Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Dějepis ve škole

         Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

          Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

         Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu: „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel.Pan doktor byl formát, velkoryse přehlédl v dopisech pravopisné chyby, Tomáš (rodem ze Slezska) to v osmičce v češtině už na víc než za čtyři nedotáhl. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

         Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

         Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

         Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, tvůrce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

         Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke svému pojetí vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

         Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.

Kdo začátkem osmdesátých let minulého století učil na základní škole dějepis,ten mi

to potvrdí: pro 8.ročník ZŠ platily dvě – dá se říci – paperbackové učebnice, každá na jedno pololetí. Učila jsem tehdy – z rozumných důvodů, které bych rozvedla jindy – dějepis (neaprobovaně) ve „své“ osmé třídě. Ve druhém pololetí se podle dané učebnice měli žáci seznamovat vlastně jen s přehledem konání stranických sjezdů. Vyhlíželo to spíše jako učebnice tehdejší občanské výchovy. Tu jsem učit nesměla, výuka byla zajišťována povolanými, tj. majiteli červené stranické knížky a mezi ty jsem nikdy nepatřila. Nepatřila jsem ani k poslušným učitelkám, stanovené osnovy – předchůdce dnešních rámcových vzdělávacích programů – pro mě nebyly písmem svatým, ani metodické příručky jsem nepotřebovala. Učíte-li na speciální ZŠ pro vadně mluvící, jste – lidsky i profesně – povinni v zájmu svých žáků volit takové vyučovací metody, aby co nejvíce času pro mluvní projev dostali v hodinách žáci, učitel má mluvit co nejméně. Ve výuce dějepisu  to bylo zvlášť obtížné, snažila jsem se zásadně vyhýbat výkladu jako expoziční metodě, toho proudu informací a poznatků, kterými učitel byť sebezajímavěji žáky právě v dějepise zahrnuje.

 Postupně jsem si vytvořila vlastní metodu a metodiku, pro žactvo zprvu dost nezvyklou, ale rychle adoptovanou a účinnou. Osvědčila se i v osmém ročníku. Shodou náhod v oné době vycházely časopisecky (v Mladém světě?) na pokračování Toulky českou minulostí, prýštivý pramen a zdroj zajímavých pohledů na naši minulost. Usoudila jsem, že zrovna toto by nemělo mým hochům – a sem tam i dívce, jak už to ve třídách na ZŠ pro vadně mluvící bývalo – uniknout. Zejména proto, že osmou třídou končili  povinnou školní docházku a vzhledem ke školním výsledkům neblaze ovlivněným a poznamenaným z předchozích školních let deprimující vadou řeči mířili většinou na odborná učiliště (tehdy ještě bez maturity).

            Zredukovat výuku dějepisu na výčet stranických sjezdů se mi věru nechtělo.Na začátku druhého pololetí jsem třídě oznámila svůj úmysl. Byl zdůvodněný faktem, že se s dějinnými událostmi budou na učilištích i v jiných vzdělávacích institucích setkávat už jen víceméně sporadicky, okrajově, takže by bylo dobré trošku si zopakovat to zásadní z české dějepravy, počínaje bájemi a pověstmi, které ostatně – jak jsme se přesvědčili v hodinách českého jazyka – našly vřelý ohlas v naší literatuře a umění. Svou „vizi“ posledních společných hodin dějepisu jsem podpořila chytlavým příkladem z Toulek českou minulostí. Oponenti se neozvali. Takže jsme od dalšího týdne hodiny dějepisu naplnili kvízy, hádankami, doplňovačkami, předčítáním nejen časopiseckých výstřižků seriálu Toulky českou minulostí atd. atd…. Chtělo to trochu přemýšlení, vymýšlení, hledání v knihovně (kdeže byl internet!), přípravy textů pro meotar (zpětný projektor) – píšu o první polovině let osmdesátých minulého století. Moje příprava na hodinu byla sice poněkud složitější, ale – bavila mě. A nejen mě! Na závěr hodiny jsme zalistovali v předepsané učebnici dějepisu, s mým dodatkem: Do příští hodiny si přečtěte všechno od strany…až po stranu…Jestli si žactvo o popsaných sjezdech KSČ něco opravdu přečetlo, nevím. Nepátrala jsem po tom. Přežila jsem to. Základní školu pro vadně mluvící jsem opouštěla v lednu 1986, utvrzovaná okolím v bláhové vidině, že na pedagogické fakultě budu mít větší tvůrčí svobodu (byť za citelně nižší plat – což mi měla údajně kompenzovat možnost a příležitost snazší publikační činnosti!).

            Dost nostalgických vzpomínek, vzhůru k „žhavé“ současnosti. Aktuálně – jak jinak – ostře kritizovanou výuku dějepisu ve školách nahlížím ze dvou stran. Těžko říct, která je horší. Když čtu a poslouchám, jak málo se učitelé věnují v práci s žáky a studenty naší historii po roce 1945 (do současnosti), první, co mě napadá, je myšlenka, že ona „nářkologie“ pramení z neznalosti věci. Stačí připomenout, jakou časovou dotaci výuka dějepisu ve školách – od těch základních po střední – má: jsou to v nejlepším případě dvě hodiny týdně. Vyučovací hodina má pouhých 45 minut, v nichž máte učivo zopakovat, aktualizovat, vyložit to nové, procvičit, případně vyzkoušet….kolik času máte na diskusi s žáky, prezentaci rozličných materiálů, srovnávání několika zdrojů informací a tím tříbení vzývaného kritického myšlení, na besedy s účastníky dějů a pamětníky…..doplňte sami. Problém není v počtu hodin dějepisu v týdenním rozvrhu výuky. Problém je v tom, jak dějepis (jenom dějepis?) učíme.

Druhá strana mého pohledu na současnou výuku dějepisu ve školách je naplněna bohapustou závistí! Těch možností, které bych nyní měla! Nemyslím samozřejmě jen na všechny technické vymoženosti, které by mi práci a přípravu hodin vydatně usnadňovaly. Bohužel jsem – slovy Williama Shakespeara – již sešla do údolí let a můžu si ty hodiny ve třídě jen představovat, vymýšlet, uvažovat a zvažovat a – snad i ponoukat. Vše v duchu vyznání Anatola France (v knize Provinění Silvestra Bonnarda): Umění vyučovat je toliko uměním vzbudit v mladých duších zvědavost a touhu po vědění. Podařilo-li se mi – nejen v dějepise – něčím zaujmout (a to byl můj hlavní cíl!), další otázky a zájem jsem tišila slovy ve smyslu:

 „ Děcka (pěkně moravsky, nikdy milí žáci), bohužel nemáme tolik času. Je to, jako bych vám dala kousnout do jablka. Když vám bude chutnat, půjdete si těch jablek koupit kilo, je na vás, co s tím uděláte“. A potom jsem se starala, abych tu doporučila něco z učitelské knihovny (kterou jsem léta obhospodařovala), vypůjčila pro kluky knížku ve veřejné knihovně nebo sáhla do své vlastní. Zkrátka nepřišla ani Vědecká (tehdy Univerzitní) knihovna v Olomouci (pamatuji, že tam jsem si půjčovala cosi o studených spojích pro kluky-dvojčata, kteří tomu rozuměli, já ne, ale dodnes si píšeme). Hodně jsme také vyráželi na různé akce, často jsme psali – jak jsem říkávala – na všechny světové strany. Z návštěv v naší třídě si ze zvěčnělých vybavuji spisovatelku Ilonu Borskou, výtvarníka Jiřího Kalouska, herečku paní Libuši Havelkovou. Ta nás prováděla prostorami Národního divadla při jednom z pravidelných školních výletů do Prahy. Při jiném jsme se pokusili proniknout do Zlaté kapličky zadním vchodem pro herce, s prosbou o možnost uvidět základní kameny Národního divadla. Nezapomenu na zvolání paní ve fortně: „Karle, vezmi je na ty šutry!“ Šutry jsme opravdu uviděli, ještě před rekonstrukcí ND počátkem let osmdesátých. Na konci dalšího školního roku jsme v kryptě v Resslově ulici hrdě poděkovali za nabízeného průvodce. Měli jsme svého znalce tragických dějů kolem Heydrichiády – Tomáše, který se i pro mě neuvěřitelně dokázal písemně spojit s českým lékařem znalým posledního dění v nemocnici, kde Heydrich zemřel. Možná by se rozpomenul i Rudolf Křesťan. Společnou četbou jeho fejetonů jsme si krátili chvíli v čekárně zubařské ordinace před školní zubní prohlídkou. Později jsme se dost nasmáli nad úvodními slovy dopisu adresovaném známému novináři: Vážený soudruhu Křesťane…Stavil se následně v naší škole na (Svatém) Kopečku u Olomouce při cestě do Tater a hochům předčítal své ještě nezveřejněné fejetony, s žádostí o posouzení. To byla psychicky vydatná injekce dětem s vadou řeči nahlodaným sebevědomím! Pro školu jsme získali jako součást mimořádné ceny v literární soutěži vypsané Krajským národním výborem v Ostravě v té době špičkový magnetofon. Pro něj i individuální ceny jsme si jeli do Památníku Ostravské operace v Hrabyni. Své historické bádání jsme zaměřili na okolnosti konce 2.světové války v místech, kde jsme žili. Kluci a děvčata se v době pololetních prázdnin vypravili do místních kronik, psali na různé instituce, po telefonickém pátrání navštívili pamětníky (např. v Ostravě rodinu Miloše Sýkory, který svůj mladý život položil za záchranu mostu, po kterém tak mohly projet tanky Rudé armády a pokračovat v osvobozování Ostravy). Učitelům netřeba vysvětlovat, jak významné a komunikačně „výživné“ bylo osobní jednání dětí, které se větší část svého mladého života dosud mluvním kontaktům ostražitě vyhýbaly. A pořád to byl dějepis. Protože každý z žáků byl odjinud, vznikla hvězdicová zpráva zakončená informacemi o posledních válečných dnech v místech naší školy s názvem Za samopaly šly garmošky. Psal se rok 1985, netušila jsem, že za několik měsíců svou školu vyměním za jiné působiště. Snažila jsem se tam pokračovat v tomtéž duchu, ale to je již jiná písnička.

            Z Městské knihovny jsem si nedávno přinesla knížku, která mé učitelské snění silně nabudila. Šířím povědomí o ní mezi svými přáteli, má dospělá vnučka ji dostala k narozeninám. Jako absolventka cizojazyčného gymnázia a už vysokoškolsky graduovaná často se na mě obrací s dotazem: Jak to bylo? Ne že bych si s ní ráda na různá témata nepovykládala, ale v knížce Zaostřeno na komunismus má ty odpovědi zpracované velmi přitažlivým způsobem, stručně, ale obsažně naporcované ve čtyřiceti pouze několikastránkových kapitolách, pěkně od Pařížské komuny po současnost v kapitole Historické lži. Ideální pro zpestření, vzbuzení zájmu ve výuce nejen dějepisu.  Autoři Petruška Šustrová a Josef Mlejnek jr. v Předmluvě kromě jiného uvádějí: Tato kniha vznikla z rozhlasového pořadu, ze scénářů, na jejichž základě se rozhlasové pořady natáčely. Konkrétně šlo o pořad Zaostřeno na moderní dějiny, který se vysílal na stanici Český rozhlas 6 každý týden od března 2009 do února 2013, a pak na stanici Český rozhlas Plus v rámci bloku Historie plus od března do konce roku 2013, tedy skoro pět let….V každém díle jsme se snažili přiblížit určitou historickou událost nebo trend, a to jak vlastním slovem, tak pomocí načtených ukázek z knih, článků nebo jiných dokumentů. Dvacetiminutový pořad byl zakončen písní nebo hudební skladbou, která se k danému tématu vázala…..Knihu nikoliv vyčerpávající, ale zaměřenou („zaostřenou“) na uzlové body vývoje komunistických režimů ve střední a východní Evropě, na klíčové postavy a události….Jde o výběr – z více než stovky scénářů s komunistickou tématikou jsme nakonec kvůli rozsahu knihy vybrali jen něco přes čtyřicet…Každou z kapitol lze chápat jako obraz pověšený v galerii (a tedy jako výseč reality), nicméně návštěvník naší obrazárny by si z ní měl, jak doufáme, odnést komplexnější dojem….Nejde tedy o knihu vědeckou, nepřináší nové poznatky z archivů….Veškerou literaturu, knihy i články, z nichž jsme vycházeli, citujeme přímo v textu…Všechna fakta jsou tedy převzata z přímo citované literatury a zdrojů…

            Neodolám, abych neuvedla alespoň něco z obsahu:

OUVERTURA (Pařížská komuna, Krvavá neděle 1905)

DOBYTÍ MOCI A STALINISMUS 11 kapitol ( Ruská revoluce, Poprava carské rodiny, První moskevský monstrproces, Zavraždění Trockého, Proces se Slánským, Stalinova smrt)

VÁLKA A EXPANZE – 11 kapitol (Sověti ve Španělsku, Pakt Molotov-Ribbentrop, Jaltská konference, Československo-sovětská tajná dohoda o uranu, Korejská válka, Karibská krize, Invaze do Afganistánu)

TÁNÍ, REFORMY A VZPOURY – 7 kapitol ( Měnová reforma 1953, Chruščovovův tajný projev, Maďarské povstání 1956, Berlínská zeď)

OD NORMALIZACE K PERESTROJCE – 11 kapitol ( Anticharta, Proces s členy VONS, Nástup Gorbačova, Velké partie v malém Reykjaviku, Rozpad Sovětského svazu)

ZÁVĚREM (Obsazení Gori, Historické lži)

Stačí si přečíst názvy kapitol. Aktuálně bych si do školy připravila něco„chytlavého“(třeba tu lucernu?) z kapitoly Ruská revoluce. A navzdory objemnosti bych  s sebou vzala vynikajícího Orlanda Figese. Na přebalu jeho knihy Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku stojí psáno:Přesvědčivá, zasvěcená a přitom dojemná kniha Orlanda Figese líčí skutečný život milionů Rusů za Stalinovy tyranie. Kniha Šeptem, rozsáhlý panoramatický portrét společnosti, ve které všichni šeptají – buď aby chránili své rodiny a přátele, nebo aby na ně donášeli – osvětluje tak, jako žádná jiná publikace před ní, vnitřní svět obyčejných sovětských občanů, kteří bojovali o přežití uprostřed nedůvěry, strachu, morálních kompromisů a zrazování, jež prostupovaly celou jejich existenci.

Orlando Figes, narozený v Londýně roku 1959, je profesorem historie na Birkbeck College na Londýnské univerzitě, jeho díla byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Co vedlo Orlanda Figese k jeho literární práci na závažných historických tématech lze odvodit z dedikace knihy Šeptem: Mé matce Eve Figesové (narozené jako Ungerová v Berlíně 1932) a památce rodiny, kterou jsme ztratili. Do češtiny toto vynikající dílo přeložila Petruška Šustrová. Bývala počátkem července beze všech oficialit účastnicí literárního festivalu Šrámkova Sobotka. Jednou jsem se osmělila a šla jí za překlad Orlanda Figese poděkovat. Nepřestanu litovat, že mi unikla česká vydání dalších Figesových knih. S povzdechem oželím Lidskou tragédii.Ruská revoluce (1891 – 1924),k této problematice je přece jen více zdrojů. Že se už asi nedomůžu vynikajícího titulu Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (2004), je mi čtenářsky moc líto. V tomto případě jsem dokonce přemohla svůj hygienickými ohledy podložený uživatelský ostych vůči knihám z antikvariátu, nadarmo. Tak alespoň útržkovitou ukázku složitého a tíživého života obyčejného člověka z knihy Šeptem (str.416): „Leonid Saltykov se narodil v roce 1927 v rodině popa, uvězněného v roce 1937. Jako nejstarší z pěti dětí cítil odpovědnost za osud své matky, poštovní úřednice, jejíž plat na uživení rodiny nestačil. Ačkoliv byl nadaný, ukončil jen čtyři třídy, poněvadž ho –kvůli „špatnému“ původu – ze školy vyhodili. Našel několik příležitostných zaměstnání a nakonec se mu povedlo nastoupit do tovární školy práce poté, co zatajil, že jeho otec je ve vězení. Chtěl se stát inženýrem, dokázat, že je „sovětský občan první kategorie“, jak vzpomíná, tím, že uspěje v profesi, které si režim vážil. V roce 1944 nastoupil jako elektrikář ve zbrojovce v Čeljabinsku a začal večerně studovat na technice. Ve všech dotaznících uváděl, že jeho otec zemřel v roce 1942, což naznačovalo, že byl zabit za války. „Takové datum smrti nebude nikdo ověřovat“, vysvětloval to. „ Mnoho let jsem na této verzi události trval – až do roku 1958….“ Až v roce 1963 se Leonid dozvěděl, co se s jeho otcem stalo (byl zastřelen v roce 1938). Do té doby popíral, že by o otcově osudu cokoli věděl…V roce 1965 Leonid vstoupil do strany a stal se tajemníkem stranické organizace v továrně, ve které pracoval, fakticky měl pod sebou 1 500 komunistů. Byl zažraný stalinista, po Stalinově smrti plakal a měl jeho obrázek na psacím stole až do odchodu do důchodu v roce 1993. Nevěřil, že Stalin byl odpovědný za uvěznění jeho otce (a dodnes tomu nevěří). Naopak, byl Stalinovi vděčný za příležitost, která mu umožnila, aby se ze skromných poměrů, z pouhého syna venkovského popa, povznesl na vysokého funkcionáře v továrně“.

Měli byste o čem diskutovat? A týkalo by se to jen dějepisu? Co mezioborové vztahy? Vedle tristních, otřesných osudů obyčejných lidí najdete v knize Šeptem rovněž příběhy těch různě proslavených, od Pavlíka Morozova po básnířku Annu Achmatovovou či Jelenu Bonnerovou, manželku nositele Nobelovy ceny za mír z roku 1975 Andreje Sacharova, o jehož osudech se také mnohé dovíte. Můžete pokračovat pohledem na životní zákruty (módně příběh) spisovatele Ijli Erenburga nebo postoje Sergeje Ejzenštejna, původce oceňovaného filmu Křižník Potěmkin, ve světové filmografii zaujímajícího stále jedno z předních míst.

Po mnoha letech prožitých za katedrou škol různého stupně jsem dospěla k přesvědčení, že základem veškerého úspěchu ve škole je motivace. Vracím se ke své modifikaci vzletných slov spisovatele Anatola France – k jablkům, ze kterých dáváme svým žákům ukousnout, aby se mohli sami rozhodnout, jestli stojí za to, koupit si jich celý sáček.

Těch dobrých odrůd jablek k ochutnání se nyní nabízí nepřeberně. Jen o nich vědět, zajímat se o ně, pídit se po nich a – nabízet je!

 

ŠUSTROVÁ, P., MLEJNEK, J.jr. Zaostřeno na komunismus Praha: pro  Nadační fond  angažovaných nestraníků  vydalo nakladatelství Euroslavica, 2017. ISBN 978-80-87825-07-5

 

 

FIGES, O. Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Praha-Plzeň: BETA Dobrovský, 2009.  ISBN 978-80-7306-406-8.

 

FIGES, O. Natašin tanec.Kulturní historie Ruska. Praha: BETA Dobrovský, 2004.

 

FIGES, O. Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891-1924. Praha: BETA Dobrovský, 2005.


