled vnuččiných otázek a dotazů. Karolinka jako čerstvá absolventka první třídy  ZŠ osvědčuje své matematické znalosti i na procházce v lese. Její odhady počtu hříbků, malin a mravenců jdou velkoryse hned do milionů. Ale baba milionová - Kdože to byl? - chytá se mého povzdechu jako návnady nezdolatelně zvídavá Karolinka. Říct, že přece ta baba s plandavou sukní a jediným zubem, posedávající na schodech kostela sv.Mikuláše, co přivedla žebráka na mizinu – to není východisko. Znám své pappenheimské, jenom bych spustila stavidla dalších dotazů : co je to mizina, jak ho tam přivedla a koho vlastně, proč sedávala před kostelem a proč jí ta sukně plandala….Snažím se vše ukončit vysvětlením, že je to jen povídka, kterou kdysi o svých sousedech krásně sepsal chytrý pán – spisovatel Jan Neruda. „Tomu byste ještě nerozuměli“ – odbývám nejen Karolinku, ale i náhle zainteresovaného Kubu. Něco však bylo ve vzduchu, co mě přimělo opustit tuto dospěláckou „výhovorku“. Ten den s námi po prázdninovém lese chodil usměvavý pan Vojtíšek, jehož osud jsme sledovali až do hořkého konce u kanonýrských kasáren na Oujezdě. Karolinka nechápala nerozhodnost slečny Máry, kterou jsme provázeli na dušičkových pochůzkách po košířském hřbitově. Kuba se probíral sbírkou minerálů pana Rybáře, malostranského Hastrmana, jehož myšlenky „nejsou v něm, ale jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady“. Karolinku víc zaujal hororový příběh doktora Kazisvěta. Když jsme dospěli až k panu Vorlovi a spolu se slečnou Poldýnkou mu umožnili, aby si krásně nakouřil pěnovku, byla jsem se svými literárními znalostmi u dna. Ne tak má vnoučata s dychtivostí po dalších příbězích. Naštěstí jsem je dětsky uspokojila opakováním řečeného, ještě tentýž den i dny další. Asi vždy zcela neporozuměli, „co tím chtěl básník říci“. Něco v nich však přece uvízlo. A ve mně taky. Zarazím se pokaždé, když se mi dere na jazyk : „Na to jste ještě malí, to byste ještě nepochopili“.

 Ta sexuální výchova!   aneb   Pořiďte si kocoura

      „Prosím tě, podrž mi to, vypadám, jako bych měla rodit!“ – říká má vnučka Karolinka, když na ni po vyučování čekám v šatně I.A. Podává mi příruční kabelku „ledvinku“, kterou obvykle nosívá připnutou kolem pasu , a vůbec si nepovšimne, jak jsem se zarazila. Já – z generace, která si všechna tajemství kolem vzniku života předávala šuškáním z ucha do ucha, ve věku podstatně vyšším než je těch sedm prvňáckých let Karolinčiných. Vítám její informovanost v této oblasti, i když k ní ne vždy dokážu bez osobních problémů přispět.

    Sexuální výchova – to je problém! V každém věku. Rodiče mých vnoučat to řeší především vstřícností a otevřeností, ochotou na cokoliv přiměřeně odpovědět ( ačkoliv se často zapotí!). Avšak řešením všeho se stal náš kocour Caesar. Jeho erotické problémy s kočkami v okolních zahradách inscenují přirozené situace a možnosti odpovědí. Kdo jednou zaslechl noční kočičí milostné serenády, pochopí naše rozhodnutí nechat kocoura vykastrovat. Karolince s neutuchající potřebou toku informací bylo třeba plánovaný chirurgický zákrok zdůvodnit a vysvětlit. Když se dozvěděla, že Caesarovi budou – bezbolestně! – odstraněny kuličky, ve kterých má semínka, uspokojeně konstatovala : „To je dobře, aspoň už žádnou kočku nenakazí!“

   Jsem pro přiměřenou ( ošemetné slůvko!) otevřenost co se týče lidské sexuality. Jen se obávám realizace sexuální výchovy ve školách. Nebojím se rozpačitosti a ruměnce paní učitelky, to je její problém. Je tady jiné nebezpečí. Výstižně je formuloval psycholog Oldřich Matoušek : „Sex má být také tajemství, před kterým by člověk měl cítit určitou bázeň. Když se bude v rámci školního předmětu probírat jako cokoliv jiného, jako matematické vzorce, jako složení buňky a soustava chemických prvků, o něco tím žáci přijdou“.

 Já bych tak chtěla…..

      „Já bych tak chtěla….“  začíná mnohou ze svých vět jedna z mých přítelkyň, taky babička – souputnice, a já bych mohla pokračovat : „,,,aby byl Kuba pořád malý, držel se mě za ruku, aby mi vyprávěl o škole, o kamarádech, aby hodně četl, aby hezky psal, aby měl rád svou sestru Karolinku, aby pilně cvičil na klavír….“ – nekonečná nostalgická babičkovská litanie. Jenže : z Kubáska je nohatý Kuba, o škole partyzánsky mlčí, pragmaticky čte jenom naučné encyklopedie, nejvíce o rybách, motýlech a broucích, nepíše, ale dere hůř než příslovečný kocour, o projevech sourozeneckých citů lépe nemluvit. Co s tím? Netlačit! – velí zdravý rozum a Newtonův zákon akce a reakce. Tlak vyvolává protitlak. Ale potom najednou….. Ten lenivý Kuba, který je schopen zametat schody demonstrativně málem násadou smetáčku, vydláždí na zahradě chodník a u rybníčku stluče a zabuduje do země sedátko, na kterém mohu bez obav spočinout. Ten misomus Kuba na požádání sestřenky vyhotoví perfektní plánek s návodem, jak a kde ulovit vzácného motýla a upravit si ho jako exponát za rámeček. Ten egoista Kuba mi gentlemansky beze slova postoupí výhodné místo, o které ještě před chvílí zápasil s Karolinkou. Ten dva roky prázdnin velebící Kuba sedává nad knížkou a „šprtá“, aby co nejdříve složil požadované zkoušky a získal rybářský lístek. Učím se přiznávat mu právo na vlastní cestu, se všemi zákrutami a kotrmelci. Vždyť – zkušenosti jsou nepřenosné a jen ti, co se plazí, nikdy nezakopnou.

 Jen si to nemalujme!

       „Ten Cousteau byl tehdy nějaký divný“, povzdechl Kuba zaraženě, když v televizi skončil Svět ticha.Onen film jsem mu vřele doporučila a vůbec mám ráda, když sleduje Cousteaovy přírodopisné snímky o výpravách do povodí Amazonky i jinam. Považuji to za rozumný způsob ekologické výchovy. Problémy těch, co polehávají před Temelínem, spatřuji totiž v něčem jiném, než v boji za ochranu životního prostředí.

     Film Svět ticha mě spojuje s dětskými léty, kdy – v době netelevizní – jít do kina „se školou“ bylo ještě zážitkem. I jinak – byla to doba, kdy mládež slušně zdravila, v ulicích neparkovaly záplavy aut, takže jsme tam hrávali školky s míčem, skákali přes švihadlo a panáka, k přírodě jsme byli přirozeně šetrní a ohleduplní….. A teď mi Kuba ( Cousteau?) můj obraz kalí. V Cousteauově Světu ticha rybáři loví dynamitem, důvěřiví vorvani jsou požďuchováni bodnutím harpuny, loď přídí najíždí na obřího kytovce, navíc se tam připlete i velrybí mládě, v mžiku rozmašírované lodním šroubem, když Cousteau nehledě na nic velí strojníkovi spustit motory na plný chod. Malý vorvaň je doražen harpunou a ranou z kulovnice, potápěči z ochranné klece sledují a filmují hostinu žraloků, kteří se vzápětí stávají obětí námořníků na palubě, mlátících do nich vším, co je po ruce : harpunami, tyčemi, háky i puškami. Kuba – dítě konce 20.století, reprezentant moderní, už zkažené, necitlivé generace – je zděšen. Nevzpomínám si na děj tohoto filmu, ale je v mém povědomí spojován jen s kladnými reakcemi. To je ono – nevzpomínám si! Je na vině má příslušnost k poválečné generaci? Zděšení podobné Kubovu čtu náhodně asi po týdnu v novinovém fejetonu, jehož autoru „bych mohla býti matkou“, je mezi námi odstup jednoho pokolení. I on je překvapen novým pohledem na hrdinu svého dětství.

    Vzpomínkový optimismus dokáže hodně. Se spisovatelem Václavem Jamkem doznávám, že jsem žila i před rokem 1989. Nebylo zbytí, musela jsem své životní radosti i boly vtěsnat do kazajky poúnorových a normalizačních let. Přes pohrdlivý postoj k ideologii, která zastínila rozhodující díl mého života, mě rozněžní leckterá častuška a rozezpívá naivní budovatelská písnička let padesátých. V těch letech jsem totiž byla mladá, mladičká, vše přede mnou, zlé zdánlivě za mnou, brýle byly nepotřebnou rekvizitou, ani hlava mě nebolívala….

     Kubovo zklamání z postojů a chování uznávaného přírodovědce mě do budoucna zabrzdí, kdykoli by se mi zachtělo připojit se k tisíciletým lamentacím nad zkažeností současného světa, mládeže, mravů atd.atd. Raději si s povzdechem přeříkám Malou epištolu Ericha Kästnera :

Jak byl svět ještě impozantní,

když jsem byl malý!

Člověku sahala tráva až k nosu,

jestliže stál v trávě!

Vážení čtenáři – to bývala ještě tráva!

Židle byly vyšší, ulice širší,

hrom byl hlučnější, nebe vyšší

stromy byly větší, učitelé chytřejší!

 Ponořte se do jazyka!

      „Venku je dnes mokravo“, prohlásila Veverka, ledva rozhmhouřila oči. Oblékla raději pětatery ponožky a oblíbenou čtverečkovanou nepřimlásknutou sukni. Pomáslila si chleba protivodním nožem a vyrazila stezkou pro kolisty. Ta byla bohužel plná vyfoukaných cigaret, takže by přišla vhod dýchací přilba. Pes, který měl nádržku, aby nehlodal, pronásledoval ranního ptáčkomila. Brzy budeme znát už jen havarované ptáky na stěnách mysliveckých restaurací, kde alespoň zdi nejsou němé. Veverce již rostou ty zuby rozumu a ví, že příroda nikdy není hulvátní. Asi ji musí řídit nějaký taktéř….

     Zmateni, že nerozumíte a nechápete, nemusíte sahat po slovnících, ani uvažovat o méně známém nářečí. Ano, je to čeština, ale čeština ponorná a tajná, jak takovou spontánní rodinnou mluvu plnou nápaditosti a imaginace nazývá Pavel Eisner. Jen my u nás doma rozumíme osmileté Veverce, úředně Karolince, když proti chladu obléká patery ponožky a skládanou kostkovanou sukni. Používáme protivodní ( nerez ) nůž a odsuzujeme ty, co nejen odhazují cigaretové nedopalky, ale současně kouřem zamořují okolí – to aby člověk skoro uvažoval o plynové masce! Bažanti oživující „němé“ stěny mysliveckých restaurací jistě nejsou středem zájmu ornitologů, po našem ptáčkomilů. Spolu s taktéřem (rozuměj : dirigentem) znějí tato slůvka až obrozenecky, jako z dílny jazykových puristů. Rozhodně mají daleko k někdy vulgárnímu ( hulvátnímu) slovníku pubescentů, k nimž se má vnoučata věkem pomalu přibližují.

     Všechny ty výrazy vznikaly časem a mimoděk, ale ujaly se a bují v naší každodenní konverzaci. S každým tím slovíčkem se pojí příhoda, která tká a utužuje předivo rodinného společenství. Ten „rodinný Parnas zkomolenin, malérů a nejvzácnějších nápadů mnohých mluvidel a hub“ má podle Eisnera „každá česká rodina, neskládá-li se z pouhopouhých chudáků“. Nebuďme chudáky! Pěstujme ponornou češtinu. Už proto, že se nevynoří jinak, než v kontaktu, v rozhovoru s dětmi, ve chvílích blízkosti, souladu a porozumění. Radost z řeči je tou nejlepší prevencí proti vadám a poruchám komunikace, jejichž největší nebezpečí ani zdaleka nespočívá jen ve vadné výslovnosti. Kdosi moudrý řekl, že city, emoce jsou palivem našeho vývoje. Řeč, mluvení, povídání pluje převážně na vlnách emocí, a to především doma. Škola o tom bohužel moc neví, jazykovou hravost a jazykový cit nějak zvlášť nepodporuje a nerozvíjí. Některé paní učitelky by mě možná chtěly i kamenovat. Zde se však zaštítím – potřetí – autoritou Pavla Eisnera : „Doufám, že taková rodinná mluva kvete i v rodinách pp. zemských školních inspektorů. Ne-li, je mi líto dítek jejich. Jeť taková rodinná mluva věno, jež bude žít ve vašich dětech jako nejsladší vzpomínka na domov ještě v letech, kdy samy nebudou mít daleko do Olšan“.

 Co to dítě potřebuje   aneb   Úvaha o podnětném prostředí

     „Psychologové říkají, že si rodiče mají s dětmi denně hrát“, prohlásila má osmiletá vnučka Karolinka a před zkoprnělé rodiče položila na stůl balíček karet. Toto gesto dívenky přetékající životem se dalo ještě pochopit jako projev jejího lišáctví a holčičí mazanosti. Když však i mně začala odměřovat čas na psaní, poslech rozhlasu či televize a biflování anglických idiomů, došlo mi, že jsem někde chybila. Vedena Karolinčinou oblibou písemných smluv ( např. o utírání nádobí) jsem jí napsala : „Milá Karolinko! Něco si čti nebo kresli, vyšívej nebo třeba skládej! Tvoje nezotročitelná babička“. Moc to nezabralo, Karolinka náleží k těm, co dovedou „z jalové krávy vymámit týle“, jak psala již Božena Němcová v Babičce. A potom – zvyk je železná košile, těžko se ho zbýt. Z předškolních let, kdy jsem fungovala jako hlídací babička, byla má vnoučata zvyklá zasednout ke stolu a hrát pexesa, člověče nezlob se, mlýnek, velkou výhru, slovní fotbal, lodě, navlékat korálky, skládat obrázky a jak děti věkem vyzrávaly zvládat i náznaky scrabblu. Všechno za mé aktivní účasti. Podlehla jsem totiž pedagogické propagandě o nezbytnosti vytvářet dětem podnětné prostředí.

     Podnětné prostředí – přemýšlím o něm tím úporněji, čím častěji jsou tímto termínem zestrany pedagogů, psychologů a dalších vědátorů bičováni rodiče. Opět staré chyby : říká se  c  o ,  ale neříká se   j a k.

 Přemýšlím o svém ( poválečném ) dětství, o rodičích, jestli se mi věnovali a vytvářeli mi podnětné prostředí. Náš rodinný život měl řád, bez zbytečných diskusí rozdělené úkoly, striktně vyžadované plnění povinností, nedělní výlet autobusem někam k lesu, dál už pěšky, občasná kanasta u známých a každodenní aktivní úcta k četbě a ke knížkám. Můj autoritativní tatínek toho se mnou příliš nenamluvil, šetřil chválou, ne však výprasky. Nic neobvyklého v mé generaci.

     Vracím se k besedě s maminkou mentálně retardované holčičky. Na dotaz studentů, čím že se dcerka nejraději zabývá, maminka opáčila s provinile omluvným úsměvem : „Nejraději má počítače a knížky, my doma nic jiného nemáme“. Byla to pravda, s notebookem si krátila zmiňovaná dívenka i čas pro ni nezáživné diskuse.