Podzimní ladění

         Náhodně vyslechnutá rozhlasová relace mi připomněla, že před půl druha sty lety – 15.září 1867 – se narodil básník Petr Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek. Zjara jsem pobyla v jeho rodné Opavě a opětovně nestihla splnit své dlouhodobé předsevzetí  zajet někdy do blízkého Háje u Opavy, rodiště Bezručova otce Antonína Vaška, slezského buditele, aktivně a osudově angažovaného odpůrce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského.

            Když Petr Bezruč v roce 1958 v kmetském věku jednadevadesáti let v olomoucké nemocnici umíral, chodila jsem po ulicích toho města jako čerstvá maturantka. Nevím, kdy jsem od tatínka dostala 2. vydání Slezských písní, podle tiráže vyšlo „v měsíci prosinci roku 1928 nákladem Nového Lidu v Brně…Garmondem typu Garamond vytiskla dvoubarevně tiskárna Pokorného a spol. v Brně na papíře na Slezské písně zvlášť vyrobeném“. Po delším čase tu knížku otvírám a čtu:

Za temným oknem, v květníku sivém

hrubý a špičatý mračil se kaktus.

Jednoho jitra

červený z lodyhy vyrazil kalich,

červený květ.

 

Byl u nás básník, co jiné měl oči,

co měl rád vonné a nádherné růže.

Distichem zvučným

pochválil růži a odsoudil pyšně

ten rudý květ.

 

Jsou duše drsné, co samy šly žitím,

hroty a ostny je zalily vrchem.

Co měly v srdci?

Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,

Hleď, rudým květem…

            Zůstávám stále v užaslém obdivu nad časem nepoznamenanou prostou krásou Bezručova básnického jazyka. Prozaicky doplním, že tyto verše vyšly poprvé ve Slezském čísle v roce 1903, péčí Jana Herbena (vedle Petra Bezruče „objevil“ také Jana Karafiáta).

            Občas se v myšlenkách vracívám k jedné ze svých učitelských hádanek, až záhad. Bezmála čtvrtstoletí jsem učila na speciální základní škole, ponejvíce v nejvyšších ročnících, povětšinou kluky, shrnuto – puberta v rozpuku. A přece jsem neměla problémy se svou slabostí pro verše, pro poezii. Nenutila jsem ji, jen tak lehce, v malých porcích sem tam příležitostně – doznávám, že dost pilně – podsouvala. Ani tu Maryčku Magdonovu jsem „nezadala“ způsobem: naučte se nazpaměť! U každého mi stačila jedna individuálně zvolená sloka. Opakováním v rámci dechových a fonačních cvičení – byli jsme škola zaměřená na zlepšování komunikační schopnosti žáků – se celou Maryčku postupně naučili všichni. Ostatně Bezruč byl mnohým z nich- hochům z Ostravska – jazykově blízký. Podle nátury si každý volíval dva tři verše literáta, kterým jsme se právě zabývali. Dnes by se tomu říkalo ochutnávka. Mohla jsem pak na dotaz, jak bylo doma, po návratu do internátní školy z vánočních prázdnin slyšet Nezvalův verš: Ach, jaká touha nerozumná opouštět svoje rodná humna!

            Hoši o mé náklonnosti k poezii věděli, tolerovali ji, časem i zohlednili. Beru do rukou kolibří vydání skvostné básně Stužkonoska modrá. Vyšla s nejen motýlími ilustracemi Ladislava Kašpara dnes neuvěřitelným nákladem 17 000 výtisků. Dostala jsem ji od svých žáků s připojeným věnováním a podpisy na závěr školního roku v červnu 1975.

Byl jsem já jednou také mlád?

Ta otázka zní v duši tichá:

měl sto motýlů v sbírce snad,

to byla největší má pýcha….

         Ty verše jsou Petrem Bezručem datovány Branka 22. VIII. 1930. V onen čas třiašedesátiletý slezský bard pod vlivem těžké nemoci účtoval se životem. Nedá mi to, musím citovat ještě aspoň ze závěru básně, kterou pro sebe nezvratně poměřuji Bezručovo autorství Slezských písní, některými literárními kruhy zpochybňované:

Byl srpen v roku třicátém,

v dnech posledních toho měsíce,

let šedesát tři prožil jsem,

šuměla Brankou Moravice.

 

Den čistý nebe modré má

a slunko hřálo půdu do dna,

 ač vesny ni léta nemá

má surová teskná zem rodná….

…i stužkonosku viděl jsem

v jeseni pozdní žití svého.

        Najednou jsem se rozhodla. Risknu to! Budu za nostalgika – však na to mám věk. Pravděpodobně velmi zbytečný pokus, dnešní škola poezii nepřeje, odvrhuje ji spolu s pamětným učením jako přežitou veteš, nepotřebný balast. Nedoporučuji zeptat se vysokoškolské mládeže na básničku, kterou si pamatuje ze školních let. Zkusila jsem to v rámci Týdne mozku na pedagogické fakultě. Bída! Za celý den se mi v šesti studijních skupinách dostalo několika veršovánek typu Tú, tú, tú, auto už je tu. S výjimkou studenta, který mi s jednoznačnými prozodickými faktory oddeklamoval latinsky část Ovidiových rad z Ars amandi (Umění milovat). Potutelně doznal, kolikrát a kde všude už s tou deklamací úspěšně „zabodoval“. Jestlipak zůstal školství věrný?

        Jak jinak vyznívá má vzpomínka na studentku, se kterou jsme se – kupodivu v průběhu vysokoškolského zkoušení – dostaly až k oboustranné lásce k poezii. Dodnes opatruji – v originálním výtvarném provedení – studentkou věnovanou báseň. Patří k těm, ke kterým se s každým podzimem vracívám.  

Václav Hrabě   (1940 Příbram – 1965 Praha)

Podzimní  (úryvek)

Obloha – šedobílá labuť

za teplem k moři odlétá

a v parku zametají slova

která tu zbyla od léta.

 

Třasavka reklam v očích zebe.

Letní šlágry už vychladly.

Po řece pluje ztuhlé nebe

pod most podzim zapadlý.

 

Maličké rudé slunce

se loudá po břehu

jak mince, kterou zítra

už vezmou z oběhu.

Hřeju ho chvíli v dlaních

A dýchám na něj zblízka…

Není to žádná póza.

Ne. Jenom se mi stýská.

         My – v ZŠ pro vadně mluvící – jsme poezii utilitárně zapojovali do snahy zmírnit dopady řečových problémů, které děti nepříznivě poznamenávaly – deformovaly jejich vztah ke komunikaci, k řeči a jazyku, znesnadňovaly vytváření sociálních vazeb nejen  v kolektivu vrstevníků, včetně postoje ke vzdělávání, což se neblaze odráželo na školní (ne)úspěšnosti. Hledat pomoc v literatuře, v poezii, to byla jistá modifikace logoterapie Viktora E. Frankla, jeho paradoxní intence, zjednodušeně naznačeno: jdu do toho, čeho se obávám. Netuším, kolik mých žáků by se ještě rozpomnělo na Seifertovy verše:

Utři si slzy a usměj se uplakanýma očima,

každého dne se něco počíná,

něco překrásného se počíná.

        Že jsem svatokrádežně pozměnila básníkovy verše, to jsem nepřiznala ani ve chvíli, kdy jsme v roce 1984 – již na sklonku mých základoškolských let – ve třídě radostně kvitovali zprávu o udělení Nobelovy ceny za literaturu právě Jaroslavu Seifertovi. Slovem utři si jsem totiž nahradila básníkův výraz setři si. To z ryze logopedické potřeby uplatnit co nejvíce vokálů/samohlásek (hlavně na začátku slova), příznivě podporujících fixaci nově navozované techniky řeči.

         Někteří z mých žáků se ještě upamatovali na Seifertovu báseň Podzim, běžně se vyskytující v prvostupňových čítankách. Je půvabná, proč si ji nezopakovat.

Jaroslav Seifert   (1901 Praha – 1986 Praha)

Podzim

V sychravém větru už to všechno zebe,

suchého listí plný kout.

Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe

přichystala ses odlétnout.

 

Tatínek za vsí pouští dětem draka,

drak zmítaje se stoupá výš.

Buď sbohem, léto. Havran blízko kráká

a vrána kráčí ještě blíž.

 

Posedají chlapci u ohýnků,

v kapse je hřeje zemák z popele.

Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,

jež uvázla ti na čele.

 

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

            Po ladovsky idylickém obrazu podzimu nalaďme drsnější notu, rovnou z pera bouřliváka Františka Gellnera. Podzim, to nejsou jen prosluněně barevné dny babího léta.

František Gellner   ( 1881 Mladá Boleslav – září 1914, nezvěstný, haličská fronta)

Ze sbírky Radosti života

 

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem.

Nevím přec, proč bych litovat měl léta,

jež nezažehlo ohně v srdci mém.

 

Večerní mlha lehla na dláždění.

A připadá mi všecko jako sen,

ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,

ty cizí tváře v záři svítilen.

 

A cítím, kterak zvolna v duši moji

nového cosi teskně vstoupilo,

jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,

vzpomínka na něco, co nebylo.

            Smířlivěji a s pokorou vnímal podzimní čas pražský rodák Rainer Maria Rilke, dlouholetý blízký přítel Sidonie Nádherné, majitelky zámku ve Vrchotových Janovicích. Převodu jeho básně do češtiny se ujalo hned několik překladatelů. Ke své hanbě doznávám, že po autorovi překladu, který chovám v paměti, jsem nepátrala.

Rainer Maria Rilke   (1875 Praha – 1926 Montreux Švýcarsko)  

Podzimní den

Je čas, můj Pane. Léta bylo dost.

Již odvrať světlo od slunečních hodin

a z holých rovin přižeň větrnost.

 

Kdo nyní nemá kde, už nerozbije stan.

Kdo nyní osaměl, už nebudou ho zvát.

A bude bdít a číst a dlouhé listy psát,

neklidně bloudit parky sem a tam,

až tudy vítr bude spadlé listí hnát.

            S překlady jsme udělaly se studentkami logopedie milou (a výchovnou) zkušenost. Ano, se studentkami logopedie, tedy oboru, který je v očích veřejnosti chápán ponejvíce jako nějaká opravářská dílna pochroumané nebo nezvládané výslovnosti. Moderní logopedie je však nauka zabývající se výchovou řeči, v tom nejširším pojetí. Reprezentuje deset okruhů narušení komunikační schopnosti, kde patlavost zaujímá jen část jednoho z oněch deseti okruhů. Se studentkami jsme se zaobíraly jednotlivými překlady (volbou různých jazykových prostředků) nejznámějšího Shakespearova sonetu, toho s číslem 66 (Jsem unaven a za smrt prosím Boha, jen nevidět už, jak je bita ctnost…) Těch překladů do češtiny jsme v širším časové rozpětí shromáždily jedenáct, když jedna dívčina přišla s námitkou, že nám chybí autorství překladu, který ve zhudebněné podobě uvádějí bratři Ebenovi. Podařilo se mi zdolat nesmělost a nerozhodnost studentek a prostě jsme Marku Ebenovi napsaly. Staromilsky. Poslaly jsme dopis, stručně uvedly kdo a proč píše a k prosbě připojily podotknutí, že nám naprosto postačí mailová odpověď. Brzy jsme si mohly k jedenácti zjištěným jménům překladatelů  připojit dvanácté – Jan Vladislav. A ta výchovná lekce? Postřehly a uvědomily si ji samy studentky. Marek Eben odpověděl písemně, jak je jeho zvykem mile – a nastojte! –zaslanou kartičku (šla z ruky do ruky) popsal čitelně ne propiskou, ale plnicím perem. Lekce noblesy.

            Více než tři desítky překladů do češtiny najdeme u veršů Paula Verlaina, neskutečně hudebních. Franštináři mi odpustí počítačově nezvládnuté akcenty. Ostatní ať si po českém překladu najdou někoho, kdo jim ten nádherně muzikální francouzský originál přečte.Tentokrát jsem schopna uvést autora uvedeného překladu. Je jím Jan Zábrana (1931 – 1984). Jeho – v podstatě dvoudílný deník – Celý život je nadupaným zdrojem faktografie časů nedávno minulých. Malé varování: číst se ty knihy dají jen ve chvílích psychické vyrovnanosti, jinak velmi pravděpodobně propadnete malomyslnosti.

            Genezi překladu Verlainovy básně uvádí Jan Zábrana ve druhém dílu (s.573) odkazem na vybídnutí Františka Hrubína:: „Už jste to taky zkusil přeložit? Jen to zkuste, ono to nějak dopadne…“ Tak jsem to tehdy zkusil, ale měl jsem dojem, že to moc nedopadlo, text jsem nechal ležet – a ležel rovných dvacet let. Minulý týden jsem se dověděl, že v Odeonu chtějí vytisknout české překlady vedle sebe v jakési knížečce k výročí nakladatelství, a tak jsem text po hodinovém hrabání v komoře mezi starými papíry vyštrachal.V sobotu večer – Majka s Evou byly přes víkend v Krkonoších a mě celé dva dny pekelně bolela opuchlá dáseň – jsem nad tím seděl asi tři hodiny a na dvou místech to opravil do téhle podoby:

 

Paul Verlaine   ( 1844 Metz, Francie – 1896 Paříž)

Podzimní píseň  /  Chanson d´automne

Jak blouznění                                           Les sanglots longs

ty housle zní,                                            Des violons

když jde zima,                                       De l´automne

a jako sen                                              Blessent mon couer

mi jejich sten                                         D´un langueur

srdce jímá.                                            Monotone.

 

Hlas hodin znám                                   Tout suffocant

a zesinám                                               Et bleme, quand

že už brzy,                                              Sonne l´heure

když vzpomenu,                                    Je me souviens

že ze všech dnů                                      Des jours anciens

zbyly slzy.                                               Et je pleure.

 

A odcházím,                                          Et je m´en vais

jen větrem zlým                                    Au vent mauvais

dál si jistý.                                             Qui m´emporte

Hned tak, hned tak                               Desa, dela

mě žene jak                                             Pareil a la

suché listí.                                               Feuille morte.  

            Nevím, jestli je Jiří Kolář mezi těmi, kdo se pokusili o překlad Verlainovy básně. Jako renesanční osobnost nejen překládal, byl autorem experimentální a vizuální poezie, dramatikem, sběratelem umění a mecenášem, „jeho stůl“ v pražské kavárně Slávia byl pověstný. Možná tam přátelům přečetl i svou báseň inspirovanou podzimem.

 Jiří Kolář   (1914 Protivín – 2002 Praha)

Zas podzim jde a země smeká

Dnes ne dnes nepřicházej

Mně kohout dálek inkoust leká

Zas na dno srdce víno kleká.

 

Zas podzim jde a řeky svléká

Z pukrlat píseň závrať seká

Dnes ne dnes nepřicházej

 

Zas podzim jde a vůně stydnou

Za pluhy ticha mlhy vzhlédnou

Dnes ne dnes nepřicházej

            Verše Bezručova vrstevníka Antonína Sovy čtěme jako upřímně míněnou úlitbu zapomínaným básníkům. Pozornost zaslouží fakt, že Antonín Sova, takto představitel českého symbolismu a impresionismu, se v roce 1895 podpisem připojil ke kolektivnímu vystoupení českých spisovatelů a publicistů, k manifestu České moderny. Nejbližší mu byla přírodní a osobní lyrika.

Antonín Sova   ( 1864 Pacov – 1928 Pacov) 

Den utichl jak prapor v bezvětrnu,

a slunce vadlo zapomenuté jak ovoce.

A byl to v říjnu den a ze šípků a trnů

zrcadlil pouště strání v potoce.

 

Mne nezranilo nic, přec pln jsem smutných snů.

Mne nezakřiklo nic a přec jsem ztich jak zem,

když jasným uhořívá západem.

Tak jako prapor v bezvětří se nepohnu.

Neb cítím osamělost jít, nahlížet blíž

v okna a srdce, bít v ně jako větev suchá,

tu osamělost, již jak bolest cítíš

růst kol i v sobě, z kraje, z lidí, z hmoty, z ducha.

          První náznaky podzimu – podle pranostiky 10.srpna svatý Vavřinec, první podzimec– zvládám verši Jana Skácela, pro jehož básnickou osobnost obtížně a marně hledám vystihující adjektivum.

Jan Skácel   ( 1922 Vnorovy – 1989 Brno )                                     

 a srpen končí dny jsou zase bosé

rozkvetly astry ozývá se chlad

podzim jak slimák  vystrkuje růžky

a babí léto padá do zahrad

         Když jímavá tesknota krátících se dnů hrozí přestoupit únosnou mez, vždycky se můžeme vrátit k útěšnému závěru Seifertovy básně, těm starším důvěrně známé ze školních čítanek.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara

a s jarem míza do proutí.

Do šedé mlhy padá země stará

na malou chvilku usnouti.

 

 

 

 

 

                                      


Prázdninově učitelsky (nejen) o sirkách

Po Češích je doma

vždycky malý sled,

ale všude jinde

naplňují svět:

muzikanty, jezdce, harfenice,

ouředníky, sirky ze Sušice

najdeš všude hned.

  1. 1.      Uveď název díla.
  2. 2.      Jmenuj autora.
  3. 3.      Uveď aspoň tři místa jeho působení.
  4. 4.      Cituj jiné verše téhož autora.

      (Čím chtěl autor původně být a proč?)

         Toť jedna z hádanek, kterými jsme v 70.- 80.letech minulého století začínali hodiny literární výchovy na Základní škole pro vadně mluvící v Olomouci-Kopečku. Na útržek papíru nebo křídou na příruční zelené tabulky jsme psali stručné odpovědi, poslední – pátá – otázka byla nepovinná, dalo se s ní vylepšit skóre. Když jsem v dubnu prvního roku vymýšlením a přípravou hádanek uondaná prohlásila, že už toho necháme, Jirka N. mě setřel poznámkou: „ Když jste vydržela tak dlouho, do konce roku už vydržíte!“ Pamatuji, že Jirka ke mně přišel do osmičky se čtyřkou z češtiny a jako většina mých žáků – děvčat bylo pomálu – se spíše špatnými, až bolavými zkušenostmi se školou, vyvolanými problémy s řečí, dnes bychom řekli s komunikací. Soubor literárních hádanek vyšel v roce 1984 tiskem v rámci celostátně oceněného pedagogického čtení. Pedagogická čtení – nabádavá příležitost pro sdělování a sdílení zkušenosti učitelů z pedagogické praxe – jsou minulostí. A pochybuji, že jsou ta oceněná  s úplnou dokumentací dosud vedena v ústřední evidenci ÚPČ při muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Kdo z učitelstva dnes sebere odvahu říct, že bylo před rokem 1989 v  třídách našich škol i leccos dobrého ?

         K souboru literárních hádanek mě vrátily právě ty „sirky ze Sušice“. Šumava ke mně byla vlídná a já jsem jí to vracela soustředěnou pozorností jak k přírodě, tak k památkám a historii. Se štěstím jsem na Mouřenci zastihla dvouhodinový výklad pro obnovu krásného místa plamenně zanícené Janky Kadlecové (z plzeňského rozhlasového studia?). Pravda, slovník měla chvílemi dost jadrný, ale přítomní školáci z Plzně – byl poslední červnový týden – to jistě cítili jinak než já. O to míň je zajímaly panely naučné stezky. Postála jsem u fotografie se sdělením, že křovinami zarostlé okolí dnešními filmaři oblíbené lokace bylo v roce 1944 živou vesnicí se vším všudy, i se školou s 164 žáky. Dnes se někteří z nich podílejí na obnově ještě před šesti lety hrubě zdevastovaného kostelíka s kostnicí.