     Mé časově rozlehlé úvahy o podnětném prostředí vhledem rozetne televizní pořad k výročí narození věhlasného filozofa Jana Patočky. Poslouchám vzpomínky jeho dětí, vzdělaných, kultivovaných, nestresovaných osobností. Patočkova dcera bez emocí doznává, že jejich tatínek, zcela pohlcený svou prací, začínal brát na vědomí své tři  ratolesti, teprve když s nimi mohl komunikovat ve filozofických pojmech. Do té doby byly děti v péči maminky, řešící mnohé složité situace denního údělu ženy vědce v nemilosti nejen ideologické, ale i materiální.

    Avšak nejen chlebem živ je člověk. Najednou chápu, že podnětné prostředí je víc než hraní si s dětmi a společné procházky. Podnětné prostředí – to je především podnětné klima, atmosféra rodiny. To, co dítě vdechuje a prožívá ne hodiny při společném  člověče nezlob se, ale celé dny, týdny, roky, s čím se ztotožňuje, čím je formováno, byť proti tomu v pubertálních letech revoltuje. Patočkovy děti, Václav Havel, Winston Churchill a další vyrůstali na jiném hřišti než s brankami vytyčenými heslem : slušný plat, dost banánů a dobrý televizní signál – co ještě chtít? (vypůjčeno z týdeníku Respekt). Myslete na to, až si budete kupovat čtivo v trafice, bezmyšlenkovitě zírat na bezduchý seriál, konverzovat u večeře, poslouchat hudbu nebo si vybírat něco na sebe. Zamyslete se, jak mluvíte a o čem, jestli synek vidí na vašem nočním stolku knížku a jakou, o co se zajímáte, o co usilujete…. Tím vším vytváříte rodinné klima, stanovujete rodinnou atmosféru, formujete své děti. A konečně – jenom své děti?

 O toleranci, důvěřě a o svobodě

         „Babi, sice to není nic pro tvůj věk, ale já bych byl rád, kdyby ses na to se mnou podívala a zhodnotila to“, obrátil se na mě nezvykla dospělácky desetiletý Kuba. Trochu mě pobavilo zohlednění mého věku ve vztahu k televiznímu vysílání, ale především mi zatrnulo – Strážci vesmíru asi nebudou z programu čé té dvojky. Souvislosti byly nasnadě: v centru Kubovy pozornosti jsou aktuálně brouci a ryby, spolužačka Baruna a všechno kolem ufonů a mimozemšťanů. Vydržela jsem to ! Bylo to příííííšerné! Dvacet minut plechových nestvůr ve zvukových a světelných efektech promíchaných „keep smilingovou“ omladinou životně orientovanou na basket, hamburgery a coca colu. Už při závěrečných titulcích jsem vstala, abych se pohledem na rozkvetlou zahradu ujistila, že ještě existuje ten starý, dobrý, neplastikový svět. Pak přišla chvíle pravdy. Nic jsem nepředstírala, ani nezatracovala. Přiznala jsem vnoučkovi, že tohle opravdu není pro můj věk a že tomu nerozumím. Možná i proto, že jsem nikdy nečetla sci-fi literaturu ani detektivky. Nevím proč, ale je tomu tak, třeba nemám dost představivosti. Opatrně jsem zacházela s křehkým zárodkem Kubovy důvěry-nedůvěry. Někde v Kubově nitru hlodala – pro mě potěšitelně – nedůvěra ve kvalitu a smysl sledovaného televizního pořadu a měla být vyvážena a ověřena důvěrou v můj pohled na věc. Toho jsem si převelice považovala. Další – nejen televizní – vývoj je na Kubově svobodném rozhodování podepřeném mou důvěrou, že perspektivně dostojí slovům rozporuplného Jeana Jacqua Rousseaua : Svoboda je jako ty  šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.

 Čí je to vina      aneb   Co vyplavila voda

      „Ale z okna se nedívej“! zavolala ještě na schodech má dcera onoho velmi skorého červencového rána, kdy mě probudila s prosbou o pomoc při vynášení věcí z dolního bytu. Právě končilo Šrámkovo léto, jež má být pochváleno, vystřídané dá se říci velmi nešťastným způsobem léta Vančurova. Začínala povodeň. Sledovala jsem pod vodou mizející schránku na dopisy, do paměti jsem si vrývala ještě viditelné šňůry na prádlo, na jejichž výšku jsem já – nejmenší z rodiny – pravidelně žehrávala. „Až potud byla voda, musím si to pamatovat“, říkala jsem si v duchu v přesvědčení, že je to závěrečná fáze vodního přívalu. Netušila jsem, že od konečné třímetrové hladiny v naší ulici mě dělí už jen desítky minut.

     Když se z našeho vchodu do domu stal přístav a my jsme nasedali do loďky záchranářů, pochvalovali jsme si, jak je dobře, že Kuba s Karolinkou tráví své pravidelné prázdninové týdny u druhé babičky ve Stříbře. Oba se vrátili domů, až jejich postele vesele bujely plísněmi někde na skládce a podlahy v bytě byly na dřeň obnaženy. Bez reptání, spíše s potěšením přijala vnoučata zřejmě na řádku měsíců asyl v mém – horním – bytě. Nezneklidňovaly je – na rozdíl ode mne- všude možně uložené hromady zachráněných věcí, do nichž jsem se sisyfovsky (se skřípěním zubů) snažila vnášet jakýs takýs systém a pořádek. Že se děti s viditelnou nechutí a jen pod nátlakem zapojovaly do vyškrabávání spár mezi cihlami na okopaných stěnách ještě nedávno útulného bytu – to se dalo pochopit. Co nás však zarazilo, to byla netečnost našich dětí, s jakou přijímaly líčení pohnutých povodňových dnů. Nikdo z nás dospěláků necítil potřebu vyhledat stále se nabízející psychology a psychiatry. Ale ulicemi naší čtvrti a blízkého Černovíra procházíme dosud s vtíravými myšlenkami, kde všude byla voda, kam až dosahovala, jak dopadli ti a oni, leká nás každý dešťový obláček, opakované televizní reportáže ze záplavových oblastí nás stále zmrazují, neboť my o tom něco víme…..

     S pocitem téměř posvátného poslání vedu vnoučata na veřejné promítání záznamů o povodni v jejich rodném městě. Nechci říct, že bych očekávala nějaké zvláštní pohnutí či dokonce slzy v jejich očích (mně se tam stále hrnou). Když se však Kuba uprostřed videozáznamu znuděně porozhlédl s poznámkou - Tady není nic k pití? – zatrnula jsem. Je snad můj vnuk cynik, otupělý a necitelný k lidskému neštěstí? Koho si to hýčkám? Co si o něm namlouvám? Že by počínající puberta? Po čase úvah a přemýšlení se začínám babičkovsky utěšovat : Prostě to nezažil, neviděl, to by jinak mluvil, je to pro něho jenom podívaná…..Ba právě, podívaná! Denně v bezpečí a v pohodlí domova, nejlépe souběžně s večeří, konzumujeme celkem netečně a přivykle dávku cizího utrpení a bolesti. U televize přikusujeme chleba k obětem vražd v tratolišti krve, popíjíme svou kávu při pohledu na lidi ohrožované výbuchem sopky někde v Tramtárii, mlsáme dobrůtky nezasaženi přívalem vod a bláta kdesi v Bangladéši……Dáváme si měřit svůj krevní tlak, svá těla zásobujeme minerály a vitamíny, hlídáme hladinu cholesterolu. Co ale naše citlivost? Nepodléhá rzi televizních zpravodajství?

Naše děti to prožívají s námi, vidí, vnímají. Proč jim pak něco vyčítat? Vždyť už Komenský říkal, že děti opičátka jsou.

 Co se v mládí naučíš……

     „Doprčic! Jak se to dělá?“ – reagovala s upřímným zděšením má vnučka Karolinka na připomenutí, že od středy by se měla chovat jako vnímavé a inteligentní dítě, aby naplnila představy pořadatelů. Nestává se běžně, že by na literární festival bylo přihlášeno devítileté dítko. Já jsem mířila na Šrámkovu Sobotku asi počtrnácté, Karolinka poprvé. Byl to z obou stran pokus, dnes už vím, že vydařený, až na nepřízeň a schválnosti nebeského meteorologa.

     Šrámkova Sobotka – to je první červencový týden v líbezném městečku pod Humprechtem. Čas naplněný setkáváním se známými i neznámými, s divadlem, poezií a literaturou, s přednáškami o ní, je to posezení s nakladateli, spisovateli, procházka údolím Plakánku na hrad Kost (co podle Žižky patří psu), postání pod Semtínskou lípou a celodenní výlet ( tentokráte na hrad Pecku a do posvátného ticha pracoven Elišky Krásnohorské, Aloise Jiráska a Jaroslava Vrchlického instalovaných na Starých Hradech).

     Nic jsme s Karolinkou nevynechaly, s výjimkou pozdně večerních posezení. Ne snad z moralistních důvodů. Jen proto, že třeba po rozverném představení divadla Drak O malém a velkém Klausovi už Karolince takříkajíc „padala víka“ a s povděkem uléhala do postele s knihami kolem i pod ní. Dokonalé aranžmá! Byly jsme ubytovány v pokojíku přeplněném knihami – od Kvěchové z let čtyřicátých po čerstvé vydání Pekařovy Knihy o Kosti (netuším, proč si ke čtení Karolinka vybrala zrovna Malého Bobše).

     V sále spořitelny, kde většina akcí probíhala, Karolinka nezapřela mé geny. Usedala zásadně do první, v nejhorším případě do druhé řady. Vyslechla zde i čtyři literární přednášky (pro jistotu zásobena časopisem dětských hádanek a křížovek). Popravdě absolvovala přednášky pouze tři. Tu čtvrtou autorka   č e t l a , a to takovým způsobem, že jsem po chvíli konstatovala : „Karolinko, ty mi Malého Bobše předčítáš líp!“ – a z té první lavice jsme odešly. Nebyly jsme samy a byla to jakási lekce duchovní svobody a nonkonformismu.

     Denně jsme stačily posedět v cukrárně, já s kávou, Karolinka povětšinou s kremrolí (které my na Moravě říkáme trubička). Vzpomíná na nás mnoho soboteckých psů, které jsme procházejíce městečkem krmily zakoupenými piškoty.

      Dnes má Karolinka ze všech zážitků v hlavě nesporně dokonalý guláš. Plete se jí vernisáž výstavy Vladimíra Komárka na Šolcově statku s okamžiky, kdy mi na soboteckém hřbitově opisovala z náhrobní desky verše básníka Václava Šolce. Hluboký zážitek z vystoupení Jitky Molavcové a Alfréda Strejčka v rolích Smrti a Oráče v kostele sv.Maří Magdaleny má pro ni spíše hodnotu okamžiků, kdy loudila podpisy účinkujících. Zápis hudebníka Jury Pavlici  – Karolinko, kultury není nikdy dost! – pochopí až po letech. Nešmátrám a nepátrám v Karolinčině hlavě, nepřehrabuji její zážitky a dojmy, neptám se. Stačí mi, že tam jsou. Jsou to semínka, která vzklíčí a vydají plody. Jak, kdy a kde – to už se asi nedovím. Těší mě, že jsem naplnila slova jedné moudré nakladatelky : Děti mají dostat příležitost. Stalo se – a nemá to být příležitost poslední. Karolinka už je rozhodnuta napřesrok se na Šrámkovu Sobotku vrátit. A rozhodně ne jen kvůli soboteckým psům.

 Četbou k rasisimu a xenofobii?

           Rasismus, latentní i netajený, xenofobie podmiňující nenávistný vztah k Ne-Čechům, po historických zkušenostech nepochopitelný antisemitismus – o tom všem slyšíte stále a znova z rozhlasu nebo televize, čtete v novinách, v horších případech prožíváte na ulici. Nás doma se to nějak zvlášť netýká. Zatím. Má vnoučata už sice vědí, že jejich prababička byla česká Němka, ale její poválečné martyrium je zajímá tak málo jako dnes již zestárlí chátrající byvší Revoluční gardisté spokojeně dožívající v našem sousedství. Co je pro dnešní školáky nějaký rok pětačtyřicátý! Jenže….v posledních týdnech jsem poněkud zneklidněla. V předvánoční atmosféře Kuba ve škole četl, jak „Petr usne, sotva lehne, sotva lehne, sen se zvedne….“ prostě půvabně českou Nerudovu Romanci štědrovečerní. O tom, že tento velký básník byl dost zavilým antisemitou, je prý vícero písemných záznamů. Že by měl něco také proti Romům, nevěřím. I když v básni Láska ze Zpěvů pátečních český národ přirovnává k nemilovanému, odstrkovanému dítěti „nouze jež kolíbá“, s dovětkem „…a kdo se přiblíží, blíží se v pohaně: Kéž jsi se zalklo už, proklaté cikáně!“ Nerudovo vyjádření chápu spíše jako uřeknutí, slovní klišé bez živné půdy zlého úmyslu. Jak ale omluvit babičku Barunky Panklové, nevím. Mám stejnojmennou knížku po letech opětovně přečtenou, poctivě, slovo za slovem. Při předčítání vnoučatům jsem průběžně tu a tam upravila některý z neobvyklejších přechodníků, přiblížila význam leckterého slova, vysvětlila něco z pozapomenutých obyčejů. Jak však vnoučatům zdůvodnit babiččinu podvědomou xenofobii a rasisimus? Ve třetí kapitole zaznamenávající pravidelné návštěvníky Starého bělidla jsme se dovídali: „Také dráteníka i žida přivítala vždy s laskavou upřímností, byli to vždy ti samí, a tedy známí již, jako by spřáteleni byli s Proškovic rodinou. Jen když jednou do roka se přihodilo, že se toulaví cikáni v sadu ukázali, tu se babička ulekla. Honem vynesla jim jíst ven a říkala : „S užitkem bývá, vyprovodí-li jich člověk až na rozcestí.“Řádky jsem přeříkala a raději přešla bez komentáře. Napříště už to nešlo. To když jsem pro společné večerní čtení zvolila Shakespeara s odůvodněním, že právě jeho zvolili Britové za největšího muže zacházejícího tisíciletí. Po pravdě řečeno, ta novinová zpráva se mi hodila „do krámu“. Už před jejím zveřejněním dostala desetiletá Karolinka pod stromeček Příběhy ze Shakespeara převyprávěné pro děti Charlesem a Mary Lambovými. K mému velkému překvapení zaujal v létě Karolinku starší klasický britský film o Romeovi a Julii, vydržela  tehdy se Shakespearovými verši u televize přes dvě hodiny. Chytila jsem se probuzeného zájmu a v rozhovorech občas prohodila cosi o Shakespearových postavách. Neudivilo mě proto, že jako první zvolila vnučka pro čtení příběh o vyříznuté libře masa z těla dlužníkova, Kupce benátského. Musela-li jsem při četbě Babičky místy uhlazovat jazykové archaismy (nikdy ne příliš!), v převyprávěných příbězích ze Shakespeara toho nebylo třeba. Zarazila jsem se však hned na první větě. Příčilo se mi číst o vztazích „mezi tím chamtivým Židem a velkorysým kupcem Antoniem“. Tím Antoniem, který „…byl člověk přelaskavý….a snad nejvíce nesl v sobě klasické ctnosti Římanů“. Nevím, jestli by ten „nelítostný Žid Šajlok, který měl tvrdé srdce a nikdo z dobrých lidí ho neměl rád“ musel vmést Římanovi do tváře :„Stokrát jste mi přede všemi spílal….a já jsem jen pokrčil rameny, protože trpělivost a ústrky jsou údělem mého národa….křičel jste na mě, že jsem nevěřící pohan a prašivý pes, plival jste na můj kaftan a odkopával mě jako čokla od vrat“. Dost citací. Byla jsem zděšena, nedávala to na sobě znát, přeskakovala jsem řádky, nadávky a nepříznivá hodnocení zkracovala a hlavně jsem slovo Žid nahrazovala prostým Šajlokovým jménem. Doteď nad tím přemítám.