         Nebyla to umrlčí prkna v muzeu v Kašperských Horách, kam mě opět šťastná náhoda přivedla právě ve chvíli vernisáže nově instalované výstavy, která mě nasměrovala k místnímu starému hřbitovu. Podmračeným dnem jsem majestátní alejí došla k odlehlému místu, na bráně s upozorněním místní policie na nutnost zvýšené osobní opatrnosti. V pošmourném šumavském dni jsem se najednou cítila mezi litinovými kříži z přelomu 19.- 20.století jaksi stísněně. Navíc jsem si kostel sv. Mikuláše, jak psáno klenot gotické architektury, spolu s kaplí sv. Anny mohla prohlédnout jen zvenčí. Pořádají se zde koncerty a jiné kulturní akce, jistě jich přibude po dokončení probíhajících restaurátorských prací. Takže příště!

         Vlky jsem v jejich výběhu v Návštěvnickém centru nějaký kilometr od Srní zastihla v poklidu, rojení turistů mělo nastat v nejbližších dnech. S přívětivou paní u vstupu (je zbytečně zdarma) jsem probrala jedinečnost nedávno vzniklého Návštěvnického centra. Podle mého názoru není areál dost propagovaný. Odnášela jsem si nápadité pohlednice, pozdě lituji, že jsem jich nezakoupila víc. Mí přátelé teď dostávají pozdravy, které je potěší i poučí nenásilnou didaktičností: Co to šumí nad námi? Kdo si zde pochutnal? Jaké klenoty létají na louce? Co se děje v hnízdech? Kdo má hebčí kožíšek?….Z desetidílné série jsem odmítla jen netopýry, ty jaksi nemusím, ani na papíře.

         Muzeum Šumavy na sušickém náměstí je krásné zvenčí i uvnitř. S poznámkovým blokem jsem v měšťanském domě s vysokou atikou a zvoničkou z roku 1600 pobyla celé dopoledne.  Překvapivě bohatá byla expozice z doby národního obrození, buditelé v Sušici a okolí se činili, nejen  pořádáním četných českých divadelních představení. Pro národně obrozeneckou činnost se nadchl Ital Karel Drahotín Villani, narozený roku 1818 v Sušici na náměstí. V jeho básnické sbírce Lyra a meč najdeme z těch smutnějších chvil posledního loučení známou píseň Zasviť mi ty slunko zlaté. Byl zástupcem Sušicka na Slovanském sjezdu v červnu 1848 v Praze a také účastníkem slovanské pouti do Moskvy roku 1867. Jako již starší pán na postu starosty okresu Benešov dovezl z Blaníku do Prahy základní kámen pro stavbu Národního divadla. Bouřliváků se v Sušici rodilo víc, třeba Pepík Meisner (1828 – 1894). V revolučním roce 1848 bojoval spolu s J. V. Fričem na barikádě u Mostecké věže na Karlově mostě . Není divu, že potom co by politický emigrant procestoval svět, ale vrátil se do vlasti, aby jí od roku 1869 sloužil jako královský bibliotékář.Učitelští „fajnšmekři“ by jistě prodleli u knížky vydané v roce 1841 s cílem povznést českou výuku. Podnět k jejímu sepsání dal svým kaplanům sušický děkan Adam Fialka, což dokládá titul: Sbírka mluvnických a pravopisných pravidel jazyka českého na ruku dána učitelům školním od nižšího duchovenstva sušického.

           Při vší úctě k sušickým obrozencům podstatnější stopu zanechal jiný sušický rodák – Vojtěch Scheinost (1814 – 1894). Jako truhlářský tovaryš se vydal na zkušenou, na tovaryšský vandr. Stalo se tak v době označované aktuálně průmyslová revoluce 1.0. Ve Vídni se – jistě nevědomky – dopustil něčeho, co bychom dnes mohli nazvat průmyslovou špionáží. Nevíme, jestli Marie Urbancová z Lipníku (nad Bečvou) byla Vojtěchovou milou. Ale víme, že Vojtěch Scheinost byl u toho, když Marie pomáhala paní lékárníkové  Römerové v kuchyni připravovat hořlavou směs.

          A máme to: Sušice – Lipník nad Bečvou – sirky , zápalkové nálepky. Když jsem počátkem roku 1986 přecházela na pedagogickou fakultu, nechala jsem na ZŠ pro vadně mluvící těch zápalkových nálepek různých velikostí, jednotlivých i v celých sériích bytelnou krabici. Jejich další osud neznám, ale jejich předchozí historii – a využití – až moc dobře. Ostatně – zachytila ji i ostravská televize v pořadu Z kamínků je mozaika, který na „mé škole“ natáčela v lednu 1981. Už se na ten pořad nikdy nepodívám, doslova ho vzala voda. Ta voda, která při záplavách v roce 1997 vnikla i do depozitářů ostravského televizního studia.

        Pro pořádek a z úcty k předkům ještě krátké doplnění poznatků z Muzea Šumavy v Sušici. Podnikavý Vojtěch Scheinost se stal 31.10.1839 pověřením sušického magistrátu výrobcem zápalek. Za čas nebyl v Sušici jediným. Koncern SOLO vznikl v roce 1903 a dával o sobě vědět nálepkami, které my starší už známe. Scheinostova továrna končila s výrobou v období hospodářské krize, poslední balík zápalek vyrobila 10.3.1932. „Hřebíčkem do rakve“ byla tzv. zápalková daň z roku 1931, výroba se přeorientovala na papírové obaly, kelímky na marmelády, misky pro aspiky, kulaté krabice, i ty – s charakteristickou nálepkou – někteří ještě pamatujeme. Společnost SOLO dál produkovala miliardy sirek ročně, výroba v Sušici definitivně skončila po 169 letech v roce 2008. Pro město Sušice zůstává problém – co s areálem bývalé sirkárny.

          Pro osvětlení zápalkově-nálepkové historie na škole, kam jsem 23 roků dojížděla, nejprve nezbytné základní údaje. Základní škola pro vadně mluvící sídlila na Kopečku u Olomouce, kterému byl v letech mého učitelského působení ( 1963 – 1986) upřen přívlastek Svatý. Na školu byli přijímáni žáci z běžných základních škol, tedy bez mentálního postižení, byť internátní zařízení mělo charakter školy speciální. Po ročním pobytu se vraceli na své kmenové školy, pokud již neukončili povinnou školní docházku. Škola se mezi pěti podobnými školami v tehdejším Československu víceméně specializovala na balbutiky (koktavé), čímž se vysvětluje silná převaha mužského osazenstva ve třídách. Školní rok začínal dvěma týdny tzv. navozování nové řečové techniky, jejíž užívání mělo být ve zbývajících měsících školního roku fixováno a automatizováno. Znamenalo to aplikovat v každé vyučovací hodině takové metody a formy pedagogické práce, které danému cíli napomáhaly.Třídní učitel odpovídal za řeč svých žáků, mohl tedy podle svého uvážení učit ve své třídě i předměty, pro které nebyl aprobován, aby s žáky pobyl co nejvíce. S vděčností na tu možnost, které jsem bohatě využívala, i na potřebu vyhledávání a užívání nejvhodnějších vyučovacích metod a forem práce, vzpomínám. Moc mi to prospělo – a pokud vím – mým žákům neuškodilo. Chtělo to ovšem své – studovat, hledat, vymýšlet, vyzkoušet, pečlivě se na každou hodinu připravovat – a žákům nic nepředstírat. Učili jsme se vlastně navzájem.

         I stalo se, že jeden z mých příbuzných z vojenského cvičení přivezl balíček zápalkových nálepek z továrny SOLO Lipník nad Bečvou (připomeňme si vídeňskou služebnou Marii Urbancovou!). Vojenští „záložáci“ (kdo to pamatuje?) tam byli na exkurzi. Napadlo mě třídu těmi nálepkami motivovat. Stručně: každý dostal deset nálepek a pokud za dva dny při výuce ani jednou neporušil pravidlo nově navozené techniky řeči, nálepky mu zůstaly a navíc obdržel prémii – specifickou velkou nálepku nebo celou nálepkovou sérii (pamatuji sérii květin, automobilů, letadel, předmětů s anglickými názvy apod.). Znamenalo to sledovat každou žákovu řečovou akci, v případě porušení „dostal na tabuli čárku“a při následném rozdávání o tolik méně nálepek, kolik měl čárek. Realita byla o hodně květnatější, než lze stručně vylíčit. Oboustranně jsme to brali jako hru. Nutno podotknout, že zásadou výuky na naší škole bylo, aby ve vyučování mluvil především žák, aby dostal co nejvíce prostoru k mluvnímu projevu, učitel byl řečově upozaděn, mluvil co nejméně. Tomu odpovídala volba vyučovacích metod: co nejméně výkladu učitele, vše interakcí, dialogickými, sokratovskými , heuristickými metodami atd. atd. Zásoba nálepek se rychle menšila. Přistoupila jsem ke svému osvědčenému řešení: líná ruka, holé neštěstí. Sedla a napsala jsem na ředitelství podniku SOLO Sušice. Navázala jsem  písemné přátelství s paní sekretářkou, která mě pak roky (za tu dobu porodila čtyři děti) nálepkami zásobovala. Při letošní návštěvě města Sušice jsem postála u krásné budovy sušického gymnázia, kde se – jak vím – manžel paní sekretářky stal prvním polistopadovým ředitelem.

         Tváří v tvář „sirkové“ expozici v sušickém muzeu se mi vybavilo mnoho detailů nejen z oné v základních rysech připomenuté školní dějepravy. Doma jsem vyhledala sbírku literárních hádanek, mezi nimiž je i ta „o sirkách ze Sušice“. Týkaly se vždy jen toho, co jsme se učili, o čem jsme se bavili, co jsme znali, třeba i z místa školy (tím míním text upomínající například na rodáka ze Sv. Kopečka – malíře Karla Svolinského). Zatrnulo mi. Ti kluci, vzácněji děvčata, školou otráveni, špatnými známkami ubiti otázky za hádankami běžně zvládali zodpovědět,  žádní vášniví čtenáři se v problémech orientovali…až se mi tomu nechtělo věřit při vzpomínce, jakými vědomostními pustinami jsem se mnohdy prodírala o několik roků později na vysoké škole mezi adepty učitelského povolání. A kdyby jen pustinami, ale ten nezájem, někdy až provokativní …Jak by tomu bylo nyní? Až zase budu číst v novinách nebo poslouchat z rozhlasu a televize pohrdlivé řeči o práci učitelů před rokem 1989, připomenu si slova výtvarníka Miroslava Kovala (naroz.1944) uveřejněná v publikaci vydané Revolver Revue (2016, s.494): „…ve výkladu událostí nepoznávám, čeho jsem byl svědkem“.

 

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém

                                              se zřetelem k vadám řeči. In Na pomoc oslabeným dětem.

                                              Ústřední pedagogická čtení 1984 Praha: SPN, 1985

 

POKORNÁ, T., ONUFEROVÁ,  E.,ed.  RR Rozhovory. Praha: Revolver Revue, 2016.

                                                ISBN 978-80-87037-84-3.

 

 


Chytrost nejsou žádné čáry – podruhé

         To bylo překvapení! Milé! Zpoza nabídky místních pohlednic na mě v sušickém knihkupectví mezi (h)různými Blesky a podobným trapně přitroublým čtením- vida!- opět  jukla obálka známé Makovice, časopisu to „pro chytré hlavy (makovice) od 8 do 108 let“. Aktuálně 179. číslo 22. ročníku, opět monotematické, tentokrát na téma máci a zuby. Naposledy jsem o tom vynikajícím časopise a podnětném materiálu pro činorodé učitele psala před nějakým rokem u příležitosti jubilejního 150.čísla. Mezitím jsem se – šťastnou náhodou – setkala i s autorkami Makovice u jejich stánku na podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě. Snad tam budou i letos

        Čas prázdnin se nachyluje a k návratu do školních škamen je nám všem třeba něčeho zdravě povzbudivého. Vracím se proto k dříve napsanému, s připomínkou, že další – již 180. – číslo Makovice vyšlo v těchto dnech, 3.srpna 2017. Nepropásněte je!

Původní text   

      „Lidská hlava má mnoho přezvisek nadobro neuctivých, někde jí říkají řípa, jinde tykev, jinde zas jinak zelinářsky, třeba kedluben, a nenamlouvejte si, že snad kokos je názvoslovná vymoženost jenom česká: říkají tak hlavě Angličané a po nich dokonce už i Číňané v přístavech a na pobřeží (Pidgin-English). Ale o makovici bych řekl, že je opravdu Made in Bohemia, a právě makovice se mi zamlouvá jakožto označení z té míry důvtipné. Neboť považte: Je to oblé, je to poloduté, poozve se to chrastěním, jakmile zavane větřík odkudkoli, a požijete-li skrovného obsahu té polodutiny, přijde na vás spavost. Nuže, rcete sami: není taková přečasto hlava bližního našeho? Kdepak kokos, co v tom je dobrot! Ale makovice, to je ono, to je to pravé“.

            Nevím, zda právě půvabná hra se slovy z knížky Pavla Eisnera Čeština poklepem a poslechem inspirovala někdy v 90.letech minulého století tři ženy, když odhodlaně začaly vydávat časopis Makovice. Už si nevzpomínám, jak jsem se k časopisu s podtitulem Pro chytré hlavy od 8 do 108 let (přičemž slovo hlavy nahrazují piktogramy) dostala. Můžu říct – v duchu opakovaného klišé – že časopis Makovice a já máme svůj příběh. V prvním dějství to byl dopis, který jsem napsala na adresu nakladatelství, když si mé časopisem nadšené studentky – (v tehdejší terminologii) denní a co teprve ty dálkové –stěžovaly, že je Makovice v novinových stáncích téměř nesehnatelná. Na můj dotaz, jak Makovici pomoci na světlo boží, se krásným dopisem ozvaly autorky činu, tři mladé maminky, které se vydáváním zmíněného časopisu rozhodly vyjít vstříc vlastním zvídavým dětem. Odrostlé již Sluníčku a Mateřídoušce chtěly něco „pro chytré hlavy“. Ty děti už musejí být notně dospělé. Třetí dějství zmiňovaného příběhu se odehrálo v obyčejné sídlištní samoobsluze, kdy na mě z novinového regálu po letech jukl výtisk Makovice. Byl tam jediný. Poslední? Nebo že by víc výtisků neobjednávali? I tak dík!

            Spěchala jsem domů s jubilejním 150.číslem časopisu Makovice, který ve zdraví dosáhl dospělosti – světe div se! – vychází osmnáctým rokem! Z jeho obálky se na mě kaboní vlasatá hlava Beethovenova, což znamená, že Makovice zůstala věrna tradici – je monotematická. O důvod víc dávat ji dětem do rukou. K „příběhu s luštěním“ přibyly soutěže o ceny. Třiceti stranami časopisu procházejí „máci a Ludwig v lázních“. Máci jsou chytří řekněme mužíčkové, vyskytuje se mezi nimi mák-historik, mák-filozof, mák-znalec, mák-biolog, ale také mák-strašpytel. Všichni se dávají vehementně, ale nenásilně do služeb procvičování zrakového vnímání, tak prospěšného pro analýzu a syntézu slov, tedy i sluchové diferenciace, v podstatě pro čtení, třeba v písmenkovém labyrintu založeném netradičně na slabikách či písmenkové spojovačce. Rozvíjejí jazykový cit, slovní zásobu na popletených synonymech, písničkách nebo textu s přírodovědnou tématikou. Nemůžou chybět různé varianty křížovek, ani sudoku. To všechno na pozadí Beethovenova putování po vlastech českých, jeho životních příbězích, na historii vzniku jeho skladeb – Pro Elišku či Deváté symfonie s Ódou na radost – s připomenutím Smetanovy Mé vlasti (v obou případech je to hudba, která zní při slavnostních chvílích Evropské unie). Podáváno vtipně, stručně, ale s hlubokým dosahem – i pro dospělé, případně pro učitele, který se rozhodne něco z Makovice vhodně a výhodně ve výuce zužitkovat. Některou stránku bych namnožila (to jsem dělávala), rozhodila po třídě a….chytrému napověz,hloupého…? Možná tak některé děti dostanou první impuls zajímat se o něco z hudby, historie, zeměpisu, přírody a vůbec…A v kalendáři si pak zatrhnou datum 5.října, kdy má vyjít další číslo nenápadného,ale nápaditého a setsakramentsky užitečného časopisu. Můžete si objednat i starší čísla nebo uvažovat o výhodném celoročním předplatném čísel šesti. Že jedno stojí 27 Kč? Kolikpak jste dali letos v létě za dva kopečky zmrzliny? S rizikem, že ani nevíte, co skutečně konzumujete, o náběhu na obezitu ani nemluvě. U Makovice vám „hrozí“infekce poznatků a vědomostí, v dávkách výživných a záživných, lehce stravitelných.

 

EISNER, P.  Čeština poklepem a poslechem. Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka, 1996, dotisk

                     1997. ISBN 80-901544-9-2.

MAKOVICE – pro luštitele od 8 do 108 let.  Malešická 109, 108 00 Praha 10

                       www.makovice.net,  e-mail: cas.makovice@seznam.cz


Jen mít oči k vidění….

         Starší, spíš jen ty už- kulantně řečeno- dlouhověké paní učitelky si vzpomenou, že v čítance pro třeťáky (čtvrťáky?) byla básnička Jana Čarka, kterou s nastávajícím jarem s gustem zopakuji:

Jen mít oči k vidění,                                               Jen mít uši k slyšení,     

uvidět, co každý z lidí                                            slyšet hlasy sebetišší,

nevidí a neuvidí,                                                které každý neuslyší,

vidět, že si slunce češe                                      slyšet, slyšet zlatohlávka   

zlatozlatý vlas,                                                               chodit po lupínku,

vidět, že má sedmikráska                                   slyšet, kterak cinkla vážka                       

vskutku sedm krás                                             o zvoneček – vlnku,           

a že voda – ať už plyne ,                                    v modřínovém háji slyšet  

ať si hoví v kalužině –                                        tikat modřinky,

tak se leskne ve své kráse,                                 tik, tik tikají si tiše

že až ohni podobá se.                                         Jako hodinky.

            A s tím jarem v rozpuku se mi chce vidět a slyšet o našich školách, školácích, učitelích a učitelkách, o dětech vůbec jednou také něco pěkného, milého, pozitivního. Několik takových zážitků a podnětů se mi poslední dobou sešlo, ráda se podělím.

        Začnu rozhlasovou stanicí Vltava, ze které hloupě a trapně vemlouvavě neútočí „zaručené“ zprávy a doporučení, jak být stále úžasně happy, free and cool a mít hezký den…Jako učitelská důchodkyně bych si mohla dovolit poslech dopolední premiéry pořadu Telefonotéka. Přiznávám, že to časově stíhám málokdy, zatímco následnou relaci Osudy vynechávám jen zřídka. Při svém rychlovaření jsem poslechem Osudů získala mnoho informací a poznatků, důvodů k úvahám a srovnávání. Každému onu půlhodinku před polednem vřele doporučuji.