V Johnsonových Dějinách židovského národa jsem se poučila, že Británie byla v minulých staletích k Židům mnohem tolerantnější než takoví Španělé, Rusové, o Polácích i o nás nemluvě. A Shakespeare byl přece Brit! Od Hamletova To be or not to be jsem sice už postoupila k louskání Shakespearových Sonetů v nejnovějším skvostném (naštěstí!) dvojjazyčném vydání Martina Hilského, ale Kupce benátského si v originále nepřečtu. Ta přemíra zášti, zloby a nenávisti přece nemůže být pouze dílem upravovatelů Charlese a Mary Lambových, ani českého překladatele. Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem co se týče rasismu a antisemitismu, dalo by se říci pro ukolébání svědomí. To mi však nestačilo. Vrátila jsem se do dětství. Vrátila jsem se k Povídkám ze Shakespeara, jak je v knížce Z oříšku královny Mab převyprávěla Eva Vrchlická. A četla jsem. Četla jsem jiný příběh. Ne proto, že byl nadepsán Benátský kupec proti zvykově dnešnímu Kupci benátskému. Byl to příběh košatý, nezjednodušující a hlavně – bez setby zloby, zášti a nepřátelství. Slova žid ( byť s malým ž) a židovský se na více než sedmadvaceti stranách objevovala sporadicky, nikdy ne v návodně nenávistném kontextu. Stačí uvést úryvek : „Antonio se setkával se Šajlokem na Rialtu, benátské burze, kde se scházívali kupci a peněžníci. Jestliže se mu nemohl vyhnout, dával mu až surově najevo, jak se ho štítí. Štítil se ho jako lichváře, a to zvláště jako židovského lichváře, zapomínaje, že by jemu podobné našel právě tak mezi křesťany. A že po hříchu nebyl sám, kdo užíval slova žid jako nadávky, ani mu to nepřipadalo kruté a nespravedlivé….“ Ostatně i ilustrace v knížce Evy Vrchlické zpodobňovala Šajloka spíše jako zdrceného starce typu krále Leara na rozdíl od zjevného zloducha v překladové publikaci.

     Tak teď nevím….Mám svá vnoučata vést k četbě klasiků? Nepochybně – jen s věší obezřetností k originálům, překladům a převyprávěním. Možná zrovna tak najdeme témata k diskusím, která ty děti ochrání před jedem nákazy a přesvědčí je o hloubce verše Markéty Procházkové : Všichni jsme kapky pro žízeň země….

 Končíme – začínáme     aneb    Počítejte s tím

     „Myslím, že mi rostou ty zuby rozumu“ – oznámil rodině již před časem můj vnuk Kuba.  Byl to jeden ze signálů, že už je to vnuk, ne vnouček. Ne proto, že postoupil do vyšší třídy. Má funkce „hlídací“ babičky se mnohostranně proměňuje. Náhodně zjišťuji, že s Kubou už nechodíme ruku v ruce, dokonce ani na přechodu přes frekventovanou křižovatku. Naše vztahy se přirozeně vyvíjejí. Roztomilý, snadno zvládnutelný klouček mizí do vzpomínek. Někdy si docela rád sám poslechne, co bylo když….. jen to nesmíte nostalgicky opakovat příliš často a raději ne pro pobavení cizích uší. Z Kubáska se klube mladý muž, který i do postele chodí s koženým řemínkem kolem zápěstí. Překvapí ho, když se ptáte, proč to dělá. Zvykám si ptát se co nejméně. Důležitosti nabývá sestřih pažitu na hlavě a názory spolužáků. Už nemůžu bez rizika rozmrzelého odmítnutí prostě zavelet, že odpoledne půjdeme tam a tam. Naopak potěší výzva : „Babi, nešla bys dnes odpoledne se mnou na střelnici?“ (to když jsme se zrovna zhlídli ve Vilému Tellovi).

     Ještě je tady mladší sestra Karolinka. Že ta by alespoň na čas zhojila rozcitlivělé nitro babiččino? Holý nesmysl! Karolinčin vývoj je akcelerován hned trojnásobně. Zaprvé – je holčička a již nyní naplňuje slova amerického spisovatele Jamese Thurbera, že ne za mužem, avšak o kus před ním kráčí žena. Dále – děti druhé v pořadí mají výhodu podněcujícího příkladu staršího sourozence a již umdlévající energie dospělých vyčerpaných výchovou prvorozenců. A v neposlední řadě je zde Karolinčina sisyfovská snaha překlenout věkový odstup dvaceti měsíců a bratra prostě ve všem dohonit. Před vstupem do školy Kuba pochopitelně znal písmena velké tiskací abecedy. Při cestě ze školky četl reklamní nápis FIAT a k mé pýše se divil, kde je to J?  Následujícího dne nás Karolinka na stejném úseku cesty předběhla, aby mohla vítězně zvolat : MAZDA! Taky četla!

     Vnučka tedy mé bolístky nepofouká. Ono to totiž bolí, pobolívá. Myslela jsem, že jsem na tuto přirozenou proměnu a zrání svých vnoučat připravena. Omyl! Doléhá to na duši. Ale uzdravuji se. Nacházím v těch proměnách nové kvality a nové radosti. Těší mě, když Kuba přiběhne, abych ho přezkoušela z fyziky (podle jeho dobrozdání jsem se v této roli osvědčila). Někdy dokonce přiběhne jen tak, popovídat si (popravdě mluvím víc já, on bývá trpělivě mlčenlivý). Cítím, jak vnímá poklid a spořádanost mé domácnosti. Svěřuje do mé péče poklady, kterým  maminka doma místo upírá nebo které je třeba chránit před sestrou. Gentlemansky popadne utěrku, když umývám nádobí. Radíme se, co komu koupit k narozeninám a jak to zaonačit s financemi. Toulky po obchodech Kuba mužsky nesnáší a mé případné náhlé zaujetí pro klobouky kategoricky ukončuje poznámkou : „Babi, v tomhle přece nemůžeš chodit!“

     Nejsem typ babičky – rodinné velitelky dožadující se povinné vážnosti a úcty jako výsluhy let. Kdysi jsem si myslela, že budu svá vnoučata s potěšením kazit. A zatím se od nich učím. V duchu  slov spisovatele Zdeňka Urbánka : Sleduji, hledím rozumět, usiluji být k potřebě.

 

 

 

 

 

 


Sedm jednou ranou

         Dějí se to věci! Vše ke mně doputovalo zčista jasna jako krásná tečka za aktivitou z počátku roku 1989. Nebojte, žádná politika. To jsem na jedné katedře čeřila vody speciální pedagogiky, najmě logopedie. Poté, co si mě, učitelku ZŠ pro vadně mluvící, pohříchu nestraníka, vysoká škola „ už mohla dovolit“ (vyjádření vedoucího katedry), stanula jsem u zrodu Klubu speciálních pedagogů (KSP). Vést jsem ho sice z výše uvedených důvodů nesměla, ale v realizaci nápadů mě nikdo nebrzdil, spíše jsem nacházela účinnou podporu. Pobesedovat se studenty přijel pan profesor František Kábele (pamatujete? Brousek pro tvůj jazýček), posluchárnu do posledního místa zaplnil guru českých dětských psychologů laskavý Zdeněk Matějček, přivítali jsme divadlo nevidomých Verva z Prahy i divadlo neslyšících z Brna s usměvavým panem Gottwaldem (to se ještě nesmělo ve školách pro sluchově postižené „štrikovat“, užívat znakové řeči), nezapomenutelná paní učitelka Hana Tymichová (Nauč mě číst a psát) přijela až z Karlových Varů s kufrem pomůcek pro dyslektiky, z Ostravy maminka s dcerkou s Downovým syndromem a tehdy ještě ne zcela běžným notebookem. To, že jsme měli finance tak nejvýš na zaplacení cestovného, za přednášku už ne, vyřešil pan doktor Vladimír Smetáček. Jeho knihu Lidé a informace (Albatros,1981) jsem znala z učitelské knihovny na ZŠ pro vadně mluvící. Mé nesmělé špitnutí o finanční situaci KSP pan doktor Smetáček při cestě z nádraží smetl větou, kterou jsem pak u dalších pozvaných s opatrností uplatňovala: „No tak to uděláme v rámci obrozenectví“. Moc ráda na jeho setkání se studenty vzpomínám. Toho 2.prosince 1988 jsem si po odvážných výzvách doktora Smetáčka ke studentům myslela, že jsou to moje poslední hodiny na vysoké škole. Nebyly. V březnu 1990 ještě vystoupil v Klubu speciálních pedagogů docent Jaro Křivohlavý. S gejzírem nových možností pro studentské aktivity zájem o Klub pomalu zašel na úbytě. Zůstala mi kronika a ….vzpomínání.

            Třeba na to, jak za mnou iniciativně přišla studentka logopedie s nápadem pozvat do Klubu speciálních pedagogů Jiřího Havla. Ke svému návrhu jako zkušená a zanícená učitelka mateřské školy přinesla brožovaný sešit nadepsaný Ať se mračí jenom mrak. Prodával se v každém stánku PNS (poštovní novinové služby) a brzy byl v širokém okolí fakulty nedostupný, vyprodán. Poté, co jsem s jeho obsahem s radostí a nadšením seznamovala posluchače nejen denního, ale i – tehdy ještě – dálkového studia, činila jsem tak opakovaně všude možně po léta, ústně i písemně. Jeden exemplář zůstal v mé knihovně, častým užíváním poznamenaný, do dnešních dnů. Zůstal tam i s dopisem z 5.ledna 1989, kterým se Jiří Havel omlouval:„…musím Vás, milá paní doktorko, zklamat. V poslední době jsem měl strašně málo času na psaní, takže mi zůstalo mnoho nesplněných úkolů. Přiznám se i k tomu, že o své práci vůbec neumím mluvit….“ V další části dopisu čtu slova, jejichž závěr ani po více než čtvrtstoletí bohužel nepozbývá na platnosti: „Psaní pro děti mě už dlouho baví a těší, pořád mě nutí vymýšlet si pro ně a setrvávat v tom jejich báječném světě plném fantazie. Škoda jen, že jejich upřímnost, bezelstnost a čistota není až příliš často v souladu s tím, co kolem sebe vidí a slyší“.

           S Jiřím Havlem jsme se tedy v Klubu speciálních pedagogů nesešli. Ale mohlo nás všechny těšit, že od let devadesátých se s ním v hojné míře setkávají paní učitelky a hlavně děti. Jeho vtipné, češtině lahodící, jazykové a komunikační schopnosti podněcující a burcující texty se objevují v učebnicích, slabikářích, časopisech , jakož i knižně. Nebylo divu, že s blížícím se pěkně kulatým výročím narození Karla IV. se nakladatelství Albatros obrátilo právě na Jiřího Havla, aby jako renomovaný a oblíbený autor literatury pro děti mladé generaci našeho slavného panovníka lidsky a vtipně přiblížil. V roce 2016 tedy vychází Barborou Kyškovou přívětivě ilustrovaná knížka – Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti. Je smutnou skutečností, že vydání této knížky se Jiří Havel již nedožil.

         Pan Jiří Havel byl ještě „ze staré školy“, svou korespondenci si ukládal. Když jsem se koncem léta dozvěděla, že uschoval i písemné kontakty s naším Klubem speciálních pedagogů, vrátilo mě to o čtvrtstoletí zpět, na začátek roku 1989. Nezůstalo jen u vzpomínek. Následně jsem obdržela balíček s výtiskem knížky Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti. Tu knížku přidám na hromádku k těm, které už nějaký rok shromažďuji pro svá eventuální pravnoučata. Jeden „Jiří Havel“ už tam je – Kdo má smysl pro nesmysl (Albatros, 2007).

         Ráda se hlásím k tomu, že jsem založením maven – což podle amerického novináře Malcolma Gladwella znamená být učitelem, ale současně také žákem, vlastně takovým informačním makléřem, který směňuje a rozdává, co ví, co se dozví (Bod zlomu, Dokořán, 2006). Od prvního nahlédnutí do knížky Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti jsem věděla, že to všechno si přece nemůžu nechat jen pro sebe. Tolik možností, tolik příležitostí, tolik nabídek, tolik pošťouchnutí…..Přišla mi na mysl klasická pohádka Sedm jednou ranou, jen toho šikovného krejčíka bych zaměnila za nápaditého učitele nebo důvtipného rodiče. To by byl dárek pod stromeček nebo náplň mnoha chvilek ve třídě, kdy se už tak předvánočně moc do ničeho nechce, ale i na jiný čas v průběhu školního roku! Těch dobře mířených ran by bylo rozhodně víc než sedm.Maně si vybavuji: užitečně a smysluplně prožitý čas, kloudné procvičování techniky čtení (se vším všudy, případně i dramaterapeuticky), zajímavé střípky z historie, zábavná matematika, výchova ke čtenářství, podpora zdravé odnože vlasteneckého cítění, trocha poezie, která nikoho nezabije….domýšlejte, vymýšlejte, koumejte a inspirujte se. Ostatně – hodně se dozvíte i vy, dospěláci (taky o sobě).

       Pojďme zalistovat v poslední knížce Jiřího Havla, přiblížit několika ukázkami barvitost a pestrost jejího záběru. Otvírám tedy knížku Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti a opisuji hned z první stránky:

Protože z pamětníků

už dávno nikdo nežije,

tak my dnes vůbec nevíme,

a to nás vážně mrzí,

jestli byl Karel někdy drzý

a jestli někdy lhal a odmlouval

a kterých předmětů se bál,

jestli mu někdy bylo všechno fuk

a jestli nebyl jenom král,

nebo i obyčejný kluk.

            Další ukázka může někomu připomenout stránky z Mateřídoušky nebo ze slabikáře a čítanek – často se tam z dílny Jiřího Havla objevovalo právě tzv. obrázkové čtení: text, ve kterém jsou některá slova nahrazena obrázky. V Příhodě z lovu je oněch obrázkových „slov“ hned dvacítka. Pěkné zpestření čtení zkombinované s procvičováním slovní zásoby a mluvní pohotovosti. A hned za Příhodou z lovu vtipně rozverná, přitom naučná říkanka:

POZOR NA NI!

Jeď, lanovko, jeď

pod petřínskou zeď.

Dávej si však pozor na ni,

a to hlavně před snídaní.

Nevíš, jak se zachová,

když je pořád HLADOVÁ!

            Pro koho je té rozvernosti příliš, ať otočí několik stránek, podobně líbezně poetických textů je v knížce Jiřího Havla více:

Most

Do očí řeky den co den se dívá,

zná všechny sloky, které o něm zpívá,

s rozmarným sluncem zlatě září ve dne

a při měsíčku jeho stříbrem bledne.

Už přes něj přešel dlouhý průvod roků

už porozuměl řeči lidských kroků.

 

Hlavy svých soch rád rackům pronajímá,

vždyť s nimi je mu vždycky do smíchu,

na módu nedbá, jen když přijde zima,

vyjde si občas v bílém kožichu.

Po každé zimě vítá jaro zas –

Jak modré hejno pluje nad ním čas.

 

Most žije, i když nikdo už tu není

z těch, kteří kladli kámen ke kameni,

z těch,kteří přesto jako by tu byli

v obloucích, které směle rozkročili

od břehu k břehu, z věku do věku,

aby měl člověk blízko k člověku.

Ale o Karlově mostě můžeme uvažovat i jinak:

Z čeho má Karlův most strach

V mrazivých nocích sténá,

nemůže vůbec spát,

když musí po kolena

v ledové vodě stát.

 

Bojí se asi nastydnutí,

pozor si musí dát –

vždyť by se po kýchnutí

mohl i rozsypat!