            Ale zpět k Telefonotéce. Vysílá se od pondělí do pátku, začíná krátce před desátou a končí o půl dvanácté. Pozvaných hostů z nejrůznějších oblastí kulturního a společenského života se můžete telefonicky ptát na cokoliv, ve čtvrtek i osobně, zúčastníte-li se živého vysílání z rozhlasové galerie v budově Českého rozhlasu v Praze. Šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem právě jedno ze čtvrtečních vysílání vyslechla. Hostem (nedej bože – hostkou!) byla dáma, vysokoškolská pedagožka a překladatelka z angličtiny, kteréžto činnosti se v oblasti beletrie a knih pro mládež věnuje desítky let (svůj věk poodhalila odkazem na maturitu složenou ještě za války). Moderátorka rozhovoru byla v úvodu vysílání znatelně nesvá. Po nějakém dotazu mimo mikrofon mohla posluchačům rozhlasu vysvětlit důvod svých rozpaků: v publiku seděla se svou paní učitelkou skupina školních dětí, takto žáci 3.A jedné z pražských ZŠ (blíže nespecifikováno), tedy děti zhruba osmi-, devítileté. Rozhovor probíhal zcela obvyklým a tématu odpovídajícím způsobem. Pozvaná překladatelka hovořila o radostech a úskalích překladatelské práce, vyjadřovala se – po dotazech z publika – k úrovni současných překladů beletrie, poukazovala na potřebná opakovaná vydání známých literárních titulů, jak si to vyžaduje proměňující se jazyk, nevynechala ani spolupráci s ilustrátory překládaných děl. Jak je zvykem při živém vysílání Telefonotéky, v závěru byl dán prostor dotazům z publika. Moderátorka rozhovoru – opět s postřehnutelnou nejistotou v hlase – nemohla pominout dotazy přítomných školáků. Otázky dětí byly tu dětsky naivní, tu bezpochyby poznamenané přípravou s paní učitelkou (nic proti tomu!), tu překvapivě zralé. Důležité je: ty školáky – devítileté děti – nikdo nepodceňoval! Nepodceňovala je především jejich paní učitelka! Jistě při přípravě této školní akce čelila nejrůznějším námitkám: Beseda s překladatelkou? Vždyť oni se tam budou nudit! Nebudou tomu rozumět….já se ti divím, že se ti chce….Děti bezpochyby všemu nerozuměly. Ale co Vygotského zóna nejbližšího vývoje, pedagogové a pedagožky (zopakujte si!)? Význam měla už atmosféra besedy, v níž se děti octly, mohla bych se zdůvodňováním prospěšnosti podobné školní akce pokračovat, ale….

       Ale – chci upozornit na paní učitelku třídy 3.A. Kdo někdy opravdu učil – staromilsky: umazal se od křídy – ví, co všechno musela ta paní učitelka podstoupit, co všechno – doslova – riskovala. Ten den si mohla odučit své hodiny, o přestávce – pokud neměla dozor – vypít kávu, něco si připravit, poklábosit s kolegyní…. Místo toho se vypravila se „štrúdlem“ třeťáků rušnou Prahou do budovy Českého rozhlasu na Vinohrady, možná ze Smíchova, možná z bližšího Žižkova, možná metrem nebo tramvají, pěšky přes několik křižovatek – žádná slast! Některé z dětí mohlo klopýtnout (moravsky opacknout), zdržet se na jezdících schodech nebo zevlováním do zajímavé výlohy, upadnout, podvrtnout si nohu, roztrhnout bundu….nebezpečných momentů nepřeberně, za všechno by byla paní učitelka volána k zodpovědnosti. Počítám, že si musela domluvit nejen výměnu vyučovacích hodin se svými kolegy (ne vždy jednoduchou a s ne vždy ochotnými kolegy), ale také požádala o souhlas s „ přemístěním“ žáků jak vedení školy, tak rodiče. Nepochybuji, že svou třídu na účast rozhlasového vysílání připravila, i to zabralo nějaký čas, vyžadovalo jisté úsilí. Jak vyplynulo z reakcí moderátorky pořadu, nic nebylo předem připraveno, vše proběhlo spontánně, paní učitelka by se nějakým „divadélkem“ v očích svých žáků jistě neztrapňovala. Vysílání časově představovalo dvě vyučovací hodiny bez přestávky,děti nepovykovaly, co kdyby některé z nich muselo…. Opakuji: kdo někdy učil, rozumí mi. Paní učitelka i její žáci z 3.A zůstali pro veřejnost anonymní. Ve mně vzbudili vlnu naděje, že jsme ve škole ještě všechno nezmarnili.

            Po desítkách let strávených ve škole žiju s přesvědčením, že pedagogika není věda, ale umění, že žádná škola z nikoho učitele neudělá, učitelem se musíte narodit. Nevím, jestli Vladislav Kvapil má pedagogické vzdělání. Ale kdyby neřediteloval Moravské filharmonii, byl by výborným učitelem. Roky – kdysi s vnoučaty, nyní už sama – s potěšením chodím na nedělní matiné pro děti a rodiče, které zhruba čtyřikrát do roka připravuje Moravská filharmonie v olomoucké Redutě.  Pokaždé je plno, ti nejmenší  – batolecího věku -sedávají rodičům či prarodičům na klíně, předškoláci si v šatně vyzvedávají „podprdelníky“ – aby „lépe viděli“.  Necelá hodinka je naplněna hudbou a povídáním, vždy na určité téma. Posílávala jsem na ta matiné své studentky, budoucí učitelky, aby se přiučily, s jakou bravurou a potěšením – na obou stranách – zvládá Vladislav Kvapil, takto ředitel Moravské filharmonie, to, co v odstrašující podobě mnozí známe pod označením „výchovný koncert“. Obvykle mu s chutí sekunduje dirigent, sympatický Petr Šumník, ani zúčastnění filharmonici nevyhlížejí znuděně, ostatně často jsou do programu aktivně zapojeny i jejich děti.

       S velkým přemáháním jen ve stručnosti přiblížím zatím poslední matiné z února letošního roku. Tématem byla voda, samá voda…  Dobře cílenými otázkami vyvolává Vladislav Kvapil spontánní reakce- vlastně výkřiky – z publika, s jednou otázkou si však děti (jenom děti?) nevědí rady: kterou známou lidovou písničku si Bedřich Smetana vypůjčil pro hudební ztvárnění pramenů Vltavy?Po krátké hudební nápovědi přítomných filharmoniků všichni zpíváme, jak „kočka leze dírou, pes oknem…“ a potom už jen posloucháme úvodní tóny Smetanovy symfonické básně Vltava. Když orchestr „přeskočí“ do ticha nočního lesa, vtančí do sálu Reduty po obou stranách hlediště půvabné víly s lehkými závoji, v realitě dívenky z tanečního oddělení (postaru) olomoucké „Lidušky“. Ale víly a rusalky to nemají lehké, o jedné zazpívá (dospělým)známou árii z Dvořákovy Rusalky člen opery Moravského divadla  Olomouc. Otázkami do dětského publika na pochybnou existenci vodníků ve vodách blízkého přírodního koupaliště se dostáváme k labutím – a k Petru Iljiči Čajkovskému. Na podium za zvuků krásné melodie z Labutího jezera vtančí ruku v ruce labutě: ke gaudiu všech představují čtveřici v černých trikotech a bílých nadýchaných baletních sukýnkách tři členové Moravské filharmonie (jedním je sám ředitel Vladislav Kvapil) a  sólista baletního souboru Moravského divadla Olomouc. Dále jen ve zkratce, s lítostí, že všechna vynaložená práce při přípravě krásného pořadu zazněla pouze jedinkrát. Hudba Čajkovského  provází také vystoupení profesionálního baletního páru, voda teče Vídní, a to za zvuků Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji. Ten si nejprve na výzvu Vladislava Kvapila – „ Kdy se vám poštěstí, aby vám k tanci zahrála Moravská filharmonie?“ – přijde na podium Reduty zatančit jedna z přítomných maminek, po ní opět profesionální baletní pár, za zvuků lidové písničky Prší, prší se na balkoně Reduty objevují s deštníky členky pěveckého sdružení Žerotín. Vše prokládáno slovem,skutečně interaktivně, bez vyčnívajícího didaktického podhoubí, až po závěrečné telefonické spojení s Jurou Pavlicou. Omlouvá se, je nemocný, původně měl nedělní matiné pro děti a rodiče zakončit písní Modlitba za vodu. Za doprovodu členek souboru Žerotín a Moravské filharmonie se úkolu přednést  jímavě zhudebněné nádherné verše Jana Skácela ujímá Vladislav Kvapil. Telefonicky přítomný Jura Pavlica vystoupení svého přítele předjímá slovy: „Které symfonické těleso má ředitele schopného takovému úkolu se ctí dostát?“.

      Odcházela jsem z pořadu Moravské filharmonie nadšená a to jsem ještě netušila, s jakou drobnou pedagogickou etudou budu konfrontována v předsíňce místnosti, kam i císař pán….Marně otáčím dlaněmi, voda z vodovodního kohoutku ne a ne se spustit…beze slova, pohotově, se zřejmým nadhledem ke mně přistupuje asi pětiletá dívenka, patrně čekající na maminku. Sežehne mě vědoucím pohledem a stiskne „čudlík“ pod armaturou,  vše vyřešeno…Děkuji a v duchu si říkám: „ Tebe učit, děvenko, to bude radost, budeš zdrojem a úrodnou půdou pro učitelskou invenci a snažení“. Obvykle si se stejným zájmem a záměrem tipuji děti v tramvaji, na ulici, kdekoliv…někdy i jejich dospělé průvodce, občas s vnitřním povzdechem, co můžete maminka s takovým zevnějškem, chováním – často i slovníkem – tomu dítěti dát….

       Holešov je zajímavé moravské město, neprávem opomíjené turisty. Leží v jednom z Moravských úvalů, nedaleko známější Kroměříže a Zlína. Notně to od severu profukovalo, když jsem si prohlížela zámek, zámeckou zahradu, synagogu a významný židovský hřbitov…Svěží vítr vane také místní 3.Základní školou. Na jejích stránkách (www.ouholesov.cz) kromě jiného čtu: Základní školu navštěvují žáci se speciálními vzdělávacími potřebami. Jsme školou úplnou s prvním i druhým stupněm, vzděláváme žáky od prvního do devátého ročníku…….“Nemůžeme dělat velké věci, ale malé věci s velkou láskou“ je mottem našeho vzdělávacího programu. Hodně se o dění v 3.ZŠ Holešov dozvíte z kroniky Spolku žáků. Já mám informace od paní učitelky s poetickou duší. Z  dopisu se dozvídám, „…když únor přecházel do března, měli jsme Barevný týden….každý den měl jednu barvu, všichni jsme se do té barvy co nejvíce oblékli, podle té barvy také něco vytvořili, malovali, něco ochutnali, každý den si děti samy nápaditě pojmenovaly….vše bylo přiměřené dětem a jejich možnostem“. Nejpůsobivější mi připadala hesla pro jednotlivé dny. Pondělí – to byl červený Den Karkulek s mrkvovým salátem a heslem Nikdy to nevzdávej! Úterý se zazelenalo, neboť bylo Dnem trávy, kterou se už dá běhat v duchu hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho!  Středa připomněla střídání  bílé s černou, jako se střídá den a noc. K tomu dětsky modifikované moudré heslo: To, co víš a umíš, ti nikdo nemůže ukrást. Čtvrtek se jako Den nebe vrátil k jásavějším barvám života, děti je namalovaly v barevném spektru, pochutnaly si na sladkém tvarohovém krému s piškoty a připomněly si Popros a poděkuj. Heslo na pátek souznělo s oslavou sluníčka a pobízelo: Usměj se, sluší ti to! Stejně jako žluťáskům, které děti fotografovaly na školní zahradě.

         Proč si víc nevšímáme všeho pěkného a dobrého, co se děje v našich školách a kolem dětí vůbec? Proč nemáme v tomto smyslu – v duchu básničky Jana Čarka – nasměrovány oči k vidění a nastaveny uši k slyšení? Ozývejte se, paní učitelky a páni učitelé. Nemusíme se dovídat stále jen o (h)různých experimentech v našich školách, které přes svou povětšině jepičí existenci velice škodí. Komu asi?

 

 

 


Medvědí služba

         Tentokrát to bude hodně učitelské, v tom nejhorším slova smyslu: káravě zdvižený prst, „svaté“ rozhořčení a několikerá ponaučení. To první se týká rčení medvědí služba. Původ vzalo v bajce Ivana Andrejeviče Krylova (1768 – 1844). Ostatně – ty bajky stojí za pozornost! Překonejte aktuálně šířenou rusofobii a některé si přečtěte (jednu připojím na závěr). Tedy co se medvědí služby týče, opisuji z Wikipedie: akce či rozhodnutí, kterým někdo chce pomáhat, ve skutečnosti však škodí. Komu to nestačí, ať sáhne po Zakopaném psu ( s.254). Mám bohužel jen cenzurované vydání z roku 1976 vydané Albatrosem pod jménem „pokrývače“ Jindřicha Pokorného. Po roce 1989 knížka vyšla již se jménem pravého autora – Bedřicha Fučíka (nezaměňovat za Julia!) Bohatě ji ve škole využijete.

            Opakovaně se mi v počítači objevil text nadepsaný Pokus na ZŠ Karlov. Mohl by už ve vyšším ročníku základky posloužit k procvičení kýženého kritického myšlení. Hned v první větě se dovídám, že Na ZŠ Karlov se týden učilo jako ve 30.– 50.letech 20. století !(ten vykřičník je autentický). Zbystřila jsem….Až tomu nemůžu sama uvěřit, ve škole jsem prožila(a prožívám) téměř tři čtvrtiny století, akurátně dvaasedmdesát let! Část z toho jako školačka a studentka ne sice ve 30., ale nezpochybnitelně ve 40.a 50.letech 20.století. Inkriminovanou 2.třídu, o níž referují neidentifikovatelné paní učitelky, ještě před „Vítězným únorem 1948“. První zádrhel: text je anonymní, o paní učitelkách se nedozvím zhola nic! A ZŠ Karlov? Je to název české (moravské nebo slezské) vísky? Městečka? Nebo jen místní určení sídla základky? Kam a na koho se mám obrátit s případnými dotazy a pochybnostmi, které ve mně hlodají? Nejprve čtu majestátní plurál „my učitelky a asistentky“ , o něco níže objevuji přechod do singuláru „ No a nyní nevím…..dodávám..“

            Paní učitelky se rozhodly „ukázat dětem, že to, co je nyní běžné, dříve děti nezažívaly“.Bohulibý záměr, kdyby nebyl (ve 2.třídě ZŠ) realizován následovně: „A jak nejlépe toho dosáhnout, než jim ukázat opak? Vystěhovaly jsme třídy, uklidily všechny obrázky, schovaly techniku, daly pryč vše, co bylo jen trochu zajímavé. Oblékly jsme se jako vážené slečny učitelky a (napsáno tučně) připravily si nezbytné ukazovátko i rákosku“. A děly se zázraky! Nejprve s dospělými (nelze než závidět vzorovou spolupráci s rodiči, jejich přístup!): „Rodiče byli naštěstí vstřícní a jako vždy nám velmi pomohli , když děti oblékli do dobového oblečení, na svačinu jim připravili chléb s máslem a nechali nás dělat naši práci, jejíž součástí byly i dobové tresty, jako třeba klečení v koutě“. Všechno šlo jako na drátkách, nejen neuvěřitelně bezproblémově, ale také neuvěřitelně rychle a bez výjimek. „Po prvním dni jsme nemohly uvěřit tomu, že všechny děti dokázaly celou vyučovací hodinu sedět s rukama za zády, nevykřikovaly, nedožadovaly se pozornosti a dokonce tu svou udržely, ačkoliv se ani jednou neprotáhly, nevyskočily z lavice, nesoutěžily, ani nezpívaly…..Najednou jsme neměly ve třídě jediné dítě s poruchou pozornosti. Děti se hlásily, plnily úkoly, nezlobily a domů odcházely se slovy, že lepší výuku ještě neměly. Mnohé z nich to prohlašovaly i po celém týdnu takového vyučování“.

       Kde se svou reflexí začít? Pravda, klečení v koutě jsem zažila, ne osobně, na ruce založené za zády se také rozpomenu, velice zřídkavě. Myslím, že bylo zamýšleno spíše zdravotně ,abychom se narovnali. Dbalo se rovněž na dostatečnou vzdálenost očí při psaní, dnes trpím, když – při vší proklamované preventivní péči -vidím děti skloněné (nejen) nad sešity a knihami. Rozhodně jsem vykřikovala! První žákovské knížky měly formu týdenních sdělení (slovní hodnocení?) a přemýšlím, proč mě můj přísný tatínek (Co umíš, to ti nikdo nevezme!) při sobotní kontrole – učilo se a pracovalo i v sobotu – netrestal, ba ani nepokáral za opakované zápisy typu Vzorná žákyně, ale vykřikuje ve vyučování. Vykřikování mu zřejmě nevadilo, bral to, že mám co vykřikovat. Rákoskou mě žádná paní učitelka nikdy neumravňovala, v reálu jsem ji za svých školních let nikdy neviděla. Ukazovátko ano, nejvíc nám sloužilo k dost nebezpečným půtkám o přestávkách. Neučily mě „vážené“ – zřejmě staropanensky upjaté –„ slečny učitelky“, ale většinou příjemné ženy (v první třídě pan učitel Šmíd), jejichž jména si – na rozdíl od svých vysokoškolských studentek –dosud pamatuju. V oné 2.třídě to byla paní učitelka Charbulová, která ve mně dokázala vydolovat jakýs takýs výtvarný talent. Můj výtvor z hodin kreslení se dostal z rodné Moravy na výstavu až do Bratislavy. Odměnou mi byla knížka Míša Kulička v rodném lese, kdeže je jí konec. Dnes vím, že ji napsal Josef Menzel, otec režiséra Jiřího, a ty ilustrace, které jsem měla tak ráda, byly dílem Jiřího Trnky. Soutěživost byla zdravě podporována , o zpěvnosti ani nemluvě, a naše třídy rozhodně nebyly výukově ani výtvarně sterilní, v duchu prapodivných – a současným dětem podsouvaných – představ paní učitelek ze ZŠ Karlova – „uklidily jsme všechny obrázky, daly pryč vše,co bylo jen trochu zajímavé“.

      Mohla bych vzpomínat dál, nechám to na jindy a jinam. Neutápím se ve vzpomínkovém optimismu, pouze co nejstručněji reaguji na skutečně hloupé argumentace v textu Pokus na ZŠ Karlov. Jsem známá svým velmi kritickým pohledem na proměny a vývoj našeho školství, základním počínaje a vysokým, i univerzitami konče. Trend vývoje a směřování rozhodně nevnímám jako zdravý a potřebný. Jsem člověk řádu, který tak zdůrazňují paní učitelky – i ta místy do textu vstupující jedna paní učitelka: „Děti mají rády pevný řád, vidí v něm jistotu a bezpečí!“ Nemůžu uvěřit, že k tomuto přesvědčení došli také jejich žáci, a to po pouhém týdenním – pochybném – návratu ke způsobu vedení výchovně vzdělávacího procesu (abych zůstala pedagogicky komisní). Paní učitelky musely hodně zapomenout z toho, co se – snad – dozvěděly v přednáškách z pedagogické psychologie (když už ne té vývojové), když deklarují takovou míru uvědomění dětí ve 2.třídě základní školy, tedy dětí zhruba osmiletých. Vůbec pochybuji, že text nadepsaný Pokus na ZŠ Karlov sepsaly učitelky, vysokoškolsky vzdělané osoby. Pokud ano, je to bída. Zajímalo by mě zařazení takto uvažujících (a jednajících) učitelek do stupňů chystaného kariérního řádu.