A Karlův most do třetice – pro změnu na dvou komiksových stránkách. Sama komiksům zrovna nefandím, ale nešť! Můžu to obratem vyvážit nabídkou souboru mouder, vyžadujících jistou míru porozumění čtenému, opakovaně zvažované slabiny našeho žactva i studentů. Vybírám několik:

Komu se nelení, ten pozná hned, že tohle čtení je trochu i k přemýšlení

  • Když někdo s někým vyběhne, nemusí jít zrovna o atletiku.
  • Vždycky je dobré každou horkou zprávu nechat trochu vychladnout.
  • Nečekejte na kouzelného dědečka. Všímejte si toho, kterého máte doma!
  • Někdo má tři vysoké školy, ale chybí mu ta základní – slušného chování.
  • Sláva se občas zastaví na špatné adrese.

Nezaškodí trocha poučení:

Jak panoval…

Na vládnutí si Karel IV. zvykal postupně, nejdřív zastupoval otce v severní Itálii a v Českém království a na Moravě, po jeho smrti se stal v roce 1347 českým králem a později i císařem Říše římskoněmecké.

Otec Jan Lucemburský byl válečník, bitvy vyhledával a není divu, že v jedné našel smrt. Jeho oblíbeným výrokem prý bylo: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ Syn byl jiný, ve vládnutí dával přednost diplomatickým jednáním, na která byl připraven svou výchovou, vzdělaností a všestranností.

Na jiné stránce čteme Co víte o Praze? Šestnácti otázkám, z nichž uvedu dvě, je předesláno: 

U každé odpovědi je písmenko. Když si to správně zapíšete, zjistíte něco, co vás potěší.

Kde je pražská zoologická zahrada?

G   v Karlíně

J   v Ďáblicích

A  v Tróji

 

Který pražský kostel má krásnou zvonkohru?

I   Katedrála svatého Víta

Z   Chrám svatého Mikuláše

P   Loreta

Povzbuzeni svými znalostmi o našem hlavním městě se můžete pokusit o překlad:

Latina dnes není jazyk, kterým by se vzdělaní lidé domlouvali. Přesto se používá v medicíně nebo v názvech rostlin a zvířat. Často můžete narazit na slova nebo spojení, jež z latiny pocházejí. Když je správně spojíte, dozvíte se, že je PRAGA….

Opět jen ukázka. V jednom sloupci slova jako alma mater, curriculum vitae, oponent, ze druhého vybírám podporovatel umění a věd, ve skutečnosti, krédo.

S číslicemi se můžete potýkat vícekrát. Jako návnadu uvádím dva řádky z osmi u textu Poslední den

Kdy skončil život slavného českého krále a císaře římského, se dozvíte, pokud zjistíte, které číslice od 0 do 9 v jednotlivých řádcích chybějí.

1   9  3  5  7  6  0  4  8

              7  2  0  4  6  5  1  8  3

Dostávám se k závěru knížky Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti, k případnému vztahu Karla IV., prohlášeného jistou anketou za největšího Čecha, k dnešku:

Co by chtěl říci

Kdyby žil s námi, tak hned první den

vystoupil by na některou z rozhleden

a pořádně se kolem podíval.

A smál by se, nebo polekal?

Možná že by se mu třeba zdálo,

že je tu smělých lvíčat málo,

možná by právě tohle říci chtěl,

když nad hlavou mu gripen přeletěl!

Vzduch voněl, bylo po dešti,

král sestoupil na náměstí,

pochválil Václavovi koně

a vyšli s ním po pěší zóně.

Když si pak vzpomněl, kolik je mu let,

nerad i rád se tiše vrátil zpět.

SMĚJE SE NA NÁS Z NEBÍČKA

NAVZDORY VĚČNÉ SMRTI.

NETUŠÍ, ŽE JE JEDNIČKA,

I KDYŽ BYL POŘÁD ČTVRTÝ!

         Na internetu se dočtete, že Jiří Havel (1924 – 2016) byl básník a prozaik, známý a oblíbený autor literatury pro děti. Nejen pro děti. Z posledních kontaktů vím, že přátelům pan Jiří Havel posílal jako novoročenku svou Abecedu. Ráda ji šířím v učitelských kruzích. 

Abeceda Jiřího Havla 

ANDĚL: Nikdy předem nevylučuji spojenectví s čertem.

BUMERANG: Netěšte se, že se nevrátím!

CEP: Teď se uplatním už jen při mlácení prázdné slámy.

ČISTOPIS: Nejžádanější jsem u trestního rejstříku.

DEFENESTRACE: Myslím, že bych se zase mohla hodit.

EPIZODA: Jsem sice krátká, ale za někým se táhnu celý život.

FILOZOF: V každé hospodě je nás večer několik.

GÓL: Nechci urážet národní cítění, ale nejhoršímu z nás se říká vlastenec.

HISTORIE: Jaká jsem vlastně opravdu byla?

CHUDOBA : Jsem silná opozice každého režimu.

ILUZE: Počítejte s občasnou ztrátou.

JASNOVIDEC: Ani to raději nechtějte vědět!

KORYTO: U mne jsou nejvíc hladoví ti sytí.

LHÁŘ: Jsem reformátor pravdy.

MASKA: Hlavně se dívejte, co je pode mnou!

NADHLED: Nejdál dohlédnu zdola.

OBR: Moje velikost nezávisí na hmotnosti.

POLITIKA: Kdepak jsem se tak ušpinila?

RETUŠ: Na celý charakter nestačím!

ŘÍŠE: Té pohádkové jsem vždycky dávala přednost před třetí.

SPRAVEDLNOST: Občas se loudám a špatně vidím.

ŠAŠEK: Vyšvihl jsem se z podhradí až do poslanecké sněmovny.

TRPASLÍK: Přežil jsem všechny vlády.

ULICE: Jenom, mě, proboha, nenechte vládnout!

VĚŘITEL: Někdy zjistím až dodatečně, že jsem vlastně blbec!

WESTERN: Sestavování koalice.

XANTIPA: Pánové mě většinou znají pod jiným jménem.

ZÍTŘEK: Raději si ode mne moc neslibujte.

ŽLAB: Moje kapacita je úměrná velikosti zvířat.

 

HAVEL, J.  Radosti a strasti na dvoře Otce vlasti.  Praha: Albatros, 2016.

                  ISBN 978-80-00-04503-0.

HAVEL, J.   Kdo má smysl pro nesmysl. Praha: Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01749-5.

GLADWELL, M.  Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky.

                               Praha:Dokořán, 2006. ISBN 80-7363-070-2. 


Dějepis ve škole

         Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

          Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

         Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu: „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel.Pan doktor byl formát, velkoryse přehlédl v dopisech pravopisné chyby, Tomáš (rodem ze Slezska) to v osmičce v češtině už na víc než za čtyři nedotáhl. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

         Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

         Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

         Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, tvůrce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

         Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke svému pojetí vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

         Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.

Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi

to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

 Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu:

 „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, původce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke své modifikaci vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 

ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 

 

FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 

FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.


Podzimní ladění

         Náhodně vyslechnutá rozhlasová relace mi připomněla, že před půl druha sty lety – 15.září 1867 – se narodil básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Zjara jsem pobyla v jeho rodné Opavě a opětovně nestihla splnit své dlouhodobé předsevzetí  zajet někdy do blízkého Háje u Opavy, rodiště Bezručova otce Antonína Vaška, slezského buditele, aktivně a osudově angažovaného odpůrce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

            Když Petr Bezruč v roce 1958 v kmetském věku jednadevadesáti let v olomoucké nemocnici umíral, chodila jsem po ulicích toho města jako čerstvá maturantka. Nevím, kdy jsem od tatínka dostala 2. vydání Slezských písní, podle tiráže vyšlo „v měsíci prosinci roku 1928 nákladem Nového Lidu v Brně…Garmondem typu Garamond vytiskla dvoubarevně tiskárna Pokorného a spol. v Brně na papíře na Slezské písně zvlášť vyrobeném“. Po delším čase tu knížku otvírám a čtu:

Za temným oknem, v květníku sivém

hrubý a špičatý mračil se kaktus.

Jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

 

Byl u nás básník, co jiné měl oči,

co měl rád vonné a nádherné růže.

Distichem zvučným

pochválil růži a odsoudil pyšně

ten rudý květ.

 

Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

hroty a ostny je zalily vrchem.

Co měly v srdci?

Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

Hleď, rudým květem…

            Zůstávám stále v užaslém obdivu nad časem nepoznamenanou prostou krásou Bezručova básnického jazyka. Prozaicky doplním, že tyto verše vyšly poprvé ve Slezském čísle v roce 1903, péčí Jana Herbena (vedle Petra Bezruče „objevil“ také Jana Karafiáta).

            Občas se v myšlenkách vracívám k jedné ze svých učitelských hádanek, až záhad. Bezmála čtvrtstoletí jsem učila na speciální základní škole, ponejvíce v nejvyšších ročnících, povětšinou kluky, shrnuto – puberta v rozpuku. A přece jsem neměla problémy se svou slabostí pro verše, pro poezii. Nenutila jsem ji, jen tak lehce, v malých porcích sem tam příležitostně – doznávám, že dost pilně – podsouvala. Ani tu Maryčku Magdonovu jsem „nezadala“ způsobem: naučte se nazpaměť! U každého mi stačila jedna individuálně zvolená sloka. Opakováním v rámci dechových a fonačních cvičení – byli jsme škola zaměřená na zlepšování komunikační schopnosti žáků – se celou Maryčku postupně naučili všichni. Ostatně Bezruč byl mnohým z nich- hochům z Ostravska – jazykově blízký. Podle nátury si každý volíval dva tři verše literáta, kterým jsme se právě zabývali. Dnes by se tomu říkalo ochutnávka. Mohla jsem pak na dotaz, jak bylo doma, po návratu do internátní školy z vánočních prázdnin slyšet Nezvalův verš: Ach, jaká touha nerozumná opouštět svoje rodná humna!

            Hoši o mé náklonnosti k poezii věděli, tolerovali ji, časem i zohlednili. Beru do rukou kolibří vydání skvostné básně Stužkonoska modrá. Vyšla s nejen motýlími ilustracemi Ladislava Kašpara dnes neuvěřitelným nákladem 17 000 výtisků. Dostala jsem ji od svých žáků s připojeným věnováním a podpisy na závěr školního roku v červnu 1975.

Byl jsem já jednou také mlád?

Ta otázka zní v duši tichá:

měl sto motýlů v sbírce snad,

to byla největší má pýcha….

         Ty verše jsou Petrem Bezručem datovány Branka 22. VIII. 1930. V onen čas třiašedesátiletý slezský bard pod vlivem těžké nemoci účtoval se životem. Nedá mi to, musím citovat ještě aspoň ze závěru básně, kterou pro sebe nezvratně poměřuji Bezručovo autorství Slezských písní, některými literárními kruhy zpochybňované:

Byl srpen v roku třicátém,

v dnech posledních toho měsíce,

let šedesát tři prožil jsem,

šuměla Brankou Moravice.

 

Den čistý nebe modré má

a slunko hřálo půdu do dna,

 ač vesny ni léta nemá

má surová teskná zem rodná….

…i stužkonosku viděl jsem

v jeseni pozdní žití svého.

        Najednou jsem se rozhodla. Risknu to! Budu za nostalgika – však na to mám věk. Pravděpodobně velmi zbytečný pokus, dnešní škola poezii nepřeje, odvrhuje ji spolu s pamětným učením jako přežitou veteš, nepotřebný balast. Nedoporučuji zeptat se vysokoškolské mládeže na básničku, kterou si pamatuje ze školních let. Zkusila jsem to v rámci Týdne mozku na pedagogické fakultě. Bída! Za celý den se mi v šesti studijních skupinách dostalo několika veršovánek typu Tú, tú, tú, auto už je tu. S výjimkou studenta, který mi s jednoznačnými prozodickými faktory oddeklamoval latinsky část Ovidiových rad z Ars amandi (Umění milovat). Potutelně doznal, kolikrát a kde všude už s tou deklamací úspěšně „zabodoval“. Jestlipak zůstal školství věrný?

        Jak jinak vyznívá má vzpomínka na studentku, se kterou jsme se – kupodivu v průběhu vysokoškolského zkoušení – dostaly až k oboustranné lásce k poezii. Dodnes opatruji – v originálním výtvarném provedení – studentkou věnovanou báseň. Patří k těm, ke kterým se s každým podzimem vracívám.  

Václav Hrabě   (1940 Příbram – 1965 Praha)

Podzimní  (úryvek)

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova

která tu zbyla od léta.

 

Třasavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe

pod most podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

Hřeju ho chvíli v dlaních

A dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza.

Ne. Jenom se mi stýská.

         My – v ZŠ pro vadně mluvící – jsme poezii utilitárně zapojovali do snahy zmírnit dopady řečových problémů, které děti nepříznivě poznamenávaly – deformovaly jejich vztah ke komunikaci, k řeči a jazyku, znesnadňovaly vytváření sociálních vazeb nejen  v kolektivu vrstevníků, včetně postoje ke vzdělávání, což se neblaze odráželo na školní (ne)úspěšnosti. Hledat pomoc v literatuře, v poezii, to byla jistá modifikace logoterapie Viktora E. Frankla, jeho paradoxní intence, zjednodušeně naznačeno: jdu do toho, čeho se obávám. Netuším, kolik mých žáků by se ještě rozpomnělo na Seifertovy verše:

Utři si slzy a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

        Že jsem svatokrádežně pozměnila básníkovy verše, to jsem nepřiznala ani ve chvíli, kdy jsme v roce 1984 – již na sklonku mých základoškolských let – ve třídě radostně kvitovali zprávu o udělení Nobelovy ceny za literaturu právě Jaroslavu Seifertovi. Slovem utři si jsem totiž nahradila básníkův výraz setři si. To z ryze logopedické potřeby uplatnit co nejvíce vokálů/samohlásek (hlavně na začátku slova), příznivě podporujících fixaci nově navozované techniky řeči.

         Někteří z mých žáků se ještě upamatovali na Seifertovu báseň Podzim, běžně se vyskytující v prvostupňových čítankách. Je půvabná, proč si ji nezopakovat.

Jaroslav Seifert   (1901 Praha – 1986 Praha)

Podzim

V sychravém větru už to všechno zebe,

suchého listí plný kout.

Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout.

 

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto. Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž.

 

Posedají chlapci u ohýnků,

v kapse je hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

 

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

            Po ladovsky idylickém obrazu podzimu nalaďme drsnější notu, rovnou z pera bouřliváka Františka Gellnera. Podzim, to nejsou jen prosluněně barevné dny babího léta.

František Gellner   ( 1881 Mladá Boleslav – září 1914, nezvěstný, haličská fronta)

Ze sbírky Radosti života

 

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem.

Nevím přec, proč bych litovat měl léta,

jež nezažehlo ohně v srdci mém.

 

Večerní mlha lehla na dláždění.

A připadá mi všecko jako sen,

ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,

ty cizí tváře v záři svítilen.

 

A cítím, kterak zvolna v duši moji

nového cosi teskně vstoupilo,

jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,

vzpomínka na něco, co nebylo.

            Smířlivěji a s pokorou vnímal podzimní čas pražský rodák Rainer Maria Rilke, dlouholetý blízký přítel Sidonie Nádherné, majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích. Převodu jeho básně do češtiny se ujalo hned několik překladatelů. Ke své hanbě doznávám, že po autorovi překladu, který chovám v paměti, jsem nepátrala.

Rainer Maria Rilke   (1875 Praha – 1926 Montreux Švýcarsko)  

Podzimní den

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost.

 

Kdo nyní nemá kde, už nerozbije stan.

Kdo nyní osaměl, už nebudou ho zvát.

A bude bdít a číst a dlouhé listy psát,

neklidně bloudit parky sem a tam,

až tudy vítr bude spadlé listí hnát.

            S překlady jsme udělaly se studentkami logopedie milou (a výchovnou) zkušenost. Ano, se studentkami logopedie, tedy oboru, který je v očích veřejnosti chápán ponejvíce jako nějaká opravářská dílna pochroumané nebo nezvládané výslovnosti. Moderní logopedie je však nauka zabývající se výchovou řeči, v tom nejširším pojetí. Reprezentuje deset okruhů narušení komunikační schopnosti, kde patlavost zaujímá jen část jednoho z oněch deseti okruhů. Se studentkami jsme se zaobíraly jednotlivými překlady (volbou různých jazykových prostředků) nejznámějšího Shakespearova sonetu, toho s číslem 66 (Jsem unaven a za smrt prosím Boha, jen nevidět už, jak je bita ctnost…) Těch překladů do češtiny jsme v širším časové rozpětí shromáždily jedenáct, když jedna dívčina přišla s námitkou, že nám chybí autorství překladu, který ve zhudebněné podobě uvádějí bratři Ebenovi. Podařilo se mi zdolat nesmělost a nerozhodnost studentek a prostě jsme Marku Ebenovi napsaly. Staromilsky. Poslaly jsme dopis, stručně uvedly kdo a proč píše a k prosbě připojily podotknutí, že nám naprosto postačí mailová odpověď. Brzy jsme si mohly k jedenácti zjištěným jménům překladatelů  připojit dvanácté – Jan Vladislav. A ta výchovná lekce? Postřehly a uvědomily si ji samy studentky. Marek Eben odpověděl písemně, jak je jeho zvykem mile – a nastojte! –zaslanou kartičku (šla z ruky do ruky) popsal čitelně ne propiskou, ale plnicím perem. Lekce noblesy.

            Více než tři desítky překladů do češtiny najdeme u veršů Paula Verlaina, neskutečně hudebních. Franštináři mi odpustí počítačově nezvládnuté akcenty. Ostatní ať si po českém překladu najdou někoho, kdo jim ten nádherně muzikální francouzský originál přečte.Tentokrát jsem schopna uvést autora uvedeného překladu. Je jím Jan Zábrana (1931 – 1984). Jeho – v podstatě dvoudílný deník – Celý život je nadupaným zdrojem faktografie časů nedávno minulých. Malé varování: číst se ty knihy dají jen ve chvílích psychické vyrovnanosti, jinak velmi pravděpodobně propadnete malomyslnosti.

            Genezi překladu Verlainovy básně uvádí Jan Zábrana ve druhém dílu (s.573) odkazem na vybídnutí Františka Hrubína:: „Už jste to taky zkusil přeložit? Jen to zkuste, ono to nějak dopadne…“ Tak jsem to tehdy zkusil, ale měl jsem dojem, že to moc nedopadlo, text jsem nechal ležet – a ležel rovných dvacet let. Minulý týden jsem se dověděl, že v Odeonu chtějí vytisknout české překlady vedle sebe v jakési knížečce k výročí nakladatelství, a tak jsem text po hodinovém hrabání v komoře mezi starými papíry vyštrachal.V sobotu večer – Majka s Evou byly přes víkend v Krkonoších a mě celé dva dny pekelně bolela opuchlá dáseň – jsem nad tím seděl asi tři hodiny a na dvou místech to opravil do téhle podoby:

 

Paul Verlaine   ( 1844 Metz, Francie – 1896 Paříž)

Podzimní píseň  /  Chanson d´automne

Jak blouznění                                           Les sanglots longs

ty housle zní,                                            Des violons

když jde zima,                                       De l´automne

a jako sen                                              Blessent mon couer

mi jejich sten                                         D´un langueur

srdce jímá.                                            Monotone.

 

Hlas hodin znám                                   Tout suffocant

a zesinám                                               Et bleme, quand

že už brzy,                                              Sonne l´heure

když vzpomenu,                                    Je me souviens

že ze všech dnů                                      Des jours anciens

zbyly slzy.                                               Et je pleure.

 

A odcházím,                                          Et je m´en vais

jen větrem zlým                                    Au vent mauvais

dál si jistý.                                             Qui m´emporte

Hned tak, hned tak                               Desa, dela

mě žene jak                                             Pareil a la

suché listí.                                               Feuille morte.  

            Nevím, jestli je Jiří Kolář mezi těmi, kdo se pokusili o překlad Verlainovy básně. Jako renesanční osobnost nejen překládal, byl autorem experimentální a vizuální poezie, dramatikem, sběratelem umění a mecenášem, „jeho stůl“ v pražské kavárně Slávia byl pověstný. Možná tam přátelům přečetl i svou báseň inspirovanou podzimem.

 Jiří Kolář   (1914 Protivín – 2002 Praha)

Zas podzim jde a země smeká

Dnes ne dnes nepřicházej

Mně kohout dálek inkoust leká

Zas na dno srdce víno kleká.

 

Zas podzim jde a řeky svléká

Z pukrlat píseň závrať seká

Dnes ne dnes nepřicházej

 

Zas podzim jde a vůně stydnou

Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou

Dnes ne dnes nepřicházej

            Verše Bezručova vrstevníka Antonína Sovy čtěme jako upřímně míněnou úlitbu zapomínaným básníkům. Pozornost zaslouží fakt, že Antonín Sova, takto představitel českého symbolismu a impresionismu, se v roce 1895 podpisem připojil ke kolektivnímu vystoupení českých spisovatelů a publicistů, k manifestu České moderny. Nejbližší mu byla přírodní a osobní lyrika.

Antonín Sova   ( 1864 Pacov – 1928 Pacov) 

Den utichl jak prapor v bezvětrnu,

a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce.

A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů

zrcadlil pouště strání v potoce.

 

Mne nezranilo nic, přec pln jsem smutných snů.

Mne nezakřiklo nic a přec jsem ztich jak zem,

když jasným uhořívá západem.

Tak jako prapor v bezvětří se nepohnu.

Neb cítím osamělost jít, nahlížet blíž

v okna a srdce, bít v ně jako větev suchá,

tu osamělost, již jak bolest cítíš

růst kol i v sobě, z kraje, z lidí, z hmoty, z ducha.

          První náznaky podzimu – podle pranostiky 10.srpna svatý Vavřinec, první podzimec– zvládám verši Jana Skácela, pro jehož básnickou osobnost obtížně a marně hledám vystihující adjektivum.

Jan Skácel   ( 1922 Vnorovy – 1989 Brno )                                     

 a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák  vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

         Když jímavá tesknota krátících se dnů hrozí přestoupit únosnou mez, vždycky se můžeme vrátit k útěšnému závěru Seifertovy básně, těm starším důvěrně známé ze školních čítanek.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

 

 

 

 

 

                                      


Prázdninově učitelsky (nejen) o sirkách

Po Češích je doma

vždycky malý sled,

ale všude jinde

naplňují svět:

muzikanty, jezdce, harfenice,

ouředníky, sirky ze Sušice

najdeš všude hned.

  1. 1.      Uveď název díla.
  2. 2.      Jmenuj autora.
  3. 3.      Uveď aspoň tři místa jeho působení.
  4. 4.      Cituj jiné verše téhož autora.

      (Čím chtěl autor původně být a proč?)

         Toť jedna z hádanek, kterými jsme v 70.- 80.letech minulého století začínali hodiny literární výchovy na Základní škole pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku. Na útržek papíru nebo křídou na příruční zelené tabulky jsme psali stručné odpovědi, poslední – pátá – otázka byla nepovinná, dalo se s ní vylepšit skóre. Když jsem v dubnu prvního roku vymýšlením a přípravou hádanek uondaná prohlásila, že už toho necháme, Jirka N. mě setřel poznámkou: „ Když jste vydržela tak dlouho, do konce roku už vydržíte!“ Pamatuji, že Jirka ke mně přišel do osmičky se čtyřkou z češtiny a jako většina mých žáků – děvčat bylo pomálu – se spíše špatnými, až bolavými zkušenostmi se školou, vyvolanými problémy s řečí, dnes bychom řekli s komunikací. Soubor literárních hádanek vyšel v roce 1984 tiskem v rámci celostátně oceněného pedagogického čtení. Pedagogická čtení – nabádavá příležitost pro sdělování a sdílení zkušenosti učitelů z pedagogické praxe – jsou minulostí. A pochybuji, že jsou ta oceněná  s úplnou dokumentací dosud vedena v ústřední evidenci ÚPČ při muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Kdo z učitelstva dnes sebere odvahu říct, že bylo před rokem 1989 v  třídách našich škol i leccos dobrého ?

         K souboru literárních hádanek mě vrátily právě ty „sirky ze Sušice“. Šumava ke mně byla vlídná a já jsem jí to vracela soustředěnou pozorností jak k přírodě, tak k památkám a historii. Se štěstím jsem na Mouřenci zastihla dvouhodinový výklad pro obnovu krásného místa plamenně zanícené Janky Kadlecové (z plzeňského rozhlasového studia?). Pravda, slovník měla chvílemi dost jadrný, ale přítomní školáci z Plzně – byl poslední červnový týden – to jistě cítili jinak než já. O to míň je zajímaly panely naučné stezky. Postála jsem u fotografie se sdělením, že křovinami zarostlé okolí dnešními filmaři oblíbené lokace bylo v roce 1944 živou vesnicí se vším všudy, i se školou s 164 žáky. Dnes se někteří z nich podílejí na obnově ještě před šesti lety hrubě zdevastovaného kostelíka s kostnicí.

         Nebyla to umrlčí prkna v muzeu v Kašperských Horách, kam mě opět šťastná náhoda přivedla právě ve chvíli vernisáže nově instalované výstavy, která mě nasměrovala k místnímu starému hřbitovu. Podmračeným dnem jsem majestátní alejí došla k odlehlému místu, na bráně s upozorněním místní policie na nutnost zvýšené osobní opatrnosti. V pošmourném šumavském dni jsem se najednou cítila mezi litinovými kříži z přelomu 19.- 20.století jaksi stísněně. Navíc jsem si kostel sv. Mikuláše, jak psáno klenot gotické architektury, spolu s kaplí sv. Anny mohla prohlédnout jen zvenčí. Pořádají se zde koncerty a jiné kulturní akce, jistě jich přibude po dokončení probíhajících restaurátorských prací. Takže příště!

         Vlky jsem v jejich výběhu v Návštěvnickém centru nějaký kilometr od Srní zastihla v poklidu, rojení turistů mělo nastat v nejbližších dnech. S přívětivou paní u vstupu (je zbytečně zdarma) jsem probrala jedinečnost nedávno vzniklého Návštěvnického centra. Podle mého názoru není areál dost propagovaný. Odnášela jsem si nápadité pohlednice, pozdě lituji, že jsem jich nezakoupila víc. Mí přátelé teď dostávají pozdravy, které je potěší i poučí nenásilnou didaktičností: Co to šumí nad námi? Kdo si zde pochutnal? Jaké klenoty létají na louce? Co se děje v hnízdech? Kdo má hebčí kožíšek?….Z desetidílné série jsem odmítla jen netopýry, ty jaksi nemusím, ani na papíře.

         Muzeum Šumavy na sušickém náměstí je krásné zvenčí i uvnitř. S poznámkovým blokem jsem v měšťanském domě s vysokou atikou a zvoničkou z roku 1600 pobyla celé dopoledne.  Překvapivě bohatá byla expozice z doby národního obrození, buditelé v Sušici a okolí se činili, nejen  pořádáním četných českých divadelních představení. Pro národně obrozeneckou činnost se nadchl Ital Karel Drahotín Villani, narozený roku 1818 v Sušici na náměstí. V jeho básnické sbírce Lyra a meč najdeme z těch smutnějších chvil posledního loučení známou píseň Zasviť mi ty slunko zlaté. Byl zástupcem Sušicka na Slovanském sjezdu v červnu 1848 v Praze a také účastníkem slovanské pouti do Moskvy roku 1867. Jako již starší pán na postu starosty okresu Benešov dovezl z Blaníku do Prahy základní kámen pro stavbu Národního divadla. Bouřliváků se v Sušici rodilo víc, třeba Pepík Meisner (1828 – 1894). V revolučním roce 1848 bojoval spolu s J. V. Fričem na barikádě u Mostecké věže na Karlově mostě . Není divu, že potom co by politický emigrant procestoval svět, ale vrátil se do vlasti, aby jí od roku 1869 sloužil jako královský bibliotékář.Učitelští „fajnšmekři“ by jistě prodleli u knížky vydané v roce 1841 s cílem povznést českou výuku. Podnět k jejímu sepsání dal svým kaplanům sušický děkan Adam Fialka, což dokládá titul: Sbírka mluvnických a pravopisných pravidel jazyka českého na ruku dána učitelům školním od nižšího duchovenstva sušického.

           Při vší úctě k sušickým obrozencům podstatnější stopu zanechal jiný sušický rodák – Vojtěch Scheinost (1814 – 1894). Jako truhlářský tovaryš se vydal na zkušenou, na tovaryšský vandr. Stalo se tak v době označované aktuálně průmyslová revoluce 1.0. Ve Vídni se – jistě nevědomky – dopustil něčeho, co bychom dnes mohli nazvat průmyslovou špionáží. Nevíme, jestli Marie Urbancová z Lipníku (nad Bečvou) byla Vojtěchovou milou. Ale víme, že Vojtěch Scheinost byl u toho, když Marie pomáhala paní lékárníkové  Römerové v kuchyni připravovat hořlavou směs.

          A máme to: Sušice – Lipník nad Bečvou – sirky , zápalkové nálepky. Když jsem počátkem roku 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, nechala jsem na ZŠ pro vadně mluvící těch zápalkových nálepek různých velikostí, jednotlivých i v celých sériích bytelnou krabici. Jejich další osud neznám, ale jejich předchozí historii – a využití – až moc dobře. Ostatně – zachytila ji i ostravská televize v pořadu Z kamínků je mozaika, který na „mé škole“ natáčela v lednu 1981. Už se na ten pořad nikdy nepodívám, doslova ho vzala voda. Ta voda, která při záplavách v roce 1997 vnikla i do depozitářů ostravského televizního studia.

        Pro pořádek a z úcty k předkům ještě krátké doplnění poznatků z Muzea Šumavy v Sušici. Podnikavý Vojtěch Scheinost se stal 31.10.1839 pověřením sušického magistrátu výrobcem zápalek. Za čas nebyl v Sušici jediným. Koncern SOLO vznikl v roce 1903 a dával o sobě vědět nálepkami, které my starší už známe. Scheinostova továrna končila s výrobou v období hospodářské krize, poslední balík zápalek vyrobila 10.3.1932. „Hřebíčkem do rakve“ byla tzv. zápalková daň z roku 1931, výroba se přeorientovala na papírové obaly, kelímky na marmelády, misky pro aspiky, kulaté krabice, i ty – s charakteristickou nálepkou – někteří ještě pamatujeme. Společnost SOLO dál produkovala miliardy sirek ročně, výroba v Sušici definitivně skončila po 169 letech v roce 2008. Pro město Sušice zůstává problém – co s areálem bývalé sirkárny.

          Pro osvětlení zápalkově-nálepkové historie na škole, kam jsem 23 roků dojížděla, nejprve nezbytné základní údaje. Základní škola pro vadně mluvící sídlila na Kopečku u Olomouce, kterému byl v letech mého učitelského působení ( 1963 – 1986) upřen přívlastek Svatý. Na školu byli přijímáni žáci z běžných základních škol, tedy bez mentálního postižení, byť internátní zařízení mělo charakter školy speciální. Po ročním pobytu se vraceli na své kmenové školy, pokud již neukončili povinnou školní docházku. Škola se mezi pěti podobnými školami v tehdejším Československu víceméně specializovala na balbutiky (koktavé), čímž se vysvětluje silná převaha mužského osazenstva ve třídách. Školní rok začínal dvěma týdny tzv. navozování nové řečové techniky, jejíž užívání mělo být ve zbývajících měsících školního roku fixováno a automatizováno. Znamenalo to aplikovat v každé vyučovací hodině takové metody a formy pedagogické práce, které danému cíli napomáhaly.Třídní učitel odpovídal za řeč svých žáků, mohl tedy podle svého uvážení učit ve své třídě i předměty, pro které nebyl aprobován, aby s žáky pobyl co nejvíce. S vděčností na tu možnost, které jsem bohatě využívala, i na potřebu vyhledávání a užívání nejvhodnějších vyučovacích metod a forem práce, vzpomínám. Moc mi to prospělo – a pokud vím – mým žákům neuškodilo. Chtělo to ovšem své – studovat, hledat, vymýšlet, vyzkoušet, pečlivě se na každou hodinu připravovat – a žákům nic nepředstírat. Učili jsme se vlastně navzájem.