      Nestačí lkát, že učební plány“ byly očividně nekompetentními nařízeními „shora“ měněny, opět bez diskuse se zkušenými učiteli! Byly vydány nové učebnice různé, mnohdy až pochybné kvality. K výuce jednoho předmětu se mohly používat různé učebnice“. Proč ne, proboha! Chceme-li jednu jedinou učebnici, zbývá jen volání po metodických příručkách! Tady se mohli učitelé projevit. Diskutujících učitelů bylo a je jako příslovečného šafránu! Jeden příklad za mnohé. Sama jsem se před časem aktivně zapojila do v tisku i médiích probíhající diskuse o vydávaných slabikářích. Bylo na učitelích, aby dokázali rodiče i vedení školy svou kompetentností přesvědčit o přednostech toho kterého slabikáře, pomohli jim vybrat – podle jejich odborností podloženého názoru – ten pro děti nejvhodnější a nejlepší. Hlas učitelů jsem v těch diskusích nepostřehla. Zato jsem o to více zpozorněla při četbě závěrečných řádek zmiňovaného elaborátu: Pevný řád vede dítě k sebekázni, udává mantinely v myšlení…“ Mantinely v myšlení? Tak těch snad už bylo dost a ne že by dnes znovu  – nejrůznější manipulací – nebyly budovány!

        Názory paní učitelek ze ZŠ Karlov mohou velice potěšit, pobavit až rozesmát všechny propagátory nepromyšlených inovací hrnoucích se na naše školství a do našich škol. Prostě klasický příklad medvědí služby. Na závěr již jen slíbená bajka Ivana Andrejeviče Krylova:

Slon vojvoda

Kdo mocí vládne jen,

ne rozumem,

i kdyby hodný byl, zdroj pohrom číhá v něm.

 

 

 


Jakub Hron Metánovský a ti druzí

         Když se pozorně zahledíte na fotografii Karla Čapka skloněného nad psacím stolem, zahlédnete patentovaný kalamář zvaný buňát. Slovy svého tvůrce – profesora Jakuba Hrona –  buňát „udržuje stále stejnou odměrnou námočku čili vnor pera do tekutiva v nádobě obsaženého…buňát jest ze skla, průhledný, zdobí stůl jednoduchotou i složenotou svou….chrání jinkoust též klidnou polohou…jest opatřen toliko jedním otvorem kolmo postaveným, jímž vléváno, vyléváno, namáčeno…buňát má velikou stálost(stabilitu), není možno jej zkátiti, je nezkotitelný…odměřuje výšku tekutiny….buňát jest na světě nejdokonalejší kalamář, teda každému odporučitelný…jest laciný, v papírnických obchodech koupitelný…jest velký nebo malý, podle přání…jest i v kapse nositelný…buňát jest zdobou i radostí každého pisáka. To vše a ještě mnohem více se mohli dozvědět zájemci o koupi z inzerátů  různých knihkupců třeba v Praze nebo Jindřichově Hradci, ale také na Národopisné výstavě v Praze roku 1885, které se Jakub Hron aktivně účastnil kromě jiného se sérií buňátů.

          Jakub Hron byl stejně jako Karel Čapek studentem hradeckého gymnázia, oba zde – v různé době – obdrželi nechvalné consilium abeundi (radu, aby ústav opustili). Karel Čapek namáčel své pero do buňátu, když psal o Jakubu Hronovi fejeton do Národních listů. Nebyl jediným literátem, který tomuto muži věnoval pozornost. Hronovy básně uveřejnil Ignát Herrmann v časopise Švanda dudák, k jistým kontaktům došlo také s Jaroslavem Haškem.

            Je na čase zjevit, kdože to byl Jakub Hron, často s dodatkem podle rodné vísky na Českomoravské vrchovině Metánovský. Stručně, ale dost zkresleně naznačeno – jedná se o předního reprezentanta našich mašíblů. Mašíbly, podivíny,podle jednoho z nich Karla Slavoje Amerlinga obzvláštníky se zevrubně zabýval psycholog Vladimír Borecký (1941 -2009).Mašíbl – toť zkratkové slovo pro Magora – Šílence – Blba. Budete věru překvapeni, kdo je do tohoto společenství zařazen v Boreckého knize Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů).V závěru knihy čteme: „Lány mašíblu jsou nesmírné a práce na nich nekonečná. Badateli, který se vydá na tato nezměrná pole, navíc hrozí, že zde posléze zabředne do záludných bažin…těmi se pokuste s pomocí Vladimíra Boreckého probírat sami, až po jeho závěrečné konstatování: „V mašíblech se směje sám Stvořitel a můžeme-li parafrázovat Amerlingovu koncepci člověka jako velké pohádky, pak se nám na základě našich studií jeví člověk jako veliký mašíbl. Porozumět světu jako malému, respektive menšímu mašíblu, který člověk jako pán tvorstva převyšuje, zůstane perspektivním úkolem každého poctivého, upřímného a svědomitého čtenáře našich mašíblů“.

         U příležitosti 155.výročí narození Jakuba Hrona Metánovského vyšel v roce 1995 výbor z jeho prací, který uspořádal, dokumentární přílohou , doslovem a ediční poznámkou doplnil opět Vladimír Borecký. Konkrétními ukázkami Hronovy činnosti literární, lingvistické, vynálezecké – čímž nejsou jeho aktivity zdaleka vyčerpány- se zájemci musí probrat sami. Zde pouze několik základních životních dat. Jakub Hron – někdy považovaný za předobraz Járy Cimrmana – se narodil v roce 1840 jako nejmladší ze šesti synů posledního metánovského rychtáře. Dnes je v budově bývalé školy Muzeum Jakuba Hrona. Dobrý cíl pro výlet, budete-li poblíž Žirovnice. Ač byl přesvědčen, že se dožije sta let, zemřel na nachlazení po osmdesátce v roce 1921. Dá se říct, že celý život studoval a pohyboval se ve škole. Vlivem tíživých domácích poměrů zahájil svá gymnaziální studia až jako šestnáctiletý, maturoval v pětadvaceti. Matematiku a fyziku studoval nejprve v Praze, promoval v roce 1870 ve Vídni a získal učitelskou aprobaci z matematiky a fyziky pro nižší gymnázia, později si ji rozšířil na gymnázia celá. Učit jako suplent začal krátce v Opavě, skutečným učitelem byl jmenován v roce 1883, profesorem roku 1886, a to na gymnáziu v Hradci Králové, kde strávil celých třicet let. Hronova záliba v dramatické improvizaci se prý výrazně odrážela ve způsobu jeho výuky. Jak s konkrétními ukázkami uvádí Vladimír Borecký: „Každá hodina fyziky či matematiky byla nabita vzrušením a napětím“. O životních osudech Jakuba Hrona se mnohé dovídáme z deníku, který si dlouhodobě vedl. Přes nepříznivé finanční poměry se vydával do světa. S Klubem českých turistů si kupříkladu vyjel přes Německo a Švýcarsko na světovou výstavu do Paříže, byl pravděpodobně prvním Čechem, který vystoupil na Eiffelovu věž.

          Pro neshody s vedením školy se stal předčasně v 57 letech výslužníkem, čímž se dostáváme k nejznámější a nejcitovanější části Hronova lingvistického novátorství. Bylo dalekosáhlé a zevrubné, od tvorby a užití jednotlivých hlásek po předpony a přípony slovotvorné. Například v roce 1898 zahájil své filologické spisy vydáním Přípony tvorebné „ba“ v úpravě zákonité. Samostatnou kapitolou byly jeho neologismy. Z nejznámějších slov utvořených Jakubem Hronem uveďme hovník (pohovka), pohlavní pokrytec (klobouk), bažák (student, že by bažil po vědomostech?), zpyták (učitel), pozorovák (inspektor), cvičárna (gymnázium – na rozdíl od reálky, což byla v Hronově pojetí věcárna), hvězdověda (astronomie), bezkončát (infinitiv, neurčitý slovesný způsob, což může starším připomínat naštěstí neprosazený neurčitek).

         Jakub Hron byl velkým příznivcem akcí, které bychom dnes označili jako happeningy. Vladimír Borecký uvádí: „S Hradcem Králové se rozloučil v roce 1901 velkým happeningem se svým nejnákladnějším vynálezem, řízeným balónem ve tvaru slona“. A v témže roce se jako jedenašedesátiletý zapsal v Praze ke studiu na lékařské fakultě. Studoval svědomitě, se vším všudy, se studenty chodíval i na Vikárku, při studiu se snažil uplatnit některé své vynálezy, např. pitevní čepici nebo narkózu hudbou, což bylo později uvažováno jako cesta k moderní muzikoterapii. Když MUC Jakub Hron u druhého rigoróza (z patologické anatomie) neuspěl, po pětiletém studiu lékařskou fakultu – nerad a s lítostí – opustil. Ihned se však zapsal na studia práv, studium už nebral tak zcela vážně a po sedmi semestrech práva opustil. V roce 1910 definitivně opouští Prahu, stěhuje se do rodného Metánova. Věnuje se literární činnosti, po okolí chodí s hronoidem na hlavě (klobouk tvarem neodporující proudění vzduchu),chodí v botách se speciální podrážkou odpovídající vrstvě bláta na cestách,v noci prý spí ve zdvihací posteli (která pohybem kopíruje stoupání teplého vzduchu v místnosti)…To už dění kolem Jakuba Hrona opravdu hrubě zkreslujeme, ale když on toho stihl tolik a v tolika různých oborech lidské činnosti ! Zkuste se sami přesvědčit v knize vydané Vladimírem Boreckým – Jakub Hron Metánovský – Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby.

       Nyní – nutně zkratkovitě – o některých našich mašíblech, zaznamenaných v knize Zrcadlo obzvláštního. Vladimír Borecký jich shromáždil více než dvacítku, navrch s několika odkazy na aktivity Jakuba Hrona. Pojato chronologicky jako prvního zmiňme Jána Kollára (1798 – 1852). Možná máte ještě v hlavě zbytky školských vědomostí a se jménem buditele a vlastence Jána Kollára se vám pojí rytmicky svébytná ukázka neprosazené časomíry: Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, druhdy kolébka, nyní národu mého rakev.Stoj noho! Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš…“ Řekl vám však ve škole někdo, že Ján Kollár , řazený tradiční literární historií „mezi nejjasnější hvězdy našeho národního obrození“ vážně bádal v historické archeologii, filologii a mytologii? Už před svými studijními cestami po Apeninském poloostrově se Ján Kollár obíral myšlenkami na praslovanské osídlení staré Itálie. Došel k přesvědčení, že „Latina jest původně jedno ze slovanských nářečí, jen něco vplyvem řečtiny změněna…“ Vladimír Borecký bohatě čerpá z Kollárových prací, kromě jiného uvádí : „Kollár sestavil i srovnávací tabulky protoitalských písem a při luštění slov a významů zachovaných nápisů si pomáhal slovanskými etymologiemi. Pečlivou komparací se utvrdil v názoru, že samotná latina, čím je starší …… tím je podobnější protoslovanštině“. Než se blahosklonně pousmějeme, citujme opět Vladimíra Boreckého: „Ve své etymologické metodě otevřel Kollár jeden z nevysychajících pramenů mašíblu, z něhož stále čerpají, ať již vědomě nebo bezděky, vždy nové generace obzvláštníků v permanentním ozvláštňování ustálených a konvenčních pohledů do naší minulosti“. A jména Kollárových následovníků jsou uvedena v závěru dané kapitoly.

                 Karel Amerling (1807 -1884), lékař a pedagog obrozenecké generace, vystupující pod pseudonymem Slavoj Strnad Klatovský, by mohl učitelům z dob pedagogických studií utkvět v paměti jako zakladatel Budče(dnes dům čp.525 v Žitné ulici v Praze) „…třípatrový dům s hvězdářskou rozhlednou a rozsáhlou botanickou zahradou…vybudoval zde jako realizaci svého snu univerzální školu s megalomanickým programem. V prvním patře umístil učitelské „semeniště“ (seminář), v druhém dílny, přírodovědecký sál, frenologický kabinet a umělecké ateliéry. Třetí patro bylo jako špitál vyhrazeno praktickému „zavejcování“. Karel Amerling bývá nazýván Komenským 19.století. Vladimír Borecký k tomu dodává: „ Nesporné zásluhy o pozvednutí národního sebevědomí, výchovu učitelů, vzdělání řemeslníků, o rozvoj ženského školství a péči o duševně opožděné děti vždy nějak kontrastovaly s megalomanickými projekty, tlumočenými nesrozumitelným jazykem, a s nepřehlédnutelnou šíří zájmů geniálního ducha“.

          O svém specifickém léčebném postupu – zavejcování – píše Karel Amerling svému příteli F. L. Čelakovskému v dopise z 26.3.1843: „Zavejcování, aneb to zpětuvádění do prvosvěžého stavu, jest můj způsob a nyní jím takřka zázraky tropím: přes 100 těžkých nemocných, opuštěných i s konsiliem a svátostmi zaopatřených, sem na nohy postavil, že vesele opět tohoto jara letošního prožívají. Mrtvice, dvacetileté padoucnice, poživotní skoro souchotiny, osmileté bezmluvnosti, záněty, zatvrdliny, rozličného druhu berou za své a s požehnáním ondy lidstvo velmi soužené opouští Budeč, což mě hrozně, hrozně těší…“.Tento klasický příklad patafyzické terapie vyjasňuje Vladimír Borecký následovně: „Prakticky probíhalo zavejcování či zabahnění tak, že pacient byl zabalen do mokrých prostěradel a pak po osm až dvanáct hodin téměř bez přístupu vzduchu a s minimálními dávkami jídla a pití ponechán ve svém potu, výparech a výkalech. Je nepochybné, že musel prožít hnilobné zážitky rozkladu až k anihilační identifikaci s prapůvodní protoplazmou. Vyklubání z vlhkých skořepin pociťoval zřejmě jako znovuzrození a zapomněl dozajista na všechny choroby, které kdy měl“.

       Do třetice ještě jeden mašíbl z knihy Zrcadlo obzvláštního, shodou náhod také učitel. Kapitola nadepsaná Matriarchát v Čechách s výmluvným podtitulem Nejedlého sen o měsíčních ženách by asi potěšila feministky. Zdeněk Nejedlý (1878 – 1962) „skutečně vytvořil s Václavem Kopeckým, Ladislavem Štollem a dalšími bolševickými kulturtrégry tu atmosféru rudého zatmění, které svou vlezlostí pronikalo masmédii z oficiálních tlampačů do soukromí a z něhož bylo těžko uniknout“.Co však podle Vladimíra Boreckého bdělým zrakům pravověrného vedení unikalo, bylo Nejedlého nezáměrně naivní téma matriarchátu. Připomeňme, že matriarchát akceptuje také Bedřich Engels ve svém díle Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu. Hypotéza matriarchátu je obsažena již v mýtech tématy o měsíčních ženách bojovnicích, známých jako Amazonky. Borecký obsáhlejším historickým výkladem pokračuje: „V germánské mytologii jsou obdobou Amazonek valkýry, V Čechách se dochoval mýtus o dívčí válce….a je to právě dívčí válka, ke které přistupuje sedmdesátiletý Nejedlý jako k nepochybnému svědectví a důkazu existence matriarchátu v Čechách….Nejedlého český matriarchát zasazený do raného středověku patří bezpochyby do mašíblu“.

          Jsem téměř klasickým plodem i obětí Nejedlého reforem našeho školství. S lehkým povzdechem dokážu sledovat perfektní scénu zobrazující Zdeňka Nejedlého v – kdysi – trezorovém filmu Skřivánci na niti. Tím více obdivuji noblesu a nadhled představitelů města Litomyšle. Sochu svého kontroverzního rodáka umístěnou před základní školou nepodřídili dobovým tancům. Stojí tam doplněna roku 2004 pamětní tabulí s textem: Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky. Kéž bychom si podobně vedli častěji!

         Téma mašíblů lehce spojené s bujařejšími dny zacházejícího kalendářního roku s odkazem na prameny, z nichž jsem čerpala, ukončím školácky připomenutím Jakuba Hrona Metánovského:

Pravidla správného psaní.

  1.      Namáčej slušně, piš pěkně.
  2.      V písmě jest duch i povaha.
  3.      Písmo trvá.
  4.      Co psáno, to platí.
  5.      Písmo z nesmyslů jeví blázna.
  6.      Jaké písmo, taký člověk.
  7.      Moudrý píše, rozumný čte.
  8.      Chytrý píše vždy nejlépe.
  9.      Napřed mysli, potom piš.
  10.     Ptej se, komu a proč píšeš.
  11.      Myšlenka ducha, písmo ruku zdobí.
  12.      Sláva písma na věky.

        Vladimír Borecký:  Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů)

                                            Praha: nakladatelství Hynek, 1999.  ISBN 80-86202-38-0

        Jakub Hron Metánovský:  Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby

                                            Praha:Paseka, 1995. ISBN 80-85192-93-4.

 

 

 

 


Vánoční tipy (nejen) pro učitele

            Učitel, pedagog, kantor –myslím, že v každém případě maven, spojovatel a posel. Malcolm Gladwell tyto funkce přibližuje v knize Bod zlomu – O malých příčinách s velkými následky. V úryvcích čteme: „Být mavenem znamená být učitelem….Maveni jsou vlastně informační makléři, kteří směňují a rozdávají to, co vědí. Aby se rozběhla sociální epidemie, je potřeba, aby se konkrétní lidé nechali k něčemu konkrétnímu přesvědčit….V sociální epidemii jsou maveni databankami, které poskytují sdělení…u spojovatelů je jejich schopnost překlenovat mnoho různých světů dána něčím, co je vlastní jejich osobnosti, určité kombinaci zvědavosti, sebedůvěry, společenskosti a energičnosti….poslové jsou v epidemiích důležití, protože díky nim se  něco šíří….“

            Sociální epidemie je v době předvánoční nadmíru spolehlivě rozpoutaná. Teď jen ji dobře nasměrovat. Pokusím se chytlavě (další z Gladwellových podmínek) probírkou knížkami, které jsem v nedávné době sama dostala, nebo je naopak chystám svým blízkým pod stromeček. Třeba zaujmu, byť nutně budu co nejstručnější. .