         I stalo se, že jeden z mých příbuzných z vojenského cvičení přivezl balíček zápalkových nálepek z továrny SOLO Lipník nad Bečvou (připomeňme si vídeňskou služebnou Marii Urbancovou!). Vojenští „záložáci“ (kdo to pamatuje?) tam byli na exkurzi. Napadlo mě třídu těmi nálepkami motivovat. Stručně: každý dostal deset nálepek a pokud za dva dny při výuce ani jednou neporušil pravidlo nově navozené techniky řeči, nálepky mu zůstaly a navíc obdržel prémii – specifickou velkou nálepku nebo celou nálepkovou sérii (pamatuji sérii květin, automobilů, letadel, předmětů s anglickými názvy apod.). Znamenalo to sledovat každou žákovu řečovou akci, v případě porušení „dostal na tabuli čárku“a při následném rozdávání o tolik méně nálepek, kolik měl čárek. Realita byla o hodně květnatější, než lze stručně vylíčit. Oboustranně jsme to brali jako hru. Nutno podotknout, že zásadou výuky na naší škole bylo, aby ve vyučování mluvil především žák, aby dostal co nejvíce prostoru k mluvnímu projevu, učitel byl řečově upozaděn, mluvil co nejméně. Tomu odpovídala volba vyučovacích metod: co nejméně výkladu učitele, vše interakcí, dialogickými, sokratovskými , heuristickými metodami atd. atd. Zásoba nálepek se rychle menšila. Přistoupila jsem ke svému osvědčenému řešení: líná ruka, holé neštěstí. Sedla a napsala jsem na ředitelství podniku SOLO Sušice. Navázala jsem  písemné přátelství s paní sekretářkou, která mě pak roky (za tu dobu porodila čtyři děti) nálepkami zásobovala. Při letošní návštěvě města Sušice jsem postála u krásné budovy sušického gymnázia, kde se – jak vím – manžel paní sekretářky stal prvním polistopadovým ředitelem.

         Tváří v tvář „sirkové“ expozici v sušickém muzeu se mi vybavilo mnoho detailů nejen z oné v základních rysech připomenuté školní dějepravy. Doma jsem vyhledala sbírku literárních hádanek, mezi nimiž je i ta „o sirkách ze Sušice“. Týkaly se vždy jen toho, co jsme se učili, o čem jsme se bavili, co jsme znali, třeba i z místa školy (tím míním text upomínající například na rodáka ze Sv. Kopečka – malíře Karla Svolinského). Zatrnulo mi. Ti kluci, vzácněji děvčata, školou otráveni, špatnými známkami ubiti otázky za hádankami běžně zvládali zodpovědět,  žádní vášniví čtenáři se v problémech orientovali…až se mi tomu nechtělo věřit při vzpomínce, jakými vědomostními pustinami jsem se mnohdy prodírala o několik roků později na vysoké škole mezi adepty učitelského povolání. A kdyby jen pustinami, ale ten nezájem, někdy až provokativní …Jak by tomu bylo nyní? Až zase budu číst v novinách nebo poslouchat z rozhlasu a televize pohrdlivé řeči o práci učitelů před rokem 1989, připomenu si slova výtvarníka Miroslava Kovala (naroz.1944) uveřejněná v publikaci vydané Revolver Revue (2016, s.494): „…ve výkladu událostí nepoznávám, čeho jsem byl svědkem“.

 

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém

                                              se zřetelem k vadám řeči. In Na pomoc oslabeným dětem.

                                              Ústřední pedagogická čtení 1984 Praha: SPN, 1985

 

POKORNÁ, T., ONUFEROVÁ,  E.,ed.  RR Rozhovory. Praha: Revolver Revue, 2016.

                                                ISBN 978-80-87037-84-3.

 

 


Chytrost nejsou žádné čáry – podruhé

         To bylo překvapení! Milé! Zpoza nabídky místních pohlednic na mě v sušickém knihkupectví mezi (h)různými Blesky a podobným trapně přitroublým čtením- vida!- opět  jukla obálka známé Makovice, časopisu to „pro chytré hlavy (makovice) od 8 do 108 let“. Aktuálně 179. číslo 22. ročníku, opět monotematické, tentokrát na téma máci a zuby. Naposledy jsem o tom vynikajícím časopise a podnětném materiálu pro činorodé učitele psala před nějakým rokem u příležitosti jubilejního 150.čísla. Mezitím jsem se – šťastnou náhodou – setkala i s autorkami Makovice u jejich stánku na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Snad tam budou i letos

        Čas prázdnin se nachyluje a k návratu do školních škamen je nám všem třeba něčeho zdravě povzbudivého. Vracím se proto k dříve napsanému, s připomínkou, že další – již 180. – číslo Makovice vyšlo v těchto dnech, 3.srpna 2017. Nepropásněte je!

Původní text   

      „Lidská hlava má mnoho přezvisek nadobro neuctivých, někde jí říkají řípa, jinde tykev, jinde zas jinak zelinářsky, třeba kedluben, a nenamlouvejte si, že snad kokos je názvoslovná vymoženost jenom česká: říkají tak hlavě Angličané a po nich dokonce už i Číňané v přístavech a na pobřeží (Pidgin-English). Ale o makovici bych řekl, že je opravdu Made in Bohemia, a právě makovice se mi zamlouvá jakožto označení z té míry důvtipné. Neboť považte: Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli, a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost. Nuže, rcete sami: není taková přečasto hlava bližního našeho? Kdepak kokos, co v tom je dobrot! Ale makovice, to je ono, to je to pravé“.

            Nevím, zda právě půvabná hra se slovy z knížky Pavla Eisnera Čeština poklepem a poslechem inspirovala někdy v 90.letech minulého století tři ženy, když odhodlaně začaly vydávat časopis Makovice. Už si nevzpomínám, jak jsem se k časopisu s podtitulem Pro chytré hlavy od 8 do 108 let (přičemž slovo hlavy nahrazují piktogramy) dostala. Můžu říct – v duchu opakovaného klišé – že časopis Makovice a já máme svůj příběh. V prvním dějství to byl dopis, který jsem napsala na adresu nakladatelství, když si mé časopisem nadšené studentky – (v tehdejší terminologii) denní a co teprve ty dálkové –stěžovaly, že je Makovice v novinových stáncích téměř nesehnatelná. Na můj dotaz, jak Makovici pomoci na světlo boží, se krásným dopisem ozvaly autorky činu, tři mladé maminky, které se vydáváním zmíněného časopisu rozhodly vyjít vstříc vlastním zvídavým dětem. Odrostlé již Sluníčku a Mateřídoušce chtěly něco „pro chytré hlavy“. Ty děti už musejí být notně dospělé. Třetí dějství zmiňovaného příběhu se odehrálo v obyčejné sídlištní samoobsluze, kdy na mě z novinového regálu po letech jukl výtisk Makovice. Byl tam jediný. Poslední? Nebo že by víc výtisků neobjednávali? I tak dík!

            Spěchala jsem domů s jubilejním 150.číslem časopisu Makovice, který ve zdraví dosáhl dospělosti – světe div se! – vychází osmnáctým rokem! Z jeho obálky se na mě kaboní vlasatá hlava Beethovenova, což znamená, že Makovice zůstala věrna tradici – je monotematická. O důvod víc dávat ji dětem do rukou. K „příběhu s luštěním“ přibyly soutěže o ceny. Třiceti stranami časopisu procházejí „máci a Ludwig v lázních“. Máci jsou chytří řekněme mužíčkové, vyskytuje se mezi nimi mák-historik, mák-filozof, mák-znalec, mák-biolog, ale také mák-strašpytel. Všichni se dávají vehementně, ale nenásilně do služeb procvičování zrakového vnímání, tak prospěšného pro analýzu a syntézu slov, tedy i sluchové diferenciace, v podstatě pro čtení, třeba v písmenkovém labyrintu založeném netradičně na slabikách či písmenkové spojovačce. Rozvíjejí jazykový cit, slovní zásobu na popletených synonymech, písničkách nebo textu s přírodovědnou tématikou. Nemůžou chybět různé varianty křížovek, ani sudoku. To všechno na pozadí Beethovenova putování po vlastech českých, jeho životních příbězích, na historii vzniku jeho skladeb – Pro Elišku či Deváté symfonie s Ódou na radost – s připomenutím Smetanovy Mé vlasti (v obou případech je to hudba, která zní při slavnostních chvílích Evropské unie). Podáváno vtipně, stručně, ale s hlubokým dosahem – i pro dospělé, případně pro učitele, který se rozhodne něco z Makovice vhodně a výhodně ve výuce zužitkovat. Některou stránku bych namnožila (to jsem dělávala), rozhodila po třídě a….chytrému napověz,hloupého…? Možná tak některé děti dostanou první impuls zajímat se o něco z hudby, historie, zeměpisu, přírody a vůbec…A v kalendáři si pak zatrhnou datum 5.října, kdy má vyjít další číslo nenápadného,ale nápaditého a setsakramentsky užitečného časopisu. Můžete si objednat i starší čísla nebo uvažovat o výhodném celoročním předplatném čísel šesti. Že jedno stojí 27 Kč? Kolikpak jste dali letos v létě za dva kopečky zmrzliny? S rizikem, že ani nevíte, co skutečně konzumujete, o náběhu na obezitu ani nemluvě. U Makovice vám „hrozí“infekce poznatků a vědomostí, v dávkách výživných a záživných, lehce stravitelných.

 

EISNER, P.  Čeština poklepem a poslechem. Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, 1996, dotisk

                     1997. ISBN 80-901544-9-2.

MAKOVICE – pro luštitele od 8 do 108 let.  Malešická 109, 108 00 Praha 10

                       www.makovice.net,  e-mail: cas.makovice@seznam.cz


Jen mít oči k vidění….

         Starší, spíš jen ty už- kulantně řečeno- dlouhověké paní učitelky si vzpomenou, že v čítance pro třeťáky (čtvrťáky?) byla básnička Jana Čarka, kterou s nastávajícím jarem s gustem zopakuji:

Jen mít oči k vidění,                                               Jen mít uši k slyšení,     

uvidět, co každý z lidí                                            slyšet hlasy sebetišší,

nevidí a neuvidí,                                                které každý neuslyší,

vidět, že si slunce češe                                      slyšet, slyšet zlatohlávka   

zlatozlatý vlas,                                                               chodit po lupínku,

vidět, že má sedmikráska                                   slyšet, kterak cinkla vážka                       

vskutku sedm krás                                             o zvoneček – vlnku,           

a že voda – ať už plyne ,                                    v modřínovém háji slyšet  

ať si hoví v kalužině –                                        tikat modřinky,

tak se leskne ve své kráse,                                 tik, tik tikají si tiše

že až ohni podobá se.                                         Jako hodinky.

            A s tím jarem v rozpuku se mi chce vidět a slyšet o našich školách, školácích, učitelích a učitelkách, o dětech vůbec jednou také něco pěkného, milého, pozitivního. Několik takových zážitků a podnětů se mi poslední dobou sešlo, ráda se podělím.

        Začnu rozhlasovou stanicí Vltava, ze které hloupě a trapně vemlouvavě neútočí „zaručené“ zprávy a doporučení, jak být stále úžasně happy, free and cool a mít hezký den…Jako učitelská důchodkyně bych si mohla dovolit poslech dopolední premiéry pořadu Telefonotéka. Přiznávám, že to časově stíhám málokdy, zatímco následnou relaci Osudy vynechávám jen zřídka. Při svém rychlovaření jsem poslechem Osudů získala mnoho informací a poznatků, důvodů k úvahám a srovnávání. Každému onu půlhodinku před polednem vřele doporučuji.

            Ale zpět k Telefonotéce. Vysílá se od pondělí do pátku, začíná krátce před desátou a končí o půl dvanácté. Pozvaných hostů z nejrůznějších oblastí kulturního a společenského života se můžete telefonicky ptát na cokoliv, ve čtvrtek i osobně, zúčastníte-li se živého vysílání z rozhlasové galerie v budově Českého rozhlasu v Praze. Šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem právě jedno ze čtvrtečních vysílání vyslechla. Hostem (nedej bože – hostkou!) byla dáma, vysokoškolská pedagožka a překladatelka z angličtiny, kteréžto činnosti se v oblasti beletrie a knih pro mládež věnuje desítky let (svůj věk poodhalila odkazem na maturitu složenou ještě za války). Moderátorka rozhovoru byla v úvodu vysílání znatelně nesvá. Po nějakém dotazu mimo mikrofon mohla posluchačům rozhlasu vysvětlit důvod svých rozpaků: v publiku seděla se svou paní učitelkou skupina školních dětí, takto žáci 3.A jedné z pražských ZŠ (blíže nespecifikováno), tedy děti zhruba osmi-, devítileté. Rozhovor probíhal zcela obvyklým a tématu odpovídajícím způsobem. Pozvaná překladatelka hovořila o radostech a úskalích překladatelské práce, vyjadřovala se – po dotazech z publika – k úrovni současných překladů beletrie, poukazovala na potřebná opakovaná vydání známých literárních titulů, jak si to vyžaduje proměňující se jazyk, nevynechala ani spolupráci s ilustrátory překládaných děl. Jak je zvykem při živém vysílání Telefonotéky, v závěru byl dán prostor dotazům z publika. Moderátorka rozhovoru – opět s postřehnutelnou nejistotou v hlase – nemohla pominout dotazy přítomných školáků. Otázky dětí byly tu dětsky naivní, tu bezpochyby poznamenané přípravou s paní učitelkou (nic proti tomu!), tu překvapivě zralé. Důležité je: ty školáky – devítileté děti – nikdo nepodceňoval! Nepodceňovala je především jejich paní učitelka! Jistě při přípravě této školní akce čelila nejrůznějším námitkám: Beseda s překladatelkou? Vždyť oni se tam budou nudit! Nebudou tomu rozumět….já se ti divím, že se ti chce….Děti bezpochyby všemu nerozuměly. Ale co Vygotského zóna nejbližšího vývoje, pedagogové a pedagožky (zopakujte si!)? Význam měla už atmosféra besedy, v níž se děti octly, mohla bych se zdůvodňováním prospěšnosti podobné školní akce pokračovat, ale….

       Ale – chci upozornit na paní učitelku třídy 3.A. Kdo někdy opravdu učil – staromilsky: umazal se od křídy – ví, co všechno musela ta paní učitelka podstoupit, co všechno – doslova – riskovala. Ten den si mohla odučit své hodiny, o přestávce – pokud neměla dozor – vypít kávu, něco si připravit, poklábosit s kolegyní…. Místo toho se vypravila se „štrúdlem“ třeťáků rušnou Prahou do budovy Českého rozhlasu na Vinohrady, možná ze Smíchova, možná z bližšího Žižkova, možná metrem nebo tramvají, pěšky přes několik křižovatek – žádná slast! Některé z dětí mohlo klopýtnout (moravsky opacknout), zdržet se na jezdících schodech nebo zevlováním do zajímavé výlohy, upadnout, podvrtnout si nohu, roztrhnout bundu….nebezpečných momentů nepřeberně, za všechno by byla paní učitelka volána k zodpovědnosti. Počítám, že si musela domluvit nejen výměnu vyučovacích hodin se svými kolegy (ne vždy jednoduchou a s ne vždy ochotnými kolegy), ale také požádala o souhlas s „ přemístěním“ žáků jak vedení školy, tak rodiče. Nepochybuji, že svou třídu na účast rozhlasového vysílání připravila, i to zabralo nějaký čas, vyžadovalo jisté úsilí. Jak vyplynulo z reakcí moderátorky pořadu, nic nebylo předem připraveno, vše proběhlo spontánně, paní učitelka by se nějakým „divadélkem“ v očích svých žáků jistě neztrapňovala. Vysílání časově představovalo dvě vyučovací hodiny bez přestávky,děti nepovykovaly, co kdyby některé z nich muselo…. Opakuji: kdo někdy učil, rozumí mi. Paní učitelka i její žáci z 3.A zůstali pro veřejnost anonymní. Ve mně vzbudili vlnu naděje, že jsme ve škole ještě všechno nezmarnili.

            Po desítkách let strávených ve škole žiju s přesvědčením, že pedagogika není věda, ale umění, že žádná škola z nikoho učitele neudělá, učitelem se musíte narodit. Nevím, jestli Vladislav Kvapil má pedagogické vzdělání. Ale kdyby neřediteloval Moravské filharmonii, byl by výborným učitelem. Roky – kdysi s vnoučaty, nyní už sama – s potěšením chodím na nedělní matiné pro děti a rodiče, které zhruba čtyřikrát do roka připravuje Moravská filharmonie v olomoucké Redutě.  Pokaždé je plno, ti nejmenší  – batolecího věku -sedávají rodičům či prarodičům na klíně, předškoláci si v šatně vyzvedávají „podprdelníky“ – aby „lépe viděli“.  Necelá hodinka je naplněna hudbou a povídáním, vždy na určité téma. Posílávala jsem na ta matiné své studentky, budoucí učitelky, aby se přiučily, s jakou bravurou a potěšením – na obou stranách – zvládá Vladislav Kvapil, takto ředitel Moravské filharmonie, to, co v odstrašující podobě mnozí známe pod označením „výchovný koncert“. Obvykle mu s chutí sekunduje dirigent, sympatický Petr Šumník, ani zúčastnění filharmonici nevyhlížejí znuděně, ostatně často jsou do programu aktivně zapojeny i jejich děti.

       S velkým přemáháním jen ve stručnosti přiblížím zatím poslední matiné z února letošního roku. Tématem byla voda, samá voda…  Dobře cílenými otázkami vyvolává Vladislav Kvapil spontánní reakce- vlastně výkřiky – z publika, s jednou otázkou si však děti (jenom děti?) nevědí rady: kterou známou lidovou písničku si Bedřich Smetana vypůjčil pro hudební ztvárnění pramenů Vltavy?Po krátké hudební nápovědi přítomných filharmoniků všichni zpíváme, jak „kočka leze dírou, pes oknem…“ a potom už jen posloucháme úvodní tóny Smetanovy symfonické básně Vltava. Když orchestr „přeskočí“ do ticha nočního lesa, vtančí do sálu Reduty po obou stranách hlediště půvabné víly s lehkými závoji, v realitě dívenky z tanečního oddělení (postaru) olomoucké „Lidušky“. Ale víly a rusalky to nemají lehké, o jedné zazpívá (dospělým)známou árii z Dvořákovy Rusalky člen opery Moravského divadla  Olomouc. Otázkami do dětského publika na pochybnou existenci vodníků ve vodách blízkého přírodního koupaliště se dostáváme k labutím – a k Petru Iljiči Čajkovskému. Na podium za zvuků krásné melodie z Labutího jezera vtančí ruku v ruce labutě: ke gaudiu všech představují čtveřici v černých trikotech a bílých nadýchaných baletních sukýnkách tři členové Moravské filharmonie (jedním je sám ředitel Vladislav Kvapil) a  sólista baletního souboru Moravského divadla Olomouc. Dále jen ve zkratce, s lítostí, že všechna vynaložená práce při přípravě krásného pořadu zazněla pouze jedinkrát. Hudba Čajkovského  provází také vystoupení profesionálního baletního páru, voda teče Vídní, a to za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji. Ten si nejprve na výzvu Vladislava Kvapila – „ Kdy se vám poštěstí, aby vám k tanci zahrála Moravská filharmonie?“ – přijde na podium Reduty zatančit jedna z přítomných maminek, po ní opět profesionální baletní pár, za zvuků lidové písničky Prší, prší se na balkoně Reduty objevují s deštníky členky pěveckého sdružení Žerotín. Vše prokládáno slovem,skutečně interaktivně, bez vyčnívajícího didaktického podhoubí, až po závěrečné telefonické spojení s Jurou Pavlicou. Omlouvá se, je nemocný, původně měl nedělní matiné pro děti a rodiče zakončit písní Modlitba za vodu. Za doprovodu členek souboru Žerotín a Moravské filharmonie se úkolu přednést  jímavě zhudebněné nádherné verše Jana Skácela ujímá Vladislav Kvapil. Telefonicky přítomný Jura Pavlica vystoupení svého přítele předjímá slovy: „Které symfonické těleso má ředitele schopného takovému úkolu se ctí dostát?“.

      Odcházela jsem z pořadu Moravské filharmonie nadšená a to jsem ještě netušila, s jakou drobnou pedagogickou etudou budu konfrontována v předsíňce místnosti, kam i císař pán….Marně otáčím dlaněmi, voda z vodovodního kohoutku ne a ne se spustit…beze slova, pohotově, se zřejmým nadhledem ke mně přistupuje asi pětiletá dívenka, patrně čekající na maminku. Sežehne mě vědoucím pohledem a stiskne „čudlík“ pod armaturou,  vše vyřešeno…Děkuji a v duchu si říkám: „ Tebe učit, děvenko, to bude radost, budeš zdrojem a úrodnou půdou pro učitelskou invenci a snažení“. Obvykle si se stejným zájmem a záměrem tipuji děti v tramvaji, na ulici, kdekoliv…někdy i jejich dospělé průvodce, občas s vnitřním povzdechem, co můžete maminka s takovým zevnějškem, chováním – často i slovníkem – tomu dítěti dát….

       Holešov je zajímavé moravské město, neprávem opomíjené turisty. Leží v jednom z Moravských úvalů, nedaleko známější Kroměříže a Zlína. Notně to od severu profukovalo, když jsem si prohlížela zámek, zámeckou zahradu, synagogu a významný židovský hřbitov…Svěží vítr vane také místní 3.Základní školou. Na jejích stránkách (www.ouholesov.cz) kromě jiného čtu: Základní školu navštěvují žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Jsme školou úplnou s prvním i druhým stupněm, vzděláváme žáky od prvního do devátého ročníku…….“Nemůžeme dělat velké věci, ale malé věci s velkou láskou“ je mottem našeho vzdělávacího programu. Hodně se o dění v 3.ZŠ Holešov dozvíte z kroniky Spolku žáků. Já mám informace od paní učitelky s poetickou duší. Z  dopisu se dozvídám, „…když únor přecházel do března, měli jsme Barevný týden….každý den měl jednu barvu, všichni jsme se do té barvy co nejvíce oblékli, podle té barvy také něco vytvořili, malovali, něco ochutnali, každý den si děti samy nápaditě pojmenovaly….vše bylo přiměřené dětem a jejich možnostem“. Nejpůsobivější mi připadala hesla pro jednotlivé dny. Pondělí – to byl červený Den Karkulek s mrkvovým salátem a heslem Nikdy to nevzdávej! Úterý se zazelenalo, neboť bylo Dnem trávy, kterou se už dá běhat v duchu hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho!  Středa připomněla střídání  bílé s černou, jako se střídá den a noc. K tomu dětsky modifikované moudré heslo: To, co víš a umíš, ti nikdo nemůže ukrást. Čtvrtek se jako Den nebe vrátil k jásavějším barvám života, děti je namalovaly v barevném spektru, pochutnaly si na sladkém tvarohovém krému s piškoty a připomněly si Popros a poděkuj. Heslo na pátek souznělo s oslavou sluníčka a pobízelo: Usměj se, sluší ti to! Stejně jako žluťáskům, které děti fotografovaly na školní zahradě.

         Proč si víc nevšímáme všeho pěkného a dobrého, co se děje v našich školách a kolem dětí vůbec? Proč nemáme v tomto smyslu – v duchu básničky Jana Čarka – nasměrovány oči k vidění a nastaveny uši k slyšení? Ozývejte se, paní učitelky a páni učitelé. Nemusíme se dovídat stále jen o (h)různých experimentech v našich školách, které přes svou povětšině jepičí existenci velice škodí. Komu asi?

 

 

 


Medvědí služba

         Tentokrát to bude hodně učitelské, v tom nejhorším slova smyslu: káravě zdvižený prst, „svaté“ rozhořčení a několikerá ponaučení. To první se týká rčení medvědí služba. Původ vzalo v bajce Ivana Andrejeviče Krylova (1768 – 1844). Ostatně – ty bajky stojí za pozornost! Překonejte aktuálně šířenou rusofobii a některé si přečtěte (jednu připojím na závěr). Tedy co se medvědí služby týče, opisuji z Wikipedie: akce či rozhodnutí, kterým někdo chce pomáhat, ve skutečnosti však škodí. Komu to nestačí, ať sáhne po Zakopaném psu ( s.254). Mám bohužel jen cenzurované vydání z roku 1976 vydané Albatrosem pod jménem „pokrývače“ Jindřicha Pokorného. Po roce 1989 knížka vyšla již se jménem pravého autora – Bedřicha Fučíka (nezaměňovat za Julia!) Bohatě ji ve škole využijete.

            Opakovaně se mi v počítači objevil text nadepsaný Pokus na ZŠ Karlov. Mohl by už ve vyšším ročníku základky posloužit k procvičení kýženého kritického myšlení. Hned v první větě se dovídám, že Na ZŠ Karlov se týden učilo jako ve 30.– 50.letech 20. století !(ten vykřičník je autentický). Zbystřila jsem….Až tomu nemůžu sama uvěřit, ve škole jsem prožila(a prožívám) téměř tři čtvrtiny století, akurátně dvaasedmdesát let! Část z toho jako školačka a studentka ne sice ve 30., ale nezpochybnitelně ve 40.a 50.letech 20.století. Inkriminovanou 2.třídu, o níž referují neidentifikovatelné paní učitelky, ještě před „Vítězným únorem 1948“. První zádrhel: text je anonymní, o paní učitelkách se nedozvím zhola nic! A ZŠ Karlov? Je to název české (moravské nebo slezské) vísky? Městečka? Nebo jen místní určení sídla základky? Kam a na koho se mám obrátit s případnými dotazy a pochybnostmi, které ve mně hlodají? Nejprve čtu majestátní plurál „my učitelky a asistentky“ , o něco níže objevuji přechod do singuláru „ No a nyní nevím…..dodávám..“

            Paní učitelky se rozhodly „ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly“.Bohulibý záměr, kdyby nebyl (ve 2.třídě ZŠ) realizován následovně: „A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak? Vystěhovaly jsme třídy, uklidily všechny obrázky, schovaly techniku, daly pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a (napsáno tučně) připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku“. A děly se zázraky! Nejprve s dospělými (nelze než závidět vzorovou spolupráci s rodiči, jejich přístup!): „Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli , když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naši práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě“. Všechno šlo jako na drátkách, nejen neuvěřitelně bezproblémově, ale také neuvěřitelně rychle a bez výjimek. „Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti a dokonce tu svou udržely, ačkoliv se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly…..Najednou jsme neměly ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování“.

       Kde se svou reflexí začít? Pravda, klečení v koutě jsem zažila, ne osobně, na ruce založené za zády se také rozpomenu, velice zřídkavě. Myslím, že bylo zamýšleno spíše zdravotně ,abychom se narovnali. Dbalo se rovněž na dostatečnou vzdálenost očí při psaní, dnes trpím, když – při vší proklamované preventivní péči -vidím děti skloněné (nejen) nad sešity a knihami. Rozhodně jsem vykřikovala! První žákovské knížky měly formu týdenních sdělení (slovní hodnocení?) a přemýšlím, proč mě můj přísný tatínek (Co umíš, to ti nikdo nevezme!) při sobotní kontrole – učilo se a pracovalo i v sobotu – netrestal, ba ani nepokáral za opakované zápisy typu Vzorná žákyně, ale vykřikuje ve vyučování. Vykřikování mu zřejmě nevadilo, bral to, že mám co vykřikovat. Rákoskou mě žádná paní učitelka nikdy neumravňovala, v reálu jsem ji za svých školních let nikdy neviděla. Ukazovátko ano, nejvíc nám sloužilo k dost nebezpečným půtkám o přestávkách. Neučily mě „vážené“ – zřejmě staropanensky upjaté –„ slečny učitelky“, ale většinou příjemné ženy (v první třídě pan učitel Šmíd), jejichž jména si – na rozdíl od svých vysokoškolských studentek –dosud pamatuju. V oné 2.třídě to byla paní učitelka Charbulová, která ve mně dokázala vydolovat jakýs takýs výtvarný talent. Můj výtvor z hodin kreslení se dostal z rodné Moravy na výstavu až do Bratislavy. Odměnou mi byla knížka Míša Kulička v rodném lese, kdeže je jí konec. Dnes vím, že ji napsal Josef Menzel, otec režiséra Jiřího, a ty ilustrace, které jsem měla tak ráda, byly dílem Jiřího Trnky. Soutěživost byla zdravě podporována , o zpěvnosti ani nemluvě, a naše třídy rozhodně nebyly výukově ani výtvarně sterilní, v duchu prapodivných – a současným dětem podsouvaných – představ paní učitelek ze ZŠ Karlova – „uklidily jsme všechny obrázky, daly pryč vše,co bylo jen trochu zajímavé“.

      Mohla bych vzpomínat dál, nechám to na jindy a jinam. Neutápím se ve vzpomínkovém optimismu, pouze co nejstručněji reaguji na skutečně hloupé argumentace v textu Pokus na ZŠ Karlov. Jsem známá svým velmi kritickým pohledem na proměny a vývoj našeho školství, základním počínaje a vysokým, i univerzitami konče. Trend vývoje a směřování rozhodně nevnímám jako zdravý a potřebný. Jsem člověk řádu, který tak zdůrazňují paní učitelky – i ta místy do textu vstupující jedna paní učitelka: „Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!“ Nemůžu uvěřit, že k tomuto přesvědčení došli také jejich žáci, a to po pouhém týdenním – pochybném – návratu ke způsobu vedení výchovně vzdělávacího procesu (abych zůstala pedagogicky komisní). Paní učitelky musely hodně zapomenout z toho, co se – snad – dozvěděly v přednáškách z pedagogické psychologie (když už ne té vývojové), když deklarují takovou míru uvědomění dětí ve 2.třídě základní školy, tedy dětí zhruba osmiletých. Vůbec pochybuji, že text nadepsaný Pokus na ZŠ Karlov sepsaly učitelky, vysokoškolsky vzdělané osoby. Pokud ano, je to bída. Zajímalo by mě zařazení takto uvažujících (a jednajících) učitelek do stupňů chystaného kariérního řádu.

      Nestačí lkát, že učební plány“ byly očividně nekompetentními nařízeními „shora“ měněny, opět bez diskuse se zkušenými učiteli! Byly vydány nové učebnice různé, mnohdy až pochybné kvality. K výuce jednoho předmětu se mohly používat různé učebnice“. Proč ne, proboha! Chceme-li jednu jedinou učebnici, zbývá jen volání po metodických příručkách! Tady se mohli učitelé projevit. Diskutujících učitelů bylo a je jako příslovečného šafránu! Jeden příklad za mnohé. Sama jsem se před časem aktivně zapojila do v tisku i médiích probíhající diskuse o vydávaných slabikářích. Bylo na učitelích, aby dokázali rodiče i vedení školy svou kompetentností přesvědčit o přednostech toho kterého slabikáře, pomohli jim vybrat – podle jejich odborností podloženého názoru – ten pro děti nejvhodnější a nejlepší. Hlas učitelů jsem v těch diskusích nepostřehla. Zato jsem o to více zpozorněla při četbě závěrečných řádek zmiňovaného elaborátu: Pevný řád vede dítě k sebekázni, udává mantinely v myšlení…“ Mantinely v myšlení? Tak těch snad už bylo dost a ne že by dnes znovu  – nejrůznější manipulací – nebyly budovány!