             Nikdy bych si nemyslela, že mě nadchne knížka z vydavatelství Malvern, které je zaměřeno – výběrově opisuji – na mystiku, západní spirituální tradici, religionistiku, kulturní antropologii….Řídíc se heslem svatého Augustina (Všechno poznej a dobrého se drž!) sáhla jsem v Městské knihovně po titulu Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby. Autor Tiziano Terzani – opět opisuji , tentokrát ze zadní stránky knihy – „za své žurnalistické dráhy dosáhl až na vrchol: vytvořil si renomé jako dlouholetý dopisovatel z Asie pro německý časopis Der Spiegel, když popisoval historické události, které měnily největší z kontinentů a proslavil se svými knihami….když se dozvídá, že trpí rakovinou, vnímá to jako novou příležitost, pozvánku na další cestu a vydá se hledat na svou nemoc lék – nejprve do New Yorku, posléze do Indie, Thajska, Hongkongu nebo na Filipíny. Jakožto někdejší novinář reflektuje svou nemoc a své zdraví, nemoc a zdraví lidí, které potkává, nemoc a zdraví místa, kde se ocitá, zkouší léky a terapie, které mu nabízejí….“ Svým nadšením pro knihu Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby , podle mne zařaditelnou pod označení kulturní antropologie, jsem nakazila již několik přátel. Čím jsem starší, tím méně snáším patos, svaté vytržení, udílení povýšeně laskavých mouder, hlásání jediné pravdy … Ničemu z toho  Tiziani Terzani ani v nejmenším nepodlehl. Lidsky zaujatě, ale s nadhledem průzorem své nemoci ukazuje na pozadí aktuálního stavu společnosti klady i pochybnější stránky přístupů k nemoci, od klasické medicíny po tu – označme ji tak – alternativní, jak se s nimi na vlastní kůži obeznámil ve Spojených státech, v Indii, Thajsku, Hongkongu, na Filipínách, v Himalájích. Nesoudí, neodsuzuje, předkládá. Postačí uvést názvy několika kapitol: Já na kusy – Duše bylin – Síla modliteb – Ostrov zdraví – Koncert pro buňky – V království hub – Divadlo léčí – Zázrak jen pro mě…Autor je navíc mistrem slova a pera. Troufnu si dodat, že překladatelé – Jakub a Michal Hankiewiczovi – ducha textu svrchovaně respektovali. Terzaniho Ještě jedna jízda na kolotoči je knihou, kterou budu mít stále po ruce. Nevnímám ji v pojetí jednoho z recenzentů jen povrchně jako „cennou výpověď o procesu vyrovnání s fatální diagnózou“. Předsádku knížky – podle svého zvyku – mám téměř zaplněnou odkazy na stránky. Ocituji aspoň jeden z nich: „Když jsem byl dítě, novorozeňata, dokonce i ta z komunistických rodin, jako jsem byl já, se pořád ještě křtila, u zemřelých se bdělo a vypravoval  se jim pohřeb se vším všudy, svatba, ta zas byla společným svátkem, slavila se nejen před Bohem, ale také před očima desítek příbuzných a přátel, kteří svou přítomností za uzavřený svazek nepřímo ručili. Jenže já byl rebel…“ Je zajímavé a inspirující, jak se tento rebel vyrovnával nejen s nemocí, ale také s proměnami doby a společnosti. Věštba vědmy, že zemře v roce 2006, se nenaplnila. Odešel o dva roky dřív.

            Byla jsem ve věku raně základoškolském, když jsem pod vánočním stromečkem našla jedenáct knížek. Tu chvíli si stále pamatuju. U knížek setrvávám. Další dvě z chystané letošní vánoční nadílky jsou světoběžné, každá svým specifickým způsobem. Co jiného dávat dospělým vnoučatům, pro která má svět úplně jiné rozměry a možnosti, o jakých se mé generaci (přesněji: generacím) ani nesnilo? Mohla bych opět hýřit superlativy, právem. Jinak bych přece publikaci nadepsanou Mapy nekupovala! Aleksandra a Daniel Mizielinští titul oprávněně doplnili tvrzením – Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Text na přebalu nepřehání: „Ilustrovaný atlas plný fascinujících detailů je oslavou rozmanitosti světa, od obrovských hor po malinké broučky – a všeho mezi tím! Světový bestseller! Kniha byla přeložena do dvaceti tří jazyků a bylo vydáno přes dva a půl milionů výtisků“. Neznám podobnou knihu, nad níž by se s nehraným zájmem mohly sejít tři generace, od prarodičů po vnoučata – jaká příležitost pro přirozenou, nepředstíranou, nevynucovanou generační pospolitost! Přesvědčíte se o tom nad „obrázkovým putováním po 42 zemích a 6 kontinentech na 51 dvoustranách….  města, řeky i hory, zvířata a rostliny, významné osobnosti, historické události, symboly i národní jídla – přes čtyři tisíce obrázků vám představí, co je pro danou zemi typické“. Zatím jsem se nesetkala s nikým, koho by ta knížka nenadchla (pomalu bych mohla – s nadsázkou – pomýšlet na procenta za zvýšený prodej knih v „mém“ knihkupectví). Na domácí reakci pod stromečkem se vyloženě těším.

            I druhá knížka je cestovatelská, tentokrát výlučně pro dospělé. Její titul klame. Literární toulky světem – Průvodce po literárních pamětihodnostech (od Jane Austenové po Ernesta Hemingwaye) zdaleka není určen pouze klasické literatuře holdujícím čtenářům. Ve zúženém pojetí jakéhosi literárního bedekru by je spíše mohl pohoršit. Zbytečně, věnujete-li alespoň letmou pozornost obsahu. První část shrnuje Cestování podle knih (např. Poznejte své oblíbené autory: kde žili a tvořili – Literární festivaly a exkurze), část druhá ukazuje Cesty mezi řádky (deset míst, z nichž slavní autoři čerpali inspiraci a jež zvěčnili ve svých dílech). Ani naše literatura nepřichází zkrátka. Kapitola Česká rapsodie má podtitul Praha, Česká republika: Zámek Franze Kafky. A protože i chlebem je živ člověk, najdete v knize Literární toulky světem v kapitolách Za literáty po USA nebo Za literáty po Evropě oddíly jako Znáte z knih: místa, kde pojíst a popít, Newyorské bary pro bibliofily, Pařížské literární kavárny,  Nejlepší anglické literární hostince. Kdo stále nemá pobídek a informací dost, může si je doplnit z uvedených internetových odkazů. Mám pocit, že s touto knížkou bych mohla doma bez problémů uspět.

          Termín, slovo, označení  příběh patří v našem mediálním slovníku aktuálně k nejzneužívanějším. Boží prostoto – bez příběhu ani ránu! Svůj příběh má váš sýr k večeři, židle na které sedíte, slovník chudne, jazyk chřadne, hlavně že máme plná ústa řečí o významu a potřebě komunikace. Dan Hrubý, známý jako dlouholetý redaktor Reflexu i jako jeden z autorů komiksu Zelený Raoul, sebral, sestavil, perfektně zpracoval a vydal v nepovědomém nakladatelství již druhou knihu Pražských příběhů. Mám obě! Mají jedinou chybu! Byť brožované, pro svou objemnost a tíhu  mě mohou pražskými zákoutími přímo doprovázet jen stěží. Po mém očividném nadšení nad Pražskými příběhy – Na cestě Malou Stranou si mí blízcí pro mě pohlídali pokračování: Pražské příběhy – Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu. Co dům, co palác, to historie, osudy známých i neznámých, návraty těch zbytečně pozapomenutých, osudů i dějů.  To by byly školní výlety do Prahy! Kolik jsem toho nevěděla o budově školy pro nevidomé na Loretánském náměstí nebo o Staré zbrojnici na Kampě, kde jsme v  sedmdesátých a na počátku osmdesátých let při každoročním školním výletu spávali! Už to z mnoha důvodů nenapravím.

       Co z Pražských příběhů vypsat jako ukázku? Příběhy hlásných na věži u  Svatého Mikuláše, k jejichž povinnostem patřilo „každých patnáct minut prozkoumat dění v okolí zvonice (samozřejmě se zvláštním zřetelem k „nadřízené“ věži Svatého Víta, odkud se signalizace hrozícího nebezpečí přijímala). V případě požáru vyvěsit červený praporek nebo lucernu. Poté začít zvonit…význam hlásných dramaticky klesl v roce 1879 po zavedení požárního telegrafu…Poslední velkou událostí, kterou zdejší hlásní malostranským občanům zvěstovali, byla tragická povodeň v září 1890“. Myslíte, že by vás (a prostřednictvím vás jako mavenů) vaše žactvo nezajímalo, jak vzrušené chvíle před vypuknutím Pražského povstání v květnu 1945 prožívala – slovy Dana Hrubého – nezpochybnitelná autorita domácího odboje Albert Pražák? Na Staroměstskou radnici „se vydá z Chotkovy ulice, aby se na sedm dní, do příjezdu košické, Fierlingerovy vlády, stal fakticky nejvyšším a nejvlivnějším představitelem země“. V nedalekém Kolovratském paláci ve Valdštejnské ulici  té době sedí Emanuel Moravec. „Pravděpodobně kouří, pije. A rekapituluje cestu, která ho dovedla až sem…náhle zazní telefon. Moravce volají k Frankovi do Černínského paláce. Okupanti už nemají v rukou rozhlas na dnešní Vinohradské třídě, ale drží alespoň vysílač u Mělníka. Ministr národní osvěty /Moravec/ tam má odjet a pronést uklidňující projev. Zoufalejší a marnější záměr si lze jen těžko představit….Je krátce před třetí, když se kolona tří vozů s příslušníky Schutzpolizei chránícími nenáviděného protektorátního ministra před povstalci přiblíží k serpentinám Chotkovy ulice….“ Moravcův – bohužel i Pražákův – konec známe. Pražské příběhy jsou působivě doplněny množstvím krásných černobílých dobových fotografií. Autor Dan Hrubý již dříve přislíbil pokračování. Má to být procházka Vyšehradem. Těším se!

         Ač knihomol, necítím potřebu bloumat po prodejnách knih. Mám „svoje“ knihkupectví, spolehlivě reagující na má telefonická zavolání „Četla jsem recenzi, viděla jsem…  mohla bych se na tu knihu přijít podívat…“Nejlepší knihkupectví v Olomouci, jak jsem říkávala svým studentkám, bez „slzotvorné“ literatury, řekněme tzv.ženského čtení. Náhoda (šťastná!) tomu však chtěla, že jsem nedávno ve chvilce nějakého čekání zašla do nejbližšího knihkupectví. A nastojte! Nevěřím svým očím – přede mnou leží Kronika Libavska. Kniha, kterou jsem tak před dvěma roky zoufale sháněla. Na vysvětlenou: Libavá – to je pro Moravu něco jako Brdy pro Čechy. Vojenský prostor, prostor pomalu (Libavá rozhodně pomaleji než Brdy) se otevírající civilistům. Libavá, nějakou desítku kilometrů od Olomouce, byla v nedávné době vojenským prostorem obsazeným Sověty. Tragické území, nyní hodně vzpomínané zejména s ohledem na zdevastované, životu se navracející poutní místo Stará Voda. O významu a kvalitě knihy Kronika Libavska svědčí i to, že můj výtisk má v titulu dovětek Páté doplněné vydání – z roku 2015. V tiráži marně hledám údaje o nakladatelství či vydavatelství, shledávám se pouze se jménem autora – Jindřich Machala. Pana Jindřicha Machalu, člověka mé generace, původem z Valašska, povoláním lesníka, jsem viděla náhodou v regionálním televizním vysílání. Pochopitelně s komentářem k probíhajícím úpravám a opravám kostela ve Staré Vodě. Byla jsem tam. Libavsko – to je Město Libavá a zhruba šestadvacet okolních vesnic. Většina z nich zanikla. Napadá mě, jak málo si všímáme a vážíme lidí jako je pan Jindřich Machala. V závěru předmluvy k vydání své knihy z roku 2006 píše: „ Shromáždit použitelné informace o minulosti nebylo vůbec jednoduché. Vzpomínky pamětníků se někdy rozcházely, často na dotazy o poválečných událostech odpovídali neochotně a vyhýbavě. Jako by se za část minulosti styděli nebo se snad báli o ní hovořit, nevím. I fotografie z poválečných let jsou vzácné. Lidé měli tenkrát jiné starosti, ostatně fotografovat ve vznikajícím vojenském prostoru bylo velmi odvážné. Rovněž písemných materiálů bylo poskrovnu. Co skrývaly tajné vojenské archivy, nevím. To, co bylo později odtajněno, mi mnoho o životě civilistů ve vojenském prostoru neřeklo. Cennější materiály byly mezi lidmi. Ty mi většinou jejich majitelé půjčovali s jakousi obavou, a musel jsem mnohdy slíbit, že o zdroji nebudu hovořit. Přesto si myslím, že popsané události jsou obecně známé, dosud je však nikdo nedal uceleně na papír. Tak jsem vše shromažďoval kousek po kousku, mnohde však zůstávají mezi jednotlivými daty mezery. Až nyní, když jsem ukončil svoji aktivní činnost a odešel do starobního důchodu, dozrál čas, abych uspořádal materiály, které jsem během let získal. Nejsem žádný dějepisec ani historik. Ani jsem dlouho blíže neznal žádného z odsunutých německých obyvatel, dokonce dodnes neumím německy. Od roku 1969 nejsem v žádné politické straně. Snažil jsem se ke všem popisovaným událostem zaujmout neutrální postoj, nakolik se mi to podařilo, nevím. Nechci zde rozebírat křivdy a viny, které pociťovali původní obyvatelé ať oprávněně či nikoliv. Napsal jsem jejich příběhy tak, jak jsem se s nimi setkal. Nechtěl jsem je upravovat.Pak už by to nebyl jejich příběh, ale moje verze vyprávění o části jejich života. Někdy jsem vzpomínky s jejich souhlasem pouze zkrátil, nebo trochu učesal kostrbatý slovosled, či překotně vršené myšlenky. Měl jsem především dobrou vůli popsat část historie tohoto kraje tak, jak jsem ji pochopil a procítil. Již od prvních řádek jsem doufal, že všichni ti, kteří se v dobrém na popsaných událostech podíleli, mi povedou ruku“. Víc než polovinu knihy tvoří fotografická část nadepsaná Libavsko v obrazech s upřesněním V první části této přílohy jsou fotografie, které se vztahují k popisovanému ději. Následují dobové i současné fotografie z jednotlivých obcí. Přejme autorovi, aby se kraj, kterému s láskou věnoval tolik pozornosti, dočkal zaslouženého rozkvětu.

            Čekej na mne je titul knížky, jejíž autor Robert Sak je v mé knihovně zastoupen hned několikrát (Salon dvou století – Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté,Josef Jungmann – život obrozence, Rieger – konzervativec, nebo liberál?, Život na vidrholci-příběh Bedřicha Fučíka). A to mi ještě chybí kupříkladu Anabáze: drama československých legionářů v Rusku 1914 – 1920, Dáma z rajského ostrova – Sidonie Nádherná a její svět, Miroslav Tyrš – sokol, myslitel výtvarný kritik. Dost inspirace pro učitele.

       V roce 2015 vydává Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích práci Roberta Saka, pedagoga působícího na její Filozofické fakultě. Titul Čekej na mne je převzat z písně Konstantina Simonova, rozšířené mezi vojáky Rudé armády v době Velké vlastenecké války. Tady odkážu na přesvědčivou knihu britského profesora historie Orlanda Figese Šeptem – Soukromý život ve Stalinově Rusku(2009).    

        Robert Sak se narodil v roce 1933 v ukrajinském Charkově, zemřel v roce 2014, před vydáním knihy Čekej na mne. Knihy, která odhaluje jeho životní osudy, vpravdě antických rozměrů, hodně podobné osudu vynikajícího kytaristy Štěpána Raka. Z úvodní stránky knihy Čekej na mne cituji: „Teď už mohu v klidu zemřít, řekla má matka Raisa Jefimovna Judelevičová svému mladšímu synovi, mému nevlastnímu bratru Žeňovi Gorjačkovkému, když jí oznámil, že mne konečně našel. O jeho existenci jsem donedávna neměl ani potuchy, a ji, svou skutečnou matku, jsem viděl naposled uprostřed druhé světové války. Od toho krátkého setkání – hodinu, půl druhé či snad dokonce dvě? – se mezi nás na více než šest desetiletí vklínilo cosi jako časové vakuum. Jen co se opět vyplnilo, mně bylo najednou čtyřiasedmdesát, matce o dvacet víc. Čekala už jen na bratrovu zprávu? Buď jak buď, čtvrt roku si jí ještě užívala, odpověděla na můj dopis, první, který jsem jí kdy napsal, a první a zároveň poslední, který jsem od ní dostal, a v den, kdy by se dožila čtyřiadevadesáti let, ji uložili, konečně zase pod jejím rodným jménem, do země v izraelském Ašdodu. Čekala na mne čtyřiašedesát let, a vlastně se dočkala…“ Čekej na mne je obrazem nejednoduchého, krutého dvacátého století.

      Když procházím celým předchozím textem, zjišťuji, že všechny ty upřímně doporučované knížky jsou vlastně venkoncem učebnice. Nepřiznané, ale přece jen učebnice.Přidám tedy na konec ještě jednu publikaci nedávno mi věnovanou vnoučaty. Řadí se ke knížkám, které od nich dostávám. Přinášejí mi vedle poučení  něco navíc: vědomí, že v očích těch o dvě generace mladších jsem i se svým humanitním vzděláním a navzdory pokročilému věku schopna se o podobné knížky zajímat a se zaujetím se jimi prokousávat.

         Vezmete-li do rukou publikaci toxoplazmózou umanutě prospěšně zaujatého Jaroslava Flegra, nejen že se hodně dozvíte, ale svérázně pojatým textem i pobavíte. Začíná to již názvem knihy: Pozor, Toxo! Tajná učebnice praktické metodologie vědy. Naplněno beze zbytku! Na začátku první stránky čtu: „Aby snad nedošlo k omylu – toto není žádný životopis. Základní osnovu knihy sice tvoří povídání o tom, jak jsme postupně poznávali vliv latentní toxoplazmózy na lidskou psychiku a chování (a taky třeba na rozmnožování, imunitu, tělesný vzhled, výkonnost), a protože u většiny z popisovaných objevů jsem byl já nebo moji spolupracovníci, může text v některých místech autobiografii nebezpečně připomínat. Ale zdání jako obvykle klame. Příběh poznávání vlivů toxoplazmózy na člověka tvoří pouze jakési lešení, na kterém jsou zavěšeny jednak zajímavosti z různých oblastí moderní biologie a jednak obecné i velmi konkrétní postřehy a návody, jak dělat a především jak nedělat vědu.“

              Kdybych ještě měla možnost vést nějaké diplomové práce nebo působit jako školitel u těch rigorózních, svým svěřencům bych tuto knihu vřele doporučila. Zvláště její graficky odlišené samostatné boxy, plné konkrétních rad, jak při zpracovávání daného tématu postupovat, čeho se vyvarovat, co zohlednit . Uvedu nadpisy některých z nich: Jak jsem vyzrál na nepřejícné editory a recenzenty – Jak a proč vzniká vědecká publikace – Plánování a příprava pokusu- Jak se (občas) vyplácí být neortodoxní –Dvoustranný a jednostranný test – Jak se ve vědě testují hypotézy – Princip Occamovy břitvy. Stačí? Snad těm potřebným onu knihu někdo z odpovědných doporučí.

         Musím dodat, že jsem se nikdy a nikde tak přístupně nepoučila o krevních skupinách a Rh faktoru, o toxoplazmóze ani nemluvě, jako právě v publikaci Jaroslava Flegra. Tvrzení, že je Jaroslav Flegr nepřítelem koček (kvůli šíření toxoplazmózy), je veskrze lživé. Jednak kvůli zkresleně podávaným faktům. A potom – cituji z poslední kapitoly: „….toxoplasma je příliš šikovný parazit s příliš širokým spektrem mezihostitelských druhů. Jedinou cestou by snad bylo vyhubit napřed veškeré kočky – to si ovšem netroufám navrhnout ani v žertu, nebo mě rodina vydědí či to dokonce na mě prozradí našemu kocourovi Ferdovi (ten už ostatně něco tuší – kdykoli začnu v posteli psát na notebooku tuto knihu, uvelebí se mi před displejem a strašně překáží)“.

        O knížkách tohoto typu někdy příště více – už se na to chystám delší dobu. Jen prozradím, že  se mi od vnučky dostalo další – opět Jaroslav Flegr, tentokrát jeho Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. Přeji hezké chvíle nad knížkami, paní učitelky a páni učitelé.

GLADWELL, M. Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán, 2006.

                            ISBN 80-7363-070-2.TERZANI, T.  Ještě jedna jízda na kolotoči. Cesta za nemocí a zdravím naší doby.  

                       Praha: Malvín, 2016. ISBN 978-80-7530-021-8.

MIZIELINŠTÍ, A. a D.  Mapy. Atlas světa, jaký svět ještě neviděl. Brno: Host, 2016.

                         ISBN 978-80-7491-708.

McKENNA  SCHMIDTOVÁ, S., RENDONOVÁ, J.  Literární toulky světem.

                         Praha: Knižní klub Universum, 2009. ISBN 978-80-242-2548-7.

SAK, R.  Čekej na mne  České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2015.

                         ISBN 978-80-7394-493-3.

HRUBÝ, D.  Pražské příběhy. Cesta na Hradčany, Nový Svět a zpátky na Malou Stranu.

                      Jarošov nad Nežárkou: Pejdlova Rosička, 2016. ISBN 978-80-905720-9-6.

MACHALA, J.  Kronika Libavska. Páté doplněné vydání. Listopad 2015.

                       ISBN 978-80-260-8239-2.

FLEGR, J. Pozor! Toxo! Tajná učebnice praktické metodologie vědy. Praha: Academia, 2011.

                       ISBN 978-80-200-2022-2.

 


K zamyšlení

          Nejen slušné vychování by vám bezpochyby nedovolilo, abyste o někom s blahosklonným a pobaveným úsměškem prohodili: „Hele, on je slepej! Koukej, vždyť on pajdá!“( dosaďte si další možná smyslová, tělesná  či sociální omezení jako hluchotu, mentální postižení, autismus,specifické poruchy učení….) Studenti pedagogiky, psychologie a sociologie dobře vědí, že u zkoušek neradno užívat termínů slepý (ale nevidomý), hluchý (ale neslyšící), slabomyslný, ba v odbornou nemilost upadla také spojení mentální retardace a dokonce termín handicapovaní (nahrazujeme označením zdravotně znevýhodnění, případně děti a osoby se speciálními vzdělávacími potřebami). Vzhledem k tomu, že jsem aktivní působení vysokoškolské učitelky ukončila před pěti lety a nejsem už tak zcela „in“, je možné, že indoktrinovaná (falešná) politická korektnost nelenila a nastolila termíny nové. Ostatně i ta propíraná inkluze teprve nedávno vystrnadila integraci (vím, není to totéž, co jen se s rozlišením oněch pojmů někteří přehorliví pedagogové studenty speciální pedagogiky natrápili!)

     Jsme tedy ke svým bližním s méně příznivým osudem ohleduplní, empatičtí, citliví? Proč ne, je přece tak povznášející cítit se laskavým a ušlechtilým…Jenže existuje výjimka, kdy se s chutí a přímo s požitkem – módně řečeno – takříkajíc  „odkopeme“ . Nejčerstvěji jsem něco takového zaznamenala při propagaci nového českého filmu, podle recenzí z rodu lacině oblíbených „řachand“. Jeho přitroublému protagonistovi – aby toho nebylo málo – je přisouzeno, aby navíc koktal. Známý scénář z dob Sabinových, vzpomeňme Vaška z Prodané nevěsty.  „Zjistil jsem, že koktat je tak sexy!“, vyjádřil se v médiích představitel oné figurky mdlého rozumu , s dodatkem ve smyslu, že koktání dodává všemu zvláštní šmrnc! Nějaký den na to, jsem v podvečerním rozhlasovém vysílání s překvapením vyslechla skeč obvykle vtipných a adresných Tlučhořových. Tentokrát byl celý vyplněný nesrozumitelným blábolením, zakončený upozorněním na 22.říjen, kdy si  rodinka Tlučhořových porozumí, neboť 22. říjen je přece  Mezinárodním dnem porozumění koktavosti.

        Rozhodla jsem se upozornění Tlučhořových doplnit  zopakováním svého blogu, napsaného na téma koktavosti (titulky dalších budou pro případné zájemce uvedeny v závěru). Inkriminovaný blog byl uveden pod nadpisem    Když smích bolí.

       Existují vady na první pohled znatelné a vady skryté, které se projeví v určité situaci. Mezi takové patří i vada řeči – koktavost. Lidé asi běžně žijí v mylné představě, že je to vada dětí a časem přejde.O to víc je každý překvapen a zaskočen, setká-li se s ní u dospělého člověka. A právě proto považuji tuto vadu řeči za velice deprimující, schopnou převrátit člověku život naruby. Sama za sebe mohu říci, že koktavost můj život velice poznamenala.

            Začalo to ve škole, kdy jsem třeba stála před tabulí, znala jsem odpovědi na učitelovy otázky, ale neodpovídala jsem, protože jsem nemohla vyslovit určité slovo. Učitelé to pak řešili tak, že mě nezkoušeli nebo jsem odpovídala jenom písemně. I když jsem se učila dobře, cítila jsem se jako méněcenná, hodně to snižovalo moje sebevědomí.

            Někdy v osmé třídě se mě rodiče zeptali, co bych chtěla dělat po ukončení základní školy, jestli budu pokračovat na střední. Vzpomínám si ještě dnes, jak mi v té chvíli začaly probíhat hlavou všechny ty situace, kdy jsem se cítila ponížená, protože jsem nedokázala vyslovit nějaké slovo. Představovala jsem si, jak by mi asi bylo, až bych v nové třídě musela poprvé něco říct a nešlo by to. Ta představa, že bych se znemožnila a byla pak ostatními přehlížena, stačila, abych rodičům zarputile tvrdila, že na žádnou školu jít nechci.

            To, že koktám, také zásadně ovlivňuje moje chování. Snažím se mluvit co nejméně. Několikrát se mi ve společnosti stalo, že jsem měla na nějakou věc jiný názor než ostatní, ale nic jsem neřekla ze strachu, že se zadrhnu a budu ostatní jen zdržovat. Takže já vlastně nekoktám, jak si to většina lidí představuje, ale mlčím, protože ve skutečnosti ani nezačínám mluvit. To mě velice trápí ve chvílích, kdy musím okamžitě promluvit. Když například nemůžu začít v obchodě, prodavačka si myslí, že jsem neslyšela její „prosím“ a zeptá se ještě jednou hlasitěji. V takových chvílích se cítím velice trapně. Zoufale hledám slovo, které bych dokázala vyslovit, cítím na sobě pohledy lidí a přímo čtu jejich myšlenky, jak si říkají „co tady ta ženská zdržuje“.Několikrát se mi stalo, že se mě někdo zeptal, kolik je hodin. Podívala jsem se na hodinky a najednou jsem nemohla nic říct. Když se mi to opravdu nedařilo, ukázala jsem tomu člověku hodinky, ať se sám podívá. Nejhorší je to v pultových obchodech. Jak se blížím k prodavačce, jsem stále nervóznější a plna obav, jestli se mi povede říct, co chci. Stává se mi, že si nakonec koupím něco jiného, než jsem chtěla, protože jsem nedokázala vyslovit určité slovo. Pokud jsem v takové situaci v prodejně sama a prodavačka se mě zeptá, co si přeji, místo svého požadavku řeknu „děkuji, jenom se dívám“ a vyjdu z prodejny bez nákupu. Kdo to neprožil, nepochopí, jak jsou takové situace pro koktavého nepříjemné a deprimující. To, co je pro normálního člověka úplně běžné, je pro koktavého často nedostupné.

            Nabízím tady v nezbytně modifikované (za účelem ochrany osobnosti dotyčné) a zkrácené podobě autentický příběh jedné ženy s narušením plynulosti řeči. Její výpověď by mohla sloužit jako námět k celé sérii odborných logopedických seminářů. Za pozornost stojí vysoká stylistická a jazyková úroveň textu, do níž jsem  – s úmyslem upozornit na tento fakt – zasahovala jen minimálně.

            U příležitosti Mezinárodního dne porozumění koktavosti, který podle celosvětového kalendáře připadá na 22.říjen, bych ráda zprostředkovala širší veřejnosti, zejména pak učitelům a vychovatelům, několik postřehů těch, kteří se potýkají „s tou zamotanou řečí“, jak se mi je podařilo zaznamenat v knížce Logopedické poradenství (příklady a analýzy).

           

         Je zbytečné si zastírat, že se jedná o postižení, které trýzní nejen naše sebevědomí, ale degraduje nás jak společensky, tak ekonomicky. O čtyřprocentní menšině jinak sexuálně orientovaných se rozpoutala čilá mediální kampaň, postupně humanizující jejich život a zlepšující jejich postavení v majoritní společnosti. Jinak je tomu u nás balbutiků (koktavých), žijeme v anonymitě, obklopeni směsicí výsměchu, lítosti a strachu. Nejsme příjemní řečníci ani mediální typy pro diskusi v televizi. Je třeba poděkovat za každý pokus o osvětu, kterou tak nutně potřebujeme. I když jsem měla vyznamenání, bála jsem se jít studovat. Mluvila jsem s potížemi. V 9.třídě přišel do třídy učitel – výchovný poradce a řekl: „Kdo kokce nebo kulhá, půjde na zahradníka“. Spolužáci řekli, že já, plakala jsem pak až do konce hodiny. Ze strachu z koktání jsem nešla na gymnázium, ale na průmyslovku, kde podle dalšího vyjádření výchovného poradce „budu jen rýsovat a mlčet“.

_______________

 

         Podle mého názoru je mezi zadrhávajícími a dospělými (rodiči a přáteli) určitá bariéra, kterou často prostě neumí překonat, i když o to většinou tolik stojí! Někdy dochází k odcizení, přestože pochopení a pocit opory od nejbližších je pro nás tak důležitý. Já sama jsem o své řeči začala s maminkou mluvit až v dospělosti, až když jsem jí řekla, že povedu na svém pracovišti vzdělávací semináře. Ona se mě opatrně zeptala, jestli nebudu mít problémy s řečí. Tehdy mezi námi padlo jedno veliké tabu. Měla jsem neuvěřitelnou radost! Chápete? Všichni doma jsme věděli, že moje řeč je pro mě obrovský problém, a nikdy, nikdy jsme nebyli schopni o tom mluvit. Kdyby se už před lety – když jsem byla ještě malá – maminka dostala k článkům, které se nyní čas od času tímto problémem zabývají, možná by mi lépe porozuměla, možná by sama neměla takový pocit marnosti, který z ní cítím ještě dnes. Tuším, že si dodnes myslí, že moje zadrhávání byla její vina a že nese odpovědnost za to, že mi nedokázala pomoci. A já se i jako dítě cítila provinilá, protože jsem jí přidělávala starosti.

_______________________

 

         V současné době navštěvujeme jedenkrát za čtrnáct dní logopedku (během uplynulých šesti let už asi čtvrtou v pořadí), která si se synem dvacet minut povídá, a foniatra jedenkrát za dva měsíce, který nám pět let zdůrazňuje dodržování klidného a přesného režimu….mám nepříjemné pocity, že pro syna moc neděláme.Kladu si otázku, zda je pro něj vůbec vhodné vysedávat hodiny v čekárnách a pak v ordinaci vyslechnout stále tytéž pokyny…čím je starší, tím se doporučovaný denní režim hůře dodržuje…asi jsem nespokojená matka, ale ráda bych se svým synem podnikala něco víc než čtení se správnými nádechy za čárkami a tečkami ve větě.

_____________________

 

          Mrzne. Sedím doma a přemýšlím o svém osudu. O tom, co mě ještě čeká a co ještě zažiju.Včera jsem mluvil s dívkou (kolikátou už?) a opět jsem slyšel ta slova. Ujistila mě, že jí kamarádství (tedy nezávazný vztah) nevadí, ale co se týče vážného vztahu, tak to tedy ani náhodou. Rád bych věřil tomu, že v tom nehraje roli moje špatná řeč, ale moc mi to nejde. Dá se s tím ale něco udělat? U nemoci jako je chřipka stačí nějaký prášek, vypotit se a během maximálně čtrnácti dnů je chřipka pryč. Co ale se špatnou řečí? Tam žádný prášek neexistuje a operace už vůbec ne. Co ale s tím?

 

         Zakončeme náš vhled do problémů koktavých (balbutiků) přece jen trochu veseleji. Třeba velmi konkrétním mailem mladého muže. Psal krátce, k věci a v jistém směru i nečekaně.

Dobrý den,

nejdříve vám řeknu svůj příběh. Začal jsem koktat někdy v šesti letech. Příčinu neznám, možná jsem se polekal čerta. V pubertě jsem koktat přestal, na střední škole se mi to vrátilo. Na té škole se mi nelíbilo. Ještě studuju. Mám několik otázek:

-  Má cenu se ještě snažit to léčit, nejsem na to už moc starý?

-  Mohla(a) byste mi poslat odkaz na nějaké kvalitní stránky o koktání?

- Pomohla by mi třeba návštěva psychologa (psychiatra) nebo třeba hypnotizéra,  kterým bych vyprávěl něco o svých zážitcích na střední    škole, třeba bych na to zapomněl a pomohlo by mi to?

   – Znáte nějakého kvalitního odborníka, ke kterému bych mohl zajet a popovídat si s ním o koktání?

  – Mohl bych nějak pomoct s výzkumem koktání?

     I po několika letech můžu z knížky Logopedické poradenství opsat doslova, jak jsem tehdy mladému muži odpověděla. A dodala jsem: Zajímavý text.Můj první dojem byl úsměvný, pobavila jsem se. Chlapec vůbec neví, komu píše – a také se tím očividně nezabývá. Vypadá to, že tentýž text rozeslal na více adres a ani se nenamáhal upřesnit gramatický rod slovesa: mohl, nebo mohla? Nic proti podobné aktivitě, má na ni právo. Nejvíce mě zpočátku zaujala závěrečná otázka – zájem o výzkum koktavosti. Vzhledem ke svým aktivitám v této oblasti jsem mohla hocha adresně odkázat na velmi povolaná pracoviště ve světě. Možná se o něm ještě něco dozvím, ačkoliv…pochybuji. Dotazy jsou sice mimořádně konkrétní, ale celý text je nesen základním pocitem pasivity – „Udělejte se mnou něco! Ale už dopředu vám říkám, že jsem na to stejně už asi příliš starý!“. Ve své odpovědi jsem tento postoj a jeho škodlivost patřičně rozebrala. Asi jsem tazateli zrovna „nekápla do noty“(což můj dojem o sklonu k pasivitě ještě upevnilo).Mohu se mýlit. Pečlivě jsem vypsala adresy internetových stránek zabývajících se koktavostí, včetně zahraničních. Všechny si je bez problémů mohl najít sám (další doklad osobní pasivity). Jako příslušník mladé generace se v internetovém světě jistě pohybuje bez problémů. Napsal – odepsala jsem.

            Jako každoročně i letos jsem se ve spojitosti s 22.říjnem – Mezinárodním dnem porozumění koktavosti –snažila přispět svou troškou do mlýna  všeobecné osvětě týkající se problémů spojených s koktavostí. Loni bylo pro osvětu na zdravotnictví věnovaných stránkách celorepublikového deníku důležitější téma laserových vrtaček v zubařských ordinacích. Letos jsem nevyužila nabídky diskutovat o koktavosti na rozhlasových vlnách, v hodině před půlnocí. Co zkusím napřesrok?

            Aktuální dodatek k blogu Když smích bolí: Je říjen 2016. Odpověď zní: vzdala jsem to. Poslední dva roky už žádné pokusy oslovit v rámci Mezinárodního dne porozumění koktavosti  rozhlas, tisk, televizi. Karlu Sabinovi budiž odpuštěno, že koktavým  Vaškem v libretu k Prodané nevěstě  navodil v povědomí národa přesvědčení, že co koktavý, to blbec – a naopak. Vždyť  nejméně dvě poslední generace na tu Prodanku stejně  ani nechodí.

       Všem  koktavým, odborně balbutikům, v USA politicky korektně označovaným PWS (Person Who Stutters) opakuji, co jsem říkávala svým klukům a děvčatům v 8.tř. ZŠ pro vadně mluvící: Jed dal bůh jen plazům, vyšší živočichové ho nemají. Pro větší srozumitelnost jsem moudro přisuzované Michelangelovi zjednodušila: Nezapomeňte: pár volů se vždycky najde!

 PEUTELSCHMIEDOVÁ, A.  Logopedické poradenství (příklady a analýzy). 

                                                        Praha: Grada Publishing,a.s. 2009. ISBN 978-80-247-2666-3.

Blogy

A zase, a znovu….(kapitola z knížky Mařenko, řekni Ř. Aby to dětem dobře mluvilo.

                                 Praha: Grada Publishing, a.s., 2007. ISBN 978-80-247-2353-2.)

Co by měl učitel vědět o koktavosti

Chcete příběh? Máte ho mít!

Otázky a odpovědi

Další otázky a odpovědi

Do třetice otázky a odpovědi

 

 

 


Toto vám přece nemůže stačit….

           Je ho teď všude plno. Proč asi? Nemá žádné kulaté výročí. Objevuje se v televizi – na slušné „té vé dvojce“, čteme o něm v novinách, cituje se z dokumentů, vyšla o něm kniha, kterou  by nebylo dobré jen tak přejít. Spousta zajímavých, i překvapivých faktů, navíc s mnoha osvětlujícími souvislostmi, nečekaně aktuální a napsaná tak, že se od ní stěží odtrhnete. Napsal ji Boris Johnson, ještě nedávno – do letoška – londýnský starosta , aktuálně britský ministr zahraničních věcí, takto novinář se záviděníhodným kulturním rozhledem, pro ty možná progresivnější – jak uvádí záložka knihy – se pravidelně účastní londýnského průvodu sexuálních minorit, podporuje městskou cyklistiku. Titul knihy, kterou tak vehementně doporučuji? Jednoznačný : Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny.

            Jen na okraj a pro orientaci: Winston S. Churchill žil v letech 1874 – 1965, Boris Johnson je ročník 1964.