        Názory paní učitelek ze ZŠ Karlov mohou velice potěšit, pobavit až rozesmát všechny propagátory nepromyšlených inovací hrnoucích se na naše školství a do našich škol. Prostě klasický příklad medvědí služby. Na závěr již jen slíbená bajka Ivana Andrejeviče Krylova:

Slon vojvoda

Kdo mocí vládne jen,

ne rozumem,

i kdyby hodný byl, zdroj pohrom číhá v něm.

 

 

 


Jakub Hron Metánovský a ti druzí

         Když se pozorně zahledíte na fotografii Karla Čapka skloněného nad psacím stolem, zahlédnete patentovaný kalamář zvaný buňát. Slovy svého tvůrce – profesora Jakuba Hrona –  buňát „udržuje stále stejnou odměrnou námočku čili vnor pera do tekutiva v nádobě obsaženého…buňát jest ze skla, průhledný, zdobí stůl jednoduchotou i složenotou svou….chrání jinkoust též klidnou polohou…jest opatřen toliko jedním otvorem kolmo postaveným, jímž vléváno, vyléváno, namáčeno…buňát má velikou stálost(stabilitu), není možno jej zkátiti, je nezkotitelný…odměřuje výšku tekutiny….buňát jest na světě nejdokonalejší kalamář, teda každému odporučitelný…jest laciný, v papírnických obchodech koupitelný…jest velký nebo malý, podle přání…jest i v kapse nositelný…buňát jest zdobou i radostí každého pisáka. To vše a ještě mnohem více se mohli dozvědět zájemci o koupi z inzerátů  různých knihkupců třeba v Praze nebo Jindřichově Hradci, ale také na Národopisné výstavě v Praze roku 1885, které se Jakub Hron aktivně účastnil kromě jiného se sérií buňátů.

          Jakub Hron byl stejně jako Karel Čapek studentem hradeckého gymnázia, oba zde – v různé době – obdrželi nechvalné consilium abeundi (radu, aby ústav opustili). Karel Čapek namáčel své pero do buňátu, když psal o Jakubu Hronovi fejeton do Národních listů. Nebyl jediným literátem, který tomuto muži věnoval pozornost. Hronovy básně uveřejnil Ignát Herrmann v časopise Švanda dudák, k jistým kontaktům došlo také s Jaroslavem Haškem.

            Je na čase zjevit, kdože to byl Jakub Hron, často s dodatkem podle rodné vísky na Českomoravské vrchovině Metánovský. Stručně, ale dost zkresleně naznačeno – jedná se o předního reprezentanta našich mašíblů. Mašíbly, podivíny,podle jednoho z nich Karla Slavoje Amerlinga obzvláštníky se zevrubně zabýval psycholog Vladimír Borecký (1941 -2009).Mašíbl – toť zkratkové slovo pro Magora – Šílence – Blba. Budete věru překvapeni, kdo je do tohoto společenství zařazen v Boreckého knize Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů).V závěru knihy čteme: „Lány mašíblu jsou nesmírné a práce na nich nekonečná. Badateli, který se vydá na tato nezměrná pole, navíc hrozí, že zde posléze zabředne do záludných bažin…těmi se pokuste s pomocí Vladimíra Boreckého probírat sami, až po jeho závěrečné konstatování: „V mašíblech se směje sám Stvořitel a můžeme-li parafrázovat Amerlingovu koncepci člověka jako velké pohádky, pak se nám na základě našich studií jeví člověk jako veliký mašíbl. Porozumět světu jako malému, respektive menšímu mašíblu, který člověk jako pán tvorstva převyšuje, zůstane perspektivním úkolem každého poctivého, upřímného a svědomitého čtenáře našich mašíblů“.

         U příležitosti 155.výročí narození Jakuba Hrona Metánovského vyšel v roce 1995 výbor z jeho prací, který uspořádal, dokumentární přílohou , doslovem a ediční poznámkou doplnil opět Vladimír Borecký. Konkrétními ukázkami Hronovy činnosti literární, lingvistické, vynálezecké – čímž nejsou jeho aktivity zdaleka vyčerpány- se zájemci musí probrat sami. Zde pouze několik základních životních dat. Jakub Hron – někdy považovaný za předobraz Járy Cimrmana – se narodil v roce 1840 jako nejmladší ze šesti synů posledního metánovského rychtáře. Dnes je v budově bývalé školy Muzeum Jakuba Hrona. Dobrý cíl pro výlet, budete-li poblíž Žirovnice. Ač byl přesvědčen, že se dožije sta let, zemřel na nachlazení po osmdesátce v roce 1921. Dá se říct, že celý život studoval a pohyboval se ve škole. Vlivem tíživých domácích poměrů zahájil svá gymnaziální studia až jako šestnáctiletý, maturoval v pětadvaceti. Matematiku a fyziku studoval nejprve v Praze, promoval v roce 1870 ve Vídni a získal učitelskou aprobaci z matematiky a fyziky pro nižší gymnázia, později si ji rozšířil na gymnázia celá. Učit jako suplent začal krátce v Opavě, skutečným učitelem byl jmenován v roce 1883, profesorem roku 1886, a to na gymnáziu v Hradci Králové, kde strávil celých třicet let. Hronova záliba v dramatické improvizaci se prý výrazně odrážela ve způsobu jeho výuky. Jak s konkrétními ukázkami uvádí Vladimír Borecký: „Každá hodina fyziky či matematiky byla nabita vzrušením a napětím“. O životních osudech Jakuba Hrona se mnohé dovídáme z deníku, který si dlouhodobě vedl. Přes nepříznivé finanční poměry se vydával do světa. S Klubem českých turistů si kupříkladu vyjel přes Německo a Švýcarsko na světovou výstavu do Paříže, byl pravděpodobně prvním Čechem, který vystoupil na Eiffelovu věž.

          Pro neshody s vedením školy se stal předčasně v 57 letech výslužníkem, čímž se dostáváme k nejznámější a nejcitovanější části Hronova lingvistického novátorství. Bylo dalekosáhlé a zevrubné, od tvorby a užití jednotlivých hlásek po předpony a přípony slovotvorné. Například v roce 1898 zahájil své filologické spisy vydáním Přípony tvorebné „ba“ v úpravě zákonité. Samostatnou kapitolou byly jeho neologismy. Z nejznámějších slov utvořených Jakubem Hronem uveďme hovník (pohovka), pohlavní pokrytec (klobouk), bažák (student, že by bažil po vědomostech?), zpyták (učitel), pozorovák (inspektor), cvičárna (gymnázium – na rozdíl od reálky, což byla v Hronově pojetí věcárna), hvězdověda (astronomie), bezkončát (infinitiv, neurčitý slovesný způsob, což může starším připomínat naštěstí neprosazený neurčitek).

         Jakub Hron byl velkým příznivcem akcí, které bychom dnes označili jako happeningy. Vladimír Borecký uvádí: „S Hradcem Králové se rozloučil v roce 1901 velkým happeningem se svým nejnákladnějším vynálezem, řízeným balónem ve tvaru slona“. A v témže roce se jako jedenašedesátiletý zapsal v Praze ke studiu na lékařské fakultě. Studoval svědomitě, se vším všudy, se studenty chodíval i na Vikárku, při studiu se snažil uplatnit některé své vynálezy, např. pitevní čepici nebo narkózu hudbou, což bylo později uvažováno jako cesta k moderní muzikoterapii. Když MUC Jakub Hron u druhého rigoróza (z patologické anatomie) neuspěl, po pětiletém studiu lékařskou fakultu – nerad a s lítostí – opustil. Ihned se však zapsal na studia práv, studium už nebral tak zcela vážně a po sedmi semestrech práva opustil. V roce 1910 definitivně opouští Prahu, stěhuje se do rodného Metánova. Věnuje se literární činnosti, po okolí chodí s hronoidem na hlavě (klobouk tvarem neodporující proudění vzduchu),chodí v botách se speciální podrážkou odpovídající vrstvě bláta na cestách,v noci prý spí ve zdvihací posteli (která pohybem kopíruje stoupání teplého vzduchu v místnosti)…To už dění kolem Jakuba Hrona opravdu hrubě zkreslujeme, ale když on toho stihl tolik a v tolika různých oborech lidské činnosti ! Zkuste se sami přesvědčit v knize vydané Vladimírem Boreckým – Jakub Hron Metánovský – Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby.

       Nyní – nutně zkratkovitě – o některých našich mašíblech, zaznamenaných v knize Zrcadlo obzvláštního. Vladimír Borecký jich shromáždil více než dvacítku, navrch s několika odkazy na aktivity Jakuba Hrona. Pojato chronologicky jako prvního zmiňme Jána Kollára (1798 – 1852). Možná máte ještě v hlavě zbytky školských vědomostí a se jménem buditele a vlastence Jána Kollára se vám pojí rytmicky svébytná ukázka neprosazené časomíry: Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, druhdy kolébka, nyní národu mého rakev.Stoj noho! Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš…“ Řekl vám však ve škole někdo, že Ján Kollár , řazený tradiční literární historií „mezi nejjasnější hvězdy našeho národního obrození“ vážně bádal v historické archeologii, filologii a mytologii? Už před svými studijními cestami po Apeninském poloostrově se Ján Kollár obíral myšlenkami na praslovanské osídlení staré Itálie. Došel k přesvědčení, že „Latina jest původně jedno ze slovanských nářečí, jen něco vplyvem řečtiny změněna…“ Vladimír Borecký bohatě čerpá z Kollárových prací, kromě jiného uvádí : „Kollár sestavil i srovnávací tabulky protoitalských písem a při luštění slov a významů zachovaných nápisů si pomáhal slovanskými etymologiemi. Pečlivou komparací se utvrdil v názoru, že samotná latina, čím je starší …… tím je podobnější protoslovanštině“. Než se blahosklonně pousmějeme, citujme opět Vladimíra Boreckého: „Ve své etymologické metodě otevřel Kollár jeden z nevysychajících pramenů mašíblu, z něhož stále čerpají, ať již vědomě nebo bezděky, vždy nové generace obzvláštníků v permanentním ozvláštňování ustálených a konvenčních pohledů do naší minulosti“. A jména Kollárových následovníků jsou uvedena v závěru dané kapitoly.

                 Karel Amerling (1807 -1884), lékař a pedagog obrozenecké generace, vystupující pod pseudonymem Slavoj Strnad Klatovský, by mohl učitelům z dob pedagogických studií utkvět v paměti jako zakladatel Budče(dnes dům čp.525 v Žitné ulici v Praze) „…třípatrový dům s hvězdářskou rozhlednou a rozsáhlou botanickou zahradou…vybudoval zde jako realizaci svého snu univerzální školu s megalomanickým programem. V prvním patře umístil učitelské „semeniště“ (seminář), v druhém dílny, přírodovědecký sál, frenologický kabinet a umělecké ateliéry. Třetí patro bylo jako špitál vyhrazeno praktickému „zavejcování“. Karel Amerling bývá nazýván Komenským 19.století. Vladimír Borecký k tomu dodává: „ Nesporné zásluhy o pozvednutí národního sebevědomí, výchovu učitelů, vzdělání řemeslníků, o rozvoj ženského školství a péči o duševně opožděné děti vždy nějak kontrastovaly s megalomanickými projekty, tlumočenými nesrozumitelným jazykem, a s nepřehlédnutelnou šíří zájmů geniálního ducha“.

          O svém specifickém léčebném postupu – zavejcování – píše Karel Amerling svému příteli F. L. Čelakovskému v dopise z 26.3.1843: „Zavejcování, aneb to zpětuvádění do prvosvěžého stavu, jest můj způsob a nyní jím takřka zázraky tropím: přes 100 těžkých nemocných, opuštěných i s konsiliem a svátostmi zaopatřených, sem na nohy postavil, že vesele opět tohoto jara letošního prožívají. Mrtvice, dvacetileté padoucnice, poživotní skoro souchotiny, osmileté bezmluvnosti, záněty, zatvrdliny, rozličného druhu berou za své a s požehnáním ondy lidstvo velmi soužené opouští Budeč, což mě hrozně, hrozně těší…“.Tento klasický příklad patafyzické terapie vyjasňuje Vladimír Borecký následovně: „Prakticky probíhalo zavejcování či zabahnění tak, že pacient byl zabalen do mokrých prostěradel a pak po osm až dvanáct hodin téměř bez přístupu vzduchu a s minimálními dávkami jídla a pití ponechán ve svém potu, výparech a výkalech. Je nepochybné, že musel prožít hnilobné zážitky rozkladu až k anihilační identifikaci s prapůvodní protoplazmou. Vyklubání z vlhkých skořepin pociťoval zřejmě jako znovuzrození a zapomněl dozajista na všechny choroby, které kdy měl“.

       Do třetice ještě jeden mašíbl z knihy Zrcadlo obzvláštního, shodou náhod také učitel. Kapitola nadepsaná Matriarchát v Čechách s výmluvným podtitulem Nejedlého sen o měsíčních ženách by asi potěšila feministky. Zdeněk Nejedlý (1878 – 1962) „skutečně vytvořil s Václavem Kopeckým, Ladislavem Štollem a dalšími bolševickými kulturtrégry tu atmosféru rudého zatmění, které svou vlezlostí pronikalo masmédii z oficiálních tlampačů do soukromí a z něhož bylo těžko uniknout“.Co však podle Vladimíra Boreckého bdělým zrakům pravověrného vedení unikalo, bylo Nejedlého nezáměrně naivní téma matriarchátu. Připomeňme, že matriarchát akceptuje také Bedřich Engels ve svém díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Hypotéza matriarchátu je obsažena již v mýtech tématy o měsíčních ženách bojovnicích, známých jako Amazonky. Borecký obsáhlejším historickým výkladem pokračuje: „V germánské mytologii jsou obdobou Amazonek valkýry, V Čechách se dochoval mýtus o dívčí válce….a je to právě dívčí válka, ke které přistupuje sedmdesátiletý Nejedlý jako k nepochybnému svědectví a důkazu existence matriarchátu v Čechách….Nejedlého český matriarchát zasazený do raného středověku patří bezpochyby do mašíblu“.

          Jsem téměř klasickým plodem i obětí Nejedlého reforem našeho školství. S lehkým povzdechem dokážu sledovat perfektní scénu zobrazující Zdeňka Nejedlého v – kdysi – trezorovém filmu Skřivánci na niti. Tím více obdivuji noblesu a nadhled představitelů města Litomyšle. Sochu svého kontroverzního rodáka umístěnou před základní školou nepodřídili dobovým tancům. Stojí tam doplněna roku 2004 pamětní tabulí s textem: Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky. Kéž bychom si podobně vedli častěji!

         Téma mašíblů lehce spojené s bujařejšími dny zacházejícího kalendářního roku s odkazem na prameny, z nichž jsem čerpala, ukončím školácky připomenutím Jakuba Hrona Metánovského:

Pravidla správného psaní.

  1.      Namáčej slušně, piš pěkně.
  2.      V písmě jest duch i povaha.
  3.      Písmo trvá.
  4.      Co psáno, to platí.
  5.      Písmo z nesmyslů jeví blázna.
  6.      Jaké písmo, taký člověk.
  7.      Moudrý píše, rozumný čte.
  8.      Chytrý píše vždy nejlépe.
  9.      Napřed mysli, potom piš.
  10.     Ptej se, komu a proč píšeš.
  11.      Myšlenka ducha, písmo ruku zdobí.
  12.      Sláva písma na věky.

        Vladimír Borecký:  Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů)

                                            Praha: nakladatelství Hynek, 1999.  ISBN 80-86202-38-0

        Jakub Hron Metánovský:  Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby

                                            Praha:Paseka, 1995. ISBN 80-85192-93-4.