            Krátce po válce dopsal Winston S.Churchill pod titulem Druhá světová válka svědectví o nedávných hrozivých událostech. V roce 1953 za ně obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V předmluvě z března 1948 uvádí: Nelze předpokládat, že očekávám obecný souhlas se vším, co tvrdím, a to tím méně, že nepíšu jen to, co bude populární. Moje svědectví se opírá o ideály, k nimž směřuji. Každý ze šesti dílů tohoto monumentálního eposu je uveden stejným (slovy W.Churchilla) mravním naučením: Ve válce: rozhodnost – Po porážce:vzdor – Po vítězství: velkomyslnost – V míru: dobrá vůle. Již I.díl zahrnující léta 1919 – 1939 překvapí jak svým názvem -Blížící se bouře, tak uvedeným tématem – Jak anglosaské národy svou nemoudrostí, bezstarostností a dobromyslností dovolily nositelům zla, aby se znovu vyzbrojili. Z kapitoly 1 (Bláznovství vítězů 1919 – 1929) jen krátkou citaci:  Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let“. Hospodářská ustanovení smlouvy byla plná zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání…..Noviny, jak bývá jejich zvykem, odrážely a zdůrazňovaly převládající názory….Druhou kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy…. Není jediného národa ani území patřícího předtím k habsburské monarchii, jemuž by získání nezávislosti nepřineslo utrpení…

            Pro odlehčení sáhnu k jiné knize Winstona Churchilla. Má příznačný název Mé životní začátky. Končí konstatováním: Brzy došlo…k událostem, jež mě měly strhnout do nových zápasů a zcela pohlcovaly mé myšlení a mou energii přinejmenším do září 1908, kdy jsem se oženil, a od té doby jsem si žil šťastně jako v pohádce. Krapet předběhnu a ubezpečím ty senzacechtivější, že jisté detaily (nejen) z Churchillova manželství se dovědí v Johnsonově publikaci Faktor Churchill v kapitole nadepsané Každej chtěl by Clementine. 

          Učitelé najdou v knize Mé životní počátky Churchillovy pohledy na školy, které jako potomek britských aristokratických rodičů musel absolvovat. Nebere si servítky, ale dodává: V překážkovém dostihu života však musíme přeskakovat ploty, když na ně narazíme. Na jiném místě zajímavé knížky se obrací s výzvou k mladým: Od dvaceti do pětadvaceti! To jsou ta pravá léta! Nespokojujte se s nynějším stavem věcí….Ujměte se svého dědictví, přijměte svou odpovědnost….Nepřistupujte na odpověď, že něco nejde. Nikdy se nepoddejte nezdaru. Nespokojujte se pouhým osobním úspěchem nebo uznáním. Dopustíte se nejrůznějších chyb, ale pokud budete velkorysí a věrní, a také důrazní, nemůžete světu ublížit ani jej vážně zarmoutit. Svět byl stvořen jako žena, o niž se má ucházet mládí, a to ji má také získat. Svět až dosud vždy žil a prosperoval díky opakovanému podmaňování. Ostatně – knížka je autorem věnována – Jedné nové generaci.

            Ve své knihovně mám také Churchillovy čtyřdílné Dějiny anglicky mluvících národů. Co bylo impulsem k jejich sepsání, o tom se zmíním později, opět ve spojitosti s nedávno vydanou knihou Borise Johnsona – Faktor Churchill. Z prvního dílu zmiňovaných Dějin – Zrození Británie – malá aktuální sprška na konto jednoho z našich mýtů. Týká se bitvy u Kresčaku-  Crésy- en-Ponthieu – 26.srpna 1346: V této řeži padl i chrabrý spojenec /francouzského/  krále Filipa, slepý český král, jenž vyzval své rytíře, ať připoutají otěže jeho koně k uzdám svých koní, aby mohl bít nepřítele vlastní rukou. Takto spojeni se vrhli do bitevní vřavy. Padli všichni, i se svými oři, a příštího dne zrána našli jejich mrtvá těla propletena s trupy koní. Králův syn Karel Lucemburský, budoucí císař, který ke svému jménu již připojoval titul římskoněmeckého krále, byl mnohem prozíravější, a když viděl, jak se věci mají,, nepozorovaně ujel z bojiště i se svým doprovodem.

            Dosud jsem upozorňovala na tituly, které vzešly přímo z pera Churchillova. Obdivuhodné, co všechno tento muž stihl – a na jaké úrovni! Jako politik byl skutečně mužem, který psal dějiny, jak uvádí podtitul knihy Borise Johnsona – Faktor Churchill. Tady mi nezbývá než uchýlit se k praktikám mnohých „autorů“ současných prací bakalářských, diplomových i disertačních – prostě opisovat, opisovat a ještě jednou opisovat! V uvedených případech se jedná vždy na prvním místě o profesní selhání vedoucích či školitelů inkriminovaných studentů. Mě vede k přiznanému opisování, k citacím síla a mistrovské literární zpracování zajímavých, často překvapivých faktů , jejich příčin a málo známých souvislostí. Prosím o pozornost a vytrvání, vyplatí se nejen  učitelům.

            Začínám citací přímo počátečních řádků první kapitoly nadepsané Nabídka od Hitlera: Pokud vás zajímá jeden z rozhodujících okamžiků poslední světové války a zároveň chvíle, kdy se lámaly dějiny celého světa, následujte mě. Zamíříme do ošumělé místnůstky v Dolní sněmovně – nejdříve nahoru po schodech, potom starými rozvrzanými dveřmi do potemnělé chodby a jsme tam…  Účastníků bylo celkem sedm a dohromady tvořili britský válečný kabinet…poslední tři dny zasedali téměř nepřetržitě. Od 26.května 1940 se jednalo už o devátou schůzku…..Schůzi předsedal premiér Winston Churchill. Po jednom boku mu seděl Neville Chamberlain…..zasedání se účastnil lord Halifax… S velice prostě znějící otázkou, která před nimi stála, si přítomní lámali hlavu už několik dní a čelili přitom přívalu stále černějších zpráv. Nikdo ji nepoložil nahlas, ale všichni věděli, jak zní. Má Británie bojovat?  Je rozumné, aby mladí britští vojáci umírali ve válce, která je podle všeho předem prohraná? Mají Britové raději vyjednat dohodu, která by mohla zachránit život až stovkám tisíc lidí? ….Mám za to, že se v mé generaci – o generaci mých dětí ani nemluvě – nenajde mnoho těch, kdo si uvědomují, jak těsně nás nastolený scénář minul, s jakou střízlivostí a logikou mohla Británie roku 1940 složit zbraně. Našly se vlivné hlasy volající tehdy ve vší vážnosti po „vyjednávání“……Podle záznamů ze zasedání se zdá, že schůzi víceméně zahájil Halifax. Šel přímo k věci a zopakoval, co hlásal několik posledních dní….Přetlumočil vzkaz z italské ambasády: nyní je prý ta pravá chvíle, aby Británie využila Itálii jako prostředníka v jednáních…. ….Nešlo o pouhý  Mussoliniho pokus o sblížení, ale jednoznačně také o signál od jeho nejvýznamnějšího spojence. O sondu vyslanou Hitlerem do samého srdce Dolní sněmovny….Francie je poražená….Výzva vzešlá od německého diktátora, doručená Italy a podporovaná Francouzi  vlastně sdělovala následující: že se má Británie vzpamatovat a přizpůsobit se skutečnosti…..Dobové zdroje se shodují, že na Churchillovi už se projevovalo vyčerpání. Bylo mu šedesát pět let a své asistenty a generály doháněl k šílenství. Měl totiž ve zvyku pracovat za pomoci brandy a dalšího silného pití do brzkých ranních hodin, dožadovat se při tom listin a informací z nejrůznějších koutů, a dokonce svolávat schůzky na dobu, kdy většina příčetných mužů leží s manželkou v peřinách….Británie vedla s Německem válku už od 1.září předchozího roku…Churchill si uvědomoval, že v okamžiku, kdy Británie přijme Italy jako prostředníky k jakémukoli jednání, ochabne její vzdorovitost.Nad jejím územím zavlaje neviditelná bílá vlajka a bojovný duch vyvane. Tudíž Halifaxovi odpověděl  NE….V jiném světě by tím možná debata končila, britské ústavní právo je ale nastavené jinak, ministerský předseda  je v něm primus inter  pares, první mezi rovnými. Do určité míry musí své kolegy strhnout na sviji stranu, a pokud chceme rozumět tónu, v jakém se vládní schůzka nesla, musíme si připomenout, jak křehká byla Churchillova pozice. Premiérem se stal před necelými třemi týdny a zdaleka nebylo jasné, kolik má u stolu vlastně spojenců…..Halifax ani navzdory Churchillově nelibosti nepřestal prosazovat svou. Její jádro tvořila myšlenka, že bychom měli zahájit Hitlerem posvěcená jednání s Italy a otevřít je návrhem na odstoupení některých britských držav… Churchill zopakoval své námitky. Francouzi se nás snaží zavést na cestu, která nás nevyhnutelně dovede k vyjednávání s Hitlerem a ke kapitulaci…Ale Halifax se nevzdával: nejlepší pozici máme teď, dokud ještě Francie bojuje a luftwaffe nebombarduje naše letecké továrny. Dnes nás nad Halifaxovým defétismem polévá stud…Hrozilo, že debata skončí patem. A právě v tu chvíli – podle většiny historiků – provedl Churchill svůj mistrovský tah. Oznámil, že se jednání přerušuje a bude pokračovat o sedmé hodině. Pak svolal celý pětadvacetičlenný kabinet, ministry všech resortů – k mnohým z nich měl z pozice premiéra promluvit poprvé….S rozumnou argumentací selhal. Ovšem čím větší publikum, tím bouřlivější atmosféra – Churchill se tentokrát rozhodl hrát na city. Před shromážděným kabinetem přednesl skutečně úchvatnou řeč, bez náznaku intelektuální zdrženlivosti, kterou byl nucený zachovávat během předchozího jednání v užším kruhu….Nejlepší popis, jaký máme k dispozici, pochází z deníku Hugha Daltona, ministra hospodářské války, a nevypadá to, že bychom měli důvod mu nevěřit. Churchill začal poměrně klidně:

„Důkladně v posledních dnech promýšlím, jestli k mým povinnostem patří úvahy nad tím, zda s oním člověkem /Hitlerem/ zahájit jednání. Nedělejme si ale plané naděje, že pokud se teď pokusíme o smír, obdržíme příznivější podmínky než v případě, že budeme bojovat až do konce. Němci by požadovali naše loďstvo – označili by to za odzbrojení -, naše námořní základny a mnoho dalšího. Stali bychom se národem otroků, přestože by byla pro forma dosazena britská vláda, za jejíž provázky by tahal Hitler a vedl by ji Mosley nebo někdo podobný. Kam by nás něco takového přivedlo? Ale v opačném případě je toho ještě hodně, co máme v záloze a co mluví v náš prospěch. A jsem přesvědčen, že pokud bych jen na vteřinu zvažoval vyjednávání nebo kapitulaci, jeden každý z vás by se vzbouřil a srazil by mě z mé pozice. Pokud má dlouhý příběh našeho ostrova po takové době skončit, ať skončí teprve tehdy, až se každý z nás bude na zemi zalykat vlastní krví“.

               V útržcích přiblížím slovy spisovatele Borise Johnsona, co následovalo, s důrazem na poslední větu citovaného textu: „…propukli v jásot…Churchill debatu nemilosrdně zdramatizoval a převedl do osobní roviny. Nenabídl žádné diplomatické tanečky….Halifaxovi přiřkl přezdívku „Holy Fox“, doslova tedy „svatý lišák“. Zčásti proto, že byl Halifax pobožný, zčásti proto, že rád vyjížděl na lov, hlavně pro jeho lišácky prohnanou mysl. Lišák možná věděl kde co, Churchill však věděl jednu podstatnou věc. Jeho ochota zaplatit tak vysokou krvavou daň plynula z toho, že byl v konečném úhrnu prozíravější než Halifax. Jeho nezměrná a téměř bezohledná odvaha jednat zásadově mu umožnila nahlédnout, že ačkoli pokračovat v boji bude strašlivé, vzdát se by bylo ještě horší. Měl pravdu. Abychom pochopili proč, představme si květen 1940 bez něj.

            Ti, kteří sledují aktuální politické dění ve světě(učitelé snad bez výjimky), vědí, že autor citované knihy Boris Johnson  je jeho aktivním účastníkem. V jeho knize se dočteme: Teze, že byl Churchill vizionářským zakladatelem hnutí za sjednocenou Evropu….obsahuje náramně veliké zrnko pravdy., Churchillův názor, že by Británie měla v procesu sjednocení hrát vedoucí úlohu, je také doložený. Jenomže problematika se tím ani zdaleka nevyčerpává….Hned v roce 1930, vzápětí po tom, co mu v hlavě naskočila myšlenka na napodobení Ameriky a vytvoření jednotného evropského trhu, udělil své rodné hroudě klíčovou výjimku: „My ovšem máme vlastní sen a vlastní úkol. Hlásíme se k Evropě, nejsme však její součástí. Spojuje nás s ní pouto, nejsme však do ní zahrnuti. Zajímáme se o ni a jsme s ní provázáni, avšak nejsme jí pohlceni“.

          Churchill měl představu, že si jeho vlast žije jaksi odděleně od evropského kolektivu, a během jedné ze svých roztržek s generálem de Gaullem prohodil, že pokud bude Británie muset volit mezi Evropou a otevřeným mořem, pokaždé zvolí otevřené moře. V Churchillově světě byla Británie samozřejmě evropskou mocností….přál si sjednocenou Evropu, a ano, chápal, jak významně může Británie napomoci tomu, aby kontinent poznamenaný takovým množstvím utrpení šťastnou jednotu skutečně zažil. Sám se však chtěl ujmout partu sponzora, notáře…Británie chtěla při vdavkách rozhodně sehrát svoji úlohu, ovšem jako svědek nebo dokonce kněz, nikoli jako jeden z novomanželů. Pokud stojíte o důkaz, že Churchill na Británii nikdy nepomýšlel jako na součást federálního svazku, poskytnou vám ho jeho činy. Pouhých pár měsíců po debatě o Schumanově plánu…

         Své názory zformuloval Churchill v projevu, který pronesl v Dolní sněmovně 27.června 1950: „Jaký poměr by měla Británie mít k Federálnímu evropskému sdružení, pokud taková organizace časem vznikne? Aniž bychom se řešení museli dobrat přímo dnes, nabídnu ve vší skromnosti prostou odpověď. Nedovedu si představit, že by se Británie v dohledné době mohla stát řadovým členem Federálního sdružení omezeného čistě na Evropu…Ačkoli přísně federální uspořádání Evropy není v praxi na pořadu dne, měli bychom směřování k evropské jednotě  podporovat, prosazovat a rozvíjet všemi prostředky. Měli bychom ustavičně zvažovat, jak si s ním udržet úzké sepětí“.

          Winston S. Churchill byl po matce poloviční Američan. V knize Faktor Churchill je zaznamenán vývoj jeho vztahů ke Spojeným státům. Ocituji jen několik poznámek:  Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že se USA přidaly k britské válce proti Hitlerovi tak pozdě – po dvou letech a čtyřech měsících…..Odpověď dostaneme, pokud se na otázku podíváme z druhé strany. Válka dosud neohrožovala americké zájmy a probíhala na vzdáleném kontinentě, kde se v nedávné minulosti odehrála jiná jatka dělající ostudu celému lidstvu. Dokázal by nějaký politik kansaským matkám vysvětlit, že mají povinnost poslat své syny na smrt do Evropy? Už podruhé?…Dnes to může znít zvláštně, ale velké množství Američanů pokládalo Brity za arogantní imperialistickou sebranku, která v roce 1814 vypálila bílý dům a měla sklon nechávat za sebe bojovat jiné. Kdo mohl začít hlásat protichůdné názory? Rozhodně ne Joseph Kennedy, který kolem sebe šířil jed a před odvoláním z postu velvyslance v Londýně stihl Británii nemálo uškodit, a rozhodně ne britský velvyslanec ve Washingtonu. Tím v danou chvíli nebyl nikdo jiný než náš starý známý hrabě z Halifaxu, onen habán se zálibou v appeasementu, který jezdíval na lov s Göringem. Halifax měl jako britský diplomat za úkol probudit vznešenější city Spojených států – a vedl si v tom mizerně. Krátce po příjezdu údajně usedl a rozplakal se, tak beznadějné problémy měl s kulturní aklimatizací. Nerozuměl neformálnosti Američanů a jejich zvyklosti vybavovat se po telefonu nebo se znenadání sami pozvat na schůzku…..Británii nekynula nejmenší naděje, že by Halifax Američany přesvědčil ke skoncování s izolacionismem. Musel je přesvědčit Churchill. Za prvé byl /po matce/ poloviční Američan, někteří jeho britští současníci se domnívali, že odtud jeho osobnost získala svůj charakteristický šmrnc, snad dokonce i nádech kšeftmanství….Za druhé už Spojené státy před válkou čtyřikrát navštívil, celkem v nich strávil pět měsíců. Znal je a vypěstoval si k Američanům hlubokou úctu a obdiv….ve dvacátých letech ho doháněly k zuřivosti americké pokusy připravit Británii o místo první námořní velmoci, zvláště v Karibiku. Když mu Eddie Marsh vyčetl imperialistický přístup a dodal, že by měl „strýčku Samovi možná spíš líbat ruce“, Churchill mu odpověděl: „Při tom, kam všude je strká?“….Rozhodující byla návštěva, kterou uskutečnil v roce 1931, po opuštění politických funkcí a na začátku patrně nejpravicovějšího období svého politického života. Poznal amerického podnikavého ducha….jak Amerika nechává Británii a všechny ostatní evropské mocnosti v prachu za sebou a stává se nejmocnější ekonomikou planety….Churchill začal rozvíjet novou doktrínu: doktrínu dvou národů spojených minulostí a tradicí a spravujících společně anglosaské patenty na ideály demokracie, svobody a rovnosti před zákonem. Započal s neúnavným prosazováním konceptu „anglicky hovořících národů“ – tedy svazku, který coby Angloameričan přirozeně sám ztělesňoval…..Takový Churchill si tedy v roce 1940 vyrazil namlouvat Ameriku….Jak Churchill později prohlásil, žádný nápadník nikdy nestudoval vrtochy své milé tak svědomitě, jako on studoval Franklina Roosevelta. Jelikož prezident kdysi sloužil u námořnictva, psal mu Churchill úlisně „jako jeden bývalý mořeplavec druhému“. Nepromarnil žádnou příležitost k telefonátu do Bílého domu. Začal si předcházet americké novináře….Své projevy začal důsledně cílit na americké publikum, které mu u rádií naslouchalo ve stále hojnějším počtu.

            Churchillovu řeč zakončenou „velkolepou přímou výzvou“ pronesenou 4.června 1940 si už přečtěte sami. Jsem přesvědčena, že přes rozsáhlost a délku citací, kterých jsem se v tomto textu dopustila, toto všechno vám přece nemůže stačit! Knihu Faktor Churchill – Muž, který psal dějiny si musíte přečíst celou. I kdybyste tu četbu nazvali spíš studiem, věřte, že studovat se vám bude přičiněním autora Borise Johnsona  s lehkostí – a mnohostranným prospěchem.

JOHNSON, B.  Faktor Churchill. Muž, který psal dějiny.Zlín: nakladatelství Kniha Zlin, 2016.

                         ISBN 978-80-7473-439-7.

CHURCHILL, W.S.  Druhá světová válka. I.díl Blížící se bouře. Praha: nakladatelství

                          Lidové noviny, 1992.  ISBN 80-7106-068-2.

CHURCHILL, W.S.  Mé životní začátky.  Praha: nakladatelství Lidové noviny, 1996.

                           ISBN 80-7106-150-6.

CHURCHILL, W.S.  Dějiny anglicky mluvících národů. 1.díl Zrození Británie. Praha:

                           Český   spisovatel,1996. ISBN 80-202-0641-8.